|
- Komenský | - O sirobě | - |
Žalostnější věc zdá se, když Pán Bůh dítkám malým rodiče béře, a ony v tom raditi sobě neumějícím věku nejvěrnějších svých rádců, vůdců, ochránců a opatrovníků zbaveny bývají. Ale i ty mají potěšení:
Předně toto, že když jim na zemi otců a matek nestává, Bůh se jim za otce a matku sám vystavuje. O čemž Písmo dí: (Hospodin) jest otec sirotků a ochránce vdov (Žalm 68, 6). Zvláště jestliže pobožní rodičové umírajíce dítky své horlivými modlitbami Pánu Bohu poroučejí, on se poručenství toho ujímá a v své je opatrování béře. Pod kterýmž opatrovníkem čeho se komu nedostávati bude ? Když někdo za poručníka a ochránci má zemského krále, troufá sobě, že dobřě opatřen jest a bývá. Proto že král jisté opatrovníky zříditi může, kteříž by na něj pozor dáti museli, s přísným poručením a pohrůžkou, aby se jinák nedálo. Ale nebeského toho krále v opatrování sirotků i pečlivost i prozřetedlnost tisíckrát větší jest, než se při kom na světě najíti můž. Ten vrchnostem nižším takto přísně o osiřalých poroučí: Vdovy neb sirotka žádného netrapte. Pakli to budete činiti, a oni ke mně volati budou, vězte, že já vyslyším křik jejich, a rozhněvá se prchlivost má, i zbiji vás mečem, a budou ženy vaše vdovy a děti vaši sirotci (2 Mojž. 22). Mimo to pak může a má obyčej tajným svým řízením jisté osoby za ochránce sirotkům pobožným vystavovati; jako osiřalému dítěti Joasovi za pěstouny Jozabu a Jojadu (1. Král. 11, 2), Mifibozetovi za dobrodince Davida (2. Král. 9), dcerám Salfadovým za prokurátora Mojžíše (4. Mojž. 27) vzbudil; a jiné jiným po dnes.
Zatím jisté jest a zkušením (chceme-li jen s soudem na to pozor dáti) stvrzené, že více a častěji dítkám smrt rodičů k dobrému nežli ke zlému bývá; život na proti tnmu ke škodě víc než k užitku. Po řídku zajisté jest takových rodičů, jakýž Abraham byl; o němž vysvědčil Bůh, že se vší pilností dům svůj k bázni Boží vedl (1. Mojž. 18, 19). Vice jest Eli lenivých, v kázni dítek otců hovadnou láskou a milováním a folkováním dítky na těle i na duši zavozujících. Ó což se mělo Ofni a Finesovi svatě státi, kdyby Eli, otec jejich, časně byl umřel, a oni otčima neb sic nějakého zůřivého poručníka byli dostali? Nepochybné jest, žeť by se lépeji bázni Boží byli vynaučili a ne tak bídně zhynuli, jakž zhynuli (1. Král. 2). Dobře a svatě se Timoteovi stalo, že otce pohana v maličkosti stratil; kterýž kdyby byl zůstal, snad by on (lidsky mluvě) k víře v Krista a k takové před Bohem a církví vzáctnosti nebyl přišel. Ale Pán Bůh otce tělesného jemu vzav, duchovního jemu dal, Pavla svatého. Ach, jak to pěkná směna! (Skutk. 16.) Podobně Augustin sv. kdyby časně nebyl osiřal, těžce by byl (vždy po lidsku mluvím) k tomu, k čemuž přišel, přišel, i on otce pohana měv. Vidáme po dnes, že mnohým jejich v maličkosti osiření na těle i na duši dobře prospívá, proto že u otčimů, macech, a neb sic u cizích pod tvrdší kázní jsouce, hned z mládi se bázni, poddanosti, pracem učí a z nich čistí, povolní, vlídní, pracovití, živí, zprávní lidé bývají; ješto by rodičové milkováním a rozmazáním svým jen hýsků a povalečů z nich byli nadělali.
Ale dí sirotek: Kdyby moji milí rodičové déle živi byli, byli by mi více statku nashromáždili, a já bych lépe opatřen byl než sem! Odpovídám s Sirachem: Počátek života lidského jest chléb a voda a oděv (Sir. 29, 25). Na proti tomu statek bývá začátkem pýchy, lenosti, marnotratnosti, lakomství, summou zlých věcí. A protož to co díš, jestližeť Pán Bůh naschvál proto rodiče preč vzal, aby tobě neshromažďovali? Znaje totiž, že by to i s jejich i s tvým zlým bylo? Neb někdy rodičové bez paměti na dítky honí, právě i neprávě statky dobývajíce, jen aby dítkám mnoho nechali, i svědomí vlastnímu ubližujíce; což duši jejich špatný zisk přináší a dítkám kusa užitku. Oni zajisté maličko odrostouc, a že nahltaného statku dosti mají, rozumějíc, v žádnou počestnou kázeň jíti, žádným se zpravovati nechtí. A tu bývá zlého počátek, zvláště když k tomu nadymači (bez nichž řídko bývá) přistoupí a tak do uší šepcí: Ale co ty se máš tím učením trápiti? Zdažť toho nouze? Nech té školy neb toho řemesla jiným; však co ty po rodičích, po dědovi, po bábě etc. vezmeš, do smrti toho neutratíš, aby ty sto let živ byl. A takové podpalování mládeže se velmi chytá, poněvadž z přirození k zalibování se sobě schopní jsme, k záhálce a svévolnosti ovšem. Takž mladý pánek, vezma na kly, nechce do ničeho, práce a napomínání preceptorů a jiných věrných rádců musí býti ničímž. Dá se v zacházení s ptáky, rybami, koňmi, chrty a tovaryšstvem. Naučil-li se čemu, to v brzkém času roztrousí všecko, peníze a statek pomalu musejí prchati také; a co nachoval stýskal, utrácí výskal, až naposledy všecko na mizinu přijde, i on sám.
Nechť se dá pozor na lidi učené, moudré, vzáctné, odkud a z jakých lidí povstávají? Najde se v pravdě, že a neb jsou z těch, kteříž hned z maličkosti osiřali, a neb z chudých rodičů pošli. A tuť se písmo plní: Vyzdvihuje z prachu nuzného a z hnoje vyvyšuje chudého, aby jej posadil s knížaty lidu svého (Žalm 113, 7). Což proto nepochybně moudrost Boží činí, aby sobě chudl, bohabojní sirotci sirobu svou čím osladčovati měli. Vedlé čehož moudře a rozumně činí rodičové ti, kteříž, co by dítkám statku zanechati měli, to na vyučování jich buď liternímu, neb jiným potřebným uměním raději nakládají, aby nemajíc nač spoléhati, tím bedlivější byli v předsevzetích a ukázaných pracech, a časem svým Bohu, církvi, vlasti a obcem hoditi se mohli. Takoví i živí i mrtví tisíckrát lépe slouží dítkám svým, nežli kteříž je jakkoli velikými statky zachystávají.
Další: