- Komenský

- Historie perzekucí

-

KAPITOLA LIX.

Jak zacházíno s předními pány a rytíři. A nejprvé jak mnozí z přednějších zjímáni a na smrt neb k věčnému vězení odsouzeni byli

1. V Macchiavellově a Falaridově škole vycvičivše se nepřátelé sv. evanjelium, aby nejpřednější hlavy nejprv sráželi, na to se oddali. K čemuž příhodná a od nich dávno hledaná barva, zprotivení se - vinna byla. Ačkoli zajisté po svém vítězství všechněm stavům, jestli by zbraně složili a cele se císaři na milost dali, jistá naděje, že všecko odpuštěno míti budou, činěna (pročež i mnozí z těch, kteříž nebezpečenství vyhnouti mohli, tam se zadrželi), však potom, které zmordovati umínili, ty zjímati kázali, mluvíce, že všech veřejná svoboda nemůž než některými hlavami vykoupena býti.
2. Nejprvé tedy kterékoli z defensorů a direktorů míti mohli, potom o komžkoli že při tom z milosti k vlasti a náboženství něco činil, věděli, aneb že by ještě činiti mohl, se báli (samy vymíníc, kteříž buď Ferdinandovi nedůvěřujíce, anebo Fridrichovi učiněnou přísahu zrušiti se bojíce, z země byli ustoupili), zjímali; mužů okolo padesáti, pobožností, opatrností, mysli udatností před jinými zřetelné, kteříž mladá léta v učení, v zbroji, v prohlédání cizích zemí ztrávivše, ostatní věk církvi a vlasti k dobrému, pozor na všecko majíce, prostákům nebezpečenství ukazujíce, opatrným dobré mysli dodávajíce, k svornosti napommajíce a k dobrému všelijak radíce; vynakládali; slovem, květ národu našeho, svíce a podpory vlasti. Ti tedy jak byli examinováni, jak odsouzeni, jak trápeni a jak ochotně pro pravdu víry a svobodu vlasti mučedlnictví podnikali, začatou již krátkostí a sprostností vypíši.
3. Sladce pískali čihaři, ptáky lapati myslící, více než za tři měsíce nic než milost slibujíce a že cokoli proviněno, tak pomine, troštujíce - tak že někteří i ze svých skrýší na světlo šli, i z cizích se zemí navracovali. Ale když, aby jich více dočekati mohli, pochybovali, nenadále a jednoho dne i jedné hodiny (jenž byla první na noc, v čas večeře 20. dne února léta 1621.) jímali a do vězení dávali ty, kterýchž dostati mohli. Nebo všickni z nich od hejtmanů měst pražských a rychtářů císařských tak jakž ty práce mezi sebou byli rozdělili, v domích vlastních nenadále navštíveni byvše, aby na vůz sedali, poručení měli. Z nichž hned odtud, z domu svého, někteří na zámek, jiní na rathauze do vězení vezeni.
4. Na ráno vyvěšeni patentové, kterýmiž nepřítomní a kteří z království ustoupili, obsíláni byli, aby se v šesti nedělích postavili. Kterýž termin když přišel, druhého dne dubna byli skrze herolty voláni, a když se žádný nepostavil, pátého dne téhož měsíce ortel na ně skrz též herolty vyhlášen, že jako nejvyšší vrchnosti zpronevěřilí statek, čest i hrdlo tratí. Den k vykonání toho ortele byl 25. dubna, a tu jejich jména na šibenici přibita. A na druhý den opět na dědice těch, kteří v čas té rebellie pomřeli, vyhlášen ortel, že jejich všelijaký statek do komory královské pobrán býti má.
5. V měsíci máji k těm vzácným vězňům se navrátili a k examinování jich dva doktory v právích, Ottona Melandra a Jana Daniele Kapra, oba lehkomyslné převrácence, zřídili, s některými při nich zemany, kteříž často k nim se vracujíce a toho, čehož nikdy nebylo, na nich dověděti se chtíce, tisícem , neužitečných otázek je trápili.

   Kteréhož tak mrzutého vyptávání nemoha šlechetný hrabě Šlik (kterýž v Míšni pod kurfirstem postižen, do Prahy také přivežen byl) déle snášeti, šaty rozpjav a prsa obnaživ, "Roztrhněte," řekl, "na tisíc kusů toto tělo, přehledejte všecky vnitřnosti, nic však nenaleznete než to, co jsme v "Apologii" položili. Milost k svobodě a náboženství přinutila nás k meči sáhnouti. Že se pak Bohu líbilo, císařskému meči zvítěziti dáti a nás v ruce vaše vydati, nechť se vůle Boží děje."

   Tak podobně pán z Budova i pan Otto z Losu, mnohé užívajíce k mluvení svobody, že pře stavů skrze to samo, že se nezdařila, nic horší sama v sobě není, osvědčovali.

6. Tak v těch inkvisicích jeden i druhý měsíc ztrávivše, nepřátelé, když tuto žádný pře odstoupiti, žádný viny vyznati, žádný odprošovati nechtěl, postoupili k exekucí, soud osadivše předními pány pod jednou, zapřisáhlými podobojích nepřáteli. Avšak aby ukrutnost larvu milostivosti měla, výpovědi, tak jakž od těch soudců vynešeny byly, kázal císař k sobě do Vídně posílati, kteréž potom opravené a změkčené zase odsílal.

   Praveno bylo od hodnověrných lidí, že mysle o tom císař, nespal celou noc a povolav k sobě ráno zpovědníka svého, pátera Lamrmana, řekl: "Pod svědomím tě zavazuji, abys mi pravdu pověděl, mohu-li já ty odsouzené s dobrým svědomím životem darovati?" Na to zpovědník že odpověděl: "Oboje v tvé císařské moci jest." Císař tedy že vzav péro některým na životě, některým na cti milost učinil, tak jakž se teď psáti bude.

7. Dne 19. června (kterýž byl den sobotní, jejž latiníci Saturnovým jmenují, naschvále-li či trefuňkem k těm Saturnovým ukrutným činům vzatý, oni vědí) shromáždili se na zámek pražský ti soudcové, a jednoho za druhým z těch vězňů (připravivše ceremonie k hrůze sloužící), na palác přivésti poručivše, každému ortel přečetli: některým smrti, některým ustavičného vězení, některým vyhnání, některým též k další císařské resolucí jich odložení, v ten způsob:
8. Vilím Popel z Lobkovic a Pavel z Říčan dle ortele měli mečem ztrestáni býti; ale na jistou a milostivou J. M. C. resolucí déle ve vězení zůstávati mají, statky pak jejich (jako i všechněch následujících) do královské komory vzaty.
9. Joachimovi Ondřejovi Šlikovi, hraběti z Pasaunu, měla ruka nejprv pravá uťata býti, potom čtvrcen a na rozcestí rozvěšen býti; zvláštní však milostí toliko sťat, hlava pak s rukou na věži mostu pražského co nejvýš přibita bude.
10. Václavovi z Budova tolikéž ruka a hlava uťata, tělo pak čtvrceno a na rozcestí rozvěšeno býti mělo, z milosti však císařské toliko sťat a hlava na věži mostu přibita býti má.
11. Krištof Harant z Polžic sťat bude.
12. Kašpar Kaplíř z Sulevic, ačkoli mnoho provinil, avšak sešlosti věku jeho ušetřujíc (byl zajisté v letech téměř 90), milost se mu činí, aby toliko sťat, hlava pak spolu s jinými na odivu vyvěšena byla.
13. Prokopovi Dvořeckému, Bohuslavovi z Michalovic, Fridrichovi z Bílé a Jindřichovi Ottovi z Losu tentýž ortel vynešen, ačkoli (prý) podlé přísnějšího práva čtvrceni býti měli.
14. Jan Vostrovec sťat býti měl, avšak k vězení věčnému se oddává.
15. Tentýž sobě ortel Václav Felix Pětipeský slyšel (nešťastný však člověk ten po nemnohém času apostazí svou svobodu sobě zjednal).
16. Diviš Černín nejprvé dva prsty, pak hlavu uťatou míti měl; avšak s strany prstů milost se mu činí.
17. Volfgang Hozlaur měl věčně země prázden býti; ale z milosti císařské do uherské pevnosti Rábu nu rok poslán býti má.
18. Vilém Konecchlumský sťat bude.

    Až potud z stavu panského a rytířského osoby; následovali měšťané:

19. Jan Theodor Sixt, M. Valentin Kochan, Tobiáš Štefek, Krištof Kober, měšťané pražští, sťati býti mají.
20. Ján Šultys kutnohorský a Maximilian Hošťálek žatecký, primasové, sťati a hlavy jejich na pranýř přibity býti mají.
21. Janovi Jessenovi, doktoru a akademie pražské rektoru (pro poselství konané do Uher) jazyk za živa uřezán, čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak i s jazykem v jisté místo dána býti má; ale z milosti císařské nejprv se mu jazyk za živa uřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most.
22. Jan Kutnaur, Simeon Sušický, Nathanael Vodňanský, pražští senátorové, oběšeni býti mají.
23. Melichar Teiprecht, prokurátor, Jiřík Závěta, sekretář v kanceláři, Pavel Prčka z milosti císařské vězením věčným trestáni býti mají.
24. Václav Maštěřovský, jinak Jizbický, měšťanín pražský, sťat býti má.
25. Jiřík Haunšild a Leander Rippel (z národu německého a některých knížat říše agenti, onen také při appellací rada) ruce i hlavy zutínané míti mají.
26. Mikuláš Diviš, rady Starého města servus, měl jazyk uřezaný míti; ale z milosti toliko na hodinu k šibenici za něj přibit býti, pak do Rábu poslati se má.
27. Václav Božecký, městský servus, Jan Švehla a Jozef Kubín, prokurátoři, vymrskáni a z země věčně vypovědíni budou.
28. Matěj Borbonius, doktor; měl sťat býti; ale z milosti císařské v vězení držán býti má.
29. Kašpar Huzlay a Jindřich Kozel, senátorové novopražští, měli z rathauzu téhož města oběšeni býti; z milosti však císařské onen v vězení zůstávati, tento pak sťat býti má.
30. Eliáš Rozín, starší, a Lukáš Karban, oba mečem trestáni býti měli; avšak se oběma život daruje, onomu v vězení, tomuto pak u vyhnanství.
31. Ondřej Kocour, Jiřík Řečický, Michal Vitman, Simeon Vokáč sťati býti mají. Jan pak Kamarýt rok země prázden býti, pak zase přijíti má.
32. Jiní měšťané někteří (Abraham Anjel, Jan Pelhřimovský atd.) k další císařské resolucí zanecháni byli.

zpět na obsah Další: Dvacet a sedm slavných mučedlníků