Česká čítanka - Jednota- Konfessí Bratrská -

Předmluva vydavatele

Národ, který to neštěstí zastihlo, že svobody své zbaven a běh dějin jeho přetržen byl, musí nevyhnutelně, podaříli se mu ještě jednou k novému probuditi se životu, obrátiti oči své k minulosti a začíti dělati zas tam, kde prvé přestal. Nebo to, co mezi tím časem, když on v mrákotě duchovní i tělesné pohřížený byl, s ním se stalo, není vlastně dílo jeho, život jeho, nýbrž cizý, vypůjčený, neb jemu vnucený.

Tak národ židovský, když se navrátil ze zajetí Babylonského, kdež se byl odcizil náboženství, jazyku a obyčejům otců svých, ohlížel se nejprvé po stezkách starých svého předešlého života. Mužové horliví a v zákoně zběhlí jako byl Ezdráš a jiní učitelové lidu, obnovili staré náboženství jeho; obnovili je tím, že jemu opět v známost uvedli zákon Hospodinův, přečítajíce a vysvětlujíce mu ho. Tím způsobem stal-li se lid Izraelský zas národem živým, nádobou vyvolenou k rozšíření náboženství zjeveného, což teprv s naším milým národem českým díti se má, an taktéž milostivým řízením Božím ze zajetí,kteréž déle než ono trvalo, ba ze tmy žaláře na světlo svobody předivně přenesen jest? Nyní, jsa k novému vzkříšen životu, ničeho zajisté tak velice nepotřebuje, jako aby se ohlídl do své minulosti, tak aby poznal, čím někdy byl a co vykonal. Jen tak zase na svou cestu přijíti a, což by dále činiti měl, poznati může. Podoben jest člověku omráčenému, kterýž, přišed k sobě, okolo sebe se ohlíží a o tom přemýšlí, co se s ním stalo a jak by si dále sám pomohl.

Zrcadlem každému národu, v němž se on zhlíží, jsou dějiny jeho. Dějiny ty ze všech stran bedlivě skoumati a z nich samého sebe poznávati má. Stará literatura jestiť v tom hlavním pramenem. V naší literatuře české jsou to nade všecko staré spisy náboženské. Nebo hlavní práci svou vyvedl národ český v náboženství, v díle reformace. Jemuť přede všemi jinými národy přísluší čest a zásluha, že se směle postavil na odpor Římu a berlu jeho lámal, anaž tehdy každé světlo zdravého učení a všelikou svobodu ducha násilně potlačovala. Kdo rozuměti nechce, aneb nerozumí dějinám církve křesťanské, tenť nevyrozumí nikdy dějinám národa českého. Kdo zas se domnívá, žeby národ ten, probudiv se k novému živótu, nyní neměl o náboženství zhola se starati, ovšem pak, jak mnozí ostýchaví vlastencové smýšlejí a radí, vystříhati se toho, aby do všelijakých zápletek náboženských, které ho druhdy tak neštastným učinily, opět nezabředl: ten chce, aby z půdy své historické se vytrhl a zcela jiný život vedl, než v minulosti. Jako ale člověk otce svého neb matku svou, vlast a jazyk svůj zapříti nemůže, nechceli se státi pokrytcem, neb synem nevděčným: tak nesmí i národ náš, aby se nestal nevěrným historii své, zapříti původ svůj.

To, co on nejzdárnějšího vyvedl, nejdokonalejší skutek a nejzralejší ovoce ducha jeho, jest nepochybně Jednota Bratří Českých, zvláště pak vyznání víry jejich. Jest to zlato v ohni vyprubované, v ohni válečných vichřic, tuhých třenic a odporů duchů. Jakož biblí Králická, kterou Bratří Čeští vydali, jest arcidílo převýšující všecky plody staré literatury, ano dílo, jakým na onen čas žádný jiný národ honositi se nemůže: tak biblí svatá vůbec jest ta kniha, jejížto čtením a zpytováním vzdělal se na vysokém stupni veškerý národ. Konfessí pak Bratrská jest ten nejlepší výklad Písem svatých. A protož nám pozdním potomkům obzvláštně tyto dvě knihy do rukou bráti, pilně v nieh čísti a skoumati dlužno. Ten, který odvalil kámen hrobový od téměř mrtvého již, národa našeho, vydav na světlo skvělé dějiny jeho, pan Palacký, věrný nejen syn národa, nýbrž i slavný potomek Bratří Českých, ukázal nám vzácnost Jednoty této, přihlásiv se k ní a skvělé o ní svědectví vydav v knize své "Dějiny husitské a prof. Höfler."

"Z křesťanských vyznání, kteráž znám," dí on, "dávám přednost tomu, ku kterému hlásili se otcové moji, totiž vyznání Jednoty Českých Bratří, jak v stoletích patnáctém a šestnáctém vznikla v Čechách a na Moravě, kde svou péči věnovala více křesťanskému životu, nežli křesťanské věrouce, držíc se zásady zdokonalování na podkladu křesťanském. Šla v tom rovněž za příkladem, jako za slovy svého prvního učitele Husa, který pravil: "Na počátku mého bádaní obral sem sobě za pravidlo, kdykoli bych v jakékoliv věci nalezl myšlenku zdravější, abych rád a pokorně ustoupil od předešlé myšlenky své, věda, co víme, že jest nejmenší část toho, co nevíme."

Takli se vyslovil o Jednotě Bratrské nejslovutnější národa syn, musíť to zajisté býti vážnou a milou povinností jednoho každého Čecha, nechť on náleží ke straně neb církvi kterékoli, poznati ji a sice důkladně poznati. Kéž by se v té částce brzy vyplnilo slovo Písma: "aby obrácena byla srdce synů k Otcům jejich." (Mal. 4, 6.) Cizoty nesmírné mnoho vloudilo se v národ náš mezitím, co sme my spali. Církev římská, obzvláště Jezovité, úhlavní nepřátelé Čechů, pálením a hubením obzvláštně Bratrských spisů usilovali uhasiti ducha národa a mořiti jádro jeho, aby tak se stal jen povolným nástrojem politiky jejich. Proti žádnému odpůrci z římské strany tolik zlého se nenamluvilo a nenapsalo, jako proti Husovi, Husitům, Žižkovi ,a Pikhartům, to jest Bratřím českým, tak že až podnes duše každého Čecha v ř. katolických školách a ústavech, obzvláštně klášterních vychovaného těmi nejhroznějšími obrazy o těchto slavných vůdcích národa naplněna bývá. Nepřátelství toto proti všemu, což českého a národního bylo, bylo též příčinou, že ani evanjelíkům, když svoboda svědomí udělena jim byla, konfessí Česká Bratrská dovolena nebyla. Nebo každý, kdo se po vydání patentu tolerančního r. 1781 hlásil k víře předků svých, k víře Beránkově, jak tehdy ji jmenovali, měl býti dle předpisů čtyry a dvacíti ranami holí odbyt a dovoleno mu, toliko k vyznání bud augšburskému neb helvetskému přihlásiti se. Příčina toho byla, že při obmýšleném tehdá násilném poněmčování jenom protestantství německé ve vlasti Husově mělo trpeno býti, nikoli však náboženství české, Českých Bratří. Byť pod národní a nikoli pod cizí způsobou bylo se tehdáž objevilo náboženství evanjelické; nepochybně více by synů národa k němu se bylo přihlásilo; právě dle hesla Palackého našeho: "Svoji ke svému a vždy dle pravdy !"

Co se dříve nestalo, může, bude-li Pán chtíti, státi se nyní, když probuzení národa českého dospělo až k tomu stupni, že se oslavuje památka Husova veřejně, což jindy sotva skrytě státi se smělo; když se oslavuje ta doba v minulosti, kde Čechové pod korouhví kalicha vyznamenali se hrdinstvím a hořící láskou k pravdě, láskou k svobodě svědomí a ducha. Věrným ctitelům Husovým budet zajisté vzácná ta kniha, v níž zavírá se vyznání víry starodávních Bratří Českých, a v níž obsažena jsou pravidla, dle nichž oni sebe i národ svůj tak znamenitě sou vzdělali. Byliť oni vyznavači toho nejčistšího náboženství na Písmích svatých založeného; byliť nepřevýšení mistři ve vzdělávání jazyka a písemnictví českého; byliť milovníci horliví národa a vlasti své; byliť mužové nezlomného charakteru; byliť nejpobožnější křesťané, kteří pobožnost svou ne zevnitřními ceremoniemi, ani hádkami o subtylné články víry, ani zádumčivým hloubáním, nýbrž ctným a šlechetným obcováním, opravdovým křesťanským životem prokazovali.

I nemůžeť času nynějšího lepší napravení národa našeho se státi, než přihlášením se všech věrných synů jeho k zásadám slavných předků jejich, k pravidlům pravého křesťanského osvícení, jenž jsou vydaná v konfessí jejich. Jestli že druhdy bojové krvaví mezi stranou pod Jednou a pod Obojí hubili vlast naši a národ rozervávali, můžeť to nám potomkům výstrahou býti, abychom zůřivostí a horlivostí slepou uchvátiti se nedadouce, drželi se raději vyznání Otcův těch, kteří náboženství své nikoli mečem a ohněm, nýbrž jediné zbraní duchovní, čistým učením a životem šlechetným rozšiřovali.

Námť ale evanjelíkům v Čechách a na Moravě musí vyznání toto tím vzácnější býti, jelikož v něm jako v zrcadle poznáváme sebe samých, poznáváme, odkud sme vypadli. K tomu, abychom ke konfessí Bratrské jakožto k naší vlastní se přihlásili, budiž nám pohnutkou následování hodný příklad předků našich, kteří, dokud byli ve vlasti, k žádné jiné, ani augšburské ani helvetské nepřihlásili se, poněvadž měli již dříve konfessí svou a na ní samé přestávali. Až když do ciziny se vystěhovali, tu teprv vlivu cizinstva na ně ze všeeh stran valícího se odolati nemohše, jedni k augšburské, jako v Sasích a Berlíně, jiní k helvetské, jako v Polsce, se nachýlili. Avšak i tehdy, když k vůli pokoji a míru s vyznáním jiných evanjelíků souhlas svůj vyjevili, při své vlastní konfessí, obzvláštně co se týče krásných pořádků svých a kázně církevní, setrvali. Což při konfessí české r. 1575 tehdáž všecky strany evanjelické zahrnující, jako též i na synodu Sandomirském v Polsce r. 1570 při spojení Bratří a Reformovaných se stalo.

I my tedy můžeme bez ujmy jednoty evanjelické, která všechny vyznavače čistého evanjelium pod rozličnými jmeny a mezi všemi národy spojuje, nyní na své domácí půdě a ve svém domově přirozenou svou lásku a náchylnost k dědictví otců našich směle projeviti. Jako v Sasích a Prusku, dle svědectví Elsnera, kazatele církve České v Berlíně, v posledním jeho vydání též konfessí, mnozí lidé cizé konfessí o to se vynasnažovali, aby naše krajany, kteří z příčiny učení svých předků z Čech vyšli, k svému společenství přitáhli: tak i času nynějšího někteří evanjelíci, zvláště v Němcích, usilují o to, aby nás při těch starých konfessích udrželi, bychom byli v počtu jejich aneb raději při straně jejich. Ale nesluší nám říditi se dle hlasu jejich, byť i jinak dobře mínili s námi.

