|
- Hýzrle | - Život | - |
Vybravši pan Basta okolo 12 000 lidu oupravného, kdež také našich 500 koní sebou pojal, táhli sme do Horních Uher, tak abychom ten pozdviženej lid Jeho Milosti císařské zase v poslušnost uvedli.
A přitáhši nedaleko od Fileku, tu sme jeden den odpočinuli. Kdežto nebozí Rácové, kdeří při Jeho Milosti císaři věrně stáli, souce od rebelů s manželkami a dítkami svejmi od jejich živnosti vyhnáni, k nám do ležení jako nebozí cikánové ještě s holejma rukama beze všech zbraní přišli. Kderéžto pan Basta vděčně přijal, z jejich věrnosti jim poděkoval a je těšil, že bohdá zase svého brzo pomstíti moci budou. O čemž ti nebozí vyhnaní, co předních rytírskejch lidí bylo, panu Bastovi obšírnou zprávu, jaké neřády a nešlechetnosti sobě pozdvižení Uhři vedou a jak nemilostivě sobě se vším německým národem i s těmi, kdeří při Jeho Milosti císarské věrně stojí, počínají, je bijí, mordují, od jejich živností odhánějí a ani nad nemluvňátky lítosti žádné že nemají. Tolikéž že Počkaj juž na sebe na větším díle všechna města v Horních Uhřích potáh, mnoho tisíc jízdy při sobě že má a k tomu nemalé pomoci od Turků že očekává a s nimi se puntuje.
Téhož dne přitáhli také k nám páně Bastovi staří Valouni, jichž bylo 1100 správné jízdy a se též retirýrovati mušeli. Ti zprávu dali, že by okolo 20 tisíc Uhrů tu blízko u jednoho pasu nedaleko od Ostian se položili a panu Bastovi pas zalehli, k tomu že střelbu polní na jednom vršku plantýrovali a ji zašancovali. Však sám Počkaj že by přítomen nebyl, nýbrž, maje více lidu, 2 dni jízdy odtad že by na tureckou a Tatarů pomoc očekával.
O čemž věda pan Basta, ranním jitrem svý šlachtordnunky sdělal a na nepřítele v dobrým řádu polehku táhl.
Spatřivši pak nepřítele okolo poledne a vida, na kderým vrchu své šance a střelbu má a ty že by proti krýksmanskýmu způsobu navopak vyvrhnutý byly, vzavši jméno Ježíše na pomoc, s tím křikem nejprve na střelbu udeřiti kázal. Druhé pak trefení naše bylo v pasu na uherský rejtárstvo, kdeří se statečně postavili, avšak brzo svou mysl ztrativše, na utíkání do lesů, a kam kdo věděl, se oddali. Ti z šanců, taky vypráni byvši, střelbu a munici opustili a do Ostian svou retirádu vzali. Tu my postihajíce nepřítele, nebozí Rácové koní a zbraní svou potřebu dostavše, své křivdy a bezpráví utěšeně jako zapálení lvi se vymstívali, a kde z kderýho Uhra bejti mohli, jistě nic míň ho nelitovali, nežli sami od nich váženi byli. A bylo Ráců do 600.
Pod tím, co sme my rejtaři po nepříteli přece táhli, pan Basta dal Ostiany oblehnouti. A nebyvši nežli palisádou duplovanou, s dvojím příkopem ohražená, však lidi stateční a umříti resolvírovaní tam byli. Kdež i Neméthy Pallas, generál jejich, svou retirádu tam s pěchotou vzavši, se zavřel a statečně k zbrani se postavil.
K dobývání pak té pevnosti byli nařízeni pan Ferdinand Kolnic a pan hrabě Wolf z Mansfeldu s jich rejementy.
A když se k večeru schylovalo, tehdy ze dvou stran ti dva nejvyšší tu pevnost svejm lidem soltýrovali, a když první palisádu dobyli, nevěda o tak velkém příkopu nic, nemalou škodu od obleženejch vzali, neb se statečně bránili. Sám nejvyšší Kolnic dvakráte, jeho nejvyšší lajtnomt Koltštan v hlavu a jeho štyri hejtmani naskrz prostřeleni (však ne smrtedlně) byli. Též od rejementu hraběte z Mansfeldu jednoho hejtmana dokonce zastřelili a přes 200 soldátů od vobojích rejementů nechali. A když se však přece druhé palisády dobrali, tu zapálili. Ti pak vobležení dokad vodu měli, ní hasili, a když vody neměli tehdy vínem hasili, dokad také trvalo.
