|
- Komenský | - O sirobě | - |
Co pak činiti, když by na někoho nenadále siroba větší neb menší připadla ? V pravdě žeť jest potřebí tomu se z Božího slova a příkladů chvalitebných naučiti; nebo umění jest. Umění jest, pravím, když se marináři násilím větru provazové, plachty a vesla potrhají a potřískají, když se formanu v blátě uvázlému voje, rozvory, kolo, koně polámí a zutrhají, když se generálu před nepřítelem soldáti kácejí a prchají; když soudícímu se rukojmové, svědkové, prokurátoři coufají, když se kupci z krámu a truhel i koupě i peníze tratí, když se nemocnému apatéka rozháže: tu, pravím, aby plavec vyploul, forman vyjel, bojovník se probil, soudící se při vyvedl, kupec handle obhájil, umění potřebí jest. A nemenšího také, jestliže právě osiřalý člověk beze škody na těle, na duši, na statku, na poctivosti ostáti má.
Bývali zajisté a jsou lidé, kteřiž nenadále přátely strativše, z netrpělivé tesknosti v zoufání upadali a sami sobě hrdla zodjímajíc, o tělo i duši sami se připravovali, jako onen Pyramus a Thisbe a jiní. Někteří v zámutku se nehamujíce, upadají v nemoc a smrt, jakž se to oné Artemizii, královně v Karii, přihodilo, kteráž po manželu svém, Mausolovi králi, teskností umřela. A přihází se do dnes mnohým, že zahořekujíc sobě hrdlo za to dávají. Nebo z zámutku pochází smrt, dí Sirach, a zámutek srdce ujimá síly, (Sir. 38, 19). Mnozí se reptáním proti Bohu bud slovy zjevně, a neb myšlením tajně dopouštějí. Summou převelmi málo jest Jobů, kteříž by v takové příčině nehřešili a nepřivlastnili Bohu něco nemoudrého (Job 1, 22).
Čehož všeho aby se pobožný křesťan vystřáhnouti mohl, potřebí jest, když sirobu Pán Bůh dopustí, míti se trpělivě, pokorně, pobožně, dověrně.
K trpělivosti napomáhá toto tré:
I. Aby člověk soudil, že co se koli s strany osiření jeho stalo, jistá Boží vůle se stala. Nebo dobré i zlé věci, život i smrt, chudoba i bohatství ode Pána jest (Sir. 11, 14). Jak hlína jest v rukou hrnčíře, s kterouž nakládá, jak chce (dělaje z ní nádoby a béře podlé líbosti), tak jsou lidé v rukou Stvořitele svého, a zachází s nimi dle usouzení svého (Sir. 33, 13. Jer. 18, 6). A dělá-liť to při všech lidech, jakým bychom právem my s přátely svými z toho vyňati býti chtěli? Spravedlnost at jde, by pak svět zahynouti měl, říkával šlechetný císař Maximilián. Ale co spravedlivějšího, jako Boží o nás úsudkové? A protož by se někdo z nás na tisíc kusů rozskočiti měl, lépe jest, aby Boží uložení šlo, a my ustupovali, nežli aby nám Bůh k vůli skutků svých pořádek měniti měl. Měniti však nebude, jděme my neb se zpěčujme, osudové půjdou předce.
Lépe jest tedy podkloniti vůli svou, aby, co se líbí Bohu, také se líbilo člověku, a vůle naše vůli Boží ustupovala, tak abychom s Jobem říkali: Ponesuť, nezruším (Job 34, 31). A s Davidem: Oněměl sem, Hospodine; a neotvírám úst svých, proto že si ty to učinil (Žalm 39, 10). A opět s Jobem: Přiď na mne cokoli, proč bych trhati měl masso zuby svými a duši svou klásti v ruku svou ? By mne i zabil, v něj doufati budu (Job 13, 13. 14. 15).
Souditi má v příčině té pobožný člověk, že cokoli Bůh činí, pro jistý cíl to činí. Nebo jemu jsou od věků známá (t. dobře uvážená) všecka díla jeho (Skutk. 15). Poněvadž pak Bůh dobrý jest, má vždycky cíl všech svých činů dobrý, jmenovitě slávu svou; a užitek lidský, buď těch, kteréž z světa pojímá, neb těch, kterýmž je on odjímá. Čemuž ač my ne vždycky rozumíme, vždycky však věřiti máme. Nebo lépe jest, abychom my se rozumu odečtli, nežli Bohu nerozumného a nerozvážlivého nětco připsali (Job 1, 27). Někdy že miluje přátely naše, chce je míti blíže sebe, a ač my je také milujeme a s sebou bychom je rádi měli, On však přední k nim právo maje a lepším je opatřiti chtěje, než s námi mají, potěšením, nedbá v té příčině na nás, koná vůli svou předce, s kterouž my, nechceme-li za závidící i Bohu přátel svých i přátelům svým u Boha potěšení vidíni býti, spokojeni býti máme. Kdo ví také (mysliti sobě máme), neměl-li Pán Bůh té příčiny, o níž Moudr. 4, 11. napsáno, že někoho z prostřed hříšníků vychvátiti pospíšil, aby zlost nezměnila rozumu jeho a lest nepodvedla duše jeho. Nebo i naši ti milí přátelé lidé byli, mohlo se i jim lidského nětco přihoditi, buď vrtkost při Boží pravdě, neb sic pád nějaký (nebo, jakž se tam praví, nešlechetné mámení i upřímý úmysl převrací); z čehož by i nám buď spolu pád neb hanba, neb zámutek aspoň pojíti mohl. Což Pán Bůh jahožto vševědoucí předzvěděv, předešel, a předešel tím jejich nebezpečenství a naši žalost. Krátce mluvě, buď ono cokoli, Pán Bůh ví, proč to učinil, na tom přestávejme.
Nejplatnější k trpělivosti pomoc tato jest, aby člověk soudil, že vezdejší tento život není k tomu, aby stále trval, než toliko jest projití a neb proskočení k životu tomu, kterýž trvati má. A protož přátelé milí že nás neodešli, než předešli toliko tam, kamž i my brzo (nechť se nám jen dlouhá chvíle nezdá) za nimi půjdeme a s nimi se zase shledáme. A tu teprv bude stálý byt a potěšené tovaryšství, jemuž smrt na věky přítrže učiniti moci nebude. A těmito slovy aby se osiřalí křesťané obzvláštně potěšovali, poroučí Duch Boží (1. Tess. 4, 17).
Pokora záleží v tom, aby člověk osiření své metličkou Boží býti znal, a před ním, Stvořitelem svým, se nížil, pýřil a vyznával, z kázně děkoval, za milost a prominutí dalšího trestání prosil. Nebo poněvadž hříšní jsme před obličejem Božím, sluší při každé na nás dokračující kázničce v srdci se ubodnouti, hříchům svým pokutu připsati a Pánu Bohu se vinnu dáti.
Kdo pobožnější nad Joba ? jehož ne pro ztrestání hříchů, než pro vyprubování trpělivosti sirobou navštívil Pán Bůh? a však že se vinen dáti nechtěl (ačkoli sebe v ničemž zlém svědom nebyl), byl by tím brzo zavedl, jakž z oné k němu Boží řeči: Co soud můj zrušiti chceš? co mne odsoudíš, aby sebe sám ospravedlnil? (Job 40, 3.) patrné jest.
Dobře tedy učinil David, že když jemu smrt syna jeho zvěstována pro hříchy jeho, plakal a modlil se a postil sedm dní (2. Král. 12, 16). Dobře i ona Sareptánská vdova, když jí v přítomnosti Eliášově syn umřel, že sobě hříchy své na pamět přiveduc řekla: Přišels ke mně, muži Boží, aby mi připomenul hříchy mé a umořil syna mého (3. Král. 17, 18). Pokorně se měla i Noemi, když ji manžela a oba syny vzal Pán Bůh; protož řekla: Hořkostí naplnil mne Všemohoucí, vyšla sem odsud plná, a aj, zase mne prázdnou přivedl Hospodin (Rut. 1, 20).
Ta pak pokora ačkoli v srdci jest, a však i zevnitřním způsobem se pronáší, aby Bohu i lidem známá byla; jmenovitě náležitým truchlením a pláčem. O čemž Sirach vypisuje, pokud a jak by se nad mrtvým žalostiti mělo (Sir. 38, 16).
Pobožnost, kteráž se v sirobě pronášeti má, ve trém záleží: Aby člověk, jestliže přítel neb přátelé, pro něž truchlí, v dobré naději skonal neb skonali, Pánu Bohu za to poděkoval, že je milosrdenstvím svým až k cíli tomu, kdež konec jest všeho nebezpečenství, zprovodil. Pakli v zlé naději z světa sešli, velí pobožnost oplakávati jich a sobě příklad jejich k výstraze bráti a k bázni Boží sobě tím sloužiti.
Tak David po smrti malého synáčka svého, jakožto nevinněte, do domu Božího šel a Pánu Bohu se pomodlil a přijda smutek složil (2. Král. 12, 20). Ale když Absolon v hříších svých zahynul, přebolestně nad ním naříkal vinšovav, by možné bylo, hrob jeho zalehnouti, aby onen pro pokání zůstati byl mohl (2. Král. 18, 33). Ten týž David pokorně a tužebně se modlil, aby duše jeho s hříšníky nezahrnoval Pán Bůh (Žalm 26, 9).
Za tím šetřiti má člověk, aby sobě Pána Boha tím, že jemu přátely (buďte oni pobožní neb nepobožní) béře, neošklivil, ale tím více k němu se vinul a tlačil. Hrozné se věci král Saul dopustil, že když mu lidské pomoci nedostačovalo, on také o Boží pochybil a sobě zoufal; protož na těle i na duši zahynul. Ale blahoslaveně, učinil David, že, když ho otec i matka opustili, a on v úzkosti na pravo i na levo se ohlédaje, žádného mezi lidmi, kdož by ho znáti, ovšem se ujíti chtěli, nenalézal, řekl: Protož (prý) k tobě volám, Hospodine, tys doufání mé, ty díl můj v zemi živých (Žalm 142, 5. 6). Tak učinila Judit, tak Anna, že když jim Pán Bůh manžely odjal, ony se tIm vroucněji Bohu k službě oddaly, o jiné zevnitřní, tak nestálé potěšení již nestojíce (Judit. 8, 5. Luk. 2, 37). Tak učinila ona pobožná Melania, o níž píše Jeronym sv., že když jí jednoho dne manžel a na ráno hned dva synové spolu umřeli, padla na kolena a ruce zhůru zpavši řekla: Volněji tedy tobě sloužiti budu, Pane můj Ježíši, poněvadž mi vezdejší má potěšení odjímáš. Nápodobně učinila svatá matrona Alžběta, landkrabina Turinská. Nebo když jí pána jejího Pán Bůh vzal, řekla: Aby živ zůstati mohl milý manžel můj, žádného prostředku užíti sem nepominula; poněvadž pak mi za Boží vůli odjat jest, nestojím, aby mi zase navrácen byl, nesmrtedlného majíc chotě, s kterýmž od té chvíle voiněji se obírati moci budu. Následování také hodný pěkný přiklad zapsal Aeneas Sylvius v Kronice české o králi Václavovi, že přemožen jsa a vojsko ztrativ a jatý u vězení zůstávaje, a tázán byv, jak by se měl, odpověděl: Nikdy lépe. Nebo když sem chřestem lidských pomoci odevšad byl obklíčen, sotva sem na Boha zpomenouti chvílku míti mohl; nyní pak ze všeho toho jsa svlečen nemám, co by mi zavazelo, na samého Boha myslím a všecku naději na něj pokládám, kterýž vím, že mne neopustí. Dejž Bůh, aby všickni osiřalí podobná myšlení měli, a když jim na zemi přátel, ochránců, potěšovatelů nestává, toho na nebi tím pilněji sobě hleděli. Neboť to v zármutcích k pravému odtušení a potěšení pravá jest cesta, ta sama jediná a žádná jiná.
Naposledy i dověrnosti ku Pánu Bohu potřebi, aby ho sobě člověk dobře vykládal a cele věřil, že Pán Bůh s ním dobře míní; buď že ví, jak a čím jemu tu újmu nahraditi a za dobrého přítele lepšiho třebas ještě dáti, a tak směnu toliko jemu užitečnou že učiní; a neb že místo zevnitřního toho potěšení do duchovního, užitečnějšího jej zavésti chce, a neb vždy nětco spasitedlného, by on tomu i nerozuměl, že obmejšlí.
Přicházejí-li předce za tou sirobou jaká nepohodlí, nebezpečenství, těžkosti, což nám na tom? Poslouží nám to k modlitbám, k horlivosti a k slzám těla, kteréž jsou libá Bohu obět (když z srdce skroušeného pocházejí), až je do své láhvice schovává (Žalm 56, 9). A mezi tím opuštěni nikdy tak nebýváme, až bychom zhynouti museli v trápení svém; proto že v sirobě své věrnějšího máme opatrovníka, než bychom plný svět nejlepších přátel měli. Bůh jmenovitě sám se vdovám, sirotkům a všechněm opuštěným za manžela, otce, ochránce, krále vyhlásil a jim k sobě v den ssoužení volati poručil, že se ujme a spomůž, zaslíbiv. Ničeho se tu nenedostává než víry, abychom za pravdu a Amen řeč Boží měli. Vyšetřil to David, že od světa opuštění a Boha za ochránce sobě beroucí nade všecky, kteří třeba knížata a krále za přátely mají, štastnější jsou. O čemž se žalm 146. přezpívati, a vůbec toho každý, kdo soudu a pobožnosti nětco má, sám pošetřiti může, a že tak v pravdě jest, s svým potěšením to shledá. Protož David řekl: Kohož bych měl, Pane, na nebi krom tebe? a na zemi v žádném mimo tebe líbosti nemám (Žalm 73, 25). A neb (jakž Luterův zní výklad): Když tebe, Pane, mám, nebe, země nic nedbám. Blaze, kdo na ta místa přijde! jak tě takový štastně osiřalý!
Další: