|
- Komenský | - O sirobě | - |
Pozůstává poslední lidské siroby způsob, když kdo při živých přátelích osiří, to jest lásku u nich a dověrnost tratí. Nebo i to se říká, přítele na někom stratiti; tak David naříkal: Cizí učiněn sem bratřím svým (Žalm 69, 9). Kteří mne milovali, štítí se mne (Žalm 38, 12). Otec můj a matka opustili mne (Žalm 27, 10). Tak Job na své ode všech opuštění tu i jinde naříká; tak se po dnes ne jednomu přihází, a bývá to někdy těžší, bolestnější a lítostivější, než kdyby přátelé do konce zemřeli, pro ty i jiné příčiny.
Přichází pak na to, aby od přátel opuštěn byl:
Někdo svou nešlechetností; jako Kain, Chám, Absolon etc. pro vraždu a nestydatost mrzáci učiněni rodičům svým. A takovýmť se hodně děje, aby, poněvadž Boha a bázeň jeho opouštějí, od pobožných zase láskou a milováním opouštíni byli.
Někdo cizím osočením neb klevetami přátelům bývá zoškliven, jako Mifibozet Davidovi (2. Král. 16, 3), Amos u krále Izraelského (Am. 7, 10), Pavel u Korintských (1. Kor. 4).
Někdo v nemoci jsa zoškliví se i nejbližším svým, tak že jim těžek bývá. Naříkal nad tím Job, že se i manželka dýchání jeho štítila a k němu nechtěla, když jí i pokorně prosil pro dítky života svého (Job 19, 17). Podobně se Davidovi dálo, že mu v nemoci jeho i tovaryši jeho, kteréž miloval, stranili (Žalm 38, 12) a smrti jeho se těšili (Žalm 41, 9).
Někdo skrze chudobu přátelům v potupu a pohrdání přichází; jako se Jobovi stalo, kterýž, dokud byl bohatým pánem, ode všech byl ctěn a vážen, jakž mnohými slovy (v kap. 29) připomíná. Když pak přišel na bídu a nouzi, zlehčili ho sobě i ti nejlehčejší a nejnevážnější lidé, jakž v kap. 30. žalostně naříká. Přibuzní ho také opustili, známí se ho cizili, podruhové a děvky někdejší jeho naň nic nedbali, a služebník volán jsa neodpovídal, i když ho pokorně prosil (kap. 19, 13. 14. 15).
Podobně, když jiné jakékoli neštěstí přijde, tratívají se rádi přátelé; jako když David od Saule byl stíhán, každý se ho odčítal, i vlastní otec a matka, tyrana se bojíce, nic s ním činiti míti nechtěli (Žalm 27. a 142, 5.). Tak Pavel svatý naříká, že se zaň v vězení mnozí styděli, a když před císaře stavín byl, že ho všichni opustili (2. Tim. 4, 16). Podobně Krista učedlníci, když jímán byl, všichni opustili, Petr se ho i odpřísáhal. Tak se rádo Sirachovo povědění plni, že v štěstí člověka přátel mnoho jest, v neštěstí pak i přítel odstupuje (Sir. 12).
Někdy z pobožných někdo přátelům svým tím v nelibost vchází, když s nimi modlářství a bezbožnosti páchati nechce, ale pravdu neb bázeň Boží sobě oblibě jí následuje. Tak David naříká: Činí mi protivenství, proto že dobrého následuji (Žalm 38, 21). A opět: Cizí učiněn sem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne (Žalm 69, 9). Tak Pavel, jak brzy víru v Krista přijal, tak hned národu svému, zvláště biskupům, u nichž prvé velikou měl lásku, v nenávist upadl. A s tím se do dnes nejeden potkává podlé Písma: Synu, přistoupíš-li k službě Boží, připrav duši svou ku pokušení (Sir. 2, 1). A že nepřátelé člověka budou vlastní jeho (Mich. 7, 6), syn otce a otec syna, bratr bratra a sestra sestru zrazovati a na smrt vydávati že bude (Luk. 12, 53).
Co tu činiti ?
Náleží i to za Boží přepuštění míti, jako David; kterýž řekl: Ty si, Bože, vzdálil mé známé ode mne a zošklivils mne jim (Žalm 88).
Maji sobě Boha tím pilněji hleděti a jemu se těšiti; a ten jim za všecky státi bude. Tak Micheáš nevěru vlastních přátel připomenuv, hned dí: Protož já na Hospodina vyhlédati budu a v něj doufati budu. (Mich. 7, 7). Tak David: Otec můj a matka opustili mne, ale Hospodin mne k sobě přivine. Neopouštějž mne, Bože, aniž se mne zhošťuj (Žalm 27, 9. 10). Tak v žalmu 142. Ohlédám-li se na pravo i na levo, není, kdo by mne znáti chtěli, a neb se ujíti o mne. Protož k tobě volám, Hospodine, ty jsi doufání mé. Tak v žalmu 38, 22. a jinde.
Znají-li však, že přátely své nětčím nenáležitým urazili a od sebe odvrátili, povinni jsou mysliti na to, aby napravili a srdce jejich zase k sobě naklonili. Tak syn marnotratný k otci se navrátil, pokořil, nápravu sliboval (Luk 15). Tak Onezim od Filemona zběh a jemu nětco ustraniv a tak ho skormoutiv, zase se k němu s přímluvou Pavlovou pokorně navrátil (Filem. 18). Tak Absolon skrze přímluvu a pokoru k otci se lísal, ačkoli v té pokoře a pokání nesetrval (2. Král. 4). A takť každému činiti sluší podlé Kristova napomenutí: Rozpomenul-li by se, že bratr tvůj (neb otec, neb matka, neb dobrý přítel) nětco má proti tobě, jdi, smiř se s ním (Mat. 5, 23). Nemohli-li by pak upřímě své omluvy činěním rozhněvání jejich ukrotiti, mají se milosrdenstvím Božím pokojiti a jemu se těšiti. Zvláště trpí-li od svých pro následování pravdy nenávist, lépe jest všech na světě přátel a přízně jejich oželeti, než co proti Bohu a svědomí jim k vůli činiti. Nebo tak radí Kristus (Luk. 14, 26).
Další: