|
- Hýzrle | - Život | - |
Toho času byl nám mustrplac v poli půl míle od Rábu jmenován. A když se ten 1000 koní velmi oupravnejch sjel, byli sme 11. Junii mustrováni. Majíce pak já pod praporec svůj na přímluvu našeho nejvyššího lejtnamta pana Adama z Trautmannsdorfu jednoho Urbana Hendle za vochtmistra svého a davši mu anryt na 22 koně po 30 zl., k tomu i libraj po 8 zl. jedna, mně takový rejtary na mustrplac se třima stavu rytírskýho a štyrma agušpanycary přivésti měl, čehož neučinil. Nýbrž peníze utrativši, nad svou poctivostí se zapomenul a mě k veliké škodě přivedl. Neb sem mušel týž počet dáti jinde verbovati a jim svého měšce po 30 zl., k tomu i novou libraj dělati dáti. Nebo toho času nám místo mustrplacu za jeden měsíc s anrytem dáno bylo, protož chtěl-li sem svejch 100 koní zouplna míti, mušel sem jim po 30 zl. dávati. A tak sem tu skrze toho lotra vo 836 zl. ke škodě přišel.
Muším i toho tuto dotknouti, co jest se mně spolu s jedním mejm tovaryšem, rytmistrem Hanshozem, jednoho času, prve než sme zmustrováni byli, tu směšného přitrefilo. Byli sme od nejvyššího spolu k Altnburku k našim komisařům ku panu Lackovi Šternberka pro několik tisíc na těch 1000 koní odesláni. Přijavši pak takové peníze, nic se nemeškaje, zase sme k ležení našemu svou cestu vzali. A nemohši dnem dostačiti, noci sme nastavili, až sme vohně v našem ležení spatřili i psy štěkati slyšeli. Vtom na nás oba a na 2 trubače naše kdeří s námi na kočárku seděli, i na kočího veliká dřímota přišla, že sme zesnuli. A přijevše do ležení a již blízko před náš kvartýr, všichni sme procejtli a v ležení se viděli. Však v okamžení zase ihned zesnuli a skrze ležení naskrz k tomu ještě 2 míle za ležení projeli. Přitáhši nás pak koni k Dunaji až k samýmu břehu, s námi zastavili. Vtom jeden kůň zařehtal, takže sme se probudili. Vidouce my se pak u Dunaje a tma bylo, tomu sme se nadiviti nemohli, kde sme se tu vzali, a nikde sme se poznati nemohli. Na kočího sme láIi, kde jest nás vez, nebo že sme se juž byli v ležení a v našem kvartýru viděli. Pravil, že se Boha dokládá, že neví, co je se to stalo, on taky že jest se v ležení viděl, než že jest se dřímoty jako i my zdržeti nemohl. Vidouce my, že jest se i nám to přitrefilo, Pánu Bohu sme to poručili, chválíce Pána Boha, že jest se nám něco horšího nestalo, aneb že s námi do Dunaje nevtrhlo. Tak sme se tu až do svítání zůstali a se poznali, že sme 2 míle pod Ráb podjeli (na to štěstí, že ta pevnost juž zase v našich rukách byla).
Vrátivši se pak z daru božího beze vší škody do ležení, jiní sobě z toho smíchu dosti nadělali, a jakou to cestu od Altenburku sobě sme vybrali, nás smíchy se ptali. Jiní se pak na nás zakládali, že sme včera přijeli a peníze přivezli, a že sou nás viděli, o tom jistili, ale o naší příhodě nevěděli, čemuž sme se potom za dlouhej čas dosti nasmáli.
Když tak rejtarstvo svý peníze zouplna měli a zmustrováni sme byli, já taky svý rejtary zouplna měl, 3. dne sme se odtad po mustrunku, totiž 3. Julii, hnuli a u Komárna naše ležení rozbili a naše randevu, až se všechen císarskej lid tu strhl, měli. Kderéhož tu v počtu bylo, jakž poznamenáno tuto jest:
| Rejtarstvo | |
| nejvyšší pán, pan z Šternberka českejch koní | 1000 |
| pan Karel Kolnic Rakušanů | 1000 |
| pan Ginter z Golcu Moravců | 1000 |
| pan hrabě z Halachu Franků | 1000 |
| a kyrysarů | 500 |
| pan Rajngrof kyrysarů | 500 |
| Helwrsu Braunšvejckejch | 500 |
| pan Krystof Buchomíř | 600 |
| Ramé Valounů | 400 |
| hrabě Arnošt z Mansfeldu Renfon | 200 |
| pan Zejfríd Kolenic husarů | 1500 |
| pan Nadáždy husarů | 1600 |
| pan Tursy husarů | 1000 |
| pan Rubr, nejvyšší z Tokaje, greničarů | 1000 |
| a tak vší jízdy učiní | 11 800 |
| Pěchoty | |
| rejement nejvyššího pana Pece | 3000 |
| pan z Meršpurku | 3000 |
| pan Ferdinand Kolnic | 1500 |
| nejvyšší Ergot | 3000 |
| nejvyšší z Hofkirchu | 3000 |
| Jeronýmus Purkhart Roswurm | 2000 |
| nejvyšší Riemer Rakušany | 1500 |
| nejvyšší Kaspergar | 3000 |
| nejvyšší Germanico Strasoldo Vlachů | 3000 |
| pan hrabě Sulczu | 3000 |
| obr. hejt. z Princnštejna | 300 |
| obr. hejt. Lenart | 300 |
| pan Zejfríd Kolenic hejduků | 3000 |
| nejvyšší Ruber hejduků | 500 |
| suma vší pěchoty | 30 100 |
Když ten všechen lid i arcolai se strhl, hnuli sme se odtad a přitáhli sme k Vostřehomu.
Tu k nám náš polní maršálek pan Krystof Heřman Roswurm přijel, kderej sám všemu vojsku absolute komandýroval. A hned jednu velkou čatu k Budínu pro kunšofty, a aby Turkům dobytek z pastvy zajali, odeslal. Hrajíce pak nejvyšší o to, kdo by z svejch rejtarů vyslati měl, přišlo na mýho nejvyššího. Kdež i my rytmistři potom spolu hrajíc, natrefilo štěstí mě, abych já svejm praporcem táhl.
A bylo mi od našich 1000 koní ještě aušus 300 vejbornejch, koní pod mou kompanii a 50 husarů s dobrejm vegvejs[t]erem přidáno. K tomu nejvyšší Erkot s 700 vybranejmi muškatery od svýho rejementu pro zálohu a retirádu také táhl, ale já komenda nad rejtary sám měl.
A tu majíce dobrého vegvajcera, táhl sem nočně přes hustý lesy a hory až půl míle od Budína. Tu nejvyšší Erkot položil v jedné dolině do zálohy svejch 700 muškatýrů. Já pak jednomu husaru v zelenejch šatech kázal sem na strom jedlovej vlísti a číhati, když by Turci dobytek na pastvu hnali, aby místo (kde ženou), a silná-li convoie přitom jest, dobře znamenal. Vtom dva holdovní sedláci nenadále na nás trefili a hrachovej chlíb nesli. Od nich sem kunšofty dostal, že veliká drahota jest, nežli že čekají svýho vojska. Kdež nemálo profantu sebou vezou a ženou, lidu pěšího drahně a do 8000 že mají, nežli rejtarstvo na větším díle že jest k Hatvánu vodtáhlo a málo jízdy tu zůstalo. A vokolo hodiny na den že dobytek na pastvu vyhánějí a něco rejtarů že jich konvoírují. S tím sem je zase propustil.
Vtom pak husar, sešedši s jedle dolů, zprávu dával, že s dobytkem juž opodál od pevnosti sou a do šedesáti jízdy že je provázejí. Tu sem husary napřed vyslal, aby dobytek zaskočili, a z druhý strany cestu k Budínu sem také zaskočil a na Turky udeřil, jim do 800 volů a 2000 vovec zajal a rozrazivše je, 3 vězně na živě a 4 hlavy dostal. A dobytek s těmi 50 hejduky až na zálohu, kde mušketýři byli, sem odeslal.
Vtom přes 3000 jeničárů z pevnosti vyskočilo a do třicíti koní. Tu obávajíce se já, aby dobytka nehonili, s nimi sem šarmicloval asi na hodinu, až sem rozuměti mohl, že husaři dobytek vodehnali. Pěchota turecká z svýho fortele se vydati nechtěli, nýbrž ti rejtaři na zálohu jejich mě dovésti usilovali. Ale já znamenavši, kde janičáři do rákosí se kladli, z svýho fortele též sem se vydati nechtěl. A tak vida čas svůj, pomalu sem se retirýroval a šťastně z milosti boží se všemi svejmi s vyřízenou věcí sem se do ležení navrátil, vězně panu feldmaršálkovi odevzdal a od něho přívětivé poděkování přijal, o čemž taky že chce před Jeho Milostí císarskou mě chváliti a další fedrunk učiniti. Dobytek pak, zachovavši můj díl, co na mne s nejvyšším Erkotem náleželo, vostatek sme mezi všechny naše soldáty, kdeří na čatě byli, k rozdílení dali.
Majíce pak pan feltmaršálek od těch tří Turků dobrý kunšofty, ihned sme se odtad hnuli a táhli sme k Peštu, kderéžto město prve před rokem od našich bylo mocnou rukou Turkům odňato. Pod týmž městem asi dvoje hony sme naše ležení rozbili a se zašancovali, šífpruk na Adonskej vostrov udělali. Kdež pan hrabě z Sulcu svejm rejementem a s arcolai jakožto generál-cajkmistr svůj kvartýr sobě vzal a se dobře taky zašancoval. Nejvyšší Strasoldo taky svejmi Vlachy na štvrt míle u jakéhosi obořeného kastelíku nad panem hrabětem Sulcu se položil. A to proto, poněvadž rejtaři daleko od ležení na vartu táhli, kdyby jaká potřeba jim nastala, aby svou retirádu tu míti mohli.
Jedné noci, když mě varta s mejmi rejtary natrefila, veliké neštěstí zatím v ležení mi se přitrefilo, že mi Valoni truhlu mou kdež za 3000 stříbra a řetěz ze 200 dukátů byl, ukradli. A leževši tři z mý čeládky v staně, omámeni ve snu byli, že procejtiti nemohli. Jakož potom, když se to zlodějstvo tak hrubě rozmohlo, avšak na mně začátek se učinil, divnejm prostředkem Pán Bůh to potom vyjeviti ráčil, jakž o tom níže na svým místě dotknu.
Třimecítmého pak dne Septembris z druhé strany Dunaje našeho ležení, přitáhl Turek do pole se 100 tisíci lidu vejborného, mezi nimiž byl Švarcšrajbr, jeden velikej rebel císaře tureckého a udatnej soldát. Ten majíce od pána svého zase milost, 9000 lidu oupravného pod sebou měl. Tu sebou velikou věc dobytka přihnali, totiž buvolů a vovec mnohonácte tisíc. A jakž své ležení rozbili, ihned Budín a jiné pevnosti v Dolních Uhřích s silnou konvojí dostatečně profantýrovali, a jakž nejlípe bejti mohlo, vší a všelijakou municí na 3 líta vopatřili a čerstvejm lidem vosadili.
A když to všeckno vykonali, nejednou než několikráte chtěli taky šífpruk sobě na Adonskej vostrov udělati, ale bylo jim toho nejednou než několikráte od nás zbráněno, takže vždyckny odtad svou retirádu bráti museli.
Majíce pak nepřítel na své straně nevelkej vostrůvek a velikou armádu na vodě, usiloval všelijak lidu svého ňákej díl na vostrov Adon lozírovati. Jakož pak 1. Octobris, majíce opěty já vartu svou kompanií a sobě od generál-vochtmistra pana z Tili návěští dáno, že jistý kunšofty sou, že této noci nepřítel s šífy mocně přesaditi chce, protože abych dobrou a bedlivou vartu držel. Té noci bylo pak tak tma, že jeden druhého na 2 lokty zdýli viděti nemohl, kromě co po paměti vedle břehu z jednoho šiltvachtu na druhej se sjíždělo. Majíce pak já jednoho starýho greničára, kderej něco turecky a uhersky dobře uměl, jeho sem při sobě stále na šiltvachtu proti tureckýmu vostrůvku měl, a na zemi s ním tu celou noc sedě, sme pozorovali, co Turci spolu rozmlouvali, co dělali, čeho žádali, a co v oumyslu měli, sme porozuměli, takže šífy zvrtávali, dohromady vázali a prkny je přikrejvali, rejtary na ně uvažovali, aby je tím způsobem přepraviti mohli. Což všechno slyšeti bylo, neb té noci pozorno bylo. A k tomu také, když jeden uchem k zemi leží, dosti zdaleka by bylo, i přes vodu, všechno, co se dělá, uslyší. Slyševši pak šust na vodě i dupání koní, jednoho svejch aušpanycarů sem ku panu Tilly, generál-vochtmistru, odeslal a jemu tu avízu, že nepřítel silně přesazuje, sem dal. Nepřítel pak, jakž na břeh přišel, hned u jedné vinici šance vyvrhovati počal; a rejtarstvo jejich dobrou vartu drželi a silentium stáli. Však šustění jejich bylo tak pozorný, jako by tu bylo, neb sme od sebe ani půl honu nebyli. A tak jeden šíf za druhejm s lidem přesazoval, pročež sem svý šiltvachty z jedné na druhou až na corpo de guardia retirýroval. Nepřítel pak tu celou noc silně se přepravoval.
Něco málo přede dnem přijel ke mně generál-vochtmistr
s padesáti konmi a všechnu informací o.nepříteli ode mne vzal. A na úsvitě přijel pan feldmaršálek svou kompanií rekognozírovati pole. Však prve té noci všechen lid z ležení na vostrov převedši, v dobrej šlachtordnunk uvedl. Kdež další resolucí u kastelíku nejvyššího Strasoldi s velikou chutí potkati se očekávali.
A když pan feltmaršálek poIe dobře zhlíd a nepřítele rekognozíroval, zpátkem se vrátil a v dobrým řádu na nepřítele poznenáhlu táhl. Kdež nepřítel juž u té viničky, jakž prve dotknuto bylo, 3 kusy střelby zašancováno měl a při ní 1000 janičářů a 8000 jízdy bylo. A ti byli všichni Švarcšrajberovi, neb velmi po tom dychtěl, aby se svejm lidem potkati a křesťanů zkusiti mohl. Neb v těch zemích jakživ nebyl, protož svého štěstí napřed koštovati a něco více nežli nás povědomí Turci sobě dovésti chtěl. Přičemž také sám osobně byl.
A jakž obě vojska se spatřily, Turci, majíce dvoje trefení udělané, hned první díl, na naše husary velikou furií (jichž bylo 3000 circa s[uma], lid na větším díle obnaženej a velmi zle armírovanej, však statečnej) trefili a do 2000 husarů rozrazili. Druhý jejich trefení udeřily na dva německý rejementy, i ty taky roztrhly. Tak z jedné strany retoval husary pan Karel Kolnic a pan z Golcu a knechty pan hrabě z Holachu a Rajngrof svejmi rejtary. Čeští pak naši rejtaři udeřili sme na jenitšáry, kde střelba byla. Majíce při sobě regement pana Pece, tu sme jim střelbu odňali, janitšary z jejich fortele vyprali, ty šance i střelbu opanovali a do ležení tureckýho obrátili. Kdež Sardar chtěl více lidu na pomoc Švorcšrajberovi přesaditi, ale bylo mu od nás toho dostatečně bráněno. Vtom zase husaři a ti dva rejementu knechtů, spravivši se zase znovu, trefili a hrdinsky se chovali, takže nepřátelé zpátkem ustupovati mušeli.
Kdež Švorcšrajbra jeho předsevzetí velmi zmejlilo, čehož svou nenabytou škodou litovati mušel. Neb ačkoli ta bitva od samého rána až daleko dobře přes poledne trvala, že štěstí dlouho neukázalo, koho by v té bitvě favorizírovati chtělo. Až Pán Bůh všemohoucí nám, pravdy jeho zastávající, vítězství dáti a nepřítele zpět obrátiti ráčil. Tu my postih[a]jíce je, co od meče nezhynulo, to do Dunaje vskočilo a se, muži i konský pohlaví, ztopilo. Kdež ani jeden odtad neodešel. Nebo pod hrdlem bylo od pana feltmaršálka zapovědíno, aby žádnej žádnýho na milost nepřijímal, nýbrž neživil. Což se také stalo. Však nicméně o Švorcšrajberovi zpráva jistá od prýbeku se dávala, že by nejprvnější do Dunaje skočil, a maje dobrej kůn pod sebou, na druhou stranu přeplouti měl.
Po složení pak nepřítele, byvši vostrov Adon několik mil zdýli a míli v mistech šíři, dal pan feltmaršálek jej všudy dobře zkurýrovati, a co se kde ještě nepřátel bylo skrylo, postíhati. Takže ani jeden zase k svýmu Švorcšrajberovi se nenavrátil, krásně že on svůj život zachoval. O němž to jeden prýbek panu feltmaršálkovi zprávu dával, že jest ho Sardar baša velmi vystříhal, aby sobě nás málo nevážil, že jest lípěji křesťanů povědom nežli on. Ale že jest mu zase odpověď dal, poněvadž jest tak mnoho slyšel, že by křesťani měli dobří soldáti býti, on že chce to viděti, srovnávají-li se skutkové s křikem. A na to že jest ho Sardar pustil. A tak vočima uhlídal skutky, čeho srdce jeho pevně želelo. To vida z druhé strany Dunaje Sardar, bradu svou rval. A ihned proti ležení našemu velkou střelbu vytáhnouti a silně stříleti dal, však děkuje Pánu Bohu, škody žádné neudělal. Pročež pan feltmaršálek také několik kusů proti jeho ležení plantýrovati a do jeho ležení silně po 3 dni zase s velikou škodou jim činění stříleti dal. Pročež Sardar nočně potom odtáhnouti a svý ležení na jeden vrch u Budína rozbíti dal, kde mu střelba naše více škoditi nemohla.
Na to jest pan Zejfríd Kolnic druhé noci se dvouma sty hejduky na stranu nepřátelskou se přepravil a nevelké šance při samém břehu Dunaje sobě vyvrhl. Tím o[u]myslem, když tak Turci ranním jitrem velký houfy buvolů na pastvu vyhánějí, aby jim toho něco pokaziti mohl. Jakož pak na ráno toho se mu zdařilo; vypadši z těch šanců, něco toho postřílel a něco do Dunaje vehnal a pastevců také něco pobil. A jakž to Turci svého ležení spatřili, s velikejm houfem rejtarstva i pěchoty na ty šance se obořili. Však potřikráte s velikou škodou jejich odtad od hejduků odepráni byli, neb jich přes 200 tu zůstalo. Nad čímž souce Turci rozlíceni, přes 1000 jízdy turecký z břehu do Dunaje se pustili a pozadu na šance udeřili a z druhé strany pěchota. Kdež panu Kolnicovi krušno bylo. Nebo my stojíce na břehu, všechno sme se panem feltmaršálkem viděli. Vida se pak pan Kolnic v smrtedlném nebezpečenství, své i ruky jistě statečně užíval, jakž pak také jeho hejduci nicméně činili. Ale kdež síla turecká je přemáhala, tu nejvyšší lejtnamt Jurka nad těmi hejduky, vida svého nejvyššího resolvírovaného bejti tu umříti, sám několikej nejvyššího mocí na čejku vpravil, a se protloukše na naši stranu, zase asi s 20 hajduky, však na větším díle zraněnejmi, přepravili, jiní pak ostatek zůstali.
Poněvadž pak Turek své ležení změnil, tehdy kázal pan feltmaršálek taky střelbu odtad zas retirýrovati.
A přijevši jedno lantkrabě z Hesu do ležení pana Ferdinanda Kolnice na vostrov vácovskej půl míle nad naším ležením, tehdy opěty mě toscírovalo s mou kompanií proti němu jeti a jeho do ležení našeho přivésti a doprovoditi. Jakož pak mnoho kavalírů z ležení se mnou jelo, chtíce Jeho Milost knížecí taky přivítati a jemu poctivost učiniti. Mezi nimi byl také hrabě Arnošt z Mansfeldu, kderej confone vedl, majíce sebou drahně Valounu z své kompanie. To hrabě také nemalé škody krádeží pocejtilo, neb mu 2000 ve zlatě a na stříbře taky i s truhlicí ukradeno bylo.
Ten jeda podle svého Valouna jednoho (kderej prve v Nýdrlantu lejtnamtem nad kompanií byl), uhlídal mu zelenej a bílej pantl tři prstu z šíři drobet z kapsy vykoukati. Kderejžto pantl poznal, že by jeho byl, a takovejch pantlů (souce jeho obarvy) drahně v té truhlici, kde své stříbro choval, měl. I vytáhši mu jej z kapsy, poznal, že by to ten byl a že týž Valon o té krádeži jistě věděti musí. Pročež ihned jinejm svéjm rejtarům naň pozor, aby se neztratil, dáti poručil.
A hned jakž sme se do ležení vrátili a pana lantkrabí doprovodili, nemeškaje hrabě, jal se toho svého Valouna na svou ztrátu tuze ptáti a naň tisknouti. Kderejžto souce vinen, I všechen zbledše, se ihned přiznal a za milost žádal. Nemohši pak hraběti z ničehož práv bejti, tehdy jej dal ku právu k generálprofousu, kdež na něj bylo ihned outrpný právo puštěno. Kderej se ihned znal, že mezi tříma neděli přes 40 tisíc v ležení pokrad a k tomu že jest do 35 pomocníků, všechno Valounů, měl, kdeří jemu kradené věci donášeli, a on to že zašikovati mezi někderé markadanty uměl. Na mně pak (dávajíce znamení, v kderém kvartýru) že jest začátek učinil. Jiní pak jeho pomocníci, a do pěti markadantarů byvši zjímáni, i k mnoha mordům se přiznávali. Kdeřížto hrozný smrti brali. Neb se taky vyznali, že sou těhotný ženy bili a nemluvňátka z nich vynímali a ručičky jim zuřezávali. A tak těmi prstíčkami kouzliti uměli, že se žádnej ze sna probuditi nemohl, dokud jakýsi svíčky na těch prstech hořely. A tak hodnou mzdu za své zasloužení vzali.
Jiní pak všichni vždy něco, byť bylo dosti namále, z své ztráty nabyli, ale já, byvši první, nic dokonce sem dostati nemohl, což sem Pánu Bohu poručil.
Mezitím přitrefilo se rejtarské polní právo, a to nad naším nejvyšším lejtnomtem, panem Adamem z Trautmansdorfu, a Melicharem Rupalem z příčiny té:
Jakož jest nejvyšší lejtnamt na mustrplace jeho Rupala s bubny a trubači za šelmu vyhlásiti dal. A to proto, že jest teprva po mustrunku svejmi rejtary, kderé pod nejvyššího lejtnamta praporec přivésti měl, jakožto korporál přijel a zoumyslna na cestě že jest se zdržoval.
Při kderémžto právě všichni nejvyšší pefehlychshobery, jichž bylo přes 100 osob, seděli.
Tu jest bylo mně poručeno při Rupalovu vísti. Kdež se potom takovej nález stal: Poněvadž jest se z svědků pana z Trautsmansdorfu to vyhledalo, že jest se on Rupal zoumyslna na té cestě zdržoval a po zámcích a tvrzích na dary se potloukal, pro což zoumyslna mustrunk zameškal. Z té tehdy příčiny že jest hodně lán bejti mohl, a tím aby zůstal. Ale však poněvadž jest nejvyšší lajtnomt v moc feltmaršálka sáhl, jemuž nenáleželo žádného kriminálního práva bez přítomnosti a dovolení polního pána před sebe bráti, že též nejvyšší lejtnomt panu feltmaršálkovi upadá, protož aby milosti hledal. Čehož od pana feltmaršálka domluvou (aby toho více nečinil) odbyl. Rupal, hledaje také milosti, po někderým dni potom od pana feltmaršálka listem i potom při obdanku na poctivosti své dostatečně opatřen byl.
Přitrefilo se pak ihned druhé takové právo, a to mezi jedním naším rytmistrem jménem Aslbornem a jeho lejtnamtem z Salcu. Kderejžto lejtnamta svého beze vší příčiny vo ouřad připraviti chtěl a lejtnomt ho zase z sodomskejch věcí s jeho pacholetem, Adlspachem po rodu, nařekl. Z kderéžto příčiny rytmistr pana feltmaršálka za osazení rejtarského práva (aby naň lejtnomt ukazoval) žádal, což se ihned stalo.
Nato jest bylo pachole před pana feltmaršálka povoláno a tuze examinýrováno, zdali by to tak bylo, Načež pachole tuto odpověd dalo, že před někderejm dnem málo jemu jest takové násilí učinil. A von, nemohši se obrániti, že jest potom ihned o tom ujci svému lejtnamtu oznámil a potad že jest u rytmistra svého více bejti nechtěl. Načež byla ihned varta před stan rytmistra postavena. Kdež byvši před právem, bylo mně opěty poručeno, abych vedle obyčeje polního práva a vedle příčin oznámenejch jeho, Aslborna, obvinil a obžaloval, čehož se žádný zpěčovati nesmí, na kohokoli to podáno bejvá. A tak sem také na sebe to vzíti musel. Kdež se nemálo svědkův proti Aslburnovi v tom i v těch podobných příčinách nacházelo a s dostatkem na něho též sodomstvo při prvním právě provozovalo a okazovalo.
Pod tím souce pan feltmaršálek žádostiv s Turkem druhou bitvu svísti anebo jej z pole vyhnati, kázal ležení sebrati a na vostrově Vácovským (kde nejvyšší Kolnic s knechty ležel) šífpruk na druhou stranu, kde nepřítel byl, udělati.
Tu sme ihned silný šarmicle každého dne mívali, ale nikdá se nepřítel přes pas dáti ani bitvy s námi svísti nechtěl, nýbrž všelijak usiloval nás do svýho fortele pod střelbu v pevnosti uvésti, čehož mu se nikdy zdařiti nemohlo. A tak v těch častejch šarmiclích jak Turci, tak i my nemálo lidu sme ztratili. Však vždyckny více nepřítel nežli my.
Mezi tím Aslborn, maje den jmenovanej, k druhému právu svému stál, a ta všechna pře vyslyšána souce, k konci sem jí přivedl, takže nazejtří k vejpovědi den jmenován byl. Majíce pak na ráno státi a svůj ortel slyšeti, skrze praktiku Valounů divnejm způsobem (vyklamavši se na vartě na svou potřebu), a čekavši tu naň povodní kůn, před svítáním naň vsedši, pryč z pole bez vyslyšání svého ortele ujel. Nicméně jeho ortel byl vyhlášen, aby mu jazyk tejlem vytažen a na vohni spálen byl nebo že jest se sodomství naň dostatečně ukázalo. Varta pak jeho byla přitom ihned hrdla odsouzena, však na mnohou přímluvu jim darována a k milosti zase přišli.
Jedenáctého Novembris nepřítel, nevyřídivši v tom tažení nic, z pole odtáhl. Potom kdež nepřítel opodál od Budína byl, bylo od pana feltmaršálka poručeno, abychom s našimi 1000 konmi také z pole strhli a naši cestu po budínský silnici až k Vostřehomu vzali.
Tu majíce já forcuk svejmi rejtary a maje vekvajcera jednoho Uhra jménem Komokl Jánuš, kderej před lety prve byl poturčenej a v Turcích i ženatej. Ten, zavedši mě do velikejch hustejch lesů, ani sem, ani tam sem nemohl. Kdež také žádné cesty sme najíti ani poznati nemohli; sám pak hledajíce cestu, taky se ztratil. Kderéhož podnes viděti mám. A tak táhnouce na mne všechny naše vozy a rejtaři, nikudy ven sme nemohli ani zpátkem a nikde obrátiti pro hustost lesů místa nebylo. Tu sme mušeli les klestiti a vysekávati, co by jeden vůz za druhejm vobraceti mohl. Přijevši pak ke mně nejvyšší lajtnomt, místa, kde bychom se položiti mohli, neb soumrak byl, sme hledali, až sme jakousi louku dosti prostrannou našli a cestu sobě k ní mejtili. Tu sme náš kvartýr vzali a vognburk sobě udělali. Já pak a nejvyšší lajtnomt, přesedši na čerstvý koně, vzali sme k sobě deset jízdnejch a jeli sme celou noc sem i tam cesty hledajíc, až sme k jakési vysoké skále přijeli. Tu sme s koní sešli a na tu skálu se vydrapali. Svítivši pak měsíc jasně, nad samejm Budínem sme se uhlídali a psy v pevnosti štěkati slyšeli. Tu nám ihned na mysl přišlo, že ten lotr Komukl Jánuš, zavedši nás do hustin, třebas naším zrádcem jest a janičáry že na nás uvede. Nicméně příležitost, kde bychom se na kderou stranu držeti měli, z toho vrchu sme sobě shlídli. A vsedši zase na koně, drobet málo dál sme pojeli, našli jakejsi obořenej kostelík, kde ještě v něm vohen hořel a při témž vohni pecen chleba. Z čehož sme dobře souditi mohli, že nebo turečtí pastevci, anebo jejich varta tu bejvati a na té skále šiltvacht držeti musejí. Při témž kostelíku našli sme velmi starou a zarostlou vozovou cestu, kderá napravo od Budína šla.
My znamenajíce při tom nebezpečenství, naší cestou zase k rejtarům zpátkem sme se navrátili a brzo před svítáním k nim přijeli. Kdež ihned sme se zase (co by naši koni jednom vobrok snísti mohli) odtad vytáhli a na veliký dvě míle naší první cestou až k tomu obořenýmu kostelíku cestu vozovou prázdniti a prosekávati museli. Přijevši pak na tu starou cestu, po nedlouhé chvíli sme z lesa vyjeli a na cestě k Vostřehomu, kderá od Budína de, sme se poznali. Nebo na tuž cestu sme trefili, kderou sem já od Vostřehoma na čatu táhl, z čehož sme Pána Boha chválili, a přijevše velmi ustalí a zpracováni třetího dne k Vostřehomu, tu sme sobě drobet za dva dni pro koně odpočinuli. Kdež nás ordinancí došla, abychom okolo Trnavy sobě kvartýry vzali a našich pánů komisařů i obdanků tu očekávali, což sme tak učinili.
Po nedlouhém pak čase, když sme na obdanku leželi, došlo nejvyššího psaní, že pan Lacek Šternberk a Aulner sou v městě Modru, aby tam nejvyšší někoho vyslal. Jakož pak pan nejvyšší nejvyššího lejtnomta a mě tam vyslal.
Kdež na té cestě potkali sme se s jedním udýchcenejm sedlákem, ptali sme se ho, kde by tak pospíchal. Pověděl, že u velikém strachu byl mezi desíti rejtary, kdeří se ho ptali a hrubou chvíli mezi sebou měli, kde by nejvyšší lajtnomt svůj kvartýr měl. Tu nám hned na mysl padlo, že tu Aslborn se zdržovati musí a že by se něčeho na nejvyšším lejtnomtu vymstívati chtěl. Nebo prve mezi nimi veliké nepřátelství a kvestie byla, přičemž sem já nejvyššího lejtnamta padrinem byl a pan Petr Tarnovskej Aslborna, a oba těžce raněni byli, však Aslborn na smrt. Pročež od té doby veliké záští mezi nimi zůstávalo, ačkoli skrze nás patrini, na loži ležíc, je sme pracně smířili.
