|
- Komenský | - O sirobě | - |
Manželství téměř jest přirozená věc. Nebo všeliký pod nebem tvor vine se k své rovni,t a každý životčich miluje podobný sobě, dí Sirach 13, 18. Proto že je hned na počátku sám Stvořitel tak po dvou spořádal, i člověka také; přidav jemu mimo tu přirozenou, kterouž s hovady společnou má, k své době náklonnost, rozum, aby tovaryšení toho k svému potěšení jak užívati věděl, a nad to ještě zapečetil to mocným rozkazem svým, aby dva ti jedno byli. Jak tedy se bez bolesti oudové jednoho těla roztrhnouti nemohou, tak manželů věrných roztržení bez bolesti býti nemůž. Zvláště jestliže podařilé bylo manželství, a manželé nejen jedno tělo, ale také jedno srdce a jedna duše spolu byli, tu se na prosto k smrti rovná, když jeden druhého má oželeti.
Ale což? I tu Pán Bůh soudy své konaje, k svatým svým dokazuje milosrdenství, a pozůstávajícím připomíná smrtedlnost jejich, a učí vážiti sobě darů svých, a obrací k milování sebe nejvíc, a prubuje trpělivost, jakž již prv připomenuto. Mimo to pak mívá jiné obzvláštní příčiny.
Někdy, že chce dáti lepšího manžela neb manželku, prvního béře preč; jako když šlechetnou Abigail Davidovi dáti chtěl, bláznivý Nábal musel ustoupiti (1. Král. 25).
Někdy na proti tomu, někomu chtěje za pokutu hřícha a neb na průbu ctnosti nevhodného dáti, první ustoupiti musí.
Někdy, že Pán Bůh jinou osobu zřídil, s kterouž by se někdo zstaral. Dokudž pak ta neodrostla, a neb sic čas nepřišel, na ten čas jemu byl přidal jinou; kteráž, když onano dospěje, zase ustoupiti musí. Tak se pobožné Sáře stalo, kteráž pobožnému Tobiášovi odložená byvši, dříve než on odrostl a se našel, jiným sedmi, jednomu za druhým zasnoubená byla, kteříž však všickni ustupovati museli, a panna vdova tomu, komuž osudem náležela, dochována (Tob. 6, 22). Podobně Rut Moabská Božím uložením Bozovi za manželku obrána byla, aby prabábou byla Pána Ježíše. Kteréž Boží uložení mělo-li dojíti, musela i Bozovi první manželka i jí první manžel Chelion umříti, a ona se s tchyní svou Noemi do Betléma dostati (Rut. 1).
Někdy, že někoho cizím dětem za otce neb matku dáti chce, s prvním manželem neb manželkou rozlučuje; jako, aby Josef pěstounem byl děťátka Ježíše, nemohlo se to jináč státi, než aby prvé ovdověl, a Maria jemu na to místo zasnoubena byla.
Někdy také pro hříchy Pán Bůh manžely rozlučuje. Ku př. na Thámar dvakrát vdovství dopustil, proto že Her a Onan, manželé její, bůjnosti a hovadství více než pravého manželství hleděli; protož zbil je Hospodin (1. Mojž. 38). A tak summou vždycky má Pán Bůh jisté své příčiny, proč to činí; na kterouž Božskou prozřetedlnost pobožní manželé se spouštějíce, mohou a mají i takové své příhody trpělivě jako z ruky jeho přijímati, cele se milosrdenství jeho důvěřujíce, že to vše, což činí, k dobrému obrátí a vyvede, by nad jejich rozum bylo. Mezi tím však má pobožný a rozumný vdovec neb vdova (pokudž se to lidským soudem vystihnouti může) bedlivě souditi, co Pán Bůh tím obmejšlí ? Polehčiti-li jemu či přitížiti chtěl?
Jestliže manželství bylo nepotěšené pro jakékoli přičiny, a neb že časové zlí a nebezpeční jsou jakýmkoli způsobem, má sobě Pána Boha tak vykládati, že tím svazku toho rozvázáním jako břímě z něho sňal, aby sobě volnější byl; za čež Pánu Bohu poděkovati, s pokorou však, bázní a třesením, není nenáležité.
Pakli manželství bylo potěšené, a neb jemu tovaryš života nevčas nějak odjat, přijíti to za kázeň Boží a Pánu Boha také, byť s pláčem bylo, poděkovati.
Druhé, má pobožný vdovec neb vdova smlouvu učiniti s očima, nýbrž i mysl na uzdě míti strany pohlaví druhého. Nebo jestližeť Duch Boží chce, aby ti, kteříž ženy mají, byli, jako by jich neměli (1. Kor. 7, 29), ovšem tedy chce, aby, kteří jich nemají, čistoty těla i mysli ostříhali.
Třetí, mají nebýti kvapní k novému ženění neb vdávání, jak pro lidi, tak sami pro sebe, až i pro Boha a svědomí. Pro lidi, aby v pomluvu neuběhli. Pro Boha, aby se prudce kázně jeho z hřbetu střásati nezdáli. Pro sebe, aby pospícháním nětco ne přehlídli. Nebo jestliže k prvnímu ženění neb vdávání bedlivého rozmyslu potřebí, ovšem a mnohem více k druhému neb k třetímu. V čemž by každý vdovec neb vdova sám sobě k výstraze býti měl. Nebo bylo-li prvnější manželství potěšené, kdo ví, zdaří-li se podruhé takové? A tu bude pozdě bycha honiti. Pakli bylo nepodařilé, potřebí mysliti, aby v ně znovu neuběhl, a míti se opatrněji a nekvapiti na se.
Nýbrž čtvrté, můž-li to na sobě obdržeti člověk, nejlépe jest na ženění neb vdávání nemysliti více; poněvadž (podlé vlastního zkušení jejich) manželství tak mnoho nepohodlí jako pohodlí, často pak více s sebou nese; a Duch Boží zjevně praví: Dobré by bylo nedotýkati se ženy, a komu není nouze, ale v moci má vlastní vůli svou, napomíná, aby sobě toho daru vážil, jím od sebe nestrkal a dobrovolně se zase z svobody pod jho nedával (1. Kor. 7, 37.). Kteréhož však slova poněvadž ne každý (jakž dí Kristus Mat. 19, 11) chápá, neumítá Duch Boží žádnému osidla; vdáti neb oženiti se dovoluje, toliko v Pánu (1. Kor. 7, 39).
Další: