|
- Komenský | - Otázky | - |
Dvě se ukazují k tomu cesty; jmenovitě:
První cesta byla by podlé onoho Božího zaslíbení: I přestane nenávist Efraimova, a nepřátelství Judovo vyhlazeno bude. Efraim nebude nenáviděti Judy, a Juda nebude ssužovati Efraima, ale spolu vletí na rameno Filistinských (Izai. 11, 13), totiž abychom přestali trhati se a spojili se proti Antikristu dokonale. A ovšem podlé příkladu apoštolů, kteříž vidouce se trhati síť svou, zavolali ku pomoci tovaryšů svých, na druhé lodí sedících; čemuž požehnal Bůh tak, že obě lodí zachovány i rybami naplněny (Luk. 5). Nebo lovení to jejich že bylo figurou duchovního rybářství, sám Pán hned tehdáž jim to vyložil. I nyní tedy, když by Pán Bůh odklidě překážek, nepřátel, hojně dal lovení a množství ryb nahnal do sítě evangelium svého, an mezi tím sítě naše roztrhané a k dělání velikého díla zemdlené jsou: zdá se, že by dobře bylo, na bratří iutouž pravdu v tétéž čistotě vyznávající a řádem se toliko od nás dělící (to jest na jiné lodičce sedící) zavolati a je k společnému dílu přivzíti. Nebo bychom všickni co dělati měli, a Pán Bůh by svorné to dílo oblíbil a obé lodí požehnáním naplnil. Nebo by tak předně Antikristem znamenaný lid snázeji k Boží pravdě obracín býti mohl, když by se jim před očima tak mnoho roztržitostí (Luteránského, Bratrského, Calvínského náboženství) nenechávalo. Poněvadž, dokud rozdvojení trvá, dotud v prostého lidu očích nesnadnost trvá, že kam se obrátiti nevědí, jednu každou stranu za obzvláštní sektu držíce. Druhé, pomohlo by se tím způsobem spolubratřím orthodoxům na nohy, že by také někdy k stalému a utvrzenému řádu přijíti mohli. Neb ač jest jich čistý díl, mužů pobožných a osvícených, o řádu Jednoty dobře smýšlejících, však poněvadž ani k nám přistoupiti nemají proč (nebo jak bychom je opatřili a a pracemi podělili, sami nemajíc leč zbůrků koliks? A opustiti tamto větší počet také pravdu milujících nezdá se jim slušné, aniž nám slušné jest k tomu raditi); sami též mezi sebou nemají prostředků těch, aby řád nějaký podstatný vyzdvihnouti a utvrditi sobě mohli: takto by to bylo snáze, když bychom sstoupíc se v jedno, jako novou, větší Jednotu společně vyzdvihli, do níž by všecky dobré věci nynější Jednoty uvedeny byly, což by více podstatu pravdy majíciho vyhledáno bylo, k tomu se přivzalo.
Z čehož by třetí užitek šel tento, že by všecken již řád a kázeň v církvech držeti snázeji bylo, když by obojích tak sjednocených jednostejné o to svolení a k tomu se zavázání bylo, a žádný by svévolný kam před kázní ustupovati nerněl. Summou, tak by se dělalo dílo Boží jedním ramenem v církvech celých, jednostejně všudy, mocně, pilně, věrně.
Nejbližší cesta k tomu bohdá při navrácení bude skrze panstvo, to jest patrony a collatory a vybrané z měst orthodoxských. Nebo jest podobné k pravdě, že kdoťkoli králem bude (bude-li jen evangelík), na majestát Rudolfů navrácení se stane; kterýž poněvadž na stavy vzní, stavové musejí se konsistoře ujímati a ji zříditi, kněžstvo srovnajíc na onen první neb jiný způsob. A tu by k tomu směřovati přišlo, aby se panstvo naše a orthodoxské spolu věci té ujali a mezi kněžstvem svým obojím prostředkovali, až by se cesta k sjednocení ukázala. Tu zajisté my bychom podali panstvu řádu svého; a oni, mají-li co neb spiší-li co, také. A tu panstvo dá řád náš k uvážení jim a jejich nám, aby každá strana, jaký nedostatek při druhé nalézá, a co by doplněno neb změněno míti chtěla a pro které příčiny, oznámila, I ukáže se hned, co bude zůstávati k narovnání; a naděje vede, že ne mnoho. A snad nic, jestliže požehná Bůh, aby conformitas všech agend a řádů v Polště a Litvě dokonána byla. Nebo tu bude res praeiudicata; proti tomu nebudeme míti co mluviti ani my ani oni, poněvadž tuto obojí, na tom sedíc, pobožně a rozšafně uváží a zdeterminují všecko. A tak by hle! ta svatá jednota v pravdě byla nejen mezi námi v Čechách, ale i s Polskými a Litevskými. Nebo byť pak i přišlo něco předce změniti z těchto Polských věcí k způsobu našich církví (kdež celé obce bohdá míti budeme, a ne, jako v Polště, šlachtu toliko), to podstatě jednomyslnosti právě neujme nic. A pakliť by při témž jednání se ukázalo, že sjednocení a v jedno se srostnutí (syncretismus) býti nemůže, ale toliko sloučení neb spolčení se k svornosti svaté, i toť by bez užitku nebylo, poněvadž bychom skrze to: :
Přišlo-li by k tomu, že by Jednota v své obzvláštnosti jako posavad zůstati mohla a měla, tu bude potřebí, a již jest, bedlivě mysliti na to:
Jak by mohla utvrzena a zmocněna býti, aby nercili nekrsala, jako před tím, alebrž znovu jako založena jsuc, rostla a rozmáhala se stále?
To pak má-li se z gruntu vyhledati, musí se gruntem hnouti, rozvážením jmenovitě bedlivým toho dvého:
Nebo z toho se ukáže neomylně, čeho šetřiti, čemu vyhýbati musíme.
Jednota naše stála silně, proto že (po Boží milosti) měla silné podpory, vnitř i zevnitř.
Vnitřní její podpory byly:
Zevnitř bylo:
Nerostla pak Jednota více, než růsti mohla, pro tři příčiny: Z nichž první byl v počátku jejím i potom nedostatek literního umění a škol. Neb ačkoli Pán Bůh k dílu svému zevnitřních takových pomocí nepotřebuje, potřebuje však jich mdloba lidská, strany učitelů i posluchačů: Onino, že k svým povinnostem skrze to nastrojenější bývají, tito, že lidé jsouce s rozličnými povahami, rozličnými také způsoby jímáni býti musejí, k čemuž rozličnost darů z umění nabytých napomáhá. Protož Kristus, nežli apoštoly k národům rozeslal, jazykům a všeliké potřebné moudrosti zázračně je vyučil; a však i mezi těmi opět k největším věcem a s největším prospěchem užíval Pavla, uměním literním v školách vycvičeného; jako i před tím za vůdce lidu svému z Egypta ne jiného, než Mojžíše, ve vší moudrosti Egyptské vycvičeného, vybral. A před obnovením v Evropě ted předešle čistého učení školy nejprv obnovil a skrze znovu rozsvícení jazyků světlo evangelium svého světlo rozsvítil. Kteréhož jazyků světla když předkové naši neměli, nemohli daleko přijíti; zůstávaly jim v světle víry věci některé zatemnělé (až jiní podali svíce), a tím, což měli, ne tak mocně vládnouti mohli. Ješto kdyby uměním jazyků statečně byli zásobeni, byli by mohli rovně tak mocně celé církve a krajiny reformovati, jako Luter, Zwinglius, Calvín a jiní, i sám před tím Hus. Ale nedostatek v tom trpěvše (ačkoli jinák muži dary vnitřními velikými, osvícením, pobožností, horlivostí vysoce obdaření) nikdy čacsky nějak na světlo nesměli; a potaženi byvše někdy někteří před mistry Pražské neb před vrchnosti některé, odolávati nemohli, více na osvědčení nežli k přesvědčení nepřátelům byvše. Ačkoli zajisté sami kořen víry pevný v sobě majíce nepřemoženi byli, a však patrné jest, že darů Božích více měli, nežli jich jiným ukázati a o ně se zděliti mohli. Odkudž i ta choulostivost šla, že ani v těch obcech, kdež byli a patrony měli, celých církví se neujímali, druhému kněžstvu toho nechávajíce, sami pak na těch jen posluchačích, kteří se k nim dobrovolně od oněch obraceli, přestávajíce. Šlo i to z toho, že, ač nejedni v městech muži učení a rozumní dobře o Bratřích smýšleli, a někteří se k nim i obraceli, promovovati však jich k zprávě církevní v městech svých nesměli. A tentoť nedostatek potom sami otcové naši poznávali. Nebo B. Matěj Červenka (o němž B. Jan Blahoslav napsal, že soudem a vtipem velikým rovného jemu žádného Jednota neměla) tak napsal, že Jednota naše jest mladých kuřenců zpívání, Luter pak a jiní učitelé že jsou staří kohouti. Odtud také (z nedostatku škol a cvičení se v jazycích) měli jsme od nerozumného lidu posměchy a vytýkání tkadlcovstvím, ševcovstvím etc. Což ač neškodilo jim jakožto v trpělivosti vycvičeným, škodilo však jejich při, protože dílu Božímu, vůbec a směle konánu býti majícímu, překážkou bylo. Protož jsme potom (i Luterovými ostrými napomínáními i samou nuznou potřebou dohnáni byvše) škol chytiti se museli; a rozkvetli jsme hned trochu lépe za B. Blahoslava, Štefana, Eneasa etc. Tu zajisté Jednota nejvíce na svétlo šla, a zborové rostli, jakž se z Act Jednoty vidí. Nebo tím lidí čistých Jednotě přibývalo i mezi panstvem i mezi měšťany, kteříž v Bratrských školách vycvičeni k úřadům, prokuratorství v Praze a jinde jinák se hodili. Což vidouce otcové, že k zrůstu slouží, vysílali své mládence do cizích větších škol a akademií s velikou prací a nákladem, z kterýchž potom obyčejně sloupové Jednotě bráni; tak že všelijak to patrné jest, že Bůh prostředkům, když se jich pobožně užívá, žehná, až i liternímu umění.
Druhá překážka zrůstu Jednoty nastala potom, světlo jiné vedlé světla našeho postavené, učení totiž evangelíků, buď Luteránů neb orthodoxů. Nebo když se totéž čisté učení i krom Jednoty přednášeti začalo a s větším zřetelem, co div, že lidé tam raději obraceli oči, a my skrze to že jsme ředli? Nebo onino ujímali se celých obcí a církví a nalézali průchod; my pak částečnosti své se držíce, nejen jsme v koutě zůstávali, ale i k většímu houfu od menšího vždycky přibývalo.
Třetí překážka zrůstu Jednoty byla chudoba, že neujavše se otcové naši výsadních, důchody svými opatřených církví a škol, nemohli jiných, díla Božího statečně dělati pomáhati mohoucích po sobě potahovati, opatřiti jich odkud nemajíce. Ku příkladu zavolali byli M. Ezroma Rudingera do Evančic, aby Jednotě mládence cvičil bez vysílání jich tak nákladného do cizích škol. I svolili páni každoročně na něj dávati plat (jakž v Historiích Moravských zapsáno), a to některý rok potrvalo (ne bez patrného užitku). Ale když se pánům dávati stesklo, Ezrom puštěn zase. Potom pan Jeroným Šlik, učený theolog, z Genevy psal Jednotě i sám přijel, vlasti žádaje sloužiti skrze vzdělávání čistého učení, kteréhož byl došel; ale naši, nemajíc ho jak dle slušnosti opatřiti, propustili ho. Podobně D. Amandus z Basilee psal víc než jednou, že by raději sloužil Jednotě, jen aby mu vokací dali, že přestane na skrovnějším opatření než tam. Ale otcové, více než jednou o to se radíc, naposledy odepsali, výmluvy své kladouc. A i nyní bychom prý chtěli, tak jako bychom mohli, učených lidí sobě získati a pomocí jejich mocněji všecko dělati (jako Vechnery, Mencelie etc.); k čemu je volati a nač, žádné akademie neb školy výsadné v moci nemajíc? Naposledy i z našeho národu osvícenější muži, kněží a mistři, dobře o nás smýšlející, obraceli se k Jednotě a ji i osobami svými ozdobili i jiné za sebou obraceti a tak rozšiřovati pomohli. Ale k čemu se obraceti mají, když jim žádné jisté církve neb školy svěřiti a neb aspoň opatření zříditi nemůžeme? A prostě tak připojovati se k nám jaká jim nouze, jinde tak v čistém učení volně Pánu Bohu sloužiti mohoucím?
To potud o překážkách, proč se Jednota šířeji a mocněji nerozestřela, nežli se stalo; uvážiti také potřebí, proč ani v tom rozestření, jakéhož byla dosáhla, netrvala, ale brž jak na počtu zborů a posluchačů, tak ovšem na horlivosti a křesťanství pravdě patrné zmenšení brala? Krátce o tom mluvíc, odjinud to nebylo, než z oblevení v podstatných oněch věcech, na nichž původně založena byla; jmenovitě v ostříhání pobožnosti, řádu, kázně. Nebo v těch věcech náramné oslábnutí bylo, a jakž někteří z starých říkávali, stín sotva první pravdy. Nad čímž pobožnější vzdychali, někteří pak (víme osoby) žertíky z toho strojili, že kdo by prý řekl, že Bratří nemají řádů, nepravdu by pravil; ale kdo by řekl, že jich ostříhají,, klamal by. Takž jsme i sami mezi sebou doma jalověli (jakž bývá v každé věci, jejíž svazkové oslábnou, že různo leze); a jiní při nás něčeho zvláštnějšího nevidouce, než jinde již vůbec, neměli se proč táhnouti k nám. Tak že skrze to byť Jednota žádných pokušení a nepřátel, vyvrátiti ji usilujících, neměla, sama tak tiše by zmizeti a jako dohořelá svíčka zhasnouti musela. Nad to nic jistšího, kdyby tak, pravím, dále předce šlo, jakž jiti začalo, slabě a mdle. Ač i tu, když jsme teď před svým rozptýlením toho neb jiného ohledovávali, někteří z rady málo o tom smýšleli řikávajíce, když jsme prý za uzdu neudrželi, za ocas neudržíme.
Co se jiných jednot dotýká, čím ty stojí a vzdělávají se, také rozvážiti dobré, pro příklad. Patrné pak, že nejvíce tímto dvojím, školami a ochranou vrchností. Tak Luteráni, tak Kalvinisté, tak Armeniáni, tak Ariáni, tak Jesuité sami, summou všichni, kromě Novokřtěnců, ti řádem svým vnitřním, kterýž mají tak plný, jak žádná Jednota v světě.
Ze všeho toho samo se ukazuje, že, má-li Jednota naše v své zvláštnosti zůstati a vkořeniti se mocně, musí zvláštního něco míti nad jiné Jednoty (nad Luterány a orthodoxe v Čechách), tak aby všechněm zřejmé bylo, čeho a proč se v své Jednotě držíme? A všichni rozumní aby měli proč k nám se rádi vinouti.
Jmenovitě potřebí nám bude nevyhnutedlně:
A o té by již každé věci (osvěcování plnějším posluchačů, vzdělávání pobožnosti, poslušenství etc.) obzvlášť muselo před se vzato býti rozjímání a příprava cest, kterýmiž by jedna každá věc platně začala i vyvedena býti mohla. Přede vším pak potřebí s Bohem se o to raditi skrze vroucí modlitby, snad i mezi kněžstvem nařízené.