Tu my, nejsouce než na kočárku a nemaje při sobě jednom po jednom trubači, abychom jim tak zhola do rukou nepřišli, jinou cestou nás ten sedlák do Modru k našim komisařům přivedI. A rovně jakž sme sešli z vozu, tu hejduci jednoho z Aslbornovejch rejtarů před pány komisaře jatého přivedli, dávajíce zprávu, že by po silnicích spolu s jinejmi škoditi a loupiti měli. Kderéhož se hned nejvyšší lejtnamt ujal a jej tuze examinýroval, co by za předsevzetí jeho bylo. Ten se hned přiznal, že jest při Aslbornovi a že má do 10 koní při sobě, chtíce nejvyššího lejtnomta zabíti. Kdež nejvyšší lejtnomt téhož vězně dobře opatřiti dal, a co by dále s takovou věcí činiti měl, o tom na radu k Vostřehomu panu feltmaršálkovi psal. Na to mu byla dána odpověd, aby ho všudy rejtarům hledati dal, a kde ho najdou, aby ho vzali a do dalšího nařízení dobře opatřili. Na to jest nejvyšší lejtnom[t] pro 15 svejch soldátů poslal, takž i mně poručil. A hned jakž přijeli, v jednu stranu jel pan z Trautmansdorf[u] a já v druhou.
Majíce pak po něm dobrej kunšoft, že by v Trnavě byl, ihned sem do města jel, a druhou branou jako by míti chtěl, maje pan z Trautmansdorfu týž kunšoft, vjel a na rynku sme se potkali. A hned všechny brány po sobě zavříti dali; hejtmanu městskýmu pak poručení pana feltmaršálka jménem Jeho Milosti císaře sme oznámili. Kderejžto ihned Aslborna vykunšoftovati dal, zvěděvši pak o něm, že by na veselí jednoho uherského rytíře byl a za stolem mezi fraucimorem seděl. Tu hejtman vzavši 50 hejduků s dlouhejmi ručnicemi, ihned sme ten dům, kdež veselí bylo, obskočili. Týž dům ale byl zavřenej, aby tak každej tam tisknouti nemohl (jakž způsob toho na veselích bejvá). To když pánu domu toho oznámeno bylo, nevěda, co by se to dělalo, k nám přátelskejm způsobem s několika pány přišel a na příčinu našeho předsevzetí se ptal. Tu my jemu o všem zprávu učinili. Načež jest nás zase přátelsky žádal, abychom mocí před sebe pro ušetření fraucimoru a jeho svadebního veselí nic nebrali, že ho nám vydati chce, což sme mu připověděli.
Ale jakž staré přísloví jest (koho Pán Bůh chce zkaziti, že mu odejme rozum), jakž se i tuto s Aslbornem stalo. Nebo když sme my s tím uherskejm pánem mluvili, Aslborn nevěda, co by se to dělalo, vyběhl až dolů před dům bez pláště, bez kordu i bez klobouku. A jakž pana z Trautmansdorfu a mě zahlíd, hned se lekl a té vyrozuměl. Pročež zhůru, kde jeho zbran byla, běžel a kordu, chtíce se brániti, přišel. (Ten ubohej fraucimor přitom nemálo zděsil.) Ale co proti takové moci učiniti mohl! Vida, že hejtman svou kvardii jménem Jeho Milosti císaře do svého arestu jej vzíti chce, dobrovolně se dal a tu, kde mu od hejtmana ukázáno bylo, šel. O čemž sme zase nemeškaje panu feltmaršálkovi psali, na což jménem Jeho Milosti císaře dekret městu Trnavě přišel, aby ihned nad Aslbornem mečem exekucí vykonati dali. A tak vždy uživši lehčejší smrt, nežli mu ortel vyřčen byl, hlava mu sťata byla.
My pak, vyřídivše tu naše poručení, jeli sme oba zase do Modry, a vyzvedši tu naše pány komisaře s penízi; do našich kvartýrů sme se obrátili. A přijavše (vedle poděkování našeho dobrého v tom tažení chování) peníze nám pozůstalé a zasloužilé, obdankováni sme byli.
Tu jeden každej z nás, kde mu se nejlípe vidělo, svou cestu před sebe vzal. Já pak zase k domovu, manželce a dítkám svejm nejbližší cestou sem se obrátil, je zdravé z milosti boží naševši, při dvoře Jeho Milosti císaře tu zimu sem se zdržel, očekávajíce po jaru zase na novej pštalunk. Kdež se mnou potom nejvyšší pan Wolf Ilburk z Vřesovic jednal, abych pod jeho 500 koní na českej pštalunk 150 koní vedl, což sem k sobě přijal.
zpět na obsah 
Další: Léta Páně 1604. Poznamenání pátého tažení mého do Uher, kderé sem za rytmistra nad 150 koňmi pod panem Wolfem Ilburkem z Vřesovic věku svém 30. léta učinil, a co se přitom zběhlo.