|
- Hýzrle | - Život | - |
Majíce já a pan z Valštejna 20 vosob sebou, vyjeli sme z Prešova a s dosti velikém nebezpečenstvím sme jeli až na Špiskej zámek ku panu Kryštofovi Tursymu, kderej nám všelijakou kortesí prokázal a nás dobře choval. A poněvadž hejduci tudy hrubě a Tataři štráfovali, nás 15 koni až do Kazmarku provázeti dal. Vodtad sme táhli přes velký Tatracký hory až do Debny již na pomezí polský. V těch horách pak táhli sme u velikejch závějích a třeskuté zimě. Majíce my i čeládka naše málo šatů na sobě, potkali sme jednoho Poláka na malejch sánkách, kderej z Čerstvína v poselství od svého pána někam jel; ten majíce hrubě dobrou čubu na sobě, jeden páně z Valštejna, vostavši pozadu, tu čubu z něho strh a do ní se oděl. Sedlák pak, byvši chytrej, jinou cestou vyhnul, nás předjel a na Čerstvíně pánu svému všechno oznámil. My pak, majíce pod samej zámek táhnouti a nevěda o ničemž nic, do velkýho ouvozu sme přijeli. Kdež nás jeden kozák dohonil, a nemoha z toho ouvozu nás předjeti, s námi do rozprávky a do vyptávání,, co by nového v Uhřích bylo, se dal. O čemž my mu (nevěda o jeho předsevzetí) o všem přátelskou zprávu sme dávali. Vyjevši pak ven z toho ouvozu, skokem k jedné vsi, Reylow řečené, nás předjel a hned k šturmu udeřiti dal. Vida my, že tu řádu nebude, nač pomysliti sme neuměli. Však věda, že by v té zemi nepřátel lidu císarského nebylo a žádnému že sme nic neublížili, tím směleji sme přece ke vsi táhli, myslíce sobě, že by pro opatrnost svou (aby se jim od nás škoda nedala) činili. Však když sme se ohlídli, viděli sme za sebou již z toho ouvozu přes 150 hejduků s dlouhejmi ručnicemi, z zámku vypadlejch, vycházeti. Z čehož nám veliké myšlení (co by to bylo) pocházely, a nevěda se kam díti, přece s dobrým oumyslem sme doprostřed vsi vtrhli. Kdež nás hned obklíčili a jiní nám na hřbet z toho zámku přišli. Nevěda, proč by se to dálo, majíce polskej jazyk, jich sem se dotazoval. Vždy přece ten kozák, kderej tak k šturmu na nás udeřiti dal, byvši něco zdvořilýho, sedláky, jichž bylo do 100, aby nebili ani nestříleli, okřikl. A přívětivě nám se omluvna učinil, že to z poručení pána svého jest udělal, poněvadž jeden z našich lidí poslu panskýmu na Tatrackejch horách čubu strhl, nemaje toho v přátelský zemi činiti. Protož abychom jej i s tou čubou pán jeho vydali. Nás pak vidouce, že poctiví páni sme, nám toho že nic se nepřičítá, obzláštně poněvadž sme o tom nic nevěděli. A jeho pán, pan vejvoda čerstvínskej, že jest poručil, aby nás jídlem a vobrokem tu dobře chovali. Vtom přiběhši ten sedlák, ukázal na toho, kderej mu tu čubu vzal. Na kderéhožto hned sáhli a jeho nám mocně odjali a sebou na zámek vzali. Nevěda my, co tomu řéci, jich sme prosili, aby mu hrdlu nic neubližovali, což nám ten kozák připověděl, že se mu hrdlu nic státi nemá.
