|
- Komenský | - O sirobě | - |
Jaká jest služebníků církve potřebnost, vidí se to z titule, kteréž jim dává Bůh. Nebo je nazývá světlem světa (Mat. 5, 14), legáty svými (Mal. 2, 7), zvěstovateli věcí potěšených (Izai. 52, 7) strážnými domu svého (Ezech. 3, 17), šafáři tajemství svých (1. Kor. 4, 1), bdícími nad dušemi lidskými (Žid. 13, 17), pomocníky svými (1. Kor. 3, 5), prostředníky mezi sebou a lidmi, jimž slovo smíření svěřil (5. Mojž. 5, 5. 2. Kor. 5, 19), vrátnými nebeskými (Mat. 18, 18. Jan 20, 23); nýbrž spasiteli (Abd. 1, 21. 1. Tim. 4, 16). Kde je tedy odjímá Pán Bůh, znamení jest hněvu. Nebo s nimi odjímá světlo slova svého, odjímá legací svou a zvěstování věcí dobrých, odjímá stráž a bdění nad dušemi lidskými, odjímá rozdělování tajemství svých, odjímá prostředek a pomoc spasení našeho, odjímá vrata k nebi, nýbrž odjímá spasení.
Odjímá pak Pán Bůh služebníky pravé bezbožným pro nevděčnost, jakož psáno: Poněvadž neoblíbili pravdy lásky, aby spaseni byli, pošle jim Bůh mocné dílo podvodu (2. Tes. 2, 11). Pobožným pak pro zkušení a rozhorlení; jakož psáno: Přišel-li by (k tobě) falešný prorok, neposlouchej, neb tě zkušuje Hospodin Bůh tvůj (5. Mojž. 13, 1). Item: Dnové jdou, dí Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových. I budou běhati sem i tam lidé, hledajíce slova Hospodinova (Amos 8, 11. 12).
Pobožných v takový čas povinnost jest:
Hříchům svým to přičítati; zvláště nevážení sobě přítomného slova a služebníků. Ješto Duch Boží dí: Velice je milujte pro práci jejich (1. Tes. 5, 13). Ono pak obyčejně bývá veliké jimi pohrdání a prací jejich; a neb jestliže sobě je ústy libují, skutkem však nenásledují; jakž Pán Bůh k Ezechielovi řekl: Ty jsi jim jako zpěv libý pěkného zvuku; slyšíť slova tvá a nečiní. Než když přijde zpuštění, zvědí, že prorok byl mezi nimi (Ezech. 33, 32). Tehdáž tedy, když Pán Bůh milost svou odjímá, upamatovati se a za milost žádati mají pobožní.
Povinni jsou, když vidí, an se k tomu chýlí, aby služebníků Kristových zbaveni byli, Pánu okolo hrdla padati a říkati: Ach, zůstaň s námi, Pane, aby nás mrákoty nepřikvačily (Luk. 24, 29).
Nemohou-li pak ubrániti, aby služebníci od nich nemuseli, mají je od sebe s pláčem a slzami propouštěti; jako Joas král umírajícího Elizea (4. Král. 13, 14), Efezští a Milétští odcházejícího Pavla (Skutk. 20, 37). Nebo se tím milost k Bohu a bázeň k jeho metlám osvědčuje.
Mají se povahy světa vystříhati, aby ne hned, co z očí stratí, také z mysli spouštěli. Nebo Duch Boží dí: Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvívali slovo Boží, jejichž obcování a cíl spatřujíce následujtež víry jejich (Žid. 13, 7). Tak činili Tesalonicenští, svého milého apoštola sobě připomínajíce a zase viděti žádajíce (1. Tes. 3).
Mají podlé toho připomenutého Ducha Páně napomenutí následovati víry vůdců svých; ačkoli sobě na čas odjatých. Nebo i proto Pán Bůh odjetí služebníků dopouští, aby se, jak se kdo mnoho a pevně pravdě Boží naučil, ukázalo. Jaký by to medle učedlník byl, kterýž by několik let se uče, nic sám udělati neuměl? než vždycky předce mistra při sobě, kterýž by mu ukazoval, míti chtěl? A takoví jsou rovně ti posluchači, kteříž bez učitelů hned nevědí, na čem jsou, hned se zvrtlati a zviklati daji, hned zpět letí a padají. Takoví byli Galatští, od nichž když sv. Pavel odšel, a falešní proroci přišli, hned se zmámiti a od pravdy odvésti dali, jimž bláznů nadal apoštol (Gal. 3, 1). Protož apoštolské v té příčině napomenutí na dvéře, na stěnu, na zákon, na ruku, na srdce sobě psáti má každý pobožný: Stůjte, bratří, a držte se vydaného vám učení, jemuž ste se naučili buďto skrze řeč a nebo list náš (2. Tes. 2, 14). K čemuž napomáhá pilné svůdcům vyhýbání a s nimi se v obecenství a řeč nevydávání, jakž Bůh poroučí (Řím. 16, 17. 2. Jan. 10). Na proti tomu, kteříž by téhož jako jejich první zprávcové učení byli, ty přijímati a jich užívati, by i tajné bylo, a chovati je v bezpečnosti povinni jsou (1. Kor. 16, 10).
Mezi tím povinni jsou také za své zprávce (jestliže v vězení neb u vyhnání zůstávají) Pánu Bohu se pilně modliti. Tak církev Jeruzalemská za Petra v vězení ustavičnou modlitbu konala (Skutk. 12, 5). Tak Pavel za sebe modliteb žádal (2. Kor. 1, 11. 2. Tes. 1, 22) a jim se těšil (Filip. 1, 19). Žádati pak zprávcům svým mají, nejen aby je Pán Bůh od zlého hájil, ale také, aby je tím dříve zase jim navrátil (Žid. 13, 18. 19).
Povinnost jest také posluchačů osiřalých, cest k dosažení zase milých zprávcův svých hleděti a šetřiti. Jak synové proročtí straceného svého otce Eliáše pilně hledali, viz o tom 4. Král. 2. A Ezdráše na poušti zašlého jak s pláčem hledali Izraelští, viz 4. Ezdr. 12, 40. K nalezení pak zase služebníků církve nejpřednější cesta tato jest, aby o to Bůh pohledáván byl modlitbami a pokáním. Nebo Kristus dí: Proste Pána žně, at vypudí dělníky na žeň svou (Mat. 9, 38). A 2. Par. 15, 3. praví se, že po mnohé dny Izrael zanechán byl bez zákona, bez kněží, bez učitelů; proto že se neobrátil k Hospodinu. Obraceti se tedy k Hospodinu a jeho za milost žádati jak jiné pokuty, tak i tuto odjímá.
Další: