|
- Vrat. z Mitrovic | - Příhody | - |
Vtom přihodilo se, že náš Ladislaus Mörthen, hofmistr, se pohříchu sodomskýho násilí dopustil. Což když panu orátorovi v jistotě oznámeno bylo, hofmistra na závazek cti a víry, že z pokoje svého do jisté rezolucí orátora vycházeti nebude, jest vzal. A poněvadž Turci zevnitř vrata závorami zamykali, tak zase vnitř zatarasovati kázal, aby oni Turci také k nám, kdyby chtěli, přijíti nemohli. Klíč od vrat pán kuchmistru odevzdal, a aby bez povolení jeho žádnýho do domu ani z domu ven nepouštěl, jest poručil. Vtom ten šelma hofmistr, když se na něj pozor nedalo a einkaufer ranním jitrem z domu na kupování potřeb jíti chtěl a vrátce nebo dvířky se mu odevřely, toť ten šelma hofmistr, strčiv kuchmistrem, ven z domu vyskočil, a že chce Musulmanem bejti a se poturčiti, pověděl. Což ihned čauš to s velikou radostí slyšel, s ním k bašovi šel, kterýž to mu velice schvaloval, a že takového člověka vzácnýho, totiž hofmistra orátotovýho, dostal, se těšil. A hned mu pěkné šaty turecské, červené, punt, tulbant a koně turecskýho pěkného daroval a jej s velikejm komonstvem k obřízce jejich doprovoditi poručil. Což se i stalo, nebo mnoho set rejtarů i soldátů pěších před ním i za ním šlo a jelo s hroznejm křikem a štěstí vinšováním mimo náš dům. Kterýžto veselou tvář na sobě ukazoval a do voken hleděl a koně tumloval. Po obřízce žold anab plat mu nařízen každýho dne čtyřidceti asper, jak nám pravili, a to jest jistě velikej plat u nich. A oženili ho, ač on prvé v Praze z fraucimoru mladé paní z Perštejna manželku, která za hofmistryni sloužila, a syna, čistýho mládence, měl; však to všeckno opustil, nad duší i manželkou se zapomněl a začastý mimo dům chodíval i jezdíval. Pan orátor nad tím se velmi rmoutil, obávaje se, aby on, jakožto všech našich obyčejův křesťanskejch povědomý, nebyl příčinou neštěstí a všeho zlého našeho, jakož jest se pak stalo.
Nebo jednoho času, přišed k Sinan bašovi, pravil, poněvadž jest, dokud křesťanem byl, králi svýmu věren byl, takže nejníčky, když jest musulmanem učiněn, touž věrnost sultánovi i všem baším prokazovati a k rozmnožení panství jejich ničehéhož, ani hrdla litovati ani vynasaditi, že obmeškati nechce; protož že se jemu vidí, poněvadž orátor císařský o všem, co se v Konstantinopoli děje, nýbrž i v radách jejich zavírá, vědomost má a králi svému to tejně v známost, aby se na pozoru měl, uvozuje, protož aby mu velikomocný baša přední osoby ode dvora přidal a jemu toho dovolil, aby mohl kancelář orátora přehledati; tu že on chce takové věci najíti a před baše předestříti, že se tomu podiví, kudy a kterak jest k nim orátor přišel; nebo i přední osoby a officírové nestydí se proti svědomí svému činiti a jemu kundšofty dodávati: a protož věda král vídeňskej o jejich předsevzetí, že se časně k tomu přihotoví a pomoc od říše, která mocná jest, žádati bude a že tak mnoho se, jako kdyby o tom nevěděl, vyříditi moci nebude.
Což když baša sám u sebe povážil, pokudž by tak bylo a vše jejich předsevzetí nepříteli známé bylo, jeho pochválil z takové věrnosti, a aby mohl orátorovu kancelář hledati, k tomu povolil a jemu přední čauše ode dvomezi nimiž jeden Španěl renegát byl a několik Vlachů poturčenejch, přidal s tím poručením, aby se vše bedlivě vyhledalo a na to pozor dalo, aby se témuž šelmě, jemuž Ali beg jméno dali, v ničemž žádná překážka nestala.
Rovně den předtím rozkázal sobě pán ty v cifrách přeložené kundšofty sekretáři (kterej s jinejmi stavu rytířského služebníky panskejmi o peníze a dukáty hrál) přinésti, a když do nich nahlédl, vidělo mu se, že něco vypuštěno jest. Protož poručil ty přípisy z těch tejnejch skrejší přinésti a viděv, že nic chybeno nejni, rozkázal mu je ihned v ta tejná místa schovati. Ale sekretáři byla milejší hra a nepamatuje na svou povinnost a přísahu, kterou Pánu Bohu a J. M. C. učinil, jak do kanceláře všel, do nejbližší almárky je schoval a zase ke hře odešel. A protož žádná rada a opatrnost lidská nemůže překaziti soudu a uložení božímu.
