- Komenský | - Truchlivý | - |
Výrazem největšího žalu Komenského nad úplnou zkázou vlasti a církve, proti níž neviděl nikde žádné pomoci, jest spisek Truchlivý, formy dialogické, vzniklý ve dvou částech r. 1622 a 1624. Z jaké nálady mysli povstal, spisovatel dosti podrobně sděluje v listě P. Montanovi IX. (Patera, Korresp. Kom., str. 235).
Ve své sklíčenosti marně se těšil četbou spisu Justa Lipsia "De constantia", nemoha pak v noci úzkostmi spáti, dal se do čtení proroka Isaiáše, pak i jiných proroků, když mu četba ta skýtala jakousi úlevu. Ale plné útěchy dostalo se mu teprve ze slov Kristových.
Když na počátku dílu I. "Truchlivý", jímž se míní sám spisovatel, běduje a hořekuje, Rozum domlouvá mu marně, neboť nechce ani příčiny svého nářku sděliti. Teprve na opětovné vybídnutí ukazuje na zkázu vlasti a potlačení pravdy Boží. Rozum podává důvody filosofické i ze života, kterak třeba i neštěstí klidnou myslí snášeti, než Truchlivý je odmítá, nemaje v lidi pražádné naděje. I vystupuje Víra, poukazujíc výroky písma sv. na všemohoucnost Boží. Ale Truchlivý namítá, že nepřátelům čisté víry dobře se vede, a vše jim jde po vůli, kdežto upřímným vyznavačům Kristovým snášeti jest jen protivenství, tak že by měli spíše svou věrou pohrdnouti. Když pak Truchlivý nejraději by o té věci jednal s Kristem samým, dostavuje se k rozhovoru sám Kristus, jenž poukazuje nejprvé na svou moc nad lidmi. Truchlivý uznává divné řízení Boží a leká se, ježto Kristus ohlašuje další utrpení pro hříchy lidské. Hlavní příčinou jeho nářku jest opuštěnost evangelíkův od Boha, Kristus však vytýká, že ten lid sám svými neřestmi vzdal se Hospodina, proto naň připadly ty nesnáze. I chystá sklíčeným odměnu na věčnosti, kdežto lidem zlým, oplývajícím nyní štěstím, nastane tam zkáza. Utrpení na světě není nežli zkušebným prostředkem pro vyvolené; proto nemají spoléhati na pomoc lidskou, nýbrž Boží. Slibuje pak Kristus, že někteří z nich přečkají pokuty a budou opět potěšeni, nepřátelé pak budou mocně potřeni. Na svých věrných dožaduje se: 1. stálých modliteb, 2. opravdového pokání, 3. plnění vůle Boží, 4. trpělivosti a stálosti v trápeních, 5. chystání na život věčný, spíše než na časný. Končí týmiž slovy, jako v "Listech do nebe", slibuje nastávající svůj příchod. Truchlivý rozplesává se nad těmi sliby a končí modlitbou v přibývajícím protivenství.
Dialogická forma spisu dobře se hodí ke sporu, jejž vede "Truchlivý" nejprvé s Rozumem, potom s Věrou. Sentence na počátku ze Seneky a jiných filosofů vybraně poukazují k tomu, že se míní rozum světlem zjevení neosvícený. Útěchy čerpané ze Starého zákona, zvláště z největších filosofů mezi proroky, Isaiáše a Jeremiáše, zastupuje Víra, jíž spisovatel míní zjevení doby předkřestanské. Ale ani ty nepostačují na úplnou odevzdanost ve vůli Boží, jakkoli Truchlivému přinášejí úlevu. K tomu třeba je teprve zákona Kristova, radostného poselství jeho (evangelia) a jistoty konečného spasení, jímž se sklíčený člověk může dokonale potěšiti.
Na počátku dílu II. Truchlivý upadá opět v nářek nad přibývajícími, již nesnesitelnými strastmi. Rozum vytýká mu netrpělivost a nedostatek udatnosti. Vždyť i jiní lidé již mnoho vytrpěli. Truchlivý namítá, že strádá přece vlast, země jemu nejbližší. Rozum odkazuje na Boha jako správce všech věcí, potom vykládá (dle I. knihy spisu Lipsiova), že při spořádání všech věcí na světě patrný je stálý jich zápas, ostatně i jinak věci lidské trvají jen na čas a musí pak zajíti. Nářkem proti tomu se nic nespraví. Jinak jsou trpké příhody užitečným lékařstvím (dle II. kn. Lipsiovy), neboť podněcují k službě Boží a pokutují za hříchy, mimo to pokořují se jimi nenapravitelní bezbožníci. Na Bohu z konání jeho počtu se dožadovati samo sebou je nemožné. Také slouží poplenění zemi potřebnému úbytku lidstva. Dále Rozum těší Truchlivého, že bohatství vůbec nemá veliké ceny, smrt pak že je člověku všude jistá. A když Truchlivý znovu naříká nad přibývajícími pohromami, Rozum vypočítává mu jiné krvavé války světové (poslední v této části partie dle II. kn. Lipsiovy). Že pak Truchlivý již se odhodlává vše snášeti, vystupuje Víra, jež odkazuje ho k Bohu, opravujíc zoufalství jeho, nebot Bůh své vyvolené jisté zachrání, a to třebas i zázrakem, jak patrno na Eliášovi. Truchlivý děsí se jen příchodu Antikristova, Víra však ukazuje na zkažení jeho a vysvětluje proroctví o něm. Mimo to připomíná všelijaká neobyčejná znamení, jež se právě dějí. Také události z dějin Israelitů symbolicky vysvětluje jako znamení příhod novějších. Truchlivý přijímá to napomenutí, ale poukazuje na nové a nové i hroznější útisky evangelíků. Víra jej utěšuje tím, že vrchol útisků zajisté - bude znamenati brzký konec zla. Vystupuje Kristus a kárá pochybnosti, poroučí trpěti a odkazuje na svůj příklad. Velí Truchlivému odevzdanost ve vůli Boží, zakazuje mudrování o činech Božích a slibuje svou ochranu. Na konec mu doporoučí denní obírání Davidem (knihou Žalmů). Truchlivý velebí za to Boha.
V listě P. Montanovi Komenský uvádí, že v době skládání dílu I. tohoto spisku marně se obíral četbou Lipsiovou, a skutečně v tomto díle jen na prvních větách patrno, že užil několika obratů ze začátku I. knihy Lipsiovy; za to v díle II. přidržoval se z valné části postupu myšlenek tohoto filosofického dialogu mezi mladým Justem Lipsiem, prchajícím z vlasti válkami občanskými rozervané, a mezi Karlem Langem, professorem v Lutychu. Čerpal tu zejména z kn. I., kap. 8-16, potom z kn. II., kap. 6-12, 13, 19-24, jak v poznámkách pod textem zevrubněji ukázáno.
V posledních částech toho dílu použil také některých dokladů ze své doby o pronásledování podobojích v Čechách a na Moravě, jež později zařazeny byly v "Historii o těžkých protivenstvích církve české".
Tisk pražský dílu I., o němž Komenský činí zmínku, nám se nedochoval, byl-li vůbec pořízen. Jsme tedy jen odkázáni na jediný známý rukopis obou prvních dílů, který se chová nyní v městské knihovně Vratislavské (sign. M. 1472) a pochází z pozůstalosti Josefa Kačera, duchovního správce českého sboru evangelického ve Velkém Táboře pod Sycovem (něm. Polnisch Wartenberg) v Pruském Slezsku (zemř. 1871).
Není to prvopis, nemaje ani stopy obvyklé opravy rukou Komenského, nýbrž pouhý opis ze stol. XVII., v citacích písem sv. (na vnějším okraji karmínem velmi drobným písmem) dosti chybný. Psán jest rukou dovednou (osoby mluvící a slova význačná karmínem) na malých stránkách dvanácterkových; díl I. zaujímá 150 stránek, díl II. stránek 140 (str. 100-107 číslovány dvakráte, 108-113 nově). Zkratky vyskytují se jen při m a n (většinou na konci slov), pak při jest a při h v koncovkách, ale jen místy (v tomto vydání jsou rozvedeny).
Z rukopisu toho podán otisk beze všech poznámek v časopise "Hlasy ze Siona", ročn. 1871.
Nový otisk, v němž cizí slova zaměněna jsou českými a připojeny poznámky z parallelních míst Lipsiových (citov. dle vyd. z r. 1605), jakož i některé jiné doklady historické, vydal Josef Šmaha r. 1892 nákladem V. Neuberta na Smíchově (s věnováním a stručným úvodem, jakož i čtyřmi ukázkami rukopisu); str. 68 veliké 8".
Německý překlad spisu toho vydán jest r. 1628 v Prešpurce s názvem: "Trauren über Trauren und Trost über Trost. Sehr dienlich auff alle zeiten, Sonderlich bey jetziger noht der gantzen Christenheit. Durch einen liebhaber Goettliches trosts verdeutscht.
Esa. 22, 4. Laßt mich bitterlich weinen. Zach. 1, 17. Der HERRE wird Sion wieder Troesten. Gedruckt zu Bresburg MDCXXVIII."
Tisk ve 12", stran 250. Citáty biblické podávají se na okraji, rovněž na str. 8-14. latinské citáty sentencí z klassiků. Překlad je celkem dosti věrný, ač nikoli všude doslovný, pouze "Plésání" z konce dílu I. přeloženo jest v překladě tomto až za díl II.
Jan V. Novák.