- Vrat. z Mitrovic

- Příhody

-

Kniha druhá

O bytu císařského poselství v Konstantinopoli

Tuto pominouti nemohu toho dotknouti a téměř se dostatek nadiviti, že tito všickni bašové od křesťanských rodičův pošli a, v maličkosti a z dětinství zaujati jsouce, k tak velkým důstojenstvím jsou přišli, že všechno císaře turecskýho panství, tolik království a knížetství spravují a skrz svou moudrost a rozumnost je vydržují. Však předce nehrubě na křesťany laskavi jsou vědouce, že skrze křesťany pošli. Na nich také všechna správa zemí císaře turecského záleží. Dokud jest z nich kterej živ, dotud v slávě zůstává, a když umře, všeckno zase do komory císařské, byť na miliony bylo, připadá, neb císař říkává: Chlap jsi můj byl, z mýho si zbohat, slušná věc jest, aby po smrti tvé mně zase mé navráceno bylo. Děti nedědí žádnejch pozemskejch statků, leč opatří-li je otec tejně hotovejmi penězi aneb za živobytí svýho pomůže-li jim k jakejm ouřadům a nějakej tymar aneb běžný plat od císaře způsobí-li jim. A tak o žádném bašovi sem neslyšel ani ho viděl jak v Konstantinopoli, tak po vší turecské zemi, aby měl přirozenej Turek bejti, nýbrž nebo branec jest od rodičův křesťanských, neb v dětinství zajat, aneb se poturčil.

Jakož pak o Cikalovi Vlachu nám rozprávěli, že jsa s otcem svým ve 12 letech stáří na jedné galeře zajat, když mu Turci připovídali, že otce pustí, aby se poturčil, chtě otci pomoci, tak jest učinil. Turci ovšem otce pustili a jedu mu dodali, že třetí den umřel. Tento pak syn poturčiv se a zakusiv svobod a rozkoší tureckých, vždy dál a dál po stupních kráčel, až nejničky še mu do křesťanstva nechce, nýbrž jedním bašem a hejtmanem vrchním ná moři zůstává a jest velkej nepřítel křesťanův, jakož jest pak toho v té bitvě u Erle dokázal léta 1596: když se naši na plundrování a drancování stanův dali, on zpátkem s svejmi patnácti sty renegáty a křesťany poturčenými na naše udeřil a je na utíkání obrátil a příčmou teho byl, že tak mnoho Čechův a dobrých mužův zhynulo.

Sinan baša, kterej toho času byl mazul, to jest se všech ouřadův složen a jako v nemilosti císaře jsa, na svých statcích zůstával, který nás potomně do vězení vsaditi dal, ti byli s Ferhat baší, kterej z nejvyzším vizír-azem byl, o němž nahoře zmínka, že jsme nejprve u něho audiencí měli, učiněna, rodilí oba dva z Albanie, strejcové, aneb jak prostej lid jmenuje, bratranci byli a svině pásali. Ti jsouce zajati, mezi jinejmi dětmi brannejmi do císařského serajlu dáni a tu oba dva, aby se kuchařství učili, nejvyššímu kuchaři poručeni. Ale na Sinan bašovi něco jiného se ukazovalo, co budoucího z něho bejti má, nebo vyšetřiv, když císař Selim na projíždku do lusthauzu jíti měl, a naučiv se řeči turecské, před císařem padl, aby jeho i s strejcem čísti a psáti učiti poručil a v kuchyni nenechával, poníženě žádal. Což, když císař na osobu jeho pohleděl - líbila se jemu postava jeho - poručil, aby se tak stalo. Kteřížto oba dva z kuchyně vzati, velmi v brzkém čase čísti a psáti turecsky se naučili. Potomně Sinan převyšoval vtipem, silou a ozdobnou řečí všechna jiná pacholata, takže byl od císaře za ič-oglan, to jest edlknoba vzat. Tu jsa cvičen v běhání, v zápasení, v rejtarství, z luku střílení, mnohdykrát před samejm císařem znamenité rekovství dokazoval, že se tomu císař i jeho officírové divili. Když pak k dospělýmu věku přišel, žádal toho, aby mohl s některejm bašetem na vojnu jeti. Tu se tak hrdinsky choval, že přede všemi chválu a dank obdržel; a byl nejprv agou, to jest jako rytmistrem; a vedl sobě tak zmužile, že mnohdykrát on příčinou vítězství byl, jakož pak u Famagošty jsa, mnoho zlýho křesťanům činil. Potom byl beglerbegem, potom baše, naposledy nejvyšším vizír-azem. Ten také v obležení Malty byl, proti Peršanům bojoval, několik let v milosti zůstával a žádných darů a halafancův nelitoval, a když sme my do Konstantinopole přijeli, koliks neděl před tím, se všech povinností, neví se z jaké příčiny, ssazen byl. Však jeho věrný přítel, dokud v slávě byl, na svýho bratrance Ferhata se nezapomněl, nýbrž mu vždy vejš a vejš pomáhal a za sanžagbega, sanžaka, až naposledy k nejvyššímu důstojenství pomohl, takže za našeho času nejvyšším vizírem na místě Sinana učiněn byl.

O tom Ferhatovi nám pan doktor Pec rozprávěl, že před několika lety, když on tehdáž u orátora císařského v Konstantinopoli sekretářem byl, tehdáž týž Ferhat baša také jedním bašetem byl. A když posel císařský tu umřel a tělo jeho do Rakous vezeno bylo (jináč se nepamatuji, nežli že jest byl jeden pán rakouskej z Cicinku), tehdy císař Rudolfus téhož doktora Peca za orátora na místě předešlého, vida ho člověka hodného, dosadil a potvrdil. Tu, jakž při dvořích obyčej bývá, že k ouřadům se štěstí vinšuje, také Ferhat skrze svého hofmistra pana Peca navštíviti a jemu štěstí vinšovati poručil. Týž hofmistr návěští panu Pecovi dal, aby bašovi asi i 1000 tolarů a některej pěknej koflík daroval. Koflíky ovšem mu poslal, ale žádnejch peněz; pročež když byl nejvyšším vizírem týž Ferhat baša učiněn, tehdy poslal sobě pro pana Peca, a proč by se tak dlouho každoroční present, jejž oni tributem jmenují, neodvozoval, tuze domlouval. Což když týž pan Pec, že by ještě čas nepřišel a žádný present zadržán není, se omlouval, nýbrž že kurýra do Vídně poslati, a aby tím časněji přivezen byl, k tomu se přičiniti chce, jest připověděl, nemaje žádné příčiny jiné k němu, dal se ho skrze tulmače ptáti, kde by král Vídeňský (neb tak oni císaře pána našeho jmenují a císařem ho jmenovati nechtí, pravíce, že jejich sultán sám císařem římským jest, poněvadž stolice císařův římských z Říma do Konstantinopole přinesena jest) tu moc vzal, aby špatnýho písaře tak znamenitým u porty otomanské orátorem činiti a potvrditi mohl.

Načež pan Pec že jest mu bez rozmyslu odpověděl: Poněvadž sultán jeho tu moc má, sviňáka a pastuchu nejvyšší baší učiniti, že jeho pán a císař římský také moc má z písaře orátora udělati, a koho se mu líbí, k portě otomanské odeslati. Načež Ferhat baše zasmáv se i jeho smělé odpovědi podiviv se, nic jiného mu neřekl, nežli k okolo stojícím po turecku řekl: Baka, baka, pre harangada giaur, to jest: Hleď, hleď ho, chytráka pohanského neb křestanského.

Osmého decembris ranním jitrem dal pan orátor Krekvic peníze hotové na vozy klásti, jichž bylo za present hotových 45.000 širokých tolarův; a poslal je do císařského zámku napřed s svým dragomanem neb tulmačem.

Okolo pak hodin devíti páni orátorové oba s svou čeládkou k císařské audiencí tím předešlým způsobem jeli a čeládka před nimi vždy po páru present od stříbra a hodin nesli. Tu přijevše k nejprvnější zámecké bráně, viděli jsme v téže brance na vartě okolo 100 kapici-soldatův, jež oni vrátní jmenují, s svejmi zbraněmi státi. Ti kapici jsou jako harčíři, totiž guardie a jejich bešebichsaborové za komisaře užíváni bývají. Jakož pak obyčejně, když jaká proměna u porty mezi bašemi se státi má, aneb kterého z předních sultán strangulirovati a zaškrtiti poručí, na větším díle taková exekucí skrze ty kapici se vykonává; jsou u nich v velké vážnosti. Ti pustili nás do toho prvního placu i viděli sme po stranách všudy pěkná stavení, v nichž dvorští řemeslníci všelijací svý krámy a verštaty mají, rovně jako v Praze před palácem. Když jsme pak k druhé bráně se dostali, tu opět jistá guardie od takovejch soldátův kapici v bráně stála. Jak sme k druhé bráně přijeli, tu všickni s koní dolův ssedati musili, neb do třetího placu, kde sultán aneb císař svou residenci má, žádný na koni, ani z bašův, jeti nesmí, nýbrž v tom druhém placu všickni, kdokoliv ke dvoru jede, s koní ssedají a pěšky do třetího placu chodí. V tom druhém placu stálo mnoho set koní přepěknejch, turecskejch a arabskejch, skvostně okrášlenejch, kteréž pacholci drželi; od zlata, drahého kamení rystunky, třmeny a sedla vysázený se blyštily a koně koberci vyšívanejmi - jeden pěkněji než druhý - přikryti byli, kteříž všickni rovně jako v Praze (nežli ve mnohem větším počtu) před palácem na své pány očekávali. Mají se tíž marštalíři velmi čistotně v tom placu, k tomu také tiše, žádných křikův, smíchův a povykův jako u nás neslyšeti. Když se pak kteří koni ucídí, tu jsou hned obzvláštní k tomu jisté osoby nařízeny, kteří to do vědra shrnou a zametou. Potomně ta lejna koňská na jistém místě suší na slunci, je mlátí a skrze řídká řešeta prosívají: jmenují to prosívání po turecku fuška, tím koňům nastelou a na tom odpočívají a lehnou, neb v Konstantinopoli žádných slam pod koně stláti se dostati nemůže, nýbrž i naši maštalíři tomu sušení se od Turkův naučivše, tak koňům stání a ležení čistotný a suchý strojili. Koni tomu přivykli a rádi co na slámě na tom odpočívali. Nebo Turci obycejně své koně z předu i zadu na všeckny čtyři nohy spínají a k tomu se hned spínáčky obzvláštní strojí a prodávají.

Když se tehdy v tom druhém placu s koní ssedlo, tu páni poslové do třetího placu skrze bránu pěšky šli a my za nimi. Proti nimžto dva bašové a rady sultánovi jsou vyšli a je přivítali. Tu v bráně několik set jančařův stálo. Odtud pány posly do divanu, to jest do jejich soudné světnice vedli a my tolikéž tu stáli.

Když pak bašům se přednášelo, co se s císařem turecským mluviti mělo, nebo bašové poručili, aby se nic j iného nemluvilo nežli to, co jsou oni prvé slyšeli, tu dva bašové napřed, majíce ruce křížem položené, z rady vyšli a k císaři, aby posla opověděli, šli. Ten třetí plac jest velmi velkej a čistotnej. Proti bráně jsou pokoje císařské, po obouch stranách i po té třetí, jak brána jest, tu všeckno stavení dvou pokojů toliko zvýši: tu praví, že komorníci a eunuchové po pravé, fraucimor císařský po levé ruce v těch pokojích bydlí. Od brány až k pokojům císařským stálo okolo dvou neb tří tisíc jančarův po pravé straně nejinačeji v svých kloboucích a barevných sukních, tiše, jako by malováni byli, po levé straně také asi tolik spahů, to jest rejtarů, však pěšky, také až k pokojům císaře turecského stálo. A ačkoliv tu několik tisíc lidu bylo, však žádnýho křiku ani rozprávek nebo toulání se sem i tam nedálo, nýbrž nevěřím, aby mniši svý silentium tak bedlivě jako tito zachovávali. Čemuž se jistě velice podiviti sluší, kterak souce jančaři v válkách zuřivi a svévolni, tuto pak takovou poslušnost víceji svýmu jančaragovi, kterej před stál, nežli pacholata preceptorovi zachovávají a, jako by z mramoru vytesáni byli, na jednom místě stojí. Když pak dotčení bašové k sultánovi šli, tehdy ne podlé stěny, nežli prostředkem placu sami toliko dva beze vší čeládky mezi těmi spahy a jančary jdouce, nejprv jančarům, potom spahům poklonu, totiž položíce vobě ruce na prsy a hlavami se kloníce jim, a poctivost učinili; a oni všickni zase společně hlavy své proti nim až k kolenům téměř sklonili, a dokud jich všech neminuli, tak sehnuti zůstali. Když pak bašové o poslích císařských, že sultánovi ruku políbiti chtějí, oznámili, tím způsobem zase vyšli a jako předešle po obouch stranách poctivost učinivše, jak by se páni orátorové i jich přední lidé chovati měli, nám zprávu dávali a také, aby jich pán mnoho z čeládky nebral, napomenuli. Což pak tak učinil a toliko z stavu panského a rytířského k té audiencí k císaři vzal. Ten present od stříbra jančaři před pokojem císaře v rukou, aby jej viděti mohl, drželi.

Tak my tehdy za těmito bašemi, orátorové napřed a my za nimi, skrze ty houfy, kudy bašové nás vedli, prostředkem sme šli a také všem po každé straně klobouky naše proti nim sňali a hlavu sklonivše, poctivost učinili, což zase nám od nich poctivost se stala. Když sme pak k pokojům sultána přišli, tu vyšel proti nám kapi-aga eunuchus, totiž valašenej nejvyšší komorník. Ten učiniv poctivost a přivítání, do velký síně neb palácu nás uvedl, kteráž všecka znamenitejmi persianskejmi čalouny a koberci, zlatem a stříbrem vytkávanými, obestřena byla. Tu opět bašové k sultánovi skrze ještě jeden pokoj šli a navrátivše se, pána našeho nejprv, zdali by co, tulich nebo nůž, u sebe měl, potom pana Peca se ptali. Když odpověděli, že toho ničehož nemají, ujali dva bašové pana orátora každej za jednu ruku (ten zajisté se obyčej u nich zachovává od toho času, jak nějaký Charvat vyžádal sobě audiencí a sultána Murata zamordoval a smrti Marka, despoty sirbského, pána svého, pomstil) a když jim komorníci dvéře pěknejmi čalouny, od zlata a drahého kamení vysazovanými, zastřený otevřeli, tu sou poklonu nízkou učinili a pan orátor, jako by na kolena kleknouti chtěl, tak se stavěl. Ale bašové jej z poručení sultána zdrželi a na zem dokleknouti nedali. Tu dragoman aneb tulmač, turecskej renegát, přiveden byl, který od pana orátora sultánovi v krátkých slovích promluvil. Nejprveji pozdravení od J. M. C. oznámil, potomně list, témuž sultánovi svědčící, políbiv jej, s poklonou odevzdal. Kterýžto list sultán Mehemetovi bašovi, jakožto kanclíři, podal, a kterak by se náš císař na zdraví měl, se otázal. Tu pan orátor na stranu poodstoupil. A za ním tím způsobem pan Pec od bašův veden byl a ruku sultánovi políbiv, též na stranu odstoupil. Potomně vždy po jednom, prvé, má-li kdo jakej tulich neb nůž, od komorníka přehledáni byvše (ale toho nic žádnej, vědouce o tom, že audiencí míti máme a jaký způsob jejich jest, sme neměli), do téhož pokoje od komorníkův sme vedeni byli a hned po políbení ruky každý zase zpátkem, kudy vešel, tu.dy od týchž komorníkův ven vyveden, a jinej, až do posledního, k políbení ruky veden byl. Ten pokoj, kde císař seděl, asi půl lokte od země zvejši, za ním a okolo něho přepěknými, zlatohlavými, drahým kamením a perlami krumplovanými polštáři obestřen anebo obložen, nemohu vypsati, neb nebylo možné jej tak na krátce spatřiti, neb sem více na obličej císaře nežli na okrasu pokohleděl. Toliko koulí několik v stropě viselo, a velmi se blyštěly; to nevím, zrcadla-li jsou byly, čili drahým kamením vysazovány.

Po té audiencí zase týmž způsobem sme se všickni do divanu navrátili. Tu bašové pány orátory oba k jídlu pozvali a v obzvláštním pokoji obědvali; pro ně stolček vyzdvihli a na stolicích seděli, ješto sice toho obyčeje nikda za stolem jídati a na stolicích sedati nemají. Nám také v síni otevřené, však na zemi, koberci pěkně prostřený, pankyt drželi. Prvé pak, nežli nám jísti dali, viděli sme, jak se císaři turecskému jísti dává. Předně přišlo okolo 200 češnekyrů totiž truksasů a tu od kuchyně až k pokoji sultána se řadem, jeden po druhým, postavili a nejprv všem poctivost náležitou skloněním hlavy učinili, všeckno téměř v jednostejných červenejčh, hedbávnejch sukních, na hlavách klobouky jančarům podobné, kromě že asi pídi nad samou hlavou zlatem krumplovány sou. Ti tedy češnekyrové, tak, jako by namalováni byli, jeden vedlé druhého hustě stáli, a když čas oběda bylo, tehdy kuchmistr od kuchaře mísu z porcilány a druhou mísou přikrytou vzal, tomu nejbližšímu od kuchyně ji podal, ten pak mísu do rukou vzal, hned ji druhému vedlé sebe podal, ten třetímu, třetí čtvrtému a tak dále, až i tomu přišla, který nejblíže pokoje císaře stál. Tu opět jiní komorníci stáli a jeden druhýmu ji podal, až právě na stůl císaře tím způsobem jídlo beze všech hluků a hřmotů převelmi rychle se vneslo. Když pak jídla císaři odnesli, zase, kudy přišli, tudy odešli, kromě, kteří nejposléze přišli, ti napřed odešli, a kteří nejblíže pokoje sultána stáli, ti nejposlézeji za jinejmi odcházeli. Však všickni bašům i jinejm Turkům, mimo ně jdouce, též jančarům nízkou poctivost hlav skloňováním učinili.

Tím také způsobem opět se jich mnoho řadem, až kde bašové a orátorové jísti měli, postavilo a rovně tak jeden druhému až na stůl dodávali. Nám okolo 60 krmí týmž způsobem na zem postavili, však ji koberci předně, potomně koží persianskou, pěknou, vyšívanou místo ubrusů přikryli. Jídla byla od slepic vařenejch, pečenejch, kaše z rejže, sladký sekaniny, skopový masa a pečeně, od bylin a salátů drobných, a z prosta, nám nezvyklejm nechutnejch. Lžíce malovaný, nožův žádnejch, vína žádnýho, kromě když kdo chtěl píti, chodil jeden, maje pod paždím nádobu rovně jako dudy nadmutý, z kůže perské, a stříbrný, pozlacený trubičky v ní : tu do koflíčků pozlacenejch těmi trubičkami vodu sladkou, z cukru a z citronu vařenou, jíž oni arabšerbet říkají, nalíval a podával; a mně se ta voda velmi dobře líbila.

Tu asi půl hodiny obědvavše, od stolu jsme vstali a present jisté osoby od jančarův vzavše, jej pryč nesli, jenž byl tento: medenice veliká, stříbrná a pozlacená, a umyvadlo v způsob šneka; druhé umyvadlo stříbrný a pozlacený, pěknejm, točenejm i vyrejvanejm dílem a medenice velký dvě, konvice co vodní, jabky zrnatejmi a kvítím ozdobené, stříbrný a pozlacený, a šmelcem ozdobený; dva velký knoflíky stříbrný, pozlacený, v způsobu tureckýho puntu; velký koflík s přikryvadlem, dvě konvice stříbrný, pozlacený, vše dílem mistrovským, dva velké, stříbrné, pozlacené svícny pěknejm dílem a dvě utěradla pozlacená, dva hrubý šály pozlacený, velká flaše pozlacená v způsob měsíce; od hodin: koule šestihranná, misterně řetízky okrášlená; ta se, když bily, misterně točila; hodiny co věže; když bily, tehdy turečtí tatrmánkové po paláci běhali a vykoukali; jiný velký hodiny vyrejvaný, bijící; veliký čtverhranatý hodiny mistrovský; když bijí, Turci ven vybíhají, na koních se honí, fechtují, a když přestanou bíti, zase se schovají; druhý hodiny: na nich vlk stojí a nese hus v hrdle; když bijí, utíká, za ním Turek s ručnicí vopravdovou, a když má polední hodina bíti, tehdy vystřelí k tomu vlku; čtverhranatý, velký, hladký hodiny, na nichž nejvýše Turek oči obrací, a když bijí, tehdy hlavou i ústy hejbá. To vše ten present sultánovi byl. Po tom panketu zase sme se do naší hospody tím způsobem, jak sme k audiencí jeli, navrátili.

Tyto osoby do Konstantinopole přijeli:

Pan Fridrich Krekvic, orátor.
Pan Andreas Hoffman.
Pan Georg Leopold von Landau.
Pan Kašpar Krekvic, pana orátora bratr.
Pan Albrecht von Thurn.
Pan Fridrich Malovec.
Pan Gebhart Welcer.
Pan Hons Fridrich von Oberheim.
Pan Kašpar von Hohenfürst.
Pan Hendrych Šveinic.
Pan Smil Zahrádecký.
Pan Franc Jurkovic.
Conradus Praetorius, doctor medicinae.
Pan Hons Pertolt.
Pan Hons Selcer.
Pan Hons Kappl von Burghauzen.
Pan Vilím Vratský.
Pan Hons Raichart von Štampach.
Pan Georg Raiter.
Ladislaus Mörthen, hofmistr, který se potom poturčil.
Bernard Schachner, štolmistr.
Johannes z Vinoře, capellan.
Gabriel Haan, secretarius.
Hans Khandlberger, untersekretari.
Eustachius von Pronkch,
Georg Lašota, dvořani panští
Wolf Adam,
Jan Malovec,
Max Raindler,
Zikmund Fink,
Melichar Krekvic, kamerdínrové.
Hans Bernard Perlinger,
Já Václav Vratislav,
Štefan Lan,
Baltazar von Kopet, komorní pacholata.
Kašpar Malík, tolmač.
Paul Kercemandt, kredencer.
Lukáš Meminger, einkaufer.
Hendrych Jon, zergärtner.
Šebestian Hausník, kellner.
Fridrich Seidl, apatykář,
Krištof Has, barvíř.
Blažej Cirenthaler, zlatník a hodinář.
Michal Fišer, malíř.
Krištof Varazda, uherský krejčí.
Hons Eder, stříbrník.
Daniel Rajský, kapelní služebník.
Krištof N., přední kuchař.
Lorenc Šmid, paštikář.
Hons Tynkl, Filip Pekstein, Jakub Brenk, kuchaři.
Izák Czoth, Hons Holpach, Hans Pokh, maštalíři.
Kylian Bernssekl, kovář.
Krištof Cikán, panský kočí.
Hans Bornamiša, Petr Webr, Januš Krabat, Hons Reich, kromě landkočí a jiný čeládky, která při vozích šla a zase se panem Pecem se zpátkem do Vídně navrátila.

Když sme pak zase do naší hospody se navrátili, tu sobě jedenkaždý svúj pokoj spravoval, poněvadž služebníci a čeládka pana Peca nám jich postoupila a na cestu z Konstantinopole do Vídně se strojila. Tu pobyvše ještě společně asi dvě neděle, pan Pec od bašův odpuštění vzal a rozžehnav se s námi, s velikou radostí z města vyjel, neb již poněkud zkoumal, že nějaká proměna se stane. A tak zůstav náš orátor s námi v Konstantinopoli, vždyckny freitafel držel, kdokoliv od předních křesťanův a Turkův chtěl, mohl tu zůstati a s pánem obědvati. Jakož téměř žádného dne nebylo, abychom hostí turecskejch neměli, od kterejch sme způsoby a obyčeje jejich spatřiti a na nich se vyptati mohli. Byl nám pak pro ochranu a bezpečnost od zběři turecské, aby nám žádnej neublížil, ani bez vůle a vědomí panského do domu nevešel, přidán jeden přední čauš ode dvora, člověk starej a zasloužilej, kteréhož pán stravou chovati a službu měsíčnou platiti i dvakráte do roka ošatiti musel. Ten měl tři služebníky, kteří nikda všickni neodcházeli, nýbrž maje on po levé straně brány domu našeho svůj lozument, při zemi a nad ním ta čeládka jeho, kdo semo tam chodí, na to pozor dávali, a kdo se jim nelíbil, do domu nepouštěli. Item témuž čaušovi za naši kvardii; kdybychom kde po městě neb ven z města jeti neb jíti chtěli, byli přidáni 4 přední jančaři, jimž také určitá věc za stravu se dávala, měsíčný plat a dvoje šaty do roka s svejmi stříbrnejmi trubičkami a holemi. Těm také, aby na to pozor dali, aby se žádnému z nás neublížilo, dostatečně od jejich jančaragy poručeno bylo. Turecskej sultán pak nám určitě každého dne stravu opatřovati a nám dodávati kázal, totiž čtvrt vola, dva skopce, šest slepic, jistou míru rejže, medu, cukru, obrokův pro koně, koření kuchyňského, soli, rozinků a vína ku pití; a jeden Turek, kterýmu Turci saka říkají, ten nám vodu k potřebě domovní v koženejch pytlích neb sumacích vozil, jemuž pán také stravu a službu roční dával. Tu nemajíce co jiného dělati, učili sme se muzice, někteří na loutnu inštrment, jiní z luku stříleli.

A chtějíce rádi pak ten přeznamenitej chrám svaté Sofie viděti, vzali sme s sebou, nás několik, jančara jednoho, abychom jej spatčili, do něhož však z vzláštního dobródiní a milosti, též skrze dary a přímluvu jančara sme byli puštěni. Kterýžto chrám byl vystaven od císaře Justiniana, 15. císaře vejchodního, a jej mnoho let pořád stavěli tak velice a nákladně; ale již Turci z něho svou mešitu aneb moškei udělali. Jest stavení vokrouhlé a převysoké, na způsob jako Pantheon v Římě, který vystavěl Agrippa a nejničky se jmenuje La Rotonda, ale mnohejm vyšší a širší. Má v prostředku velmi vysoké klenutí a sklep okrouhlý, do něhož samým dýmníkem světlo vchází, pavlače přepěkné, troje, jedny nad druhejmy, znamenitejmi columnami aneb sloupy mramorovými, divnými barvami vokrášlený a tak široký sou, že dva muži sotva je objíti mohou. Lamp pak ustavičně hoří mnoho tisíc a summou nic pěknějšího sem od chrámů nikdá neviděl. Praví, že ten chrám za křesfanův byl daleko větší a mnohejmi přídavky rozšířenější, kterýžto dávno k zboření přišly; toliko sám kůr a prostřední kus chrámu pozůstal. Ku podobenství tohoto chrámu téměř všickni chrámové turečští vystaveni sou. V témž kostele ještě jest obraz blahoslavcné Trojice svaté v stropě, blízko kde císařské oratorium jest, a la moseika malovaný a kameníčkem vysazovaný, kterýž Turci nechávají v svým způsobu a toho malování nezamazali, toliko voči vybodli a sultán Selim tomu jednomu obrazu, šipkou nahoru střeliv, ruku prostřelil, kterážto šipka podnes v stropě vězí. Podlé téhož chrámu sou pohřby turecskejch císařův, některejch jejich žen a dětí zaškrcených. Sou vokrouhlý co nějaký kapličky, všechno volověným plechem pobitý; každá truhla sultánův i sultánek jest šamlatem drahým a pěkným přikryta a na vrchu zlatohlavem přistřena. V hlavách postaven u každý truhly tulbant aneb turecký klobouk z velmi pěkného subtilného plátna udělaný a složený, kterýž ti živí na hlavě prvé nosili, s velmi pěknou kytkou čapatkového peří. Za hlavami, u každé truhly, dvě voskový svíce na svícních postaveny, rovně co okrouhlé a špičaté pyramides, kteréž však rozsvícené nebyly. U truhly sultána Soleimana po straně byla pěkná, drahým kamením okrášlená šavle, luk a toul k vyznamenání toho, že život svůj na vojně dokonal. V těch zunách neb kaplách sou ustavičně, ve dne i v noci, několik talismanlarů a hodzialarů (jsou řeholí turecskejch kněží) nařízeni, kteříž by vedlé turecského obyčeje s rozestřenými nohama na zemi sedíce, modlitbu za tělo mrtvý v těch zunách říkali a žalostivé a plačtivé písně zpívali. Jest se jistě na to milo podívati, jaký přemistrovský chrám i okolo něho ty kaply vystavené sou. Okolo, kudy se tam chodí, několik placů jest a v každém přepěkná mramorová kašna: v nich be Turci, dříve nežli do chrámu jdou, vedlé způsobu svého očišťují. Netoliko pak ten samej chrám, ale skrze ouplatky a peníze téměř všeckny jejich moškee sme spatřili, kteréž všechny v způsob toho kostela okrouhle stavtné jsou, velmi pěknejmi, mramorovejmi sloupy okrášlené a jistě člověku prvé toho ničehéhož nevědomýmu k velikému podivení.

Tu sme také jejich imarety nebo špitály shlídli, jejich lázně, i v nich se myli. Neb Turci, ačkolivěk si stavení hrubě neváží, však přední lidé na kostely, lázně, špitály, hospody velmi nakládají a znamenitě, ku podivu pěkně je stavěti dávají. Co se pak jinejch obecnejch domů dotejče, také sme se po městě do vole natoulali a krásy stavení darmo v městě hledali, rovně jako ulicí, poněvadž svou těsností všecknu veselost odnímají. Na mnoha místech ještě se nacházejí nematní ostatkové starejch stavení, ale ne tak mnoho, aby se nebylo více tomu diviti, že z tak velikého počtu z samého Říma (jak se o tom čte) od samého Konstantina tam přenesených více jich nepozůstává. Jest ještě tam plac starého hippodromu, kdež někdy koně tumlovali a v závod pouštěli, na němž se dva mědění hadové spatřují. Jest i jeden kamenný sloup zespod čtverhranný a široký, k vrchu špičatý; jsou i jiní dva sloupové připamatování hodni: jeden naproti karavanseraji, kdež sme dům svůj neb hospodu měli, druhý na rynku, kterémuž Turci auratbasar, to jest rynk neb trh ženský říkají. Na tom sloupě od spodku až do vrchu spatřuje se vyrytá historie vojenskýho tažení císaře Arkadia, kterýž jej vyzdvihnouti a svrchu na něm obraz svůj postaviti dal. Ten sloup spíše šnekem nežli sloupem nazván býti může pro udělané v něm stupně aneb schody, po nichž se u vnitřku až k vrchu jíti může. Druhý pak sloup, který proti hospodě naší stojí, totiž domu legátův aneb orátorův našeho císaře, ten prý kromě paty aneb spodku a makovice udělán jest z osmi celistvých kamenů červeného mramoru tak mistrovsky a subtilně spojených, že se toliko samý jeden kámen zdá, jakož pak lid obecný za jiné nemá. Nebo kdež se kámen s kamenem skládá a spojuje, tu jest upovíjený věncem bobkvým okolo celýho sloupu, jímžto spojení kamenův hledícím na něj po spodu se zakrejvá. Ten sloup častým zemětřesením zviklaný a nedávno ohněm opálený na mnoha místech má díry a škuliny, a aby neupadl, mnohými železnými obruči a zděřmi stažen a jako opásán jest. Na tom sloupě, jakž rozprávějí, někdy stál obraz Apollinův, potom císaře Konstantina a naposledy císaře Theodosia staršího, ale ty všeckny prudcí větrové, poněvadž jest velmi vysoký, aneb zemětřesení dolů smetala.

Viděli sme také v Konstantinopoli rozličného přirození a způsobu divoké zvířata, ostrovidy, divoké kočky, rysy, hyeny, levharty, nedvědy, lvy tak pitomé a okrocené, že je po městě na řetězích a provazích vodí, rozličné zeměplazy prvé nevídané, rozmanité ptáky, všelijaké hry kejklířské s vosly, s koňmi, kozly a rozličnejmi zvířaty, které se na tom hippodromu, placu, jemuž Turci Almaidan říkají, každodenně provozují. Tu sou šermy, tu z luku střílení, tu sou obzvláštní zápasníci, nazí, jen toliko kalihoty kožené, volejem napuštěné majíce, aby se jich žádný chytiti a je dobře ujíti nemohl; tu pobízejí v zápas a sami mezi sebou spolu, kdo jim některou aspru dá, zápasí a kratochvílí.

Tu také sem viděl pobožnost turecskou, nebo nějaký křesťan, chudej Řek, přinesl na týž plac v kleci koliks stehlíků. Tu přišel nábožnej Turek, koupil je, a vyňav jednoho, divně vzhůru i dolů okolo sebe hleděl a něco říkal a brebtal. Potomně postaviv ptáka na dlaň ruky Allaha! zkřikl a jej pustil, a tak do posledního, o tom smýšleje, že velikou poctu Bohu a Mehemetovi učinil, že ty ptáky vysvobodil, a za to že jistý odplaty očekávati má. Též sem ptáčky tam viděl zelené, tak vyučené, že se dobře na hony vábí : kdokoliv ruku nahoru zvedne, tehdy přiletí, a má-li aspru v ruce, ji nosem vezme a svému pánu donese, kterýž mu za tu aspru zrníčko jakési neb semínko dá a do klece vundá. A tak jednoho po druhejm, kterýchžto ptáků do 15 měl, z klece vypouští a my také mnoho asper, dávajíce jim, jsme probláznili a prodaremkovali. Tak také daremníci rovně jako u nás lid o peníze zahálkami přivozují a připravují. Na témž placu převelikém, dokud pokoj mezi pánem naším a sultánem byl, každej pátek, jejž oni za neděli světí, když toliko pěkný čas byl, sjelo se mladejch jonákův Turkův a dvořákův okolo osmi neb devíti set a jeden každej co nejpěkněji přistrojenej, sukni nebo podolek do kalihot dlouhejch aksamitovejch nebo šarlatovejch, do kůtků dlouhejch, zahrnutej, s pěknými šavlemi, rystunky a sedly a nade všeckno přenadmíru pěknejmi koňmi, na kterýchž jeli i několik za sebou na povodě vedli, majíce každej v rukou dlouhou, mužského palce ztloušti hůlku, půldruhého sáhu zdýli, co dardu a malej háček dřevěnej při sedle. Tu když se tak všickni sjeli, tehdy se na dvě strany placu rozdělili, a jako se u nás mezi pacholaty pěšky hra, jíž ritršpíl říkají, hrává a běhá, tak oni na koních proti sobě vyjížděli a těmi hůlkami jeden po druhým házeli: jestli kdo neopatrně dál, nežli by náleželo, vjel, jej zajali a na stranu postavili. Když pak každej tu hůlku vyhodil, tehdy těmi háčky dřevěnejmi je od země dosahovali, někteří v plném běhu od země je brali, jiní skočíce s koně dolů, svou čerstvost okazovali a nevstoupivše do třmenů, do sedla na kůň bez pomoci vskočili. Jiný pak, když po něm tři čtyři tyčky hodili, někdy jednu, někdy dvě v plném běhu do ruky chytil a obrátiv se v okamžení, ty, kteří ho prve honili, on zase je honil a svejmi hůlkami ve hřbet trefoval. To proto také házení mají, aby proti nepříteli dardami mistrně na vojnách házeti uměli; a jest se jistě jejich veliké čerstvosti podiviti, neb tu každej, poněvadž se na tisíce lidu mužského i ženského pohlaví, též předních bašův fraucimor v domích dívá, rekovství dokázati a svou čerstvost ukázati hleděl. Tu jest viděti ty nejpěknější koně, poněvadž tu štolmistrové téměř všech bašův, bekův a jinejch znamenitejch oficírův s jejich hlavními koňmi přijedou, po 10, patnácti i víceji, na povodě, pěkně koberci perskejmi přikrytými; je na straně maštalíři drží, a když se jeden umorduje, hned na jiného, až se tak všickni utejrají, přesedne. Mezi jinejmi byl nějakej mladej jonák a libej, kterej jednoho bašete ženě (jiní pravili ceři) frejoval. Ten měl převelice pěknejch šest koní, že již nic pěknějšího býti nemohlo, tak rychlejch, že žádnej na něm v závod vyhráti nemohl, rystunky na nich všeckno od zlata a drahýho kamení; k tomu tak čerstvej, že s koně dolů, jako by sletěl, skočil a vezma tyčku, jako by nikda na zemi nebyl, do sedla dosedl a za jinejmi nejinak nežli jako pták hnal a od nich zas jeho žádnej dohoniti nemohl. K tomu byl tak spěšnej k chytání a přejímání těch tyček, že věc k víře nepodobná; také ode všech vždyckny chválu zejskal. Po něm byl mouřenín nebo Arab, jednoho bašete komorník. Ten také velkou čerstvost ukazoval, ale však prvnímu roven nebyl a také tak rychlejch koní neměl. Když pak okolo dvou, tří hodin pohráli, koně utejrali a se do vole naběhali, tu se, kolik jich zajato, vyčítalo a nějaká pokuta na ten houf, kterej prohrál, se uložila a dank od fraucimoru, mahraman, jenž jest plena zlatem vyšívaná, kdo se nejlépe choval, neb luk a střely aneb něco jiného se darovalo. A tak zase všickni se pokojně rozjeli. To jest jinačejší kratochvíl rytířská nežli u nás, nebo když my se dobří přátelé shledáme, jinýho nic před sebe nebereme nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme a užereme, a spadne-li, jsa ožralý, s schodů, nad tím, že jsme ho tak spravili, obzvláštní potěšení máme a tomu se smějeme. Nechce-li jeden druhýmu splniti, hned vády, hned pobízení, rvačky a jiné neřády proti Pánu Bohu, z čehož potom soudy a zanepráždnění pocházejí. Ale dosti již o tom - naprav nás Pán Bůh.

Také sme s jančarem do císaře turecskýho marštaly připuštěni byli a na ty přepěkné koně s potěšením se dívali. Sou pak několikeré marštale, v jedněch - pro samého sultána - koni hlavní, v jiných kleprlíci, šlapáci, kočární, mezci, dromedáři a nejposléz hřebci, kteréž z Barbarie a Arabie každoročně císaři přivozují. Ti mají hřívu i ocas oholený a jako nějací jelínci subtilný, kterýž časem svým do vobor a na pastvu dávají a je, by zase obrostli, nějakou mastí maží, neb jim potom pěkná, subtilní hříva naroste. Ty na stání a k jízdě dřív čtyr let neberou a tím trvanlivé koně mívají, že je tak v mladosti nezmohou a nezhuntují jako my v Čechách. Potom sme do lusthauzu a zahrad císařských šli, však v jistejch hodinách, aby tam žádnej nebyl. Tu sme ty rozkošné zahrady a rozmanité kvítí, vobory; trávníky, převeselé oudolí, rozkošné potůčky živě tekoucí, hájíčků množství viděli, ne tak od lidí uměle zdělaných, jako od přirození samorostlých. Tu jsou někdy bydlely bohyně, tu sídla svá měly Musy, tu sobě učení lidé místa k přemyšlování v soukromí obírali. A tak na všechno se dobře podívavše a kvítí přemnoho natrhavše, srdečně toho, že to přepěkné město i ta všechna krajina přerozkošná v moci turecské zůstávati má, litovali. Dále sme viděli saraj jančarův, kdež oni svá obydlí mají a velmi čistotně se chovají, majíce své ručnice, šavle a sekery pěkně vypulírované a v soukenných überšadích zavinuté. V tom place cvičí se ti ačam-oglani všelijakým krygsmanským věcem. Jest pak dotčený saraj nedaleko od prvního mešitu turecskýho v Konstantinopoli, ktcrýž sultán Mehemet po dobytí města vystavěti dal na tom místě, kdež předtím byl křes|anský kostel svatých apoštolův. Já pak za to mám, že to stavení pro jančaře bylo od sultána turecskýho rovně na tom místě, kdež prvé za starodávna bejvala císařská kvardie, založeno, nebo i položení toho místa velmi příIežité jest k tomu, aby se na něm varty držely, jakož vědí ti; kteříž v městě Konstantinopoli byli a je spatřili.

Sou také v témž městě veliké zahrady zdmi obehnané, na kteréžto obyčejně kočky vskakují a se shromažďují, očekávajíce v jistejch hodinách, aby jim Turci tudy jdoucí almužnu, pokrmy a potravu jejich dávali, nebo v jistejch kuchyňkách se obzvláštní pokrmy od drštěk, plic, jater a kousků masa vaří a pekou a potomně ve čbeřích dva po městě nosí a Kedi et, kedi et, totiž: Kočičkám maso nebo potravu, křičí. Item nosí na ramenou kuchtík mnoho rožníčkův, na nichž pečené kousky masa, jater, slezin nastrčeno, a křičí, volá: Tiupek et, to jest: Psům maso, za nímž kopa, půl druhý psů chodí a na službu mu hledí. Tu Turci kupují a psům rozhazují, též kočkám na ty zdi házejí, nebo ti Turci pověrní a barbarští domnívají se, že obvzláštní milost u boha sobě zasluhují, když také nerozumným hovadům, totiž kočkám, psům, rybám, ptákům a jinejm živočichům almužny dávají. A protož za veliký hřích mají polapeného ptáka zabíti a snísti, nýbrž, jak sem toho nahoře dotekl, raději je penězi svými vykoupí a zase v předešlou svobodu, aby pryč uletěti mohli, vypouštějí. Házejí také rybám chléb do vody k jejich požívání; obyčej mají psům a kočkám, kteréž se každodenně na ulicích v jistém místě v určitý čas v houfích ssedávají, chléb, maso a jiné potravy rozdávati; a kočky jejich na zdech týchž zahrad, o nichž tuto mluvím, v hodinu Kusluku, jenž jest čas prostřední mezi vejchodem sluncem a polednem (u nás slove Nona aneb čas snídaní a po druhé v hodinu Ikindi, jenž jest u nás o nešpořích aneb o svačinách, svůj pozor mají a k tomu se shledávají; naschvále sme tam chodili a to spatřili a jejich zpěvu mrňaus revaus poslouchali a s smíchem velkým se na to, jak ony z těch domů vybíhají a se shromaždují, dívali a několikráte svýma očima na to hleděli, kterak turecské ženy a babičky, koupíc na rožníčku od těch kuchtíků aneb z obvzláštních obecných kuchyní, kteréž nedaleko od toho místa sou, kousky masa a vstrčíc na dlouhou žerd aneb kůl, těm kočkám na dotčených zdech podávali, brebcíce podlé toho nevím jaké turecské modlitby. Item nosí také syrové kousky masa na rožních, kteréž Turci koupivše, luňákům vzhůru házejí, kteří v nesčíslném počtu nad městem lítají. A žádnýmu jich stříleti a ubližovati nedají, pravíce, že jest to svatej pták, neb při času Mahometa, jejich proroka, když chrám v Medině městě stavěti začal, tehdy ti luňáci, čeho se nedostávalo k stavení, jako písek, kamení, vápno, vodu, dodávali a věrně jejich Mahometu stavěti pomáhali. Těm tehda, koupíce těch kousků masa, zhůru házejí, oni v houfích se sletí a tak nohami chytají. My také z kratochvíle sme jim to maso kupovali a tak rozhazovali, a jak jeden přes druhého to lapal a chytal, se dívali.

Sou také v Konstantinopoli jisté osoby nařízený, který pro odplatu boží všudy po městě v kožených sumacích čerstvou vodu studničnou nosí, majíce v těch sumacích rovně jako v dudách trubičky; z nich do koflíků cínovejch nalejvají, a kdokoliv napíti se žádá, Turek, křesťan, žid, píti dávají; a to mnozí v testamentu a kšaftu nařizují a platy těm služebníkům odkazují.

Chodí také po městě velmi mnoho slepejch řadem, jeden po druhém, někdy po desíti, dvanácti a patnácti, a ten vůdce jejich přední, kterej je od jednoho domu k druhýmu vodí a almužny béře, nebo málo vidí, aneb na jedno oko slepý. Také almužny žádnej neodpoví, nebo je za svaté lidi mají, pravíce, že jsou v Meše byli nejsvětější hrob jejich proroka spatřili a jej navštívili. Z té tehdy příčiny, poněvadž sobě nic víceji na tom světě nežádají, aby již na marné věci nehleděli, sami dobrovolně železo horké rozpálí a vypijíce nějakej prášek, nad tím tak dlouho oči drží, až jim dokonce vytekou. Ti, praví, za to že budou hrubí u Mahometa proroka a jinejm Turkům také snadnej přístup učiniti mohou.

Mají také prostí Turci mnoho pověrků, mezi jinejmi i tento sme viděli: kde kterej z nich papír na zemi uhlídal, hned jej s uctivostí zdvihl a do škuliny vstrčil, rovně jako u nás, když chléb na zemi leží, jej mnozí políbí, a aby po něm nešlapali, na stranu odloží. Když sme se pak na příčiny té vážnosti k papíru a schování jeho ptali, pravili nám naši jančaři, že Turci papír u veliké vážnosti a poctivosti mají, protože se na něm jméno boží píše: a protož nejmenší škartičku na zemi ležeti nedopouštějí, neb v čas posledního soudu, když Mahomet vriásledovníků svejch Musulmanův povolá z těch míst do nebe, v nichž pro hříchy, kterých se zde dopustili, pokuty nesou, aby je věčného blahoslavenství účasné učinil (jinou cestou nelze k němu přijíti nežli přes veliký, železný rošt ohněm rozpálený, přes nějž každý bosýma nohama jíti musí), tu hned veliký div se stane, nebo všeliký ten papír, kterýž tak skrze ně od pohany zachován byl, nenadále se tu kdes vezme a pod nohy jejich podestře, pomoc jim čině, aby žádné bolesti ani škody od ohnivého železa nepocejtili; taková jim odplata bude za to, že papíru poctivost učinili. Protož nám též za zlé měli, vidouce, an čeládka papíru k nejmrzutější a nejpotupnější potřebě užívala; abychom toho se činiti varovali, prosili. K tomu ještě Turci ani květu růžovému na zemi ležeti nedají, protože, jakož někdy staří pohané růži skrze Venuši pošlou bejti pravili, tak tito pověrčiví lidé na to se dali namluviti a věří, že z potu Mahometa vyrostla. Ale již přestanu,.abych se daremnými takovými klevetami zbytečně nezaneprazdňoval.

A tak spatřivše všeckno, co v městě k spatření bylo, jednoho času vyprosili sme se někteří dvořani panští, abychom mohli přes rameno morské do Galaty města, v němž na větším díle křesťané, Řekové, Vlaši a jiní rozliční kupci, bydlí, se plaviti. V tom městě také nunciusové nebo legátové krále franckého, krále englického, posel benátský, raguzejský a jiní křesťanští poslové svý hospody a obydlí mají. Já také nechtě poslední býti, také sem se s nimi vyprosil, a pan orátor jim, aby na mne pozor dali, poněvadž sem mezi všemi nejmladší byl, přikázal, nebo pacholata tam v velikým nebezpečenství zůstávají. Přeplavivše se nejprv přes to rameno morské, rozmanité ryby sme plavati viděli, a když sme do města přišli, majíce s sebou dva jančary, do domu nějakého Hanslonka Němce, zlatníka, kterej se tam osadil a sultánkám svým řemeslem posluhoval, sme přišli, kterýžto nás vděčně přijal a rád viděl. I měl jest řeckou konkubinu, kuchařku velmi pěknou; nebo tam bez jistého turecského dovolení a záplaty zjevně žádné chovati nesmí, nýbrž aby mu dovoleno bylo podlé turecského způsobu ji chovati a za ženu vzíti, to při jejich kadim aneb císařském rychtáři vyhledávati a dobře zaplatiti musí. Ten přijda s tou osobou před něho, jméno svý a její oznámí a před tím kadim, co jí věna dáti chce, kdyby ji od sebe propustiti měl, a co ona k němu přinese od svršků a nábytkův, oznámiti musí. To vše týž kadi zapsati do kněh poručí a tak, když on jí víceji míti a s ní bydleti nechce, dá jí věno jmenované a její svršky a nábytky a ona s tím pryč vandrovati musí a sobě jiného a on jinou vzíti tím způsobem může; leč by dítky spolu měli, ty on chovati a opatrovati povinen jest. Ten tehdy ihned pro všelijaké dobré, mořské ryby na trh poslal, a aby nám krmičky dobré přistrojila, poručil, neb také jinou ženu, která jídla strojila, měl. Tak ony nám v brzkém čase znamenité, dobré krmě přistrojily, od austrií, kapilongi, kapirotundi a všelijakých morských mušlí k jídlu přechutných připravili, od citronů, pomogranů, pomorančí, ohvů, salátů hojnost nám dávali, neb tam to vše za laciné peníze co u nás prostá jablka se koupiti může, nade všecko pak jiné znamenité řecké víno červené. A choval nás jistě dobře, takže všickni tím vínem se podroušili, i naši jančaři. Já pak, ač sem ho ponejprv píti nechtěl, však slyše o něm takovou chválu, že sou jak živi lepšího vína nepili, také všetýčka namluviti sem se dal a dva koflíky, každej asi v půl žejdlíka, s velikou chutí vypil, což sem ho potom jako pes sádla zažil. Nebo když toho čas ukazoval, rozžehnavše se s tak vlídným hospodářem a poděkovavše mu, aby zase do našeho domu přišel, prosíce, na moře sme vsedli. Tak já, jak se na moře dostanu, tu se se mnou hlava točí, že nevím hned, kde sem se poděl; nebo jedno to silné víno mne rozcházelo, druhé větrové ještě víceji hlavu rozfoukali, že když na břeh vystupovali, já na nohách státi nemohl, nýbrž mne jančaři vésti skrze ouzké uličky, kde by mnoho lidu nebylo, musili. Že pak nikudy do našeho domu; aby se spatřiti nemohlo, jíti se nemůže, tak pan orátor z okna mne opilého vésti uhlídal a náramně, převelice se rozhněval a mne i tu hned mrskati dáti chtěl; ale vida, že nic o sobě nevím, do rána toho odložil a svejm dvořákům tuze domlouval, že jsou na mne lepší pozor neměli, což oni, že bych jen koflík vína vypil, prayili a mu vymlouvali. Na ráno, než den byl, procítiv, od svých spolutovaryšův o svým dobrým chování i o hněvu pána svýho sem přezvěděl a s velikým strachem vstav, všeckno v pokojích panských vyklízel, zametl a pilně na službu hleděl, chtě nějaké milosti užíti, a dvořanův za přímluvu žádal. Když pán vstáti měl, zazvonil, já hned před jinejmi ku pánu běžel, s šlofpelcem očekával, sám se prvý utekl, pánu k nohám padl, za milost, co sem v čem prohřešil, poníženě žádaje. Ale pán s velikým hněvem mně to předkládal, kterak sem jemu od svých pánův strejcův byl poručen, aby na mne pozor dobrý dal, ted pak já, vyprosiv se, abych město Galatu spatřil, tak nevážně, lehkomyslně se užral, an nad tím Turci potěšení a on žalost a hněv míti musil, předkládaje mně, v jakém nebezpečenství postaven sem byl, kdyby samé ochrany boží nebylo: že ti jistí jančaři jakožto člověka mladého zavésti mne a prodati mohli; kterak by on potomně těžce odpovídati musel; nepočav já na světě bejti, to se již užírati učím, že by to Bůh trestal, kdyby on mně to přehlédnouti a odpustiti chtěl; protož ku příkladu jinejm že náležitě ztrestán býti mám. Tu hned pro hofmistra (s kterým sem se na to neštěstí asi týden před tím svadil) poslal, a aby mně karváčem 50 ran dobrejch dal, poručil, což já, nohy mu líbaje, pro Boha, aby mi to odpustil anebo něco ran ulevil, sém prosil. Hofmistr, maje se přimlouvati, ještě pána poštval, bude-li se to takóvejm mladejm lekrům trpěti, že to nikda přestati by nechtěli; a tak sekretář předce uprosil, že mně 40 ran se dáti má. Tu tovaryši moji před pánem mně posloužiti a natáhnouti museli: tak týž hofmistr těch 40 ran mně s dostatkem dal a se nade mnou pomstil. Já pak všecken krví zalitej asi dvě neděle sem ležeti musel, neb sem všecken otekl a barvíř mně hojiti musel, čehož potomně sám pán, slyše, že takovou bolest mám, litoval, a že na 20 ranách přestáno býti mohlo, jiným pravil. Tak mě to víno od té doby přesedlo, že sem po ta všecka léta velmi skrovně vína požíval a hned ho píti nechtěl, nýbrž s turecským šerbetem sem za vděk přijal.

Některého času pan orátor, aby spatřil některé ostrovy okolo Konstantinopole, na projíždku po moři se vypravil a šíf najal, a nejprveji k Pontu, kterýž Turci Kara dengis, to jest Černé moře, jmenují, jel. Ten se pouští ouzkejm hrdlem do Bosphoru turecského a mnohými oklikami točí se okolo předhoří a s plavbou jednoho dne do Konstantinopole přichází a tam téměř spodními tísněmi vyniká v Propontidem. V prostřed toho místa, kadyž do Bosphoru vtéká, stojí veliký kámen s sloupem, na jehožto spodku jméno jednoho Římana latinskými slovy aneb literami napsáno. Odtud nedaleko na břehu europském stojí vysoká věže, na ní světlo plavícím se v noci svítí, kterou vůbec Pharum jmenují. Nedaleko od toho místa vpadá do moře neveliký potůček, v němž se sbírají kamínky calcedonův a sardonychinův; od toho místa málo koliks mílí ukazovali nám to ouzké moře, a přes něž Darius, král perský, vojska svá proti europským Scytům přepravil; ale uprostřed téměř těch obouch klauz mořských stojí dva zámkové, jeden jest v Europě a druhý právě naproti v Asii. Z těch tento ještě před dobytím Konstantinopole Turci v své moci měli, onen pak, na kterém sme my v Černé věži více nežli dvě létě v těžkém vězení seděli, vystavil sultán Mehemet nehrubě dávno, nežli Konstantinopole oblehl, a sám tu v té jedné věži pokojíky a lozument mramorem pěkně podlážděnej udělati dal a se tu zdržoval, až města Konstantinopole dobyl. Nyní ještě Turci tu pevnost, poněvadž v ní pevné věže vystavené sou a vůkol městečka valy a příkopy hluboké okolo něho sou, místo žaláře znamenitějších vězňův užívají, kteréhož já smutný také bídně zakusiti sem musel. A jest vězení dobře opatřené strážnejmi, kteříž okolo té pevnosti v městečku bydlí a ustavičně do 24 osob pořád den a noc vartují a vězňův hlídají, na vojnu táhnouti nemají, též sou osvobozeni, rovně jako manové hradu Karlštejnu, aby tý pevnosti a vězňův opatrovali. Protož leč samejm způsobem božím, jináč žádnej odtud do smrti nevyjde ani nevycházel, ani pamětníci sou, aby se kdo z tý Černý věže dobyl, kromě za našeho času, o čémž na svém místě oznámeno bude.

Také potomně, kdy se nám koliv líbilo, na procházky do těch přepěknejch lusthauzů a zahrad řeckejch i turecskejch sme jezdívali, všelijaké kratochvíle provozovali a co srdce žádalo, vše za peníze dostávati mohli. Sami sme sobě austrie, všelijaké mušle z moře vytahovali a strojiti dali, na těch ostrovích ptáky vodní i rozmanité též králíčky, jichž tam v jednom ostrově veliká hojnost jest, stříleli a summou královský kratochvíle a všeho bez nedostatku sme vesele asi za rok užívali takže nám domů se nechtělo, nýbrž abychom takovýho veselího, bez starosti bydla do smrti užíti mohli, sobě sme vinšovali.

