Druhý Kristů list k bohatým.

Ježíš Kristus, Boží věčný Syn a nejvyšší ředitel všech věcí, těm, kteříž z požehnání mého zboži a statky mají, požehnání své vzkazuji.

Netajím před vámi toho, lidé moji, že mne psaní a supplikaci ponížená lidí chudých, po světě rozptýlených došla, v kteréž s pláčem a slzami touží mně, svému Pánu a ochránci bíd svých, a stížnost lítostivou proti vám, bohatým vedou, že byšte ukrutně a nelítostivě s nimi zacházeli, je v pohrdání a nevážnosti měli a střeva milosrdenství před nimi zavírali, ne jen z svého jim dobře nečiníce, ale i, což jejich jest, divnými forteli a obmysly, často i násilím uchvacujíce. A vímť o tom, že tak jest, a že jim na větším díle křivi jste. Nebo já jsem ten, kterýž zpytuji ledví a srdce, a kterýž jsem se proto vysoko posadil, abych spatřoval všecko. Vím skutky vás obojích, aniž volání utištěných oslyšeti moci budu. Rádiť by sice onino tomu (ačkoli s choulostivostí o tom mluví), abych všecky věci dobré obecné učinil, a aby každému z nich díl toho se dostal, což za vámi zbytečně zůstává, uznávajíce za nespravedlivé, aby někomu zbývalo, jinému se nedostávalo, než aby srovnáno to bylo rovným dílem. A však můžete věděti, že tato věc při prvním a starobylém způsobu pozůstavená bude, a takového srovnání na ten čas se zanechá. Než vámť, kteréž jsem za šafáře nad statkem svým ustanovil, přísně poroučím a rozkazuji, abyšte nad čeládkou mou (nebo všechněch jsem Pánem) ukrutenství neprovodili, nýbrž tím, což jsem vám v ruce uvedl, je dle možnosti opatrovali. Ne proto tělesný pán úředníky a šafáře sobě ustanovuje, aby všecko k sobě obraceli; ne proto jim peníze, potravu a jiné věci v ruce dává, aby to schovávali, než aby čeládce jeho rozdělovali podlé slušnosti. Na čež vám boháčům již se pamatovati nechce; nechcete vy než plnomocní páni v tom, co se vám do rukou dostává, býti; ješto má pravice dobyla sobě dědictví toho, já řádným pánem učiněn jsem všech věcí na nebi i na zemi; já jsem ten, skrze kteréhož kralují králové, a jehož vůlí zase ssazováni bývají; já jsem ten, kterýž povolávám služebníků, kterýchž chci, a rozděluji hřivny své, jakž mi se vidí. A protož v mém šafujíce, podlé mé vůle šafujte, tomu konečně chci. Sic budu zůřivým vyhledavatelem a mstitelem nepravosti. A což pak jest to, což vás proti spoluslužebníkům tak popíná? Zdali ta hrstka zlata, kterouž jsem tobě, boháči, dal? či roucho, jímž jsem tě oděl? či stolička, na níž jsem tě posadil? Blázníš, člověče, nad člověka se vypínaje; blázníš a pospícháš k svému zlému. Všickni jste moji služebníci, a mohl bych i vám zvyklého slova užiti, chlapi, s nimiž já moc mám nakládati, jakž mi se líbí. Dám, což chci, komu chci; jinému nedám, když mi se nelíbí; bude-li mi se líbiti, dám také. A ty proto, že já onoho pomina, tobě jsem nětco dal, vezmeš ho v nelibost? jím pohrdneš? sám u sebe ho zamorduješ? na něj pěkně nepohledíš? s ním se hrdlovati budeš? Vidím já a soudím, co se děje, a svědkové toho jsou slzy chudých mých, kteréž já v láhvicích schovávám, a kteréž časem svým hořkým vám nápojem budou, ó vy ukrutní a nemilosrdní; svědkové jsou i metličky mé, kterýmiž i hned zde časem napořád všecky spravedlivě švihám, války, hlad, mor uvodím, zdaliž toho nevíte? A jestližeť toho trpěti nemohu, aby v pohrdání byli chudí moji, zvlášť kdož v sloužení mně věrní jsou: ovšemť na tu nešlechetnost dívati se nemíním, aby, komuž jsem méně dal, i to málo jemu vydíráno bylo. Vámť, ó lidé, slušelo, abyšte, kohož jsem já statkem poctiti pominul, nad takovým lítost měli a toho, což vám štědřeji dáno, oněm udělovali, i pro potěšení ubohých i pro odvrácení od sebe závisti, i pro dokázání lidské k lidem lítosti, a že přirození lidské v vás jest. Nebo zdaž hovada hovadům škodí v pokolení svém? Zdali raději nejedna mezi životčichy vespolek se nefedruji? A vy, rozumný Boží tvor, nemáte sebe vespolek retovati? Hleděli byšte aspoň na můj příklad a učili se pokoře, vlídnosti, dobrotě a účinnosti. Já věčného Krále byv syn, když jsem lidem rovný učiněn, od lidí jsem se nedělil, jich neštítil; žádným jsem nikdy nepohrdl, s každým rád mluvil, obcoval, ochotnost ukazoval, pomáhal, retoval, v čem a jak kdy znal jsem, že toho kdo potřebuje. A tebe, boháči, má láska tak divokého činí? aby dostana nětco v ruce, již lidem bočil, již šilhavě hleděl, již nad žádným se neslitoval, již kde komu co vydříti šetřil! Ach, tomu-liž vás má dobrota učí? Nebylo-liž by již aépe žádnému nic nedávati a zemi, z níž pochází bohatství, zase to, což na světě jest, pozříti poručiti? abyšte tak aspoň lítosti lidé k lidem se učili. Jakť jest koli, vás, boháči, ještě pamatuji, abyšte sobě usmyslili a hněvu mého proti sobě neshromažďovali. Nýbrž abyšte bez výmluvy byli, ještě vám jednou jasně a světle vůli svou oznamuji a zákony své vyhlašuji, v nichž se vzhlédati a čeho se od vás vyhledává, poznati moci budete.