Ten šturm pak trval okolo 3 hodin, až se dobře soumračilo a naši se zase retirýrovali. Avšak vůkol pevnosti dobrou vartu (aby nepřítel nočně se nevykrad) vosadili.
Nočního pak času okolo půlnoci resolvíroval se nepřítel, nebo vida, že se tu zdržeti moci nebude, vypadli všichni ven, chtíce se skrze vojsko protlouci a tudy ujíti. Ale bylo jim toho zbráněno, takže ani jeden odtad neodešel; co jich nezbili, to zjímali. Kdež mezi nimi Neméthy Pallas, jejich generál, také vzat byl. Jinejch pak vokolo 200 zajatejch, aby pan Basta ukázal, že nejni krve jejich žádostivej, nýbrž aby tím spíše, nimi hnouti a k poslušnosti císarský je obrátiti mohl, je prázdna a svobodna propustil.
Na druhej den pak dal pan Basta od každého rejementu pěšího i rejtarského (co by kdo ztratil) lid sčísti. I našlo se při té bitvě a šturmu okolo 300 zbitejch a do 100 ještě zraněnejch; z nepřátel pak kromě zraněnejch do 5000 na place zůstalo.
My pak opustivše Ostiany, dále po nepříteli sme táhli.
Však toto sem pozapomenul doložiti že prve nežli sme od Ostřehoma odtáhli, poněvadž již in Novembre bylo a knechti na zimu a tak dalekou cestu zle šatní byli, tehdy nařídil pan Basta, že šaty, punčochy, střevíce a díl peněz mělo až za námi na Filek dodáno bejti. Ale nejvyšší na Fileku zradivši také, to všechno našemu lidu odňal, peníze do mnoha tisíc pobral, a co našich přitom konvoji bylo, postínal.
Kdež naši knechti obzláště velikou nouzi v té zimě pocejtili, a přitáhše do hor, kde sme všechno pustý našli, velikej nedostatek na chlebích sme měli, ačkoli žita dostatek i pšenic sme nacházeli, však mlejnů a vod sme vízti nemohli, a kde kde i toho se dostávalo, čas k tomu nepostačoval, zláště na tolik 1000 lidu. Takže mnohej nebohej knecht dobře do neděl kusu chleba v hrdle neměl, ačkoli od mas i od zvěři dostatek, i dobrejch vín sme měli. Však když toho božího daru nejni, žádný síly člověku zlášt cestou ustálýmu nedává, aniž jakou chut k jinýmu jídlu působí. A jestliže sme kde co mouky v kderejch vesnicích našli, z toho sme podpopelnej chléb studenou vodou bez kvasu zadělanej pekli a toho požívali, jako by těstem holejm břicho vycpal. Nicméně při tom při všem všechen náš lid veselej a netesklivej se ukazoval, maj jíce tu naději, že bohdá brzo od Uhrů dobrejch kožichů dostanou. Jakož se pak toho dosti jednomu mimo druhýho dostalo.
Přitáhši pak pan Basta půl míle od Svatého Petra, dostal kunšoftu, že by rebelové milí za Sv. Petrem silný ležení měli a sám Počkaj že by při nich také byl.
Na níž sme po ránu opěty táhli, ale oni netroufajíce sobě s námi ještě se potkati a čekajíce na víc lidu, 2 m[íle] zpátkem poustoupili a u Potnoka své ležení rozbili. A odtad ku panu Bastovi fortelné poselství v tato slova učinili:
Že oni všichni se poznávají křiví proti vrchnosti svý bejti a že sou proti Jeho Milosti císaři jakožto králi a pánu svýmu těžce zhřešili, pročež se raději Jeho Milosti na milost dáti chtějí, nežli by proti pánu svému válčiti chtěli. Však s tou přitom vejminkou, aby jim to od pana Basty jménem a na místě Jeho Milosti císaře odpuštěno bylo a nikdy na časy věčné a budoucí se jim toho nezpomínalo.
Což všechno podvodně činili pro tu příčinu, aby se jim o někderej den prodloužilo, až by jim větší počet lidu přibyl.
Načež se Basta ihned resorviroval a jim zkázal, že on sobě od Jeho Milosti císaře plnou moc danou má s nimi na jakejkoli způsob akordýrovati anebo krví je k poslušnosti přivésti. Ale on, souce jejich zchytralosti dobře povědom, že jim nemůže tak na holá slova věřiti, nežli aby mu jistý osoby z předních osob, kderé jim jmenovati bude, v základ odeslali. On, nejsouce krve křesťanské žádostiv, že jest hotov jménem Jeho Milosti císaře na milost přijíti a jim to dostatečně stvrditi. Načež sou zase odpovědi žádné nedali.
Kdež vidouce se pan Basta od nich zchytrale oklamán bejti, aby jim času a chvíle k silnění se nedal, upřímo k Putnoku na ně táhl. Oni, majíce pak po nás svý dobrý kunšofty, odtad se opěty před námi hnuli a k jednomu velkýmu pasu 2 míle odtad odtáhli. Kdež k nim Lippai Pallas se 3000 husary a se 2000 Turky na pomoc přitáhl. A tu strhši se dohromady, zálohu na nás udělali.
My pak přitáhše k Putnoku, naše ležení tu, kde oni své měli, sme rozbili a ranním jitrem, vědouce o nepříteli, sme proti němu táhli. A natrefivši se s ním ještě před pasem, ten celej den sme šarmiclovali, až nás noc rozdělila, kdež oni do svejch kvartýrů táhli a my tu naše ležení zarazili.
Ranním pak jitrem všichni zase sme alerto byli, a chtíce pám Basta přes ten pas přesaditi, tu našich 500 koní forcuk měli. A mezi nimi já svou kompanii nejprve sem přesadil a na našich 500 koní šly všechny vozy, potom jeden rejement za druhejm přesazoval. A když nás již velkej díl na druhé straně bylo, tu nepřítel s mnohanácte tisíci u veliké furii přitáhl a do samého večera skuro opěty sme šarmiclovali. A vždy pomalu šarmiclujíc, přes pas retirádu berouc, až sme všichni přesadili. Kdež nejposlednější rejement hraběte Wolfa z Mansfeldu byl a ten nejvíce vystáti musel, však také bez veliké škody. Nebo někderé 100 našich muškatýrů za pasem ve kři ležíc, velikou škodu Uhrům činili, takže se tím volněji pan hrabě retirýrovati mohl.
Mezi tím pak něco hejduků taky přesadilo, chtíce na naše vozy udeřiti. To vida Neméthy Pallas, generál první bitvy, byvši katu v rukách na jeho voze, vším hrdlem křičel, aby ho retovali, že on jest Neméthy Pallas. To slyše hejduci, upřímo jemu na retunk pospíšili, ale rytmistr Prantl svou kompanií je zpátkem obrátil a kat, nevěda sobě lepší rady dáti, sáhši k svý šavli, jej tak ošlehal, že duši pustil, nebo se bál, aby mu ho neodňali.
My pak, přepravivši se přes pas všichni, naše šlachtordnunky, zdali by se nepřítel polem potkati chtěl, sme sdělali. Ale Uhři té vůle s námi se bíti ještě nebyli, nýbrž z druhé trany pasu nemalé branadi dělali a na jeden vršek proti knížete těšínskýho rejtarům 2 falkonety vytáhnouti a vohen dávati dal. Kdež Uderckého, knížecího fendrycha, i s koněm zastřelil, a do štvrtého dne se natrápivši, umřel.
Vida pak pan Basta, že nepřítel na nás přesaditi a s námi se bíti oumyslu nejni, kázal pomalu v šlachtordnunku táhnouti. To vida nepřítel, že sme mu hřbet ukázali, ihned přesadil a na nás pozadu udeřiti chtěl, ale jakž sme vendych udělali, nikdýž doraziti nechtěl. A to tak dlouho trvalo, až nás opěty noc rozdělila.
