|
- Komenský | - O sirobě | - |
Pravé jest to: Bůh a přirození nic daremně nečiní. Ale pravé jest také, že my lidé nevždycky a nevšudy příčinám Božím, proč on co činí, rozumíme, jako i tuto. Nětco však z Božího slova předce se domýšlíme.
Předně pak, chce tomu nevyhnutedlný smrtedlnosti lidské zákon, aby jedni od druhých mřeli; aniž to jinák býti můž. Jak list zelený na stromě hustém, jeden prší a druhý se pučí: tak, co se z těla a krve rodí, jedno skonává, druhé se plodí (Sir. 14, 19). Nebo jednou jest uloženo všechněm umříti (Žid. 9, 27). Kterýž úsudek poněvadž veřejný jest všelikému tělu, nemůž to žádného v světě minouti. Mně dnes, tobě zítra (Sir. 38, 23). Buď kdo komu přítelem neb nepřítelem, plač kdo po kom neb se směj, nic tu neplatí; komu přišel čas jeho, jdi předce tam, odkudž se nevrátíš zase (Job 10, 21).
Mimo to pak mívá Pán Bůh zvláštní své ty i ty příčiny, proč některé sirobou navštěvuje. Někoho, aby na svou smrtedlnost pamatovati se naučil. Nebo ačkoli příkladové smlrtedlnosti každý den v světě před očima bývají, a však dokud jiní toliko mrou, bláznivá mysl naše za věc jakousi cizí a k sobě nehrubě přináležející sobě to pokládá; ale když smrt blíže se přitočíc od boku nám neb od srdce někoho odtrhne, tu teprv trnouti a vyrozumívati začínáme, že i my v rodu našem smrtedlní jsme, a že i sami když tedyž trefeni budeme, před očima se nám to maluje. Tak Mojžíš, když mu na poušti všecken jeho lid a mezi nimi i přátelé, strejcové, bratří a synové jeho zemřeli, teprv nejlépe, jak bídný jest ten smrtedlný lidský život, přemyšlovati začal a o tom žalm 90. složil; horlivě Boha, aby ho naučil počítati dnů svých, aby moudrost uvoditi mohl v své srdce, žádaje (v. 12). Tak David, když mu syn umřel, že za ním půjde, sobě připomenul (2. Král. 12, 23).
Někdy, že sobě přátel svých od Boha daných nevážíme, béře je Pán Bůh zase. Tak hrozil Jeruzalémským, že jim pro nevděčnost a nevážení sobě dobrodiní Božských všecky nejpotřebnějši lidi zodjímá (Isai. 3, 1. 2. 3), silného a válečného, soudce i proroka, mudrce i starce, počestného i rádce, vtipného i výmluvného etc. A v knize Moudrosti praví se, že Pán Bůh vyvolené své často před časem z prostředku hříšníků vychvacuje; poněvadž sobě z nich svět příkladu nechce bráti k ctnostem, aby snad oni světa sobě k následování za příklad nevzali, přelštěni jsouce. Moudr. 4.
Někdy zase, že přátely své nad příliš milujeme a na nich sobě víc, než sluší, zakládáme, béře je Bůh. Na konec zajisté tomu chce, abychom my jej samého a ne někoho jiného za svrchovaného přítele a ochránce měli a jeho sobě toliko přízně nade všecko hleděli; my pak majíc tělesné přátely, tak sobě někdy, jako bychom Boha v nebi nepotřebovali, počínáme a na něj zapomínajice, v těchto doufání a kochání skládáme. Ješto, poněvadž přátelé dar Boží jsou, milovati je sic, ale více dárce Boha náleží; poněvadž slušné není, aby dar více než dárce milován byl. Pakli kdo to činí, a dárce tomu vyrozumí (i mezi lidmi to bývá), nemůž než proti nesmyslnému takovému horliti a jemu dar svůj zase vzíti. A toť jest, což Kristus řekl: Miluje-li kdo otce, matku, syna neb dceru více než mne, není mne hoden (Mat. 10, 37), proto že se modlářství dopouští. Protož to obyčejně bývá, že kteroukoli časnou věc kdo nesmírně miluje a k ní srdce přikládá, brzy o ni se připravuje; proto že Pán Bůh (jestliže s ním dobře míní) preč jemu ji béře, aby v milování a hledání Boha (na čemž samém věčné jeho dobré záleží) překážky neměl.
Někdy Pán Bůh na někoho sirobu dopouští pro zkušení, aby se podíval, co činiti bude člověk, když mu k srdci sáhne a to, co on nejmilejšího má, vezma v stranu tím hodí a pošlapá. Tak Jobovi milé jeho, pobožné, poslušné dltky všecky jedné hodiny zbíti dopustil jen pro zkušení trpělivosti jeho (Job 1). Tak se Abrahamovi na synáčka jeho Izáka, kteréhož jedinkého měl, potrhoval toliko pro podívání se na jeho poslušenství (1. Mojž. 22).
Někdy na někoho z pobožných sirobu vzkládá, aby jej jiným za příklad a zrdcadlo vystavil svých spravedlivých soudů. Jako když Ezechielovi proroku milou jeho manželku, kteráž žádost očí jeho byla, v náhle umořil a ještě k tomu plakati jí zapověděl; aby (prý) neposlušní posluchači jeho to vidouce vzhlédali se, jak je pro jejich zatvrdilost hrozně Pán Bůh navštiví, všecka potěšení jejich jim zodjímaje (Ezech. 24, 16).
Summou, jak jinými metlami svými, tak siroby uvozováním Pán Bůh bezbožné tresce a potírá, pobožné probuzuje a cvičí. Nebo všecky věci pobožným k dobrému, hříšníkům pak ke zlému se obracejí (Sir. 39, 32).
Blahoslavený, kdož kázeň Páně ve všem dověrně přijímá.
zpět na obsah 
Další: Jak se lidé osiřalí chovati a čím potěšovati mají?