Odpověd Pána Ježíše Krista na supplikací lidí chudých.

Milost vám a pokoj od Boha Otce skrze mne rozmnožen buď. Amen.

Věrní naši milí, vděčen jsem toho, že v bídách svých ke mně, svému Pánu, se obracíte a ode mne pomoci a retuňku hledáte. Takť zajisté sluší; mně jest dána všeliká moc na nebi i na zemi, abych podlé vůle své všecko řídil a zpravoval, pyšné potíral pod nohy své, zastával pak chudých ponížených. Tím tedy, že mne ctíte a čest samému mně náležitou samému donášíte, v tom nejprv vězte, že milou mi věc činíte. Má zajisté jest pomsta, já odplatím, a kdož by mi v to se vtíral a meč mně z rukou bera sám pomsty konati chtěl, nesnesitedlný můj hněv a zůřivou tvář by proti sobě obrátil. Kteříž tedy koli to činíte a své křivdy a nátisky mně poroučíte, vězte, že v takových zalíbení a kochání své míti ráčím. Nebo aniž já nenevím o tom, co se děje; nahéť jsou a odkryté přede mnou všecky věci; oči mé jasnější jsou nad slunce a pronikají i do nejhlubších tajností; vídám já vaše slzy, slýchám vaše úpění, i ta vzdychání vaše tajná mně v povědomosti jsou; tím se potěšovati můžete. Ale znamenámť také při vás horlivost, kteráž prázdná jest umění, a vidím netrpělivost, kteráž vás k vyhledávání ode mne toho vede, načež vám ani mysliti nesluší. Rádi byšte, aby rovnost byla v zboží a v bohatství mezi všechněmi, a abych neuvozoval jednomu v ruce víc než druhému. Ale soudíte-li, co mluvíte? a rozumíte-liž, že tím dále, než vám náleží, saháte, místo Božího řízení své rozumy stavíte? Odpovězte mi na toto: jsou-li všichni dnové v roce jednostejně jasní a horcí? a chtěli-li byšte žádati toho? K tomu, jestliž všecko stromoví jednoho zrostu? Všecko-li jednostejně velikého listu? Všecko-li jednostejné ovotce nosí? čili některé všeho prázdné jsouc ovotce, jiným spůsobem ku požitku jest? Všecko-liž kvítí jednostejnou má vúni? Všecko-liž také jedné barvy býti má? Znamenáte snad, že při těch věcech rozdílnost ta a rozličnost ušlechtilosti jest původem a Boží moudrosti důvodem. A co? při nejušlechtilejším tvoru svém Pán Bůh té své moudrosti užívati nemá? Osvíceněji na to starý onen můj služebník hleděl, Sirach; kterýž pověděl, že uměle Pán Bůh rozdělil lidi, ačkoli z prachu všickni zároveň stvořeni byli. A že jakož jest hlína v rukou hrnčíře, s kterouž nakládá podlé vůle své, tak Stvořitel v rukou svých člověka maje, že s ním zachází podlé usouzení svého. Řekne-liž pak hlína k hrnčíři: Proč se mnou tak zacházíš? Pročs ze mne toto a ne ono učinil? Vizte, moji milí, ať se od rouhání vzdálí jazyk váš! Bohu zanechte cest jeho a jeho řízení a vyměření ostříhejte. Nebo Hospodin jest, činí, což se jemu líbí. Mezi tím, což jsem kdysi matce synův Zebedeových řekl, vám nyní pravím: Nevíte, zač prosíte. Nebo aj, já věrný svědek Boha Otce toto vám svědčím, že mnohým z vás k dobrému to, což při vás se děje, slouží a se vztahuje; lépe vám zajisté podlé těla býti chudými a v Bohu bohatými, lépe na světě nouzi trpěti a věčné ujíti. Zdá-li se vám blahoslavený oněch život (v kterémž sic bludu vězeti obyčej jest lidský), a vy tím k závisti a nepokoji se vedete, vězte, že v čem pravé blahoslavenství záleží, nerozumíte, na to více, co při boháčích jest, než na to, co v nich, hledíce. Zevnitř jest zlato, stříbro, drahé kamení, pěkné roucho; vnitř strach, starost a fresování, hněv a nečistota. Hledíte na to, že jsou v rozkošech, a nehledíte, že řídký z nich jest, aby v rozkošech nebledl, neb nehnil, neb neschl. Ješto vaše skýva chleba z mého požehnání vám užitečnější jest, než oněm slavné jejich večeře a pankéty, vám zdravější hrstka vody, nežli jim jejich