Strážná hvězdka

Ruce sepiaté na klíně
sedí panna bledá,
a po nočním baldachíně
hvězdičku svou hledá.

"Pověz mi, ty hvězdko moje,
proč ty nevycházíš?
Dávno vyšly družky tvoje,
jenom ty mi scházíš."

"Moje duše přemilená,
jak bych mohla svítit;
když ty jsi tak zarmoucená,
nemohu se třpítit."

"Mé světýlko vyvolené,
znáš mé zarmoucení;
znáš mé srdce opuštěné,
když můj hoch tu není."

V tom zařehtal koník bílý,
šuhaj s něho skočí,
a již slze pozalily
dívky krásné oči.

On to! letí k blahu svému;
jak jí srdce tluče!
zkřikne - a hochu milému
letí do náruče.

Po nebeském baldachíně
hvězdičku svou hledá,
pacholátko má na klíně
a je láskou bledá.

Vzešla strážná hvězda její,
samotna nesvítí -
družky dvě ji provázejí
a teď spolu třpytí.