Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

Závírka

Čtenáři milý, poněvadž se tato summa historie církve České, do 1632. dovedené, teprva letos (r. 1655.) na světlo dává, bylo by vinšovati, aby se také ty věci, kterýmiž po těch třimecítma let nepřátelé sv. evanjelium svou zlost dovršovali, v poznamenání pořádné uvedly. Ale že nevím nyní, kde a u koho toho hledati, odložiti se musí, až někdo pobožné na to práce něco vynalože, ty věci shledá a je v spis uvede. Aby pak vždy bez přídavku nebylo, připojím cizí aspoň jeden příklad, k spatření, kterak bez umění horliví Saulové, dychtící po pohrůžkách a po mordu, přestáti nemohou, dokud jich bleskem s nebe ne.porazí a nerozrazí Pán. (Skut. 9, 1. a t. d.) Jmenovitě ukrutnost ve Vlaších nad evanjelickými obyvateli hor alpských, letos teď provedenou, a latině, německy, i jiným jazyky vypsanou. Čehož stručná summa tato jest.

Když léta Kristova 602. Fokas (císaře Mauricia vrah) na císařství římské od vojska volen byl, chtěje on rady římské, aby ho k té důstojnosti potvrdili, obdržeti, poslal biskupu římskému Bonifaciovi III. titul veřejného biskupa, o který titul prvé konstantinopolský patriarcha stál, ale mu ode všech odepříno. I přijal to Bonifacius, a k jeho potvrzení dopomoha, držel léta 606. v Římě duchovní sněm, a aby toho nadání císařského okolní biskupové potvrdili, sobě dovedl. Ale i jiní biskupi nejen jinde, ale i v samé Vlašské zemi proti tomu byli, až v potomních časích někteří lahodnostmi namluveni, jiní mocí donuceni jsouce, dílu podvodu místo dávati, pobožní pak tiše své věci vésti museli. Následovalo totéž i v Frankreichu, kdež papežovu tyranství se opírající Albigenskými a Valdenskými jmenováni, za kacíře odsouzeni, ohněm a mečem hubeni byli, tak že do těch vysokých hor Alp obraceti se a tam v místech nepřístupných bydliti musili, více než od šesti set let již. Přišlo potom k tomu, že pod ochranu knížat Savojských se oddavše, od jednoho knížete za druhým privilegií svých potvrzení mívali až do léta 1560.

Tu mladý kníže Viktor Amadeus namluviti se dav, údolí některá jim odjal a je do těsna hnáti začal; potom pak mnichy mezi ně poslav, k chození ke mši nutiti i jinak trápiti dal. Snášeli všecko trpělivě supplikujíce i všelijakých přímluv hledajíce blízkých i dalekých potentátů.

Ale vší svou pokorou neobdrželi jiného, než že jim léta tohoto 1655. 25. ledna od Andresa Gastalda, komisaře nad inkvizicí, jmenem knížecím patent vydán, aby aneb ve dvacíti dnech všickni, mladí, staří, přestoupili, anebo ve třech dnech země prázdni byli pod propadením hrdla. Když ještě o prodlení prosili až by k knížeti poslati mohli, odepříno dokonce. Rozumnější tedy a bázlivější vidouce, nač se zanáší, u prostřed kruté zimy skrze hluboké sněhy s ženami a dětmi do hor a jeskyní ustupovati a mohli-li by jak skrze ty převysoké a sic i jinak nepřebyté hory do Delfinátu (krajiny francouzské) probrati se, ohledati pokusili několik set čeledí. Aleť jich větší díl v sněhu potonulo aneb pomrzlo a hladem zhvnulo. Jiní pak doma přece o smilování prosící toho se dočekali, že na ně 9 regimentu vojenského lidu puštěno, a od těch lítých katanů kde co postiženo, ukrutně mordováno. Postavili se sic byli v úžině těch hor, kudyž do země jejich těsný pas jest, k bránění, zbrojného takového lidu k sobě pouštěti se obávajíce. Ale ten, kterýž je vedl, markrabě z Pianessu, sliboval přísahou, že jen tři regimenty položí do zimních kvartýrů, zatím pak aby u knížete věci své dále vedli. Čemuž uvěřivše dobří lidé, pustili je; ale ty pasu se zmocnvše, hned za sebou všecko to vojsko pustili.

A tu se pak přehrozné to nad nebohými tyranství začalo, jehož ani perem vypsati ani jazykem vymluviti nelze, dí historik. Stříleli zajisté, bodali, sekali napořád všecky, kamkoli se valili, chrámy jejich všecky ohněm pálíce, tak že hned toho dne do šesti tisíc lidu pomordováno. Kteří mohli, utíkali na vysoké skály hor a do jeskyní, ale i tam se na ráno za nimi sháněli, jejichž kvílením a umírajících křikem nebe se rozléhalo. Tu ztratil manžel manželku, rodičové dítky, nemluvňátka od prsů matek odtrhována a mordována. Někteří, aby ukrutných rukou znikli, s vysokých skal dolů se spouštěli a tam v hlubokém sněhu tonuli, anebo sic hladem zhynuli. Jiní dopadnuti jsouce, vázáni byli hlavami mezi nohy a metáni se skal dolů; kněží pak a mniši běhajíce dopalovali, co včera neshořelo, chrámy a školy.

Ve vsi Taillart, na jednom vysokém vrchu ležící, dostavše okolo půldruhého sta žen a dětí, a napáchavše se s nimi ohavností, všechněm hlavy stínali. Dva vojáci uchytivše jedno dítě každý za jednu nohu, roztrhli je na dvé, potom těmi kusy okolo hlav sobě oháněli. Některé na stromích zvěšeli za nohy; jiné k stromům roztáhše, za ruce hřebíky přibíjeli a tak bolestí, zimou a hladem zmořili.

Muže jednoho s manželkou a desaterem dítek dopadše, všecky děti postínali a hlavami těmi, jakoby kulemi v kuželky hráli, před očima rodičů házali, potom i je sťali.

Ani stařec jeden ve stu letech, Simon Pierre (z Angrony města) s manželkou 95 let mající, milosti neužil.

Mnoho jich v domích spáleno, některé kolím probíjeli, z některých střeva tahali, některým prsa a stydké oudy řezali, některým život odevrouce, soli a ručničného prachu nasypali a pak do ohně házeli; z některých srdce vyřezavše (na jiném zase místě mozek dětinský) pekli sobě a jedli, a zase vyplívajíce, že nechutné z těch kacířů krmě, pravili.

Oči mi se zalévají slzami, dí historik, že zšelmilé té ukrutnosti více vypisovati nemohu. Dokládá však některých na živě zajatých a k markraběti přivedených, z nichž jeden sedlák, aby na mši aneb na šibenici šel, vybrati sobě poručeno maje, šibenici volil. Druhý pak (Pavel Kliment, starší církve La Tour), na žebřík za ním též vedený, když kněží: "Ještě jest čas, abys se rozmyslil," - volali, popravce, aby co poručeno má, konal, napomenul, k Bohu pak se obrátě, aby vrahům těm odpustil, hlasem se modlil, a pak dolů strčen.

Ujali se nevinně zmordovaného národu a ostatku jeho Švýcaři, Holanďané a [Oliver Cromwell] protektor Anglie, a o to knížeti Savojskému legací vypravivše, (každý i obzvlášť), nápravy hledali a hledají; čímž co se spraví, čas ukáže. Ale ujmiž se souženého svého křesťanského lidu ty sám, malého svého stádce věčný ochrance, Ježíši Kriste, kterémuž Otec za dědictví končiny země oddav, berlu železnou přidal k rozražení tyranů, tak jako hrnčíř rozráží hlínu. (Žal. 2, v. 8. 9.) A dej, jakož Valdenští tito od počátku tobě věrní a skrze všecky vichřice Antikristova po tisíc let ukrutného panování víru a dobré svědomí chovající, první byli, na nichž sobě babylonská šelma zuby své brousila, byli nyní ti, na nichž sobě naposledy zuby vyláme ta ze propasti vystoupilá a na zahynutí jdoucí šelma. (Zjev. 17, 8.)

S nimiž i my k tobě voláme, aby se na nich a na nás stavil hněv tvůj, aby již rychle milostiv jsa nám, hněv svůj na nepřátele své a lidu svého obrátil, aby příčinou trápení a muk poznati a vyznati musili, že sám ty jsi Bůh. (2 Mach. 7, 37. 38.)

zpět na obsah