silná vína, aneb jacíkoliv jiní drazí nápojové. Čehož se tedy vám pod mým opatrováním nedostává? K tomu ustavičné jejich rozkoše zdaž jsou rozkošemi? Zmrzí, což každodenní jest, i sama sladkost ustavičným užíváním zhořkne, aneb aspoň sladká býti přestane. Můj pak skrovný stůl, kterýmž vás krmím, že vždycky vám sládký jest, sami mi svědkové toho budete. Z oněch jak řídký dočeká života dlouhého? Rychle jedni za druhými jdou, každý téměř aneb se lakomstvím zfresuje a sežere, aneb rozkošemi zhnojí a zahubí. Mé pak požehnání vás obyčejně šedinami korunuje, ač kdyby i tu vámi často nescházelo. Onino docházejí-li kteří staršího věku, zdaž brzy uhlédáš, aby na svých vlastních nohách který kráčel? Než od čtyř nosičů z mista na místo co špalek přenášín bývá. Povrchu zajisté všecken zlatý, vnitř bude všecken shnilý a splácený. Což jest tedy, což vám vaši věc tak hrubě oškliví, a abyšte oněchno spůsobu sobě žádali, nutí? Krátce dím: to, že, což jen zevnitř při bohatých se třpytí, spatřujete a oči sobě zaslepujete. Hned jakž uzříte někoho nádherným rouchem oděného, zbíháte se, vzhlédáte naň, klaníte se co modle nějaké; odtud vám zrak pochází, a mysl po témž dychtiti počíná, oněmno pak mysl se dme a pýchy přibývá, ješto kdybyšte vy těmi věcmi zhrdali, na ně pozoru neměli, k jejich nádhernostem očí neopírali, v rozmlouvání na smaragd neb rubín na prstě se třpytící se neohlédali, roucha také měkého neohledovali, summou nechali jich, nechať by sobě bohatí byli: tedy by jistotně to dvé z toho šlo, že by vás žádost k jmění, čehož nemáte, se neplodila, a jim že by nadýmání mysli jejich usedalo; nýbrž vlídné, přívětivé a účinné je byšte učinili. Sami by zajisté dobrovolně k vám chodili, k sobě zvali a prosili, jen aby měli komu své krásné postele, stoly, koflíky, roucha, prsteny etc. ukazovati, a aby byl, kdo by se tomu divil; poněvadž taková jest všech lidí povaha, že jim žádné jmění bez svědka příjemné a veselé nebývá. Ale což vám k spokojení vás mnoho mluviti mám? Pohleďte na mne, kteréhož za Pána svého držíte a máte; a jsemť. Zdaliž jsem já na světě byv nemohl také užiti bohatství a rozkoší, ke všemu právo maje? a však hle, pohrdl jsem tím a nevyvolil jsem sobě ani, kde bych hlavu sklonil; rozkoše mé bývaly chléb podpopelný aneb ječný, někdy k tomu kus ryby aneb plástek medu, ač i toho nevždycky bývalo. Nápoj pak můj obyčejný byl ten, kterýž z oblakův pochází a napájí zemi i všecky životčichy. A však aj, živ jsem! I mneť jsou sobě nevážili, i jáť (jakž jste vy sebe nazvali) onucí jsem byl lidskou a v pohrdání u všech. Nedělili se se mnou o své kořisti; ano i to, čehož mi nedali, brali mi. Ale já představiv sobě tuto slávu, opovážil sem se hanby i chudoby i útrpnosti všelijaké; a hle, již tomu konec! Věrný byv nalezen v utrpení, slávou korunován jsem; a vám, kdož dověrně obcujete řádu Božímu, to též strojím. Myslte, že krátký jest nynější život váš, brzy bude vám i oněm zemříti; vy tu necháte své chudoby, oni svého bohatství. Hodné-liž tedy o to tak příliš státi, což hned ku proměně přijíti má? Mezi tím toto vám slibuji, žeť vás neopustím, kdož mi věrní budete. I před Otcem svým dobrého vašeho jednatelem budu, i těm také boháčům podlé žádosti vaší návěští dáti o vůli své (již prvé sic prohlášené) nepominu a takové s vámi nad slušnost nenáležité zacházení jim konečně zapovím; tak abyšte, že i zde ode mne retuňk máte, spatřiti mohli. Mějtež se dobře, a ve mne doutati nepřestávejte.

Dátum z nebe, příbytku svattosti mé, etc.

Ježíš Kristus, Spasitel všech svých věrných milých.

zpět na obsah Další: Druhý Kristů list k bohatým.