|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Blazeť by angelům, lidem, ano i všechněm tvorům bylo, kdyby v ušlechtilém tom spořádání Božím stáli, a v svém se jeden každý centrum ostříhal; kvetlť by svět a třpytěl by se dokonalou dokonalostí, nápodobnou té, kteráž v Bohu jest, oblesknutý jeho obraz jsa.
Svět v centrum nestojící jaký?
Ale což? Rozumní tvorové začali neřád, angelé a lidé, že vystoupivše z centrum svého a je strativše, běhají a těkají bez řádu sem tam, i jiné s sebou tvory zachvacujíce; tak že již svět jest jako vůz, kterýž s vrchu dolů běže, jezdce stratil, a kola se rozsmýkala, a všecko s hřmotem běžíc na kusy se láme a na strany létá. A neb jako hodiny, natažený nástroj; jehož kdyby se hlavní kolo z centrum svého vysmeklo, jiné všecko bez zastavení s hřmotem běží, hrčí, bije a tluče se, i láme třeba dotud, dokudž váhy nedoběhnou. Takový, pravím, řád v světě; a pravím, že původ toho angelé jsou a lidé svým z centrum vystoupením; a však s vlastní svou škodou, trápením, bolestí a zahynutím. Což jak se děje, považme, na jiných napřed tvořích příklad vezmouce.
Příklad toho na nerozumných tvořích.
Ryba, vezmeš-li ji z vody a dáš buď na vítr neb do země, neb ovšem na oheň, trápení má a umříti musí; proto že voda jest centrum její, jinde jest bez centrum svého. Podobně vyjmeš-li krtici z země, ptáka z povětří, ohnižila z ohně etc.
Tolikéž odejmeš-li hadu jed, včele med etc., zahynou, proto že to centrum bytnosti jejich, odtud potravu a život a tak dependencí svou mají. Vhodíš-li oheň do vody, uhasne; proto že tu z centrum vlastního, jenž jest horkost, do centrum cizího, totiž do studenosti, jest uvržen. A zase vstřikneš-li vody do ohně, zškvrkne; proto že od cizího centrum (jenž jest horkost) sehlcena bude. Vytrhni strom neb bylinu z země, ať kořenem na větru jest, hned uvadne a uschne, proto že z centrum svého vyňat jest, a dependencí přetržena.
Magnes, jakž napřed řečeno, centrum své v železu poznává, podlé čehož k němu se táhne a z něho potravu míti chce; protož v okujinách železných chován býti musí. Vezmeš-li ho odtud pryč, zemdlí a umře; to jest moc svou stratí, tak že ani k železu, ani k půlnoci obraceti se nebude. Životčichové zemští (mezi něž i člověk tělem přináleží) centrum bytnosti své mají temperament živlů, to jest příslušné v těle suchosti a vlhkosti, horkosti a studenosti spořádání. Z toho centrum vystupuje-li tělo (totiž vystupuje-li v něm z glejchu buď horkosti neb studenosti, vlhkosti neb vyprahlosti), není možné, než že bolest, umdlévání a smrt následuje. Podobně se děje, když se z zevnitřního svého centrum dostávají (totiž z větru; nebo zemští životčichové, kteříkoli dýchají, v větru sobě přivlastněný byt mají). Kamkoli jej tedy dáš, kdež by k němu a do něho vítr nemohl, trápení, bolest, smrt jemu způsobíš (o člověku neb hovadu mluvím). Pohřížíš-li ho do vody, zaleje se; zahrabeš-li do země, zatchne se; zavřeš-li jej v těsně (ku příkladu v truhle nějaké), kde by k němu a od něho volně vítr nemohl, to též bude; ovšem zacpá-li se neb zatáhne jemu nástroj dýchání, krk, jakž v udávení a zaškrcení bývá. Kolikerým hle způsobem životčich z centrum svého vystrčen, vyňat, vylouzen býti může, tolikerým jemu způsobem zemdlení, bolest, smrt přichází.
Potud o tělesných tvořích.
Duchovní bolest a smrt co?
Duchovní, když se z centrum svého vytočí, duchovní také jistou mají bolest a smrt. Jest pak duchovní smrt stracení naděje k napravení toho; obé to nevýmluvně těžší, než tělesná bolest a smrt.
Příklad na angelích.
V obé to nejprv uběhli angelé zpronevěřilí, když zpustivše se veřejného centrum podstaty, jenž jest Bůh (kudy to a jak přišlo, v kap. 5. navrhu), vypadli také i hned z centrum bytnosti své, jenž jest záře laskavého obllčeje Božího; a skrze to vytlačeni jsou i z centrum bytu, jenž bylo nebe, příbytek Boží. I octli se na místě cizím, v propasti, v mrákotách, v hněvu Božím, kterýž se nad nimi pro svévolné odstoupení zavřel a zapečetín jest, aby nikdá zase na milost přijímáni nebyli. I trápí se nad tím přehrozně, sami v sobě závistí a nenávistí k Bohu a skutkům jeho se pálíce a mučíce ukrutně, a nemajíce žádného dnem nocí na věky odpočinutí, ani naděje k milosti, tak zůstávají v smrti věčné; běda jim!
Příklad na člověku.
Podobně se s nešťastným člověkem stalo strany duše, že spustiv se Boha, hlavního svého centrum (kudy a jak, v kap. 5. světle ukáži), vypadl také z centrum bytnosti, totiž z důstojnosti té, kterouž jemu hned nejblíž po sobě pustil byl Stvořitel, myslí veselou, rozumem stižitedlným, vůlí šlechetnou, pamětí spořádanou a mocným nad tvory panováním poctiv. Odkudž přišlo, že duše i v třetím centrum, kdež jí byt vykázán, zviklána, totiž v těle, odkudž ji nemoc a smrt vyhánějí; z čehož ze všeho co pošlo, vidíme a cítíme přežalostně; jmenovitě, že sme v hrozné motaniny uvedeni, kteréž nás zachvacují a námi točí, k bídě a zahynutí našemu. Nebo pamět nám ze všeho brku vyražena jsuc, jako závrativá jest, na Stvořitele svého nikdá téměř, leč běžně a naopak nějak, nevzpomene; mezi tvory pak tak se plete a motá, že se ani sama, jakž náleží, upamatovati nemůž, kde jest a co se s ní dělá. Rozum z centrum svého (jenž jest světlo Boží) se vysmekna, slepě se mezi věcmi stvořenými vrtí a motá, ničeho se právě chytiti, ničeho stihnouti, ničeho rozeznati nemoha, všecko sobě v hromadu plete a mate, a jednák toho, jednák onoho se chytaje, ke všemu šilhá a slepne přemizerně. Vůle pak, ta všecku chut všetečnou opovážlivostí ke všelikým nectnostem duši potahujíc, rozličnými jí hanebnostmi maže a kálí. Až naposledy mysl neb svědomí všecku tu směsici stíhajíc, strach, bázeň, tesknost, trápení, bolest a očekávání hroznějších nějakých žalostných věcí v člověku působí, jichž i neujde spolu s ďáblem na věky, nesmiluje-li se Bůh.
Další: