- Komenský

- Truchlivý

-

Truchlivého díl první

Truchlivý sám v sobě.

Ach, ouvech, nastojte, což jest sobě na tom nešťastném světě počíti? a kam se podíti? co před sebe vzíti? Ach, kde pomoc? kde rada jaká? Ach, kéž jest za moře někam zaletěti, a neb se do hrobu skrýti, a neb kde jest smrt, aby těm neřestem konec učinila?

Rozum.

I což to za naříkání tak přílišné? Což sobě tak stýskáš, člověče milý? Cožs umlkl? Oznam mně!

Truchlivý.

Ani ty, ani žádný pomoci mně nemůže, ach, nastojte hoře mého, což sobě počíti mám ?

Rozum.

Ale toť jest příliš, což sobě pak zoufati chceš?

Truchlivý.

Ba blížeť jest toho než dále, že nic již o žádném člověku, nic o Bohu, nic o pomoci jeho smýšleti nebudu.

Rozum.

Ach, pro milý Bůh, nedejž takovým myšlením sobě na srdce vstupovati. Ale cožť pak, proč neoznámíš, kdo ví, nenajde-li se rada?

Truchlivý.

Ach, nenajde, již sem ji dosti hledal, a jest vše daremné!

Rozum.

Toť není moudrého člověka povaha, tak sobě zámutek (již pak odkudkoli pošlý) v hlavu zavzíti, aby se z něho ani vyraziti, ani vyvesti, ani o to ohledati dáti nechtěl; však někdy samým rozmluvením a věrnému příteli bídy své potoužením bolesti odléhá, někdy pak tak šťastná přichází hodinka, že člověk z prostřed nejhlubšího zámutku k rozveselení bývá přiveden; vyraz se z té přílišné tesknosti, a porozmluvme o tom, co pak jest to, což tě trápí.

Truchlivý.

Ach, starosti, bolesti, svírání plno v srdci mém, více mám, než vlasů na hlavě, a není odtušení žádného.

Rozum.

Předce já, co pak jest to, slyšeti žádám.

Truchlivý.

Na všecky strany zle: ukrutný, krvavý meč hubí mou milou vlast, zámkové, hradové a pevná města se dobývají, městečka, vsi, krásní domové a chrámové se plundrují a páli; statkové se loupí, dobytkové zajímají a hubí; nebohý chudý lid se ssužuje, trápí, po místech i mordují a zajímají. Nebo rozliční zšílení národové již na čtvrtý rok na nás se jako oblakové shánějí, a ještě k upokojení žádné není naděje, tak že snad brzy všecko v poušť obráceno bude; a ještě k upokojení žádné naděje není tak brzy. A což nejbolestnějšího jest, pravda Boží se potlačuje, čisté Boží služby se zastavují, kněží vyhánějí a do žalářů dávají. Mnozí, na nichž ozdoba vlasti a cirkve záležela, neb ukrutně zmordováni, neb posměšně vypuzeni, nejedni z nich (z nichž i já nešťastný jsem) lidské vsteklosti se děsíce bídně se pokrývají, žádného okamžení pro úklady a zálohy bezpečni nejsouce. Summou, nepřátelé žíznící krve naší do těsna nás ženou, nýbrž již vehnali a z našeho pádu plésají, a daří se jim čím dále tím lépe, co jen naměří, jde jim všecko šťastně. Kdo by pak o nevinné se ujal a ssouženým na retuňk přispěl, není pod tím nebem žádného. Všecka naděje i ta, kterouž sme k Bohu až posavád měli, nám klesla a klesá. Voláme-li k němu, neslyší a spomoci nechce, opuštěni jsme až posavád odevšad, nelze již než zahynouti; ó kéž ale přijde smrt a zaškrtí.

Rozum.

Že se nad těmi žalostnými věcmi troudíš, kteréž se dějí, toho já tobě haněti nemohu. Nebo necítiti v věcech odporných žádné bolesti, špalka jest vlastnost a ne člověka; a že ne tak dalece příčinou vlastního nějakého neštěstí jako příčinou obecných, vlasti a církve se dotýkajících neřestí žalostíš, není divu. Nebo, jakož Democritus říkával, obecná bída těžší jest, proto že není odkud pomoci se nadáti. A však toho chváliti nemohu, že sobě tvé bídy nad slušnost zveličuješ, jako by a neb nikdá žádný podobných věcí netrpěl, a neb to neštěstí, v kterémž nyní jste, v štěstí se vám obrátiti nemohlo.

Truchlivý.

Co prý v štěstí se obrátiti ? Ach, ach!

Rozum.

Ano, v štěstí pravím; nemůže zajisté tak zle býti, aby zase dobře býti nemohlo.

Truchlivý.

Bezpochyby po smrti sobě tanec slibujeme, když meč a oheň všecko zžíře, když od nepřátel, od hladu a strachu, hořem a žalostí vyhyneme, a neb když v žaláři, a neb u vyhnání, neb pod ukrutným jhem nešťastný život tráviti musíme.

Rozum.

O mrtvých nemluvím, které meč trefil a neb ještě trefí; ti tam. Ale kdo ještě živ jest, naděje jemu odmítati nesluší. Dí Seneca: Naděje proti bídám lékařství jest.

Truchlivý.

Ó bídnějšího lékařství! Co mne Seneca léčiti chce nadějí, kterýž jinde pravdy tajiti nemoha vyznal: Dobře se nadějíce a zle se majíce, pomíjí nám všecken čas života našeho. Čehož my zarmoucení na zbyt dosti okoušíme. Vidímť já již, vidím nyní patrně, že bláznovství jest a nesmyslnost, nadějí se troštovati. Po čtyři léta teď pořád nadějí sme se krmili, že zlé přestane a dobré přijde, ono pak naprosto čím dále tím hůře. Potratili sme statky, potratili čest a dobré jméno; potratili mnozí manželé manželky, manželky manžely, rodičové dítky, dítky rodiče, přátelé přátely; potratili sme svobodu k sloužení Pánu Bohu; potratili sme bezpečnost života; so potratili sme již i všecku naději.

Rozum.

A to bude nejhorší, stratíte-li naději. Nebo se ne zle v přísloví říká: Kdo statek stratil, nic nestratil; kdo poctivost a bezpečnost stratil, polovici stratil; a kdo naději a trpělivost stratil, všecko stratil. Kdo zajisté posečkati nechce, až by zlé přešlo, a dobré přišlo, jak jemu pomoci? A protož, člověče milý, jen od naděje nepouštěj; dokudž duše v člověku, dotud nechť jest i naděje.

Truchlivý.

Slýchával sem já, že naděje z lidí blázny dělá, ale tomu sem ani nevěřil, ani nerozuměl; nyní pak i věřím i rozumím, když v očekávání svém sklamáni jsouce, nepřátelům k smíchu jsme, sami pak u sebe za svou naději styděti se musíme. Ó bída a žalosti, co sme sobě v jistotě slibovali, všecko uteklo od nás. Což jest jedinou učiniti?

Rozum.

A což se pak dokonce z pochybování vyvesti nedáš?

Truchlivý.

A co mně pak ukazuješ, čím bych se vyvesti mohl; naprosto nevidím, čím se ukojiti.

Rozum.

Nadějí (pravím), že lépe bude; nebo jakož štěstí lidského ten jest cíl, aby a neb pobuda přestalo, a neb se v odporné štěstí proměnilo: tak jest, věř mi, docela i s neštěstím lidským. Nebo ono není stálá věc v světě, než pobuda přestane, a neb v štěstí se promění.

Truchlivý.

Třeba, třeba promění, třeba nepromění, a u nás to již příliš daleko zašlo.

Rozum.

Rozumně promluvil Seneca, mluvíc o bolestech těla, že nemohou i veliké i dlouhé býti; sou-li veliké, přetrhnou se brzy, proto že smrt přivolají. Pakli sou menší a trvají dlouho, sou snesitedlnější. Podobně i v této věci jest; když bídy vlasti tvé na nejvyžší vzejdou, věř mi, přetrhnou se, a bude lépe. Pakli ještě nejsou tak veliké, proč sobě tak netrpělivě máš počínati?

Truchlivý.

Přemilejšího potěšení; tím se tedy těšiti máme, že vlast má, velikostí bíd přemožená a zemdlená jsoucí, brzo duši vypustí, to jest, dokonalou zkázu vezme.

Rozum.

Jinák rozuměj, že totiž tyranství těch, kteříž vás trápí, když nejvýš vyjde, spadne dolů a slomí hlavu; nebo staré a skušením stvrzené povědění, že žádné násilí nemůže dlouho trvati.ll Poněvadž pak, co se s námi nyní děje, všecko násilné jest, můžeš dobrou naději míti, že to a neb brzy jako napatý luk pukne, a neb oslábne.

Truchlivý.

Vždy tedy mne nadějí troštuješ a neukazuješ mně nejmenšiho nic, odkud by pak a jak bídy naše přítrž miti mohly. Předstíráš mi příklady, že se někdy při někom neštěstí v štěstí proměnilo, a mlčíš o tom, že také bývali lidé, kteří nežli se proměny dočekali, přišlé na ně neštěstí jako vítr do sebe je vchumlalo a sehltilo, jakýchž vždycky bývalo jest na světě dosti, a s námi naprosto k témuž se chýlí.

Rozum.

Jižť jest darmo; přišlo-li by předce mimo naději, což jest dělati, než trpělivě nésti, buď co buď. Rada jest moudrých: Čeho změniti nelze, trp mlče; dí Cicero, že největší bláznovství jest, hrubě se nad čímkoli trápiti. Bias onen zajisté vysvědčil, že ten toliko bídný jest, kdo své bídy dobromyslně snášeti neumí. A patrné jest, na kohož by těžké břemeno vzloženo a k němu tuze přivázáno bylo, že lépe jest tiše pod ním jíti, a neb na posledy ležeti, nežli neužitečným se pachtováním tíhoty a trápení sobě přidávati.

Truchlivý.

Smrt milejší jest, nežli takový život, v němž není než hrůza, strach, bolest, svírání, pláč a žalost.

Rozum.

Příčinou věcí odporných smrti sobě žádati jest přílišné netrpělivosti a zoufalství znamení.

Truchlivý.

A když pak není kdo pomoci a kdo potěšiti ?

Rozum. Komu raditi nelze, nelze pomoci. Jižť ukazuji polehčení tesknosti, jiných trpělivost a naději, ale u tebe všecko ničímž jest.

Truchlivý.

V pravdě takové potěšení ničímž jest. Co to zločince jdoucího k šibenici potěší, by ty mu krásně o tom mluvil, že jiné také věšívají; a co jest platno jemu, jest-li on se propuštěním troštuje, když ho předce vedou; co prospěje, že by ho napomínal, aby sobě udatně počínal, že to jinák býti nemůže.

Rozum.

Jižť nevím, skoro by mne na to přivedl, žeť bych povoliti musil; takť jest, že naděje lidská přenejistá věc jest, obyčejně mejlí. A když není utvrzena naděje, jak jest trpělivu býti, zvláště pak, že tato naše bida není bídám jiných lidí rovna ? Nebo sme doufali v Boha, na něj se bezpečíce, a hle, s tím se vším v zahanbení sme necháni, nevím sic, pravdu mluvě, jakou tobě naději udělati.

Víra.

Aj, není-li naděje u lidí, u Boha se najíti může; nestatčuje-li lidského potěšení, Božského hledej, člověče. Bůh raditi může, když žádný tvor raditi nemůže. Nebo on řekl: Chceš-li se obrátiti, Izraeli, ke mně se obrať (Jerem. 4, v. 1).

Truchlivý.

I to jest daremné, nebo sme skusili, že již se zatvrdil proti nám Hospodin, vzal na sebe hněv, stíhá nás, morduje a nešanuje, a jakžkoli voláme a křičíme, zacpává uši před modlitbami našimi; obestřel se oblakem, aby k němu proniknouti nemohla modlitba (Pláč Jer. 3, v. 43).

Víra.

Tak-liž se již pak dokonce potěšiti nedáš, duše milá? Takliž neužitečnými přemyšlováními svírati se budeš? A co pak již dokonce přestalo milosrdenství Hospodinovo, a konec vzalo slovo jeho? Což již zapomenul se smilovávati Bůh silný? Co neumí učiniti proměny pravice nejvyžšího? (Žal. 77, v. 9.)

Truchlivý.

Umělať by, však nechce. Nýbrž uvrhl nás do bláta, a v pošlapání vydal nás, voláme-li k němu, neslyší; hledáme-li tváři jeho, odvrací ji od nás; obrátil se nám v ukrutného nepřítele; silou ruky své proti nám bojuje, k hrobu odkládá nás, tak že daremné jest obraceti se k němu (Job. 30).

Víra.

Ale nepochybujž tak docela, má jediná duše, však pak Bůh věrný jest, kterýž nad možnost nic nedopustí; a když maličko potrpíme, zase nás vytrhne, zmocní, upevní a dokonalé učiní (I. Kor. 10).

Truchlivý.

Tvůjť jest starodávní zvyk vždycky se troštovati. Já abych pravdu vyznal, dávno sem se toho neštěstí bál; hned mi to srdce pravilo, že to štěstí, kteréž se nám ukázalo, dlouho nám trvati nebude. Tys se naproti tomu vždycky čímsi kojila, že pravda Boží již v světě plac obdrží, a my se jí puídržející že také vzrosteme, pokoj a bezpečnost, svobodu a slávu míti budeme, nýbrž i nad nepřátely panovati. A byloť se to začalo, ale jako sníh v létě, tak lo se nám rozplynulo to naše štěstí. Já již jináč nevím, než že sme my posavád v hrubém omylu stáli, sebe za pravou Kristovu církev, onyno za bludné křesťany drževše; nebo Bůh jinák mezi námi a jimi rozdíl ukazuje, k nim se zná, nás pak zamítá.

Víra.

Ale na jakáž to pro Bůh myšlení přicházíš, duše milá? Pamatujž se, člověče milý.

Truchlivý.

Tak pravím a nejináč, na nich se zaslíbení církvi učiněná plní, a ne na nás.

Víra.

I která pak zaslíbení ?

Truchlivý.

Ta, že církev nepřemožená bude, jíž žádný převálčiti moci nebude, ani brány pekelné (Mat. 16, v. 18). Že nepřátelé proti ní povstávající poraženi budou (5. Mojž. 26, v. 7). Žádný proti ní vymyšlený nástroj (totiž žádná nasnovaná rada) že se nepodaří (Izai. 54, v. 16. 17). A její pak naproti tomu rady a předsevzetí že půjdou šťastně (5. Mojž. 28, v. 8). Aj, všecko to plní se na nich. Nepuntovali-liž se již naši proti nim kolikrát, a to rozličným spůsobem? A hle, vždycky chybuje. Nesebrali-liž kolikrát veliké síly? A hle, vždycky poraženi. Oněch pak rady vždycky jdou, jejich vojska vždycky vítězí. A co za tím jde, také podlé onoho Božího promluvení, na nich i na nás, pravé jest: Aj, služebníci moji jísti budou, vy pak hlad trpěti budete. Aj, služebníci moji píti budou, vy pak žízniti budete. Aj, služebníci moji veseliti se budou, vy pak zahanbeni budete. Aj, služebníci moji prozpěvovati budou pro radost srdce, vy pak kvíliti budete pro bolest srdce. (Izai. 65, v. 13). Oni zajisté jedí, pijí, veselí jsou, my hlad a nouzi trpíme, lekáme se, hanbíme, úpíme pro sevření ducha, kam se díti, nevíme; ach, nastojte nám!

Rozum.

To jest v pravdě tak, kdyby Bůh s námi byl, nikoli by se tak s námi nedálo (Jud. 6, 13); nebo poněvadž on řekl: Nikoli tě nenechám, aniž tě opustím; nás pak nechal a opustil, slepí sme, neznáme-li odtud, že se nás odčítá (Žid. 13).

Víra.

A což pak písmo praví, že ani milosti ani hněvu po těch věcech, kteréž se zevnitř dějí, nezná člověk (Jan 16, v.20). Proto jmenovitě, že jednostejné jsou zlých i dobrých případnosti, jednák se těmto zámutku, jednák oněmno radosti dostává (Eccle. 9, v. 1. 2). Svatým se zde také slávy někdy udílí, a však na větším dile pod křížem bývají (4. Ezdr. 7, v. 17). Nebo jim řečeno jest: Plakati a kvíliti budete vy, ale svět se bude radovati. A opět: V nenávisti budete pro jméno mé. Vydadí vás v ssoužení a budou vás mordovati (Mat. 24, v. 9). A kdybych tobě všecka písma, že Pán Bůh nechce své než v trpkostech míti na světě, vyčítati měl, den by nestatčil. A protož to nám raději církve pravé znamením jest, že v ouzkostech a trápeních jsme; nebo se tu na nás Kristovy řeči plní.

Truchlivý.

I jestližeť tedy tak placeno býti má za pobožnost, nejlépe udeřiti ní o zem a býti, jako onino jsou, v svobodě a slávě (Mal. 3, v. 14).

Víra.

Uchovejž toho Pán Bůh. Ale proč jen takovým myšlením sobě so na srdce vstupovati dáš ? Tak-ližs pak tou teskností ze všeho brku vyražen, žeť písma svatá ani na pamět nejdou. Přečti sobě aspoň Žalm 36. a 73, najdeš tam, že nešťastným těni světským lidem, kteříž zde na zemi své nebe mají, není proč štěstí jejich záviděti; nebo na plzkém místě stojí, sláva a radost jejich nestálá jest, a hned za tím jáma zatracení očekává (Žalm 94). A že nejlépe jest přidržeti se Boha a jej za svůj podíl míti, buď jak buď.

Truchlivý.

A když pak trpce z svými nakládá, jak že tu dělati? Ač snad ale on ne o všem ví, co se s námi děje; nebo jakž by sic taková nesnesitedlná břemena na ty, kteříž jemu slouží, vzkládati mohl?

Rozum.

Praví se sic, že Pán Bůh všemohoucí a vševědoucí jest, ale já nevím sám, jak tomu věřiti, když tak mnohému zlému přítrže nečiní, a tak mnozí nadarmo k němu volají.

Víra.

Toť sou hovadná myšlení; což by pak ten, kterýž učinil ucho, neslyšel? A ten, kterýž stvořil oko, nespatřoval ? Co ten, kterýž lidi umění učí, sám nerozumí? (Žal. 94, v. 9. 10.)

Truchlivý.

Nedbá tedy o nás, děj se s námi, jak děj, jemu v nebi dobře.

Víra.

Ó nikoli nenedbá, ale obmýšlí dobré milujícím sebe, když je cvičí, a uhlédaje příhodný svůj čas, o ně se zasazuje a vysvobozuje ze všelijakých ouzkostí (Žal. 94, v. 12. 16).

Truchlivý.

Mluví se o tom, a nevím, kde skutek; my tak mnoho již hanby, posměchu, nebezpečenství, strachu a svírání hrozných okoušíme, že nad to býti nemůž, a on se slitovati nechce, ani na trápení naše, ani na modlitby nic nedbá. Ó kéž jest aspoň s ním samým mluviti a vzeptati se jeho, jaký na tom má užitek, že se nesnadní s námi? (Job. 10, v. 2. It. 23, v. 2. 3.) Kéž jest k trůnu jeho přijíti a od něho slyšeti, proč nás trápí, a míní-li kdy obměkčiti srdce své k nám a slitovati se nad námi.

Kristus.

Kdo jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými ? (Job. 38, v. 2.) Kdo se to proti Všemohoucímu staví a odpovídá Bohu silnému tak pyšně ? Tak-liž tě jalo srdce tvé, neužitečný člověče ? Tak-liž blíkají oči tvé? (Job. 15, v. 12.) Co vaditi se strojíš s Nejvyžším, žeť neukazuje všech cest svých ? (Jerem. 2, v. 29.) Či chceš rádcím mým býti, a přidati mi srozumění, a naučiti mne stezce soudů ? (Iz. 40, v. 14.) Já jsem ten, jemuž dána jest moc na nebi i na zemi (Mat. 28, 18), nýbrž já jsem od věku první ten i poslední, kromě něhož není Boha (Iz. 44, v. 6). Kterýž sem zemi učinil mocí svou, a utvrdil okršlek světa moudrostí svou, a opatrností svou roztáhl nebesa (Jerem. 10). Kterýž měřím hrstí svou vody, a nebesa pídí rozměřuji. Vážím měrou prach země, kterýž vážím na váze hory a pahrbky na závaží (Izaiáš 4). Kterýž sem rozsázel lidi na okršlku svém (Izaiáš 44). A dávám jim život i dýchání i všecko, a vyměřuji cíle přebývání jejich (Skut. 17, v. 28). U vichru a bouři jest cesta má. Oblak prach noh mých. přede mnou se třesou sloupové nebeští, hory chřadnou, a pahrbkové se rozplývaJí; země hoří před tváří mou, a moře vysychá před žehráním mým (Nahum 1, v. 3. Job. 26). Všickni národové jsou jako nic přede mnou, za nic a za marnost u mne sepokládají (Izaiáš 40, v 17). Já jsem Hospodin, kterýž, co chci, to činím, na nebi i na zemi, v moři i ve všech propastech (Žalm 135, v. 6). A činím veliké, nezpytatedlné věci, jimž počtu není (Job. 5, v. 9). U mne zajisté jest moudrost a síla, u mne jest rada a rozumnost. Bořím-li já, kdo bude zase stavěti ? Zavírám-li já, kdo otevře? Já rozmnožuji národy a hubím je zase; vylévám potupu na urozené, a sílu mocných zemdlévám; uvodím radu v nemoudrost, odjímám výmluvným řeč, a mocné vyvracím (Job. 12). Já na nebesích sedě zástupy své na zemi šikuji, a mohu zavolati i vod mořských a vyliti je na svrchek země (Amos 9, v. 6). Já jsem Bůh všelikého těla, přede mnou nemůž skryta býti žádná věc; jsem veliký v síle a zprávě své, oči mé otevřené jsou na všecky cesty synů lidských (Jerem. 32, v. 27). Všecko zlé i dobré, kteréž se kdekoli děje, já činím (Amos 3, v. 6). Rozumíte-liž tomu, synové lidští, že já sám všecko činím? Povstaň, přepaš se jako muž a odpovídej mi (Job. 38, v. 3).

Truchlivý.

Porozumívám, Hospodine, že ruka tvá učinila a činí všecko.

Kristus.

I pročež tedy neumlknete přede mnou, obyvatelé prachu, a proč neoněmějí rtové vaši před obličejem mým ? Což vás důstojnost má nepředěšuje? (Job. 13, v. 11.) Což se v odpory dávati budeš s Stvořitelem svým, střepino hliněnná ? (Isai. 45, v. 9). Nebo kdo mne vyučovati bude umění ? Kdo mně vyměřovati bude cestu, a kdo mi řekne: Činíš nepravost ? (Job. 2.) Kdo mně svěřil zemi, abych k jeho zdání ji zpravoval, a co on oblibuje, to toliko zvoloval? (Job. 34, v. 14. 32.) Soudové moji jsou hlubokost nesmírná. Kdo jest mně rovný? (Žal. 34, v. 13. 37.) Kdo mi rok složí (Jer. 49, v. 19), chtěje nestižitedlnost mou vystihnouti ? (Job. 11, v. 7.) Jak nebesa převyšují zemi, tak myšlení má myšlení vaše (Isai. 55, v. 9). Já co myslím, nelituji toho, aniž se odvracím (Jerem. 4, v. 28).

Truchlivý.

Skláním se před tebou, Hospodine, Stvořiteli můj, nebo poznávám, že ruka tvá všecko činí, a že jsi divný v zprávě své při synech lidských (Žalm 66, v. 5), a že myšlení tvá o nás jsou divná (Žal. 40, v. 6). Aj, již umlknu a neotevru více úst svých, poněvadž ty činíš všecko to (Žal. 39, v. 10). Chaternýť sem, což bych odpovídal tobě; ruku svou kladu na ústa svá, jednou sem mluvil, alc nebudu vlce odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati (Job. 39).

Kristus.

Já jsem ten, kterýž sem na vás násilé bojů vylil a zapálil oheň vůkol vás (Isai. 42, v. 25). Já sám nabrousil sem meč a dal do rukou těch, kteříž vás mordují; vydal sem vás v ruce lidí steklých, všecko hubících ohněm prchlivosti své (Ezech. 21, v. 9. 31). Já sám dmýchám na vás. Kdo zbrání vztažené ruce mé ? Pustil sem na vás meč, kdo jej odvrátí ? Pustil sem na vás oheň, kdo jej uhasí ? Pustil sem na vás bídy, kdo je zapudí ? Nebo zdali kdo odvrátí střelu, vystřelenou od střelce silného ? Když hladovitý lev zvěř dáví, kdo jej odžene ? Když se oheň rozhoří v slámě, kdo jej uhasí ? Oheň můj zanícen jest nyní na okršlku zemském, aniž přestane, dokudž nepopálí základů země (4. Ezdr. 16).

Truchlivý.

Běda nám tedy hříšným, jakž ostojíme před zůřivostí rozhněvání tvého ?

Kristus.

Toť jsou toliko počátkové bolestí, Ikání a zahynutí, počátek zlých věcí, ran a úzkostí i metel mých (Mat. 24, v. 8). Nebo já sem sobě nyní čas obral, abych navštívil všecky bydlející na zemi, jakž sem zdávna prohlašoval skrze služebníky své proroky, že v posledních časích mnohé a žalostné bídy půjdou na zemi (4. Ezdr. 9; v. 3. It. 5, v. 16. Mat. 24, v. 7). Nu, nyníť jest čas, nyní povstal hněv můj proti všechněm národům, hřmot můj půjde až do končin země; v soud vcházím s všelikým tělem. Aj, bída půjde z národu na národ, a vichřice veliká strhne se až do končin země (Jer. 25, v. 32). Čas rozhněvání, čas trápení, čas spuštění jest nyní; sevru úzkostmi lidi, aby chodili jako slepí, a vylévána bude krev jako prach (Sof. 1, v. 15).

Truchlivý.

Mezi tím, panovníče Hospodine, církev tvá také trpí a nejvíce téměř, jakž se nyní děje.

Kristus.

I což mi do toho, zdaž nejste všickni ze spolka národ hříšný, lid obtižený nepravostmi, synové zpurní, opustili ste cesty mé a odešli po líbostech srdcí svých (Izai. 1). Proč mám milostivější býti vám než jiným? Chtěli ste jinák věřiti než jiní, a nechtěli ste jinák živi býti než jiní, tak že neméně učiněni ste oškliví v očích než pohané. Nýbrž projděte pohany, najdou-li se kde podobné bezbožnosti, jako v mém křesťanstvu, pýcha, nádhernost, lakomství, ukrutnost, ožralství, nečistota, ošemetnost, a pro ty-liž věci nemám mstíti ? dí Hospodin. Nýbrž od svatyně mé začni, meči můj. A kdo znal vůli mou a nečinil jí, ať jest bit dvojnásobně (Ezech. 9, v. 6. Luk. 12, v. 47). Lid můj vydal se k činění zlého, od nejmenšího až do největšího. Jak prorok, tak kněz páší nepravost (Jer. 6, v. 13), i v domě mém nacházím nešlechetnost, všecky mám za podobné Sodomě a Gomoře; protož budiž cesta jejich podobná plzkostem v mrákotě (Jer. 23, v. 12). Stříbro mé obrátilo mi se v trusky (Izai. 1, v. 22). Jsou jen cín, olovo a železo napořád všickni (Ezech. 22, 18). Není pobožného a upřímého v lidu mém, co zlého jest, páchají oběma rukama (Mich. 7, v. 3). Slovo mé všechněm se zošklivilo, napořád zvetšela napomínání má. Kdo by jim lidskými básněmi uši lektal, a neb kázal o víně, jak se ožírati mají, to by byl prorok pro ně (2. Tim. 4, v. 3. Mich. 2,. v. 17). Vrchnost oboje, duchovní i světská, po marnostech odešla. Tito chrániti majíce chudých, jen je zžírají (Mich. 3, v. 7), podlé užitku soud, nýbrž moc konajíce (Amos 5, v. 17) a jen lakomství svého a rozkoše hledíce (Amos 6, v. 4) o církev mou nic se neujímali. Onino podobně ve všeliké svobodě těla jiným se připodobňovali, nýbrž předčili, zákona mého ne k navedení sebe a jiných k bázni mé užívajíce, ale k společným různicem a vzbuzováním mezi sebou a lidem mým nenávisti natahujíce jeho (Ezech. 22, v. 26). Což vám mám učiniti, lide můj, osvědčoval sem se již po mnohé časy, posílaje slovo své štědře a prose, abyšte přestali hněvati mne (Jer. 44, v. 4). Posílal sem i znamení a zázraky mnohé minulých let, na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy dýmové a jiné (Joel 2, v. 30). Bil sem také vás ranami lehčejšími, mokry, suchem, neúrodami, housenkami, myšemi, morem také po místech, vždy návěští dávaje, že trestati mohu, nenapravíte-li se (Joel 1. Amos 4). Ó byť sobě byl usrozuměl lid můj, byl by v rozšířenl svém zůstal, aniž bych přemrště jej, dále jej trápil (Nah. 1, v. 12). Ale kdo jest, kdož to připustil k srdci? (Jer. 12, v. 11.) Kdo jest, kdož by poznati chtěl přísnost hněvu mého a ulekl se zůřivosti mé? (Žal. 90, v. 11.) Nadarmo sem jich napomínal, nadarmo i bil, kázně mé nepřijali. A protož již sem začal rozepři s lidem mým (Oz. 4, v. 4), bíti a pléniti jej budu (Ezech. 2, v. 1). Metly hubící chopil sem se, ptoto že nemohu déle snášeti nešlechetnosti jejich a ohavností, kteréž činí (Jer. 44, v. 22). Čistéť jsou zajisté oči mé, nemohou se na zlé věci dívati, protož jich přehlídati nechci ani mlčeti, nebudu šanovati (Abak. 1, v. 13), aniž odpustím, aniž se smiluji, abych zkaziti neměl (Jer. 14, v. 12). Vichřice na hlavu lidu mého přišla a trvati bude, dokudž nevykonám úmyslu srdce mého (Jer. 23, v. 19). Běda vám, hříšníci, nebo přišly na nás věci zlé, a zůstanete v nich, nebo nevysvobodí vás Bůh, proto že ste hřešili proti němu (4. Ezdr. 15, v. 25). Prociť, meči můj, a bí hříšníky z lidu mého (Amos 9, v. 10). Vy nařízení hejtmané proti městu mému, jimž sem hubící zbraně do rukou dal, jděte, mordujte, neodpouštějž oko vaše, ani se slitovávejte; starce, mládence i panny, maličké i ženy mordujte a od svatyně mé začněte (Ezech. 9, v. 5, 6).

Truchlivý.

Ach, panovníče Hospodine, zdaliž zahubíš všecky ostatky lidu tvého, vylévaje prchlivost svou ? (Ezech. 9, v. 8.) Ach, meči Hospodinů, dokudž se nespokojíš, přestaň, navrať se do pošvy své, utiš se, zastav se (Jer. 47, v. 6).

Kristus.

I jakž by se spokojil, však sem já přikázal jemu (Jer. 47, v. 7).

Truchlivý.

Ó zůřivý, hrozný Bože, tak-lis sobě uložil zkaziti lid tvůj ? Zdaliž dokonce zamítáš Judu? Zdali Sion oškliví sobě duše tvá? Proč nás tak biješ, abychom uzdraveni býti nemohli ? Poznávámeť, Hospodine, bezbožnosti naše a nepravosti otců našich, že sme hřešili proti tobě; nezamítejž nás pro jméno tvé; nezlehčuj stolice slávy; rozpomeň se, neruš smlouvy tvé s námi; slituj se pro jméno tvé, toběť sme zhřešili. Ó naděje Izraelova, vysvoboditeli jeho v čas ssoužení, proč se nám ukazuješ jako nepřitel, však pak jméno tvé nad námi vzýváno jest, neopouštějž nás (Jer. 14).

Kristus.

Byť se pak i Mojžíš a Samuel postavili před obličejem mým, nikoli nemohu míti srdce k lidu tomuto; nechť jdou předce: kdo oddán k smrti, na smrt; kdo k meči, pod meč; kdo k hladu, k hladu; kdo k zajetí, do zajetí; nebo mne opustil lid můj. Kdo by se slitoval nad tebou ? Kdo by tě politoval ? Já sem již ustal želeje, protož vztahuji ruku svou, abych tě zkazil; meč, mor, hlad vás hubí. Komu toliko budu chtíti, dám život místo kořistí, na kterémkoli mistě; a však i ti chci, aby hrůz okoušeli, a stud přikrýval tváře jejich (Jer. 45, v. 5).

Truchlivý.

Zamítáš-liž tedy dokonce lid tvůj ?

Kristus.

Co pro vás mně zpustne země ? (Job. 15, v. 4.) Co nejsem mocen z kamení Abrahamovi vzbuditi syny ? (Luk. 3, v. 8.) Co nemůže od vás odjato býti království Boží a dáno býti lidu, činícímu užitky jeho ? (Mat. 21, v. 43.) Amen, amen, pravím vám, že se stane, obrátím se k jiným národům a dám jim jméno mé, aby mi ostříhali nařízení mých, vás pak opustím, poněvadž ste mne opustili; byšte pak i žádali ode mne milosrdenství, neslituji se (4. Ezdr. 1, v. 24. 25).

Truchlivý.

Ó střeva má, bolest trpím, ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, že potření za potřením provolává se lidu tomu! (Jer. 4, v. 19.)

Kristus.

Kdo mi to dá, aby hlava má byla vodou, a oči mé pramenem slzí, abych dnem i nocí oplakávati mohl zmordovaných dcerky lidu mého (Jer. 9)

Truchlivý.

Ale což pak učiníš, Hospodine, velikému jménu tvému, kteréž vzýváno jest nad námi ? (4. Ezdr. 8, v. 18.)

Kristus.

Bych pak na vás uvedl desateru zhoubu (Iz. 6, v. 13), a přidal tak mnoho ještě ran, a roztřískal vás v hněvě mém jako střepinu (Žalm 2, 9), a učinil vás podobné Sodomě a Gomoře, a oddal v pustinu věčnou a v prokletí na odivu a k užasnutí všemu světu (Iz. 1, v. 9. Jer. 25, v. 18): zdaž bych vám křiv byl, když ste se vystřáhnouti nedali? (Ezech. 33, v. 9.) Ale jakž sem mluvil proti tobě, tak zkormouceno jest srdce mé ve mně, ano i střeva slitování mých pohybují se ve mně. Nevykonám prchlivosti hněvu mého, nezkazím lidu mého; nebo Bůh silný jsem a ne člověk; nebo lítostivého srdce svého zatajiti nemohu (Oze. 11, v. 8). Jakž bych tě vydal, ó Efraime, jakž bych tě vydal, ó Izraeli, a však zdržím se pro své jméno, abych vás nevyhladil (Iz. 48, v. 9).

Truchlivý.

Oslavovati tě budeme, Hospodine, že hněviv jsa na nás, nevypouštíš však prchlivosti své docela (Izai. 2). Milosrdenství tvé bude, nebudeme-li docela vyhubeni (Pláč Jer. 3, v. 22). Toběť přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři naší. Nebo jsi spravedlivý, a spravedliví všickni soudové tvoji (Dan. 9, v. 7). Budiž jen zřejmé milosrdenství tvé ku potěšení našemu podlé řeči tvé mluvené (Žal. 29, v. 75). My mezi tím poneseme kázeň tvou, poněvadž sme hřešili proti tobě. Když jen milosrdenství tvého neodejmeš od církve tvé; nebo já, víš a znáš, srdcí zpytateli, že sem nejvíc pro lid tvůj bolestil, pro potření dědictví tvého hořelo ve mně srdce mé (4. Ezdr. 5, v. 5).

Kristus.

Známť já, že ty se pro Izraele v mysli tvé kormoutíš, ale zdaž jej pak více milovati můžeš nežli ten, kterýž jej učinil? Mnohoť se tobě ještě nedostává, aby ty více milovati mohl stvoření nežli já (4. Ezdr. 5, v. 33. It. 8, v. 47). Vímť já, kdo jsou moji, a jak zástupcím jejich býti v čas ssoužení (2. Tim. 2, v. 19. Jer. 15, v. 12). Mnohé pak věci já činím, kteréž se divné zdají v očích vašich a odporné rozumu, proto že myšlení mých o vás neznáte (Žal. 40, v. 6). Protož by vám v bázni mé stojícím nejlépe bylo mlčelivě se míti a hotového čekati. Nic však méně, poněvadž ty horlíš o dům můj (Žalm 73, v. 5), a nad bídami církve mé, kterouž sem k tříbení vydal nepřátelům, nebo znám skutky tvé a práci tvou, tesklíš, aj, ukáži tobě částku cest mých, aby poznati mohl, jak v soudu a v spravedlivosti a mnohém milosrdenství já svět řídím (Zjev. 2, v. 2). A však jestliže upř(mně s pokorou žádáš vyrozumívati tajemstvím mým, nebo já tiché vyučuji cestě mé (Přísl. 3, v. 32. Žal. 25, 9. 14).

Truchlivý.

Bože můj, slávo věčná, já prach sem a popel (Jerem. 18, v. 20). A však poněvadž mluviti před sebou dopouštíš služebníku tvému, otevru ústa má a truchlosti srdce mého před tebou vylévati budu (4. Ezdr. 8, v. 6. Žal. 142. Job. 42, v. 4). Vyslýchejž mne, když bych mluvil, a když bych se tázal, oznamuj mi. V čem bych zbloudil, posluž mi k srozumění; čehož nevím, pouč mne, Bože, spasiteli můj (Job. 6, v. 24. Žal. 25, v. 5).

Kristus.

Oznam tedy i na místě jiných spolu lkajících: Co vás trápí? čeho se lekáte? a čeho ode mne žádáte? A pozoruj, jak já tobě k srozumění sloužiti budu (Žal. 32, v. 8). Pozoruj, pravím, nebo já Hospodin mluviti budu (Iz. 1, v. 2).

Truchlivý.

Největší trápení naše, nejmilejší Spasiteli náš, toto jest, žes nás tak dokonce opustil, že žádného znameníčka přítomnosti a milosti tvé nám ukázati nechceš.

Kristus.

Nevěřtež tomu, vyvolení moji, aniž myšlení taková vstupujtež na srdce vaše. Jak se málo matka může zapomenoutí nad plodem života svého, tak málo, nýbrž mnohem méně na vás se mně zapomenouti možné jest. Aj, já na dlaních mých vyryl sem vás, aby pamět vaše vždycky přede mnou byla (Izai. 42, ,v. 16).

Truchlivý.

Z takového potěšení buď milosti tvé věčná chvála; než jakž pak tomu rozuměli máme, žes nás v takové vydal zpuštění před očima nepřátel našich?

Kristus.

To vám přivolali hříchové vaši. Kdybyšte vy byli zajisté ostříhali svattosti, k níž povoláni jste, a nepřipodobňovali se světu tomuto, nebylo by vás trestati potřebí. Ale když ste vy ve všelikou světskou bujnost, pýchu, lakomství, ožralství a jiné marnosti, kteréž mezi vámi na vrch vzešlý, se pustili, mlčeti-liž sem k tomu měl? Nebylo mi možné toho snášeti. Běda dráčům nádherným (Izai. 49, v. 18. Žal. 81, v. 14). A kdo na to co dbal ? Protož nepravosti vaše dolehly na vás (Bar. 3, v. 13. Izai. 3. Izai. 42, v. 20). Učtež se tedy, v kázni mé jsouce, poznávati, jak hořká věc jest opouštěti Hospodina a nešetřiti bázně jeho (Jerem. 2, v. 19).

Truchlivý.

Tvrdýť jsme my pak lid tvůj.

Kristus.

Přidej: hříšný. Jako se starý lid můj k tomu znal: Na hříchy pak náleží trestání (Iz. 64, v. 6. Žal. 106, v. 6); tak jistě, hříchy vašimi přinucen jsa, vás tresci a právě neobyčejné dílo dělám, proto že bych byl hotovější vám dobře činiti, jakž obyčejně činím (Dan. 9, v. 4. Izai. 1, v. 28). Mezi tím, když i tresci, ne pro zkažení, ale pro vzdělání vaše to činím; biji, tresci, abych uzdravil a k sobě obrátil (Izai. 19, v. 22). Proháním vás pod hůl, abych vás do závazku smlouvy zase vehnal (Ezech. 20, v. 27). Stavím se proti vám, abyšte mi se vinni dali a tváře mé hledali (Oz. 5, v. 14).

Truchlivý.

Ale biješ nás tuze.

Kristus.

Nejen prut, ale i hůl má vám se líbiti musí, jako služebníku mému Davidovi, jestliže jen mé zprávě a rozšafnosti se důvěřujete (Žal. 23, v. 4).

Truchlivý.

Biješ nás tak tuze, že nechceš přestati.

Kristus.

A proč vy nechcete přestati hřešiti ? Jak oheň má zhasnouti, když se na něj dříví přikládá? (Oze. 5, v. 4.) Hněv pak můj jest oheň, a hříchové vaši sláma. A kdo se k tomu, aby se ranami těmito napravil, má? Pozorujiť já a poslouchám, byl-li by kdo, že by želel zlosti své, ale žádného nevidím, každý jest jako kůň, jenž v běhu svém zastaviti se nechce (Jer. 8, v. 6). Co by se užasnouti měli, ještě k tomu rozkoš provodí a pod metlami mými výskají (Izai. 29, v. 9). Kdež jest tedy to, pročež bych já zastaviti měl hněv můj? (Jere. 5, v. 7.) Bojím se, že ještě přísněji s mnohými zajíti musím.

Truchlivý.

I však se pak modlíme a smilování žádáme.

Kristus.

Ale kdo, kde? Však já na to šetřím a pilně hledím, najde-li se kdo, kdož by hradbu udělal a v mezeře se před tváří mou za tuto zemi postavil, abych jí dokonce nezkazil, a nenacházím žádného (Ezech. 22, v. 30). Hledím, chopí-li se mne kdo, aby mne v rozhněvání mém zastavil, a žádného není (Izai. 64, v. 7). Pastýři s lidem mým by to činiti měli a u mne v úzkostech rady hledati, ale zhlúpěli, nečiní toho (Jer. 10, v. 21). Pak-li to kteří činí, jen se obyčej koná, rty mne odbýváte (Izai. 29, v. 13). Aniž ke mně volají, že by litovali hříchů, ale příčinou obilé, totiž pro věci své časné, že na nich újmu berou, proto jen samo bolestí, sic odejmu-li já ruku mou, nábožnost jejich hned přestane, nebo jsou jako omylné lučiště (Oze. 7, v. 16). Ach, známť já to všecko, neoklamá mne žádný (Galat. 6, v. 7).

Truchlivý.

I vždyť jsou ještě, milý Pane, kteříž upřímým srdcem hněvu tvého čitedlnost mají a v milosrdenství tvém naději skládají.

Kristus.

Známť já je dobře (Nah. 1, v. 7. Luk. 16, v. 15). A protož rcete spravedlivým, že dobře jim bude, nebo ovotce z skutků svých jísti budou (Izai. 1, v. 3. 10). Aniž kdo bude zahanben ze všech těch, kteříž doufají ve mne (Žal. 34, v. 23).

Truchlivý.

A jakž se pak to děje, že v těchto tvých ranách podlé vinných i nevinným se dostává? Nebo mnozí z pobožných utrpěli, a jiní téhož na sebe čekají.

Kristus.

Rozhněvání mé to s sebou nese, abych k ukázání zůřivosti mé spravedlivé i nespravedlivé plénil (Ezech. 21, v. 4). Mezi tím zdaž kdo přede mnou nevinný jest? (Job. 4, v. 17.) A nad to scestně myslíte, myslite-li, že bych já tak jako vy v rozhněvání činiti měl, abych pochytě hůl slepě do houfu pral, tref, koho tref! Ó nikoli! Nýbrž když hněv můj na zemi puštěn býti má, nejprvé se v nebeském mém kanceláři úsudkové dějí, kdo, proč a jak trestán býti má. Zatím služebníky mé angely vysílám, kteříž nevidědlná znamení na těch lidech, jichž ušanovati mám, dělají, a k těm se již zhouba přibližiti nemůže (Ezech. 9). O čemž proroka mého vidění přečísti můžeš a rozvážiti bedlivě. Věz tedy, že má prozřetedlnost veliká jest, pouštím-li já meč na kterou zemi, vyměřuji mu také cestu, kudy by jiti měl (Ezech. 21, v. 16). Že pak vždy některé z pobožných trefuje, z jistého mého usouzení to se děje, a smrt jejich blahoslavená jest před očima mýma, i cožkoli sic trpí, požehnané (Žal. 116, v. 15).

Truchlivý.

Ale jest lítostivou věcí, že pobožné z bezbožnými zahrnuješ a v ty pokuty, kteréž na hříšnlky zsíláš, je také pojímáš. Začež, aby jemu toho nečinil, služebník tvůj David se modlil (Žal. 26, v. 9).

Kristus.

Dobře Sirach, služebník můj, pověděl: Všecky věci pobožným obracejí se k dobrému, hříšnlkům pak ke zlému (Sir. 39, v. 33). Jakož zajisté věci dobré, když jičh bezbožní spolu s pobožnými užívají, nic neprospívají, tak věci zlé pobožným, když jich spolu s bezbožnými okoušeti musejí, nic neškodí. Zrní spolu s plevami na jednom humně jedním větrem se zmítá, tolikéž stříbro spolu s truskami do jednoho se ohně dává, oboje se zmítá a pálí, ne aby se to zmíchalo a k jednomu cíli přišlo; tak jest dilo mé na světě. Věječkou mou převívám humno mé (Mat. 3, v. 12). A přeháním, jako zlatník stříbro, skrze oheň syny mé (Malach. 3, v. 3). Co mého jest, zůstane mně, co mně nepřináleží, odchází na místo své. Co věječky mé a ohně mého vy, kdož jste moji, se bojíte ?

Truchlivý.

Dělejž tedy, milý Spasiteli, jakž se tobě dobře líbí, převívej a přeháněj, pal a tluč, jakž chceš, jen k spasení našemu. Mezi tím ještě mluviti budu a dotazovati se na soudy tvé, ačkoli vím, že spravedliv zůstaneš. Proč se pak cestě bezbožníků předce šťastněji vede, nežli nám? Že nepřátelé tvoji, nemající tebe před očima, takové štěstí mají, jde jim všecko podlé vinše; nýbrž zdá se, že ty je sám štěpuješ a vzděláváš, a oni se vkořeňují a rostou, kvetou, zelenají se, slávy a rozkoší nazbyt mají, ješto mezi tím pobožní jako smetí a ohryzek býti musejí; jest-liž pak to u tebe spravedlivé?

Kristus.

Nejste vy nynější první, kteříž se nad štěstím jiných, závidíce jim ho, pálíte. I Job i Jeremiáš i Azaf i jiní tím se trápívali (Job. 21. Jer. 12. Žal. 73). Ale věřte mi, vyvolení moji, kdyby na těch vezdejších věcech nejlepší vaše dobré záleželo, nejmenší by mi věcí bylo, odklidě bezbožných vám samým k pokojnému uživání zemi dáti; nebo pro vás a ne pro onyno stvořena jest (4. Ezdr. 7, v. 11). Než strojím já pro vás jinou, lepší věc, nebe; a k němu vím, jak mám vás vésti (Izai. 9, v. 13). Lidu pak, nad nímž se věčně smilovati nestrojím, dávám oddíl v životě tomto (Žal. 17, v. 14). Proč jim toho závidíte, sami přednější věci u mne majíce? Měli byšte služebníka mého Davida následovati, kterýž maje k sobě jasnou tvář obličeje mého obrácenou, nedbal, že onino hojnost vína a obilé měli, a v žalmu 37. jiným to také, že na mé lásce vnitřní více, než na zevnitřním, světském štěstí záleží, ukazoval.

Netrpělivý.

Bezbožní nejsou hodni toho, aby jim i zde tak mnoho dobrého činiti měl.

Kristus.

Kdybych já při rozdávání darů hodnosti toliko šetřiti měl, nevím, čeho byšte i vy hodni byli, ale já v milosrdenství svět řídím a v štědrosti mé znám býti chci všelikému tvoru mému (Sir. 16, v. 17). Chci slouti bohatý ke všechněm a spasitel neb dobrodínce všech, protože nemám v nenávisti žádného tvoru mého (1. Tim. 4, v. 10); ale oni toho neznají, nýbrž všecko sobě a neb slepému štěstí připisují, tak se s svým štěstím zpínajíce a honosíce, jako by žádného Boha, kterýž by jimi vládl, nebylo; vše to mně známé jest, a však ani nevděčnost jejich dobroty mé nevyprazdňuje (Luk. 6, v. 35). Oni mezi tím sobě škodí, nebo v zpouře a nadutosti kráčejíce slepě mezi osídly přenebezpečnými kráčejí, politování jistě hodnější jsou než závisti; smečky zajisté jejich při zemi skryté jsou, a léčky jejich na stezkách jejich, krokové jejich, než se nadějí, zmotáni bývají, a nohy jejich podraženy (Eccles. 9, v. 12. Job. 18, v. 7). Všecko štěstí jejich jest jako sen tomu, kterýž procítí (Žal. 73, v. 20). Cíl jejich jest zahynutí (Jer. 12, v. 3. Žalm. 92). K tomu, kdybyšte do srdcí jejich nahlednouti měli a na slávu jejich ne povrchně jen, než jakž samo v sobě jest, patřiti, našli byšte tam plno strachů a nepokoje (Izai. 57, v. 20. 21. It. 20, v. 5).

Truchlivý.

Ale jak, milý Pane, bezbožnosti jejich přehlídati můžeš, nebo plní jsou pejchy a ukrutnosti vražedlné, a jménu tvému se rouhají.

Kristus.

Prchlivosti při mně není; jsem Bůh lítostivý, dlouho čekající a milostivý i shovívající (Izai. 27, v. 4. Exod. 34, v. 6).

Truchlivý.

Pročež tedy jiným tak mnoho přehlídaje, svým přehlídati nic nechceš, nýbrž, hřešíme-li, hned nás tresceš a hněvivě s námi zacházíš? (4. Ezdr. 3, v. 30.)

Kristus.

Snášelivost má ke všechněm se vztahuje, sic kdybych rovně vám nepřehlídal a neodpouštěl, dávno byšte shlazeni byli od hněvu mého (4. Ezdr. 7, v. 67). Že pak dříveji vás než jiné tresci, činím to z lásky, kterouž k vám mám. Víte zajisté, že sem řekl, a na tom stojím, že koho já miluji, toho tresci (Zjev. 2, v. 19).

Truchlivý.

Nám pak to těžko přichází, trestání a bolest za znamení lásky míti, nebo se to nám hněvu znamení raději zná.

Kristus.

Vím já, že rozum váš tak o tom soudí, ale mně odpornou jemu věcí víru vaši cvičiti se vidí, an duha na obloze přicházejíjcího deště a mokra i zatím povodní sama z sebe znamením jest. A hle, Otec můj lidskému pokolení ji znamením vyhlásil, že více povodní zatopeni býti nemají. Což je tedy, že dokračující na vás trápení samo z sebe hněv zvěstovati se zdá, když já vám jinák jemu rozuměti poroučím? A rozumu-liž vašemu raději než mně věřiti budete? A však to i vlastním soudem zstihnouti můžete, že vás tresce tudy lásky, oněch netrescíc k nim hněvu dokazuji (Job. 36). Vás zajisté když tresci, pro upamatování se v hříších a obrácení vás ku pokání to činím. Oněch pak poněvadž spasiti nedbám, nechávám jich choditi po radách jejich, až by se i v pekle jako hovada octli (Žalm 49). Kterému nemocnému lékař lékařství dávati přestává, že od něho pouští, ukazuje. Tak koho já hřešícího trestati přestávám, zlé jest znamení.

Truchlivý.

Kázní tvou nepohrdáme, poněvadž k spasení užitek přináší (Žid. 12, v. 11). Než měli bychom tvýma rukama trestáni býti, což by nám snesitedlnější bylo; ale ty nás líbosti nepřátel našich vydáváš, kteříž s námi, jak se jim vidí, k hanbě a posměchu našemu zacházejí; to jest, což nám kázeň tvou lítostivějši činí (2. Sam. 24, v. 14. 4. Ezdr. 5, v. 30).

Kristus.

Má ruka vždycky jest, kteráž švihá, nepřátelé, hlad, mor a jiné rány nejsou než prutové a neb holí v ruce mé (Izai. 10, v. 5). Kterého já pak kdy prutu na vás užívati mám, v tom sobě vyměřovati nedám, než užívám v tom mé prozřetedlnosti. Jednou sem toliko Davidovi, kterým by prutem umrskán býti chtěl, vybrati sobě dovolil; vůbec toho nečiním, aniž vám lidské ruky více než mé obávati se jest potřebí (2. Sam. 24, v. 14). Nebo poněvadž nepřátelé jsou hůl, metla, sekera, pila v ruce mé, nic oni více nemohou sami z sebe, než což ruka má skrze ně dělá (Izai. 10, v. 5). Jakož zajisté sekera nepodtíná, kteréhož chce stromu, než na který ji sekáč zavede; a pila nepřeřezuje, v kolikero chce, než v kolikero ji řezáč táhne; a metla nemrská, ani hůl nebije, dokud chce, než dokudž ten, kterýž ji rozvádí, dokládá: tak se skrze nepřátely, jistotně věřte, ne jejich, ale má vůle děje, při kom chci, jak chci a dokud chci.

Truchlivý.

Jimť se ne tak zdá, oni jako vlastní mocí všecko dělají, a na svých radách se zakládajíce, přehonosně mluví, i proti nebi ústa stavějíce a po všech na zemi jazyk vozíce; a jde jim, jak sobě co ukládají, odkudž nám není možné, než báti se zlobivých a chytrých rad jejich (Žal. 12, v. 5. Item 73, v. 8).

Kristus.

To vše odtud jest, že vy mé všemohoucnosti a vševědoucnosti rozuměti nechcete, než mne sobě jako nějakého hloupého špalka v mysli malujete, a neb za marného diváka věcí svých stavíte, ješto já sebou nebe i zemi naplňuji (Jer. 23). Já všechněm lidem do srdcí hledím (Přísl. 15). Nýbrž já sám všech lidí srdci hýbi, kam chci (Přísl. 21). Já, kterým chci radám, dávám prospěch, a kterým chci, zasměji se (Item 8. Žalm 2). Roztahuje ptáčník sítky své, jak rozumí, a strojí lep, jak nejchytřeji umí, ale aby mu ptáci vázli neb nevázli, to ode mne jest, proto že všecko, i ty vrabce v počtu mám, a bez vůle mé žádnému na zemi padnouti nedopustím (Žalm 50). A co pak vy nejste ptáků dražši, aby na vás před vašimi čihaři menší byl pozor, ó malé víry? Nýbrž pravím vám, chcete-li jen rozuměti, že i ti vašich hlav vlasové u mne v počtu jsou; což vám pak více povědíti mám? (Mat. 10.) A protož se mýlíte, tak o tom mluvíce, že nepřátelům všecka naměření jdou. Není tomu tak, sic by jistě dávno po vás bylo. Nebo rady jejich ty jsou ustavičné, abyšte vyhlazeni byli (Žal. 74, v. 8). A hle, posavád ještě nedotáhli. Nebo já ruším rady jejich, a toliko to ze všech jejich rad, co mi se vidí, aby k vyřízení přišlo, dopouštím. Truchlivý.

Divnějšíť jest umění tvé nad náš vtip, Bože, spasiteli náš (Žal. 139). Dejž nám, prosíme, na tvé všemohoucí řízení mocně spoléhati a tobě všecko k zpravování poroučeti. My však předce před nepřátely musíme se styděti, když nás jim v moc dáváš, že nás hubí, vyhánějí, příbytky naše boří s posměchem (Jer. 9, v. 19).

Kristus.

Mne se raději styďte, jehož ste rozhněvali.

Truchlivý.

Nechť i toto promluvím ku Pánu mému: Proč ty, všemohoucí jsa, nevyhladíš nepřátel tvých a lidu tvého pojednou, tak aby vyvolení tvoji bezpečně bydliti a tobě sloužiti mohli? Kristus.

K tomu mi Otec můj berlu odvedl, abych uprostřed nepřátel mých panoval (Žal. 110). Bez nich tedy panovati nechci, nýbrž chci, aby uprostřed vsteklosti jejich má moudrost mně k slávě se prokazovala; a vaše spasení také toho vyhledává, abych jmenovitě měl skrze koho vás v poslušenství zdržovati, v výstupcích napravovati, v víře a trpělivosti cvičiti, v horlivosti brousiti (Jud. 3, 1). A tak tedy pro vás jich potřebuji, snáším je (Žal. 116). Nad to mám i mezi nimi, kteříž časem svým obráceni býti mají (Skut. 9, 15). Prchlivosti tedy vesměs uživati nemusím, než snášelivosti. A vaše věc jest, za ně se modliti a jim odpuštění raději nežli vyhlazení žádati, jako sem já a moji apoštolé činívali (Luk. 23, v. 34).

Truchlivý.

Ale že pak i ty snášíš, o nichž víš, že zatvrdilí jsou, to jest divné.

Kristus.

Dotud snáším, dokudž jich, jakž sem řekl, potřebuji k konání neobyčejného díla mého. Sic když se to zpraví, umím já dobře metlu hněvu mého zlámati a na oheň uvrci (Izai. 9, v. 4). Činíval sem to až posavád všechněrn zarputilým protivníkům lidu mého, činím a ještě činiti budu i dále; než že můj obyčej jest čekati, až by dovršili zlost a vyplnili míru nepravostí svých. Tu pak schopě se, zacházím s nimi podlé zůřivosti mé.

Truchlivý.

Řekls, milý Pane, že oči tvé čisté jsou, na zlé věci dívati se nemohoucí (Abak. 1, v. 13). A tak i uši tvé čisté jsou, nemohoucí slyšeti věcí zlých. I jakž tedy slyšeti můžeš tak mnohá posměšná, která se jménu tvému dějí, rouhání, když nevážně zšílená ta zběř věřícím tvým říká: Kde jest Bůh váš, kéž vás vysvobodí, však ste v něho doufali (Žal. 42, v. 4). My zajisté jiného Boha nemáme žádného kromě tebe, aniž o něm víme. A protož bezbožné ty útržky ne na jiného se vztahují, ó ty jediný, pravý a živý Bože, než na tebe, a stýště se nám jistě slýchati je (Žalm 123, v. 2). Mnozí z pobožných až duši vylévají, tak se nad tím trápí, že se od nešlechetných důstojnému jménu tvému posměch děje. Jak pak ty to v své Božské uši slyšeti můžeš ? (Žal. 42.)

Kristus.

Všeho do času. Ale procítímť, a zvědíť, kdo jest ten (Žal. 10), na něhož se ptají a jemuž útržky činí (Izai. 33, v. 10). Nebo jakž bych na jméno mé lehkost dopustiti měl? (Izai. 45, v. 11.)

Truchlivý.

Mezitím předce prodlíváš, a dlouhočekání tesknost činí. Vždycky se nadějeme, že již již pomoc přijde, a spatřiti jí nemůžeme. Nýbrž očekáváme-li na světlo, většl tma nás přikvačuje; ohlédáme-li se, brzo-li se nám blesk nějaký zableskne, ano čím dál, tím víc mrákota nás obstupuje; mumleme jako nedvědi a jako holubice lkáme. Čekáme na vysvobození, a ono se od nás vzdaluje (Izai. 59, v. 9. 11). Ach, kolikrátž pak s oněmi starými tu smunou píseň zpívati budeme: Žeň pominula, léto se dokonalo, a my nejsme vyproštěni (Jer. 8, v. 20). Proč nás tak dlouho zdržuješ ? Proč nevzneseš pravice své ? Proč nevyvedeš pře naší ? (Žal. 14, v. 11.)

Kristus.

Kdo vám kázal tak brzké sobě vysvobození slibovati? Zdaž nevíte, jak starý můj Izrael sedmdesáte let v Babyloně a před tím také mnoho let v Egyptě vyhledati musel? Z vás pak ještě někteří ani dobře trpěti nepočali, a již utrpení chcete míti konec. Jiní, ač hlouběji dojati, řídcí však do těsna vehnáni, aby opravdově pod mou ruku se kořili, mezi sebou svorní byli, marnosti opouštěli a ke mně s pláčem úpěti se naučili. Vás sobě samy za svědky beru, a což se vůbec děje ? Zdali tedy vás pod metlou ještě držeti a urážeti a třebas přísněji trestati příčiny nemám?

Truchlivý.

My se pak nejednou divíme, čím jest to, že ty těm, kteříž se o tvou pravdu a utištěný lid tvůj zasazují, nežehnáš radám jejich, prospěchu nedáváš a vojska jejich zahanbuješ. Nepřátelé se tím ještě v své slepotě utvrzují, že jejich, ne naše pře tvá jest, a z věřících v tebe nejedni na divná myšlení a kolotání přicházejí.

Kristus.

Že se to tak děje, příčiny mnohé jsou. Předně zajisté skládají se mnohé rady beze mne a bez dotazování se z úst mých (Iz. 30, v. 1, 2); totiž na vlastní prozřetedlnost spoléhajíce, lidskou chytrost chytrostí přemoci se domnívajíce, což není z ducha mého. Zdali Bůh silný člověka potřebuje ? (Job. 22, v. 2.) Mnozí pak z vás tak jsou nepokojní, že nechtí než kvaltovati se násilným cest vyhledáváním, jak co nejdřív kázeň mou z sebe střásti, až ustávají nad množstvím rad (Izai. 47, v. 13). Ješto by lépe bylo k Bohu se obrátě celým srdcem utišiti se, doufati v něj a trpělivě na jeho pomoc očekávati (Izai. 30, v. 7). Nebo pláč a slzy nejjistší sou zbraň církve mé, ti by vás prostředkové nezahanbovali (Joel. 2, v. 12). S vojsky vašimi podobně jest, když jich sobě nětco seberete, hned se vítězstvím troštujete, a nepřátelům herštujete, jako by vám již chybiti nemohlo; ješto sem já to osvědčil, že v vozích a koních doufati pohanská věc jest; lid Boží jméno Hospodina Boha svého připomínati má (Žal. 20, v. 8). Proč sem Gedeonovi veliké vojsko majícímu vítězství dáti nechtěl, než proto, že já nechci, aby lid můj silou ruky své chlubiti se měl (Jud. 7, v. 2). Ovšem v očích mých toho trpěti nemohu, aby sobě lid můj na cizích národů pomocech a confederacích zakládati měl, nebo k neúctě jména mého to jest, když se místo ramene mého rámě lidské za podporu mého království staví. Pro tu sem tam někdy příčinu proti Jeruzalemským horlil, že od Assyrských ssoužení byvše v Egyptských naději složili, jimž sem se osvědčil, že Egyptští sou lidé a ne Bůh silný; koní jejich tělo a ne duch (Is. 31, 1. 3); a neusrozumějí-li sobě, že je ze spolka vyhladím, aby i pomocník i ten, kterýž ku pomoci býti měl, spolu padli; jakž se i stalo. Vy pak co ste jiného až posavád dělali, než o rozmnožování confederací se starali, silu králů a knížat sjednocených zveličovali, počet vojsk jejich rozpisovali, nepřátelům tím herštujíce? A summou posavád větší k těm věcem než ke mně patření bylo. A měl sem já předce k neúctě své těm věcem prospěch dávati a v nesmyslnosti vaší vás utvrzovati? Ó nic jistě, jinak se musite učiti, v čem naději skládati máte, lide můj (Jer. 9, v. 23. 24). K tomu přiliš mnozí na to, že pře dobrá jest, spoléhali, a málo na to, aby ji také dobře vedli, pamatovali. Když na onen čas Izraelští proti ohavným Gabaonitským k boji táhli, z mého poručení to se stalo, a při dobrou měli, a však sou dvakrát poraženi. Proč se tak stalo ? Proto že na dobrotu pře spolehše, opováživše se všeho, bez modliteb v to se dali. Ale když zahanbeni jsouce přede mnou se ponižovali a s pláčem modiili, dal sem jim potřetí vítězství (Judic. 20). Nadto ještě bojovníci ti, kteříž o mou církev bojovati by měli, bezbožní jsou na větším díle, rovně jako jiní, ožralci oškliví, smilníci nečistí, dráči a trapiči lidští, nemilosrdní, svatokrádcové, také chrámu a věcí svatých loupežníci, ne slávy mé, než zisků svých hledající. Na onen čas já sem pro jediné svatokrádežství Achanovo celé Izraelské vojsko před nepřátely zahanbil, a měl bych nyní pro tak mnohé nešlechetnosti netrestati? (Joz. 6.) Bude-li po tak častém přemrštění náprava a větší na mne ohled a ke mně doufání, kázeň a řád, budu jak věděti malou porážku hojným vítězstvím jako tam někdy vynahraditi. Naposledy toto o tom také smýšlejte, že vašeho vysvobození čas ještě nepřišel, protož se prostředkové jen vinou, točí a kroutí i křiví, jíti nechtějí; než když čas mnou uložený přijde, bude jinák. Má jest zajisté všeliká věc pod nebem (mým spořádáním stojí), čas mordování, čas hojení, čas smutku a pláče, čas veselé a poskakování, čas boje i čas pokoje (Eccle. 3, v. 1).

Truchlivý.

Na tvou tedy hodinku, kteroužs k našemu spomožení odložil, očekávati povinné jest; než že pak předce onino svou vsteklost provodí, bolestno jest na to se dívati, ovšem toho zakoušeti.

Kristus.

I co jest to tak bolestného ? Truchlivý.

Zapovídají tvé čisté služby, odjímají chrámy a naprzňuji je modlářstvím svým, některé i boří neb ohněm pálí (zvláště vojenská zšílená zběř), služebníky tvé církve potupně vyhánějí, knihy, v ničhž tvé nebeské učení popsáno, po místech páli a všudy to dělati strojí: Mnohé pobožné do vězení berou, jiným statky odjímají i k mordování jich se brousí. Odkudž nejedni z choulostivosti a někteří z převrácenosti srdce od evangelium tvého odcházejí a jiných ještě zrazovati pomáhají, nad nimiž nelze než úpěti pobožným lidem.

Kristus.

Však já to lépe spatřuji než jiní, jak sobě i bezbožní lidu mého trapiči i utrápení moji počínají, ale na všecko to já jednou odpovídám: Zde jest trpělivost a víra svatých (Zjev. 13, v. 10). Kdybych nechtěl, abyšte co trpěli, nedopouštěl bych toho na vás. Chrámů co se dotýče, však se jich mnohým spůsobem zle užívalo: Nerádi ste do nich chodili, a neb z obyčeje, aniž vám byli verštatové kázně, jako někdy za první přesnosti církve, ale nadělali ste sobě z nich peleší pochlebnictví, jen k evangelistské svobodě, jiní k rozmařilosti a jalovosti v křesťanství svém sobě sloužíce; a protož zžírá-li je oheň po místech, přečistí se i tim špína vaše. Služby se zastavují, mrtvoly na to málo dbají, a živějším to na žádnou škodu nebude; nebo hladu slova mého pocítíce, bude jim nebeský ten pokrm žádostivější. Zdaliž nevíte, že vy Boží rolí jste, jakž z poručení mého můj apoštol Pavel vyhlásil? (1. Kor. 3, v. 9.) Oráč pak zdali naschvál časem rok i dvě i tři léta neb více let země neopouští a úhorem ležeti nenechává, věda jmenovitě, že jí to neuškodí, nýbrž že jemu zkypří a výnosnější bude ? A já činím totéž při mé rolí církvi, opouštím ji po místech, kde potřebu znám, na čas, aby mi potom tím jadrnější ovotce nesla z té horlivosti (Žal. 74, v. 9). Knihy že pálí, neděste se, pravdy mé mi nespálí (Izai. 30, v. 20. 21). Kněží že vyhánějí a neb do vězení dávají, jest i v tom má vůle, chci, aby se od domu mého začínal soud. A chci, kteříž jiné vyučovali v čas pokoje, aby v čas protivenství příklad trpělivosti na sobě ukazovali, od meče, ohně, zajetí a loupeží hubeni jsouce, a jim to neškodí nic, neb jen prubováni, čištěni a bíleni býti mají až do času, až by se to, což se vykonati má, vykonalo (Dan. 11, v. 33). Statkové vaši že v loupež a v rozchvátání přicházejí, i tomu sem chtěl. Nebo ste nejedni v nich sobě zakládali, ješto já chci, aby vyvolení moji v Bohu bohatí býti se snažovali (Luk. 12, v. 21). Příčinou nestálých vrtochů a odpadlců nekormuťte se, nebo já proto převívám humno mé a přepaluji stříbro mé, aby plevy od zrna, trusky od stříbra odešly (Malach. 3, 3. 1. Jan. 1, v. 9). Vycházejí z vás proto, že nebyli z vás. Činí-li vám bližní vaši nevěrně, pamatujte na to, že se mně z nejbližších mých jeden zpronevěřil a mne na smrt zradil. Co se vám nového přihází, zvláště poněvaáž sem předpověděl, že se vám to od rodičů, bratří, příbuzných a přátel díti bude ? (Luk. 21, v. 16.) A summou, co vás koli pro mne potkává, milé vám býti má. Neteskliti nad tím, ale radovati byšte se, měli, kdybyšte mne milovali, nebo sem já tak poručil, tak apoštolé moji činili (Skut. 5).

Truchlivý.

Zpívámeť i my o tom, že milo pro tě trpěti, a duch hotov jest, než tělo nemocno (Mar. 13, v. 28). Jaks ty o sobě také, milý Spasiteli, vyznal, než věci (abych již všecko, co nás kormoutí, vyznal) tyto nás poněkud choulostivé činí, že nepřátelé nechtí za ty vidíni býti, že by nás pro náboženství trápili, než dávají barvu rebelství, tak že trpěti musíme jako zločinci, ješto to apoštol tvůj Petr křesťanům zapověděl (1. Petr. 4, v. 15). A my, kdyby se nám to pro tě zjevně dálo, mileji bychom vše podníkali, jako jiní mučedlníci tvoji.

Kristus.

Před očima mýma jsou všecky věci nahé a odkryté (Žid. 4. v. 13). Vaše nemoudrost a výtržnost, kteří se jí v čem dopustili, není mně neznámá. A však nepřátelskému zápolí také rozumím, kteříž pro mne vás nenávidíce, jiným to přistírají. Ale takť jsou so i prorokům činívali, kteříž byli před vámi, že na ně ledcos sčítali, lhouce pro mne; viz příklady (3. Králov. 18, v. 17. Jerem. 26. a 38. Amos. 7. Mat. 17). Nýbrž mne samého pro nebeské mé učení zahladiti usilovali a sečtli na mne, že sem lid bouřil, králem se dělal, císaři daně dáti zbraňoval (Luk. 23). Radujte se tedy, že se vám tak jako mně děje, že já, soudce váš i jejich, té při dobře rozumím.

Truchlivý.

Takť se tomu těšíme, že ty, zpytateli srdcí, všecko znáš (Žal. 74). Než co pak dále s námi a nepřátely našimi v úmysle máš, milý Spasiteli?

Kristus.

Toť já v tajnostech mých složené mám a již spořádané, rozvážené a rozečtené mám (Dan. 5). Vám pak toho znáti není potřebí (Skut. 1). Toto však vám ku potěšení pravím, o čemž nepochybujte, že někteří přečkáte tyto mé pokuty, spatříte potěšení mé (4. Ezdr. 9, v. 7. 8). Nebo potresce vás z kázně své propustím vás a na nepřátely hněv svůj obrátím (Izai. 43). Nebuduť na věky nesnadniti se s vámi, ani se věčně hněvati pro nepravosti vaše. Rozhněval sem se a biji vás, a však uzdravím vás a navrátím vám pokoj a hojné potěšení, lide můj (Izai. 57, v. 16). Jakž jen za hříchy vaše z ruky vaší vezmu, zjevím slávu svou na vás. Všickni pak, kteří se zlobili proti vám, zahynou, kteří se nesnadnili s vámi, v nic obráceni budou a na nic přijdou. Kteří válčili s vámi, vítr je zachvátí, vicher rozptýlí je, a vy v Hospodinu plésati budete. Nebo já tě ujmu za tvou pravici, já tobě pomohu, neboj sě, červíčku Jákobe, hrstko Izraelova, já spomohu tobě, já sem vykupitel tvůj (Izai. 4, v. 11. 12). Na maličkou chvilku opustil sem tě, ale v slitování převelikém shromáždil sem tě (Izai. 54, v. 7).

Truchlivý.

I máme-liž na to spoléhati, milý Spasiteli? Přeslavníť jsou toto slibové tvoji.

Kristus.

Zdvihna ruku svou přisahám, že pohanění vaše připadne na nepřátely vaše, nebo já s vámi sem a patřím na vás, abych vám spůsobil bezpečné bydlení jako za puedešlých let. Já to mluvim, rada má půjde (Ezech. 36, v. 7. 9. 11). Nebo zdaž já dokonce zavrci mohu lid můj ? (Izai. 46.) Byť se hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali z místa svého (Jer. 31, v. 37), milosrdenství však mé neodejde od tebe, a smlouva pokoje mého nepohne se, praví slitovník tvůj Hospodin. Hněv můj netrvá než na kratičko (Izai. 54, v. 8. 10), s večera potrvá pláč lidu mému, a zjitra navrátí se veselé prozpěvování. A horlím proti nepřátelům, že když jim ku potrestání podám lidu mého, oni beze všeho milosrdenství obtěžují je jhem svým a k úpění přivodí, a skrze pýchu jejich jménu mému útržka se činí každý den. A protož pozná lid můj, že já mluvím (Iza. 47).

Truchlivý.

Pravdomluvným a milosrdným se ukážeš, Hospodine, lidu tvému, tomuť se těšíme (Miche. 7, v. 20). A však při nás se předce mdloba lidská ozývá, pobožní se lekají, jedni k druhým tytýž bázlivá slova mluvíce. Nevážíš-liž nám toho těžce? (Malach. 3, v. 18.)

Kristus.

Co vám kdy na mysl vstupuje, já všecko vím. A když vy v koutech se zstupujíce šepcete (Ezech. 12, v. 5), a jedni druhé buď děsíte neb potěšujete, já všeho pozoruji, a všecko do pamětných knih vám, kteříž jméno mé připomínáte, k dobrému zaznamenávati dávám (Malach. 3, v. 16).

Truchlivý.

My sic kdykoli tvé milosrdenství rozjímáme, cele se jemu těšíce, u víře a v naději se vespolek ustavujeme. Ale když nám zase věci ty, kteréž bud při sobě, buď při nepřátelích svých vidíme, na mysl jdou, nemůžeme než slábnouti jaksi v naději, ačkoli víme, že ty nám na nic než na tvou všemohoucnost a v nic než v milosrdenství tvé doufati velíš.

Kristus.

I což jest to takového, což vás u víře rozpakuje? Truchlivý.

To i jiné. Ku příkladu, když na to hledíme, že sme již tak příliš zemdlení a přetříbení, nemožné se nám téměř zdá, abychom zase povstati a otaviti se mohli.

Kristus.

Jestli ste vy zemdlení, já nejsem, já umím i zemdlenému sílu dávati, i zemdleného proti silnému občerstviti umím, což toho neznáte? (Izai. 40, v. 28.) Co jste neslýchali ? Má jest rada i šťastný prospěch (Amos. 5, v. 9), má jest rozumnost, má i síla (Přísl. 5). Ne vaší mocí tedy a silou stane se, což předpovídám, ale Duchem mým (Zachar. 4, v. 6). Já sem byl k svým Jeruzalémským, na síle své zakládajícim (pozorujte toho), takto řekl: Byšte vy pak všecko Kaldejských vojsko pobili, tak že by toliko zranění zůstali, skrze ty však zkazím město toto (Jer. 37, v. 10). Vám pak vlastní mdloby se lekajícím přestane to, pravím zajisté to. By pak nepřátelé vaši všecka za vás bojující vojska pobili, že by jen někteří zranění pozůstali, skrze ty však vykonám vůli mou k zastání vás a zkažení nepřátel vašich; nebo zdaž jest ukrácena ruka má, aby nemohla zachovati? (Izai. 50, v. 2.) Zdaliž jest mně potřebí velikého množství, když já pomoci chci mdlejším?

Truchlivý.

Ale nás i toto kormoutí, že sebe hříšné, nepovolné a metel tvých ne tak, jakž by náleželo, dbající nalézáme; kdo ví, nezatvrdíš-li se?

Kristus.

Svědomť sem já zpozdilosti vaší i zatvrdilosti mnohých z vás. A však jest-li vy nevěrní, já věrný zůstanu, nebo zapříti sám sebe nemohu. Tuto zajisté ne o vás samy činiti jest, ale i o zšílený ten lid, útržku činící jménu mému a slávu mou zatemňující (Žal. 74, v. 10); a protož na hříšnost a nehodnost vaši zapomena, pro sebe samého a pro své jméno, aby před obličejem nepřátel mých v zlehčení vydáno nebylo, to učiním. Nebo jakž bych se na lehkost jména svého dívati mohl? Protož oslavím je před očima vašima (Izai. 41, v. 20. It. 40, v. 25). Nýbrž sama vaše mdloba nedopustí mi (It. 48, v. 9. 11), aby sceptrum bezbožníků dlouho nad losem spravedlivých mých panovati mělo proto (Ezech. 20, v. 14. a 17), abyšte zemdleni jsouce nevztáhli k nepravosti rukou svých (It. 36, 22. a 23. Žal. 125).

Truchlivý.

Mezi tím se nepřátelé předce sílí a na nás brousí, odkudž nemůže než strach jejich obkličovati nás pro jejich vsteklost.

Kristus.

Já sem pak řekl: Strachů jejich nebojte se, ani se kormuťte, ale Pána Boha posvěcujte v srdcích vašich (1. Petr. 3, v. 14). Nebojte se útržky lidí bídných, a hanění jejich neděste se; nebo má spravedlnost a mé spasení ostojí, já, já sem utěšitel váš; jakýž si ty, že se bojíš čiověka smrtedlného a syna člověka podobného trávě, a zapomena se na Hospodina, děsíš se z prchlivosti člověka, jakž se jen postrojí, aby hubil, ješto dýchání jeho jest v chřípich jeho, ale já jsem Hospodin, kterýž skrocuji vsteklost mořskou i všecken svět v hrůzi zdržuji (Izai. 51, v. 8. a 11).

Truchlivý.

Oni pak hned na prosto sobě uložili vyhubiti nás, aby ani jména našeho nepozůstalo (Žal. 74, v. 8. It. 83, v. 5).

Kristus.

Když já se nepřátelům, takové věci v úmysl beroucím, směji (Žal. 2, v. 4), vy pak proč se rmoutite? Vímť já o pýše a chloubě jejich (It. 37, v. 11. 12), ale jistě žeť nepřijdou k vykonání myšlénky jejich (Izai. 16, v. 6). Počnou slámu a porodí strniště (Izai. 33, v. 11). Pamatujte na vidění služebníka mého Ezdreáše (4. Ezdr. 4, v. 14. 15.) a rozumějte, že marné jest puntováni národů proti těm, s nimiž jest Bůh silný; protož Hospodina zástupů samého posvěcujte, on buá.bázeň a strach váš, lidských pohrůžek neděste se (Izai. 8, v. 10. 12. a 13).

Truchlivý.

Ale že pak oni jsou prchlí a velmi vsteklí, co sobě v úmysl vezmou, předce k cíli vedou.

Kristus.

Známť já vsteklost jejich, ale špatná ona jest k tomu, aby, což lo chtí, dovesti mohli (Jer. 48, v. 10). Nebo mně i hněv člověka sloužiti musí, a ostatek já zůřivostí skrotím (Žal. 77, v. 11). Zdaž mi se zajisté udidel nedostává, kteráž bych zpínajícím se v ústa vlože, v stranu je uvedl? (Is. 37, v. 29.)

Truchlivý.

Oni sou přechytří v svých věcech.

Kristus.

A já sem ten, kterýž lapám v chytrostech moudré a v nic obracím myšlení zchytralá, aby nemohli k skutku přivesti ruce jejich ničehož, a působím, aby bláznové rady, od nichž sami časem svým sejdou, skládali (Job. 5, v. 12. 13. Žal. 5, v. 11). To jest hle! umění mé, rozumíte-liž jemu.

Truchlivý.

A vždyť jest moc jejich veliká, kteréž my se děsíme.

Kristus.

Proto že mé moci, jak daleko větší jest, rozuměti nechtějí. I nejsilnější lidská síla jest jako koudel, do níž uvrhu jedinou jen jiskru hněvu mého, hned všecko hoří, aniž kdo uhasiti můž (Izai. 1, v. 31).

Truchlivý.

A jest jich mnoho, kteříž ligu a neb punt mezi sebou vyzdvihše, jednomyslně na tom zůstali i přísahami se zavázali, že učení čisté i všecky, kdož se jeho přídržejí, po všech národech vyhladiti chtějí, aby ani znamení a památky nezůstalo (Žal. 3, v. 5).

Kristus.

Běda množství lidí, puntujících se proti mně, nebo je okřiknu, a budou všickni jako pleva v čas vichřice (Izai. 57, v. 13). Neznají zbírající se proti lidu mému národové myšlení mých, aniž rozumějí radě mé, že je tudy v jedno shromažďuji jako snopy na humno, aby potom od lidu mého pomláceni býti mohli (Mich. 4, v. 11. 12. a 13). Nýbrž já umím samy je zrotiti a v hromadu spustiti, aby sami sebe na odivu lidu mého hubili (Zach. 14, v. 13). Dělával sem toho mnoho a ještě umím (Paralip. 20, v. 22). Vše snadné ruce mé. Protož vy, když punty a stroje jejich vidíte, a neb o nich slyšíte, nic se v doufánlivosti nepohybujíce, sami u sebe říkejte: Puntujtež se jen, lidé, však potříni budete, přepašte se jen, však potříni budete, vejděte jen v radu, však bude zrušena. Ustanovujte, co chcete, však neostojíte, nebo s námi jest Bůh silný (Izai. 8, v. 9).

Truchlivý.

A oni pak již téměř, co chtěli, dovedli, nás sobě podmánili, nás v moci mají a praví, že nás dědičně drží a držeti budou, to že se změniti nemůž. Zdali tedy reku udatnému, co uchvátil, odzo jato býti může? Zdaž zajatý lid, kdož jej spravedlivým právem držl, bývá odjat? (Izai. 49, v. 24.)

Kristus.

I zajatý lid reku udatnému odjat bude, i to, což uchvátil násilník, vyproštěno. Nebo já s těmi, kdo se s lidem mým nesnadní, nesnadniti se budu, a syny své vysvobodím.

Truchlivý.

Ó, oni o tom jináč smýšlejí. Proměny žádné nečekají, naší naději se posmívají a tvrdšími věcmi ještě hrozí nám.

Kristus.

Slyším já to v své uši, že, kteří vás trápí a pro jméno mé vypovídají, říkají: Nechť se zjeví sláva Hospodinova. Aj, zjevíť se v pravdě, vám ku potěšení, a oni zahanbeni budou (Izai. 66).

Truchlivý.

A smějí o té slávě a prozřetedlnosti i zprávě své přehonosně mluviti, jako by rozumem svým všecken svět přesahovali, a všecko všucly k jejich poslušenství přináleželo, tak že nerci se žádný v ničem opříti a z moci jejich vytáhnouti nemůž (Žal. 12, v. 5. It. 17, v. 10), ale ani cknouti žádný kout nesmí, a pejcha jejich roste čím dále, tím více (It. 73, v. 6).

Kristus.

Znám já to do nich, že oni sobě přivlastňují srdce podobné srdci Božímu, lidé jako jiní jsouce (Ezech. 28). Ale sklamáť je pejcha jejich, nebo když skrze ně dokonám dílo své na hoře Sion (totiž při lidu svém), navštívím hned zatím ovotce srdce pyšného a nádhernost vysokých očí jejich. Říká pyšný ten: V síle ruky své vykonal sem to; v moudrosti své odjal sem muže národů, poklady jejich sem vzebral, a mocí svou strhl sem obyvatele k zemi, aniž jest, kdo by otevřel ústa svá proti mně. Ale ty, lide můj, neboj se Assura; prutem umrská tě toliko, a holi když opřáhne na tebe, zláme se mu, a složeno bude jho jeho z šíje tvé po maličkém času skrze přítomnost Pomazaného mého, nebo podetnu to, což vysoko zrostlo (Izai. 10, v. 12. It. v 13, 14. 25. 27).

Truchlivý.

Tedy nás pomstíti strojíš, milý Páne, nad těmi, kteří nás ssužují?

Kristus.

Strojím jistě; nebo horlím pro Sion horlením velikým, když sem já se maličko rozhněval, a oni pomáhali ke zlému (Zach. l, 20 v. 14. 15). Již povstanu, již vyvýšen budu a zveleben (Izai. 33, v. 10). Probuď se, Jeruzaléme, kterýžs pil z ruky Hospodinovy kalich prchlivosti i kvasnice z kalichu hrůz vyvážil, proto že není, kdo by tě politoval; aj, já ujímám se tebe a beru z ruky tvé kalich hrůzy, nebudeš ho píti více, ale dám jej do ruky těch, kteříž tě ssužují; musejíť mně jej píti bezbožní, až i kvasnice vyváženy budou. Já vzbudim na trapitele lidu mého vicher, a dchnutím svým rozdmýchám je (Žal. 75, v. 9. Izai. 51, v. 17. 22. 23. 4. Ezdr. 12, v. 32). Ohrnu rámě svattosti mé před očima všech národů, a bojovati budu proti nepřátelům mým (Izai. 52, v. 10). Půjde meč můj až do Babylona (4. Ezdr. 15, v. 43). Tam se staví hněv můj, na něj vyleji prchlivost mou, jakž sem zdávna skrze proroky i angely ohlašoval. Již přichází den pomsty mé, abych zkazil modly jeho a svrhl na zem nevěstku, opilou krví svatých mých. Nebo přivedu proti Babylonu shromáždění národů velikých z zemí půlnočních, kteříž se zšikují proti němu a dobudou ho, proto že se veselíte a pléšete, ó dráči dědictví mého! Zbujněli ste jako jalovice; provyskujete jako rekové, zahanbena bude matka vaše, a zapýří se rodička vaše. Říkávají: Jakž by polámáno bylo kladivo vši země! Ale já sem na tě polékl, ó Babylone, než zvíš, polapen a vzat budeš, proto že si se směl potýkati s Hospodinem.

Otvírá Hospodin poklady své, vynese nástroje hněvu svého proti tobě. Nebo dílo to panovníka Hospodina zástupů jest a bude. Shromažďte se proti Babylonu, obtáhněte jej, ať mu nelze ujíti, odplaťte jemu podlé skutků jeho, jakž dělával jiným, učiňte jemu. Nebo proti Hospodinu pýchal, proti svatému Izraelskému. Aj, já proti tobě sem, ó pýcho, praví Hospodin; nebo přišel den tvůj, čas, abych tě navštívil. Již padne ten pyšný, a nebude, kdo by jej zdvihl. Nebo utiskli syny mé, a zjímavše je krutě drželi. Ale vykupitel jejich silný, jehož jméno jest Hospodin, povede při jejich, a uvede na všecku směsici Babylona meč. Kdo jest vyvolený můj, skrze něhož vykonám usouzení mé? Byltě Babylon zlatým koflíkem v ruce Hospodinově, opojujícím všecku zemi. Víno jeho pili národové a králové, a zpivše se zbláznili se, ale již potřín bude silným kladivem rozrážejícím, skrze něž sem potíral národy za dlouhé časy, ale již sám rozražen bude pro bezpráví, kteréž činil lidu mému. Vyjděte z něho, lide můj, abyšte vysvobodili duši svou od prchlivosti hněvu Hospodinova, a nebuďte srdce choiilostivého, když půjde pověst boje roku tohoto i druhého ještě, pravím, úzkost půjde a ukrutnost v zemi, a pán na pána. Byť pak vstoupil Babylon na nebe a ohradil vysoko pevnost svou, ode mne však na něj vyjdou zhoubcové, i padne ten, kterýž zapečeťuje, plný moudrosti a nejkrásnější a drahým kamením se přiodívající, a nástrojové bubnů a píšťal vůkol něho. Za ochránce sem ho postavil na hoře svaté své, a on poněkud byv upřímý na cestách svých, vydal se potom v kupectví a loupeže, naplňoval zemi bezprávím a velmi hřešil proti mně. Pozdvihlo se srdce jeho slávou jeho, ke zlému užíval moudrosti své příčinou jasnosti své, a kupectvím svým poškvrnil svatyně mé. Protož vyhladím ho z hory Boží, a porazím ho na zem před obličejem králů, aby se dívali na něj. Což vidouce národové dějí: To-liž jest ten muž, kterýž nepokojil zemi a pohyboval královstvím? Přisáhl Hospodin zástupů jistě, že, jak sem myslil, tak bude, a jakž sem uložil, stane se, že potru toho pyšného, a odejmu jho jeho z šíje národů. To jest ta rada, kteráž zavřína jest, a poněvadž Hospodin zástupů tak usoudil, kdo to zruší, ruku jeho kdo odvrátí? Rlká sic Babylon: Sedím královna a pláče neuzřím; ale přijdou v jeden den rány její, smrt a hlad a pláč, ohněm spálena bude; nebo silný jest Pán, kterýž ji odsoudil, i plakati budou všickni kupci jeho po krajinách, z daleka stojíce a pomoci nemohouce; ale radovati se bude nebe i svatí apoštolé i proroci i církev na zemi (Ezech. 28. Izai. 14. Zjev. 17, v. 18. Jerem. 55, v. 5).

Truchlivý.

Hallelujah, spasení a sláva a čest i moc tobě, Pánu Bohu našemu. Neboť jsou praví a spravedliví soudové tvoji, kterýžs odsoudil nevěstku tu velikou, jenž porušila zemi smilstvím svým, a pomstils krve služebníků svých z ruky její. Hallelujah (Zjev. 19). Ale co pak potom bude, milý Pane?

Kristus.

Vzbuzen bude také Gog a Magog (Zjev. 20). A zatím lid můj odpočívati bude (Ezech. 38. a 39), kteříž zanecháni budou dříve, nežli přijde den soudný (4. Ezdr. 13, 29). A bude kázáno evangelium všechněm národům pod nebem (čehož posavád ještě nebylo) na osvědčení (Mat. 24). A vejde plnost pohanů do církve, a ostatkové semene Abrahamova obrátí se také (Řím. 11, v. 25. a 26), a hledati budou Hospodina Boha svého a mne Davida, krále svého, a předěšeni jsouce poběhnou ke mně (Ozee. 3, v. 5); to se stane v posledních časích. Nebo ještě jednou pohnu nebem i zemí a mořem i suchostí, pohnu, pravím, všemi národy, a přijdou k žádoucímu všech národů, a naplněn bude sÍávou dům můj (Agge. 2, v. 7. 8). A tak po ssouženích těchto vymstě já se nad protivníky svými, obnovím církev svou jako za starodávna, soudce její jako s počátku, a rádce její jako sprvu, a slouti bude městem mým věrným (Isai. 24, v. 26). Při tom však falešní proroci nejedni povstávati budou, nepravosti své rozmohou, láska ustydne, a poslední světa ubezpečení jako za dnů Noe nastane, ale kdo v dobrém setrvá, ten spasen bude (Mat. 24, v. 11. 12. 13).

Truchlivý.

Chvála budiž tobě, Bože, Vykupiteli náš, že ku poučení a výstraze nám všecka díla svá buď vlastním hlasem svým, a neb skrze ústa služebniků svých proroků zjevuješ (Amos 3, v. 7). Porozumívámeť, že za těmito žalostnými ranami ještě potěšení stojí, kteréž chováš lidu svému. Ale kdo ví, kdo jeho dočká? My přítomní, kteříž se na tvé skutky nyní díváme, snad všickni vyhyneme ?

Kristus.

Ne všickni. Nebo nepomine pokolení toto, až se všecko to stane (Mat. 24, v. 32). A jsou z přístojících někteří, kteříž neokusí srnrti, až uzří království Boží (Luk. 9, v. 27).

Truchlivý.

Ale snad větší díl nás vyhyne.

Kristus.

Tomu chci; nebo ostatky toliko zachovám. Ostatky, pravím, tak jako po česání olivy dvě neb tři olivky na vršcích větví zde i onde se spatřují (Izai. 10, v. 22. It. 17, v. 6).

Truchlivý.

Aj, ti kdo ví čeho okusiti musejí třebas.

Kristus.

Bez toho nebude. Uvrže některé z vás ďábel do vězení, a jiní jiných těžkostí okusíte a pocítíte za některý den, abyšte zkušeni byli, ale nebojte se nic toho (Zjev. 2, v. 16). Nebo ten, kdož smášeti bude nebezpečenství v ten čas, ten zachován bude. Nebo kteří nyní v nebezpečenství upadli, ti jsou, jenž mají víru k Nejsilnějšímu (4. Ezdr. 13, v. 23). Kdo do vězení povede, do vězení půjde. Zabije-li kdo mečem, sám mečem zabit bude; zdeť jest víra a trpělivost svatých (Zjev. 13, v. 10).

Truchlivý.

My se nyní nejvíce vyhnání bojíme.

Kristus.

Okršlek země jest můj i všecka plnost jeho (Žal. 24). Kdekoli kdo jest, když já s ním jsem, ničeho se mu nedostávati nebude, proto že dobrota má a milosrdenství jej zprovozují. Mám také moc, kterému chci národu, přikázati pochovati u sebe vyhnaných mých (Izai. 16). Přijde-li vám to předce trpko, já potřebu znám, abyšte poutníci na zemi jsouce (Žid. 11, v. 13, učili se nebeskou vlast sobě zachutnávati; kterouž já vám již, vy děIejte co dělejte, osladčovati musím, jak vím. Sic by se vám spolu s světem Předjordání toto dobře líbilo, jakž sem již nazbyt toho při mnohých z vás, i služebnících mých znamenal (4. Mojž. 32), ješto já vám nebe a ne zemi za dědictví strojím, a tomu abyšte rozuměli, chci. Jdětež tedy za mnou, by s pláčem bylo, lide můj, kudy vás koli vedu, a rozsívejte drahé símě poslušenství, a přijde čas, že s plésáním budete snášeti snopky své (Žal. 126, v. 6).

Truchlivý.

Dějž se tedy tvá nejsvětější vůle, jen s námi podlé zůřivosti své nezacházej, vždy prosíme, milý Spasiteli.

Kristus.

Však prchlivosti žádné při mně není, a nestrojím vás tak bíti, jako nepřátely vaše, než podlé míry trestati vás budu, bych pak vás i zavesti dal; a tím bude znamenitý užitek spůsoben (Izai. 27, v. 4. It. 27, v. 9), že tak nepravost vaše očištěna bude. Jen vy sobě netrpělivostí svou bíd nepřidávejte, a nezveličujte jich v očích svých, já na to jistě pozor mám, jakž sem vždycky při svatých svých činíval, abych na žádného nad možnost nic nevzkládal, v tom se mi dověřiti můžete, že tak věrný i prozřetedlný jsem (1. Kor. 10, v. 13).

Truchlivý.

Ó by již povstal, Hospodine, a soud vykonal, aby k skončení přišla nešlechetnost bezbožných, a spravedliví aby utvrzeni byli (Žal. 7, v. 10).

Kristus.

Odečtení jsou mi dnové bídy vaší, i hodina pomsty o nich uložená ta ještě nepřišla, na ni počkati musíte (Žal. 56, v. 9). Nač pomsta má dokročiti má, to ku pomstě dozráti musí (Dan. 9, v. 24. Item 12, v. 11. 12). Co má zahubeno býti, to musí prvé dobře zbujněti; co pád veliký učiniti má, to prvé vysoko vyzdviženo býti musí (Zjev. 18, v. 7. Izai. 14, v. 14. Luk. 10). Protož ještě do jistého času trpte, a potom přijde zaslíbení mé, přijde konec, a nesklamámť. Jestliže by pak i poprodlilo se, posečkej na ně, neboť jistotně dojde a nebude meškati. Vaše věc jest na mou hodinku čekati, a ne abych já vám k vůli své hodiny měnil (Abak. 2, v. 3. Jan 2).

Truchlivý.

Což jest činiti, než jakžs ty, náš Spasiteli, v své truchlosti k Otci říkal, říkati: Otče, ne jakž já chci, ale jakž ty chceš. Ty mezi tím, Bože, Spasiteli náš, poučuj nás, jak choditi máme v pravdě tvé (Mat. 26, v. 39; Žalm 25).

Kristus.

Poučím a tomuto od vás chci: Předně, abyšte se, v kázni mé jsouce, ustavičně modlili a skroušeným srdcem milosrdenství sobě žádali (Luk. 18, v. 1). A modlte se i za nepřátely své (Mat. 5). Zatím pokání svaté opravdově činiti hleďte. Neboť já pokoj sic mluvím lidu svému, jakž si slyšel ode mne, však tak, abyšte se nenavracovali více k bláznovství (Žal. 80). Chlubili jste se až posavád evangelium mým, bratrstvím mým, čistotou učení mého, ale chlouba vaše v ústech byla a ne v skutcích, čemuž nechci, aby se tak dálo. Protož pod metlou mou jsouce, přiložte mysl k skutečnému činění vůle mé (Izai. 41, v. 6. It. 42, v. 23). Přestaňte prvních nepravostí, a vyvede vás Bůh z trápení (4. Ezdr. 16, 75. Job 11, v. 12). Sic jinák vám chlouba mého chrámu nic neprospěje, osvědčuji vám (Sof. 2. v. 3), ale brž zahynete všickni (Malach. 1, v. 9. It. 3, v. 10). Všickni tedy ohledejte cest svých a zpytujte je, proto že všickni máte v čem napravovati (Jer. 9, v. 13. Izai. 3, v. 15). Dále poroučím vám tiše se míti, zvláště před nepřátely, abyšte zlosti jich nerozněcovali. (Žalm 37).

A poněvadž ne ihned konec ještě bude, trpělivosti užívejte a v bídách těch ,tak se mějte, jako příchozí na světě. Kdo prodává, jako by utíkal, a kdo kupuje, jako ten, kterýž má stratiti; kdo staví, jako by neměl bydliti; kdo rozsívá, jako by neměl žíti (4. Ezdr. 16, v. 41. 42. 43, 44); nebo ještě proměny budou (Luk. 21, v. 29). Potká-li vás rozchvátání statku, vyhnání, vězení, a cokoli trpíte, trpte tiše, zdržujíce od pláče a naříkání hlas svůj (1. Kor. 7, v. 29. 30. Jer. 31, v. 16). Neboť to býti musí, aby vyvolení moji zkušeni byli jako zlato (4. Ezdr. 16, 74). A buďte stálí, nebo byť kdo i přivolil jim připochlebíti se, v posměchu předce bude, a já sem všechněm bázlivým, z strachu mne opouštějícím dávno již peklo osvědčil (Zjev. 21, v. 8). Neděste se trápení svých, ale myslte raději, poněvadž se od vás začíná soud můj, jaký konec býti musí těch, kteříž nejsou povolní evangelium Božímu (1. Petr. 4, v. 17). Potěšení v těžkostech a v tesknostech když hledáte, nehledejte ho jinde než v písmích mých, jinde ho nenajdete, tam ho bohatě najdete. Nebo byť se země podvracela a hory padaly do prostřed moře, byť i ječely a kormoutily se vody jeho, a skály se rozrážely od silného dutí jeho, město Boží obveseluje se praménky Božími (Žal. 46, v. 3).

Azaf štěstí, pýchu a vsteklost nepřátel vida, k upokojení v srdci i svém přijíti nemohl, než až všel do svatyně mé (Žal. 73, v. 17). íi David tolikéž tím se v ssoužení zdržoval, že jej slovo mé obživovalo, a zákon můj potěšení jeho byl i v nejtěžším trápení, v němž by sic byl zahynul (Žalm 119, v. 50. 92). Protož vám v zámutcích vašich tutouž studnici, tytýž praménky ku potěšení ukazuji, slova své a zákon svůj. Nechte nepřátel, nechť hledí, čeho chtí, vy svého hleďte a těšte se mezi tím budoucím svým vyproštěním, a jeho také žádostivě čekejte. Nebo nyní dnové trápení jsou, z nichžto však vysvobodím vás, dí Pán všemohoucí, nebojte se, aniž jaké pochybování vstupuj na srdce vaše, jen sobě ukrácení dnů zlých žádati nepřestávejte (4. Ezdr. 16, v. 75. Job. 2, v. 13). Naposledy napomínám vás, milí moji, hotovte se k věčnosti raději, než k zdejšímu bytu. Nebo i zaslíbení má o vysvobození vašem k onomuno vice než k tomuto životu patří; svět zajisté prudce pomíjí a jde k dokonání svému, i způsob jeho pomíjí. Protož utíkejte stínu věku tohoto a čekejte věčného světla; děkujíce tomu, kterýž vás k nebeskému bytu povolal (4. Ezdr. 2, v. 35). Nebo proč se kormoutiti máte porušitedlnými, smrtedlnými věcmi ? Proč v srdci raději přítomné nežli budoucí věci nosíte? (Job. 7, v. 15.) Protož odřekni se každý porušení, a pusť smrtedlná přemyšlování mimo sebe, a zavrz břemena lidská od sebe. Odlož myšlení těžkých, a z světa se přestěhovati pospíchej. Nebo kdo panovati bude nad smysly svými a vyučí srdce své, ten zachová život svůj a dojde po smrti milosrdenství, a tehdážť se spravedlivých jména ukáží (4. Ezdr. 14, v. 13. 14. 34). A vysvobozeni budou všickni, kteříž nalezeni budou v knihách života, a stánek můj bude s lidmi, a přebývati budu s nimi. A ti, kteříž jiné vyučovali, stkvíti se budou jako blesk oblohy; a kteří jiné mnohé k spravedlnosti přivozovali, stkvíti se budou na věčné věky (Dan. 12, v. 1. 3); s všelikých očí setru slzu, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více, nebo první věci pominuly. Kdo svítězí, ten obdrží dědičně všecko (Zjev. 21, v. 3. 4. 7). Poslední mé osvědčení toto jest: Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě; a kdo jest svatý, posvětiž se ještě. Aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podlé skutků jeho. Blahoslavení, kdož ostřihají přikázaní mých, aby měli právo k dřevu života! Tak praví ten, kterýž dává svědectví o těchto věcech; jistěť přijdu brzo.

Přijdiž tedy, Pane Ježíši, a nemeškej.

Amen.

zpět na obsah Další: Plésání Truchlivého, nad sliby Božími rozveseleného.