Div krásy

Tři hvězdy slítly s nebes báně,
že bylo teskno hledět na ně.

Rázem v tu samou sletíc dobu,
k osamělému padly hrobu.

Koho ten pustý příkrov chová?
tam žena spí - třech mužů vdova.

A s každým jednu dceru měla,
každá z nich právě odumřela.

Ta první ducha vypustila,
když robátko své dokojila.

A na druhou smrt zavolala,
když otčenášek doříkala.

Ta třetí před zrcadlem stála
a ještě v rakvi se usmála!

Ty dvě, ty mají lehkou cestu,
třetí chce ďábel za nevěstu.

Do brány pekla čerti jedou
a vezou králi pannu bledou.

Panně se hrůzou ježí vlasy
a král se lekne její krásy.

Mluv kdo ti dal to hladké líčko? -
Pila jsem vlastní matky mlíčko.

A kdo ty oči půjčil tobě? -
Můj tatíček je líbal obě.

A kdo tou krásou odíl tebe? -
Myslím že dobrý pánbůh s nebe.

Ďábel se toho slova lekne,
že s celou chasou před ní klekne.

Odpusť, nemáme k tobě práva,
jsi prosta hříchu, budiž zdráva.

Jdi, navrať bohu tu svou krásu,
a orodůj za naši spásu.

Rci mu, že jeho dílo ctíme,
že se mu rádi pokoříme.

Krása i v pekle divy tvoří! -
a od těch dob se peklo boří.