My pak, udělavši za ten celej den toliko půl míle (a bylo v štvrtek), v jedné dolině z jedné pusté vísky sme naše stany rozbili a vokolo našeho ležení vognburk udělali a tu celou noc sme v brani stáli.
Na ráno pak na úsvitě nepřítel, maje 22 tisíc jízdy, 2000 Turků, 5000 pěchoty a 14 kusů polní střelby, své ležení naproti nám rozbil a nás v té dolině vůkol oblehl. To vida pan Basta, že nepřítel velkej počet jízdy má, pod hrdlem zakázal, aby se žádnej na šarmicl nevydával. Nepřítel, vida nás pak v takovém forteli a že sme sobě vognburk udělali, ničehož proti nám tentýrovati nesměl, nýbrž nás tak tu v tom oudolí vyhladiti chtěl, jakož pak velikej nedostatek juž v profantích sme měli.
A tak jedno ležení proti druhému ode štvrtku až do neděle beze všeho předsevzetí stálo. Kdež my nikdy neodsedlávali ani zbroji nesložili, nýbrž vždyckny k bitvě hotovi sme byli a toliko po rotáeh od každé kompanie sme vobrok konům dávali; v té chvíli, kdo co měl, mohl také pojesti.
A tak se nám přišlo 4 dni u té zbroji státi. Sobotního pak dne majíce pan Basta kunšoft, že by nám Uhři do ležení přece vpád učiniti chtěli, protož kde mu se zdálo, tu největší svou sílu postavil, a maje málo lidu pro osazení, všudy varty nařídil. Kočí a povozní aby na kočárský koně se posadili a tu, kde jim ukázáno bylo, aby vartu drželi. Jejich pak zbraně byly sekyry, kosy a šavle. Kdežto trefivši na ně Tataři, je zpátkem do našeho ležení vobrátili. To vida nejvyšší Puchomíř, svejmi rejtary je retoval. Kdež oni, vzavše sobě zase srdce, zpátkem se vrátili a po Tatařích se pustili, takže je potom bylo co držeti, a mnoho jich stíhajíc, zbili. Ale nepřítel toho dne ještě nechtěl nám vpádu učiniti, až v neděli.
Ale pan Basta, chtíce nepřítele předjíti a vida, že by tu naše ležení daremní bylo, a že nechceme-li všech našich vozů, žen a dětí nepřátelům v ruce nechati, jinýho, prostředku že nejni, nežli se skrze nepřítele protlouci. Protož nařídil té noci, abychom, co kdo nejlepšího má na, kočárský koně naládovali a všechen tros náš na vozní koně, co postačiti může a mdlejšího jest, ženy i děti, posadili. A jeden každej do svý tropy, pod svůj praporec vzal. Vozy pak i starý abychom zapálili, tak abychom se tim volněji probíti mohli. A kdybychom bitvu ztratili, aby nepřátelům naše kořisti do rukou nepřišly. K čemuž sme všichni vochotně svolili. Jakož pak páni Basta a jiní všichni na svejch vozích ten začátek udělali, jakž toho tato figura ukazuje.
Mezi tím i toto doložiti musím, co jest se divného tu mezi námi přitrefilo. Když sme v našem kvartýru jeden každej svý věci, co kdo nejlepšího měl a sebou vzíti mohl, spořádali, ostatek pak na vozy k zapálení naložili, tehdy té noci, totiž v sobotu na neděli, před naším vognburkem šlachtordnunky pan feltmaršálek sdělal a ordinancí jednomu každému nejvyššímu, co by činiti měl, psanou dal. A tak sme tu noc v dobrým řádu na den očekávali. Kdežto mezi mou a pana Arnošta Tetaura kompanií malounký děťátko v košilce, s dlouhejmi bílejmi vlasy na zemi sedělo a mezi námi se kdes vzalo a nic jiného mluviti neumělo, nežli uherskejm jazykem chléb žádalo. Já majíce krajíček chleba ostatní ještě při sobě, vyňavši jej z kapsy, tomu děťátku sem jej dal. Ono zasmávši se, ihned jedlo a ničehož se jako jiné dítě nebálo a každýmu se líchalo. Než jak je kdo k sobě vzíti chtěl, vším hrdlem křičelo. Což jistě ku podivu bylo, kde by se to dítě tu mezi námi vzalo. An žádnej z našeho rejtarstva tak malého dítěte (a zláště, kderý by uherskejm jazykem na chlíb volalo) neměl, k tomu také žádný uherský ženy mezi námi nebyly. A štyry dni, co sme tu stále ve zbrani stáli, neřci-lis, viděli ani o něm neslyšeli, ani také o něm mezi jinejmi rejtary ničehož sme se doptati nemohli. Než pěkný a přívětivý dítě bylo. A když sme se ho ptali, chce-li s námi, tehdy se smálo a hlavičkou vrtělo, jako by řeklo, že nechce. Tu sme divně o tom dítěti smejšleli. Jedni pravili, žeby je Uhři ztratili, jiní, že je někderej chudej povrhl. Ale jiní zase pravili, kdyby to bylo, že bychom je vždy někdy prve byli viděli, poněvadž juž tu a na tom místě štyry dni zůstáváme. Nežli že věří, že jest Pán Bůh k ostříhání nás (z rukou a prostřed nepřátel našich) anděla svého sv. poslati ráčil, v čemž sme sobě mnozí znamení vítězství pokládali. Nebo k víře podobné bylo, a z nás žádnej tak důmyslnej nebyl, ani na mysl žádnýmu nepřišlo, abychom to dítě přece sebou vzali. Až potom, když sme se šťastně z bitvy navracovali, tu sme toho dítěte teprve přenáramně litovali, že ho žádnej nevzal. A potad o tom děťátku sme nic více slyšeti ani se doptati nemohli, to celý tažení sme kříž velikej černej nad sebou viděli a v slunci holubičku.
A když se pak ke dni přibližovalo, majíce jedna každá kompanie svý kočárský koně, na nich kočí, pacholata, ženy a malý dítky pod praporcem a pan Basta svůj čas viděl, kázal pomalu na nepřítele táhnouti.
A jakž Pán Bůh, když koho chce chrániti, byť bylo i z prostředka nepřátel, divné prostředky vysvoboditi míti ráčí. Jakož i tuto Pán Bůh ráčil na divnej prostředek dáti. A to tak, že té noci byla veliká mha a trvala až hodinu na den. A Pán Bůh dal, že jest k zemi připadla, tak souce nepřítel na vrších vejšeji nežli my, a mha, stojíce nad námi, nemohl nás spatřiti. Ale my souce pod jeho střelbou, všechno, co nepřítel dělal, sme viděti mohli, takže pan Basta tím lípe svůj lid do bitvy šikovati mohl. Nepřítel také, souce oumyslu (jakž naši kunšofty zněly) nám ten den do ležení vpadnouti, juž svůj lid také šikoval. Ale o nás, co my děláme, se nenadál. A když mha dokonce opadla, spatřivše nás nepřítel, na kusy vohen dával, ale vše daremně, neb sme juž pod střelbou byli, takže všechny koule přes nás na chybu šly. Kdež my, zkřikše potřikráte Jesus, nejprve na střelbu, kde největší síla jejich byla, sme trefili. Kdež oni nebyvši ještě v dobrém ordnunku (nebo trvám, spíši své smrti že by se byli nadáli nežli našeho trefení) dlouho nedrželi, nežli na svou retirádu, kde více polní střelby měli, se oddali. My pak, obrátivše jejich střelbu na ně, lípe sme je vyprovázeli, nežli oni nás vítali. Nicméně první naše potkání, po nich se dali, až právě na jejich retirádu.
A vida, že zbytí nejni, obrátivši se, podruhé se statečně s našima potkali. Turci, pak Tataři a jejich pěchota, to obtáhši vokolo jednoho vrchu, nám na hřbet přišli. Kdež souce my ve druhým trefení, totiž rejement pana Kotharta Šternberka, ten trefil na jejich pěchotu. Kníže těšínský, Ramé a našich 500 koní udeřili sme na jízdu, ale nepřítel, majíce silnou zálohu, s námi se potkati nechtěl, nežli na zálohu svou nás přivésti mínil. Což vida takovou zálohu náš feltmaršálek, pan hrabě Jiřík Fridrich z Halachu, Won, Gintr z Golcu a Trot s Renfone, udeřili svejmi rejtary na ně a je porazili. Tu naši Turci a Tataři, míníce nás na jejich lid dovésti, hrubě zmejleni se našli. Nebo na jejich lidu místo (souce rozražení a odtad v té chvíli vypraní) na náš vlastní lid nás uvedli, takže pan hrabě zpředu a my pozadu na ně udeřili a jich velkej počet zbili.
Pěchota jejich také se na utíkání juž oddala a do lesa, kde nejhoušt bylo, svý refugium vzali a na stromy co veveřice, chtíce se skrejti, lezli. Ale páně Štornbrakycovi muškatýři, ti jich v patách následovali a je z těch stromů sráželi, a co zastihnouti mohli, zbili, takže málokderej z té pěchoty hrdlo zachoval.
Pan Basta také, obdrževši svejm prvním i druhejm trefunkem bitvu, i druhou střelbu jim odňal a týmž způsobem jako prve ty, jenž se na utíkání dali, provázeti dal. Takže z daru a milosti Pána Boha sme nad nimi opěty zvítězili a bitvu obdrželi. Kdež nepřítele okolo 11 tisíc na placu zůstalo. A trvala ta bitva od jitra až blízko večera. Kdež zůstavši s pomocí boží my pole pánem, zase sme se v dobrej řád strhli a na poručení pana Basty nedaleko odtad náš kvartýr vzali.
Tu pan Basta poručil lid přehlídnouti, co by se ho pod kerej rejement nedostávalo a mnoho-li zraněnejch se nachází. I našlo se 140 zhynulejch a 90 zraněnejch, z čehož sme všichni Pána Boha chválili, že jest nás od věčí škody zachovati ráčil. A protož bylo té noci Te Deum laudamus stříleti třikrát pořád a jméno boží svaté, klekna na kolena, pokaždý zvolati poručeno.
Druhého dne, souce pan Basta oumyslu Svatej Vondřej oblehnouti, svou nejupřímnější cestu tam sme vzali. A když sme odtad na půl míle byli, vyslali proti nám Uhři a že se Jeho Milosti císaři koří, však že nikdy proti Jeho Milosti nehřešili. A na znamení toho, že tu panu Bastovi klíče od svejch bran posílají. Kderéž přijavši pan Basta vděčně, jim od Jeho Milosti císaře všelijakou milostí se zakázal. Ale pod tím bylo jejich všechno lotrovstvo obmejšleno. Nebo přitáhši my před pevnost, všechny brány i domy odemčeny a celý město naskrze pustý. Kdež ani co by mohlo do voka padnouti, z ničehož k užitku člověku se nenašlo, nýbrž se vším všudy, co sebou pobrati mohli, kde se jim vidělo, zutíkali, a co pobrati nemohli, to poskovali, polámali a pohyndrovali, jak mohli, jen aby se žádnýmu nic hoditi nemohlo. A ty klíče že sou nám naproti po sedláku jednom odeslali, to sou velikejm šibalstvem na lotrovstvo panu Bastovi udělali. Ale on toho nevšímajíc, pevnost jedním praporcem knechtů od rejementu pana z Štornberku a jednou kompanií rejtarů vosadil a hejtmanovi Lagovi comando poručil.
Potom hnuli sme se odtad a táhli sme upřímo k Košicům jakožto k hlavnímu městu v Horních Uhřích. Pokadž by se dobrovolně podati nechtěli, je oblehnouti a mocí k tomu přivésti oumyslu sme byli.
O čemž zvěděvše Kašovští, že k nim upřímo táhneme, sebe, jakž nejlépe mohli, profanty a jinejmi potřebami na sprich opatřili, zdi osadili a velkou střelbu na ně vytáhli a tak nás s tou myslí, aby se bránili, očekávali.
A jakž nás v poli okolo poledne spatřili, silně z kusů na nás stříleli a ven vypadli i velkou chvíli šarmiclovali.