Jednoho času přihodilo se v Galatě, městě proti Konstantinopoli, že jednoho předního kupce řeckýho syn, mládenec postavy krásné, ženiti se chtěl a oblíbil sobě druhého řeckýho kupce ceru, pannu okolo 16 let, nad míru krásnou, a jednav o to s rodiči i přátely jejími, dobrou odpověď dostal a den mu k svatebnímu veselí jměnován byl. Tak ten jistý mládenec, aby tím lépeji přátely své uctíti mohl, do Kandie pro ta nejlepší sladká vína sám na šífu se vypravil a rozžehnav se s rodiči a zvláště s pannou, svou cestou jel. I měli řečtí křesťané nějakou slavnost světiti, pročež vedlé způsobův předešlejch jejich ženy do svejch lázní mejti se šly, mezi nimižto ta nevěsta také šla. I věděti sluší, že ženy turecské čckny, když koliv na ulici jdou, zakuklené sou, kromě před očima asi dvou prstův zšíři roušku černou anebo poučník mají, tak aby ony každého poznati mohly a je ačkoliv šatův jako Turkyně užívají, však tváře nemají zakuklené, nýbrž jenom přes hlavu pěknou subtilnou plenu vezmou, že je každý v tváři viděti může. Ta tehdy pěkná panna, jdouc s jinejmi do lázně, nemyslíc na nic, tváři sobě nezahradila, nýbrž jako děvčisko sem i tam zevlovala. Toť nenadále ode dvora sultánova jeden nejpřednější čauš s velikým houfem služebnejch do svejch zahrad, jichž několik při moři přerozkošnejch měl, jede. Ten jakž spatřil tu nevěstu, s velkejm podivením kráse její se divil a hlasem vzkřikl: "Hai, hai, preruzel kisi, hai, hai - Ach, ach, přepěknější, krásnější panny!" Vtom s koně skočil, jí ruky podal, a kde by šla a čí jest cera, se ptal. Ona viděvši tak vzácnýho Turka a k tomu starého neb mu okolo 80 let bylo, zapejřivši se lekla a mezi jiné ženy prchla a nic mu neodpověděla. Ale jiné ženy s uctivostí, že by do lázně šly a toto že nevěsta jest a čí by byla cera, mu oznámily, kterýžto, aby ještě dobře na ni pohleděti mohl, že ji doprovoditi chce, pravil, čehož ony jemu zabrániti nemohly. Tak on vždy vedlé jda, na ni patřil, čím dál víceji v milosti její se zapaloval, až právě k lázni, a tu jí řekl: "Allah, sakla senibenum džanum - Ochraňuj tebe Bůh, má duše", a vsed na kůň svůj, cestou odjel. Na ráno ihned s velikým komonstvem přátel k otci té panny jel, aby mu ceru svou za ženu dal, že ji bohatejm věnem obdařiti a rodičům dobře učiniti chce, žádal. Což když otec její se toho velice ulekl, a jak samo v sobě bylo, že již zamluvena a den k veselí jmenován jest, oznámil, prose ho poníženě, aby mu v tom za zlé neměl, také že on, člověk sprostej, s tak znamenitejm pánem se spřízniti a jemu ceru svou za ženu dáti hoden není, dal na to odpověd: "Její nesmírná krása ale toho jest hodna, aby netoliko ode mne, ale od samého císaře milována byla; protož tě žádám, dej mně ceru svou." Když on pak se vždy vymlouval, že již ji jinýmu dal a vedlé způsobu křesťanského jináč býti nemůže, řekl zase: "Nu, zvím já, může-li bejt jináčeji, čili nemůže." A tak hned od něho ke dvoru jel a u sultána, aby mohl sobě křesťanku jednu vzíti, jest objednal, otce a máteř do vězení vsaditi a pannu dobře vartovati v domě jejím poručil. Zatím pozvav přátel, hody svatební strojil a drahně tureckejch žen k ní domů se znamenitejmi šatmi a okrasami ženskejmi poslal, který jí tak mnoho předkládali, až ji k tomu, že jeho bejti chce, namluvili. Tu otec i máteř z vězení sou puštěni. Jest pak mezi Turky takový způsob: když se kterej mládenec ženiti chce, tehdy musí se víceji skrze zprávu žen, přítelkyní svejch, ženiti nežli očitě; neb ony mu povědí, kde krásná a pěkná panna a bohatá jest, a on ji spatřiti, ani do domu otce jejího jíti, ani zjevně porozprávěti nesmí, jináčeji, kdyby mládenec pannu v tváři dříve, nežli jeho bude, uhlídal, za hřích prvnější Turci pokládali; ale již jim i to ovšednělo, nebo jančaři pravili, že žádná panna turecská toho nevytrpí, aby se neměla svýmu milýmu okázati aneb s ním mluviti, nemůž-li zjevně, ale tejně. Obyčejně pak při domích k moři zahrady mají a v nich povýšené pavlače, na nichž ženy svý roušky a pleny sušívají. Tu nemá-li v domě takové příležitosti, ale do domu jiné své přítelkyně jde, a majíc srozumění s svým milým neb s jeho přítelkyněmi, kde čekati má, poví; na tu pavláčku ona co bohyně ustrojená vejde a na očito nějaké roušky suší, k tomu zpívá, jako by o něm nic nevěděla, tak se staví, a jak rozumí, že by se mládencům zalíbila, ničehož, což by k podpalu milosti bylo, nezanechá. Tu když mu se zlíbí, dá s rodiči a přátely o ni jednati, jestliže mu ji chtějí dáti. Tehdy jistý den se obere a věno, co jí věnuje, i jaké věci jí daruje, též mnoho-li ona k němu přinese, před kadim jejich se poznamenává. Když pak den k veselí přijde, tehdy on napřed pro její svršky a nábytky, jak která bohatá jest, množství velbloudů a mezků, vše koberci přikrytejch, pošle a tu se na ně, co ona k němu přinese, naláduje a naloží a pěknými koberci na větším díle (co bohatějšího v truhlách černých aneb červenejch) přistřeno se nese. Když pak již vše pohotově, tehdy on svejm přátelům mužského pohlaví v jiným některém domě a v svým vlastním neb otce svého domě ženám hody strojí. Po snídaní tu ženich s přátely na koně a fraucimor na vozy vsedají a pro nevěstu pěknej mimochodník barvený, s pěknejm rystunkem a sedlem, jak čí možnost, hříva zlatem spletená, od jednoho mládence veden a 4 jiní nebesa pěkná, krumplovaná nesou (bohatější všeckno k tomu eunuchů užívají) a pěkným pořádkem pro nevěstu se jede. Tu ženich přijeda s trubači, bubeníky a jinou jejich muzikou k domu nevěsty, s koně dolů ssedne, něco málo od konfektů pojí a šerbetu se napije. Tehdy otec, ujma ruku pravou nevěsty, jí do rukou ženicha odevzdá a jemu, aby na ni laskav byl, poručí. Tu hned ti čtyři mládenci přiskočí, pátej mimochodník přivede, trubači troubí, muzika hraje; tak nevěstu na to vokročité sedlo posadí, jeden pod ní kůň vede a ti mládenci nebesa nad ní nesou. Chůva nebo její vlastní služebnice, na kterou ona jest nejlaskavější, také za ní na koni jede, ale nevede ji žádnej, ani nad ní nebesa nenesou. Také převeliké svíce voskové co postavník, s rozmanitejmi květmi a pozlátkami okrášlené a malované před ní, 4, 5, 6 míně a víceji, nesou. Ženich s svejmi i nevěsty přátely napřed, nevěsta v prostřed a fraucimor za ní, řadem, s velikou radostí, plesáním a koní tumlováním jedou až k domu ženicha. Tu on jí s koně pomůže, do domu svého uvede, ji tam s přítelkyněmi svejmi zanechá a sám mezi svý přátely také odejde. Ten tehdy čauš s velikým počtem přátel a fraucimoru turecského na několika vozích k domu toho křesťana přijel, jižto v truhlách červenejch, koženejch, které všeckno mezkové nesli, koberci přikrytých dary od šatstva nesli a ji na pěknej kůň, bílej jako sníh, posadivše, tím způsobem výš psaným, nebesa nad ní nesouce, z domu otce jejího do svýho s mnohou rozmanitou muzikou, převeliké svíce nesouce, vedli. Tak svý hody vykonavše, pravili, že jest se poturčila a víru jejich přijala a že jí ihned čauš obvzláštní dům k obydlí (neb jinejch žen víceji měl) odevzdal a mnoho sklavů nebo křesťanek zajatejch, koupenejch daroval a ji pěkně choval. Zatím milej ženich vína skupoval a s radostí domů se vracoval, nevěda o tom nic, co se v nepřítomnosti jeho stalo. Když pak blízko od Konstantinopole přijeli, tu mu teprva ta smutná, žalostivá novina, kterak jeho nevěsta se již vdala, oznámena, čehož se on převelice lekl, že má tak pěknýho stvoření božího zbaven bejti, s pláčem velikým na svý zrádný neštěstí naříkal a nejvíceji toho, že sobě Turka vzala a víru mahometskou přijala a duši svou zavedla, litoval. Když se pak do Galaty města vrátil, tu otec její i máteř s pláčem mu oznámili, co a jak se s ní dálo a že k tomu přinuceni byli a ji mu čaušovi dáti musili. Ona také ta paní, jak zvěděla, že její kalán domů se navrátil, hned mu žalostivej list psala, na svý neštěstí, že jest musila sobě mimo svou vůli jiného vzíti, naříkala, jeho velikou prosbou žádajíc, aby se na ni nehněval. On jí zase odepsal, poněvadž jest se nad duší svou zapomněla a se poturčila, že on tomu neví co říci, nežli jejího zatracení litovati, a jak mu nejvíceji možné bude, ji z svý paměti (ač mu to těžko přijde, poněvadž jest ji nade všecko v světě miloval) dokonce vypustiti. Na to ona mu zase odepsala, ačkoliv jest ona domnělá Turkyně, však že ona vždy předce, jako kdy prvé, v srdci křesťankou jest a zůstává a svý obyčejné modlitby vykonává, prosíc ho, aby se nad ní nezapomínal, nýbrž - jmenujíc den mu - k ní do jedné zahrady přišel, tak aby se s ním shledati, sama oustně, co a jak se to vše stalo, oznámiti a na něho, jakožto svýho ztraceného milovníka, pohleděti mohla, aby se nic nestrachoval, že ona to tak dobře opatří, že žádného nebezpečenství se jemu obávati potřebí nebude. Což týž nebohý mládenec jí se namluviti a na den oznámenej v místo určité sám jedinký najíti se dal. Nemeškala paní do zahrady přijíti a davši mu znamení, kázavši prvé stánek zelenej rozbíti a všech, kromě její jedné důvěrné ženy tu nechavši, od sebe, aby se také, kde chtí, procházely, pustila. Tu když on do stanu přišel, s pláčem mu všeckno vypravila, aby ji v tom za zlé neměl, prosila, že jej penězi i vším možným, dokud ona živa bude, fedrovati chce a nad ním se zapomenouti nechce. Trvalo takové jejich v tejnosti rozmlouvání do půl léta, ale štěstí, kteréž nikda stálé nejni, nechtělo jim té radosti dlouho příti. Nebo tento maje od ní fedrunk, sobě velmi pěkně v šatech vedl všem ku podivu, neb byl jistě čistá osoba, vysoká, okolo 24 let, takže mu okolo nikdež krásnějšího mládence míti nechtěli, k tomu v síle, v zápasích, v skocích a v čerstvosti nebrzo se rovný nalezl, takže netoliko od křesťanův, ale od tureckých mládencův milován byl. Když pak sobě nejednou v takových procházkách neopatrně vedl, takže od někoho, an do toho čauše zahrady chodil, spatřen jest, bylo to čaušovi v tejnosti oznámeno, kterýžto jako člověk vzácnej a bohatej, kdo by mu o tom, když v zahradě bude, pověděl, veliký dary dáti připověděl. A poněvadž se tam za peníze všeckno dostati může, nemálo špehýřův najal, kteří dnem i nocí na toho křesťana číhali, až vždy jednoho času asi dvě hodině před večerem, že jest do zahrady všel, vyšpehován. Jakž pak to čaušovi oznámeno bylo, slyše o jeho síle a čerstvosti, nesměl jej dáti ve dne vzíti, nebo věděl, že Turci i křesťani na něj laskavi sou, nežli osadil místa ta, kudy on zpátkem jíti měl a minouti nemohl, silnejmi jonáky. Kterýžto, když sě domů navracoval, ničeho se nenadáv, do tý zálohy upadl, jat a do vězení dán jest. Tu čauš také té noci svou pěknou ženu dobře opatřiti dal a na ráno, kterak by se cizoložstva dopustila s jedním křesťanem, ji před kadim obžaloval, žádaje vedlé vyměření práv jejich, aby ortelováni oba dva byli. Nad to vejše sám k císaři a jiným bašům o tom oznámil, svý příhody toužil, za exekucí žádal, což pro vzácnost toho čauše, poněvadž pravil, že při skutku postiženi byli, odepřeno býti nemohlo. Když se pak za ně nemálo lidí předních přimlouvalo, víceji nežli tejden s tím se odkládalo, ale čauš, jak prvé velmi svou paní miloval, tak ji zase v nenávist vzal, žádnejmi prosbami se uchlácholiti nedal, nýbrž že jest jejich mufti, totiž nejvyšší kněz, tu exekucí potvrdil, způsobil.

Když pak již všudy vědomo bylo, že tak dvé pěknejch lidí má na smrt vedeno býti, tu se nesčíslný počet lidí jího pohlaví shromáždilo. Nejprveji přijel subaši (tak jest mnoho jako císařský rychtář), potomně jiný rady, soudcové a rychtáři a svou guardií od jančarův, šteblknechtův a jiné rozmanité sběři turecské. Tu nejprvé on z vězení, ten mládenec, jest vyveden, maje svázané ruce a kruh železný na hrdle, skrze něj řetěz provlečenej, a dva čistí jančaři - kati v pěknejch šatech (neb u nich v žádné ošklivosti nejsou) s každé strany za ten řetěz jej drželi. Guardie od jančarův z předu i z zadu bylo množství. Nesčíslný počet lidu na koních i na vozích se dívali. Tu jak on vyveden byl, takovej křik jak od mužů tak žen povstal, že by veliká škoda byla takového mládence zahubiti; protož všickni ho, aby se poturčil, vapomínali, že chtějí samého sultána prositi, aby mu hrdlo daroval. Ale on nakrátce k tomu svoliti a se poturčiti nechtěl. Když pak byl veden mimo čauše-baši sarai, baša viděv takovou osobu, poslal k němu, jestliže se chce poturčiti, že to způsobí, aby jemu hrdlo darováno a ta pěkná paní za ženu se dostati mohla. Ale nedal sebou nikterakž hnouti, nýbrž že křesťanem narozen, křesťanem také že umříti chce, odpověděl. Vyvedli také z jiného vězení tu paní a posadili ji na mezka. Okolo ní velkej počet ženskýho zakuklenýho pohlaví šlo, sama pak ona nebyla zakuklena, nýbrž pěkně po turecsku po stranách na vrkůčky spletena a vzadu na hřbetě jí visel jeden vrkoč. Měla na sobě červenou karmazínovou sukni, okolo hrdIa i na uších přepěkné perly - a jistě že byla krásná žena. Velmi tu žalostivě plakala, že všickni nad ní velikou lítost měli. Tu když ji před sarai bašův přivedli a jí pověděli, co baše tomu mládenci vzkázal, prosila, aby ji blíže k němu, totiž k tomu Řeku, přivedli, a uhlídavši ho, dlouho nemohla pro pláč promluviti, až když teprva jménem ho zavolala a jej řecky pro Bůh srdečně prosila, aby se nad mladostí obou slitoval a se poturčil, že mnoho let spolu s radostí a potěšením živi bejti mohou. "Ach, slituj se, slituj se," řekla, "nade mnou mladou ženou, rozpomeň se, že jsme měli svoji bejti, kdyby zrádné neštěstí v to nevkročilo. Zlořečena budiž ta hodina, v kterou jsem do té lázně šla! V tvých rukouch jest nyní život můj i smrt, nezatvrzuj se, tebe prosím, povol žádosti velikého baši, slituj se nad našimi rodiči a přátely, nebudiž tak zatvrzelého srdce, aby mohl nám oběma spomoci, ale toho učiniti zanedbal. Nechejž slunce a měsíc dýle, dokud sme mladí, na nás svítí; řekni, ach, prosím, co nejvejš může prošeno bejti, že chceš musulmanem bejti." Ale on jí odpověděl, aby raději duši Bohu poručila a daremnic zanechala. Což když Turci uslyšeli, velikejm hněvem zuby naň skřípěli, "Hai, hai, pregiaur gidi, tiupek gidi, anaseni sigligum istemes sentu jusel kadim? Ach, přezlořečený zrádce, pse, což nechceš tý pěkný paní ?" A tak s velikým hřmotem a křikem jej vedli na popravu a ona na tom mezku za ním srdnatě jela plačíc, jižto ty ženy turecský i Turci těšili a napomínali. Když jej pak již za Unkapi, to jest Píseckou přivedli bránu a pod samou šibenicí dřevěnou, na níž šest velikejch hákův bylo a dva kati s vyhrnutejma rukávy nahoře stáli a skřipce, po kterejchž jej nahoru táhnouti měli, spravili a uvázali, tu ho z sukně jeho i ze všech šatů svlíkli, kromě v kaťatech nebo v plátěnejch spodkách ho nechali, ruce a nohy zpátkem svázavše, jej člověka zvejši vytáhli.

Tu rovně z brány, která nedaleko odtud jest, ta paní vyjížděla a uhlídavši tohoto, omdlela. A když ji zase vzkřísili, aby ještě jednou s ním mluviti a jej napomenouti mohla, prosila. Když pak byla pod šibenici přivespjavši ruce vzhůru, dlouhou řeč s pláčem k němu učinila, všecknu jejich lásku, kterou sou od mladosti k sobě měli, vyčítala, a aby jen toliko slovo řekl, že chce Turkem bejti, prosila. "Však jsi pak vždyckny lítostivé srdce ke mně měl, kterak jest se pak nejníčko proti mně, vidouc smrt před očima, že ty i já zahynouti musíme, v kámen obrátilo? Ach, co pak myslíš, co při sobě nejsi, že promluviti ke mně nechceš? Ach, zlořečena budiž ta láska, kterouž sem k tobě měla, nebyl si jí nikdá hoden, že sem tě tak srdečně milovala. Pse, zrádce, pohane, žide, umřiž, když se ti tak umříti chce, jen kdybych já mohla od této ohavné smrti, kterou pro tebe nevinně trpím, vysvobozena bejti. Ach, potěšiž mne někdo z vás, milí lidé!" A poté omdlela.

Tak Turci s velikejm hněvem a křikem, zuby skřípajíce, aby na hák vhozen byl, křičeli. Tak asi nad hák půl druhého lokte vyzdvižen, od těch dvou katův na hák vhozen byl. Tu pak paní všeckny ženy i muži obstoupili, a by tak silná guardie nebyla, byly by ji utopiti nedali, nežli aby se jim byl ten čauš nahodil, smejšlím, že by rovně jako Orfeus od pošetilejch žen na kusy byl rozsápán, aneb od Turkův, kteří převelice na něj láli, kamením uházen. Tu tehdy jejich modlitby vykonavše, a velikejm křikem a pláčem se s ní žehnali, an ona nic o sobě nevěděla, než již všeckna jako roucha bledá byla. Tu ji kat s toho mezka ssadil a rouchou jednou ruce, druhou okolo pásu a třetí okolo noh zavázal a ji na malou lodičku ústy dolů položil a odvez se asi dvou sáhů od břehu - neb tu hned nedaleko šibenice moře bylo -, tyčku dlouhou za tu rouchu okolo pásu přivázal a tak lehoučky s tý lodičky do moře vstrčil a jí tak dlouho máchal pod vodou, až se utopila. Tu ihned máry přinesli, do prostěradla zavobalili a s zpěvy turecskými k hrobu nesli. On pak nebohej do třetího dne živ byl a na velikou žízeň naříkal, prose, aby mu vody podali, ale žádný toho učiniti nechtěl, až někdy v noci třetího dne pravili, že někdo z jančarů, lítost nad ním maje, hlavu mu rozvrátil, ale kdo by to učinil, doptati se nemohli.

Jiného času také přivedli nějakého vejvodu valašského, který měl proti sultánovi a dosazenýmu vévodovi lid pozdvihnouti a bouřku stropiti, chtíce sám vévodou býti. Toho Valaši, uřezavše mu nos a uši, do Konstantinopole odeslali, jehožto sultán na hák vrcti poručil. Byl čistý postavy jonák, uměl několik řečí a vzláště dobře latině, řecky, vlasky, uhersky. Také sme viděli několikráte Turky odpravovati, stínati i věšeti; některejm svázali ruce i nohy a jako teleti křtán jim podřezavše, dokud krev se nevyhla, ležeti a sebou házeti nechali, jinýmu na zemi stojícímu oprátku na krk vundali a přehodivše přes trám, tak asi pídi jej vytáhli a viseti nechali. Tam sic s zločinci nežertují, spěšně je odpraví.

Když sme pak již v městě a okolo města vše spatřili kromě jejich fraucimoru, žádal sem našeho jančara Mustaffu, aby, může-li to s bezpečností bejti, nám některou pěknou Turkyni okázal, abychom také věděti mohli, pěkný-li v Turcích ženské pohlaví jest. Tu on připověděl, že se o to postará. Po některém dni pobídl nás na projížďku po moři do jedné zahrady, v níž fraucimor jejich bude, a on, že by jeho přítelkyně býti měla, povídal. Já pak sám čtvrtej sem se vyprosil. Tu sme na lodi vsedli a do jedné zahrady vešli; tam nás jančar s svejm pacholetem zanechal a do druhé zahrady šel a chvíli tam pobyv, abychom s ním šli, pověděl. Tu viděli sme z daleka pět nebo šest turecskejch žen po zahradě se procházejících, kteréž kvítí trhaly; a našeho jančara pachole mělo píšťalku ze třti jako varhany udělanou; ten zapískal na ni turecskou nějakou píseň, tu ony pak, jako by se ulekly, kde se to píská, hleděly. Náš pak jančar ven vystoupil, jim se ukázal a až k kolenám hlavu sklonil a jim poctivost učinil, k nim běžel a každý ruku políbil, a aby za zlé neměly, žádal, že jest tu s sebou křesťany do té zahrady, aby se na ně podívali, přivedl; a něco dlouho s nima rozprávěl, až nás, abychom my němu šli, zavolal. Tu my jim ruce políbivše, že sme a nich nic nevěděli, pravili, žádajíce, aby jim to protimyslné nebylo. Nedaleko odtud při samé zdi byl lusthauzek, do něhož ty paní vešly a my za nimi. Tak přinešeno od ovoce, jablek, pomorančí. Jak sme uměli, s nimi sme rozprávěli, a co nám nerozuměly, jančar vykládal; až velikou prosbou jančara, že sou se odkuklily, k tomu přivedeno jest: kromě jedný jiné nic obzvláštně pěknýho nebyly, všeckno snědé, černooké, s barevnými vlasy a obočími. Pobyvše tu chvilku, zase odpuštění sme od nlch vzali a odešli.

Nemohu pominouti tuto o jedné Turkyni, kteráž s naším Mustaffou známa byla, povědíti. Ta mladá a dosti hladká žena byla, kteroužto jednoho času jančar k svačině pozval a já mu k té svačině nejlepšího vína a konfektu způsobil, neb na mne velmi laskav byl. Ta paní měla muže obstárního, kterej jí nevěřil, i nevědouc, kterak by toho dovésti mohla, aby v určitou hodinu okolo nešporův - neb obyčejně tehdáž náš čauš k modlení odcházel - svačiny nezmeškala, pravila muži svému, že půjde do lázně, a vzavši dvě ženy zajaté, služebné, které jí šatstvo její vedlé jejich způsobů v žbáních měděnejch koberci přikrytejch na hlavě nesly a za ní šly mimo naši hospodu. Neb asi odtud půl honu pěkná ženská lázeň (kterouž Ruska, sultána Solemana žena, stavěti dala) byla, do kterýž lázně pod ztracením hrdla žádnej z mužského pohlaví jíti nesmí. Ta paní tehdy, mimo nás jdouc, jančarovi návěští dala a já věděv o tom, ji sem taky jíti viděl, kterouž mi Mustafa ukázal a že jeho přítelkyně blízká jest a k němu k svačině přijde, pravil. Muž nevěře jí, nedaleko za ní šel, o čem ona dobře věděla, a jak do lázně vešla, tak on se proti lázni posadil a na ni očekával. Ale chytrost ženskou kdo oklamati může? Mimo náš dům šla v zelenejch šatech a majíc s sebou jiné šaty, služebnice v lázni nechavši, vyšla ven a přišla k jančarovi ve všech červenejch šatech. Tu ji on do svý světničky přijal, ji přivítal a dobře traktíroval, po svačině zase ji malejmi dvířcemi propustil. Kterážto do lázně šla, se zmyla a s svejm mužem se domů navrátila. Tomu lotrovství a té chytrosti nemohl sem se nadiviti a dosti sem se s tím jančarem, spomena na to, nasmál.

Pan orátor koupil šest přepěknejch turecskejch koní, mezi nimižto jeden byl plesnivej, za něhož dal 100 dukátů, nad míru pěknej, nebo pán sobě byl také dal udělati dva rystunky, které ho do dvou tisíc dukátův stály. A když k audiencí na tom koni jezdil, dosti jest diváků míval, a že by škoda veliká byla tomu giaurovi na něm jezditi, v svý uši slejchával. Ten mně obzvláštně byl od pána poručen, aby jej maštalíři pilně hlídali, a každýho týhodne na projížáku s jančarem sme jezdili a na placu hippodromu nebo Almeidanu v závod s Turky pouštěli; a já na svým plesnivým začasté sem kolaci vyhrával, kteroužto nedaleko našeho domu strojiti dávali; a my je zase k sobě pozvali a dobře traktírovali. Tak sme ten rok v radosti s veselím strávili, že lepšího světa sme sobě nevinšovali.

Ale hned po roce počalo se jináč vésti, neb present, kterej každoročně odvozován býti měl, poslán nebyl za příčinou, že Hassan baša do Charvát vpád učinil, Vyhyšť zámek v Charvátích byl od Turka vzat a s velikou radostí do tří set vozů s nebohejmi vězni do Konstantinopole přivezeno, z nichž každej pět nebo šest vycpanejch křesťanskejch hlav nésti musel. Tu mimo náš dům jeli, Turci v brunšvických kloboucích, majíce při boku velké, stříbrné tulichy a mečíky postříbřené. Němečtí trubači napřed jeli a troubili, a za nimi šel s bubnem a píšťalou knechtskou bubeník, potomně několik set vězňův na vozích, ženy, děti, děvčata, malá pacholata. Tu bylo se nač žalostivě dívati, kterak ženy dítky při prsech ještě chovaly, jiný malejch, ročních, dvouletých dítek obojího pohlaví na rukou držely a nesly; některé staré babičky naříkaly, kvílily a v rukou svých hlavy stínaných křesťanův nesly. Tu byl křik a výskání od Turkův, kteříž se nad tím vítězstvím těšili a Hassan baši vychvalovali, že jest je do Konstantinopole jako vítěz odeslal, Akerim, Hassan baša, to jest Bůh pomozi, Hassan baša, volajíce a vykřikujíce. Na ráno desátek náležitej z týchž vězňův císaři turecskému odvedli, ostatek na trh, jenž oni auratbazar, to jest ženskej trh, jmenují, poslali. Jest jistě žalostivé divadlo, kterak je prodávají a s nimi zacházejí, až jeho, kdo na to patří, srdce bolí. Neb tu koupí jeden máteř zvlášť, jinej dítě, jiný pachole, jiný děvče, a tak různo od rodičův do rozdílných krajův se dostanou, že již do smrti se neshledají. Tu sedí pořád staří muži, pořád mladí jonáci dospělého věku, opět jinde pacholata, tamto děvčata, tuto báby, tamto děvečky, jinde kojné ženy, a kdokoliv kterého vězně kupuje (jsou tu zvláštní komůrky), ten rovně jako hovadu neb koni na zuby, oči, ruce, nohy hledí a veda jej do komůrky, do naha se svléci káže a všeckny oudy spatřuje. Jestliže by se mu líbil, koupí, pakli ne, odejde a jiný ohleduje, takže se nebohým lidem téměř každou hodinu z těch hadrů svláčeti dostane. Strava jich jest kus chleba a voda a to v skrovnosti; žádný živý člověk, kdo nezkusil, neuvěří a věřiti nejni možné, jaká jest bída turecských vězňův, neb jich sobě méně než psa váží; dokud živ, dotud pracuj, když nemůže, hlavu setnou. A jistě že sobě raději každý poctivý člověk na vojně umříti žádati má, nežli by se do takových ukrutných bíd, které ve dne i v noci v turecském vězení snášeti musí, (kteréžto horší nad smrt jest), dostati a se poddati měl.

Toho času počalo již třeštiti. Jančaři pro neplacení žoldu defterdarovi, to jest nejvyššímu colmistru neb rentmistru, se zprotivili, a zbouřivše se, jemu čeládky do 7 osob zabili a kamením uházeli, že sotva a těžce takový rumor skrze nejvyššího baše spokojen byl, neb na vojnu se volalo. Siavuš baša mazulem učiněn, to jest se všech ouřadův a povinností shozen za příčinou, že takového zbouření jančarův nepředešel. Tu nevěda náš pan orátor, co činiti, a chtě rád, co se při dvoře v radách o uherské zemi jedná, zvěděti, skrze mnohé dary a ouplatky způsobil, že mu agové neb komorníci sultána po jedné tejné babě kundšofty dodávali, mezi jinejmi pak, že jest konečně na tom, aby se válka v Uhčích začala, zavřeno a postaveno. Pročež pán rychle skrze Benátky císaři pánu našemu, aby se na pozoru v Uhřích míti ráčil, oznámil a napomenul. Netoliko komorníci sultána skrze dary k tomu přivedeni, ale sama císařova matka, co jest tak od císaře strany Uher slejchala, to jest skrze jednu židovku panu orátorovi v známost uvedla, kteroužto židovku pán velice udaroval; a ta kundšofty tejně ne do domu našeho, nežli jinde donášela. Tolikéž i přední officírové pánu oznamovali, že konečně Hassan baša k Siseku táhnouti a jej mocí vzíti má. Jakož jest se i stalo a on s velikejm počtem lidu k Siseku táhl, škody veliké činil, ale s pomocí boží, kterej našim křesťanům, jichžto malá hrstka byla, přispěti ráčil, takže týž Hassan baša a nejlepší jeho vojáci a begové od našich s znamenitejm počtem vybraných Turkův zabit jest. Když ta novina přišla do Konstantinopole, tu všeckno se město zarmoutilo, a jak prvé radostně Akerim, Hassan baša pokřikovali, to jest Bůh pomozi, Hassan baša, tak nejničky žalostně Hai, hai, Hassan baša, junahter seni, totiž Hej, hej, Hassan baše, přeškoda tvého zahynutí, naříkali. Já pak zkoumav, že žertu nebude, chtěl jsem s karavanou kupeckou arménskou po zemi skrze Egypt do Persie, potom do Jeruzalema a odtud skrze Benátky domů jeti a již jsem sobě všelijaké potřeby na takovou cestu náležitě pomalu hotovil a toliko na dobrou příležitost a bezpečnost očekával. Penězi mne pán založiti chtěl a já domů o peníze, aby poslány byly, sem také svejm přátélům psal. A jistě má konečná vůle byla, kdyby se bylo Pánu Bohu líbilo a takovou cestu a jízdu do těch neznámých zemí učinil, že by mně k dobrému i všemu rodu mýmu k pochvale a potěšení bylo; ale nebyla v tom vůle boží. Nebo sestra císaře turecského, jejížto syn také v té bitvě s Hassan baší zahynul, slyševši tu novinu, prostovlasá a jako ztřeštěná císaři k nohám padla a za pomstu nad křesťany žádala.

Pan orátor pak maje několikráte audiencí a domluvu, proč by se tak dlouho present neposílal, dal za odpověd, že sou sami tím vinni, poněvadž sou příměří a pokoj protrhli, Vyhyšť pevnost vzali, mnoho set lidí zajali. Však nicméně prosil, aby mu dovoleno bylo kurýra do Vídně poslati, což jest obdržel, a jeden Hans Perlinger a Jan Malovec, též sekretář Gabriel Haan na poště domů odesláni, aby, co se děje a při portě obmejšlí, císaři se oznámilo. Ti dva zase se navrátili a na místě toho Haana nějaký Buonhomo za sekretáře poslán.

Asi po čtvrt létě již se nikterakž tajiti nemohlo, že otevřena válka v Uhřích bude. Tehdy povolán jest od císaře turecskýho zase Sinan baše, ten nejhlavnější křesťanskej nepřítel, učiněn hned vizírazem a serdarem, nejvyšším hejtmanem polním. Přijel v noci s množstvím vindlichtů, s velikejm křikem, radostí a plesáním, že on smrti Hassan bašovy pomstí, přivítán a slavně do svého seraglio doprovozen. Všudy křik, štěstí vinšování, s světly z domů běhání po městě slyšáno bylo. Teho času přijel po moři k nám pan Karel Zahrádecký z Moravy, kterej z Benátek do Jeruzaléma putoval. Ten chtě také rád město Konstantinopoli viděti a nejsa velmi zdráv, v domě našem se zdržoval, zatím sobě všech potřeb nakoupil a skrze Benátky do křesťanstva jeti chtěl, jakož jest dříveji, nežli Sinan baše nejvyšším serdarem učiněn, svý pasporty, aby se bezpečně k Benátkám plaviti mohl, jest dostal a maje složené již všeckny věci, na šífu druhej den chtěl odjeti. Toť pro nás Sinan baše pošle, aby hned k němu pan orátor přijel, že toho nějaká potřeba ukazuje.

Tu když orátor na turecskýho vranýho koně sedati chtěl, žádnejm způsobem na sebe vsednouti nedal, až pán svýho plesnivého koně osedlati poručil. Když pak sme k audiencí jeli, tu Zahrádeckej ještě pána k posledku provoditi a na službu hleděti chtěl. A když náš pan Sinan bašovi štěstí k ouřadu vinšoval, a že se nad tím nemálo těší, pravil, zasmál se Sinan hlasem: "Ale medle," prej "hrubě-li si tomu rád? Nemáš se jistě nad čím těšiti, neb tobě i jinejm giaurům víceji ke škodě nežli k užitku budu." A poté se hned domlouval tuze, proč by tribut se neodvozoval, že orátor i s jeho čeládkou to hrdly zaplatiti musí. Načež když mu pán zase odpověděl, proč a z jakejch příčin se to státi nemůže, poněvadž sou oni původ a příčina protržení pokoje, než aby zase to, co sou našim vzali, navrátili a příměří pevně a stále drželi, že také present poslati se neobmešká, zuřivě zase pánu odpověděl: "Navrátiž ty zase ty jonáky a statečné muže, kteří sou pobiti, ješto z nich lepší jeden byl, nežli všickni giaurové." A tak hned veliký pohrůžky činil, jak se chce nad našimi pomstíti, a rozhněval se, až zbledl. Orátor vida, co jest Sinan baše, nechtěl se s ním hadrovati, nežli pokud se pokoj neobnoví a stále a upřímně se držeti nebude, též ty pevnosti, které vzaté jsou, zase se nenavrátí, že žádnej present odeslán nebude.

Když sme se pak zase od audiencí k lozumentu vrátiti chtěli, tu také bylo presagium našeho budoucího neštěstí, nebo ten kůň plesnivej, na kterým orátor jel, žádnejm způsobem nedal na se vsednouti, hryzl, házel, spínal se, co jej slepili a nohy zdvíhali, a nemohl k tomu přiveden bejti, ješto toho prvé nikdy nečinil, takže orátor na svého hofmistra koně vsednouti a domů jeti musel, nebo vždyckny, když se k audiencí jelo, hofmistr na druhém koni za pánem jezdíval.

Jakž sme pak do domu přijeli, hned železnejmi závorami z poručení Sinan baši vrata sou zatarasována. Tak nebohý Zahrádecký, pobyv několik nedělí málo u nás, s námi v domě zůstati a vše neštěstí i těžkýho vězení zakusiti musil, neb ho již žádnejm způsobem z domu pustiti nechtěli. Tu se nám stravy i všeho profantu ujalo a dosti málo se dávalo, takže orátor čauše k bašovi poslal; a aby aspoň dovoleno bylo, za svý peníze na trhu, co potřebí, kupovati, jest žádal. Což k tomu, aby každej den einkaufer s jedním jančarem na trh a ne jinam choditi a potřeby kupovati mohl, povoleno a jančarovi, aby jemu s žádnejm křesťanem mluviti, nad to pak listů jakejch dodávati jměl, dobrý pozor aby dal, přísně poručeno. A tak sme již jako ve vězení zůstávali a nikam z domu žádný vycházeti nemohli.

Téhož času byl velikej mor v Konstantinopoli, takže, jak nám Turci pravili, v samým městě, jak v okršku svém i v předměstí, do 80 tisíců na morní bolesti pomřelo. Jakož sme pak sami z domu našeho po mnohu osobách celý den oustavně k hrobu nésti, a jak tu u některýho domu dvě, tři, čtyry osoby myli a horkejmi vodami pařili a čistili, viděli, takže velice teskno bylo a jiného nic kromě hojnost mrtvejch těl z domu našeho viděti nebylo. Z našeho domu umřelo jich též okoIo šesti osob na morní nakažení, ačkoliv sme na každý den všelijaký praeservativa proti témuž nakažení užívali. Tu poněkud asi za tři neb čtyry měsíce o vojně pokoj byl. Ty naše mrtvé dali jsme pochovati v Galatě městě, neb bylo nám dovoleno; toliko tři nebo čtyry osoby s nimi šly, ostatek mniši, kteříž tam šest svých klášterův mají, katoličští, františkáni, ceremonie vykonávali pohřební. A tak jedno smradem a tím puchem, druhé strachem více nežli polovice se nás rozstonalo. Já také na zimnici, potom ouplavici přetěžce mnoho nedělí sem stonal, takže doktoři o zdraví mém pochybovali, a že možná věc není, abych k zdraví přiveden zase bejti mohl, pravili. Jak se to příměří protrhlo, tak hned zjevně po ulicích se provolalo, aby se proti giaurům a králi vídeňskému na vojnu strojili, že znamenitejch kořistí a zboží si naberou. Tu z Asie, z Anatolie a ze všech císaři turecskému zemi náležejících soldátů se do města přibralo a se vopravdově na vojnu strojili: tu již po houfích a rotách se po městě procházeli i na koních jezdili, a když nás kterýho v okně viděli, že nás stínati chtějí, ukazovali. Orátor pak chtě s gruntem vše, kdo tak bešebichsaborové budou a jak silně vytáhnou, zvěděti, peněz nelitoval, nýbrž na kundšofty nakládal a mnoho tejných rad a předsevzetí jejich přezvěděl. Sám to svou vlastní rukou spisoval a potomně sekretáři do cifer překládati poručil, chtě to, co nejdříveji možné, císaři pánu našemu, aby se tím lépeji vzhotoviti ráčil, v známost uvésti. Ty pak kundšofty byly v kanceláři v domě, v jednom pokoji pod zemí, v bezpečnejm místě schovány, o nichž, co a jaké sou, z nás zádnej, kromě pan orátor a sekretáři, nevěděl. Jen hofmistr někdy ty osoby, který to donášely, vídával.

zpět na obsah Další: O zajetí a žaláři poselství našeho