|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Do centrum se kterými cestami vchází, kterými vychází; a však nazpět.
Jakými člověk cestami z centrum vychází (jmenovitě skrze samosvojnost a jinudost), ukázáno v kap. 5. a 6. Chce-li tedy do centrum zase trefiti, patrné jest, že týmiž cestami, ale zpět, kráčeti musí, až by tam, odkud se vyvinul, zase přišel. Jmenovitě musí nejprvé odložiti pryč všeliké jinudosti, totiž jakéhokoli na jakékoli spolutvory se ohlédáni a na nich cokoli nejmenšího sobě zakládání. Potom musí se samosvojnosti své také zepříti a vlastní svou doma kancelář vlastního vyvolování a vybírání do konce z gruntut zbořiti, rozházeti a rozmetati. A naposledy teprv, zošklivě tak sobě všecko a opustě tak všecko, i sám sebe, pustiti se na hlubinu milosrdenství Božího, v Kristu, a tu zmizeti a stratiti se vůli a rozumu svému; vůli pak a prozřetedlnosti Boží tak se cele oddati a odevzdati, aby s ním on sám činil, co chce, jak chce, kdy chce, kudy chce, pokud chce; hotov jsa, cokoli se Bohu s ním dělati líbí, ke všemu státi, beze vší naprosto výminky. Tak aby v ruce Boží člověk byl, jak v ruce člověka bývá sekera, nůž, kniha, péro a jiný nástroj; kterýž vezma člověk seká, řeže, odvírá a zavírá, užívá summou, jak a k čemu chce a pokud chce, a odloží, kdy chce a kam chce, a neb prodá, neb daruje, neb zahodí, dle libosti neb potřeby; an jemu nic ta věc nevyměřuje, ale ke všemu stojí. Pakli se tvrdé zdá té mrtvé věci člověka přirovnati, tedy tak ať se člověk Bohu oddá, aby ho Bůh tím způsobem, jak on ruky své užívá, užíval: jmenovitě jakž ruka a jiní oudové naši k vůli duše a rozkazu jejímu se hýbí, bez jakéhokoli vlastního sobě vybírání, vyměřování, rozpakování, spěčování, neb zase pochloubání se tím, což dělají. Než naprosto duše dělá všecko, oudové toliko její věrní nástrojové a služebníci jsou, všecko, co ona chce a jak chce, dokud jich stává, konající.
Resignatio a neb odevzdání vůle Bohu co jest?
To slove resignatio; oddání a odevzdání vůle své Bohu. K té radí Kristus, to centrum milosrdenství Božího, když praví: Chceš-li dokonalým býti, prodej všecko a poď za mnou (Mat. 19, 21). A opět: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sám sebe a následuj mne (Mat. 16, 24). To jest, což dí nebeský Otec: Synu můj, dej mi srdce své (Přísl. 6, 23. 26). A opět Duch svatý: Těš se Hospodinu, a dá tobě žádosti srdce tvého. Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm nadějí; on všecko zpraví (Žalm 37, 4. 5). To jest, k čemuž Bůh oněch radami svými se trápících Izraelských napomíná: Obrátíte-li se ke mně a upokojíte-li se (totiž hledáním jinde pomocí); zachováni budete. V utišení a v naději bude síla vaše (Izai. 30, 7. 15). To jest, což skrze Jeremiáše jim osvědčuje: Poněvadž se tak toulá lid tento (totiž rady a porrloci jinde hledajíce), a nezdržují noh svých, nemá v nich libosti Hospodin, zahynou (Jer. 14, 10). To jest, což velebí Sirach, že důvěření se Bohu a jeho milosrdenství se odevzdání lepší jest než všecky buď vlastního srdce, buď všeho světa rady a pomoci (Sirach 2, 2). A David podobně v žalmu 118. a jiných. To jest, pročež Kristus Martino běhání a starostlivé pečování tresce, Marijino pak k nohám svým se usazení libuje (Luk. 10). To jest, pročež Jeremiáš lidi na Hospodina zpoléhající blahoslaví, doufajícím pak v člověka zlořečí (Jer. 17, v. 5). To jest, což opět Sirach schvaluje, že výborná věc jest, doufati v samého Hospodina, ale mrtvé (prý) srdce mrtvé se věci drží (18, 32). Hle, sám Hospodin živá pomoc jest, jiné všecky věci bez Boha mrtvé jsou! Protož komuť Bůh ten rozum dá (neboť to v pravdě Boží dar jest), aby všech stvořených. věcí nejistotu a marnost znamenal, těch taková tato na konec býti má resolucí: Pusťme se na ruce Boží, a ne na ruce lidské. Nebo. jakož velebnost, tak i milosrdenství jeho veliké jest (Sir. 2, 21).
Příkladové svatých Bohu se resignujících.
Tak učinil David, že když před sebou nebezpečenství života viděl, řekl: Teď jsem, nechť mi učiní Hospodin, co se dobrého jemu vidí (2. Král. 15, 26); a v Žalmu 63, 4: Lepší jest milosrdenství tvé, Hospodine, nežli život; totiž nic nedbám, živ-li či mrtev býti mám, jen když tvé milosrdenství se mnou jest.
Job.
Tak Job, když v bídách svých řekl: A což mám trhati masso své zuby svými? A duši svou klásti v ruku svou (totiž trápiti se radami svými)? Raději před ním, soudcem svým, kořiti se budu, a by mne i zabil; doufati v něj budu; nebo on jest spasení mé (Job 13, 14. 15. a 9, 15).
Joáb.
Joáb boj s nepřátely začíti maje, na vůli Boží se oddal, tak k Abizai, bratru svému, mluvě: Posilň se, bratře, a buďmež udatní, bojujíce za lid náš a za město Boha našeho: Hospodin pak nech ať učiní, co se dobře líbí jemu (2. Král. 10, 12).
Jiní svatí.
Tak se Bohu oddávali Noe, Abraham, Jozef, Mojžíš, Jozafat, Daniel a jiní svatí, proroci, apoštolé, mučedlníci, kteříž jednou sobě v úmysl vzavše za Bohem jíti, šli udatně, skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst, jako služebníci Boží ve mnohé trpělivosti, v utištěních, v nedostatcích, úzkostech, ranách, žalářích, nepokojích, pracech etc. v moci Boží, skrze odění spravedlnosti, na pravo i na levo (2. Kor. 6, 4. etc. a Žid. 11. celá).
Pavel.
Tak Pavel hotov byl ke všelikému Božímu návěští živ býti i umříti (Filip. 1, 20), potěšení i zámutek, pláč i radost, vězení i jakoukoli smrt k vůli milému svému Pánu podniknouti (Skutk. 20, 24. a 21, 13).
Kristus.
Tak Kristus sám vůle své se také, nám na příklad, odčetl, když řekl: Přišel sem, ne abych svou vůli činil, ale toho, kterýž mne poslal (Jan 6, 38. a 5, 30). A potom v pokušení svém: Otče, ne jakž já chci, ale jakž ty chceš (Mat. 26, 39). Ne má vůle, ale tvá staň se (Luk. 22, 42).
Resignací věc těžká, o níž s tělem a krví boj býti musí.
To jest těžko, dí někdo. Těžko arci, tělu a krvi. Protož, že těžko přichází, Kristus řekl: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sám sebe, totiž zepři se rozumu svému a vůli své, a dej se mně cele. Jisté, k čemuť se člověk moci opříti musí, toť musí násilného něco býti; sic k čemu by bylo opírati se? Ach, kroutíť se to tělu a krvi, když rozumu odložiti, to jest tomu, co oči vidí a ruce drží, nevěřiti, načsi pak jiného, čehož nikdež neviděti, spouštěti se má! Kroutí se neméně, když vůle odložiti, totiž co dobré, libé, sladké, chutné býti cítí a okouší, to zavrci a čehosi jiného, což nic neví, jaké bude, a bude-li co, jed-li či med, čekati má!
Podobenství.
Naprosto se tu děje nejináč, než jakoby někoho namlouval a neb nutil, aby se z břehu neb z lodí do hlubiny mořské pustil, že neutone. Ach, jak že tomu věřiti! Jak se toho milého břehu, neb lodí, neb čeho se drží, pustiti! Ale však tu žádný oud napřed nechce; nohy drkotají, hlava se točí, oči se po nějakém břehu neb veslu ohlédají, srdce se třese, ruce, co popadly, pustiti nechtí. Tak naprosto bylo mládenci onomu, jemuž Kristus řekl: Chceš-li dokonalým býti, prodej všecko a rozdej, a poď za mnou; kterýž se lekl a vrtěl, co dělati nevěděl, naposledy při svém břehu zůstala (Mat. 19). Bylo-tak několikrát i Davidovi, že se mu břehu vůle své pustiti nechtělo; totiž nejinák než s výminkou Bohu na ruce se kladl; jednák aby ho Bůh trestal, se podvolovav, a však ne smrtí, umříti že ještě nechce (Žal. 118); jednák aby ho trestal, jak chce, nepřátelům jen aby ho nedával (Žal. 27, 12). Tak bylo Pavlovi, kterýž prosil, aby ho Pán Satanu nedával (2. Kor. 12, 8).
Tak bylo Pánu samému v lidském těle, že prosil, možné-li, aby ho pominul kalich. A však i David i Pavel i Pán naposledy se předce na Boží ruce prostě, cele, plně pustili (viz Žalm 63, 4. a 62, 2. a 39, 10. a 73, 24. 2. Kor. 12, 9. Mat. 26, 39. etc.). A takť to býti má, ačkoli proti duchu hotovému tělo mdlé bývá.
Jak a čím duchu proti tělu pomoc činěna býti má?
Protož se mu pomoc činiti musí; a to rozvažováním, že, co se rozumu našemu zdá a vůli chce, nebezpečné jest; co pak Bůh poroučí, sama bezpečnost. Musí, pravím, učiti se zoškliviti sobě a v podezření a nedověřování vzíti i sám sebe člověk s rozumem a vůlí svou, i vedlé sebe všecko jiné, což s Bohem není, v nebi neb na zemi.
Podobenství pěkné.
Příkladem to tímto nejprv vysvětlím. Když se na moři bouře strhne, a vlnobití strašlivé zdvihá, neumělý plavec lodí k břehu, umělý pak a rozumný co nejdál od břehu na hlubinu žene. Proč? Proto že slýcháno není, aby na hlubině lodí zahynula, ačkoli se na vlnách mezi nebem a propastí vznáší; ale na mělčinách a okolo krajů lodí hynou, proto že se tu o břehy, neb skály, neb dno, by pak pískové bylo, rozrážejí. Tak jest naprosto (suď každý rozumný podobenství toto), když lodičce srdce našeho bouře nastane (jakýchž po veškeren život dosti jest), hlupec k břehu rozumu svého a ochrany lidské se utíká, moudrý pak a právě osvícený srdce své na hiubinu milosrdenství Božího žene, aby všech viditedlných břehů se vzdálíc říkalo: Pusťme se na rúcé Boží. A toť jest cesta k zachování sebe, ne onano.
Jiné podobenství. Jděme dále. Blázen jest, kdo staví dům svůj na písku, dí Kristus; proto že, když přijdou přívalové a po- podobe°atvi. vodně, podeberou jej, a neb větrové oboříc se skácejí a rozmetají: Ale kdo (prý) na skále hluboko základy položil, ten opatrný jest; proto že ani přívalové ani větrové neuškodí (Mat. 7, 24). Ovšěm tedy, kdo sám bezpečně a trvánlivě chce státi, tělem i duší, zde i věčně; na něčem pevném a trvánlivém, nýbrž nepohnutedlném aby založil bezpečnost svou, potřebí jest. To pak a neboť budeme my sami, a neb jiní tvorové, a néb nade všecky tvory mocnější Bůh.
Čím se sobě sám člověk zoškliviti a spoléhání na sebe z sebe vyraziti může?
My sami, chtěli-li bychom se na sobě založiti, musili bychom dostateční býti v radě, opatrnosti a moci. Ale vše to jaké jest při nás? Rozum náš, ach, přespříliš jest hloupý a tupý k vyrozumívání, buď což by nám škoditi, buď na druhou stranu, což by prospívati mohlo.
1. Náramnou nedostatečností rozumu našeho.
Předně zajisté, my nevíme a nevidíme nic, kromě co se nám před očima děje a v očích míhá; co po stranách, po zadu, ovšem vzdálené od nás, všecko před námi ukryto jest. Nýbrž i to, co máme před očima, nejisté jest nám, co se to dělá? jak se dělá? a nač vyjde? Proto že všecky věci přerozmanité své mají barvy a larvy, jimiž přistříny jsou, pro něž my povrchně na věci hledíc řídko, co a jak samy v sobě jsou, vyrozumíváme, jestli že však kdy vyrozumíváme. Nebo často, přečasto hned právě na odpor proti tomu, jakž se věc zdá (i tehdáž, když myslíme, že jí rozumíme), bývá, že se pod pravdou faleš, pod nábožností bezbožnost, pod moudrosti bláznovství, pod právem bezpraví, pod ochotností lest, pod vlídností vražda, pod lékařstvím smrt kryje. Co tu ví člověk, čeho se držeti, čemu vyhýbati? Mnohým věcem zdáme se sobě rozuměti, za to majíce, že sme sobě oči protřeli a rozum probrousili, z knih a od jinud moudrosti nabyvše. Ale to domnění odtud jest, že vůdcům a rádcům, mistrům a zprávcům svým a lecjakýms škartám věříme a za jisté to, co se nám povídá, držíme; ješto v pravdě všecka lidská umění a zprávy (krom Božího slova) jen jsou jalová dovtipování a domnínky, ani právě uměti ani neuměti, ani živu býti ani umříti neučící, ačkoli se nejinák, než jako by pouhá tajemství byly, dují. Podobné moudrosti plné jsou historie, relací a jakákoli vypravování; proto že vždycky a neb jsou pouhé lži, a neb marné klevety, a neb nezčíslnými omyly spojené nejistoty, a neb aspoň povrchní toliko a kusé něčeho, třeba na čem nezáleží, ukázání; podstata a grunt pravý dějících se v světě věcí tomu jest známý, před nímž samým nahé a odkryté stojí všecko, Bídní tedy my lidé slepotu svou poznávejme a jí se lekejme; kteráž působí, aby lidé jako ve tmách šámajíce, matouce a motajíce se, domnělému se leckdes štěstí radovali, s pravým se míjeli; domnělým nebezpečenstvím vyhýbali, do pravých vbíhali; tak jakž všecken svět činí. To jest hle moudrost naše!
2. Náramnou naší vlastní nedbánlivostí.
Co pak opatrnost jaká? Taková rovně. Nebo bychom i rozuměli někdy něčemu, k vyhýbání však osídlům přerozmařilí a leniví jsme; víc spíme, než bdíme; víc dřímeme; než hledíme. Mluví někdy o nebezpečenství Bůh i lidé, vidíme je někdy sami před očima státi a neb se přibližovati, však se předce troštujeme, často sami čím nevědouc. Buď jak buď, vždyť nějak bude, tím nás kojí a uspává neprozřetedlnost naše. Často i přehnáni jsouce a sotva z nebezpečenství vylezše, zase v ně za leda příčinou lezeme, nad ta hovada neopatrnější jsouce, z nichž některé uvázne-li kde v mostku neb jinde, ani se kyjem po druhé tam vehnati nedá.
3. Náramnou mdlobou a síly nestatečností.
A bychom pak i rádi chtěli zlému vyhýbati a dobře sebe opatrovati; jak jsme k tomu způsobní? jaká k tomu v nás síla a dostatečnost? Předně zajisté tak mnoho jest v světě zlých nástrah, že uhýbání se a uskakování ne= stačí, by kdo stooký, storuký a stonohý byl.
Vyhýbaje z jedné strany oštípu, o šípu z druhé strany letícím nezvíš; hledě, co letí z hůry, nevíš, co tě potká z důli; okračuješ před sebou jámu, a co po zadu neb po straně za kámen neb špalek se valí, neznamenáš; uhýbáš se krupobití, an pod tebou povodeň zemi podmílá. Čemu se tu prv brániti? Zatím, by pak jediná toliko nebezpečná věc byla, co my proti tomu můžeme? Však my ani vlastními oudy sami nevládneme, nerci-li jinými věcmi, abychom je, jak se nám líbí, potírali neb odvraceli. Kdo můž jedinký vlas hlavy své učiniti černý neb bílý? dí syn Boží (Mat. 5, 36). Nýbrž kdo se může jednou hnouti neb dchnouti sám od sebe? (Skutk. 17, 28.)
4. Náramnou naší nestálostí a nejistotou.
Naposledy, bychom pak k slušnému věcí svých řízení i rozumu i prozřetedlnosti i moci dosti měli, nejsme však tím jisti, zůstane-li to po tom okamžení při nás. Dnes to jest tu, zítra nás opustí. Proto že, jakž jiné všecko míjí v světě, tak i vzácnost a darové naši. Přerozličnéť jsou příhody, kteréž lidem, cokoli mají, preč berou. Co tedy já na podmílající se břeh usadím? a tu se, ubezpečím? Ddstup to bláznavství od každého pobožného srdce. Boj se Hospodina (dí Šalomoun v Přísl. 3, 5), a na rozumnost svou nespoléhej. Nebo co jest člověk? a jaká jeho potřeba, i když sobě nejmoudřeji počíná? kterýž když myslí, že dokonává, anť sotva počal; a kde přestává, tu v pochybování jest (Sirach 18, 6); proto že pouhá marnost jest každý, jakkoli pevně stojící člověk (Žalm 39, 6). Nic tedy nemajíce, nic neumějíce, nic nerozumějíce, nic nejsouce sami z sebe, co dělati chceme? Předce-liž nám vlastní vůle za vůdce a rozum za rádce bude? Předce-liž se na nich zakládati budeme? Nedejž mi Bůh můj tu věcí mých stavěti, kdež bych s ními každého okamžení v nejistotách býti a zavedeni a zahynutí čekati musel.
Na světu a štěstí se zakládati pouhé nebezpečenství.
A protož budiž samosvojnost zbořena a rozmetána dokonce; čeho pak potřebujeme a u sebe nenalézáme, jinde že se hledati musí, znejme. Ale kde pak? kde ve všem světě? Však pak každá věc sama s sebou činiti má, a sama sebou, jako i já, ku pádu se kloní. Svět jak živ nebyl než marnost, na nějž všickni rozumní naříkávali hned od počátku, že od něho škrábáni jsou; kteříž pak jemu se do konce oddali, do konce s ním na zmatky těla i duše, zde i věčně přicházeli. Nebo svět nic není než změt. A ještěť prvé, když věkem kvetl, zdárnější byl; nyní s šedinami svými k konci pospíchaje, zmotanější jest mnohem a nemotornější, všecko jen v něm hrčí, frčí a různo prší. A do těch já se motanin dáti mám? I však kdo do proudu leze, od proudu zachvacován bývá; a kdo pominutedlné miluje, s pominutedlným pomine.
Že se někomu v těch motaninách dobře daří, náhodou to jde a na málo trvá. Nebo štěstí, když nejvíc chřestí, tehdáž třeští a láme se; a bývá obyčejně neštěstí předchůdcím. Neštěstí naproti tomu když přijde, nejisté jest, odejde-li zase, či pořád stírati bude, až i setře; jakž na větším díle bývá.
Cizí opatrnosti, síle, jmění a umění se těšiti marnost.
Řekne někdo: A vždyť jsou mezi lidmi, a já je vím, rozumní, kteříž poraditi, mocní, kteříž zastati, upřímí, kteříž čitedlnost míti umějí a mohou. Odpovídám: Ohlédati se na to, co jiný někdo má, tomu, kterýž sám v sobě nedostatky a trápení nosí, co jest než ukazující se stín lapati a vůní zarážejících pokrmů sytiti se chtíti? Co netopýři do toho, že papoušek má peří? Co má odtud osel, že při jelenu čerstvost, při lvu sílu, při slonu rozumnost, při koni dobrý obrok, sám oslem jsa, vidí? Nic, nic cizí věc, nic nepomáhá, kdo sám čeho nemá. Co já tedy na cizí moudrost, opatrnost, umění, rozumnost, krásu, moc, bohatství, slávu, štěstí spoléhati mám? Má-li kdo co, má pro sebe; všeho světa přtkladové to osvědčují, že každý sebe hledí, sebe ohražuje; sobě nahání. Ujme-li se kdy kdo koho, zdaž to co podstatného bývá? zdaž hned neustane? zdaž v nejpotřebnějším všickni v štychu nenechají? K tomu převrácenost jest převeliká všudy, není se komu dověřiti. Kdo má opatrnost, může jí mne k přelštění, kdo má moc, mne k potlačení, kdo mysl, mne k podhlídání, kdo jazyk, mne k roznášení užiti. O čemž tak Bůh dí: Nejlstivější jest a nejpřevrácenější srdce člověka, kdo vyrozumí jemu kromě mne Hospodina? (Jer. 17, 9.) A byť i toho nebylo, nestálí jsou, a vrtkaví lidé v činech svých víc než měsíc; kterýž jednák nám vychází, jednák zachází, jednák tvář ukazuje, jednák rohy. Tak jsou lidé, u nichž přátelství a nepřátelství, přízeň a nenávist, láska a hněv, víra a nevěra jednostejně laciné jsou. Co tedy sobě o kom z lidí bezpečně slibovati mohu? kterýž, než se naději, a neb mi odňat bude, a neb se změní a v nepřítele obrátí, a neb příhoda přijíti můž taková (jakýchž báti se jest každou hodinu), že všecko umění, rada, pomoc neplatná bude.
Mdloba a nestatečnost všech lidí
Naposledy, pravdu mluvě, ani sám pro sebe nemá žádný člověk, čeho potřebuje, nerci-li aby se jiní nač bezpečiti měli. Nebo bychom my se pak jedni druhým angelé zdáli, nic však nejsme než lidé, totiž hloupí, bídní, mdlí lidé; každý sám s sebou jako s břemenem činiti má, a žádný, jak sebe sám kde nejpotřebněji zachovati, neví. I ti nejvyvýšenější mdlobami a bídami jiným jsou rovni; nýbrž čím kdo větší, tím pracemi, starostmi a nebezpečenstvími obsypanější, tím jiných rady, a pomoci potřebnější jest. A tak summou jsme toliko prach a popel všickni.
Ani angelé nám bez Boha nic platni nejsou.
Což tedy dělati? Kam se o radu, potěšení, pomoc obraceti? Nejsou-liť nám lidé a jiní viditedlní tvorové dostateční, co tedy angelé aspoň? Odpověd: U těchť jest ovšem větší než u nás i moudrost i síla, a nejedni se tam obracejí, buď k dobrým neb zlým angelům, je za vůdce, rádce, ochránce zvolujíce, vzývajíce, zaklínajíce; ale i to daremné. Nebo předně, ďáblové jsou odpovědníci pokolení našeho, na věky nic strany nás neobmýšlející, než záhubu a podtržení. Nemoudří tedy, nýbrž pošetilí jsou, kteříž k své krve žíznícímu nepříteli sami lezou. Ale co pak druzí angelé? I ti málo pomoci mohou, proto že rovně pod Boží mocí jsou jako my. Aniž jsou dostatečni; proto že vševědoucí a všemohoucí nejsou. A byť i mohli, jak jest na ně se bezpečiti, poněvadž jich, kdy při nás jsou nebo nejsou, nevidíme. Nad to aniž nám kdy co od sebe slíbili. Naposledy aniž naději míti můžeme, aby se v tovaryšství našem, sami nebeští jsouce, my zemští, kochali, a neb také rádi okolo nás, čistí okolo nečistých, bývali, leč poručí Bůh.
Poslední tedy rada a jedinká, na hlubinu milosrdenství Božího se pustiti a v ní pohřížiti.
Nepozůstává tedy nic pod tím nebem, než aby člověk pokoje duše své a ubezpečení věcem svým hledající sebe a všecky ty jiné tvory z očí pustě, k samému jedinému Tvorci svému skrze Krista Ježíše se obrátil a s nejhlubší pokorou řekl: Teď jsem, Pane Bože můj, můj učiniteli, můj slitovníče, ustal sem, rady a potěšení v sobě a krom sebe hledaje, a nikdež nic krom nebezpečenství, strachů a nejistot nenalézaje. A protož, poněvadž žádný tvor pomoci nechce a nemůž, aj, přicházím k tobě; a k tvým milosrdným nohám se klada, tobě se na všecku vůli tvou cele odevzdávám. Naložiž se mnou jako s těmi, kteříž se na ruce milosrdenství tvého pokládají, pro Krista Ježíše, mého Vykupitele. Hospodine, panovníče nebe i země, jménu tvému bud čest, a ne mně neb kterémukoli tvoru, na nebi neb na zemi. Nebo ty sám hoden jsi vzíti moc a moudrost, a sílu a čest, a slávu a požehnání. Nikam již od tebe nepůjdu na věky. Teď nyní, již nyní usazuji se v centrum milosrdenství tvého a vůkol sebe místo všech štítů a bašt kladu všemohoucnost tvou, před sebe pak na stráž stavím vševědoucnost tvou, a klíče od bran srdce svého i všech smyslů svých, nýbrž všechněch vnitřních i zevnitřních mocí svých dobrolíbezné vůli tvé odevzdávám, odmykej, zamykej, čiň, co ráčíš. Teď stojím, naze před tvým oblíčejem stojím, všech tvorů, i sebe samého, odkládaje, nahý se ted tobě odevzdávám, a to cele a plně, beze všech výminek; dělej se mnou, co a jak chceš, uč, čemu chceš, veď, kam chceš, vlož, co chceš, ničemu neodpírám, nic nevyměřuji, vůle tvá děj se se mnou a skrze mne dle dobré líbeznosti tvé; jen neopouštěj na věky věkův, Amen.
A tak se všechněm tvorům i samému sobě stratiti.
Tak kdo do centrum milosrdenství trefí, toho přijme Bůh, a nad toho již člověka co blahoslavenějšího? Nebo kdo se tak cele, bez výminek Bohu oddá a jako v hlubinu dobrolíbeznosti Boží pohříží, ten již snadně na všecky strachy a hrůzy, nýbrž na všecko, co vůkol sebe, nýbrž co v sobě má, nýbrž na sebe sám zapomena, sám v sobě se stratí a v Bohu toliko jest a přebývá.
Ó přešťastná stráto, když číověk tak všecky tvory i sám sebe stratí, aby Boha nalezl! Tak zajisté kdo se stratí, tomu se všecka zevnitřní bázlivost a fresuňkové stratí; nýbrž ten se ďáblům i všem tvorům z očí stratí, Bohu pak a angelům jeho v očích, v rukou, v srdci bude; Bohu jsa kochání, angelům potěšení, ďáblům hrůza, tvorům všechněm zázrak, sám v sobě o ničemž, než o sladkostech naděje k Bohu nevěda.
zpět na obsah 
Další: O přepotěšených užitcích, z plného Bohu se odevzdání plynoucích.