|
- Hýzrle | - Život | - |
Vzavši svou cestu z Prahy na poště přijel sem do Prešpurku na předměstí k svejm rejtarům, kdeří mě jako svýho vlastního votce tak rádi uhlídali. Strany pak mýho vyřízení, abych jim zlé naděje a pochybné mysli nedělal, je sem těšil, že komisaři za mnou v krátkejch dnech přijeti a nemálo peněz sebou přivézti mají, což jim dobrou mysl způsobilo. Panu Bastovi pak a mýmu nejvyššímu relací, jak sama v sobě byla, sem učinil. Však nicméně pan Basta, jakožto jistě vzáctnej a hrubě moudrej, pány svými věrnej i opatrnej soldát, ty věci předcházel a tak vopatroval, že mimo lidskou naději Jeho Milosti císaře lid v poli zdržoval.
Nepřítel pak jak prve, tak i toho času, když sem přijel, začasté našim lermo dělával. A jednoho dne, když mu ještě do 20 000 lidu přibylo, takže jich juž do 30 tisíc bylo, přitáhli k Prešpurku a svý šlachtordnunky pěkně sdělavši, v šiřím poli nám na voku stáli. Kdež pan Basta, nechtíce jim jejich branadi trpěti, resolvíroval se jim bitvu dáti. Protož ihned svý šlachtordnunky sdělavši, ven vytáh a s nimi se potkati chtěl. Ale nepřítel, ačkoli mnohem silnější nežli my byl, však tu se bíti nechtěl, nýbrž nás do svejch fortelů na zálohu uvésti chtěl. Ale majíce pan Basta málo lidu a souce trmachy toho nepřítele dobře povědom, svého fortele se taky vydati nechtěl. Vida to nepřítel, silně šarmiclovati sme počali. Kdež z obojí strany nemálo zraněnejch bylo, avšak mnohem více nepřátel. Ten celej den šarmiclujíce, nepřítel svou retirádu vzal i my také do našich kvartýrů sme zase se obrátili.
Druhého dne nepřítel se rozdělil a díl své jízdy, Turků a Tatarů, na štráf do Rakous a do Moravy pustil tím oumyslem, abychom i my náš lid (jim toho k zahájení) rozděliti museli. Kdež by nám potom ostatka dosti silní byli a Prešpurk odjíti mohli. Jakož tak se i stalo, že pan Basta něco rejtarstva a muškatýrů jim za zálohy (maje o tom dobrý kunšofty) odeslal.
Nepřítel pak vida, že by jeho praktika jakejž takejž začátek měla, ranním jitrem třetího dne opěty něco málo jízdy ukázal. Kdež někdeří s praporci našima vypadše, šarmiclovati sme počali. V tom všechna síla jejich, na větším díle jízdy, v plným běhu vyskočivši svejch záloh, na nás udeřiti chtěli, kdež sme k městu naši retirádu vzíti museli. Ale nepřítel za námi v patách, chtíce s námi do našich šanců nebo kvartýrů vtrhnouti. Tu souce našich set koní nejposlednějších v té retirádě, vždy šarmiclujíce, přijel k nám pan feltmaršálek, napomínajíce nás, abychom jako poctiví soldáti (poněvadž toho potřeba ukazuje) piede a terra udělali, to jest s koní sešli a pěšky brány zastávali. Což sme se ihned všichni volní k tomu najíti dali, skočivše s koní, naše pistole vytrhše. A maje z našich rejtarů jeden každej dlouhou ručnici na řemeně, je sme pustili a bránu nepříteli pěšky zaskočili. Však váhu z tlustýho stromu udělanou sme spustili, že rejtaři nám proraziti nemohli, ačkoli silně tiskli. Však pana hraběte Wolfa z Mansfeldu rejement, kderej u samé brány v šancích ležel, a my v otevřené bráně vohen na ně dávajíc, je sme okolo půl hodiny odtad vypudili a z velký střelby, kde je flankýrovati mohli, velkou škodu udělali. A jakž se nepřítel retirýroval, hned sme vypadli a několik pěknejch zahrad a lusthauzů popálili a planky potahhli, aby se nepřítel nočně tu zdržovati nemohl. A když nepřítel dobře odtáhl, naše knechty sme rozposílali, aby nám naše koně zase (kdeří po kvartýru běhali) shledali a na jejich stání uvedli. A my tu, připojivši se k rejementu pana hraběte z Mansfeldu, další ordinancí sme očekávali.
Nepřítel, vzavši svou cestu okolo vrchu, táhl k pevnosti, nadějíce se, že by tam ještě všechno Uhři byli, a když před bránu přijedou, že jim pevnost vzdají. Ale nevěděvši o tom, že silně německej lid tam vložen byl, z velkejch kusů byvši přivítáni, zpátkem svou škodou odtáhnouti musili. A nás v našich šancích nebo kvartýřích po tři dni pořád travaglírovali, takže sme ty tři dni vždyckny v zbrani ležeti mušeli. A poněvadž předměstí veliké a rozložité bylo, kdež také ve zdech na předměstí z veliké placy byly, že naše rejtarstvo dobrý šlachtordnunky držeti mohli. Ale nedostávajíce se na všechny posta pěchoty k obsazení, našimi rejtary pod panem z Vřesovic jedno posto sme zastoupili, a tak s pomocí boží bránu drželi.
Vidouce pak Uhři, že proti spravedlnosti boží a pánu svýmu nic zvítěziti nemohou, však souce v zlosti svý rozpáleni, oumysl svůj změnili a do kvartýrů (odtáhši), lid svůj tak rozdělili, kdyby jim toho potřeba ukazovala, aby se tím spěšněji zase v hromadu strhnouti mohli. Však nicméně silně do Rakous a Moravy štráfovali, zem mečem a vohněm hrubě hubili. K tomu, co mohli, lidu zajatého odvezli a Turkům i Tatarům věčnou službu podrobovali. Pročež Jeho Milost císař ráčil mušeti jinou armádu verbovaného i zemského lidu na hranice rakouské a moravské vyslati a jim pasu a dalších štráfů zhajovati. O čemž dále zmínka obšírná se učiní, však nyní, co pan Basta před sebe vzíti musil, se doloží.
Když se díl lidu našeho (kderej pan Basta od Prešpurku na zálohu Uhrům, Turkům a Tatarům odeslal) bez vyřízený věci zase navrátil, a nemoha lidu juž také tak zhola bez peněz zdržeti, však co ještě sám na sebe shledati mohl, tím Prešpurk v poddanosti Jeho Milosti císařské osadil. A maje sobě od Jeho Milosti císaře poručeno, s ostatkem až na rakouský pomezí odtáhl a jeden každej rejement k jeho obdanku odeslal. A tak "skrze nezdržení soldátů přišlo mnoho v ztrátu".
Našich pak 500 koní byli nařízeni do Markfeldu táhnouti, vždy přeci od hranic nedaleko, kdyby jaká potřeba nastala, abychom zem retovali a pasu hájili. Týmž způsobem i jiný rejtarstvo a pěchota (pod způsobem svejch komisařů peněz a obdanků očekávati) rozlosováni byli.
V tom čase pak roznemohši se náš nejvyšší těžce, pro nedostatek zdraví svého od nás odjel.
V krátkejch dnech potom velkej pokřik se stal, že Tataři opěty vohněm škodu činí a mnoha dobytka zajímají. Tu sme jim často zase v cestu vyjížděli a pasy zalíhali. A jakž nás vykunšovtovali anebo spatřili, nikdy na nás doraziti nesměli, nýbrž jinou cestou se rozprchali a začastý svejch pejtů dobytka a vězňů (toliko nebohejch sedláků) nám vzadu zase nechávati mušeli.
Já pak a Tetaur, táhši s našima pěti sty konmi, jiný kvartýry (blíž zase zpátkem hranic) sobě vzíti, položili sme se v Obrhamu. Kdež mi té noci od pana Zajfrída Kolnice psaní přišlo, píšíci mi, že jisté a pravdivé kunšofty má, že by mu Uhři chtěli do Rakous na idenšpujkenskej jeho statek vpád udělati a jej vypáliti. Protož souce se mnou v bratrský lásce, že mi se důvěřuje, poněvadž přes 5 mil odtad s těmi 500 konmi neležím, abych jej retoval. O čemž sem ihned tovaryši svému, rytmistru Tetauru, zkázal, a že té chvíle vsedám, kde bychom se strhnouti měli, oznámiti dal. Kdež sme si taky sjeli a tu celou noc táhli, až sme Idenšpujkn minuli, a kudy by Tataři přes pas přesaditi, nedaleko odtad v záloze na ně očekávajíce, sme leželi tím oumyslem, jakž by přesadili, a co by se nám za dosti jich bejti zdálo, na ně udeřili. Ráno pak na úsvitě, byvši Uhři a Tataři nedaleko od toho pasu, okolo 5 koní přesadili, aby všechny zálohy sjeli a pole vykunšovtovali. I objevši naši zálohu, zpět se obrátili. Vida já to, zase pěti koňům po nich pustiti se sem kázal. Kdež vida se nepřítel zrazen bejti, zpátkem odtáhl a těch 5 koní také zase přesadilo. My pak, obávajíce se té noci Tatarů navrácení nedaleko od pasu v Dýrnkrotu, na panství pana z Laudy, svý kvartýry sem vzal, kdež nemálo lidu pěšího a oupravného v zámku bylo. Druhé noci Tataři nevěda, aby v Dýrnkrotu kvarmicí byla, přesadivše, na mou vartu trefili, alarmo udělali. Ale já, majíce se svejmi rejtary na péči, ihned sme na ně vypadli a je přes pas přehnali.
Tu sme 4 dni leželi, až Idenšpujken od pana Kolnice byl taky lidem obsazen a dobře vopatřen. Odtad zase do Obrhamu a vokolních vesnic, kde naše kvartýry byly, sme se obrátili a naší ordinancí, kde bychom se odtad hnouti měli, tu sme očekávali. Jakož pak v krátkejch časích na poručení odtad sme se hnuli a z Rakous na moravskejch hranicích kvartýry proměnili a vokolo Nýklšpurku se položili. Kdež k nám komisaři vysláni souce, s námi jednali, abychom nedlouho strpení měli, tu zůstali a hranic nevopouštěli, až by čerstvej lid do pole přitáhl; tu také že naši mustrkomisaři s penězi přijeti a nás obdankovati mají. Kdež byvši již zase náš nejvyšší při nás, jeden každej při své kompanii to zejskal, že sou ještě i k tomu svolili.
A když po několika nedělích teprve potom českej a moravskej lid do pole vtrh a u Skalice se položili a jí dobejvali, k tomu hranice vosadili, naši páni komisaři přijeli a s námi za 18 měsíců na 8 akordýrovali a půl měsíce obcuku dáti připověděli, s čímž sme se upokojiti dali. Nemajíce pak ještě dostatka peněz sebou, nýbrž v Vídni o tisíc rejnskejch vyzvednouti bylo, na tom se snesli, aby mě k Jeho Milosti arciknížeti Matyášovi k nařízení vydání takovejch peněz vyslali. Což přijavši já k sobě, ihned sem se se štyrma služebníky svými na voze do Vídně vypravil. Kdež přijevši, na poručení Jeho Milosti arciknížete tím dříve sem expedýrován byl a takovejch 30 000 zlatejch, všechno na zlatě, sem k sobě přijal. Jeho Milost pak arciknížecí ráčil mně tu milost prokázati a za svého firšnajdra ke dvoru svému přijíti.
Maje pak pilnej odjezd zase, tu sem se s penězi na cestu u veliké slotě, pršce a rozjíždí vydal. A přijevši do kláštera Naumburka, přes Dunaj sem přesaditi chtěl, ale žádného plavce, kderejž by v ty kry na vodu se vydati směl, najíti sem nemohl. Však nicméně vzavši tím silnější šíf a tím více plavců, je k tomu přeplativše, sobě sem namluvil. Nebo sem se toho nejvíce obával, kdybych se k rejtarům dlouho nenavrátil, že by opěty nějakého fortele a zdržování od nás, pefehlychshoberů i pánů komisařů se nadáli. Protož sem sobě (poruče se Pánu Bohu) všeho nebezpečenství za hřbet položil. A když sme od břehu odstrčili a na veliké patery hony šíf zhůru nad přistávadla vytáhli a kry sochory od šífu odstrkovali, nebo nás do 50 vosob nasedlo, pro všelijakou potřebu a pomoc. Potom jak sme šíf dolů pustili a na druhou stranu, (spravivše i sobě okolo 14 vesel) připlouti chtěli, tu nás kry velmi spěšně zase dolů mimo klášter a na půl míle doleji se hnaly. Kdež sme u velikém nebezpečenství byli, takže všichni, kdeří se nám dívali, i my sami, o zachování našich životů sme málo smejšleli a Pánu Bohu se juž poručili, neb sme jistě juž jako ztracenej lid byli. Plavci pak na mě, zlé vůle souce, tuze naříkali, že jejich i svého bezhrdlí příčinou sem a že jejich manželky a dítky v nouzi a sirobu uvedu. Ale já, ačkoli též v nemalém strachu sem byl, však toho na sobě, co sem mohl nejvíce, znáti nedal, nýbrž je těšil, aby Pánu Bohu věřili, že jest mocen nám spomoci a že spomůže, abychom nepochybovali. Čímž sem jim na díle zase dobrou mysl dělal. A oni taky přece, co mohli nejvíce; se snažili, aby šíf k tomu břehu; kde voda nás hnala, přidržovali, aby se od břehu neroztroskotal. Jakž pak vždy vedle onoho přísloví, že Pán Bůh v sebe doufajfcích nikdy neopouští, mimo všechnu naši naději, beze vší škody, však dosti pracně a s velkejmi strachy k břehu sme přistáli. Z čehož pochválivši Pána Boha, můj vůz a koně i čeládku na zem přesadivše, plavcům pak ještě 4 tolary na spropitný darovavši, je sem požehnal a svou cestu přece jel. Oni pak, uvázavši tu šíf z druhé strany, po vesnicích na vopad vody a těch krů očekáváti museli. Já pak na té cestě (nadavši se juž od vod všeho nebezpečensťví ujíti) do tak velikého sem přišel, nebo na mnoha místech potoci se tak hrubě rozlili a mnohé louže a doliny zalili, že sem mnohokráte s vozem i s koňmi splovati musel, a jistě kdybych tak těžkého vozu neměl, bylo by se obávati, aby mě vody byly nezvrátily a nezalily. Však z milosti Pána Boha všemohoucího a jeho svatou pomocí, vždy z toho velikého nebezpečenství vyšedši šťastně, do kvartýru nejvyššího s penězi sem přijel a je beze všeho nedostatku (krom že dukáty mokrý byly a je sušiti museli) odvedl. Z čehož se páni komisaři nadiviti nemohli, že sem v takové nebezpečenství a s tolika penězi se vydal. Nebo že sou mě v tý povodni vočekávali, a kdyby byli o mým jetí věděli, že bych je byl u veliké pochybnosti hrdla mého i peněz postavil. Což někdeří k veliké bedlivosti a opatrnosti mi přičítali a jiní pak k veliké opovážlivosti, z čehož však všichni Pána Boha sme chválili.
Majíce pak páni komisaři všechny peníze juž pohromadě, o den se se panem nejvyšším snesli, kdy by nás vyzvednouti a na pomezí české k obdanku vísti měli. A tak vyčkavši čas příhodnej, odtad sme vytáhli a na pomezí české okolo Polný naše kvartýry vzali. A když páni komisaři svůj čas uhlídali, nám do pole vtrhnouti kázali a nás jménem Jeho Milosti císaře a pánů stavů Království českého obdankovali a za naši všelijakou volnost a hrdinské dobré chování s velikou pochvalou nemalé poděkování učinili s tím přitom doložení[m] : Poněvadž Jeho Milost císař toho oumyslu bejti ráčí ihned zase 1500 koní a rejement knechtů na hranice uherské verbovati dáti, pokadž by kdeří tu byli a se potřebovati dáti chtěli, tehdy že týž pštalunk na českou záplatu míti mají a 4 neděle k refreskýrování anebo k novému jich zase vyrystování se dává. Nejvyššího pak nad 1000 konmi že ustanovovati ráčí zase pana Wolfa Ilburka z Vřesovic. Což my rádi přijavše, ihned zase panu nejvyššímu já a rytmistr Tetaur sme připověděli, však s tou přitom vejminkou, aby nám po 200 koní dal. Naši pak rejtaři všichni zase nám se psáti dali.
Vtrhši pak zase do kvartýrů, hned zase anryt na nový sme dávali. A tak jeden každej maje svou záplatu, svou cestou, kde mu se vidělo, táhl.
Já pak přijevši z milosti boží šťastně domů, po někderém málo dni Pán Bůh ráčil manželce mé nejmilejší šťastně pomoci a nám spolu léta 1605, 16. Octobris, cerku dáti ráčil, jížto jméno na křtu svatém Lidmila Polexina dáno bylo.
Majíce pak v krátkejch dnech zase brzo na mustrplac do Holomouce jeti, tu sem v Praze ostatek svejch rejtarů zverboval. A Pán Bůh také ráčil manželku mou poobčerstviti, svou cestu sem zase před sebe vzal.
zpět na obsah 
Další: Téhož léta 1605. Poznamenání sedmého tažení mého za rytmistra nad 200 konmi pod nejvyšším panem z Vřesovic