Byvši pak u téhož města tak hrubě pěkné předměstí s tak velmi pěknejmi zahradami a lusthauzy, obávajíce se pan Basta, aby ho nepopálili, chtíce tu přes zimu s vojskem, pokadž bychom město opanovali, zůstati, poručil, aby u každého předměstí pěchota se ložírovala a na ní jedna kompanie rejtarů. Kdež z jedné strany po tom pořadí pan hrabě z Mansfeldu svejm rejementem se lozíroval a na něho můj tovaryš pan Arnošt Tetaur svou kompanií. Naproti pak a na druhém pořadí měla jiná pěchota opěty vtrhnouti, ale žádná se nenacházela. Na kderouž sem já svejmi rejtary vtrhnouti měl. Ale byvši juž to pořadí na větším, díle vyhořený, kromě jednoho velkého od kamene staveného domu u samé brány, do kderéhožto sem já se lozíroval.
V samej pak večír nepřítel z pevnosti vohněm na předměstí házel a mnoho pálil, že lítost byla viděti tak pěkný zahrady a lusthauzy ke zkáze přijíti. Nicméně, co sme mohli, to sme hasili a bránili. To vida nepřítel, aby nám v tom hašení překážku udělal, na nás vypad. Kdež od hašení sme ustoupili a proti nepříteli se oddati mušeli a jim nemalou škodu učinivše, zase do pevnosti sme je vehnali. Však pod tím na větším díle předměstí vyhořelo.
Té noci opěty nepřítel na naši stranu vypadši, s nemalou škodou svou se zase do pevnosti retirýrovati mušel. A vida, že jeho vejpady mu malou platnost přinášejí, více se o ně nepokoušel.
Nemajíce my pak bořících kusů ani žádné municí sebou, nadavši se, že se dobrovolně ihned poddají a Jeho Milosti císaři že se kořiti budou, ale však naděje naše pana Bastu zmejlila. My, zůstávajíce tu do třetího dne a vida daremní naše ležení tu a tuhou zimu na hrdle, k tomu jejich resolucí, vytáhli sme odtad a táhli sme k Eperies, jinak k Prešovu, souce pan Basta oumyslu tu své zimní ležení udělati.
Při obležení pak Košic, jakkoli obležení v vejpadech velkou škodu vzali, však i my mnoho vzáctnejch soldátů odtad zraněnejch sme odvezli a drahně lidu taky ztratili.
Při takovém pak odtažení měl sem já svou kumpanií retroardii. gv Kdež viděvši, že tros pana Girgernrajcha Puchomíře s velikou prací přes jeden pas přesazovali a nebylo od města na dvoje hony, obávajíce se, aby nepříteli jich něco do r[u]kou (kdyby vypad) nepřišlo, je sem všechny, ženy, děti i zraněný, svejmi rejtary přes ten pas přenesl, z čehož sem od nich veliké poděkování dostal.
A když sme k Prešovu přijeli, tu našeho generála ani žádného do města vpustiti nechtěli. Načež s nimi pan Basta přes zdi parlamentýroval a jich se tázati dal, zdali také sou rebelové Jeho Milosti císaře. Nebo pokadž by dobrovolně města Jeho Milosti císaři vydati a pana Basty přijíti a bran otevříti nechtěli, tehdy že je vyhladiti a vůkol všechno vohněm zhubiti chce, tehož ulekši se oni, toto zase za odpověď dali:
Aby je Pán Bůh uchoval, aby se oni měli proti Jeho Milosti císaři, panu svýmu, protiviti, nežli že se soldátů obávají, aby jim příkoří nečinili. Načež pan Basta od sebe zase promluviti dal, že jim žádného lidu tam položiti nechce, nýbrž kvardii svou a aby soldáti pro svý potřeby do města choditi mohli. Za všelijaký pak příkoří a ublížení že jim slibuje. Nad čímž dobře spokojeni byli.
Tu pan Basta generál oficíry, Renfone a starý Valouny lozíroval, město knechtům vartovati dal a všechnu pěchotu kromě jednoho rejementu (kderej v městě ležel) na předměstí položil. Rejtary pak do vokolních vesnic a městeček na míli a na dvě kvartýrovati rozkázal.