Nechtíce my pak tu zůstati ani jejich traktací dočekati, jich sme prosili, aby nám cestu k Debnu ukázali, o čemž jim od toho kozáka dostatečně bylo poručeno. Vyvedši nás pak asi na štvrt míle za ves, pověděli, že s námi dále nepůjdou, leč jim napřed od cesty zaplatíme, Vyňavši já dukát, jim sme jej dali. Oni uvedši nás do závějí, opět se nám ztratili, takže sme ledva s velikou prací před samejm večerem vždy přece Debna (jedný velké vsi) dosáhli. Kdež málo sedláků doma bylo, nebo nedaleko odtad v jedné vsi na posvěcení hodovali. Nevěda my, co velkou zimou činiti, maje koně ustálý, cestu nevědomou a noc na hrdle, dále nám jeti možno nebylo, nýbrž k šultésovi (jako by správci té vsi bylo) sme sešli. A poněvadž nám žádnej z jeho čeládky nic nebránil, naše věci z saní a kočárků do světnice sme snýsti dali. Kdež jeden z jeho čeládky do té vsi, kde posvicení bylo, přiběhši, pánu svýmu pokřik udělal, že sou Němci do vsi vpadli a jeho dům mu z moci vzali. On lekši se toho, do vokolních vesnic na pomoc zvolati a přes 300 sedláků s jich zbraněmi svolati dal a v samej večer nám do domu s takovejm křikem vskočil, jako by nás hned všechny pobíti chtěli. Tu my opěty nevěda, co by s tím obmejšleno bylo, jich sem se jazykem polským ptal. Oni vida, že polsky s nimi mluvíme a že Čechové sme a také dobrou a přátelskou měrou, zahnavši nás noc a veliká zima, nevěda se kam díti, do jeho domu sme sešli a se vohříli, nežádajíce přitom žádnému škoditi, nýbrž co potrávíme, dobrejmi penězi zaplatiti že čhceme. A souce z ležení od pana Basty z Uher do Čech vysláni, pro nebezpečnost nepřítele tu cestu že sme před sebe vzíti museli. Tu oni drobet pooblevili, však vždy přece k tomu, jako by nás stříleti a zbíti chtěli, k tomu se stavěli. A že sme bez vodpuštění a dovolení pana šultésa neměli do jeho domu tak svobodně choditi a naše věci z vozů snášeti, protož že tím něco nepřátelského, kdyby nám silou odpíráno nebylo, před sebe vzíti mysliti museli. A vždyckny na šultésa se ohlídali a ptali, mají-li na nás vohen dávati. K tomu nebyvši v světnici nežli já a pan z Valštejna, asi sám sedmej, jiní pak v marštali u koních, a po víc marštalí se ptajíc, byli. Nám dvíře a vokna zaskočili, takže z našich k nám žádnej ani my k nim sme přijíti nemohli. Ukrotivši my pak sobě šultésa, do dobrejch slov sme ho sobě zase vpravili. Kderejžto sedláky okřikše, sám co dosti pokojiti měl. Ale však jinším způsobem z hrdla sme jich zbejti nemohli, až sme jim dva sudy piva vytáhnouti dali. Zežravši se pak, někdeří nám do truhel se dobejvati počali. Což vida my, a že šultés na naší straně již zase jest, světnici sme opanovali, aby se jiných více zase nahrnouti nemohlo. A majíce již našich lidí více při sobě, jim sme toho dobrou měrou zbránili a jim ještě jeden sud ven vytáhnouti dali. A když sme jen .ven z světnice vybyli, tu sme se s šultésem dobře uzavírali, však vo koně, aby se nám ňáká škoda nestala, sme se báli. Ale šultés nám to k nápravě po ránu (pokadž by se toho co stalo) přivésti se zakazoval.
Upokojivši potom pomalu tu lůzu, a že se zase na poručení šultésa rozešli, žádali sme ho, aby nám za naše peníze něco pojesti dal. Avšak co sme koli jísti chtěli, za to sme napřed duplované peníze prve dáti mušeli, a co nám kolivěž vařenýho dali, to s andělikou namístě zázvoru vokořenili, pravíce, že pro zlý povětří jest dobrý a že oni tak rádi jídají.
A když sme za stolem seděli, tu přijel ten kozák zase za námi a přived sebou páně z Valštejna služebníka, přitom nám od pana vejvody službu vzkazoval. A poznavši téhož služebníka poctivého soldáta, přitom znamenajíc čas nepříhodnej a nouze že zvůle nedá, že ho nám zase odsílá. Čemuž sme se po takovém příkoří (aby nás taková zdvořilost potkati měla) nenadáli. Přijavši od něho pak to vděčně, poděkování přátelské sme mu zase učinili a o naší příhodě tu témuž kozáku oznámili. Nad čímž zle spokojen byl a nám připovídal na pana vejvodu to vznýsti, neb ta ves pod něj náležela. Ale my sme ho prosili, poněvadž se nám škoda žádná nestala, aby toho nečinil. Jestli jest pak to přece vznášel anebo ne, toho sme při jeho diskrecí zanechali. Služebník pak nám zprávu dával, když ho před pána na zámek přivedli, že jest se ho ptal, proč jest mu čeledína jeho na Tatrackejch horách z čuby slíkl. Pověděl: z zimy, nouze a nemaje na sobě dobrejch šatů a maje dalekou cestu, že jest to udělal. Však přitom že jest to ne loupežnickejm způsobem, nežli soldátskejm udělal, neb že jest při něm nic více nehloudal a jemu také že jest na zdraví nic neublížil. Pán, souce kavalíro, že jest mu jísti a píti kázal, a vyptavši se na něm o všech příbězích v Horních Uhřích a za jakou příčinou ven táhneme, darovavši mu na cestu tolar, druhého dne za námi jej poslal. Kderoužto zdvořilost témuž pánu vejvodovi sme hrubě schválili, zakázavši se mu po témž kozáku toho zase vším dobrejm odsloužiti a v naší vlasti jeho kortesí nám prokázanou se chlubiti.
My pak té celé noci sme se nekladli, dávajíce dobrej pozor ná naše věci a nedůvěřujíce se těm užralejm sedlákům, tu celou noc s šultésem a tím kozákem v rozprávkách sme přeseděli a jeho za notnýho krýksmana poznali. Ráno pak, když se rozednívalo, požehnavši pana šultésa i kozáka, odtad sme naší cestou jeli a sami sobě se včerejší zdvořilosti a traktací smáli, až sme k jedné řece dosti široké, však zamrznuté přijeli, přes kderou sme jeti mušeli. Přijevši pak do prostředka (ač na větším díle sme pěšky přešli), řeka se místy s námi trhla. Kdež sme my i koně u velikém nebezpečenství byli a někdeří se již i topili, takže sme jeden druhého za vlasy vytahovali. Koní pak s saněma a s kočárkem, s velikou nouzí a prací, vždy přece s pomocí boží i my na druhou stranu, však všichni zmácháni, se přepravili. Z čehož jest jistě bylo co Pána Boha chváliti. Nemohši pak dále ten den dostačiti, že ta voda na nás se tak stydala a přimrzovala, přijeli sme nedaleko od té řeky do Klokošova, abychom se tu zase vyhříti a vysušiti mohli. Avšak přitom s anděličkou potrav našich sme užívati museli a napřed všechno syrový za duplovaný peníze kupovali.
Druhého pak dne, jedouce odtad, přijeli sme do Jordanu. Tu na nás potřetí k šturmu udeřili a nás odevšad zaskočili, pravíce, že sme krále polskýho jati, abychom se dali a s nimi dobrovolně v ta místa, kde nám ukázáno bude, šli. K tomu naše věci, co máme, i koně že sme propadli. Čemuž sme se opěty nemálo divili a jich se tázali, proč bychom měli krále polskýho věžňové bejti, an sme žádnýmu nic neublížili a nepřátelskejm způsobem také že netáhneme, k tomu o žádném nepřátelství mezi Jeho Milostí císarskou a králem polskejm ani jich zeměmi že nevíme. Nadto nám odpověd zase dali, že sme neměli bez dovolení krále a daného pasu tak silně přes ty hory táhnouti. Protož že mušíme špehýři bejti a tu zem od uherský strany chtíti zraditi. Jiní pak, pravili, že sme kupci a mejto královské že sme projeli, protož aby naše věci spolu s námi do arestu vzali. I dali sme jim zase tu odpověd, že sme o tom (aby pas císarskýmu lidu v té krajině zavřín bejti měl) nevěděli, aniž bychom se toho nadáli. Zrádci a kupci také že nejsme, nežli rytírští lidi a soldáti, souce od generála Basty z Horních Uher k Jeho Milosti císaři pro retunk soldátů penězi odesláni. Čehož nám věřiti nechtěli, nežli abychom jim to ukázali, jestliže máme čím. Nato sme truhly naše zodtvírati dali a jim listy od pana Basty Jeho Milosti císaři i od rejementů pánům stavům Království českého sme ukázali. A poněvadž od nich bez příčiny hyndrováni sme, že to chceme na krále polskýho vznášeti, zase sme se jim řečí na odpor postavili. A jak nás v svý zemi traktýrují, že také Poláci do Čech přijíždějí, že jim zase takovou kortesí prokazovati budeme. Načež byvši mezi nimi někdeří rozumnější, vobec z mnohého sráželi, a nám pokoj davše, se omluvna činili, že v tom opatrnosti užívati musejí, poněvadž vědí, že v Horních Uhřích velké pozdvižení jest, aby se jim něčeho odtad nedostalo. A poněvadž sme vysláni, že svobodně svou cestou jeti můžeme. Pakli se nám vidí přes noc zůstati, že nám chtějí jísti, píti a koňům vobrok dáti. Ale my, poděkovavše jim z toho (souce žádostivi skrze jejich zem tím dřívěji radši projeti), naší cestou skrze město přece projevše, táhli sme až do Šlyms (jenž se po česku vykládá do "Ničemný"). A může skutkem ta ves ničemná slouti, ačkoli jest veliká a na hrubý půl míle vzdýli, však ani masa, ani chleba, ani vovsa v ní sme najíti nemohli; mušeli sme ještě půl míle pro voves, pro chlíb a pro vovesný pivo sobě posílati a prvně to platiti. Však byvši to náš poslední kvartýr v té zemi, tomu sme se těšili a Pána Boha z toho chválili. Nebo co sme tú zemí na 19 mil táhli, nebylo toho dne, abychom nějakého příkoří nepocejtili; nebylo-li je od lidí, ale však vždy na vodách anebo hrubě zlejch noclehách, kde sme v té zemi nic jiného, nežli vovesnej chlíb s hrachem smíchanej, svinský maso a ryby potoční, a to všechno s andělikou, kde zázvor bejti měl, jídali a vovesný nebo z jablek planejch vařený pivo pívali, a jako by nás nejlípe chovali, to sme jim prvně platiti mušeli.
Ranním jitrem vytáhši pak radostně odtad, přijeli sme do Biglíce, juž na pomezí slýský. Tu sme sobě po takovém pohodlí den odpočinuli a jináče nic se nám nezdálo, nežli jako by z nás velká hora spadla. A začasté, připomínajíce sobě naši polskou jízdu, sme se sobě smáli, a že sme jak živi více sedlákům "Vašnosti" a "mošti panie" nenadávali jako tu neb ta řeč jejich to sebou přináší.
Odtad sme přijeli do Těšína, tu kdež kníže těšínské svejm dvorem bejvati ráčí. Vědouce my pak, že těmi penězi, co sme jich měli, do Prahy se že nedopravíme, protož pro příhodu a pro nedostatek vzal sem sebou od Jeho Milosti knížete těšínského psaní k Jeho Milosti regentům, aby mně 2 i tři sta k mé potřebě dali. I majíce juž oba dva měšce prázdný, 200 tolárů sme sobě tu vypůjčili, a všelijakou zdvořilost od
kanclíře a jinejch regentů Jeho Milosti knížecí tu dostavše, těmi penězi sme se až do Prahy dopravili.
Kdež přijevše, své listy od pana Basty Jeho Milosti císaři a pánům stavům od rejementů sem dodal, a co nejpilněji bejti mohlo, peníze soldátům sem solicitýroval. Pan z Valštejna pak, nastudivši se a nejsouce na ruku zahojenej, svého zdraví vyšetřoval. Jakejch bych pak odpovědí na své solicitýrování dostával, jinší nebyly, nežli aby se trpělivostí kontentýrovali, že peněz nejni. Načež sem ne jednu, nežli několikerou protestací činil; pokadž soldáti penězi nebo šaty retováni nebudou, že se déle držeti moci taky nebudou, a jestliže odtad vytáhnou a zem Uherskou vopustí, že jistě Jeho Milost císař o to království přijíti ráčí, skrze což také nenabyté škody pojdou. Jakož se pak to vskutku shledalo, o čemž se níže psáti bude. Ale mý mluvení bylo na větším díle v smích obrácený a za hřbet položený.
Vida pak pan Basta, že resolucí od Jeho Milosti císaře i od pánů stavů, týmž způsobem i z jinejch zemí dlouho nepřichází, ne malou, nežli velikou protestací listovně podruhé po jednom rejtaru na bůh zdař učinil. Pokadž by se žádost jeho strany peněz nevykonala, že lidu svého dýle tam zdržeti moci nebude. Nebo že s velikou nouzí a slibováním (že v krátkým čase penězi založeni budou) je zdržuje, předkládajíce přitom, co by zlého z toho (kdyby lid odtáhl) pojíti mohlo. Ale tak malou platnost jeho psaní přineslo jako mý solicitýrování. Pročež nevěda pan Basta dále sobě jaké rady dáti, a že několik termínů od něho soldátům připověděnejch prošlo a 12 nedělí, jak sme my byli vyjeli, minulo, ještě na 2 neděle termínu od nich užíti žádal s tou přitom vejminkou, jestli mu připovídají všelikou poslušnost rejementů, jako kdy prve zachovávali. Pokadž by žádná novina nebo naděje vo peníze nepřišla, tehdy že je na německou půdu vyvésti a při nich sám také táhnouti chce. Což ještě při nich obdržel.
A když však žádná dobrá novina jich za tolik času nedocházela, termín opěty minul. Juž nebylo možné panu Bastovi soldátů zdržeti, nýbrž znamenajíc jejich velikou nouzi, nahotu a nedostatek juž i profantu, aby vždy s dobrejm řádem odtáhli a rejement se držel, v dobrým řádu se vším vojskem z Horních Uher se retirýroval, kromě rejementu Girglnrajcha z Puchamu v Prešově v zavření nechal. S tou přitom jim přípovědí a v naději postavení, že je, co bude moci nejspíše, odtad vyzvedne a jinej čerstvej lid tam odešle a o jejich záplatu při Jeho Milosti císaři solicitýrovati bude. Ale nebozí lidé sotva v roce majíce velikou nouzi a souce začastý od nepřítele navštěvováni, odtad vodešli a jistě svý poctivosti, volnosti a dobrému jménu zadosti učinili.
Táhnouce tak pan Basta s velikou opatrností ven, tu opěty sjevši se mnohonácte tisíc Uhrů, Turků a Tatarů, náš lid ven vyprovázeli, s nimi každej den šarmiclovali, jedni druhejm do kvartýrů nočně vpády dělali. A tak opěty nemálo krve z obojí strany se vylilo.
Přitáhši pak pan Basta k Prešpurku a obávajíce se, že by Uhři Prešpurk opanovati chtěli, na předměstí všechen lid položil, dobrý šance vyvrhl a hned se o peníze sám staral a na sebe sám vyjednal. Soldáty dobře založil, suken taky a obuvi tu nabravši, je vošatil a na 3 měsíce že mu připověděli ještě v poli zůstati, sobě zejskal, v té naději postaven souce, že Jeho Milost císař je penězi zfedrovati ráčí. A když by se to stalo, že by s větší mocí a municí zase na ně táhnouti a se navrátiti chtěl.
Nepřátelé, táhnouce vždy pak za naším lidem ven, své kvartýry vokolo Sv. Jiří sobě vzali a často náš lid v Prešpurku na šarmícírování navštěvovali. Ale pan Basta, maje málo lidu a nechtíce jej daremně tratiti, co nejméně mohl, toho povoloval.
A když tak od Jeho Milosti císaře žádná resolucí dlouho vyjíti nemohla a mý jednání v Praze daremním bylo, psal mi nejvyšší, abych to Pánu Bohu poručil, dýle se nezdržoval a k svejm rejtarům zase do Prešpurku co nejdřív abych se navrátil. Na kderý to poručení sem tak udělal.
zpět na obsah 
Další: Poznamenání jízdy z Prahy do Prešpurku zase k mejm rejtarům léta 1605, již věku mého na 31. rok, a co se v témž tažení stalo