Výhost světu

RENUNTIATIO MUNDI,
TO JEST
VÝHOST SVĚTU
Kterýmž

Jeden z utrápených, skrze práčata světa prohnaných, kolotáním rozličným zmatených, a však do centrum milosrdenství Božího již zase uvedených a Bohu na všecku jeho vůli cele oddaných, nehodných Ježíše Krista služebníků, ode všech nepobožných, zemstvím čenichajících a v tělesných žádostech pohřížených světa synů zjevně se odděluje.

Křesťanskému, Bohu milému pokolení těch, kteříž právě slovo života poznali, trpělivost svatých přijali a od nečistot světa bez poskvrny se ostříhati v úmysl vzali, milým svým věrným bratřím a duchovním přátelům já před očima všech lidí bezbožnému, bláznivému, převrácenému světu výhost dávající vinšuji milosti, pokoje a moudrosti od Boha, Otce světel, a Pána našeho Ježíše Krista, kterýž nás vykoupil od přítomného zlého věku, podlé vůle Boha a Otce našeho, jemuž buď čest a požehnání na věky věků. Amen.

Pozorujte nebesa, a mluviti budu; poslyš i země řeči úst mých. Ach, poslyš a popatř ty, vždycky přítomný Bože, ty přelaskavý, milý bratře, Ježtši Kriste! Ach, jak se žalostně bezbožný svět k tobě má! jak tvé přenesmírné lásky převráceně užívá! jak řídcí velebnost Božství tvého, sladkost milosrdenství tvého, mocnost působení tvého poznávají! jak všecko, co živo, v zlém se hmyzí a čmýrá!

Ó kdo to smrtedlným lidem, k obrazu tvému stvořeným dá, aby soudili, co a jak slavní jsou u vnitřnostech svých, co a jak mrzcí a bídní v zevnitřnostech svých! a že zevnitřní člověk, rušící se na každý den v žádostech svých, mrtven býti musí, aby vnitřní živ byl.

Ó ty studnice moudrosti, Bože můj a Otče můj, vůdce mladosti mé (Jerem. 3, 4), já teď jsem, poznávám, vyznávám, mluvím a píši (a osvědčuji před nebem i zemí, angely i lidmi) srdečně a vděčně, sobě ku potěšení a tobě k věčné slávě a poctivosti, že já ne sám sem prohlédl, abych viděl a poznal marné a nebezpečné cesty bídných synů lidských; ale žes ty slovem a duchem svým mne osvítil, abych je spatřil, tys se mne dotekl, abych se jich zhrozil, ty mnou zpět trhl, abych se od nich odvrátil, ty mně sladšího cosi ukázal, abych sobě všecken ten marně nadutý, pyšný, slepý, hluchý, ošklivý svět zošklivil. Ó slavný Bože, ó sladký Bože, ó nevýmluvný Bože, čím se odměním milosti tvé za toto tak divné dobrodiní, kteréžs mně nenadálému, nezasloužilému, nehodnému služebníčku svému, tvoru svému, trupli svému prokázal? Aj, zamlouvám, zasnubuji, oddávám se tobě na věčnost k službě tvé, k lásce tvé, k milosti tvé! A na proti tomu odpovídám se, odříkám se, zhošťuji se nyní i na všecken čas života svého světa bezbožného, jeho žádostí očí, jeho pýchy života, všech ničemných marností jeho, jichž odpovědným nepřítelem býti chci a slibuji skrze milost tvou, i sám v sobě jakožto věrný bojovník Kristů všecko to mořiti, i při jiných (jak mnoho mi milosti propůjčíš) tajně i zjevně, hlasem i pérem udatně bořiti, kaziti, rytířsky, mocí a duchem svým, vybojovávati, přemáhati a vítěziti i koruny slávy očekávati.

Podiž tedy sem na světlo, mrzutá potvoro, spotvořený světe, , ať tě, jak krásný jsi, spatříme. Slyš, světe! Ty, světe, jsi veliká Satanova peleš, pyšného Lucipera pyšný hrad, nadutého Belzebuba plný modlářství chrám, nečistého svodníka Asmodea nečistý domek, hltavého Plutona a Mammony nenasycené pastviště, vražedlného pekelného loupežníka, tisíciřemeslného podvodníka lsti a lži plná škola, nezřízených žádostí dráždidlo a tak duší lidských za bídné marnosti tržiště, lep těla, udice duše, zoufalosti nástraha, zatracení vnada, proud všecko zachvacující, vír do sebe všecko vchumlávající, jezero nečistoty, moře nepokojů a propast zahynutí. Nebo v tobě na skrz panuje modlářství, epikurejství, saducejství, rouhání, zapomínání na Boha, pokrytství, pýcha, nespravedlnost, vraždy, vsteklost, hněv, závist a nenávist, nečistota, sodomství, oplzlost, bůjnost, loupeže, krádeže, nátiskové, křivdy, podvodové, fortelové, lsti, lži předivné, nelítostivost, ukrutenství, nevěry, pomluvy, klevety, sočení, číhání nezčíslným způsobem jedněch na druhé, na životy, na statky, na poctivosti; summou ve všech stavích svobodné přestupování přikázaní Božích, zjevné neb tajné, pokryté neb prostopášné, bez studu a bázně Boží, bez ostýchání všech jiných tvorů; ach nastojte! Toť jest veliký ten plný směsice Babylon, z něhož vyjíti všechněm, kdo spaseni býti žádají, povinné. Směsice, pravím, divná zmatků a zpletků jest ve všech stavích, zamotání a zapletení takové všeho všudy, že ani počátku, ani konce, ani prostředku žádného neviděti. Začni a examinuj duchovní, světské, mladé, staré, vrchnosti, poddané, rodiče, dítky, kněží, posluchače, učitele, učedlníky, mistry, žáky, soudce, soudící se, věžitele, dlužníky, prodavače, kupce, pány, zemany, měšťany, řemeslníky, sedláky, chalupníky, podruhy, nádenníky, chodce, manžely i svobodné, muže i ženy, mládence i panny, starce i děti, bohaté i chudé etc. Najdeš, ach nastojte, že nikdež při všech těch žádné opravdové pobožnosti a vroucnosti, žádné vnitřní Boží bázně není. Není ani práva, ani spravedlnosti, ani rady, ani rozumu, ani lásky, ani přízně, ani studu, ani bázně, ani mravu, ani počestnosti, ani uctivosti, ani nábožnosti, ani pilnosti, ani bedlivosti, ani svorností, ani řádu, ani v slovich víry, ani v činech míry, ani v bídách čitedlnosti, ani v potřebách účinnosti, ani srdečné pokory, všickni všechněm činí na vzdory, žádného rozmýšlení a na nápravu pomýšlení, každý v svých navyklostech úprkem běží, jako kůň v běhu svém.

A má v tom Bůh zalíbení míti? Ó nikoli, nikoli; nýbrž hněvá se na bezbožné každý den. Střely své nabrousil, posadil se nad potopou. On jest, kterýž rozpustilé starého světa obyvatele povodní zatopí; bujné a hovadné Sodomany ohněm zařítí; zatvrdilé, slepé, pověrné Egypťany Červeným mořem vlastní jejich bezbožné krve zatopí; modlářské, pyšné, lakomé, loupežné Babylonské s bezbožným jejich hnízdem vyvrátí.

Na proti tomu pak své Noele v korábu, své Loty v jeskyni, své Izraelity v zemi Gessen a na poušti, své Judské u prostřed podvrácení jak zachovati věděti bude. Tak že i u prostřed tonoucích bezbožníků bezpečni budou, u prostřed egyptských temností jasnýma očima světlo spatřovati budou, u prostřed Belsazarových kvasů střízliví zachováni budou, aby hleděli na skutky Boží a dívali se na zahynutí bezbožných.

Protož ty, ó věřící a křesťanská duše, Hospodinu se těš, a on dá tobě žádosti srdce tvého a vyvede spravedlnost tvou jako světlo, a nevinu tvou jako poledne. Nyní mnoho trpěti a na vše strany s Satanem bojovati musíš; ale blaze tobě, vystojíš-li ten boj dobře! Vystojíš pak, budeš-li v síle Boží státi a bojovati. Nebo on dí: Doufejte, já sem přemohl svět. Děkuji tobě, můj vítězi Kriste, žes za mne přemohl; i jáť přemohu v tobě. Děkujiť, žes mi falešný ten, larvami obestřený a uličený svět poznati a jeho se zhostiti dal. Dejž mi také, prosím, ať mocí a pomocí tvou spolu s jinými tvými upřímými (ač nemnohými) proti němu bojuji; a nedopouštěj, abych každodenně s ním, dokud zde jsem, zacházeje a jako s smolou se obíraje, nakaziti se a znovu pokáleti měl; nýbrž abych příkladem tvým mezi farisei sedaje, jedovatým střelám pokušítelů a posměvačů opatrně vyhýbati uměl a z cest tvých nikam se neuchyloval. Aj, úmyslu jsem, Bože můj, všecko sobě pokládati za škodu pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše mého, a stratiti všecko pro něj a míti za lejna, jen abych jeho získal. Vstěkej se, světe i peklo, jak chcete, nedbám nic; Stvořitel můj jest Pán můj, otec můj; Syn Boží jest bratr můj, tovaryš můj; ráj jest vlast má, nebe dědictví mé. Co mi do tebe, světe, bídný světe, lopotný světe, slepý světe, k zatracení běžící světe? Já pak, Ježíši Kriste, jsem a zůstávám služebník tvůj, syn děvky tvé; nalož s služebníkem svým podlé milosrdenství svého, nauč mne ustanovením svým; dej, ať se za tebe nestydím v pokolení tomto zlém; ale udatně stojím v tobě.

Desino nunc meus esse, tuus cupio esse, Jehova.
Styx, caro, munde, vale; suin Domini eja mei!
Cedite, nil quicquam in me iuris habebitis unquam.
Sat scio me huius Heri praesidio incolumem.

A protož preč, trubači a zástupové hlučící! a všeho piskotu, škřehotu, hluku nedbám, ani jemu uší víc nepropůjčím.

Odstupte ode mne, činitelé nepravosti, nýbrž nástrahy nepravosti! Hospodin jest můj podíl, mé dědictví, hrad můj, skála má, síla má, světlo mé, spasení mé, strážce můj, ochránce můj, alios ignoro patronos.

On jest má ozdoba, má koruna, mé slunce, má sláva, mé věčné dobré. Nechlubím se lidmi ani čím jiným; v samém Bohu mém jest chlouba má. Nebo kdo chce moudrým býti, ten buď bláznem, aby učiněn byl moudrým. Poněvadž Bůh moudré světa lapá v moudrosti jejich; a naduté uměním dává v převrácenost smyslu.

Takových nezčíslných marností a neužitečných snažností světa naučil sem se z milosti Boží nedbati, mnohotvárných zaměstknání od pravdivých činů ve všem svém životě a povolání oddělil sem a oddělovati sobě uložil; nic na to nehledě, že na sebe smích a žertíčky marného světa obrátím; jakž sem počátky toho v počátečním svém obrácení ne jen pocítil, ale i vystál. Vímť o tom, že kde Bůh můj dílo své milosti při mně rozmnožuje, Satan také dílo zlosti proti mně ztuží. Však milost Boží vím, že svítězí ve mdlobě mé. Byl-li sem komu trnem v očích, ustupuji; zavázel-li sem komu, uprazdňuji; zastěňoval-li sem komu, aj, odslonuji; byl-li komu život můj těžký, aj, umírám i jemu; i světu, i sobě sám, abych Bohu živ byl. Chvála buď věčná Bohu, žes sobě toho na mně, bláznivý, vsteklý, střeštěný světe, nedovedl, aby mne sobě podkasal, nástrahami svými zmámil, líbostmi zjímal, zvyklostmi svázal a obyčejem zhovadilé té směsice živu býti navedl; nýbrž ani toho, abychť způsobem placentinů a pochlebných fatkářských kazatelů polštářů podkládati a nekajícností tvých vymlouvati pomáhal. Tollat te, qui non novit; nechť se s tebou zaplétá, kdo tě ještě nepoznal; mé oči osvítil Bůh můj, tak že sobě za nejnesnesitedlnější pokutu pokládám na světě slávy nějaké světské užívati, neb se jí dotýkati, a volím tisíckrát umříti (z milosti Boží), nežli se jednou k tobě, světe, navrátiti. Kochání mé Kristus, kochání milé, kochání vděčné, kochání věčné, kochání takové, jemuž ty, světe, a tebou opojení nešťastní lidé nerozumíš.

Tobě, Pane Ježíši, buď chvála, z něhož jde vítězství mé! Ne já sem se vychvátil z víru toho, ale tvá milost; ne já sem se vymotal z labyrintu toho, ale tvá moudrost; ne já sem se dobyl z okovů těch, ale tvá všemohoucnost; tys rozvázal pytel můj.

Ne že bych již dosáhl, neb dokonalý byl; ale že snažně běžím, abych dosáhnouti mohl tak, jakž od tebe již dosažen sem, zapomínaje na to, co pominulo, k tomu pak, což přede mnou jest, chvátaje, k cíli odplaty svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.

Aj, jaks ty moudrý, opatrný a prozřetedlný, světe, že v čas morního nebezpečenství nakaženým místům vyhýbati učíš, před nimi se a chudé lidi před sebou zavíráš s velikým nemilosrdenstvím. Pokolení ještěrčí! kdo vám ukázal, jak byšte nákazy těla vyhýbali, nákazy pak duše v smrdutém světa špitáli, mezi jitřícími se jedovatými, smrtedlnými hříchů pryskýři a hlízami, kteříž těla i duši v věčné zatracení přivodí, postaveni jsouce, těm žádný vyhýbati nechce? nýbrž lahodíte sobě vespolek, hladíte, a jedni druhým flastry povrchu kladouce, šálíte se, a jedni za druhými věčnou smrtí mřete? Ó mizerní Jidášové, kteříž se líbáním vespolek zrazujete! ó hloupí Adamové a Evy, kteříž sobě tu předce život, kde smrt jest, slibujete! nešťastný, kdo se zvyklými těmi vašimi trošty krmí! bídný, slepý, k zahynutí chvátající člověk ten. Nebo komu ďábel a svět slibuje, ten jest jistě oklamán. Koho světa ďábel ctí, tomu jistotné zahanbení nastává. Kdo se světu líbati a od něho milkovati dá, tomu se k nemilosti Boží jistá cesta strojí. Protož dobře svatý muž dí: Ničeho, co sobě svět za zvláštní pokládá, nežádej; nechť jest tobě svět Ukřižovaný a ty jemu. A tak máš, upřímý křesťane, světlá znamení činů svých v světě : Co svět nelibuje, co haní, čemu se protiví, to libuje Bůh, tomu napomáhá Bůh, to obrací k slávě své Bůh. Nech svět repce, nech mumle, nech šilhavě hledí, nech hrozí, nedbej, ohroz se, posilni se, jdi, jaks započal; nezapomínaje toliko vzdychati a volati: Čas jest, aby se přičinil, Hospodine; nebo lidé zrušili zákon tvůj! V světě býti musíme, ale nemusíme s světem jha táhnouti, jakž Kristus, Mojžíš, Jozef, Daniel etc. příkladem svým ukazují. Nebo svět v zlém leží všechen; proto že jest peleš lotrovská; hospoda divoké zvěři, v níž hospodářem jest lživý, lstivý, vražedlný podvodník Satan. Protož v tomto ďáblovém hostinci bezpečně sobě počínati, ovšem meškati se darmo; nýbrž bdíti, ohlédati se, a jak se komu jitřní záře milosti Boží zableskne, hned vyskočiti a jadrně k nebi (bezpečnými Božími cestami, v stráži a průvodu angelů kráčeje) pospíchati sluší; to jest ten běh pobožnosti. Mezi tím nech sobě v tom ďáblovu hostinci synové Belial povolují, výskájí, hejskají a páší, co chtí, až nenadále jedni za druhými a na posledy všichni spolu potopou hněvu Božího přikváčeni jsouce, a uvinnění na soudu Božím jakožto ruhači milosrdenství Božího, k mukám věčným oddáni budou. Na proti tomu pak náš nebeský ženich, své věrné poutníky přivítaje, z očí jejich slzy všeliké setře, po dlouhé práci ustalé občerství, do stánku nebeského a příbytku Otce svého uvede a jim odpočívati, radosti a potěšení věčného užívati káže.