Jakož předpověděl patriarcha náš, Amos Komenský ve svém kšaftě umírající matky Jednoty Bratrské, že až sešle časy rozvlažení Pán, vláda věcí tvých zas navrátí se k tobě, o lide český! - tak sluší na nás, vůdce toho našeho hlasu následovati, totiž zanechati cizých a vzíti si svou vlastní konfessí. Takť radí nám i jiní nestranní mužové, kteří milují národ náš a přejí zdaru naší evanjelické církve, z nichž obzvláštně hlas pana Vratislava, učeného Angličana, věrného to vystěhovalce českého šlechtice, uvésti zde chceme. Pravíť tento upřímný Čechů milovník ve své úvaze "Národnost a náboženství v Čechách" v Hlasech ze Siona:

"Duch, který ovládá strany náboženské téměř mezi všemi společenstvími, vedeť k tomu, že každá z nich svědomě neb nesvědomě domnívá se býti tou pravověřící společností, církev Kristovu představující, kdežto vlastně každá z nich nemůže ničím jiným býti, než částkou její, více ueb méně čistě zřízenou. A z této strany, zdá se mi, přibližuje se nebezpečenství veliké k evanjelíkům českým, že totiž v pokušení upadají, aby k vůli časné podpoře a k vůli účastenství u cizých evanjelíků obětovali vážnost k sobě samým a původní základ, který jinak obdržeti nemohou, než postavíli se na půdu slavné někdy, ale násilně přetržené historie českých církví. Co se mne týče, jsemť já údem církve anglikánské a, jakž doufám, ne nehodným, cítím však, že bych jednal spíš jako zrádce, než jako přítel Čechů, kdybych je neměl k tomu, aby obraceli oči své k své vlastní historii raději, než k církvi anglikánské, buď v jejím minulém neb přítomném stavu."

A protož vydáním této staré Bratrské kondeesí budiž nejen světlo milých předků našich na svícen postaweno, ale i nám evanjelíkům příležitost dána, abychom tento drahý poklad s vroucí láskou přijali. Vydání toto jest dle oné z r. 1535 pod jmenem Pikhartův také známé, jakž ji předkové naši císaři Ferdinandovi prvnímu k zastávání své nevinnosti a upřímnosti v učení i v životě vydali, bez nejmenšího přídavku aneb odjímání, kdežto také jiné na rozličných místech rozličnými časy, dílem zkrácené, dílem proměněné na světlo vyšly. Z knihy této nechť již jeden každý pravdu milující čtenář dokonale pozná, jaké bylo náboženství Bratří Českých. Porovnávaje pak ji a jinými věroučnými knihami, přesvědčí se, že, co se týče sprostnosti, jadrnosti a srovnalosti a Písmy svatými, žádná jiná ji nepřevyšuje; z strany pak toho, že přílišného hloubání jest prosta, před jinými přednost zasluhuje.

A tak již ten všemohoucí Pán, který svobodně vládne nade všemi národy a los jednoho každého z nich moudře řídí, i na tuto maličkou práci ke cti a chvále jeho předsevzatou, požehnání své vylíti račiž, aby ní k pravému vnitřnímu probuzení našeho milého národa a k většímu osvícení jeho poslouženo bylo. Račiž on taktéž na Sion evanjelický, ve vlasti naší České a Moravské obnovený, své předrahé milosti hojné dary vylíti, aby srdce pravých vyznavačů jeho novým světlem s nebe osvícena a hořící láskou k spasiteli svému Ježíši zapálena byla.

Naposledy račiž též milostí a mocí svou učiniti nás věrnými v službě své, i v opravdovém zachování i šetření jak učení, tak i, pokud možná, kázně církevní starých Bratří Českých; aby tak jeho veliké a svaté jmeno i skrze nás ctěno a zvelebeno bylo, kterýž živ jest a kraluje odsavad na věky, Amen.

V Lysé nad Labem, v květnu 1869.

J. Procházka.

zpět na obsah - Další: o Písmích Svatých