Kapitola dvacátá prvá
Co pak činiti, jestli že by sobě předce vyrozuměti lze nebylo
Budemeli takové k sobě mírnosti užívati, nepochybně že Bůh, čeho by se ještě
nedostávalo, zjeví, jakož při některých se z milosti Boží již stalo, že sobě
vyrozuměli, že o slovo hádky jsou, v podstatě pravdy smysl jeden. Pakli by se
ta svatá jednomyslnost a neb smyslu jednostejnost ne při všechněch pojednou
ukazovala, snášeti se v tom potřebí vespolek a mysliti, abychom, nemůžem-li
býti všickni jednoho smyslu, byli však jednoho srdce, a to pro příčiny tyto
čtyři:
- Že to Bůh dovoluje, aby rozdílní smyslové neb Písma výkladové v církvi
trpíni byli, když toliko podstaty (Krista) nevyvracují, proto že rozsuzujíce to
a vespolek srovnávajíce pobožní tím více prospívati mohou. Tak zajisté píše
apoštol: Proroci dva neb tři ať mluví, jiní pak ať rozsuzují; pakli by jinému
přísedícímu co zjeveno bylo, první mlč; nebo můžete všickni jeden po druhém
prorokovati, aby se všickni učili a všickni potěšovali, duchové pak proroků
prorokům ať poddáni jsou. Již pak ukázáno a nad denní světlo patrnější učiněno,
že naše evangelíků smyslu rozdílnost (jak se strana straně vysvětluje) není v
podstatě než v rozdílných mluveních, toliko že strana stranu podhlídá, a jedna
na druhou cosi nemotorného, k čemuž se ani jedni ani druzí neznají, cpá. Co v
pravdě rozdílnosti zůstává mezi učenými, lid tím zanášín býti nemá, aby i v
podstatě zatemňován nebyl. Protož dí apoštol: Duchové proroků (totiž smyslové
Písem vykladačům) prorokům poddáni jsou.
- Že to v moci žádného člověka není, aby svůj smysl druhému dal. Svatý Pavel
byl by rád duší svou národu svému zasloužil k tomu, aby Spasitele svého
poznali, však čeho jim Bůh dáti nechtěl, on nemohl. Nýbrž Efezským, již
vyučeným posluchačům svým, nevěděl toho jak dáti, což chtěl, než modlil se, aby
jim sám Bůh dal ducha moudrosti a zjevení a osvícené oči, aby poznati mohli.
Podobně Timotheovi smyslu pravého od Boha žádal, sám dáti nemoha. I my tedy za
sebe vespolek se modlme; abychom se pak pro rozdílnost smyslu jedni na druhé
potrhovati, zpouzeti a bouřiti měli, toho na Božích svatých příkladu žádného
nemáme.
- Ale budu disputovati, dí někdo, a dovedu, že ten a ten smysl scestný jest.
Odpovídám: Disputovati, hádati a tahati se není od Krista nařízený prostředek k
vzdělávání církve (prosím, pozorujte to všickni!), ale jest vymyšlený od Satana
prostředek k kázni církve. Nebo Pán Bůh hned skrze proroky, že cesta Nového
zákona prostičká bude, vyhlásil, tak aby po ní jda ani nejhloupější nezbloudil.
Jaká pak to cesta? Kristus z světa se ubíraje, takto ji vyměřoval: Jdouce, učte
všecky národy! I čemu? Učte je zachovávati všecko, co jsem přikázal vám. Aj,
teď cesta, jak se církev Nového zákona vzdělávati má: učiti lidi pobožnosti,
aby zachovávali to, co přikázal Pán, to jest ta snadná, prostá cesta, po níž
ani nejhloupější nezbloudí, cesta svatá (jakž ji tam Izaiáš jmenuje). Ale cesta
skrze disputací jest cesta drsnatá, nesnadná a přenáramně zapletená, na níž i
nejopatrnější klesají, chybují a bloudí. Protož svatý Jakub praví: Kdo jest
moudrý a umělý mezi vámi, ukaž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti;
pakli máte mezi sebou hořkou závist a dráždění, nechlubte se proti pravdě. Nebo
to není ta moudrost z hůry sstupující, ale zemská, hovadská a ďábelská; nebo
kdekoli jest závist a dráždění, tu i roztržka a všeliké dílo zlé. Kde zajisté
bujnost jest k hádkám, tu není než lapání sebe vespolek, zástava, převrácení
sebe mínění a smyslu a cpaní na sebe skrze consequencie toho, k čemuž se druhý
nepřizná, a tak tu se dráždění a roztržky vždycky množí. Protož to Duch svatý
zapovídá: Osvědčuj, prý, před obličejem Páně, ať se o slovo nevadí, nebo to k
ničemu není užitečné, (NB.) jen ku podvracení posluchačů; a jinde praví, že,
kdo to činí, nadutý jest, nic neuměje, nemoudrost provodí při otázkách a
hádkách o slova, z kterýchž pocházejí závisti, svárové, rouhání, zlá domnění,
marné hádky lidí na mysli porušených. Summou: Co činiti chceme? Bůh o naše
hádky, disputací, moudrosti nic nestojí. Víme, že máme známost všickni, známost
pak nadýmá, ale láska vzdělává. Zdá-li se komu, že nětco umí, ten ještě nic
nepoznal, jakž by poznati měl, ale miluje-li kdo Boha, ten jest vyučen od Boha.
Sic co jest prospěšný člověk Bohu, když sobě nejmoudřeji počíná? A takť nás
všecka Písma učí, že sprostnost a upřímnost srdce, ne nějaká mozku subtilnost
před Bohem platí (jakž v kapitole 17. ukázáno), a týmž také způsobem že se
církev vzdělává. Jakož, že se teď po sto let pořád a výše po všech akademiích a
katedrách disputovalo, co jsme tím zpravili? Hrubě-li tím strana stranu na svůj
smysl získala? Nýbrž čím dál, tím víc proti sobě se jitřili. Umenšilo-li se
rozepří? Nýbrž jedna sváda z druhé rostla, že konce a počtu otázkám nebylo.
Vzdělána-li jest v lidech pobožnost? Nýbrž ze všech téměř vypáchla, ve všech
láska udušena. Protož, máme-liť znovu do podobného labyrintu zavedeni býti,
běda nám, běda i církvi!
- A vždyť také o těch artikulích, o něž nedorozumění jest, mluviti musíme, dí
někdo. Odpovídám: Mluviti můžeme, ale mnohem užitečněji jinak, nežli
disputováním, jmenovitě, abychom, co k praxi náleží, bedlivěji, než se posavad
dálo, uvažovali. Ku příkladu místo hádání o vodu křtovou lépe jest pravdě křtu
lidi učiti, totiž co křest znamená, nač jsme ho přijali, co jsme tam slibovali,
jak to plníme. Item, rozvažovati křest utrpení, kterýmž jakož Kristus sám křtěn
byl, tak že i my pro poctivost jemu křtíti se dáti musíme, osvědčeno nám, a
tomu podobné. Při večeři Páně lépe učiní kněží, aby lidem důstojnost tajemství
toho v mysl uvodili, jak to veliká, slavná a víc než andělská věc jest, Krista
za svůj pokrm a nápoj míti, a k jakému se to cíli děje, jmenovitě, abychom
Krista požívajíce cítili to, že tělo z těla jeho jsme a kost z kosti jeho, a
tak že oudové jeho jsouce nezahyneme na věky, též abychom Krista v sebe
přijímajíce ne sami již živi byli, ale aby v nás živ byl Kristus k slávě
Otcově. Protož i o hodné přípravě k stolu Páně i o hodném napotom se chování
více by, než se to vůbec děje, i oznamovati i považovati bylo potřebí, a bylo
by s náramným společného spasení vzděláním. O osobě Kristově dosti jest věděti,
že Kristus Bůh i člověk s námi jest, protož že se všudy přítomných jasných očí
potřeba ostříhati toho, kterýž nás bolestně vykoupil [z marného] obcování a
jest budoucí náš soudce; též, že se nám báti netřeba světa ani pekla pro
všemohoucí nám přítomnost toho, kterýž nebem i zemí vládne, našeho milého
Spasitele, budeme-li toliko šetřiti, abychom v pravdě byli oudové jeho. Při
artikuli o vyvolení nejlépe jest lidi učiti bázni Boží, poněvadž žádný do knih
života nehleděl, a ta jedna pečeť (zná Pán ty, kteří jsou jeho) nám ukryta
jest, druhé tedy (jenž slove: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno
Páně) aby se šetřilo, a jeden každý, soudu o bližních svých Boží vševědoucnosti
nechaje, sám o sebe jen pečoval a s bázní a třesením spasení svého v Kristu
skrze víru hledal, a když by nalezl, nedověřoval předce mdlobě své, nýbrž Bohu
se za šťastné setrvání pokorně modliti nepřestával, snažuje se při tom vyvolení
a povolání své pevné činiti dobrými skutky, a těše se při tom, že Bůh, kterýž
darů a povolání svých nelituje, jej, upřímé Kristovy ovčičky, z ruky své
vytrhnouti sobě nedá, nýbrž mocí svou Božskou ostříhati bude k spasení, tak že
nás ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížetství neodloučí od lásky Boží v
Kristu Ježíši, Pánu našem.
To hle, nejmilejší, jest rada Boží, jak máte choditi v lásce a vzdělávati v
sobě dary lepší. Kterouž já s apoštolskými slovy zavírám: Kteříkoli tohoto
pravidla následovati budou, pokoj Boží přijdiž na ně i milosrdenství, i na
všecken lid Boží Izraelský. Amen.
zpět na obsah 
Další: Čtvrtá cesta k svornosti, srovnání řádů a ceremonií
