|
- Komenský | - O sirobě | - |
A to potud o domnělém a na čas trvajícím opuštění Božím. Následuje pravdivé, kterýmž věčně opouští ty, nad nimiž se smilovati neuložil. A toť jest vlastně siroba nešťastná, žalostná a věčného oplakávání hodná siroba, běda těm a přeběda, kdož tak osiřejí.
A ta opět dvojí jest: jedna v tomto, druhá v onom životě. V tomto životě opouští Pán Bůh bezbožné milostí a milosrdenstvím; odjímaje od nich ducha svého, aby se sami zpravovali a po svých hlavách chodíce k zahynutí kráčeli. O tom písmo dí: Převrácená přemyšlování odlučují od Boha. Nebo Duch s., duch kázně odstupuje od bezbožných (Moudr. 1, 3. 5). A žalm dí: Ty, Hospodine, neoblibuješ bezbožnosti, nešlechetník u tebe místa nemá, v nenávisti máš činitele nepravosti (Žalm 3, 5). Bůh pak sám takto dí: Poněvadž pohrdli radou mou, budou nasyceni radami svými (Přísl. 1, 30). A takovýť člověk ducha Božího zbavený a vlastními radami se zpravující nemůž než zle a neštastně kráčeti; proto že bez Boha člověk ani pomysliti nic dobře nemůže, nercili učiniti (2. Kor. 3, 5. Fil. 2, 13). A od koho odstoupí Bůh, odstoupí i angelé svatí. Kde pak Bůh a angelé nejsou, tu volný přístup má ďábel, a srdce takové bez odporu opanuje a v něm bydleje, kam chce, vnukáními svými kloní; to jest, neštastně po cestách zatraceni vodí. Čehož, Bože, uchovati rač každého věrného pro milosrdenství své.
Příčina, proč Pán Bůh tak na konec od některých odstupuje, ukazuje se v knize Přísloví.
Že jest zpoura a svémyslnost jejich, když se Bohu ku poslušenství oddati a ani, když volá, pozorovati nechtí; nýbrž obracejí se k němu hřbetem, a jakž Job dí, odstupují od něho a Bohem od sebe strkajíce říkají: Odstup od nás, nelibujeme cest tvých. Což tedy činiti má ten Bůh všemohoucí? (Job. 34, 27. a 22, 17.) Tak od Saule krále pro neposlušenství jeho odstoupil duch Hospodinů (1. Král. 15). Tak když Jidáš věrně od Pána napomínán byv nic nedbal, Pán omoče skyvu chleba dal jemu řka: Co činíš, čiň spěšně. Čímž jemu od sebe výhost dal, a Satan hned do něho (jakožto od Boha opuštěného příbytku) vstoupil (Jan 13, 27).
Znamení pak takových cele od Boha opuštěných, neštastných lidí tato jsou:
Nerádi na Pána Boha myslí a tomu, jak mohou, vyhýbají, nýbrž známost Boží v sobě dusí, srdce své tak i jinák namlouvajíce, aby tomu věřilo, že žádného Boha není (Žalm 14, 1), proto že by rádi, aby ho nebylo. Pakli srdce svého na to navésti nemohou, a ono předce někdy na Boha vzpomene, tedy se to s lekáním a jakousi k Bohu nenávistí děje, jako by na kata vzpomenulo.
Nic méně ačkoli se Boha děsí, jeho se však neostýchají, hřeší směle a bezuzdně, bez ohledu na Boha a svědomí, leč na lidi pro lidský stud někdy nětco pozoru dávajíce; na lidi, pravím, Bůh a svědomí u nich ničímž jest. Tak Kaina sám z nebe Bůh v jeho rozpálené zlosti a vsteklosti pamatoval; a však platno nebylo (1. Mojž. 4). Tak Jidáše v zlém předsevzetí Pán hamoval; a však na darmo (Mat. 26). Tak Saul víc než jednou v vlastním svědomí přesvědčen byl a vyznal, že zle činí, nevinnému Davidovi se protivě, a však to předce činil (1. Král. 24. a 26.)
Po spáchání nešlechetnosti jakékoli na pokání nic nemyslí, nýbrž pléší ve zlém, kochajíce se v svých prostopášnostech (Přísl. 2, 14. Oz. 9, 1). A byť je pak Pán Bůh i slovem svým a neb pokutami pamatoval, hnouti se nedají; jako Kain, kterýž, i když mu Bůh milosti podával, i když pokutami hrozil, nechtěl, raději s Bohem disputoval, že hřích jeho nemůž odpuštěn býti; v které zatvrdilosti i setrval. Tak Saul, Achitofel, Jidáš, než by pokání činili, raději zazlobíc se zoufali.
Pakli kdy pokání činí a neb činiti chtějí, bývá to jen rty pošmourně, srdce o tom nic neví a od nešlechetnosti nepouští; jako Achab slyše pohrůžky Boží, oblekl žíni a chodil krotce (3. Král. 21, 27). Mezi tím modlářem a ukrutníkem zůstával předce; jakž tam následujíci kapitola ukazuje.
A byť i srdečné bylo hříchů želení, ne proto však jich želejí, že Boha jimi urazili, než že rozumějí, že přicházejlcím pomstám nevyhnou; jako Saul a Jidáš.
A byť i chtěli srdečně se k Bohu obrátiti, nemohou, Ducha svatého, jehož vlastní dílo jest pokání (Žid. 6, 3), nemajíce. Tak Ezau s pláčem pokání hledal, a však nenalezl (Žid. 12, 17). Pravéť jest, ach, pravé o takových, což Kristus o Jidášovi řekl, že lépe bylo nenaroditi se člověku tomu. Nebo kdo zde tak bez Boha živ jest a bez Boha dokonává, ten ho i na věky zbaven bude.
Další: