KAPITOLA XVIII.
Povstání Jednoty Bratrské
- Když Čechové po několik let daremně do Říma posílali, za posvěcení a
potvrzení svého arcibiskupa žádajíce, a papež toho, dokud by Rokycan
kalicha neodstoupil, učiniti nechtěl, nýbrž kardinála Svatého Anjela v
létu 1448. do Prahy poslav, kompaktata pod spůsobou přátelského
jednání od nich k spatření požádati a s nimi ujeti poručil (jakož pak
byl již s nimi ujel ale v Benešově dostižen a zase přiveden i vrátiti
se musel) ; Rokycan v sobě ku papežovi nenávist obnoviv o něm to z
knihy Zjevení a proroka Daniele provozoval, že Antikristem jest. A my
(tak řekl), jestliže od poslušenství jeho neustoupíme, bídným a
potupeným lidem konečně zůstaneme; a že pak pravidlo náboženství ne
kompaktata ale zákon Kristův míti a všecko papežské jakožto poškvrněné
opustíce, všecko z apoštolských gruntů docela obnoviti musíme, mluvil.
Sumou, tak na Antikrista hřímal, že lidé větším dílem za druhého Husa
ho míti a nové reformací se nadáti začali.
- Ale když k tomu ruky nepřičinil, někteří opravdovější z posluchačů
jeho, mezi nimiž byi jako přední Řehoř, syn sestry Rokycanovy, člověk
urozený, poradivše se mezi sebou, šli k Rokycanovi, svírání svědomí
svého jemu otevřeli a od něho rady žádali. On přátelsky je přijav,
horlivost schvaloval, spisů některých (zvláště Petra Chelčického
proti ohavnostem v církev vešlým) ku přečtení propůjčil, a tím
horlivost jejich více roznítil; aby však mlčeli a trpěli, radě. Když
po druhé i po třetí o to naň nastupovali v větším již počtu, žádajíce,
aby co slovem učí, skutkem ukázal a neodkládal odpověděl že ta věc
velikého rozmyslu potřebuje, tak hrubě na spěch nic předsevzato býti
nemůže.
- Rokycan mezi tím, cokoliv jen mohl proti papeži vyobmýšlel až i
porovnání s církví řeckou. Nebo když dekret koncilium florentského
(na němž Čechové zase jako kacíři od církve byli odcizeni) vůbec byl
vydán a stavové v Praze léta 1450. sněm i kněží svůj synod drželi a
radě Rokycanově
všickni povolili, stalo se odvolání k církvi řecké a vysláni s listy
do Konstantinopole poslové, z nichž přední byl M. Konstantin Angelik.
Tu Řekové artikule učení od poslů slyševše, z společného se srovnání
těšili, a v své k Čechům odpovědi jich u víře potvrdili; a že jim
kněží světiti budou, slíbili. ( Jest list na pergameně voskem
lazurové barvy spečetěný s podpisem patriarchy a přednějších jeho
biskupů, pod dátum 18. Januarii léta Páně 1451.; kterýž potom
vytištěný až podnes se nalézá, jako i odpis administrátorů
konsistoře pražské, pod datum v Praze 29. září léta 1452.). Ale když
tu ne rychlo bylo čeho se nadáti a následujícího roku Konstantinopole
od Turků vzat, Rokycan svých zase posiloval a vůbec že již již pravé
obnovení náboženství nastává, naději činil; až i obyčej říkati měl,
rozličné zlé věci haněje: My prý jen povrchu se dotýkáme, ale brzo
vyjdou ti, kteříž grunty pravdy Boží z hluboka vyvedou.
- Když pak ty pobožné duše, na sedmý již rok odkládaje, vodil, opět
za radu byv žádán, odpověděl že všecko v mysli přeběhna a přehlédna,
nic lepšího nenachází, než že by se státi muselo odstoupení a
dokonalé jak od kališných jako od papeženců samých oddělení; nebo
prý při obojích jen ohavnost ze všad se prýští a jest tak zlá
věc, že uzdravena býti nemůže. (Tomu podobně i Lupáč radil.) A
když řekli: "Nu, odstupmež tedy, my tebe jako vůdce, jako učitele,
jako otce znáti, ctíti, následovati budeme," odpověděl: "Na
tvrdo by přišlo skočiti, příliš jste smělí; věc jest plná
nebezpečenství," a co k tomu podobného mluvíval.
- Mezi tím, když město Konstantinopole léta 1453. od Turka mocí
vzato a dva z rozptýlených Řeků do Prahy se dostali, Rokycan
přívětivě je přijal a po mnohém s nimi o náboženství rozmlouvání
mši sloužiti dopustil. Kdež poněvadž se ukázalo, jak rovně u Řeků
náboženství mnohými pověrami jest obtíženo, onino dobří lidé více
se v horlivosti ducha svého rozpálili, vidouce před kým utíkati a
nevidouce, koho následovati.
- Znovu tedy k Rokycanovi přišli a Bohem i slávou jeho se osvědčujíce,
žádali, aby se nad jejich dušemi a svedeným lidem smiloval a jich v
takovém při spasení nebezpečenství neopouštěl. Ale on neměl tak mnoho
síly, aby opustě marnou arcibiskupské slávy naději, s lidem Božím
pohanění a kříž sobě zvolil; nepřívětivě se ukázal, že nezbedně
nastupují naříkal, a aby dadouce mu pokoj, sami odstoupili, radil;
on že jim od krále (Jiřího z Poděbrad), kterýž, aby jen koruny dosáhl,
papeži poslušenství byl slíbil), někde místo, kdež by bezpečně bydliti
a s dobrým svědomím Pánu Bohu sloužiti mohli, vyžádá.
- I vyžádal jim panství Litické, na horách při hranicích slezských, kam
hned ti pražští měšťané, bakaláři a mistři se odebrali, a jiní od
jinud, i z obecného lidu i z urozených, učení i neučení v nemalém
počtu se sběhli, obzvláštně v létu 1459. do vsi Kunvaldu (v kraji u
Žamberka, viz odpov. list 57, in 8. N. 249), kdež čtení svatých
Písem, modliteb a pobožných skutků pilní byli. Kněží měli z
kališných, kteříž pověry opustivše spůsobu sprostnosti apoštolské se
připodobňovali, z nichž přední byl Míchal Žamberský, dobrý a nábožný
stařec. A ti všickni vespolek oním, hned za apoštolů všechněm
křesťanům přivlastněným a pobožným dušem milým jmenem,
bratří a sestry
nazývati se začali, pokudž to pošlo, že jim obzvláštně ten
titul přivlastněn byl a zůstává posavad. Ačkoli také pro rozdíl od
mnichů rozličných řádů a bratrstva, Bratřími zákona Kristova jmenovati
se byli začali, a pro uvedení sebe a všech církví svých v pravou víry
a ducha jednomyslnost, Jednotou Bratrskou.
zpět na obsah 
Další: První Bratřím učiněné protivenství.