Našich pak 500 koní, kníže těšínský, pan Ginter z Golcu a nejvyšší Taywl se 3500 jízdy v Šariši, míli od Prešova, sme kvartýry měli. A nic více nežli jeden selskej dvorček na celou kompanii jednomu každému se dostalo. Odtad pak v ty nejtřeskutější zimy na vartu až za Prešov a mnozí i na dvě míle táhnouti museli. Přičemž velikej nedostatek naši rejtaři majíce, předně bez bot, bez vostruh, mnohej v plátěnejch punčochách s trhanejmi střevícemi, s trhanejmi šaty, k tomu bez rukavic celý noci na vartě stávajíc, vždy přece dobrou mysl sobě dávali a rejementu beze vší odpornosti poddáni byli. Čemuž se jistě podiviti bylo, že v takové nouzi, třeskuté zimě, u velikém nedostatku šatů i profantu vždy přece rejement se držel a s velikou chutí vždyckny před nepřítelem bejti sobě vinšovali.
Jakož pak Uhři, Tataři a Turci, sebravši se zase v hromadu, na míli od nás svý kvartýry sobě vzali a den po dni šarmicl po 3, po 4 tisících k Prešovu přijížděli, nám do kvartýrů a my jim zase vpády činili. Což přes 14 dní trvalo a na obí beze škody sjíti nemohlo.
Kdež také někdeří zranění při Košicích, nemohši se od svejch ran vyhojiti, tu v Prešově život svůj dokonali. Mezi nimiž byl hrabě z Sulmus, hejtman, a druhej hejtman Fup a jeden fendrych knížete těšínskýho, Udrckej po rodu, kderej v poli z kusů (jakž prve dotčeno bylo) zabit byl. Jehožto kníže těšínský sebou vísti a jemu týmž způsobem, jako i ti hejtmani měli, vzáctnej pohřeb udělati a tu velkým kostele pochovati dal. A nesli ty tři mrtvý těla jedno za druhejm s velikou žalostí mnohejch, kdeří s nimi v známosti a v dobrým tovaryství (jako i já, nechlubíce se v tom) byli. A tak dosti vzáctnej pohřeb majíce, v Pánu Bohu i jiní mnozí poctiví soldáti odpočívají. Kdež také pod mejm praporcem jeden Hozlaur, můj aufvarter, byvši prostřelen, ten jedinej z mejch zraněnejch také život svůj dokonal. A jiní zranění do 9 osob se s pomocí boží zase vyhojili.
Jednoho dne pak hejtman Lay, vytáhši z Sv. Vondřeje a vopustivši pevnost proto, že ho nepřítel zkurýroval, avšak neobleh ani proti pevnosti nic netentýroval, do našeho ležení ku panu Bastovi přitáhl, a kde by svůj kvartýr vzíti měl, se dotazoval. Načež mu pan Basta tu odpověd dal, že u šibenice jeho kvartýr bejti má. A poněvadž jest se podle své ordinancí nechoval, že jest své hrdlo propad, protož aby svou duši opatřil. Kdež, nemoha jemu jeho vejmluva postačiti, třetího dne od meče konec svůj vzal.
Týž den k víčerou, ukázavši se nepřítel opět na šarmicl, silně z obojí strany sme šarmiclovali. Měvši pak při sobě jednoho Reznštajnera za pachole, souce dosti zmužilé, příliš daleko se vydal, a souce těžce raněnej, od toho druhého dne umřel.
Poněvadž sme pak několik měsíců v poli v takové nouzi, zimě, bídě a psotě a u velikém nedostatku na šatech a na obuvi zůstávali, k tomu poto[m] všechno tažení, co sme od Vostřehoma odtáhli, nikdy žádného penízku soldátům dáno a zapůjčeno nebylo, vidělo se panu Bastovi a všem nejvyšším od každého rejementu k jich pánům, od koho kdo verbován byl, pro jich fedrunk a retunk na penizích odeslati. Kdež jest mě od českejch rejtarů a pana Albrechta z Valštejna (kderej taky souce u Košic skrze ruku postřelen a ještě vyhojenej nebyl)" ode všech českejch knechtů jakožto hejtmana natrefilo, abychom my tu komisí na sebe vzali. Což sme ochotně přijali a dosti nebezpečnou jízdu skrze Špiskou a Polskou zem měli.
zpět na obsah 
Další: Poznamenání jízdy z Prešova skrze Špiskou zem, přes Tatratský Hory a Polsko do Prahy, a jak se nám na té cestě vedlo