|
- Komenský | - O sirobě | - |
Všecko to, na čemž sobě jakýmkoli způsobem lidé v světě potěšení zakládají, tu má povahu, že i radost s sebou i žalost přináši. Radost, dokud se užívati dává; žalost, když odchází. Nebo poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo. Ale ani dlouhé býti nemůže pro přílišnou všech věcí vrtkost a prudké jedné každé z nich k cíli dobíhání. Mezi takovými nestálými potěšeními jest i to, kteréž z milých na světě přátel vyplývá; proto že milí jsou, a však smrtedlní jsou. Přítel zajisté věrný a milý jest vzácný a drahý klénot, jakž o tom těmito slovy Sirach mudřec vysvědčil: Přítel věrný jest obrana mocná, kdož jej nalézá, nalézá poklad. Přítele věrného není směny, a není váhy ušlechtilosti jeho. Přítel věrný jest lékařství života; kdož se bojí Pána, nachází jej (Sir. 6, 14). Kdež čtyřmi zvláštními tituli věrného přátelstva užitečnost vyjádřil, totiž že člověku jsou obranou, pokladem, ušlechtilostí a lékařstvím života.
Mnoho tu, a však pravdivě povědíno jest. Povědíno, pravím, všecko, co se povědíti mohlo; proto že k vezdejšímu životu ničeho víc nad to čtvero není potřebí. Kdo má bohatý poklad, nebojí se chudoby; kdo věrné ochránce, nebojí se násilí a bezpraví; kdo jisté a zkušené lékařství, i z neduhu sobě, když se mu přihodí, spomoci může; kdo náležitou svou ušlechtilost a okrasu má, má z toho poctivost a slávu i lásku a milost. Přátelé pak věrní za všecko to nám stojí, jestliže jimi zaopatřeni jsme. Nebo to předně jest okrasa a pochvala člověka, přátel mnoho míti; přijde-li nebezpečenství jaké, jest se kdo o člověka ujíti a zasaditi; přijde-li nouze, jest kdo půjčiti; založiti, dáti, co potřebí; přijde-li nemoc, jest kdo opatřiti a posloužiti.
A poněvadž dobrá mysl půl zdraví; z jejich pak opravdové k nám lásky a milého s námi přebývání nemůž než potěšená mysl býti, to samo jako lékařstvim jest života. Odkudž Cicero řekl: Ani nám ohně, ani vody, ani povětří tak často není potřebí jako přátel. A Xenophon: Přítel (prý) jest žádostivé jméno, útočiště před neštěsttm, stálé odpočinutí a vinšování hodné potěšení.
Slove pak přítel nejen ten, kdož k nám přivtělen jest, to jest, do jedné a též s námi krevnosti a přibuzenství náleží a jako částka jest při těle našem (jako jsou rodičové a dítky, bratří a sestry, strejcové a tety, manželé, švagrové etc.); ale také každý, kdož nám přeje, od toho příti neb přáti přítel a přátelé se jmenuje a jmenují, jako jsou ochráncové, dobrodincové a tovaryši věrní. Všickni ti jsou přátelé naši; to jest obrana naše, poklad náš, ušlechtilost naše a lékařství života našeho.
S těmi takovými přátely, když se trefí, že někoho buď smrt neb jiná přihoda rozloučí, a on jich zbaven bývá, takový člověk sirý a neb osiřalý a osamělý se jmenuje a nazývá. A podlé toho siroba a neb osiření jiného nic není, než nejbližších, nejpotřebnějších, nejvěrnějších a nejmilejších přátel potracení a služby i pomoci jejich a odtud vyplývajícího potěšení zbavení.
Kterýž způsob života že bídný jest, leč ten neví, kdož a neb nezkusil, a neb rozumu k rozvážení té věci nemá. Jakož zajisté kdož přátely dobře zásoben jest, má obranu, poklad, okrasu a lékařství života: tak kdo právě osiřalý jest, zbaven jest obrany pokladu, okrasy a lékařství svého. Předně zajisté siroba přináší zámutek, tesknost a bolest srdce; proto že jak v jiných strátách, tak nejvíce tuto pravé jest Plautovo promluvení, že my lidé tehdáž teprv svým dobrým věcem rozumíme, když, co sme měli, straceno bývá. A v pravdě, když člověk dobrého přitele stratí, teprv mu to obyčejné, co na něm měl a co s ním stratil, na mysl jde; odkudž toužení, tesknost, svírání, pláč a naříkání, zalévání očí slzami a srdce krví, prahnutí a svadnutí kostí pochází, že člověk mrtvou téměř v živém těle duši nosí. Tu by mnohý rád přemilého přítele zase na Bohu vyprosil, rád všemi poklady svými vyplatil, rád všemi svými nehty z hrobu vydrápal, kdyby se státi mohlo. Ale čím k tomu méně naděje jest, tím se více tesknost a žalost v srdci rozmáhá. Zkusili toho apoštolé, Pána svého strativše; mezi nimiž po tři dny nic nebylo jiného než kvílení a pláč (Mar. 16, v. 10).
K tomu potkávají se často lidé osiřalí s posměchem lidí nevážných; kteříž jim zámutku a neštěstí přejíc nad nimi plésají.
Třetí, obyčejně také potkávají se s škodami, tím i jiným způsobem. Nebo člověk osiřalý jest jako zahrada s rozbořenou hradbou, do níž, kdo chce, vchází a stromy otlouká. A neb; jakž se vůbec v přísloví řiká, jako hrách u cesty, kterýž každý mimo jdoucí šklube; a neb jako onuce, o niž každý otírá nohu. Přichází-li potřeba jaká, nemá útočiště žádného, žádného, kým by se honosil, žádného, kým by se obveselil; smutno mu a pusto všudy. Protož písmo dí: Běda samotnému; nebo když by padl, nemá, kdo by ho pozdvihl (Eccl. 4, v. 10).
Další: