|
- Komenský | - O sirobě | - |
Nejžalostnější pozůstává siroba, když kdo Boha stratí. Nebo tratí s ním všecko požehnání, pokoj, radost a život, časný i věčný. Opouštějí jej také hned při tom angelé i všecka stvoření.
Stracen pak bývá Pán Bůh tak a tehdáž, když se od někoho milostí a milosrdenstvím odvrátí; a to buď na čas a neb věčně. Na čas Pán Bůh opouští vyvolené své, když potřebu znaje, v moc nepřátel duchovních neb tělesných je dada, sám zatím ustoupí v stranu a jako skryje se, aby ani pomoci ani potěšení jeho nijakž znamenati nemohli. Toto opuštění jest domnělé toliko; proto že v pravdě Pán Bůh vyvolených svých neopouští, nýbrž je tehdáž nejvíce miluje a jejich dobré obmýšlí, tak cize se stavěje toliko pro vyprubování a roznícení ctností jejich. Vedlé čehož by vlastněji dopuštěním slouti mohlo, jakž zpivá pobožné srdce: Což. koli na mne dopustíš, věřím, že mne neopustíš.
Takové to dopuštění dvoje jest: Jedno lehčejší, když Pán Bůh nepřátely tělesné a bídy spustě, bud samotně na člověka, a neb společně na celou církev, tak se potom staví, jako by do toho nic neměl a spomoci ani nemyslil. Učinil to Davidovi, jehož poručiv na království pomazati, potom naň nepřátely dopustil, před nimiž deset let se pokrývati musel, žádné hodiny sebou bezpečen nejsa, až i volal: Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka? a skrýváš se v čas ssoužení, když bezbožník trápí chudého ? (Žalm 10, 1.) Učinil Jobovi, na nějž všecky bídy a bolesti spustiv, sedm let ho (jakž rabbínové smejšlejí) nechal beze všeho odtušení, až i naříkati musil: Nemám vyslyšení, ačkoli volám; zpodvracel mne všudy vůkol a již naději mou odjal (Job 19, 7. 10). Učinil celé církvi své za Jeremiáše, že vzbudil proti ní všecky nepřátely vůkol, sám se skryl; a ač rozprostírala ruce, potěšení však doprositi nemohla (Pláč Jerem. 1, 17). Protož prorok naříká: Pozdvihujeme srdci i rukou svých k Bohu silnému v nebe, a však neslyší; obestřel se oblakem, aby k němu ani proniknouti nemohla modlitba (Pláč Jer. 3, 41. 44). Učinil to též oné Kananejské ženě, na jejíž dcerku ďábla spustiv tak toho nechával; a když se k němu obrátila a o pomoc volala, ucházel, skrýval se, odvracel, odháněl ji, zjevně, že jemu do toho nic není, mluvě (Mat. 15).
Druhé opuštění neb dopuštění těžší jest, když Bůh duchovní těžkost, to jest zlé svědomí a hrůzu zatracení, na člověka spustí, tak že jemu nic než hrozný hněv Boží na oči jde, a že od Boha pro své hříchy na věky zavržen jest, a neb bude, se leká.
Příkladové toho ač nejedni v pismích svatých jsou, nejpatrnější však dva, na dvou také nejhorlivějších služebnících Božích, Jobovi a Davidovi. Z nichž onen těmito slovy čitedlnost hněvu Božího pronesl: Střely Všemohoucího váznou ve mně, a hrůzy Boží bojuji proti mně (Job 6, 4). A opět: Prchlivost Boží zachvátila mne, vzal mne v nenávist, škřípí na mne zuby svými, jako nepřítel zaostřil oči na mne (Job 16, 10). Tento pak zjevně dí: Bože můj, Bože můj, pročež si mne opustil a vzdálil se od spasení mého ? (Žalm 22, 2.) A v Žalmu 88: Proč, ó Hospodine, zamítáš mne ?, a tvář svou ode mne odvracíš ? Snáším hrůzy tvé a děsím se, hněv tvůj přísný obořil se na mne, a hrůzy tvé krutě sevřely mne. Naplněna jest trápením duše má, a život můj až ku peklu se přiblížil (15. 16. 17). A Žalm 6, též 32. a 51. a 77. to též osvědčují.
Příčina, proč Pán Bůh na vyvolené své takové hrůzy dopouští a v nich do času opouští, někdy jsou hříchové jejich, jako bylo při Davidovi, od něhož se pro spáchanou vraždu a cizoložství odvrátil Bůh, tak že zažžený proti sobě hněv Boží nebohý David cítě a v něm jako tonouti začínaje volal: Bože smiluj se nade mnou, Bože, nezamítej mne od své tváře, a Ducha svého svatého neodjímej ode mne; Bože, toběť jsem zhřešil, vytrhni mne z pomsty pro vylití krve (Žalm 51). Někdy se žádná v člověku příčina nenachází, jen že se Bohu vyvoleného svého tak pozkusiti líbí; jako bylo při Jobovi (Job 16, 17).
A však jakkoli jest, a odkudkoli ta hrůza hněvu Božího pošla, a jakéhokoli Božího opuštění člověk, buď tohoto časného, neb onoho věčného se leká, vždycky jemu toto dvé na péči míti i povinné i prospěšné jest:
I. Aby to hříchům svým připisoval a k nim se štědře před Božím oblíčejem přiznával. Tak činil David, teskle v tělesném vězení ; tak Manasses, od Boha časně opuštěn jsa a věčného zavržení se lekaje (Dan. 9. Modl. Manass). Tak David, před hněvem Božím se třesa (Žalm 51). Kterýž i připomíná v Žalmu 32. nám k výstraze, že dokud tajil hřích svůj a za nevinného se stavěl, dotud v něm kosti prahly; ale jakž na sebe Hospodinu vyznal přestoupení svá, že mu hned odpustil. K Jobovi také, ačkoli nevinnému, nedříve však lítostí a požehnáním navrátiti se chtěl, než až se mu pokořil (Job. 42). Protož církev ona stará nad tím, že ji opustil Hospodin, ponaříkavši řekla: Proč by sobě však stýskal člověk živý nad kázní za hříchy své? Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se k Hospodinu (Pláč 3, 39). Patrnéť jest ze všeho toho, že mysli zkormoucení a Božího opuštění se lekající na všem světě platnějšího prostředku není, jako vylévati duši před Bohem, nížiti se, vyznávati viny a prositi za milost.
Druhé, mají pobožní i v čas nejtěžších pokušení a pochybování předce věřiti, že Bůh přitomen jest a na ně laskav; by pak ani jiskry milosti neznamenali, než sama toliko znamení hněvu odevšad. Nebo tak dí Písmo: Dobré jest muži, očekávajícímu na spasení Hospodinovo, kterýž by i opuštěn byl, trpělivě se má v tom, což na něj vzloženo, dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala náděje. Nebo Pán nezamítá na věčnost, nýbrž ač zarmucuje, však se zase slitovává; protože netrápí z srdce (Pláč 3, 27). Tak činil Abraham, kterýž, čím mu víc Pán Bůh s naplněním slibů odkládal a jako z nich nic činil, tím povolněji jim věřil. Tak Jákob, kterýž, když se Bůh v lidské postavě jemu ukázal, od něho se potrhoval, jeho se tím silněji chopiv řekl: Nepustím tě, leč mi požehnáš (Gen. 32). Tak David, kterýž v pokušení jsa řekl: Ačs mi, Hospodine; úzkostí velikých a hrozných okusiti dal; však vím, že mne z propasti zase vyzdvihneš (Žalm 71, 20). Tak Job, kterýž u prostřed největších bolestí jsa zvolal: Nepřestanu doufati v tebe, by mne i zabil (Job 13, 15). Tak Kristus, kterýž na kříži s velikým křikem a slzami v strachu a hrůze naříkal: Bože můj, Bože můj, pročs mne opustil (Mat. 27, 46). A však hned za tím řekl: V ruce tvé, Otče můj, poroučím ducha svého (Luk. 23, 46). Z kterýchž příkladů patrné jest, že člověk pobožný může a má, byť ho Bůh viditedlnou pomoci opustil, nýbrž třeba i do pekla pohřížil, předce silně v Boha doufati. K čemuž (mimo již připomenuté věci) tyto tři regule velmi nápomocné budou:
Že darů svých Bůh nelituje (Řím. 11, 29), to jest, že kteréž jednou zamiloval, miluje je stále až do konce (Jan 13, 1). Jestliže tedy kdo kdy v životě svém cítil v sobě Boží lásku, ten nemá naprosto mysliti, aby ji Bůh od něho odníti měl, ačkoli se tak staví; proto že Bůh není měnitedlný jako čloyěk (Mal. 3, 6). Tak se David u prostřed nejtěžšího vnitřního pokušení z pochybování vyvodil, předešlou Boží k sobě lásku za důvod sobě bera, že ho Bůh nezavrže. O čemž přečti Žalm 77. A takť apoštol učí (Řím. 8, 30. 32. 37).
Že v čas trápení (ne z smyslu, a neb čitedlnosti vlastní ale) z víry živi býti máme. Nebo tak poroučí Bůh (Abak. 2, 4). A to povědění vlastně se sém vztahuje, a ten jeho vlastní smysl jest, a dokládá tam Pán Bůh: Jestliže se kdo nad to zpíná (t. rozumem tu svým co činiti chce), toho duše není upřímá v něm. Poněvadž tedy Bůh dostatečně se i zjevným svědectvím prohlásil; že netrápí z srdce, když trápí (Pláč 3, 33), nýbrž když trápí, že tehdáž miluje (Přísl. 3, 11), i příklady to jistými utvrdil: my tomu věřiti jsme povinni, by pak oči, uši, chřípě, jazyk, kůže, srdce naše nic než: Nikoli, nikoli! volalo. Nebo lépe jest, abychom my sebe bez rozumu býti věřili, nežli aby Boží slovo v pochybnost a dílo jeho při nás v podezření taženo býti mělo.
Že Boží starodávní jest obyčej, aby skrze odporné a proti sobě čélíci věci dělal. Suďme všecky Boží skutky, spatříme to. Nebe a zemi ne z něčeho, než z ničeho postavil. Tvor ze všech tvorů nejslavnější sformovati maje, ne z oblohy nětco blesku; než z země kus bláta k tomu vzal. Po potopě lidem to ujistiti chtěje, že jich vic vodami nezatopí, postavil jim v rukojemství duhu; ješto ta sama z sebe nic než vody vyznamenává a přináší. Josefa povýšiti chtěje, kázal ho v otroctví prodati a potom ještě do žáláře uvrci. Davidovi maje královský trůn utvrditi, poručil ho z království vyhnati. Když skrze Eliáše obět zapálena býti měla, vodou ji politi rozkázal; ješto to k uhašení, ne k zažžení příprava jest. Podobně když v Káni vína k veselosti přidati chtěl, vodu nositi poručil. Když slepému zrak navrátiti strojil, bláto mu do očí cpal; což (chceš-li se rozumem zpravovati) k oslepení,člověka, ne k uzdravení cesta jest. Podobně při spasení našem postupoval: Přijda, aby nás z smrti vysvobodil, sám se jí požříti dal; maje nás vésti do ráje, sám (jako by jej naděje zmejlila) v pekle se octl; maje ďábla, peklo, hřích přemoci, sám se jim jíti a svázati dal; a maje svět ku poslušenství víry sobě podmaniti (i krále mocné i filosofy moudré), dvanácte chudých, hloupých rybářů s holýma rukama a jazykem na ně poslal.
Ó divnějších cest Božích! Tak i tuto. Koho by nejraději k sobě přitrhl, to tím od sebe strká; s kým sě nejblíž spojiti strojí, toho opouští; koho nejvíc potěšiti míní, toho nejvíc kormoutí; a naprosto služebníky své do nebe, ale skrze předpeklí vede: Čemuž porozuměvši svatá ona Anna, tak o tomto Božím dile zpívala: Hospodin nejprv umrtvuje, potom obživuje; uvodí do pekla a vyvodí z něho; ochuzuje, pak zbohacuje; ponižuje, povyšuje, a koho posaditi strojí mezi knížata lidu svého, toho nejprv do bláta tlačí (1. Král. 2, 6). Zvyklý tedy to jest a přeužitečný Boží pořádek, skrze oheň k rozvlažení a skrze zármutky ku potěšení vésti, a koho nejvíc miluje, toho nejvíc v trápení podržeti.
Užitek pak takového přemnoženého ssoužení tento jest, že pochybíc sami o sobě, učíme se nedoufati sami v sobě, ale v Bohu, kterýž i mrtvé křísí, jakž přepěkně Pavel s. o sobě sám mluví (2. Kor. 1, 8. 9). A sladkosti milosrdenství Božího ten teprv rozumí, kdož hořkosti hněvu jeho zakusil. A protož kdykoli na ta místa přicházíme, se od Boha opuštěni býti zdáme, máme se těšiti, a to tím:
Přítomností Boží; kteráž řekla: Nikoli nenechám tě, aniž tě opustím (Žid. 13, 5). A ačkoli se zdá, že nás opustil, zdá se však toliko, v pravdě neopouští nikdá církve své, ani koho z oudů jejich. O čemž tato jest přerozkošná Boží řeč: Říká Sion: Opustiltě mne Hospodin, Pán zapomenul se na mne; i zdaliž se zapomenouti může žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého ? A byť se i ona zapomenula, já se nezapomenu. Aj, na dlaních vyryl sem tě etc. (Izai. 49, 14). A v kap. 66: Aj, já na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha a třese se před slovem mým. A v Žalmu 91: Já s ním budu v ssoužení. Již pak kdy medle víc jsme v ssoužení? kdy se víc třeseme a skroušeni jsme v duchu? jako když sme od lidí i od Boha opuštěni a žádného vnitř ani zevnitř spomocníka a potěšitele necítíme? A protož tu on nejpilněji na nás hledí, tu nám nejpřitomnější jest v pravdivé pravdě.
Věrností Boží, kterýž těžkostem se nad možnost rozmáhati nedopustí, nýbrž a neb bídám učini přítrž, kdybychom klesnouti měli; a neb, abychom neklesli, silou svou podepře jistotně; nebo věrný jest (1. Kor. 10, 13).
Užitky, kteříž nám odtud pojdou, když bázeň a průbu Boží vystojíme. Nebo jak jiná trápení, tak obzvláštně toto na čas se dějící opuštění Boží poznání hříchu, pokoru, trpělivost, vroucnost a horlivost jak k modlitbám, tak ku pobožnosti v nás působí a vzbuzuje a nás naposledy Kristu podobné činí; kterýž ačkoli Syn Boží byl, a však z toho, což strpěl, naučil se poslušenství (Žid. 5, 8). Strpěl pak i to, že od Boha opuštěn byl (Mat. 27, 46). Bůh pak které sobě vyvolil, ty předzřídil, aby ve všem připodobněni byli k obrazu Syna jeho (Řím. 8, 29). Kteři tedy připodobněni budou k Kristu v utrpení, ti jistotně v slávě také; proto že týmiž šlepějemi vede všecky vyvolené své nebeský Otec, kterými Syna svého vedl (Fil. 3, 10. 1. Petr. 4, 13). A protož jemu, samému moudrému Bohu, ze všeho všudy, i z takového divného nás cvičení sláva buď a požehnání na věky věkův Amen.
Další: