|
- Hýzrle | - Život | - |
Měvši z ležení odjeti, přitrefilo mi se dobrý tovarystvo. Nébo rovně také nejvyšší za příčinou rejementu vypravil k císarskýmu dvoru nejvyššího lejtnomta jeho, fendrycha Carlo Ursini, s kderejmžto všedše na poštýrskej kočárek, z ležení sme vyjeli.
A přijevši nočního času mezi Treglau a Palankou do hustejch lesů, souce v hlubokým ouvoze, tu na nás okolo 60 Pálffyovejch hejduků z zálohy vyskočilo. A nám hned ručnice v bok stavili, a nechceme-li zemříti, abychom jim, cokoli máme, dali. My nejsouce nežli dva a nemaje při sobě nic jiného nežli naše kordy, takové moci sme odolati nemohli. Nýbrž nechtíce tak mizerně od takovejch nákeřníků zemříti, jim sme bráti nechali, co sme měli. Přes půl druhýho sta dukátů potom všechen náš hatvánskej pejt, mně hrubě pěknej tureckej koberec a pěkný šitý pleny. Tak nenechavši nám ani zlámanýho peníze, kromě našich kordů a od šatstva (bojíce se, aby se tím v ležení neprozradili), nás naší cestou jeti nechali.
My pak s velikou nouzí a věšenejm hladem sme se druhého dne do Vostřehoma dopravili. A odtad hned zpátkem do ležení příhodu naši panu Pálffymu psali i jistá znamení nám našich pobranejch věcí tam dali tak, kdyby se toho co tam v ležení prodávalo, aby takoví loupežníci zjímáni byli. Psali sme taky pod náš rejement dobrejm přátelům, aby na to pozor dali, kdyby se toho se vyhledalo. Jakož sme se pak toho po času dověděli, že jich 24 z toho tovaryšstva zvěšeno bylo.
My pak, natrefivši na to štěstí hejtmana Oratio Mantua, kderej se mnou z Nýdrlantu táhl, tu na Vostřehomě juž nejvyššího lejtnamta té pevnosti. Ten nás tu dobře choval a ještě tolik peněz, nač bychom se do Prahy dopraviti mohli, nám zapůjčil.
Přijevši já pak do Prahy, tu sem paní máteř svou našel a o všech věcech dobrou relací strany mejch příležitostí sem vzal. Čehož sem skrze soudy s velikejm zaneprázdněním a štěstí mého zameškáváním po několik let pocejťovati musel. Avšak vždy potom s velikejm nákladem a outratou k šťastnému konci vše sem z milosti boží přivedl a při svou obdržel.
Mezi tím časem pak poznavši já a usoudivši běh tohoto světa, umínil sem stav svůj proměniti a v stav svatého manželstva vstoupiti. Jakož pak jednoho času v městech pražskejch na jednom vzáctném pankytě uhlídavši jednu pěknou a čilou dámu jménem pannu Anižku Šanovku, dceru urozeného a statečného rytíře pana Šebestiána Šanovce z Šanova a na Smolotelích, Jeho Milosti císaře ustanoveného rytmistra nad třima sty arkabuzary v Uhřích, kderej veliké a dobré jméno jak mezi soldáty, tak i v turnajích a jinej[ch] rytírskejch kratochvilích rozhlášené měl a život svůj v Uhřích dokonal. Jehož milé duši Pán Bůh rač milostiv bejti.
Té tehdy vzáctné dámě sem se hned podal a ji, aby mě za služebníka přijala, s náležitou uctivostí sem prosil. Ačkoli byvši táž dáma vší cnosti a studu panenského plna, mně mlčenou odpověd dala. Však srdce mé od ní nikdýž vzdáleno nebylo, nýbrž mě k tomu táhlo a vedlo, že sem té dámě celej rok náležitě sloužil a toho při Její Milosti paní máteři její a při Jich Milostech páních přátelích se vší náležitostí uctivě vyhledával, aby mi se táž vzáctná dáma k stavu svatého manželstva dostati ráčila.
Jakož pak po častém a šetrném toho při Jich Milostech (tu, kdež náleželo) vyhledávání byla mi má nejmilejší dáma k témuž svatému stavu zamluvena a připověděna. Potom léta 1597, v středu po Božím těle, to jest II. Junii, na paláce v soudné světnici od Jich Milostí nejvyšších pánův ouředníků a soudců zemskejch vedle starobylého a slavného obyčeje Království českého vyprošena a téhož léta na den svatého Jiljí, I. Septembris, k stavu svatého manželstva šťastně dodána. Čehož Pán Bůh rač na věky pochválen bejti a nám spolu v svornosti, v víře a lásce až do hrobu dáti setrvati a potom v nebesích se bez skonání radovati. Amen.
Stáří pak věku mého, když sem se ženil, šlo mi na 23. léto. A v plném pak roce, to jest léta 1598, 18. Septembris, ráčil nám Pán Bůh s mou nejmilejší manželkou cerku dáti, jížto jméno na křtu svatém Zuzana Kateřina dáno bylo.
Potom lét[a] 1599, 29. Augusti, opěty Pán Bůh ráčil manželce mé nejmilejší šťastně pomoci a nám spolu syna jménem Kryštofa Vratislava dáti.
Item léta 1600, 23. Octobris, narodila se cera má Marie Lukrecí a léta 1602 ráčil mi Pán Bůh synáčka mého Kryštofa Vratislava, stáří na druhé léto, z tohoto světa k slávě svý věčný, bohdá neskonalý, povolati. Téhož léta umřela Zuzana Kateřina, dcera má, stáří něco přes 3 líta, kderážto den a hodinu smrti své ještě za zdravého života nám rodičům oznámila; což se tak i stalo. Kderážto bohdá, nepochybně věříc, na slávu boží patří.
Léta pak 1603, v outerej po sv. Trojici, ráčil nás manžely Pán Bůh zase potěšiti a nám ceru Esteru dáti.
V tom pak čase něco přes 4, léta, jaké by mé předsevzetí bylo (co sem pro soudy v zemi zůstávati musel), jiného nic nebylo nežli hospodářstvím se zabávání a historie čítání. Časem také kdy se při dvoře Jeho Milosti císaře jaké kratochvíle, bud k kroužku, nebo kvintáně běhání i také v maškarádách mezi vzáctnejm tovarystvem začasté sem se potřebovati dal. Jakož pak téměř žádná maškara na nejpřednějších veselích nebyla, abych já v ní také (kde vzáctné tovarystvo bylo) bejti neměl.
Když mi pak Pán Bůh v těch letech s mejmi přátely (o nápad) k pokoji přijíti dáti ráčil, táhla mě zase mysl má k krýksmanskému životu. Majíce pak manželku hrubě milou a souce spolu z milosti boží u veliké lásce a svornosti, bylo mi na to z druhé strany těžko mysliti, jakejm způsohěm bych mohl oumysl svůj před sebe vzíti, abych zlejm lidem (a zláště nepřátelům soldácký mysli) pomluvy ujíti mohl. Však myslíce na rodiče a předky svý, též manželky mé nejmilejší, obzláštně pak pana otce jejího, že též z krve soldácký pochází, tím méněji že mi toho zbraňovati a jiní lidé za zlý moci míti budou. Znamenajíce i to při tom, že co na tam světě může votec dítkám svejm lepšího po sobě zanechati jako dobrýho jména. Nebo statek se může utratiti, ale jméno dobré po rodičích zůstává. A mnozí statku zbytky mají, však sobě ani bližnímu svému nic dobrého neudělají, což obzláštně juž tato léta se spatřuje.
Z té tehdy příčiny, odloživši jiné všeho myšlení na stranu, manželku svou (u přítomnosti Její Milosti paní máteře její a někderejch pánův a přátel předních) sem žádal, aby proti tomu nebejvala a mně mý krýksmanský mysli nezbraňovala, s mnohejm přitom předkládáním předkův a rodičův jejích a mejch. Což s dobrejm povážením jejím a s radou Její Milosti paní máteři svý i pánů přátel svejch jest mně k tomu povolení své dala. Já pak také vedle nejvyšší možnosti mé, jak sem nejlípe mohl, jí sem před odjezdem svejmi clami opatřil.
Majíce pak pán, pan Ladslav z Šternberka na Zelené Hoře a Plánici, Jeho Milosti arciknížete Matyáše komorník, 1000 koní na českej pštalunk verbovati, znajíce mě od mladosti mé a souce na mě hrubě laskav, slyševši, že oumyslu sem do Uher táhnouti, shledavši se v Praze se mnou při dvoře Jeho Milosti císaře, se mnou jest jednal a mě sobě zamlouval, abych s ním táhl a 100 koní archabusarů vedl. Z čehož sem se vomluvna (s velikejm poděkováním) činil, chtíce raději ještě něco více tak zkusiti a se přiučiti nežli v něco, čemu bych nerozuměl, se dáti. Ale však poněvadž nechtěl bez toho bejti, to sem k sobě na žádost jeho přijal.
zpět na obsah 
Další: Léta Páně 1603. Poznamenání štvrtého tažení do Uher za rytmistra nad 100 konmi pod nejvyšším panem Šternberka, a co se v témž tažení zběhlo. Juž věku mého 29 let