|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
Dvěma se praménky milování Pána Boha do našich srdcí pouští. Jedním skrze poznání divné Božské dokonalosti, kterouž on sám v sobě má. Druhým skrze rozjímání přeštědré dobroty a lásky, kteráž z něho na nás vyplývá.
Co se prvního tkne, povaha srdce našeho jest, že se láskou ke všechněm těm věcem, kteréž samy v sobě pěkné a libé jsou; kloní, buďte ony duchovní neb tělesné. Proč sobě Eva zapověděné ovotce zachutnala? proto že bylo na pohledění libé. Proč Jákob více Ráchel miloval než Liu? proto že v očích jeho pěknější byla. Proč Šalomoun za moudrost žádal, a ne za bohatství aneb dlouhověkost? proto že ji za věc zvláštní a ušlechtilejší držel. A tak summou, co zvláštnějšího a krásnějšího, to srdci našemu milejší. Mysl tedy pobožného a vyvoleného člověka, když Boha a jeho nestvořenou bytnost rozjímá, vyrozumívá, že tam jest nezpytatedlná jakási čistota, krása, ušlechtilost, sláva i radost, čemuž podobného v světě nic nenachází. Protož mu se srdce hned tam obrací, a jiné tyto věci, jakož špatnější, za hřbet stavěje, tu v Bohu skrytou krásu sobě chutnati a po ní dychtiti začíná.
Ale mnohemť se více láska Boží v srdci našem rozněcuje, když soudíme, že Bůh jest studnice plná milosrdenství. Ne nějaká však sama v sobě uzavíraná, ale k nám otevřená a z sebe na nás (ach, nad naši hodnost) plnost lásky vydávající; jak z skutků stvoření, opatrování, vyvolení, vykoupení a posvěcení patrné jest. Nebo jaká to štědrost, že, když jsme ničímž byli a měli na věky věků ničímž býti, on vlastní své bytnosti nám udělil, abychom, jakož on v pravdě jest, tak i my také byli tvorem jeho; a to jakým tvorem? Ne mrtvým, bezdušným, ne nerozumným, hovadím, ale ku podobenství svému sformoval nás, stkvoucím, ušlechtilým, rozumným, nesmrtedlným tvorem učinil nás. Ó hodenť jest jistě milování!
Čeho pak hoden pro své ustavičné nás chování a opatrování? V něm živi jsme, hýbeme se i v bytu trváme. On zdržuje dýchání naše, on řídí kroky naše, on životu pokrm, on tělu oděv dává; on vodí nás v mladosti, on zdržuje v starosti, on nás na svých rukou nosí, on nás od pádu a nohy naše od poklesnutí ostříhá; on nás posiluje ve mdlobě, on v nemoci léčí; on nám milosti své udílí a dobrá myšlení vnuká; on, když my spíme, za nás bdí, on, když přichází nebezpečenství, zastírá. Summou, on jest nám všecko v celém našem na světě zůstávání. Kdož by ho pak nemiloval?
A co o vyvolení k věčnému spasení říci máme? Poněvadž prvé, než jsme byli, již se o nás staral plný lásky Otec, jak by nám věčně dobře býti mohlo. Tuť jistě pobožná duše s svatým Pavlem zvolati musí: Ó hlubokosti bohatství moudrosti i umění Božího (Řím. 11, 33). K doplnění pak milosrdenství svého i toto učinil, že, když jsme my skrze hřích hanebně se od něho odvrátili, a neproměnitedlná spravedlnost jeho vyhledávala, aby hříšník na věky setřín byl, on k spokojení té své neproměnitedlné spravedlnost: a pravdomluvnosti vlastního Syna svého rád na smrt ohavnou a v zlořečenství vydal, jen aby nám spomoženo bylo, a my k věčné slávě, kteréž nyní ani nerozumíme, zase právo míti mohli. Který jazyk to vymluví? Který rozum to vystihne, jak užasnutí hodné jest toto milosrdenství Boží? V tomť jest zjevena láska Boží k nám, dí svatý Jan, že Syna svého, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho. V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on prvé miloval nás a dal Syna svého, aby byl obět slitování za hříchy naše (1. Jan 4, 9. 10).
Naposledy k plnému nás o lásce své ujištění dává nám Ducha svého svatého, jenž jest základ a neb závdavek spasení, a tím nás s sebou sám pojí, vnukáními jeho svatými řídí a k spasení věčnému (kteréž bychom my nedbánlivostí svou tisíckrát zmrhali) mocí svou Božskou ostříhá (1. Petr. 1, 5).
Toto všecko když vyvolená duše pobožně rozjímá, nemůže než náramnou radostí slzeti a s Davidem svatým zvolati: Ach, čímž se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná? (Žal. 116, 12). A vyhledávajíc, čím by se odplatila, nic nenachází, kromě že poznává, že věčného milování jest hoden ten, kterýž nás až na věčnost zamiloval. Protož k němu se s týmž Davidem obraceje říká: Z vnitřnosti srdce miluji tě, Hospodine, sílo má, hrade můj a vysvoboditeli můj, v němž naději zkládám, štíte můj, rohu spasení mého, mé útočiště etc. (Žal. 18, 2. 3).
zpět na obsah 
Další: Jak vroucí láska k Bohu býti a čím se pronášeti musí.