o známosti sebe samého.

- Jednota - Konfessí Bratrská -

Čtvrtý artikul

o známosti sebe samého.

Čtvrté, učí posluchače své známosti samých sebe, a to v dvojím způsobu: Jedno, v stavu nevinnosti, z něhož člověk vypadl. Druhé, v stavu hříchu a smrtedlnosti, v nějž upadl.
Stav nevinnosti toto býti praví; že Pán Bůh člověka na počátku k obrazu a ku podobenství svému stvořil,^4.1 milostí svou ozdobil, spravedlnost v duch, duši i tělo a ve všecky moci jeho vlil, a tak ho svatého, nevinného, moudrého, nesmrtedlného, rozkošný Duchu svému chrám učinil; v rozumu, v vůli, v paměti, v soudu, světlem známosti, přímosti, milováním sebe Boha Stvořitele svého, i všech věcí stvořených zřízeně, i poslušenstvím dokonalým, pravou bázní, i srdcem a přirozením dobrým obdařil, aby tak byl člověk zvláštní a vlastní oučinek Boží^4.2, k chvále slávy jeho^4.3. V tom pak stavu nevinnosti zanechal a zůstaviI ho u vůli svobodné^4.4, aby zákon, kterýž mu vydal, chtělliby, mohl plniti a tím tu spravedlnost sobě i potomkům svým zachovati, a všelijak z strany duše i těla se dobře míti, ažby v dokonalou slávu byl přenešen: a nechtělliby pracovati (maje oheň i vodu, smrt i život před sebou), aby mohl vyvolením zlého spravedlnost tu ztratiti.
Druhá částka známosti sebe samého záleží v poznáuí stavu pádu, hříchu a smrtedlnosti. Neb člověk té svobody od Boha propujčené zle užil, zákona spravedlnosti jeho neplnil, jej opustil, zápověď Boží přestoupil, poslouchaje v tom ďábla^4.5 a slova lži jeho, jemu víc věře, a víru i poslušenství Pánu Bohu povinné na ďábla přenášeje. A tímť jest stav nevinnozti sobě i svým potomkům ztratil; milost Boží, i dary spravedlnosti přistvořené, a tak obraz Boží na větším díle potratil. Co pak ještě v něm pozůstalo toho obrazu Božího, to jako čisté víno jedem lítým zprznil a nakazil: a tak v stav hříchu, smrti a všech strastných, časných i věčných pokut, sebe i rodinu svou pohřížil.
Původ tedy všeho zlého jest předně ďábel, pokušitel, lhář a vražedlník^4.6 a potom člověka svobodná, však zle vyvolující vůle^4.7.
Z toho známost hříchů podle tohoto rozdílu může býti spatřována. Nejprvnější a největší i nejtěžší hřích jest vlastně Adamův, kterýž apoštol neposlušenstvím nazývá^4.8, pro něž smrt nade všemi kralovala^4.9, i nad těmi, kteříž ku podobenství přestoupení Adamova nehřešili. Druhý hřích z prvního pocházející jest nám přirozený, a všechněm již dědičný, v němž se počínáme i rodíme na svět. A o tom dí David:^4.10 Aj v nepravosti zplozen jsem a v hříchu počala mne matka má. A svatý Pavel:^4.11 Byli jsme z přirození synové hněvu. Toho pak hříchu přirozeného moc poznávána býti má, jakož předně v samé vině^4.12, tak potom i v zlých náklonnostech^4.13 a pokutách^4.14. Třetí hříchové skuteční slovou, jenž jsou ovoce hříchu přirozeného, skrze moci a oudy obojího člověka, tajně i zjevně se pronášející, v přestupování^4.15 vnitř i zevnitř všech Božích přikázaní neb zápovědí, též i ve všech bludech na zatracení přivozujicích^4.16.
Té známosti pravé hříchů naši učitelé pilně učí. K čemuž od Boha vydán jest Zákon^4.17 ve dvou tabulích a přikázaních obsažený, aby tak prvotně lidé sami sebe poznávali, že jsou v hříchu počati i zrozeni^4.18, a tak hned z přirození svého hříšníci^4.19, zlých žádostí i náklonností plní. A z toho, že hned od mladosti po všecka leta živi byvše, mnohými hříchy jsou obtíženi a poraženi, přestupujíce přikázaní Božská srdcem, myslí i skutkem. Jakož psáno jest:^4.20 Hospodin z nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, bylliby kdo rozumný a hledající Boha: všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou; není kdoby činil dobré, není ani jednoho. A opět:^4.21 Když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a žeby všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas: litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi. A opět řekl Bůh:^4.22 Myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho. A svatý Pavel dí:^4.23 Byli sme z přirození synové hněvu, jako i jiní.
Přitom také učí, aby lidé znali, podle oznámení Písem svatých, pro tu zkázu a hříchy i nepravosti odtud jdoucí hodné své zatracení a hroznou i také spravedlivou pomstu Božskou nad sebou, a tak trestání jeho spravedlivé smrtí a věčnými pekelnými mukami. O čemž dí svatý Pavel:^4.24 Odplata za hřích jest smrt. A Pán Kristus dí:^4.25 I půjdou ti, kteříž zlé věci činili, na vzkřišení soudu, totiž na věčné zatracení: tamť bude pláč a skřípání zubů.
Také učí tomu, aby lidé po pádu znali nemožnost svou a veliké porušení i nouzi, že sobě sami nemohou nic spomoci, ani se ospravedlniti nižádnými i nejnábožnějšími skutky a snažnostmi svými. Nebo vůle člověka, prvé byvši svobodná, tak se již porušila a znemocněla, aby k vyvolení dobrého, kteréž ,by se Bohu líbilo, chtění naprosto žádného^4.26, ovšem pak moci sama z sebe bez milosti a pomoci Boží žádné více neměla. A ač sama dobrovolně padla, však sama sebou povstati nemohla, a i podnes bez laskavé pomoci Božské s nic býti nemůže. Aniž co kde lidé mají, čímby se z hříchů svých a zatracení svého vykoupiti a vysvoboditi mohli,^4.27 kromě Krista, skrze něhož samého právě věřící od hříchů^4.28, moci ďáblovy^4.29, hněvu Božího^4.30 i smrti^4.31 a zatracení věčného zprošťováni bývají. Aniž také kdo z pouhých lidí jeden druhému co spomoci může; nebo jsou všickni hříšní i prázdní vzácnosti^4.32 a spravedlnosti Boží. Pročež dí Pán Bůh skrze Izaiáše proroka:^4.33 Přiveď mi ku paměti, (o člověče) a suďme se spolu: oznam ty, podle čehoby mohl spravedliv býti? Otec tvůj první zhřešil, a učitelé tvoji (totiž kteříž tě vyučují spravedlnosti) přestoupili proti mně. A k Židům napsáno:^4.34 Obětí a darů nechtěl si: zápalných obětí ani za hřích si neoblíbil.
Učí pilně i to znáti, že všecky pokuty strastné, bídy a trápení mnohotvárná na tomto světě Pán Bůh hodně a spravedlivě pro hříchy uvedl a uvodí na všecky lidi: jako horko, zimu, hlad, žížeň, starosti a fresování rozličná, práce těžké, neštěstí, zármutky, meč, oheň, nemoci, bolesti, až i tu těžkou a bolestnou smrt. Jakož psáno jest:^4.35 smrtí umřeš. A opět:^4.36 Zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní, po všecky dny života svého, trní a bodláčí plodit bude.
Při tom učí, že ty všecky věci lidé trpělivě nésti mají a musejí, jako vinní Bohu, avšak těžšího trestání hodní: a to ne proto, aby sobě tím trpením co zasluhovati aneb od Boha jakou milost a odplatu za to bráti měli (poněvadž o vyšších, kteráž pro jméno Páně věrní na se přijímají, utrpeních apoštol^4.37 takto pověděl: Nejsou (prý) hodná utrpení nynější oné budoucí slávy, kteráž se zjeviti má na nás, ale proto, aby těžkost hříchů svých, také bídu a nouzi svou poznávali a tomu srozumívali, že zlá a hořká věc jest (jakž dí prorok^4.38, opouštěti Hospodina Boha svého. A aby, jsouce v takových bídách a těžkostech, probuzeni byli ku pokání a k hledání milosti a pomoci od Pána Boha^4.39, kterýž jest plný slitování a milosrdenství^4.40.
Tu také zjevně toho dokládají, že práce a utrpení Svatých, pro jmeno Krista Pána^4.41 a dobrou při, totiž spasení i svaté pravdy jeho, jsou Bohu milé oběti^4.42 a mnohé odměny zaslíbené mají^4.43, zvláště u věčném životě. Což na Kristu hlavě předešlo, (o němž jest napsáno: že^4.44 místo předložené sobě radosti strpěl kříž) kterýž jim také toho sebou samým posvětiti ráčil a zasloužiti, aby naše utrpení, kteráž snášíme pro Krista, byla Pánu Bohu příjemná a vzácná.
Při tomto artikuli učí kněží naši znáti po pádu lidem činěné sliby Boží (to pravé slwo milosti a svaté Evangelium) z tajné rady Trojice svaté, činěné o Kristu Pánu a plném spasení skrze něho způsobeném. A ti jsou trojí nejhlavnější, v nichž se všickni jiní zbíhají. Nejprv, učiněné zaslíbení v ráji těmito slovy^4.45 "Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu." Druhé, učiněné Abrahamovi^4.46, kteréž potom Jákob patriarcha obnovil^4.47, i Mojžíš^4.48. Třetí, Davidovi^4.49, kteréž proroci obnovovali a vysvětlovali^4.50.
V těch slibech se osvědčují a jako malují nejhlavnější a základní skutkové Krista Pána, v nichž Prostředníkem a Spasitelem naším jest: jako jeho v Panně vtělení a z ní narození. Též jeho umučení, vzkříšení, k Boží pravici a v důstojenství kněžském a královském zvýšení. Což poněvadž vyznamenal celý život Davidův, z té příčiny tedy Pán i novým Davidem a pastýřem se nazývá^4.51. A toť bylo Evangelium Otců svatých před Zákonem i za Zákona psaného.

zpět na obsah Další: o pokání.