Nejprvé povědíno vám v zákoně: Milovati budeš jedenkaždý bližního svého. Kteréhož přikázaní každý sám vykladačem býti může, toho šetře, čeho by od jiných, aby mu činěno neb nečiněno bylo, vyhlcdávati chtěl, sám to též jiným povinen že jsi, věz. Pověděl Zachariáš, prorok můj: Dokazujte lítosti a milosrdenství jedenkaždý k bližnimu svému; vdovy, sirotka, příchozího a chudého neutiskujte, a zlého žádný neobmejšlejte v srdci svém. Zach. 7, v. 9. 10. Poručil a rozkázal Bůh můj a Bůh váš, abyšte při žni a zbírání ovotce vystříhali se paběrkovati po sobě, raději brž nětčeho naschvále po sobě zanechávali pro chudé a přlchozí, aby podlé vás na světě živiti se mohli. Deut. 24, v. 19. Ruth 2, 16.

Položil ten týž Bůh i tento zákon: Jestliže by schudl bratr tvůj, a ustaly by ruce jeho u tebe, tedy aby ho posilnil; aby nebral od něho lichvy a neb úroku, ale bál se Hospodina Boha svého, aby se mohl živiti bratr tvůj u tebe. Peněz svých, dí Bůh, nedáš jemu na lichvu, aniž pro zisk půjčovati budeš obilí svého. 3. Mojž. 25, v. 35. 36. 37. Viz podobné věci i 5. Mojž. 15, v. 7. a dále.

Pověděl jsem i já na světě byv: Půjčujte, nic se odtud nenadějíce. Luk. 6, 35. A můj apoštol věrný, Pavel, také o tom položil: Že všechněm dobře činiti sluší, a nejvíce pak domácím víry; a to bez ustávání a oblevování.

To tedy věztež, že jest vůle má, podlé níž chci, abyšte se chovali k chudým mým a ničeho více se nedopouštěli, pročež by proti vám vzdychati a slzy vylévati museli. Nýbrž aby jedenkaždý od této chvíle měl větší péči o bližního svého, nežli se to od mnohých dálo, k dobrému a vzdělání jeho, tomu chci. A protož toť vám přísně poroučeti ráčím, neutiskujtež chudých mých, buďte čitedlni bíd jejich, na ně nad slušnost víc neukládejte, více, než sa náleží, od nich nežádejte, v čas pokut a metliček mých, obzvláštně když bych někdy i pro hříchy i pro skušení vaše nepřátely dopouštěl, věrně jich, jako sami sebe, statky i životy zastávejte, věrněji a opravdověji, než se to posavád dálo. O mé tedy vědouce vůli, snažujtež se skutečně jí ostříhati, abyšte hněvu mého i pomst budoucích ujíti mohli. Mějte se dobře a učte se doufati, ne v nejistém zboží, ale ve mně Bohu živém; tak šťastně stanou všecky vaše věci. Amen, staň se.

Dátum z nebe, z trůnu slávy a majestátu, v ten den, v kterýž mne došla vzdychání a naříkání chudých mých, etc.

zpět na obsah Další: Odpověd bohatých na psaní Kristovo.