- Vrat. z Mitrovic

- Příhody

-

Kniha první

Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole

Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já, Vácslav Vratislav z Mitrovic, za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, ktery od J. M. Císařské Rudolfa za orátora neb posla k sultánovi Amuratovi do Konstantinopole s presentem poslán, u kterýhožto v městě Vídni několik měsícův byvše na present, totiž na klínoty, hodiny a jiné znamenité dary, které pán můj jak císaři tureckému, tak jeho bašům a officírům darovati a presentirovati od J. M. Císařské měl, jsme očekávali, aby z Augšpurgku přivezeny byly; zatím pan orátor šífy, na kterýchž sme až do Komárna jeti měli, i jiné potřeby, na touž cestu náležející, sobě přihotovil. Když pak již všeckno spraveno a do Vídně přivezeno bylo, tehdy pan orátor se všemi, kteří do Konstantinopole jeti měli, u J. M. arciknížete Arnošta audiencí měl a J. M. ruku políbivše, prvního dne měsíce září léta 1591, rozžehnavše se s milými přátely, na šífy sme vsedli a po Dunaji do Višemundu, města uherského, čtyry míle od města Vídně vzdáli, kdež jeden rakouský pán, Unfercokt jménem, na nás ačekával, přijeli. Na zámku jeho týž pan Unfercokt pankyt držel a velmi dobře nás choval. V témž městě jsme dva dni zůstali; nebo ještě některé listy a postranní dary, které jsme u porty presentirovati měli, přihotoveny a nám odeslány nebyly.

Čtvrtého pak dne téhož měsíce září, když pak již všeckno přihotoveno bylo, z Višemundu sme do Komárna přijeli. Tu jest na ráno do Ostřehova k Mahometovi begovi napřed odesláno a o příjezdu pana orátora oznámeno, tak aby co nejdříveji pro lepší bezpečnost proti nám šífy s průvodci poslal; zatím nám pan Erazmus Braun, který nejvyšším na Komárnu byl, pankyt držel. A po obědě procházeli jsme se v městečku, ano i pevnost spatřivše, tu jsme na Komárně až do sedmého dne září odpočívali, až když konečný kundšoft přišel, že Turci na nás v obyčejném místě v pěkných rovinách, aby nás přijali, očekávají. Tehdy my všickni téhož dne září z Komárna jsme vyjeli a provázelo nás knechtů, avšak bez ručnic, toliko s zbraněmi při boku, s hejtmanem jejich okolo 300 osob po zemi a husařů našich uherských okolo 50 na koních a po Dunaji 15 nasadišt aneb šífů, střelby tři kusy na každém šífu, uherských vojákův 20 osob s ručnicemi, dlouhými dardami a jejich praporečky. A tak sme po Dunaji několik hodin jeli, až jsme turecký nasadisty aneb šífy, jichžto deset bylo, uzřeli.

Kteréžto šífy rovny a podobny ve všem našim byly, toliko že na špici jeden kousek, a naši po dvouch měli; po zemi okolo sto koní Turkův velmi pěkných a oupravně připravených, ti také proti nám vyjeli a jak nás uhlédali, koně své zabodše, až k samému Dunaji harcovali. Tu pan orátor šífy zastaviti poručil, a vystoupivše na břeh, s Turky přátelsky sme se vítali a hned tak společně na šífích obědvali. Bylo se jistě člověku, který toho prvé nikdy neviděl, nač podívati, jak Turci pěkné koně, kopí s praporci, šavle stříbrem a zlatem a drahým kamením vykládané, šaty velmi pěkné, modré a červené, uzdy, sedla, rystunky pozlacené měli; a summou hned smejšlím, že jsou se tak naschvále oupravně vypravili.

Když pak přední Turci se panem orátorem obědvali, tu se naši husaři i Turci po těch rovinách procházeli a spolu přátelsky rozmlouvali a germekové nebo pacholata jim koně a kopí drželi. Tu vznikla nevole mezi naším jedním husařem a jedním Turkem, takže jsou se i tu hned potkati a kopí lámati chtěli, ale od jejich nejvyzších to přísně zapověděno bylo, a až se někde jinde na štráfu shledají, to odložili; oba dva velmi chtiví jeden proti druhému byli a my bychom se jim byli rádi podívali, ale nedali k tomu přijíti.

Tu po obědě s křesťany jsme se rozžehnali a Turci nás v svou ochranu přijali, a svázavše svý šífy k našim, nás po Dunaji až k Ostřehovu, kteráž jest nejprvnější pevnost a zámek panství turecského, táhli. Tu nám Machomet Sanžak (tím slovem Turci jmenují, jimž od sultána sanžak, to jest praporec, na jehož vrchu jest pozlacená koule, znamení jízdných, dán a svěřen bývá) tři janičaře k stráži, kteří by nás opatrovali a jako za guardii byli, poslal.

Kteřížto jančaři ve všem turecském panství u velké vzáctnosti jsou; neb jsou císaře turecského dvořani a vojáci pěší, kterýchžto bývá při sultánovi turecským obyčejně dvanácte tisíc. Po všech téměř končinách a zemích jeho císařství, budto na zámcích a pevnostech osazeni proti nepříteli, aneb aby židů a křesťanův proti

bezprávím lidu obecného bránili, rozptýleni jsou. Ani se která velká ves, město aneb městečko lidnatější najde, aby v něm několika jančarův nebydlelo, kteřížto křestany a židy i jiné lidi potřebující pomoci před rozpustilostí nešlechetné chasy chrání a opatrují. Odění užívají dlouhého až do kůtkův, však soukenného a ne hedvábného, nebo to na ně nenáleží. Místo kloboukův nosí jako rukávy od sukně, do nichž po širším konci hlavy strkají, a ty jsou dvojnásobny; ostatek jednoduchý visí jim přes krk až na hřbet; po předu nad čelem stojí cívka stříbrná; pozlacená, perlami a prostějším kamením prosazovaná, do nichž v čas války peří nastrkají. Jsou na větším díle branci anebo děti křesťanské sedláků huldovních, kteří pod Turkem bydlejí, a každý tři léta jich několik set se vybírá a přivozují se pacholata okolo 8, 9 neb 10 let do Konstantinopole. A tu jsou doktoři a jejich učení, kteří podlé physiognomie jednoho každého, k čemu by se budoucně hoditi mohl, soudí. Ti se nejprv k službě sultána, potom bašův a jiných officírův berou, ostatek co tupější hlavy do Anatolie aneb Asie za jeden dukát, kdokoliv chce, dávají a do jmenovitého času, totiž do 18 let nebo nejdéle do 20 let se tam zanechávají, v nouzi, bídě, zimě, horku, hladu, nahotě se vychovávají, turecské řeči a náboženství zvyknou a téměř za nic, jako psův, sobě jich neváží; toliko kdo tak kterýho k sobě přijme, povinen jest, bude-li živ, k portě v letech nahoře psaných jeho zase dodati; pakli jest umřel, kádymu nebo sudímu a rychtáři v jeho kraji, který taková pacholata všechny zapsána má, povědíti, aby jej z register vymazal. A když pak již okolo 18 nebo 20 let staří jsou, všecni horkem a sluncem osmahlí a všem dílům a prácem zvyklí, do Konstantinopole ze všech stran, kde jsou tak rozptýleni byli, se přivedou. Tu některé čerstvější za

ačam oglany nebo jančařity a mladé janičaře zapisují a jiným starým jančařům pod jejich správu, aby se stříleti, šavlí fechtovati, dardami házeti, přes příkopy skákati, na zdi lézti učili, dávají; kteřížto musejí všeckno, co jim starší rozkáží, podniknouti, jim jídla vařiti, dříví sekati, a cožkoliv zapotřebí jest, činiti dotud, dokud nějaká vojna nejni. Když pak na vojnu s staršími jančary táhnou, ačkoliv jsou v počet jejich zapsáni, však jim předce sloužiti, stany rozbíjeti, velbloudů a mezků, kteří jim jejich profanty a potřeby nesou, opatrovati musejí. Když pak k bitvě nebo k šturmu běžeti přijde, tu oni napřed musejí a jeden přes druhého statečnost svou prokázati hledí. Teprv když se kteří z těch pacholat aneb z mládenců hrdinsky chovají, tehdy v počet starých jančařův přijati bývají a jim mladší (jako oni prvé) sloužiti a na ně hleděti musejí. Z nichž potom bývají ukrutné šelmy a mezi všemi tureckými vojáky proti křesťanům nejstatečnější, na něž se císař turecký také nejvíce bezpečí. Toto proto při spatření jančarův o životu jich jsem vypsal, poněvadž jsem to potomně v Konstantinopoli očitě spatřil, a jak oni hned z mládi ne k rozkošem, ale prácem zvykati musejí a z nich ti nejlepší vojáci bejvají. A nejprv jsem je tu viděl, kteřížto panu orátorovi ruku políbili a na službu se postavili.

A poněvadž již pozdě bylo, nemohli jsme nic při Sanžagbegovi strany J. M. C. jednati, kteřížto však nás s dostatkem máslem, vínem, vyzinou, rybami a slepicemi opatřiti poručili. Tu jsme ponejprv počali na kobercích líhati, poněvadž peřin ani žádných modrací jsme neměli; tak jeden každý, jak kdo mohl nejlépe, nocleh sobě opatřiti musil.

Osmého dne září poslal k našim šífům Sanžagbeg velmi pěkných patnácte turecských koní s pěknejmi rystunky a sedly, stříbrem vobitými a pozlacenými, kamením a perlami krumplovanými, na nichž jeli napřed stavu rytířského, kteří s panem orátorem do Konstantinopole jeli; po nich šli všickni služebníci řadem dva a dva, kteří Sanžagovi present nesli, za nimi šlo čtvero pacholat stavu rytířského, kteří před pánem zbraně nesli, totiž jeden šavli stříbrem vobitou a pozlacenou (pošva perlami a drahým kamením vysázena), druhej buzikan stříbrem vobitej, pozlacený a kamením drahým vysázený; třetí uherskou sekeru (rukovět také kamením i drahými perlami pěkně byla vysázena) ; čtvrtý čekan uherský velmi pěkně drahejm kamením vykládanej a všecken pozlacenej. Za ním jel pan orátor na velmi pěkným, hlavním, bílým jako křída, turecském koni a za ním jeho hofmistr.

Když jsme pak za chvilku jeli, uhlídali jsme Sanžaka lozument, starý, nepěkný stavení, však dům dosti prostraný. Tu do něho přijevše, pan orátor a my za ním nahoru jsme šli a na mazhauz přišli, kdežto beg panu orátorovi audienci dal a jeho naproti sobě na stolici posaditi kázal. Okolo bega stáli jeho nejpřednější rady a krygsmanové a my za pánem. Když pan orátor od J. M. C. begovi psaní nebo listu dodal, povstav s náležitou uctivostí je přijal a zase se posadil. Tu mu present od J. M. C. odveden byl, totiž 300 širokých tolarův duplovaných jeden na druhým, stříbrnej, pozlacenej koflík, medenici a umyvadlo stříbrný, pozlacený.

Po audiencí bylo nám dovoleno na zámek Ostřehovský jíti a jej spatřiti, v němž prvé arcibiskup bydlel. Do kostela přijevše, v kterejmž Turci své náboženství provozují, viděli sme pěknou kapličku, všecku vnitř mramorem obkládanou, v níž byl pěkný, mramorový obraz zvěstování Panny Marie mramorem rozličných barev vykládaný. Odtud jsme šli vysokými schody nahoru do obvzláštní kaple pěkný, v kteréž byly figury svatých malovány (však jim oči vydrápali). Podlé tý kaple byl pěknej dosti veliký palác, v němž byly obrazy předešlých králův uherských malovány. Hned za palácem jest pěkná pavlač všudy vůkol pěknými, mramorovejmi sloupy okrášlená, z níž se daleko do polí a rovin viděti mohlo, na město a Dunaj. Pod tou pavlačí jest dole znamenitá studnice a z skály vytesaná a tak převelice hluboká, že když do ní kámen vhodil, po dobré chvíli, že teprv do vody upadl, slyšeti bylo. A vede se divným a předce znamenitým nákladem voda nahoru z Dunaje - převelmi pěkný vaserkunst. A musil prvé uherského krále anebo arcibiskupa, kterýž tu svou residenci míval, mnoho tisíc dukátův týž vaserkunst státi. A tak vstavše - spatřivše v pevnosti, co tak viděti bylo navrátili jsme se k šífům a obědvali jsme. A po vobědě zase s našimi průvodci, totiž s těmi desíti šífy, kteří naše k svým přivázali, skrze šifbruk, který odevřeli, po Dunaji jsme se plavili mimo zámek Vyšehradský, po pravé ruce Dunaje na velikém vrchu ležící (a proti témuž zámku na druhé straně velká ves, Maroč řečená, po levé straně Dunaje) a přijeli jsme k večerou do Vacova, kdež také stolice neb residencí biskupská byla; biskup tu nebydlí, však nám toho zprávu dávali, že předce důchody odtud se mu dodávají.

Devátého dne září ranním jitrem jsme vyjeli a ve třech hodinách jsme Budín spatřili. Když sme pak asi půl míle k Budínu připlouli, poslal proti nám baša 19 nasadistů aneb šífů velmi správných, praporečky okrášlených. Ty když proti nám jely a nás dojížděly, ze všech kousků a ručnic salve učinily a naši provazeči zase jim odpověděli : a to po několikrát se stalo. Bylo se nač podívati, kterak po všem Dunaji těch všech 29 šífů se příčkou postavilo, s tak mnohými dardami, s praporečky i většími praporci, jako by mák květl, jichžto všech do 700 bylo na těch šífích. Když jsme pak blíže k Budínu připlouli, tu opět všickni vystřelili a k břehu přitrhli; baše budínský nás dobře profianty opatřiti a guardii od jančařů dáti poručil.

Na ráno totiž desátého octobris poslal baša k šífům pěkných šestnácte koní oupravně rystunky a sedly s třmeny pozlacenými přistrojených, na nichž pan orátor a jiní dvořané stavu rytířského tím způsobem jako v Ostřehově k audienci jeli. Hned na předměstí počnouc až právě k lozumentu bašovýmu po vobouch stranách ulic krygsmani a vojáci řadem stáli, skrze něž pan orátor jel. Až když jsme k bráně lozumentu přijeli, tu okolo 200 jančařův jakožto bašova životní guardie až k schodům stáli. Pak jsme na palác přišli, kdež baše v prostředku stěny drahejmi čalouny a polštáři krumplovanými obestřené seděl; okolo něho přední čaušové a jeho rady a krygsmanové seděli a jiní stáli. Proti bašovi byla aksamitová, červená stolice, do nížto po ruky podání bašovi pan orátor se posadil, a nás okolo 50 osob k tý audienci puštěných za panem orátorem sme stáli. Všecken palác, ač byl dosti velkej, však po zemi naskrze pěknejmi koberci položen a stěny čalouny obestřeny byly.

Když pak pan orátor psaní bašovi od J. M. C. dodal, tehdy baše povstav to psaní políbil a na hlavu neb punt položiv v rukou je držel. Tu pan orátor present mu odevzdal, totiž 3000 širokých tolarův, dvě velké, stříbrné flaše v způsob půlměsíce, medenici stříbrnou, pozlacenou s umyvadlem a velmi pěkný, mistrovský, bijící hodiny. Potomně dlouho s bašetem pan orátor mluvil a do některých krygsmanů, že by našim štráfy a zajímáním dobytka škody činili, si stěžoval, žádaje, aby to přetrženo a zapovědíno bylo. Též dodal jest pan orátor bašovi od arciknížete Arnošta psaní, kteréž on beze vší reverencí přijal; a tak tu audienci majíc do tří hodin jsme zůstali. Proti tomu daroval baše panu orátorovi zlatohlavovej tureckej mantek anebo sukni, kteroužto pan orátor na znamení vděčnosti na sebe vzíti a tak až k šífu v ní jeti ráčil.

Když jsme pak již k šífům přijeli, zvěděli jsme, že jeden z našeho tovaryšstva, Vlach jménem Nicolao de Bello, z vostrova Krety aneb Kandie rodilý, se poturčil, kteréhožto pan orátor na jeho velikou a snažnou žádost a supplikování k sobě přijal, poněvadž jest pravil, že má bratra zajatého mezi Turky, toho že by zase po moři do křesťanstva s sebou odvésti a duši jeho zejskati chtěl. Ten tehdy Vlach, když jsme my u audiencí byli, z šífu vystoupil a k jančařům, kteří nám k stráži přidáni byli a na velikém vršku na břehu stan rozbitý měli, šel, s nimi pil, známost učinil, a že Turkem býti chce, oznámil, jakož pak hned klobouk svůj s hlavy sňal, na zemi nohama šlapal a rozřezav jej do Dunaje vhodil, vobojek tolikéž na kusy roztrhal. Ihned mu od jančařův turecský punt aneb tulbant přinesen, na hlavu vstaven a on preč do města odveden jest. Týž Vlach stavěl se velmi nábožně na cestě, často vzdychal, až mu slzy z vočí tekly, lituje záhuby bratra svého. Ale tu sám, šelma ošemetná, na duši svou zapomněl a se poturčil, ačkoliv před tím, nežli jsme na Dunaj vsedli, se zpovídal a communicíroval.

Téhož dne poslal baša velmi pěkný šíf pro pana orátora, aby k němu přijel. Což jest tak učinil a toliko s pěti osobami jel a dlouhou, velmi pěknou, vykládanou ručnici a pěknýho, bílýho, velkýho psa englického, kteréhož J. M. arcikníže Arnošt panu orátorovi daroval, bašovi presentíroval.

Mezi tím, když pan orátor u tý druhý audiencí byl, my jejich pěkné lázně teplé anebo teplice sme spatřovali a v nich se myli, kteréžto nedaleko od našich šífů byly. A jsou jistě znamenité, rozkošné teplice, tak teplé, že sotva v nich oseděti může, od přirození tekoucí. Praví, že jsou velmi zdravé a samy od sebe teplé a z pramenů jistých pocházejí a do těch lázní tekou. A nad míru čistotně od Turkův chovány jsou, a kdokoliv se v nich myje, všelijaká služba a pohodlí za mírné peníze od nich se děje. Před láznou jest velká síň a široká lavice vůkol a vůkol; tu se rozhoš~ují a šatův nechávají. V prostřed té síně stojí mramorová kašna dosti široká a z tý síně se jde do pravé mycí lázně, kteráž jest mnohem podobnější k nějaké okrouhlé kaple nežli k lázni, všeckna zevnitř volověným plechem a vnitř mramorem - rozličnejmi barvami - dlážděna a obložena. Vnitř pak jest ta teplice jako nějaký kotl mramorem obložený v okrouhlosti 43 kročejův, v kterémžto voda tak hluboko jést dobře člověku prostředního vzrostu pod bradu. Jestliže pak nechce tak hluboce státi v vodě, jsou dvoje mramorové lavičky nebo jako svrchnice, takže může na jedné pod paždí, na druhé pak pod pás seděti a na třetí kranc pod kolena. Pakli chce plovati a všelijakou kratochvíl v vodě provozovati, také dosti prostranství míti může.

Jsou také v té mycí lázni devět výstupkův vokrouhlých a v každým vejstupku dvě studánky mramorový a při zdi řápky aneb kohoutky mosazné, do nichž jedním čípkem horkou a druhým studenou vodu napustiti a zase z týž studánky spustiti může. A summou kratochvílných a rozkošných lázní jsem mnoho v Turcích viděl i v nich se mýval. Jsou pak po straně ještě dvě jiné, také okrouhle stavené lázničky a teplice, v nichž se nemocní, nezdraví a nestateční lidé mýti a sobě pohodlí činiti mohou. Z týchž pak kotlův anebo van každou noc se voda vypouští a čistotně se vymete a na ráno čistotnou se napouští. Jakož pak obzvláštní pozor na to Turci dávají, a kdyby shledali v nejmenším, že by se lazebník čistotně nechoval nebo vody každou noc nespouštěl, s velikým trestáním a pokutou se potkává. Jakož jsem pak já v Konstantinopoli očima svýma viděl, že jeden lazebník proti našemu lozumentu říkají v královské lázni přistižen byl, že patochy nečistý lidem dával, tak od subbaši, to jest nejvyššího císařského rychtáře, pokutován byl: kázal jej kyjmi bíti a tisíc ran dáti, totiž na hřbet 200 ran, na paty 300 ran, na lejtky 200 ran, na břicho 300 ran, takže jest všecken nejináč než jako holoubě se nadul a pro votok, člověk-li jest, znáti se nemohlo. Ač se někomu to k víře nepodobná věc zdá býti, ale jistě není jináč, jakož jsem pak po druhý, byvši u vězení, jednomu Němci též 1000 ran dáti viděl, o čemž nížeji oznámím. To jsem proto o lázních, jak velmi pěkné a čistotné jsou, oznámil, poněvadž v Serví i v Thrací a po všem turecském panství nesčíslný počet jich se nachází, aby čtenář o jejich veliké čistotě věděti mohl. Nebo Turci vedlé svého Alkoranu živi jsouce, každodenně se myjí a to za smrtedlný hřích sobě pokládají, kdyby s ženským pohlavím pošprýmovali, aby nato hned do lázny jíti a se zmejti neměl; jakož pak i při svatbách ženy sobě to vymiňují a jest obzvláštní to jejich privilegium, aby jim muži do lázní choditi, kteréž vony v obvzláštních místech mají a žádné mužské pohlaví pod hrdlem do nich jíti nesmí, nezabraňovali, tím se hájíc, že od nejsvětějšího proroka Mehemeta v zákoně o tom poručeno a dovoleno, a ženy obzvláštně čistotu milovati mají.

Jedenáctého octobris, totiž v pátek, kterýžto den Turci jako my neděli světí, s velkou pompou sme viděli baše do kostela jeti, kterýžto kostel právě proti našim šífům byl. Předně před ním okolo 300 jančarů, potomně mnoho čaušů a spahů nebo rejtarů několik set jelo, po nich sám baša v zlatohiavové sukni; a zůstal okolo dvou hodin v kostele, potom zase tím pořádkem domů jel.

Po obědích šli jsme nahoru do .města, kteréžto i s zámkem na vršku leží po pravé ruce Dunaje; jsou v něm ještě stará uherská stavení. Bylo by dlouho o Budínu městu psáti; to toliko, co jsem spatřil, doložím. Leží město Budín v místě náramně veselém a rozkošném, v kraji velmi hojným, ourodným, při vršku postavené, takže s jedné strany vinohrady aneb hory viničné s ním se stejkají, s druhý strany jest vyhlídnutí na Dunaj mimo město tekoucí, a za Dunajem na město Pešť. Za ním, okolo něho přeširoké roviny - jistě místo bylo obvzláštně pro královskou residenci vybrané. V městě před časy domy slavně vystavené byly, v nichž přední páni uherští bydleli; ale již na díle se zbořily a padly, na díle trámy jsou podepřeny a podštemflovány, na větším díle turečtí vojáci v nich bydlejí. Ti nemají žoldu více na den, nežli co stráví, snědí a vypijí; nemají také nač domů opravovati a stavěti, a protož, prší-li kde střechou, nemnoho na to dbají, když jen místo jest, kde by v suše koně postavili a lože sobě ustlali. A protož ve všem turecském panství nebrzo se najdou - kromě v hlavních městech domové nebo paláce bašův a předních oficírův jaké pěkné, vystavené, nákladné domy, nebo lid vobecnej v chalupách a v katrčích obyčejně bydlí. Velicí pak bašové a páni na zahrady a lázně, na koně pěkné, ženy a šatstvo nakládají. A taky čeládka jejich, kde by se schrániti mohla; dům staví. V městě jsme tak nic obvzláštního kromě těch starých domův nespatřili.

Když jsme pak v městě mimo turecský chrám šli, uzřeli jsme devět Turkův v kole; jeden druhého za ruku držel a vprostřed kněz jejich stál. Kněz i oni všickni kolem se obraceli a točili a nic jiného nežli Allahu - jako by řekli: Bože, uslyš nás - velikým, hrozným hlasem, že se všudy rozlíhalo, křičeli, a to tak dlouho, až vokřapěli a mdlobou na zem padli a tak chvíli leželi. A praví Turci, když tak který v tom usne, co se mu koliv zdá, to jako nějaké proroctví mají; a že to jistá pravda bývá, se poznamenává a svým časem se vyjevuje.

Tu v městě sme do kostela křesťanského šli, v kterémž kalvinista predikant za faráře byl. Při tom kostele jest dosti vysoká věže, do níž se až pod zvon po 151 schodech jde, však zvoniti nesmí. Na tý věži jsou také bicí hodiny; ty sme první a poslední v Turcích viděli, nebo oni dokonce žádnejch hodin, leč malejch bicích, které jim potentátové křesťanští posílají, nemají a s nimi dokonce nic zacházeti neumějí. Někteří se ve dne sluncem a v noci měsícem spravují; a obzvláště pak v městech mají své talismany, kněží a kaplany, kteříž části dne jistými mirkami vody rozměřují; z těch znajíce, že brzy svítati bude, s vysokých věží, kterýž při kostelích okrouhle vystavené sou, velikým hlasem volají a křičí, tudy lidí k službě boží napomínajíce. Po druhé křičí a svolávají místo zvonění do kostelů jejich uprostřed času, kterýž jest mezi východem slunce a polednem, a opět v poledne, potom o nešpořích, nejposléze, když slunce zapadá. Hlasu k tomu užívají vysokého ze vší moci a síly své, zahrazujíce sobě prsty uši. V Konstantinopoli, protože v pokoji zůstávají a zahálčivý život vedou, sedmkrát k modlení skrze talismany neb kněží svoláváni bývají. První čas modlení jmenuje se turecsky Temsi, to jest dvě hodině přede dnem. Druhý slove Sabahnamasi, když se rozednívá, třetí Kusluk, u nás říkají Nona, okolo třetí hodiny před polednem, ale v pátek, jejž oni za neděli světí, nětco časněji, ranněji. Čtvrté jest o pravém poledni a slove po turecku Oile; páté Ikindinamas, okolo třetí hodiny po poledni, u nás jest čas nešporní; šesté Absanamas jest modlitba večerní, když den pomíjí a tma se začíná; sedmé a poslední modlení noční Jadsunamasi řečené, kteréž obyčejně okolo třetí hodiny na noc vykonávají. K těm modlitbám nejsou všickni Turci ouhrnkem zavázáni, toliko dvořani, ležáci a přední lidé; kupci aneb řemeslníci, nechtějí-li z dobré vůle, nežli pětkráte za den se modliti jsou povinni, nemůž-li bejti v chrámě, ale tu, kde chtějí, v domích, verštatích, a kde zastihne je křik kněží jejich. Kněží jejich křičí, co u nás pohůnci, když povolávají, aneb jako židé v svých školách; kterýchžto jich hlas mnohem dáleji, než tomu člověk uvěřiti může, slyšán bejvá.

Druhého dne opět sme do města šli a je spatřovali; když sme pak zase k šífům se navracovali, viděli jsme toho lotra vlašského, kterej se poturčil, kteréhož s velikým komonstvem Turci do města provázeli. Proto o tom něco dotknouti musím.

Předně šlo okolo 300 turecských soldátů neb azajů s dlouhejmi ručnicemi, kteřížto provyskovali a někteří vystřelili; za nimi několik jízdních jako jejich hejtmané jelo; po nich 5 fendrychů, kteříž červené praporce nesli; za těmi turecská, nepříjemná muzika na šalamaje, housličky a kobzy; za nimi jel ten šelma poturčenej Vlach na pěkným ozdobném koni, podlé něhožto na každé straně jeden přední Turek jel a on v prostředku. Měl na sobě šarlatovej červenej kožich liškami podšitej a punt turecskej s několika jeřábími péry, v ruce držel šipku a jeden prst vzhůru zdvižený, tím čině professí svého turecského náboženství. Za ním jelo několik trubačů, kteří ustavičně troubili, za kterýmižto jelo do 300 turecských husařův, pěkně, ozdobně s jejich strakatejmi luxovejmi kůžemi a oupravě přistrojených, kteřížto časem provyskovali, časem se s koňmi zatáčeli a znamení radosti okazovali. Když jsou pak do brány vjeli, tu se zastavili a se pomodlili a s velikejm křikem po třikrát všickni: Allaha, illallaha, Mehemet resullach, to jest: Jeden pravý bůh, krom toho boha žádný jiný bůh a jeho nejpřednější prorok Mehemet, vyznání víry učinili a po třikrát vystřelili. Potom tak v témž ordunku mimo naše šífy jeli, vždy provyskujíce, bezpochyby nám na vzdory.

Pravil nám jeden Němec, čauš, rodem z Augšpurgku, který se také před mnoha lety poturčil, že jest mu baša, totiž tomu Vlachu, pěkného koně daroval a služby na den 20 asper dávati připověděl. Ale není podobno, aby mu tak mnoho platu dávati měl, poněvadž přední jančarové tak mnoho služby nemají, a jak nám jiní pravili, po roce že chleba žádostiv bude. Ale proto nám to čauš pravil, zdali by ještě kterého, aby taky k Turkům připadl, namluviti mohl, však děkuje Bohu, nestalo se toho.

Po obědích šli jsme taky zámek spatřiti. Když sme k branám zámku přišli, stálo tu několik soldátů jakožto guardie. Skrze ně prošedše, do pěkného placu čtverhranného jsme vešli, v kterémžto placu po obou stranách děla na kolích stála, jichžto 30 kusů bylo, a ještě na zemi jich bez kol 20 leželo; mezi těmi 30 jsou některý tak hrubý, že by do nich člověk vlíst mohl. Také nám toho zprávu dávali, že po dobytí Sikitu jsou do Budína přivezený. Z toho placu sme skrze druhou bránu do druhého placu a z téhož skrze třetí bránu do třetího placu šli. V tom třetím placu jest pěkná kašna z zvonoviny udělaná a vosum trub nahoru vyzdvižených, z kterejchž voda týkává do tý kašny, ale tehdáž jest nešla. Vůkol a vůkol tý kašny jest zevnitř německý písmo a pod písmem starej rakouskej erb, totižto 8 skřivanů slitejch a hadi, 4 raci a jiní živočichové mistrovsky slití. Odtad jsme šli nahoru šnekem na jednu pěknou a prostranou pavlač, a z ní do pokoje vokrouhlého, kterej byl za času krále Matyáše kapla; z té pak kaply do jiného pokoje se jde, v kterémžto měl míti král svou bibliotéku. Pokoj byl malovaný: totiž běh nebeský s planetami a dva astronomi proti sobě, pod nimižto tento verš byl napsán :

Cum rex Mathias suscepit seeptra Boemae
Gentis, erat similis lucida forma poli.

Podlé též bibliotéky byl královskej pokoj, kde on vlastně bydlel. Jest velmi pěkně malovanej a pěkný mi čalouny po stranách obestřenej, kdežto postaven jako majestát pěknejmi koberci přikrytej, pod kterýmž baša, když na zámek přijede, sedává a radu držívá. Potom jsme šli schody dolů a přišedše dolů, šli jsme po dřevěnejch schodech zas nahoru do věže, kterážto velmi hluboká pod zem jest a dobře opatřená, v nížto tehdáž, jak nám pravili, do 70 vězňů křestanských sedělo, kteřížto, leč samým řízením božským, vyjíti nemohou, kromě kdyby se nad míru mnoho šacovali a se vyplatili. Okolo té věže sou bašty, který tu věž obvzláště pevní a stojí na ní tři kousky děla na kolách; mezi těmi jeden kus, který biskup ostřehomský líti dal. Item na témž zámku jest pěkný palác, v němž nic obvzláštního viděti nebýló. Tak jsme dolů přes šiffbruk, kterej 600 kročejův dlouhej jest, do města Peštu proti Budínu šli a je spatřili. Jsou tam křesťanští i turečtí kupci, ale zlá stavení; nic sme pěknýho v něm neviděli, nýbrž zase k našim šífům se navrátili. Téhož dne kurýr z Vídně za námi přijel.

Třináctého dne octobris povolal baša pana orátora i s tím kurfirem k sobě a poslal pro něho svůj šíf, do kteréhožto pán s šesti osobami vstoupil a k bašovi jel. Po audiencí sám také pán do města Budína šel a náš kaplan v kostele křestanském mši sloužil. Po vobědích hnuli sme se z Budína. Tu nám baše svýho kapici bašu za špenditora, který by nás stravou na cestě opatřoval, a čtyry čauše, kteří by nás až do Konstantinopole bezpečně provodili, přidal, a čtyry jančary. Čaušové povinnost komisařův aneb poslův vykonávají a všeckny mandáty buď od císařův nebo od bašův, kdež potřeba, donášejí. Jest to ouřad u toho národu velmi poctivej. Přidali nám též 6 šífů, na kterýchžto ti jistí čaušové jeli a naše šífy k svým uvázali a po vodě táhli. Také jeden profiantšíf velikej za námi táhli, v němž nemálo nebohejch, zajatejch křesťanův na prodej do Konstantinopole se vezlo, ale nedali nám s nima mluviti. Noclehovali jsme v jakýchs velmi pěknejch luzích a na lodi odpočívali.

Čtrnáctého octobris ranním jitrem sme od břehu od strčili a velkou ves na pravý ruce Dunaje, Sadum řečenou, nechali a tu sme nejprvnější hospodu, kterouž oni karavanseraj jmenují, spatřili. Jest plechem volověným všecka přikryta, jakož pak všechny jejich hospody. O polednách sme k vinohradům přistali a vobědvali; k večerou sme do vsi Malá Pakša po pravé ruce Dunaje ležící přijeli a tu noclehovali.

Patnáctého dne octobris jeli sme mimo Velkou Pakšu; jest velmi pěkný městečko po pravý ruce Dunaje ležící, v němž jest karavanseraj a dva křestanské kostely, jeden před městečkem na vrchu a druhej, větší, v městečku. Vo polednách, poněvadž již nic tak nebezpečného po Dunaji nebylo, svázali sme naše lodi všechny jedny k druhejm a tak sme vobědvali, ustavičně se plavíce až do Bělehradu; protož již o tom víceji, kde sme obědvali, psáti nebudu. K večerou přistali jsme k městečku Tolma: jest nejposlednější městečko uherské, v němž posavad na věčím díle křestané huldovní Turku zůstávají a tam svůj kostel mají, svýho kalvinského predikanta i školu, v nížto mládež vyučují. Velmi dobrá vína sme tu dostali a svý flaše naplnili.

Šestnáctého octobris jeli sme přes poledne na šífích obědvajíce; o nešpořích zůstali jsme u městečka Seremian; jest v něm také křestanský kostel, ale všecken spuštěnej a téměř zbořenej, však předce v něm své náboženství křestané vykonávají. Tu sme noclehovali.

Sedmnáctého octobris jeli sme mimo velmi pěkné luhy a po vobouch stranách Dunaje přerozkošné louky; a na té cestě labutí, husí, řežábů, čápat, káčat mnoho jsme viděli a některé stříleli a jich dostali. A tak celej den přepěknejmi luhy jedouce, na noc do vsi Pericmarta po pravý ruce Dunaje jsme přistali a tu noclehovali.

Osmnáctého teprv sme v deset hodin vyjeli z té příčiny, že jeden šíf náš, když od břehu se odstrčil, na kterémž koně a vozy byli, do písku se zaryl a hnouti sebou nedal, protož jiné tři turecské šífy na pomoc přispěly a jej mocí z toho písku vytáhnouti musely. Noclehovali jsme v luzích pěkných.

Devatenáctého octobris ranním jitrem jsme se plavili asi půl míle nad Erded, kde řeka Dráva do Dunaje vpadá; jest zámek na vrchu po pravé ruce Dunaje a pod ním dosti velká ves. O nešpořích přistali jsme k Valpovaru a tu asi hodinu zůstali. Jest pěkné městečko pod zámkem a pěkně vystavenej zámek; při městečku jest dřevěnej most, aby mohli po suchu na dědiny dojížděti, nebo když se Dunaj rozvodní, jest týž most velmi potřebný. Tu sme se dobrejmi profianty i vínem opatřili. K večerou minuli sme ves Sodin řečenou po pravé ruce Dunaje, při kteréž vsi velkej pustej zbořenej zámek viděti. Nedaleko od vsi v luzích sme noclehovali.

Dvacátého octobris plouli sme mimo Moštin; jest zbořenej zámek na vrchu, pod zámkem jest ves, v nížto křesťanský kostel jest, po pravé ruce Dunaje ležící. Potom sme mimo Illoi plouli; jest milostný, veselý aněstečko a zámek při něm leží na vrchu po pravé straně Dunaje. Byla před lety tu biskupská stolice. Potom sme jeli mimo ves Panestra; leží po pravé ruce Dunaje a jest starý, zbořený zámek při vsi. Dále sme mimo Skervetu plouli; jest městečko na vrchu a zámek v něm. A na noc sme do Petrovaru připlouli. Jest zámek na vrchu velkou zdí vůkol vopatřenej. Říkají mu Petruvaradin. Pod zámkem jest čistý městečko, tu jsme noclehovali a se profantírovali.

Dvacátého prvního octobris ráno sme se vypravili mimo Karlovic po pravé ruce Dunaje; jest velký městečko, v němž jsou dva kostely křestanské řeckého náboženství a třetí katolickej. A po levé straně Dunaje viděli jsme Tytel; jest pěkné město, tak jakž nám zprávu dávali, a zámek na vrchu ležící. Potom jsme mimo Selemkem se plavili; jest na velikéán vrchu; již nejsou nežli zdi a pílíře zbořené a věže některé staré, které od dešťů nepadly. Podlé toho zbořenýho zámku jest městečko zdí obehnané a věžmi mnohými okrášlené, ale již některé věže sešlé na zboření sou, poněvadž Turci opravovati nedopouštějí. Hned vnaproti tomu městečku po levé ruce řeka Tisa, kteráz skrze sedmihradskou zemi do vrchních Uher teče a do Dunaje vpadá.

Dvacátého druhého octobris vyjeli sme tím dříve a nechali sme na pravé ruce Dunaje městečko Semen. A hned nedaleko odtud spatřili jsme Bělehrad, s kteréž strany Dráv a Tisa do Dunaje vpadají: Na té Bělehrad leží v tom místě, kde se Sáva s Dunajem schází. Tu jako v posledním koutě toho předhoří stojí staré město po starodávnu stavené, mnohými věžmi a dvojími zdmi ohrazené; se dvou stran ty řeky, o nichž sem napověděl, k němu tekou. S té pak strany, kde se země drží, na dosti vysokém vršku má zámek pevný, s mnohými a vysokými věžmi z tesaného, kvadrátového kamene vystavený. Před městem jest mnoství domův stavených a předměstí veliká, v nichž rozliční národové jako Turci, Řekové, Židé, Uhři, Dalmaté, Seďmihradští a jiní mnozí bydlejí. Také téměř po všech krajinách turecských předměstí vždyckny jsou větší než města; obě spolu podobenství velikých měst ukazují. V tom městě nic tak obvzláštního nejni viděti, toliko dům kupeckej, v němž kupci svý zboží shromaždují a spolu handlují; jest volověným plechem pobitý a ve štyry úhly postavenej vůkol a vůkol dole klenutí sklepové pro bezpečnost kupeckých věcí a nahoře vnitř vůkol pavlače a všudy pokoje, stavení, krámy. V prostředku toho stavení jest pěknej plac a velká kašna, do kteréžto skrze velkej okrouhlej, kámen po žlábku voda teče, na kterémžto kamenu vytesáno jest:

Qui crediterit et baptizatus fuerit, salvus erit. Anno 38.

Do zámku všech pustiti nechtěli, nežli viděli sme mnohé kusy děl na zdech státi; jakož pak já z přízně a skrze darování pana orátora s strejcem a s jedním čaušou na zámek sme puštěni byli, ale nic obzvláštního nám ukazovati nechtěli; toliko viděti, že jest zámek dobře zpevněnej a ne tak snadně se dobýti může. Jakož pak toho města a zámku za paměti předkův našich Turci mocí dobejvali, nejprve Amorat, potomně Mehemet, syn jeho, kterýž Konstantinopole vybojoval; ale že ho tehdy Uhři a křižovníci udatně bránili, všecko to předsevzetí barbarskejch národů daremní bylo. Naposledy sultán Soleman léta 1520 s počátku svého kralování s velikým vojskem u něho se položil a jedno nedbanlivostí krále Ludvíka, tehdáž mládenečka, a potom nesvorností a roztržitostí pánův uherských, kteříž se sami mezi sebou hanebně vadili a rotili, neopatřené lidem válečným a hned dokonce prázdné beze vší práce téměř a nesnáze sobě podmanil. Tudy potom jako branou otevřenou všecko to zlé do Uher se vvalilo, jímž nyní národ ten soužen jest. Tím jako přístupem po kolikas letech král Ludvík poražen a zabit, Budín, město hlavní, opanováno, Sedmihradská země podmaněna, Ostřehom a jiné pevnosti vzaty: království před tím nejslavnější násilé trpí, národové okolní velikým strachem chřadnou a my, nebozí Čechové, sme mnoho bíd a neřestí skrze války v Uhřích těchto časův pocítili, nesčíslná summa peněz ven z země vynesena, nesčíslný počet znamenitejch, čistejch lidí a našich milejch přátel Čechův v Uhřích zůstalo a pobito jest, takže ta uherská země již nikterakž za to nestojí. A jestliže nám obzvláštně svou božskou mocí mocí pán Bůh pomoci neráčí, jest se obávati, aby také do Rakous a naposledy do naší milé vlasti se nevpeřili, čehož milostivě ten svrchovaný Bůh uchovati rač. K tomu není posavad žádná pravá láska a svornost mezi námi, ti platní, opravdoví Čechové a vlasti otcové zahynuli a velmi jich málo pozůstává, nýbrž velikej počet těch jest, kteří by toho vděčni byli, aby cizí národové do těchto zemí vpadli a toto slavné království zahubili. Ale již sem se daleko vyrazil, zase k Bělehradu se navrátiti musím.

Dvacátého čtvrtého octobris, prvé nežli sme z Bělehradu se hnuli, vznikla nevole mezi panem orátorem a naším přidaným kapici-baší špenditorem; nebo maje nás stravou náležitě opatřiti, toho jest zanedbával a dosti špatně nás stravoval, nýbrž sobě peněz nechával. Protož chtěl pan orátor do Budína kurýra poslati a na něho bašovi žalovati; ale kapici-baša nakožto vinnej a v takových věcech bejvalej chytrák způsobil to, že za žádné naše peníze kurýra jsme dostati nemohli: protož pan orátor se na něho velmi hněval, a jestliže nás hned lepšími profanty neopatří, že při portě ottomanské sobě do něho stěžovati budeme, protestíroval. Čehož obávaje se kapici-baša, připověděl nám to všeckno vynahraditi a jisté ordinarí, na kterým dobře přestati moci budeme, ustanoviti.

Dvacátého sedmého, když jsme sobě v tom městě všecko to, čehož na cestě po zemi bylo potřebí, zhotovili, vídeňští vozkové naši nájemní s koňmi, i s vozy svými z korábův, na nichž se oni, jich koně i vozy od Vídně až k tomuto městu s námi plavili, časně vyjeli a my so těch vozů se posadivše, od Bělehradu k Konstantinopoli po zemi pořád jeli; toho dnešního dne nechavše po levé ruce na břehu Dunaje zámku Smederova, někdy despotův Serive sídla, přijeli sme prvním noclehem do Isarluku aneb Palanku Malého (jest špatná víska); tu sme přes noc zůstali. Nedaleko od Bělehradu viděli jsme zámek Havala řečený, z kteréhož Turci, dokud Bělehradu nedostali, znamenité škody křesťanům činili. Nechali jsme ho ležeti po pravé straně.

Dvacátého osmého potkal nás na cestě bašete budínského novej šacmistr aneb colmistr, jehož deftedar jmenují, se mnohými Turky na koních a za nimi dvé pacholat, který mu kopí a terč nesly; velbloudů a mezků něco za ním šlo a jeden vůz, na němž jeho fraucimor vezen byl. K víčerou sme do Velké Polanky přijeli; tu sme nejprv v turecký hospodě karavanseraj noclehovali vedlé našich koní, neb v prostějších hospodách žádných pokojův jinejch nemají.

Protož vidí mi se zapotřebá, abych něco o těch hospodách aneb karavanseraj, jichž sme na té cestě užívali a mezi Turky sou nejobzvláštnější, oznámil. Jest stavení veliké, něco delší nežli širší, v prostředku svém má široký, rovný plac, na němž přespolní všeckni břemena svá skládají, velbloudy, vozy i mezky postavují. Vůkol toho placu jest zeď okolo tří noh zvýši k stěnám těm, kteréž všeckno stavení zdržují, jako nějaká lavice přidělána. Ta pak zeď nebo lavice jest rovná, čtyr noh široká, na kteréž Turci mívají svá lůže, své kuchyně i večeřadla; nebo v té stěně, kteráž (jak pověděno) všeckno stavení zdržuje, sou udělána ohništka s komíny, na nichž lidé pohostinní strojí sobě svá jídla, a od velbloudův, mezkův a koní a jiných hovad ničímž jiným se neoddělují nežli místem té zdi; nýbrž i koně své dole k té zdi přivazují, takže hlavu i krk přes ní mohou vystrčiti a před pány svými, když se hřejí neb večečejí, jako služebníci státi aneb na službu hleděti. Dadouc jim do tanejstry obrok, až jej snědí, na hlavu jim jej zavěšují, a když obrok snědí, tak je státi bez tanejstru nechají, neb tam žádnejch žlabů nemají, takže jim někdy chléb aneb jablko aneb něco jiného z rukou jejich bráti mohou. Na též zdi lože sobě stelí: nejprve prostrou koberec, kterýž k té potřebě na koně přivazují a na cestu s sebou berou, na ten vlóží svůj talaman neb sukni a místo polštáře koňské sedlo pod hlavu podloží, dlouhou sukní kožichem podšitou; v které jedou a chodí ve dne, tou v noci místo peřiny se přikrývají; tím způsobem se položíce, tak libě spí, že žádných lahůdek pro sen nepotřebují. Nic tam nejni tejného, všeckno se zjevně dělá, aniž kdo může krom očí jejich co učiniti, leč v noci a po tmě. Takovejch hospod jest mnoho v Turcích a náš pan orátor proto, že všickni Turci, kteří tu byli, na nás, kdy jsme jedli neb co dělali, voči vytřeštili a našim obyčejům se divili, nerad v nich noclehů míval, protože také od lidí i hovad nemalý smrad pocházel: protož vždy jsme toho šetřili, abychom pánu v některé chalupě křestanské lozument zjednali. Ale ty katrče sou tak těsné a ouzké, že častokrát nebylo kde lůžka postaviti, a protož, když pán toliko opatřen byl, my jiní z tovaryšstva na vozích, pod vozy, a kde kdo mohl, nocleh na houních a kobercích sobě připravil. Někdy také v turecských špitálích, které pěkně vystavené a volověnejm plechem obité sou, pocestným velmi pohodlné, neb nemálo komůrek prázdnejch ustavenejch jest, sme se uchejlili a nocleh mívali; nebo těch před žádným nezavírají, buď on křesťan nebo žid, bohatý aneb žebrák, všechněm zároveň ku pohodlí otevřeny jsou. Bašové taky a sanžaci a jiní turečtí páni, když přes pole jedou, jich užívají a takové stavěti dají. V nich jsme dobrý a pokojný nocleh mívali a se do vole vyspávali. Tento pak obyčej v nich se zachovává, že každému, kdožkoliv tam přijde, jísti dávají; jakož pak v hodinu večeře přichází jeden Turek z vopatrovníkův špitála a nese okrouhlej vokřín aneb širokej talíř, mající kraj vokolo na dva prsty zvejši (místy plechový mívají), velkej co prostřední, okrouhlej stolček, na němž uprostřed stojí mísa plná vařenejch krup ječnejch - ač někdy přinesli rejžovejch - na kaši zvařenejch a kus dosti hrubej. masa skopovýho; okolo mísy několiko pecníků chleba pěkného a časem taky někdy misku stredu aneb medu přinesli a nás, abychom pokrmem jejich nepohrdali, žádali. Pan orátor se pozdráhal, ale my z tovaryšstva, majíce žaludky zdravé, od nich sme to vděčně přijali a oni nám druhou i třetí mísu přinesli. Dobře nám šmakovalo, to jsme pojedli a jim poděkovali i některej krejcar neb aspru na spropitné dali; tolikéž i našim všem Turkům, kteří s námi jeli, takového pokrmu udělili. Člověk přespolní toho pokrmu v takovejch špitálích i pohodlí za tři dni darmo užíti může, potom hned hospodu proměniti musí. K takovejm špitálům sou veliké nadání a důchody, nebo přední a v náboženství pobožnější bašové a velicí páni je stavěti dávají a důchody nařizují a za živobytí svého vesnice kupují, k nim po smrti nemalou summou hotových peněz odkazují. To buď dosti o hospodách a špitálích i o našich noclezích, které sme, jak se příležitost nahodila, na té cestě užívali.

Dvacátého devátého octobris přijeli jsme do Buděšínu; jest prostá ves a v ní karavanseraje nevelmi dobrá. Tu jsme nalezli šest křestanů zajatejch, kteří v Vesprynu v Uhřích zajati byli; ty jsou svázané Turci vedli do města Sofie na trh, aby je prodali. K večerou poslal sobě pán pro ty čtyry čauše aneb komisaře a pro 4 jančaře, a tu sobě před nimi, kterak ničemně a nenáležitě profanty opatřen jest, stěžoval, an od bašete budínského nemalá summa peněz na outratu dána tomu kapicibašovi byla; protož že toho nikterakž, aby čeládka jeho hladem umříti měla, trpěti nechce. Tu hned kázal sobě soudek, v kterémž hotový peníze císaři tureckému vezeny byly, jeden přinésti, jej otevříti v přítomnosti jieh a vzal pytlík peněz z něho, v němž okolo 200 kop míšenských bylo: za ty peníze že potravy, víno a jiné potřeby kupovati a poznamenávati a do toho jistého kapici při portě sobě stěžovati chce; več mu to obráceno bude, žádnému jinému nežli sám sobě aby vinu dával. Ti jistí čaušové nic jinýho k tomu neřekli, nežli že má týž kapici-baše poručeno, aby nás stravou náležitou opatroval.

Na té cestě - ač opodál - ukazovali nám Turci z míst vyšších hory země Sedmihradské, a v kterémž téměř místě stály pilíře aneb sloupové mostu císaře Trajana, prsty svými znamení dávali.

Třicátého octobris přijeli sme do vsi širšské Jagodna řečené; jest dosti velká a pěkná. Hned jak se do áí vjíždí, jest pěkná, turecská moškea aneb chrám volovem přikrytej a čistá, prostraná karavanseraj, kde sme svý koně měli, nebo sme my radči u sedlákův vně nežli v tom smradě líhali. Proti naší hospodě byl druhej turecskej chrám a před ním kašna z bílýho mramoru nákladně udělaná, z kteréžto se Turci vedlé svého obyčeje prvé nežli do chrámu jdou, myjí a očištují; neb kdyby se modlili a se nemyli, že žádné platnosti modlitba jich nemá, jistí a za to mají. Také obuvi vně před chrámem nechávají a do těch bosi k modlení chodí. K víře věc nepodobná, jak se oni v těch chrámích čistotně chovají: žádných pavučin, smetí tam netrpí, aniž tomu, aby křesťan - leč skrze dary - tam vešel, povolují; psa žádnýho ani hovada tam nepustí, nýbrž s takovou pokorou a ponížeností, když obuvi s noh zují, do těch chrámů jdou, na zem se prostírají, ji líbají a tak zkroušeně se modlí, jako by vočitě tu boha spatřovali. Žádný se po kostele netoulá a neprochází, jeden s druhým netlachá a nerozpráví, nic jiného kromě zkroušené modlitby se neslyší. Všecky jejich chrámy jsou po zemi koberci anebo ve vsech rohožemi položeny, na kterých oni vedlé obyčeje svého bosýma nohama stojí, klečí neb křížem nohy majíce sedí. Žádnýho smrkání, odchrkání, vyplívání neslyšeti, neb to za veliký hřích pokládají, a kdyby se komu přihodilo, že by mimo vůli duch mu ušel aneb na zem plivnul, hned ven z chrámu běží, zase se očištují a vodou vytírají. A summou v svý supersticí ta náboženství horlivější nad nás křesťany jsou, ježto my, majíce pravou Pána Boha známost, měli bychom z toho ve dne i v noci jeho svaté milosti, že jsme k pravému poznání přišli, děkovati.

Třicátého prvního octobris nedaleko od Jagodny přeplavili jsme se přes vodu jménem Moravu. Ta voda dělí Servii a Bulgarii a slove ta krajina od Bělehradu Servia; jest velmi pěkná krajina, ale spustlá, nebo Turci nemnoho polí dělají a s poli se obírají, kromě co křesťanští sedláci vykonají. Přes tu vodu koně i vozy na šífu převezše, přijeli jsme na noc do vsi Rašen řečené, špatné i votrhané, v nfž žádné hospody nebylo. Tu jsme někteří v chalupách, jiní pod nebem a pod vozy s koňmi, kteří celou noc pod žádnou střechou nestáli, za vděk přijíti musili.

Dne 1. novembris trefili jsme na potůček Nissus řečený a ten téměř nám po pravé ruce vždycky tekl, až sme do města přijeli; tu počítají půl cesty z Vídně do Konstantinopole. Když sme pak do karavanseraj neb hospody přijeli a kočí vypřáhli a do vody, kteráž skrze město teče, aby koně vybrodili, jeli (a má jméno Nisa - okolo padesáti kročejův zšíři), tu služebník pana Hofmana do hlubiny vjel a koně zbyl, na pomoc volal; tu jeden kočí, chtě mu pomoci, žílu kočárskou mu hodil a ten služebník ji chytil tak tuze, že toho kočího také s koně strhl; koně vyplouli, a než těmto mohlo zpomoženo býti, oba dva se utopili. Pan orátor potom je hledati, vytáhnouti z vody dal a pochovati poručil. To neštěstí velmi brzy se přihodilo, než se kdo nadál.

Na břehu toho potoka viděli jsme v tom místě, kdež se ještě znamení římské cesty nacházejí, vyzdvižený mramorový sloupek s nápisem liter latinskejch, ale již otlučených a sešlých, že se čísti nemohly. Jest pak Nissa nejposlední město a dosti lidné v těch končinách. Dva dni odpočívali jsme v tom městě a je spatřovali.

Třetí den přijeli jsme do městečka Kuryčešme řečeného, v němž není žádné karavanseraj. Po levé ruce vsi nechávali jsme potok, jemuž říkají Zukava. Čtvrtý den vyjeli sme ráno a o nešpořích viděli jsme městečko Pirot, po levé ruce ležící. Je sme minuli ani se nezastavili, nežli na vozích, kdo co měl, obědvali. Při témž městečku na vrchu leží zbořený zámek, jen zdi ještě stojí. Na večer jsme do Čambrodu přijeli; jest špatná ves, bez karavanseraj; tu sme noclehovali. Pátýho dne přijeli jsme do Beliza; jest ves bez hospody; tu sme noclehovali.

Šestýho dne přijeli jsme do Sofie. To město dosti jest veliké a lidné, v němž svou residenci beglerbeg Grécie má. Před časy králům bulgarským, potom despotům Servie náležela, dokavad ten dům aneb rod trval a nežli skrze války turecské zahynul. Beglerbeg poručil nás skrze svýho vrchního čauše přivítati. Sedmýho dne ranním jitrem poslal týž beglerbeg několik pěkných koní do naší hospody, na kteréž přední osoby sedly, a pan orátor na velmi pěkný beglerbega životní kůň; měl všecken rystunk, sedlo třmeny, drahejm kamením vysázený a jistě na mnoho tisíc šacován byl. Tu jsme k audiencí tím způsobem jako v Budíně jeli. Přijevše k lozumentu jeho, tu po jedné straně do 100 jančarů a po druhé tolik špahův dlouhým řadem, až kde bašův pokoj byl, státi jsme viděli. Když jsme pak do bašovýho palácu přišli, ten všecken vůkol a vůkol pěknejmi persianskejmy čalouny obestřen byl a sám beglerbeg na stolici seděl asi v prostřed palácu a proti němu pan orátor na stolici se posadil; za beglerbegem stálo dvé pacholat jako nejpěknější panny, v zlatohlavovejch sukních, pásy široký, drahým kamením vysázený. Sám beglerbeg byl znamenitej, čistej muž, dosti veliký postavy a ještě sme hladšího Turka na té cestě neviděli. Punt měl na hlavě velkej a za ním velmi pěkná kyta čapatkovýho peří: byl pěknýho, veselýho pohledění, a jak nám Turci pravili, že má sobě vzíti za ženu císaře tureckého ceru. Když mu pak pan orátor psaní dodal, velmi je poctivě přijal, s pánem vesele rozmlouval, lecos zašprýmoval a hned na něm viděti bylo, že jest dvořák. Tu mu pán od J. M. C. present odevzdal, totiž dvě stříbrný, pozlacený flaše, stříbrný, pozlacený na způsob tureckého tulbantu hodiny bicí, velký, na nichžto kamzík stál a oči semotam vobracel, když šly; a když bily, tehdy nohou kopal a hubu otvíral. A pod ním hadi a štíři pozlacení se hejbali a lezli. Když sme pak do hospody zase se navrátili, poslal k nám beglerbeg a žádal pana orátora, aby mu vedlé předešlého obyčeje také 2000 širokých tolarův odvedeno bylo. - Co on jest horší nežli předešlí? Ale pan orátor se omluviti dal, že na tento čas žádných peněz pro něho nežli pro sultána nemá, po druhé když se present přiveze, že mu se to všechno vynahradí. Týž beglerbeg byl proto tak lakomej a peněz žádostivej, že nedávno toho ouřadu dostal a dobře uplatiti musel; neb již i v Turcích pro dary všeckno činí. V témž městě jsme velmi pěknou hospodu měli, vysoce stavenou, pavlače vnitř a čistý, obzvláštní pokojíčky. Na té cestě sme tak pohodlí v hospodách neměli.

Osmého dne vyjeli sme z Sofie města a nechali sme městečka Bošna na pravý ruce na vršku. K víčerou sme také viděli jiné městečko Falup řečené po pravé ruce. Tu sme také u jedný studnice trefili na jednoho Turka starého, z Vídně rodilého, který v obležení Vídně zajat a zaveden byl a se poturčil a již téměř němčinu dokonce zapomněl.

Na tý cestě, co sme jeli, neviděli sme tak zhusta čistejch a lidnejch vesnic a městeček, jichžto do sedmi bylo; a měli sme ten den jízdu veselou, přes pole pěkná, ourodná i oudolí bulgarská. A tu sme toho času za několik dní chleby podpopelní jedli, kteréž oni fugacia jmenují. Ty chleby ženy a děvečky křesťanské prodávají, protože v těch krajinách žádnejch pekařův nemají. Jakž tehdy zvědí, že hosté přijeli, od nichž by některý peníz utržiti mohli, zadělajíce rychle mouku vodou bez kvasu, do horkýho popela těsto vloží a hned horký ještě a, jakož říkáme, od peci chléb za laciné peníze prodávají. Sou tam i jiní pokrmové, jako od skopcův, kuřat, slepic, vajec - dosti lacino a v mírnosti se tehdáž, neb ještě válek těchto nebylo, koupiti mohli.

Nesluší tuto pominouti okrasy ženské, sedlské v té krajině. Předně v košilích aneb v čechlících bílejch chodí a ty mají z plátna česanýho, nevelmi tenkýho, však rozličným šitím, jehelním dílem hloupým, všech barev z boury a prostého hedvábí vyšívané, po švech, okolo podolku, pásu a téměř naskrz; a v těch se sobě samy náramně dobře líbí a naše sprostné, ač tenké košile potupují. Ale hlava jejich ku podobenství věže přistrojena, velmi směšna a kloboukem přikryta. Ten klobouk jest spletenej z slámy a plátnem podšitej (na způsob, jak u nás selské děti z zeleného sítí klobouky dělají, způsob bourovýho klobouku, však co naše ženy širokým na hlavu, to ony sobě širokým nahoru stavějí), způsobnější k přijímání slunce a deště, nežli k čemu jinýmu, jako čamrha udělaný a půldruhýho i dva lokty pražské zvejši. K tomu okolo hrdla a na uších rozmanité sklené záponky a hříčky od uší až na ramena jim visí a páteře rozličnejch barev na hrdle, okolo ramenou; a sobě v tom nejináč, nežli jako by královny bulgarské byly, zalibují a tak svátečně mezi lid přespolní chodí. Tu noc jsme ve vsi Itšiman noclehovali. O tom národu bulgarském rozprávějí, že by se od řeky Scythie, Volga řečené když někteří národové bud dobrovolně, aneb od jiných mocí vytištěni, sídla svá měnili - na ta místa přestěhovati měl a tak že Bulgaři jako Volgaři od dotčené říčky slovou. Osadili se po horách, jimž Haemus říkají, a mezi městy Sofia a Filipopolis, v městech od přirození pevných a dobře opatřených, kdežto bydlejíce, moci řeckých císařův dosti dlouho nic se nebáli. Balduina staršího, hrabě z Flandrů, kterýž císařství konstantinopolské opanoval, v jedné bitvě javše, zamordovali. Však turecské síly snésti a jí odolati nemohli, od nichžto přemoženi souce, již přebědné a těžké jho služeb,nosti podniknouti musili a posavad snášejí. Jazyka užívají slovanského, takže se my Čechové s nimi poněkud smluviti můžeme.

Devátého dne jeli jšme všecknó přes hory; o polednách dohonil nás od beglerbega čauš a přinesl za námi ty hodiny darované, neb sou je přetáhli a strunu přetrhli, neumějíce s nimi zacházeti. Na noclehu zase hodinář náš je spraviti musel. Prvé než jsme přijeli na rovinu, kteráž jest okolo města Filipopoli, musili sme ouzkou cestou přes příkrý, odporný vrch jeti; jest v prostřed ještě stará ode zdi brána, Dervent Kapi, brána ouzké cesty říkají. V těch místech bydlel poslední despot aneb kníže bulgarské, jménem Marek Karlovič. Ale již všeckno stavení zbořeno a pusté stojí, že k žádný pevnosti podobný nejni. Noclehovali sme ve vsi řečené Janika bez karavanseraj.

Desátého dne jevše, uhlídali jsme řeku Hebrus nedaleko z hory Rhodope původ beroucí a pěknej, kamennej most přes tu řeku Hebrus, jíž Turci Marica říkají. K večerou jsme do města Filipopolis přijeli; leží to město na jednom ze tří vrškův od jiných hor oddělených a jako odtržených, kterýmžto pahrbkům tím vystavením města a jako krásné koruny postavením naschvále cti a slávy hledáno bylo. Na předměstí jest dlouhej, dřevěnej most přes řeku Hebrus, kteráž podle města teče; tu jsme blízko mostu svou hospodu měli. Jedenáctého dne zůstali sme v Filipopoli.

Dvanáctého vyjevše z Filipopoli, viděli jsme na místech bahnitejch rejži růsti čo pšenici. Na té rovině plno jest malejch pahrbků aneb kopcův z země vysedlých, jako nějakejch hrobův, o nichž Turci praví, že jsou hrobové naschvále udělaní na důvod a znamení bitev, kteréž se na těch polích staly, a věří tomu, že ti kopci sou lidí v bitvě zmordovaných hrobové. Ten den sme jeli přes pěknej z kvadrátovýho kamene most přes řeku Hemus, potomně skrze veselý pěknej háj neb les a nechali sme řeky po levé straně. Noclehovali sme ve vsi Papasli řečenej; není tu žádné hospody. Tu přijel k nám z Konstantinopole čauš a přinesl panu orátorovi psaní od pana Peca, který tam za orátora několik let pořád byl a již velmi žádostiv byl, aby ho oblezoval a on se domů navrátiti mohl.

Třináctého přijeli sme do vsi Usumšavas řečené a v ní pěkně vystavená hospoda s pěknými, obzvláštními komůrkami; tu sme noclehovali. Čtrnáctého přijeli sme do pěkné vsi Harmandli. V té vsi jest most dlouhej 160 krokův a pěkná hospoda volovem přikrytá; tu sme noclehovali.

Patnáctého držíce se řeky Hebrus, kteráž nám zase po pravé ruce tekla, nechavše na levé ruce hor Haemi, kteréž se až k Pontu táhnou, jeli sme přes slavný kamenný most Mustafy baša. Sou v tom mostě 22 klenutejch sklepův s jejich pilíři a jest na dýl přes 404 kroky. Přijeli jsme do vsi Šinpry; jest tu pěkná hospoda a chrám tureckej. V té vsi jsme noclehovali.

Šestnáctýho přijeli sme od města Adrianopole aneb po turecku do Endrene. To město, prvé nežli od Adriana císaře jméno a vzrůst vzalo, sloulo Oresa. Leží pak v tom místě, kdež Hebrus aneb po turecku Marica a potůčky Tunia a Harda se schází, kterýž odtud do moře Aegeum řečeného, jímž se Asia od Europy dělí, spolu padají. Ani to město v ohradě nejni příliš veliké, než předměstí sou u něho rozšířená a pro ta stavení, kterejch Turci nadělali, v nynější velikost a spoustu vzrostlo. Před tou řekou jest také velmi dlouhej kamennej most. Tu jsme nevelmi dobrou hospodu měli, ačkoliv jinejch, velmi pěkně vystavenejch, poněvadž po Konstantinopoli největší město v těch krajinách jest, mnoho bylo.

Sedmnáctého v Adrianopoli jsme odpočívali a město spatřovali. Nic zvláštního tam viděti nejni kromě hospod a dva přepěkně vystavený chrámy z kvadrátovýho kamene; vnitř jsou vokolo vokrouhlé pavlače troje s znamenitejmi, velkejmi sloupy z bílýho, červenýho i rozmanitýho mramoru a vůkol těch pavlačí aneb chrámů sou železný vobruče; na nich nejdoleji visí pěknejch sklenejch lamp 33. Výš nad nimi druhej vobruč, na němž všeckno pštrosový vejce a zrcadlový koule s hedbávnejmi střapci visí; nad tím druhá pavlač, okolo ní opět vobruč vůkol a vůkol s lampami a opěty vejš pštrosová vejce s zrcadlovými koulemi. Třetí, nejvyšší pavlač jest také s železným vobručem a také vůkol lampy, nejvejš vprostřed veliká pozlačená koule. A ty pavlače všeckny znamenitejmi mramorovejmi sloupy okrášleny, na dolejsí císař turecký sedává (jest jako vejstupek). Pravili nám Turci, že ve dne i v noci tytéž lampy hoří, jichž jest přes 2000, a že musí den a noc 60 liber oleje dřevěnýho míti. Nevím pak, jest-li tak, či nejni. V prostřed kostela sou dvě pěkné kašničky z bílého mramoru, do nichž voda trubičkama teče, a hned podlé nich kazatedlna z bílýho mramoru, do níž žádnej jinej nežli nejvyšší kněz jejich po 25 mramorových stupních jde a jim Alkoran jejich čte a vykládá. Ten novej kostel dal sultán Selim tak nákladně stavěti toho času, když Benátčanům království Cyperské mocí odjal aneb odňal. A nařídil mnohé důchody znamenité z téhož království k témuž chrámu, kteréž se každoročně do Adrianopole dodávají. Věže čtyry sou převysoké, ouzké, zevnitř tři pavlače jako v kostele, vždy jedna vejš nežli druhá, na níž kněz lid k modlení svolává. Když mají svůj vejroční svátek, jemuž bajram říkají, lampy v noci rozsvěcují. S těch tehdy věží sme všeckno město spatřili. Tu také jest palác císaře tureckého, na oné straně vody, kde sultán Selim obydlí své jměl, ale nemohli jsme do něho vjíti, neb nás pustiti nechtěli.

Osmnáctého novembris vyjeli sme z Adrianopole a dojeli sme do Hapsala - : městečko a v něm jest velmi pěknej chrám, hospoda a špitál, od Machometa baši vystaven a mnohými důchody obdařen a nadán, v němž jednomu každému do třetího dne, jak vejš také oznámeno, misku rejže neb krup a kus skopovýho masa jísti, bud on kdo buď, dávati musejí.

Devatenáctého novembris jeli sme skrze Eski Baba, městečko, v němž jest pěkná moskea a karavanseraj od Ali baša vystavená též nákladně, v níž stál hospodou beg z Moldavský země, kterej prvý tam vejvoda byl; byl od jiného moldavského vévody u tureckýho císaře obžalován, jako by chtěl nějakou bouřku v zemi stropiti a lid od poslušenství odvésti a se zprotiviti: protož sultán pro něho poslal a chtěl jej dáti stíti, kterýžto vida, že zbytí není, pro zachování hrdla poturčll se a víru Mehemeta zdržeti slíbil, toliko aby zase do Moldavský země dosazen byl. Ten tehdy poturčilej vejvoda s několika tisíci Turků tu v městečku i okolo městečka svý ležení rozbil; jináčeji byli bychom tu noclehovali. Ten pak, kterej ho u sultána obžaloval, slyše o tom, že má na místo jeho dosazen býti, se všemi svejmi věcmi do křesťanstva se odstěhoval. My pak, nemohouce tu přes noc zůstati, do vsi Bulgagium sme dojeli, v nížto na věčím díle Řekové bydlí; tu sme noclehovali.

Dvacátého dne jsme jeli skrze městečko Burgas řečené; leží v rovině. Před tím městečkem jest pěknej kamennej most, 137 kroků zdýli. Hned z Adrianopole, kudy jsme koliv jeli, viděli sme v těch místech hojnost kvítí, což nám bylo s nemalým podivením, protože ten čas byl měsíce listopadu. Avšak kvítí taková hojnost byla, jako by prostřed líta bylo. V řecké zemi jest hojně kvítí narcisovýho a hyacintového, velmi vonného, takže tím množstvím člověku té vůni nezvyklému i hlavu i mozek uráží. Tulipán turecský skoro žádné vůně nemá, avšak pro krásu a rozličnost barev mnoho lidé sobě ho váží, zvlášť v tom národu. Turci zajisté rádi se s kvítím obírají, a jakžkoliv nejsou hrubě marnotratní, však na dosti špatný kvítek nestěžují sobě několik asper vynaložiti. Pana orátora i nás také to kvítí a darové nemálo stáli, nebo jančaři i jiní Turci za dar je přinášejí; a každý, komu kytku darovali, musel jim ihned zase některou aspru z měšce darovati a tím, že jest toho vděčen, dokázati.

A v pravdě, kdo chce mezi Turky bydleti, ten se jináče chovati nemusí, nežli jak do jejich končin vkročí, aby ihned měšec otevřel a dříve ho nezavíral, leč odtud zase vyjde, zatím pak ustavičně peníze (ač chce-li co zjednati nebo viděti) co nějaké semeno rozsíval, poněvadž sobě tam za peníze přízeň, lásku i vše, čeho žádá, dostati může. Však byť jiný užitek z toho nešel, aspoň to dobré odtud jde, že jiného prostředku není, jímž by turecské povahy, od přirození divoké a od jiných národův vzdálené, okroceny a ochlácholeny byly. Penězi Turci jako nějakým libým zpěvem ukojiti se dávají; jináč nelze by bylo s nimi zacházeti a něco zjednati. Bez peněz národové cizí také těžce by mezi nimi bydleli aneb v ta místa přicházeti mohli. A jsou v braní peněz nestoudní a nemírní. Nýbrž i bašové a velicí páni, když se jim nedaruje, smějí skrze své náhončí sami darův žádati a někdy dosti špatné dary s vděčností přijímají. Jakož jednoho času v Konstantinopolis, když pan orátor u Sinan baše audiencí jmíti chtěl a my již toliko, až před něho puštěni budeme, jsmé v antikomoře anebo v pokoji, za kterým baše byl, očekávali, vtom přijde mezi nás a mezi jiné Turky do téhož pokoje ovčák ačam-oglan, totiž branec křestanský, ale již poturčený, tnaje na ramenou dobrého skopíka, vždy přede dveřmi, kudy k bašovi se otvíralo, se zatáčeje, až baše ho zhlídl a hned i s tím beranem před sebe ho pustiti rozkázal a dav skopíka odnésti, témuž Turku prvé nežli orátorovi císařskému audiencí dal a jeho vyslyšel; což nám s nemalým podivením bylo, že ten nejprvnější vizír azem-baša tak lakomej víceji skopíka sobě važil nežli posla císaře římského, který mu nic nedaroval. A jistě pravdu povědíc, nic horšího týž pan orátor náš do sebe jest neměl, nežli že velice skoupej byl a nerad peněz vydával, věda, že za dary od Turkův se láska kupuje. Čehož jest potomně nebohý i s námi se všemi peprně zažiti musel, o čemž na svém místě povědíno bude. Týž den dojeli jsme do Karistra, prostý vsi bez hospody. Tu pan orátor kurýra do Konstantinopole vypravil a panu Pecovi, kterej tam za orátora byl, o příjezdu svém oznámil.

Dvacátého prvního přijeli jsme do městečka Čurli aneb Corli, hodného připomenouti pro tu nešťastnou válku, kterouž sultán Selim s Bajazetem, otcem svým, v těch místech svedl a s pomocí koně svýho, jehož jméno bylo Karavuliki, černý vlk, z bitvy na rychlo utekl a zachoval hrdlo a mezi Tatary překopské, kdež tchán jcho panoval, se obrátil. Po několika letech skrze veliké sliby a dary týž Selim císařství dosáhl, otce vystrčil a tu v též vsi otráviti poručil, jak obšírně kroniky turecké obsahují a ukazují. Tu sme nejprv moře uhlídali a je vždycky na pravé ruce měli; tam sme v témž městečku přes noc zůstali.

Dvacátého druhého dne, prvé nežli sme do Selibrie přijeli (jest městečko, ležící u moře), viděli sme dosti patrná znamení starého náspu aneb valu, kterýž od toho moře až k Dunaji od poslednějších císačův řeckých udělán byl za tou příčinou, aby kraj ten ohradou obsazený a zavřený (to jest vesnice, dědiny a pole) též zboží Konstantinopolitánskejch bezpečna byla před pády cizích a barbarských národův. V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře; jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl. A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka sem se vrátiti zapomněl. Vtom z města viděli na moři upřímo kajk aneb raubšíf zlodějův mořských k břehu se plaviti rozprostřenými plachtami a čaušové panu orátorovi ten šíf okazovali, aby svý čeládce daleko od městečka nevycházeli poručil, že ti piráté, aby některýho podskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti. To teprva když se poroučelo, mne a mý tovaryše pohřešili. Zvěděvše, že sme k moři šli, ihned čaušové a jančaři na koně vsedali a zbraně své brali, a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi a nás, an se na ten raubšíf díváme - a od nás ještě asi trojích honův byl - našli a do městečka hnali.

Z téhož pak šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili a jeden jančar proti nim z ručnice zase vypálil. Tu sme byli od pana orátora přivítáni, někteří starší popráni a já měl jsem karvačem, poněvadž tam žádnejch metel neroste, pardus míti. A nejprve sem byl od svýho pána ulán, nebo sem se vedlé poručení pánův strejcův tak hleděl pánu svýmu věrně, poslušně chovati, že neměl žádné příčiny, proč by mně láti, nad to pak mrskati dáti měl, a já pomyšlení jeho, kdybych je byl věděl, učiniti sem hotov byl a ve dne i v noci přede všemi jinejmi pacholaty pánu jsem sloužiti a zachovati se hleděl. Protož pán na mne také velmi laskav byl. Ted pak hrubě se prohřešiv, nevěděl sem co činiti jiného, nežli bohem dělati, že se již do smrti bez jeho vůle a vědomí nic takového dopustiti nechci, což i Turci sou za mne, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že sem od pardusu vysvobozen byl. Však mně kapitola čtena byla, že mne uši svěděly, a tak má všetečnost a výskočnost, že jsem chtěl přede všemi jinejmi více spatřiti, přivedla, že bych třebas, kdyby o nás časně nezvěděli, od těch korsalův zajat a Bůh ví kde prodán byl. Tu jsme noclehovali.

Dvacátého třetího po snídaní zase kurýr z Konstantinopole od pana Pece přiběhl. Na nocleh sme přijeli do Ponte grando města; jest tu přes morskou zátoku velmi dlouhý kamenný most, 787 kročejův zdýli a má 28 klenutejch švilohů aneb sklepů.

Čtyřiadvacátého přijeli sme do městečka Ponte piccolo, Malého mostu, neb se také přes most jeti musí. Ty dvě zátoky mořské sou přenáramně veselé, kterážto místa, kdyby lidskou pomocí a prací ozdobena byla a přirození jejich umění a rozšafnost lidská napomohla, nevím, aby co pod sluncem pěknějšího býti mohlo. Nyní pak jako osamělá návěští dávají, kterak nad svým opuštěním hořekují a žalostí, že pro tu služebnost, kterouž tomu barbarskému pánu zavázána jsou, lidé na ně nevraží, nelibost k nim mají a dokonce jich zanedbávají. Viděli jsme tu také před očima našima v moři velikými sítmi ryby lapati, jichžto velikou hojnost - a to znamenitejch, dobrejch a chutnejch ryb - zahrnuli a nám prodali, co a jak sme mnoho chtěli. Tu do toho městečka pan orátor Pec nás skrze hofmistra přivítati a dobře stravou opatřiti poručil.

Dvacátého pátého novembris ve tři hodiny sme vyjeli a okolo 9 hodin pana orátora konstantinopolitánského Peca spatřili, kterej mnoho koní od Turkův a tovaryšstva s sebou měl. A vzláště bylo posláno proti nám okolo 40 koní čaušův aneb dvořanův císaře turecskýho, kteříž nás přivítali a před námi do Konstantinopole jeli. Tu předně, jak se páni orátorové sjeli a spatřili, s koní ssedh a s velikou radostí se objali, jako by se dávno znali; zvlášť pan Pec velmi veselej byl, poněvadž zkoumal, že něco již třeští, dokudž se nezláme, a že on do křesťanstva se v brzkých dnech navrátiti má. Na tý cestě ztratili sme dva z tovarystva, totiž einkaufra aneb špenditora a krejčího, kteřížto chtíce před námi v Konstantinopoli bejti, ve tmě s cesty sešli a byli od Turkův zajati. A svázavše je, do císařského lusthauzu je odeslali a do Konstantinopole, co s nimi mají činiti, se bostančiho bašete ptali. Vtom ten jistý uherský krejčí nějak se rozvázal a tovaryši svýmu einkaufrovi též pomohl: tak oni utekše, se pokrejvali a teprva třetí den do Konstantinopole k nám se dostali; cokoliv od peněz, jichžto okolo 30 dukátů bylo, měli, jim pobrali. A jistá věc, aby se nebyli rozvázali, že by někam přes moře je byli zavezli a prodali.

Tu sme dlouho skrze město jeli až do hospody, ltterážto byla čtverhranná, stavená ode zdi a volověným plechem pobitá. Hned jakž se do ní skrze velkou bránu vjíždí, jest čistý, dosti prostranej plac a po každé straně brány schody kamenný, kde se na pavlač, která vnitř vůkol a vůkol kamenná jest, jde; dole jest kuchyně, vinný sklepy a marštale na 200 koní, nahoře na pavlači vůkol sou světničky a komůrky s vlaskými komíny, velmi pohodlný: v těch na ulici pan orátor bydlel a my každý po třech v těch dotčenejch komůrkách - vedlé hodnosti a povolání osob rozlosováno - bydleli. Tu cokoliv ke dvoru od poselství jede, tudy musí a tak velmi v příhodným místě týž náš lozument postaven byl, že všeckno se z něho dobře spatřiti může, poněvadž na nejpřednější ulici, ke dvoru jedouc, jest.

Co se položení dotejče města toho, vidí mi se, že to místo hned od přirození k tomu přihotoveno, aby na něm město císařské vystaveno bylo. Leží v Evropě, má téměř před očima Asii a Egypt, po pravé straně Afriku, kteréžto země, ač města nedotýkají, však mořem a pohodlím plavby s ním se jako spojují. Po levé straně jest Pontus Euxinus a jezero Meotské, jináč - jak je Turci jmenují - Karatengise, totiž Černé moře. Při nich vůkol mnozí národové bydlejí a mnohé řeky se všech stran do nich tekou, takže nadýl i našíř nic se v těch krajinách k užitku lidskému nerodí, což by na šífích do Konstantinopole velmi snadno dodáváno bejti nemohlo. S jedné strany dosáhá města Propontis aneb moře sv. Jiří, s druhé port a stanoviště lodí činí řeka, kterouž od podobenství Zlatým rohem Strabo jmenuje; třetí strana města země se drží, takže město má formu a podobenství téměř půlostrova a celým hřbetem předhoří do moře aneb do zátoky, kterouž ta řeka a moře vystupující dělá, vybíhá. Pročež uprostřed Konstantinopole velmi veselé a rozkošné jest vyhlédnutí na moře a na horu Olympum, kteráž se v Asii ustavičně od sněhu bělí. Moře má v sobě ryb velikou hojnost, kteréžto jednak z Meotského jezera a Černého moře skrze ouzké moře Bosphorum do moře Aegeum a prostředzemního plovou, jednak z toho zase do Černého moře, jakž jest přirození ryb, vybíhají v tak velikejm množství a v tak hustých houfích, že dosti malou síťkou, když se zatáhne, jich dostatek lapiti se může. A protož přehojný lov tam bejvá ryb rozličných a v lacinosti je prodávají, jako megalerův, línů, míků, ouhořův, trylí, pesce de spada, platejsů čerstvých, škumbrů, sardelů a jinejch nesčíslnejch. Řekové ne věčím díle sou rybáři a umějí je dobře strojiti, Turkův málo, ačkoliv i Turci rybami, když se na stůl postaví a pěkně dobře přistrojeny sou, nezhrzejí, zvlášť těmi, kterýž oni za čistotné mají. Ale ne každý, přirozený Turek, leč renegát poturčený po nich hrubě dychtí ; nežli žab, hlemýždů, šiltkrotů, austrií přirozený Turek, neřku-li jísti, ale ani se dotknouti nechce. Jakož pak i v zákoně jejich Alkoranu nečisté ryby i pití vína se Turkům zapovídá a žádný, v jakýmkoliv důstojenství a úřadě postavený, nepije zjevně, leč tajně, a to na větším díle poturčení; jakož pak k nám do domu potají přicházeli a celý noci pili, až před svítáním tejně zase domů chodívali, a aby žádný nevěděl, nás velikou prosbou prosili. Nežli mládež rozpustilá a vojáci - ti sobě rozkazovat nedají, nýbrž do taverny přijdouce k křesťanům, se do vole nažerou a nezaplatí: nechce-li hospodář bit bejti, musí ani slova jim neříkati. Však podnapíjíce se, tu kde křesťana neb žida potkají, hned mu nepříležitost dělají, a protož křesťan a žid z daleka se jim vyhni; jináč, nemáš-li jančara při sobě, hned se s baňkou nebo štusem potkáš. A takoví taky jak co zavedou, tak do vězení dáni a pro ten vejstupek vína pití kejmi mláceni bývají.

Ale se zase do našeho domu německýho navrátím.

Čtvrtého decembris jměl pan orátor u nejvyššího baše audiencí, kterýžto byl Ferhat baša, rodem z Albanie, cernej, velkej člověk, zubatej, nepříjemnej. Však prvé nežli nás k audienci pustili, musili mu present od J. M. C. poslaný dodati. Tu teprv pan orátor novej i starej spolu s námi tím způsobem jako v Budíně a v Sofii k audiencí jeli a políbivše ruku bašovi, jakož pak i všem jinejm bašům sme učinili, dodali psaní témuž Ferhatovi, kteréž on přijal, a my zase sme do lozumentu jeli. Presentírovalo se mu 3000 širokých tolarův, dvě stříbrný umyvadla s medenicemi dvěma a pozlacený, tuplovaný, velký koflíky dva jako velký hrozny pozlacený; dva velký, stříbrný, pozlacený džbány aneb konvice jako vodní, dvě velký, stříbrný, pozlacený flaše mistrovskejm dílem, od hodin velký hodiny v způsob koně pozlacenýho, na němž Turek s šipkou nataženou seděl, čtverhranný, velký hodiny bicí, na nichž dva muži stáli a se pohybovali, když šly, a hubu otvírali, když bily; šestihranatá koule co buzikan, v nížto hodiny bicí pozlacený byly. Potom sme k druhému vizíru Mehemetovi, jenž barvířem císařův předešlejch býval (rodem z Uher), jeli a ruku mu políbivše, od J. M. 1000 tolarův širokejch, umyvadlo a medenici stříbrnou, pozlacenou, dva velký, stříbrný a pozlacený šály, hodiny velký v způsobu močského koně vůkol všelijakými mušlemi okrášlené, bijící jemu jsme dali. A tak vyřídivše, co zapotřebí bylo, zase do lozumentu jsme se navrátili.

Pátého dne jeli jsme zase k jiným bašům třem, totiž čaušovi, ten byl rodem Charvat a měl císaře turecskýho dceru za ženu; Ibrahim baša rodem byl také Charvat, Cikala baša, ten byl Vlach, rodem z Messiny, toho času kapitán del mare, hejtman nejvyšší na moři. Jimžto ruku políbivše, jednomu každému sme po 1000 tolařích dali, stříbrnou, pozlacenou medenici a umyvadlo, sřčíbrnou, pozlacenou flaši v způsob měsíce, 2 tuplovaný, pozlacený koflíky, velký hodiny jako mouřenín, kterej anglického psa na řetěze vedl, a hodiny, jak Turek na koni sedí a za nim lev jak Turka dáví, a to vše, když bily, se hejbalo, kůň nohou kopal a voči po minutách šly. Jinejm officírům prostější dary od hofmistra a dragomana nebo tulmače panského presentírovány byly.

zpět na obsah Další: O bytu císařského poselství v Konstantinopoli