|
- Komenský | - Nedob. hrad | - |
To vše ač pravé jest a neomýlí, a však, poněvadž rozum náš nětco proti tomu má, zpraviti to jemu sluší. Říká: Jestližeť Bůh s námi jest, pročež tedy na nás tak mnoho zlých věcí přichází? (Soudc. 6, 13.) Proč i nejpobožnější nejen v úzkosti rozličné upadají, ale často i cíl hrozný a žalostný mívají? Naprosto se vidí, že jedna a táž jest případnost spravedlivého jako bezbožníka, dobrého jako hříšníka (Kazat. 9, 2). Odpověd: Jiná jest věc, když lidé, jiná, když Bůh o věci soud činí. Jednou toto v Božím slovu utvrzeno jest a zůstane neproměnitedlné na věky, že kdo v Boha doufá, zahanben nebývá (Žal. 22, 6. a 25, 3. a 31, 2. a 18, 25. a 84, 13. a 91. a 147, 11. Přísl. 29, 25. Izai. 40, 31. Jer. 39, 18. Řím. 5, 5 etc.). A protož, což se na odpor tomu zdá, to že se zdá toliko a není v pravdě, jisté jest.
Vizme tedy, co nám Bůh o tom smýšleti velí, jmenovitě že bezpečnost naše, kteříž jsme se křídlům Hospodinovým svěřili a svěřujeme, není v tom, že by nám nic odporného nemělo přicházeti, ale že nic nemůže přes Boží vůli Mat. 10, 29. Ezech. 9, 6). Ani že bychom nikdá jíti neměli skrze vodu a oheň, než že nás proud podraziti a oheň sehltiti nemá (Izai. 43, 2. Žal. 69, 16). Ani že bychom nikdá do bahna těžkosti neměli upadati, než že v něm nemáme utonouti (Žal. 69, 15). Ani že by proti nám nemělo býti nepřátel, než že vsteklost jejich nemůže dovoditi, co chce (Izai. 10, 24. a 37, 29. a 51, 12). Ne že by se však vždycky nám k vůli divové dáli, než že i tajně Bůh svých střeže (Žal. 97, 10.) a nepřátel usilování, když třebas my ani žádný jiný toho nesoudíme, kazí (Žal. 140, 9. Jer. 11, 19-23.), jakým kdy chce způsobem. Ne že by také vždycky hned, jakž nebezpečenství nastává, odháněl; než až by se, což uložil, vykonalo, a zatím nepřátelům jáma zhotovena byla (Žal. 94, 13). Ne že bychom nikdá rozptylováni nebyli; než že v rozptýlení nehyneme a zase shromaždováni býváme (Žal. 147, 2). Ne že bychom bázně smrti a zahynutí prázdni byli; než že jako ovce k smrti oddáni jsouce, vítězíme však (Řím. 8, 36. 37.), mocí totiž Boží vychvacováni jsouce a s apoštoly říkajíce: Jako umírající, a aj živi jsme (2. Kor. 6, 9). Ne že bychom se nikdy nepřátelům v ruce neměli dostávati; než že a neb na svědectví Boží moci zase vytrženi býváme předivně (Žal. 22, 21. 22. a 107, 2.), a neb lomí nepřátel mysl, aby dostanouc ne tak, jak obávání bylo, nás trápili (Žal. 106, 46). Naposledy, ne že bychom nikdy ukrutné smrti za podíl nebývali; než že ta dříve a jinák nemůže přijíti, než jakž ten, kterýž nás v svém opatrování drží, vyměřil (Job 26. Žal. 39, 5).
Summou, ne že bychom vybírati sobě a vyměřovati moc měli, co na nás přijíti neb nepřijíti má; než že moc máme očekávati ode Pána milosrdenství a nadáti se věcí dobrých (Sir. 2, 8. 9.), byť i nad rozum náš bylo (Efez. 3, 20).
Ale ještěť se tíže rozum: Proč pak to Bůh dopouští, aby tak zlé věci i smrt ohavná ty, kteříž se jemu důvěřují, potkávaly? Odpověd: Nechť se o tom nemluví, že pobožní, často sami svým zlým vinni jsou, z fortele svého, totiž z hradu ochrany Boží se vydávajíce, buď všetečným povolání opouštěním a v jiné se dáváním, aneb opouštěním modliteb, chvál etc. Co div tedy, že v skrejši své nezůstávajíce v ledacos uběhnou? Pomina, pravím, toho ukáži z písem, že na tom, aby pobožní i na hradě Božím v hrůzi chováni a někdy přemrštěni byli, i jim samým i Pánu Bohu i lidem bezbožným nemálo záleží.
Pobožní zajisté toho potřebují, aby v kázni chováni byli (Žal. 119, 71. Žid. 12, 11); poněvadž se tím jejich víra, láska, trpělivost, horlivost a všecky jiné ctnosti jako v ohni převařují a jako v šlejferni znamenitě brousí. Zlatník na zlatto jest laskav, a však je do ohně dává, proto že tím jist jest, že se mu tím nic neuškodí, nýbrž čistší bude. A proč by Pán Bůh svému zlattu, vyvoleným svým, téhož neučinil? Zlatto v ohni se zkušuje, dí Sirach, a lidé udatní v snižování (kap. 2, 5).
Pán Bůh také z toho má užitek, když na nás, v hradu jeho bydlící, nějaké nebezpečenství doráží, že totiž my hrůzami jakýmikoli stiháni jsouce vroucněji jej vzýváme (Izai. 26, 16). A když nás zase vysvobodí, moudrosti jeho se divíme a jej chválíme; čehož bychom sic nečinili. Jest to všecken jeho z nás důchod, modlitby, chvály, jichž sobě na nás dobývati musí, jak umí.
Bezbožným naposledy také Pán Bůh tím lásky dokazuje, když před očima jejich pobožné trápiti dá proto, aby se v svědomích ubůsti a souditi mohli, poněvadž se od těchto začíná, jaký konec těch, kteříž nejsou povolní evangelium Božímu, býti musí (1. Petr. 4, 17).
Že pak mimo jiné útrpnosti i smrt ohavnou na své často dopouští, není se proč diviti. Nebo poněvadž jednou jest uloženo umříti (Žid. 9, 27.), nemohou toho ani pobožní minouti. A tu již co na tom záleží, sám-li Bůh svou rukou, totiž smrtí přirozenou, život odjímá, čili jinému někomu odníti poroučí. Nýbrž když se to skrze nepřátely pravdy děje, ctí tím nebeský Otec své ctitele, aby pro něho trpíc (ješto by jinák v tentýž čas podlé uložení jeho z světa museli a bez koruny) tím slavnější odplatu v nebi míti mohli. Nebo poněvadž jest spravedlivé u Boha, aby úzkost trpícím dáno bylo odpočinutí (2. Tessal. 1, 6.), také jest spravedlivé, aby více trpícím více slávy dáno bylo. Proč tedy sobě někdo záviděti toho má, čehož by jemu před jinými Bůh příti chtěl.
zpět na obsah 
Další: Zavírka.