KAPITOLA XXVI.
Ondřej Polívka, mučedlník
- Měšťanem býval na Horách Kutnách, ale proměniv náboženství, dal se
do Litomyšle; za nímž, když se manželka jeho dáti nechtěla a on pro
navštívení jeji se navrátil, prozradila ho. I byl jat a od kališných
kněží tak dlouho trápen,
až slíbil při manželce zůstati a kněží poslouchati. Učinilť to ale
proti svědomí; protož v neděli potom když kněz po kázání monstrancí
vynesl a na oltář postavil, lid pak na kolena padaje, tomu se klaněl,
Ondřej plápolajícího vnitř ohně zadržeti nemoha, velikým hlasem
vzkřikl: "Mlč, kněže, já mám mluviti," a obrátiv se k lidu, řekl:
"Ach, nač přicházíte, nejmilejší? Čemu se klaníte? Bohu z chleba
stvořenému? Ach, Bohu živému, nebeskému, na věky požehnanému se
klanějte!" Kněz k lidu aby mu mluviti nedal, ale aby toho
nešlechetníka lotra, Pikharta, jali. Zděsili se nejprv všickni, ruky
nevztáhl žádný; až pak našli se, kteří obořivše se naň, pěstmi ho
bili, hlavou o sloup tloukli a ukrvaveného do žaláře vlekli. Přiveden
dne třetího na rathauz a před radou i kněžími tázán, zdali by chtěl
to, co prve mluvil, i dnes mluviti? On k tomu se přiznal a že nic
není tak nesnesitelného jako Antikristovo modlářství, mluvil. Zas
otázán, z čího by ponuknutí o takové věci se pokoušel? Odpověděl: "Z
čího ponuknutí Abraham od modlářů odstoupiti, Boha živého vzývati se
pokusil?" A když řekli: "Zjevně musíš povědíti, kdo tobě k tomu radí,
abys takové věci činil?" On zase: "A kdo radil Danielovi, aby se
proti modlářství stavěl?" Až oni s křikem "Mlč, víme o tom lépe než
ty, netřeba se nám od tebe učiti. Ale víme, že ty zde máš
tovaryšstvo, o němž když dobrovolně povědíti nechceš, povíš z mučení."
A hned ho zas do žaláře vésti a po malé chvíli mučiti poručili. A
nemohše nic vymučiti, odsoudili jej jako zatvrdilého na oheň. Kněží
rychtáře prosili, aby když bude veden, mluviti mu nedopouštěl, aby
snad řečmi svými lidu nenakazil. Rychtář tedy Ondřejovi řekl,
nechce-li úst zacpaných míti, aby se ode všeho mluvení zdržel. Což on
slíbil i splnil a na vší té cestě nic nemluvil, toliko tiše se modlil.
Teprv když hlava hořela, zvolal: " Ježíši, Synu Boha živého, smiluj
se, smiluj se nade mnou hříšným!" a více nic. Kněží pak obrátivše se k
lidu, řekli: "Vidíte, již vzývá Ježíše, v kteréhož, dokud živ byl,
věřiti a jeho svátosti ctíti nechtěl." Stalo se léta 1511.
zpět na obsah 
Další: Protivenství, kteráž i někteří z lepších kališných trpěli
