|
- Komenský | - O sirobě | - |
Naproti tomu když by služebníci Kristovi praví a upřímí z míst svých vytlačeni a s stádečky sobě od Boha svěřenými rozloučeni byli: povinnosti jejich tyto se z písem znamenají:
Aby sebe pilně ohledávali, nedali-li sami k takové persequucí příčiny, buď hříchy svými Pánu Bohu, neb všetečností nějakou vrchnosti. Pán Bůh zajisté pro nepasení stáda zastavujé někdy pastýřům pasení (Ezech. 34, 10). A někdy pro mrtvost v vlastním svědomí pohybuje svícny služebníků z místa jejich (Zjev. 2, 4. 5). Někdy pak pro výtržnost proti vrchnosti vyhnáním neb složením z úřadů trestáni bývají; jako se Abiatarovi stalo, že pro všetečné v věci politické se pletení z kněžství ssazen (3. Král. 2, 26). Našli-li by se tedy v čem podobném vinni, povinni jsou s Danielem sv. říkati: Tobě, Pane, spravedlnost přísluší, nám pak zahanbení tváří; nebo sme hřešili proti tobě (Dan. 9, 7). Pakli svědectví nacházejí v svědomí svém, že v sprostnosti a upřímnosti Boží obcovali, sloužíce Pánu s pokorou a slzami, nepomíjejíce při lidu ničeho, což užitečného znali, nýbrž jim v známost uvodíce všelikou radu Boží, tedy to za potěšení srdcí svých s sebou odnášeti mají, jako s. Pavel (viz 2. Kor. 1, 12. Skutk. 20, 19. 26. 27). Pakli rozumějí, že je Pán Bůh pro nevděčnost posluchačů místům těm odjímá, povinni jsou za ně se Pánu Bohu modliti, aby jim Bůh v kázni oči otevříti, sobě usmysliti dáti a hřích ten i jiné prominouti ráčil. Tak se Mojžíš s Aronem, tak Izaiáš, Jeremiáš a jiní proroci a apoštolé za lid svůj (když viděli, že se rozhněvaný Bůh na ně potrhá) modlívali. Pakli by ani při lidu svém patrných bezbožností, pro něž by to Boží rozhněvání přicházelo, neznamenali, než že prostě od zlosti nepřátelské to se na ně valí: mají poznávati, že se na nich Kristovo předpovědění: Vyženou vás ze škol (Jan 16, v. 2) plní; z kteréž pravdomluvnosti Spasitele svého povinni jsou se těšiti radujíce se, že také hodni učiněni sou sami od svých osob nětco pro jméno Kristovo trpěti (Skutk. 5, 41).
Mají v svém vyhnání stálí býti a pro dosažení prebendy od poznalé pravdy neodstupovati. Tak Micheáš namlouván byv, aby se s Achabovými falešnými proroky srovnal, nevzal toho sobě na rozmysl, než odepřel pojednou (3. Král. 22, 13). A tohoť obzvláštně Kristus šetří, jak kdo z služebníků jeho v pokušení stálý jest (Zjev. 2, 13), slibuje upřímně stálým ochranu v pokušení (Zjev. 3, 10), po smrti pak korunu života (Zjev. 2, 10).
Povinni jsou v svém vyhnání a neb odsazení více než jindy (zaneprázdnění s lidmi nemajíce) písma svatá čísti a zpytovati a modlitby konati; jak pro potěšení v své sirobě, tak pro nabývání hojnějšího osvícení. Tak David u vyhnání nejvíc žalmů naskládal. Tak svatý Jan na Patmos s nebeskými viděními se obíral a evangelium své sepsal. Tak Pavel v vězení nejvíc a nejhorlivějších epištol napsal. Tak Eliáš před Jezabel utíkaje, 40 dní v síle Boží po poušti chodil, s angely a Bohem samým rozmlouvaje, a co dále činiti má, instrukcí bera. Tak sám Pán od zástupu byv na hoře Tábor vzdálen, na modlitbách trval, s Mojžíšem a Eliášem rozmlouval a budoucí slávy zakušení přijal.
Co se posluchačů dotýče, těm věrní Kristovi služebníci, i vzdáleni od nich jsouce, lásku a pamět povinni jsou prokazovati; a to v těchto stupních:
Předně při odcházení svém náležité bylo horlivé jim napomenutí učiniti. Čehož pěkný příklad a formule jest ono smutné a tužebné Pavlovo s posluchači v Milétu žehnání, kteréž vypsal svatý Lukáš Skutk. 20.
Povinni jsou za ně se Pánu Bohu pilně a každodenně modliti, aby jich Bůh sám v zámutcích potěšoval, ve mdlobě posiloval, v neumění osvěcoval, v libých i odporných pokušeních vítězství propůjčoval; summou od zlého ostříhal, a čeho se jim v službě zevnitřní nedostává, vnitřním Ducha svého dílem sám doplňoval. Tak se Pavel sv. za své posluchače vzdálen jsa modlíval (2. Kor. 13, 7. Efez. 3, 16. 17. Fil. 1, 4. 2. Tes. 1, 11). Tak Kristus Pán z světa se od své církve odebrati maje, horlivě svému nebeskému Otci ji poroučel (Jan 17, 9-11. 17). V nebi pak jsa ještě za ni na každý den oroduje (Řím. 8, 34. Žid. 7, 25). Obzvláště pak tu dobré jest služebníkům církve ono Samuele proroka promluvení před očima míti, kterýž: Odstup to ode mne, abych hřešiti měl proti Hospodinu a přestávati modliti se za vás, odpuštění bera od lidu řekl (1. Král. 12, 23). Hle, přestává-li církve služebník modliti se za lid svůj, hřeší proti Hospodinu.
Mají i vzdáleni jsouc předce na posluchače své pozor dávati; a jestliže je v pravdě státi vidí, z toho srdečně Bohu děkováti; jako tak svatý Pavel činil (Kol. 2, 5. Efez. 1, 16. Kol. 1, 3. 4. Filip. 1, 3. 4).
Mají také, pokudž možné, neopouštěti předce radou, napomínáním a potěšováním buď skrze osobné shledávání, neb vzkazování, neb skrze list, jakž činívali apoštolé (1. Kor. 16, 13. Efez. 4, 1. 2. Fil. 1, 27. Kol. 2, 6. 7. 8. 2. Tes. 2, 15).
Mají také srdečně toužiti po posluchačích svých, v střevách Ježíše Krista; jakž o sobě apoštol mluví (Fil. 1, 8), a přehorlivě se dnem i nocí modliti, aby zase spatřili tváře jejich a jejich nedostatek doplnili (1. Tes. 3, 10). Rozumějí-li, že posluchači sami také na ně vzpomínají a po nich touží, mají to za zvláštní své a veliké potěšení míti, příkladem Pavla svatého (2. Kor. 7, 5. 6. 7).
Mohou a mají sobě i prodloužení života žádati, buď jak zle buď, jestliže jen naděje jest, aby zase rozptýlené ovce své shledati a v řád Boží uvésti mohli (Filip. 1, 23. 24).
Naposledy navrátil-li by je zase Bůh k stádečku jejich, mají zdaleka na to pomýšleti, aby ne k zámutku, ale ku potěšení jim přišli (2. Kor. 2, 1), to jest přísní vyhledavatelé buď pádu jejich, neb svých škod nebyli, ale všecko duchem tichosti, pokory a lásky, k slávě Boží a potěšení svému i milých svých posluchačů konali.
zpět na obsah 
Další: O odpolu osiřalých.