Modlitba.

Ach, Pane Ježíši Kriste, Boží a lidský prostředníče, jedinký a nejmilostivějši světa Spasiteli, kterýžs podlé nestižitedlné rady moudrosti Boží za jedinké viditedlné centrum nebe a země vystaven, aby se k tobě a v tobě všecky všech tvorů potřebnosti a naproti tomu všickni všech Božských pokladů darové a milosti zbíhali: k toběť i já, samému jedinému Vykupiteli svému, obracím ruce, oči i srdce své, nýbrž všecky vnitřnosti i zevnitřnosti své a žádám smilování. Nebo sic, obrať já se, kde obrať, vůkol plno v světě, plno i v samém sobě nepokojů, kvaltování, dráždění, trápení hodinu po hodině nalézám a bolestně i nebezpečně pociťuji, aniž jiného proti tomu útočiště a portu vím, jediné v tvém milosrdenství. Marnost, marnost, marnost jest všecko, cožkoli ty nejsi, Bůh můj. Shledal sem, poznal a zkusil a zpruboval, že žádní jakkoli rozhojněni přátelé nic neprospějí, žádní jakkoli silní zástupcové bezpečně nezastoupí, žádní jakkoli velicí pokladové zboží nic nespomohou, žádná jakkoli tajná skrýše neukryje, žádné jakkoli moudře psané knihy nic nepotěší, jestliže ty sám neradíš, nepomáháš, nezastupuješ, neskrýváš, nepotěšuješ, Bože můj. A protož v tobě samém doufati nejsilnější jest pavéza sluh tvých. Oči všech patří k tobě, ó Otče milosrdenství, neopouštějž i mne, v tebeť doufám. Vyjmi mne z světa a ze mne a přijmi mne k sobě, nýbrž v sebe, do srdce svého, Bože můj, milosrdenství mé. Čeho srdce mé žádá a po čem touží, znáš a vidíš; co naproti tomu ku překážce jest v těle mém, znáš a vidíš také. Já pak ani tomuto ani onomu zdravě nerozumím, a kam mne kdy buď Duch tvůj, neb rozum těla, neb také líbost hřícha táhne, rozeznati právě neumím; aniž vím, co při čem sobě vybrati neb nevybrati; tak má hloupost (k níž se znám, ach, znám) veliká jest. A však smiluj se a odpusť, že se vždy bídný náš rozum zmítá, zdvíhá, zpíná proti moudrosti tvé, jen předce sebou sám všecko rozměřovati a mým i tvým činům zákony dávati chtěje. Ach, Bože, odejmiž, odejmiž ode mne bláznovství to! Vezmi mne (u noh milosrdenství tvého leže prosím), vezmi, pravím, mne mně z moci a dej mne sobě. Vezmi, pokorně prosím, ode mne vůli mou, vezmi opatrnost mou, vezmi umění mé, vezmi jmění mé, vezmi všecko, což mám, nech to tvé a ne mé jest. Všeckoť dávám a odevzdávám, nic sobě nenechávaje, právem věčným; a však toho odložiti, leč ty to ode mne preč vezmeš, v moci nemám. Pakli tu co na mně jest, a já tomu nerozumím, ó smiluj se a odevři mé oči, abych prohlédna, co činiti mám, viděl, a vida činil.

Pakli opět k tomu jsem dřímavý, a mou rozmařilostí něco zchází, užívej na mne ostnu kříže (dávám svobodu, nýbrž prosím) k probuzování, pohánění a dohánění mne. Těžkog to sic chce býti. tělu a krvi; ale já teď jsem, bořlm a rozhazuji té hodiny všecku svou vlastní kancelář, rozumu i vůle své se odčítám a jimi se více zpravovati odříkám; na to pak místo moudrost tvou za rádce a dobrolíbeznost tvou za vůdce sobě zvoluji a před nebem i zemí vyhlašuji. Potvrdiž toho na výsosti, a v knihách života to zapiš,. že já jeden z těch jsem, kteříž podlé rady tvé vedeni a potom v slávu přijati býti mají (Žalm 73, 24).

Od této chvíle, od této, pravím, chvíle až na věky tato ať jest smlouva mezi mnou hříšným, však na milost přijatým tvorem tvým a tebou hrozným, a však milostivým Bohem mým, abych já v sprostnosti srdce svého kráčeje, ničemu nerozuměl, ty pak všemu; já nic sobě k životu ani k smrti nevybíral, ty pak o všecko, co k slávě tvé a k mému spasení přináleží, pečoval; ty, kam chceš, mne vedl, já pak, kamkoli vedeš (by do moře neb do propasti bylo), abych povolně šel. Teď zápis kladu, kterýmž se před rozumem a tělem svým opovídám, před angely a ďábly osvědčuji, že ne svůj, ale tvůj jsem, Pane Ježíši, kterýžs mne svou předrahou krví sobě dobyl, koupil a zaplatil. Pročež také tobě, ne sobě živ býti, za tebou, ne za sebou jíti, tvou, ne svou slávu všemi života svého mocmi obmýšleti jsem povinen na věky; a od tebe zase živ jsa i umíraje, milosti a milosrdenství očekávati moc mám. Zapišiž i ty, ó nebeský kanclíři, Pane Ježíši, výminky smlouvy této do knih, paměti Božské a zapečeť je duchem svým v mém srdci, aby k zrušení ani mou zapominatedlností a mdlobou, ani ďábelskou chytrostí a násilím na věky příjíti nemohly. Amen.

Budiž pochváleno jméno tvé na věky, že mne vedeš, kudy ráčíš, a vzkládáš, coť se líbí. Kdykoli mi dobře jest, od tebe jest, znám to a v tom se kochám; kdykoli pak zle, ode mne jest, proto že já nic nejsem, než mdloba a nestatečnost. A však i to, což odporného jest, od tebe jest; proto že ty to k potrestání a napravení mne dopouštíš. Tělu sic a krvi kázeň tvou snášeti odporné jest vždycky; ale což říci mám: Vysvoboď mne z hodiny této? Nýbrž proto sem přišel k hodině té, aby ty oslaven byl skrze ponížení mé. Mám-liž říci: Možné-li, ó by odšel ode mne kalich utrpení? Pravím tvým, ó přemilý můj Spasiteli, příkladem pravím: Možné-li jest, nechať odejde. A však ne má, ale tvá vůle staň se. Zasloužil sem bití, zasloužil trápení, znám se, buď milostiv, ponesu zůřivost tvou, až přejde hněv a navrátí se potěšení. Mocná jest zajisté všemohoucí tvá ruka odvrátiti všecko pokušení a mne ode všech utrpení osvoboditi; a však nežádám, než toliko, aby podkládal ruku svou, abych neklesl. Nechť se mnou jest, jak se tobě líbí, Bože, slitovníče můj, nic sobě nevybírám. Chceš-li, abych byl na světě, pochválen buď, pakli ve tmě, pochválen bud: Líbí-liť se navštěvovati mne potěšením, požehnáno buď jméno tvé; pakli nechávati v trápení, požehnáno buď jméno tvé. Ach, uslyš mne, Spasiteli můj, a sešli mi milost svou a pomoc svou, nýbrž moc svou, aby se mnou byla, se mnou pracovala a se mnou setrvala až do konce. Dej mi, ať toliko po tom vždycky touží a dychtí srdce mé, což by příjemné bylo tobě. Tvá vůle ať jest má; a má vůle tvé ať šetří a následuje vždycky. Nech ať mé chtění a nechtění totéž jest s tvým; nýbrž abych ani nemohl jiného chtíti a nechtíti, než což se líbí a nelíbí tobě. Utvrď srdce mé v sobě, ať se na věky více již jinam neuchyluje; nýbrž ohraď je v samém sobě, ať se ani ohlédati ven z tebe nemůže. Dej, ať se mi svět i všecko z očí stratí, a já jim; nýbrž ať mi umře svět, a já jemu; živ pak jsem tobě a v tobě, a ty mně a ve mně. Vejdi, ó duše má, do odpočinutí svého, poněvadž jest Pán dobrodince tvůj (Žalm 116, 7). Z vnitřnosti srdce svého miluji Hospodina, kterýž jest skála má, hrad můj, vysvoboditel můj, štít můj, roh spasení mého, útočiště mé, chvály hodný na věky. V tomto pokoji, v tomto odpočinutí, v tomto blahoslaveném utišení, v tobě, ó nejvyšší, jediná, věčná sladkosti, usnu a odpočinu na věky věků Amen, Amen, Amen.

zpět na obsah Další: Svět stromem