|
- Hýzrle | - Život | - |
Po vzatém vodpuštění a se všemi se rožehnání Jeho Milost ráčil svou cestu před sebe vzíti a z Grazu do Vídně šťastně přijeti, 3 dny tu zůstati a s obyvateli té země též se rožehnati. Potom dále až do Prahy sme přijeli, kdež Jeho Milost 5 neděl při Jeho Milosti císařský se zdržeti a začasté kroužku běhání tu mívati ráčil. Mezi tím časem sem pak přijeli 2 vzáctní páni z Nýdrlantu jakožto vyslaní naproti Jeho Milosti. Jeden byl hrabě z Sori a druhej jeden přední kavalír hišpánskej jménem don Diego Pimantel. Ti byli od Jeho Milosti vzáctně přivítáni.
Z Prahy potom vzali sme naši cestu k lantkraběti z Lajchtnburku do Frajmutu. Tu landkrabě proti Jeho Milosti se 100 koňmi oupravně vyjel, a přivítavši Jeho Milost na svejch hranicích, na zámek svůj nás vedl, z velkejch kusů ku poctivosti Jeho Milosti třikráte stříleti dal a celej dvůr vzáctně a hrubě dobře traktýroval. Jeho Milost ráčil se tu 2 dni zdržeti a potom odtad svou cestu do Nýrnberka vzíti.
Druhého dne po příjezdu ráčil Jeho Milost pevnost a cejkhauz zhlídnouti, což obí hodné viděti jest.
Týž den ráčil k tomu taky Jeho Milost arcikníže Ferdinand Štýrskej z Inglštatu, kdež na učení byl, aby se s Jeho Milostí tu shledal, poněvadž Jeho Milost arcikníže ráčil Jeho Milosti poručníkem bejti, jakž v první kapitole toho dotknuto. Čehožto Jeho Milost ráčil rád uhlídati a přívětivě přivítati, neb Jeho Milost ráčil již taky okolo 18 let pán stáří bejti.
Třetího dne ráčil Jeho Milost arcikníže slavnej pankyt držeti, kderémužto se sjeli Filip Ludvík, falckrabě z Najburku, a Otto Jindřich z Sulcpachu v Horních Falcích s jich obouch paní manželkami. A štvrtého dne zval zase Filip Ludvík falckrabě Jeho Milost k sobě do svého lozumentu, kdež po jídle pro kratochvíl Jeho Milosti šerm irskou školu držeti dal.
V témž městě Nyrmberce jest jeden a starej velikej dům, v němž také velice a znamenitě užitečnej zdravej vodní pramen teče, kderoužto vodou mnozí neduhové na lidech se hojí. A říkají tu od mnoha set let Hýzrlů dům a u Hýzrlový studnice. O čemž slyševši já, a čisté památky rodu mého dotejče, o to sem se snažil, abych mohl něco gruntovního (odkad by to jméno tomu domu a té studnici pocházelo) doptati se mohl, ale čas mi k tomu na krátce sloužil. Nýbrž od jednoho starého patricia téhož města, tu kdež sme my edlknobi náš kvartýr měli, sem slyšel a běžnou zprávu mi o tom dával, že jest to v Nýrnberský kronice čítával, když bylo město Nýrnberk od [...] jednoho času leta [...] obležený, že jesti jeden Hýzrle z Chodův, zkušenej soldát z Vlach, přijel a v témž městě při obležení hrdinsky se choval, takže jemu potom to celé město k opatrování a pod moc jeho lid jejich poručen byl. On pak častejmi vejpady nepřátelům veliké škody a újmy činil a potom také svou opatrností to město Nýrnberk zdržel, takže [...] od téhož města s lidem svejm odtáhnouti mušel. Potom pak týž předek můj, oblíbivši sobě tu a maje od nich za svý věrný služby vzáctný poděkování a dobrej pštaluňk, při nich tu zůstal a ten dům sobě vystavěl. Kderejžto podnes své jméno odtad zachovává, jakž pak toho táž Kronika nýrnberská dále vysvěčuje.
Jeho Milost ráčil odtad zase 5. dne vyjeti a svou cestu až do Vircburku k biskupu vircburskýmu vzíti. Kderej proti Jeho Milosti spolu s Jeho Milostí arciknížetem Maximiliánem, vlastním panem bratrem Jeho MiIosti a velikejm mistrem německého řádu, v drahným počtu oupravné jízdy na velkou míli do pole vyjeti ráčili, a přivítavši se vespolek, až na zámek Vircburk spolu jeli. Kdež Jeho Milost ráčil slavně jak v pokojích, tak i ve všem jiným spolu se vším dvorem svejm chován bejti. Střelba byla také velká ku poctivosti Jeho Milosti třikráte spouštěna. Tu se Jeho Milost ráčil přes vánoční svátky zdržeti, kdež jezuviti jednoho dne velmi pěknou komedii drželi. V tom městě Vircburku nic pěknějšího viděti nejni jako jezuvitskej kostel.
Odtad Jeho Milost ráčil se panem bratrem svejm až do Mergenthalu jeti, tu kdež Jeho Milost arcikníže Maximilián dvorem svejm jakožto velkej mistr něméckýho řádu bejti ráčil, a biskup vircburskej též ráčil Jeho Milost až tam doprovázeti.
Třetího pak dne hnuli sme se zase odtad a přijeli sme do Frankfurtu nad Mejnem. Tu obyvatelé města nechtěli Jeho Milost arcikníže s tolika lidu do města dlouho pustiti (neb nás bylo okolo 2000). Avšak vždy potomně, po dlouhém rokování s velikou nesnází, když jim to vysoce stěžováno a předkládáno bylo, nás sou pustili. Však všudy, kde kvartýry byly, silný varty vosadili, střelbu velkou na zdech proti městu obrátili, nad čímž Jeho Milost nemalou stížnost sobě do nich vísti, ale i také o tom Jeho Milosti císarské psáti ráčil. Oni pak litujíce toho a chtíce se druhého dne Jeho Milosti zase připochlebiti, od vín, vovsů a pěknej kredenc Jeho Milosti v dar přinesli. Ale Jeho Milost tím darem pohrdavši, svejm dvořanům to všechno ihned darovati ráčil. A poněvadž Jeho Milost odtad po vodě do Mohuče jeti se strojil, tehdy oferýrovali Jeho Milosti svý šífy, ale Jeho Milost jich přijíti nechtěl; nýbrž do Mohuče pro kurfirštovy poslal. Kderéž přijevše, hned třetího dne sme odtad vyjeli a do Mohuče přijeli.
Tu jest kurfiršt mohutskej se vším svejm dvorstvem z města až k břehu proti Jeho Milosti vyšel a slavně Jeho Milosti přivítal, vzáctně choval; též z velkejch kusů třikráte stříleti a pěkný vohně v noci dělati dal.
Pátého dne jeli sme odtad zase po Rejnu a 2 míle odtad u ňákého městečka, Barlow řečeného, stáli sme na vodě, uvrhši kotve, a Jeho Milost ráčil tu vobědvati. V témž pak městečku bylo téhož dne jednoho polního kapitána vzáctný veselí. Kdež nevěsta všedši se mnoha fraucimorem na nevelkou lodku, k šífu Jeho Milosti přistavila a sešla, Jeho Milosti na stříbrný medejnici pěknou plenu a věnec darovala a tím Jeho Milost na svý veselí zvala a takovou kortesí prokázala. Jeho Milost, přijavši pak ten dar od ní vděčně, sebe omluvna učiniti a jí zase s poctivejm darem od sebe propustiti ráčil. Kdež na ni ženich z druhý strany břehu s letícím praporcem knechtů očekával.
Odtad pak přijeli sme do Pingen, tu sme z šífu sešli a přes noc tu zůstali. U téhož města prostřed Rejna jest věže dosti vysoká, již od starodávna po německu den Mausturm jmenují, to jest Myší věž. A to ta věže jest, jak krále Pompilia myši v ní snědly, o čemž Historia [...] obšírně to ukazuje. Však pro někderé, kdeří mnoho nečtou, chtěl sem kratičkej způsob toho tuto doložiti. Že král Pompilius vždyckny to přísloví míval, když se nejvíc klel a klamal (aby ho myši snědly). Což z přepuštění božího jednoho času, když se tak křivě klel, z přepuštění božího myši se do něho daly, a čím více od svejch lidí bráněn byl, tím více myší přibejvalo. Kdež vida král Pompilius veliké neštěstí své, vůkol a vůkol sebe vohně dělati dal, aby tudy myši k němu přístupu míti nemohly, však i to proti dopuštění božímu jemu platno bejti nemohlo. A když se myši tak hrubě rozmáhaly a jeho tělo hryzly, udal se na vodu. Kdež taky žádná myš neutonula, nýbrž všudy za ním u velikém houfu, kde se koli obrátil, se hrnuly, až právě na tu věž po řebříku nahoru se dal a řebřík po sobě strhnouti kázal. Kdež potom pro velikost houfu myší již žádnej z jeho lidí mu na retunk přijíti nemohl, až právě život svůj tam tak mizerně od myší dokonati mušel.
Druhého pak dne jeli sme odtad zase po zemi a přijeli sme do Sýmerajn knížeti z Sýmern. Ten proti Jeho Milosti spolu s švakrem svejm, knížetem z Luderku, ve 100 koních oupravně přijel. Jeho Milost vzáctnej pankyt a tanec držel, neb při témž dvoře drahně pěknýho fraucimoru bylo. Potom Jeho Milosti pěknej kůň daroval.
Třetího dne sme odtad zase jeli a přijeli sme do Trieru k kurfirštu trierskýmu. Tu jest markrabě Eduvart z Badu proti Jeho Milosti se 100 velmi oupravnejmi archabusary a s praporcem knechtů vyjel. Kurfiršt téhož času velmi těžce nemocen ležel, takže proti Jeho Milosti sám vyjeti nemohl, však nicméně veliká poctivost a znamejnitá traktací Jeho Milosti i všemu dvoru tu se dála.
Tu opěty naproti Jeho Milosti z Nýdrlantu přijeli starej kníže z Arischotu, Václav, markrabě z Badu, hrabě z Mantesi, hrabě z Bosu, s nimi mnoho jinejch vzáctnejch a předních kavalírů s nemalejm počtem oupravné jízdy a pěchoty. V nížto Jeho Milost ráčil tu v Trieru slavnej pankyt držeti. Kdež se také nahodil Arnošt, kurfiršt kolínskej, bratr knížete bavorskýho, kderej naschvále přijel s Jeho Milostí se tu shledati. A jakž Jeho Milost ráčil o jeho příjezdu zvěděti, hned s velikou radostí k němu do jeho lozumentu jeti, jeho přivítati a sebou do kurfirštskýho palácu vzíti ráčil.
Štvrtého pak dne po příjezdu Jeho Milosti jeli všichni ráno spolu do hlavního kostela k svatému Jakubu a po slyšení mše svaté byly Jeho Milosti a nám všechněm ty všechny svátosti, kderé tu mají, s velikou vážností ukazovány. Předně hlavu svatý Heleny, hlavu sv. Kornely, hlavu sv. Kateřiny, hlavu sv. Matouše, hnát od sv. Anny, hůl sv. Petra, kderou úředlníku svému dal, aby s ní sv. Maternu z mrtvejch vzkřísil; dva kroužky od řetězu, v nichž sv. Petr v okovách byl; hřeb jeden, kderejm Kristus Pán na dřevě sv. Kříže přibit bejti ráčil; velkou sklejnici čerstvý krve jednoho biskupa, kderej týž hřebík odtad do své vlasti pryč odnésti a ukrásti chtěl. O kderémž se takto památka tam činí: Že když týž biskup jednoho času tu u sv. Jakuba mši svatou sloužil a velebnou svátost pozdvihovati chtěl, tížila mu jeho vlastní ruka tak těžce, že mu nebylo možný velebný svátosti zhůru vznésti, neb mu se krev z jeho ruky v rukávě, kde ten hřeb skoval, vylila. Kderoužto krev z toho rukávu do velké obdýlné sklejnice vycedil a hned v tom hříchu se poznal. Pročež ten hřeb svatej zase v to místo položil a z toho hříchu se zpovídal. Ta krev pak až podnes tak čerstvá, jako by dnes vylita byla, zůstává. Nejposléze pak ukázali sukni Krista Pána (kderá s ním rostla, blahoslavenná Panna Marie ji tkala) a o kterou sou při jeho nevinném umučení rozmetali. Což jistě jest věc divná a hodná viděti, nebo žádného švu v ní viděti nejni.
Vodtad jeli sme do jiného kostela, kdež tři kostely veliký, jeden na druhejm ustaven jest. Týž chrám Páně jest z velikýho kvádrštuku staven a s velikejmi železy svazován a volovem zalíván, takže za velkou pevnost v čas potřeby by se užívati mohl. V témž kostele nejhořejším spatřuje se div, a to takovej: voltář hlavní stojí velice šikou, a když se na něm mše svatá slouží, tehdy krev Páně v kalichu (co by měla taky nachejlena bejti), tehdy ihned jakž posvěcena jest, stojí tak rovně, jako by voltář nejrovněji stál.
Odtad jeli sme zase ke dvoru. A pátej den Jeho Milost ráčil zase před sebe cestu svou vzíti a spolu se všemi těmi kntžaty odtad vyjeti.
A přijeli sme do Lucnburku. Tu opěty drahně jízdy a pěchoty proti Jeho Milosti vyjelo a s nimi té provincie gubernátor, hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu; spolu s velkejm počtem vzáctnejch kavalírů, od kderejchžto Jeho Milost nicméně tak vzáctně jako kde jinde přivítán bejti ráčil. Druhého dne Jeho Milost ráčil na slovo boží do hlavního kostela jeti a odtad potom před město do zahrady pana hraběte z Mansfeldu, v níž znamejnitě a nákladně pěknej palác vystaven byl. Tu Jeho Milost slavnej pankyt držel. Třetího dne pak Jeho Milost ráčil zase všem těm knížatům, hrabatům a kavalírům v domě gubernátora a příbytku svým pankyt a tanec držeti, k němuž se nemálo vzáctnýho a pěknýho fraucimoru na žádost Jeho Milosti sjelo, a až do bílýho dne tancovali. Což taková vlídnost a přívětivost takového pána všem těm kavalírům i dámám se velice líbila a velikou lásku Jeho Milosti při nich způsobila.
Tu Jeho Milost ráčil až do šestého dne zůstati. Odtad zase kurfiršt kolínskej svou cestu k Rejnu Kolínu vzal.
A Jeho Milost ráčil jeti až do Namuru, kdež Jeho Milosti i na cestě vždyckny více lidu naproti vyjíždělo. Míli pak od Namuru gubernátor té provincie, hrabě z Barlamuntu, a hrabě z Fontesu proti Jeho Milosti s mnoha vzáctnejmi kavalíry a předními soldáty vyjeli a Jeho Milost vítali, a s mnohejmi ceremoniemi a komplimenty až k samému večeru se zdrževše, při světle nočním naschvále do města vjížděli. A to za příčinou tou, že ulice byly mnoha světly a vohňovejmi nástroji ozdobený k tomu pěkný teatry sdělaný, kderýž římské historie figurýrovaly. Muzika taky po těch ulicích, kudy se táhlo, všudy pěkná slyšána byla, však žádného z muzikantů vidíno nebylo, neb ulice byly stromovím vysázeny. A bylo se jistě nač podívati.
Nazejtří opět Jeho Milost ráčil slavnej pankyt a tanec držeti.
Potom třetího dne do lanthauzu jeti a šedesáti komediantům se dívati, kde znamenitou kratochvíl na rynku Jeho Milosti udělali. Totiž 30 v zelenejch šatech a 30 v žlutejch, kdeří proti sobě ze dvouch ulíc (na štelcích) vojanskejm způsobem s trubači a bubny táhli, jakž toho způsob této figury ukazuje.
Nejprve silně šarmiclovali a potom se dohromady vrazili a na sebe silně trefili a rameny.sebou strkali, že kdo za sebou jiného neměl, aby jej narazil, zem líbati mušel. A ten, kdo pad, nebohej byl a těžkej pád beze vší obrany zpátkem udělati mušel. Nebo neměl-li je jiného za sebou, kdo by jej zdržel, sám sobě pomoci taky nemohl, nýbrž od těch štelců, kderý železnejmi špicemi zespod vokovaný byly, pošlapán byl. Jakož jich pak drahně zraněno bylo a dva, od té kratochvíle souce těžce zraněni, umříti museli. Takže to pro žert mnoho bylo a pro vopravdovou bitvu málo. Jich Milost jim za to 100 korun darovati ráčil.
Štvrtého dne opěty Jeho Milost ráčil odtad jeti a štastně k residencí svý až do Brysle přijeti. Z kderéhožto města slavnej vejjezd jak na koních, tak i pěšky proti Jeho Milosti se stal. Purkmistr a rady před branou stojíce, klíče od města (na znamení vděčného příjezdu) Jeho Milosti podali. Kderéžto Jeho Milost vděčně přijavší, ihned jím je zase odevzdal a svěřil.
Město pak bylo těmi ulicemi, kudy se táhlo, velice ozdobený. V voknách bylo také viděti velikej počet pěknýho a nákladně připravenýho fraucimoru.
Tak Jeho Milost ráčil do svého palácu nákladně připraveného ozdobně přijeti a všem, nízkýho i vyššího stavu, kdo jen se dotříti mohl, přívětivě ruky podati a se přivítati.
Potomně ráčil za několik neděl zase všelijaké rytírské kratochvíle, též pankyt a tance těm kavalírům a dámám zase Jeho Milost ráčil držeti, takže v brzkým čase Jeho Milost ráčil sobě velikou lásku skrze svou vlídnost způsobiti.
Po někderé pak neděli ráčil Jého Milost chtíti začátek nějakého štěstí proti Francouzům učiniti. Sebral 14 000 lidu a ustanovil nad nimi svého generál-lajtnomta hrabě Karla z Mansfeldu a táhl s nimi do Pikardie Šapelu voblehnouti. To zvěděv Henricus IV., král franckej, chtíce tu pevnost retovati, sám osobně s někderejm tisícem oupravné jízdy přitáhl. Avšak v tom retuňku sám král škodně postřelen souce, bez vyřízený věci odtáhnouti a se retirýrovati musel. Vidouce to Šetelet, gubernátor té pevnosti, ze se retunk králi nezdařil a on že se déle držeti moci nebude, pevnost dobrovolně vzdal. Však vždy nemálo našeho lidu, k tomu předních a dobrejch 14 kapitánů, tu zůstalo.
Po štastném pak odtažení byl náš lid zase do jejich kvartýrů puštěn a náležitě penězi opatřen. Jeho Milost potom ráčil také chtíti někderé jiné přináležející provincie a města, jakožto předně Antorf, navštíviti. Pročež bylo poručeno k té jízdě se hotoviti.
zpět na obsah 
Další: Léta Páně 1594. Poznamenání jízdy z Brysle do Antorfu s Jeho Milostí arciknížetem Arnoštem. Již na 20. rok věku mého