Druhý den velmi ráno přijel týž hofmistr Ali beg asi s padesáti osobami předními k domu a zatloukl na vrata. Jak prvé od nich kuchmistr klíče měl, tak tehdáž jich na štoku v kuchyni nechal a kuchtík, neptaje se žádného, má-li otevříti, jak zatloukli, klíče vzal a jim odevřel, takže nenadále do pokoje panského se přihnali. Tu se jich pán nejprveji i my všickni lekneme: toť ten přední čauš vlasky pánu oznamuje, kterak by vysláni byll s Ali begem, prvnějším hofmistrem jeho, od velikomožného Sinan baše s tím poručením: poněvadž bašete zpráva došla, kterak by všelijaké předsevzetí jejich vyzrazovati, kundšoftýřem bejti a králi vídeňskýmu, co se při portě otomanské děje, v známost uvozovati měl, aby ihned kancelář svou otevříti dal a témuž Ali begovi, aby všeckno přehlednouti mohl, v tom nezbraňoval, že jest jistě přísné poručení bašovo. Načež jim pán zase odpověděl, rozkázav se jim posaditi, sladkýho pití a konfektů přinésti, kterak by to věc nenáležitá bejti chtěla, aby kancelář orátora římského císaře se přehledávati měla, a to že žádnej jinej nevede nežli ten šelma zpronevěřilá jeho služebník a hofmistr předešlej. Jakož pak i tu hned mu vůči domlouval, kterak jest se nad duší, manželkou a dítkami zapomenouti mohl, že jistě od Boha skutečné pokuty neujde. Ale tíž čaušové a Turci, aby mu nedomlouval a jeho s pokojem nechal, poněvadž on jeho služebníkem víceji nejni, nýbrž Musulmanem, jsou pánu pověděli, a aby kancelář se odevřela a oni vůli bašovu naplniti mohli, sou napomínali. Zatím milej sekretář pohrával a pán pro něj poslal, naschvále Turky zdržoval a sladká pití a konfekty nositi dal. A sekretáři vzkázal, schoval-li jest ty věci, o kterýchž on dobře ví (míně ty přípisy). On zase pánu vzkázal, že to dobře opatřeno, aby se nestaral; a sám přišed, pánu návěští dal, že jest to schováno, nebo jistě od něho Pán Bůh všecknu pamět pro hříchy naše odníti ráčil. Když pak čaušové vždy, aby se táž kancelář otevřela, napomínali, tehdy pán poručí sekretáři, aby jim otevřena byla; a sám také s nimi šel a vždy tomu šelmě domlouval, týraje jeho, že znamenité kundšofty najde a z toho veliké milosti u baše anebo sultána že nabude, aby mu jí také něco udělil:' protož aby jen dobře hledal, on že věří Pánu Bohu, poněvadž nejni ničehož, co by podezřelýho bejti mělo, že také nic nenajde, nýbrž on k tomu přivésti chce, pro takovou nepravdivou a lživou zprávu a pro směch, kterej se orátorovi tu činí, ztrestán a na hák vhozen bude. Načež on nic jiného nežli: "Nech mne jen hledati, tu zvíš, že poslední trunk v Slezsku jsi pil." Když se pak táž kancelář odevřela, tu on s velikým strachem, až se třásl, povrchně hledal a některé prosté listy, co nám tovaryši a známí naši psávali z Vídně, našel. Item, když mu truhly odevřeny byly, také nic kromě register příjmů, vydání a tak ledacos jiného, co za nic nestálo, nenašel. A pán vždy se mu posmíval, aby lépeji hledal, až se kundšoftů domaká, a že znamenité věci bašovi přinese a za to darován šibenicí bude, jej tejrati nepřestával.
A když již měli z kanceláře ven jíti, uhlídal u dveří rnáfrku a kázal sobě ji odevříti. Tu teprva sekretář se pamatoval, že ty všeckny nejplatnější věci tu jest nechal, spomenul a na pána pohleděl. Pán, domnívaje se, že ty věci v náležitém místě schovány sou (ani na srdce ho to nevstoupilo, aby týž sekretář tak neopatrnej bejti měl), s smíchem a tejráním: "Tu budou, tu se naleznou !" se smál a jemu, aby almárku odevřel, poručil. Jakž on rukou do almárky sáhl, trefil právě na ty přípisy (bylo toho okolo šesti, sedmi archův) a jak pán je poznal, tak zbledl jako roucha a nemoha se zdržeti, musil na zeď se položiti. A hofmistr, jak na ně pohlédl, vzkřikl: To já chci míti a nic jiného," a s velikou radostí ven kanceláře vyšel. Tu se pánu smích v pláč obrátil. A my nic nevěděli, co jest to vzal; kdybychom byli věděli, byli bychom mu mocí to zase vzali a do ohně hodili, nebo nás ještě jednou tak mnoho jako jich bylo. Ale pán dal hned v rokování s těmi čauši a poslal strejce svého do šrejptiše a v uherských kloboucích dukáty a tolary nositi poručil, a aby mu jen něco vytrhnouti dali, prosil; což by se jistě za peníze bylo stalo, než že ten šelma, když toho ten přední čauš, aby mu to dal, požádal, na krátce toho učiniti nechtěl, nýbrž že jeho štěstí i hrdlo na tom záleží, pravil. Tak pán peníze darmo rozdal.
Když pak ti komisaři odešli, tu pán sobě velice počínal, div že se nezbláznil, sekretáři s pláčem domlouval, kterak on z toho Bohu a císaři pánu našemu odpovídati bude, a naříkal, že mu o jeho hrdlo nic nejni, sám rád že by chtěl umříti, kdyby toliko nás mladých lidí nebylo; a my že se pro zachování hrdel poturčiti musíme a tak na věčné zahynutí příčinou jeho hry že přijdeme; nebo - pravil - že možné nejni, když to Sinan bašovi přednese, abychom ohavné smrti ujíti mohli. Nic nejedl, nic nepil, na loži nespal, nýbrž vždy se s pláčem modlil a každé hodiny, kdy pro nás posláno bude, s strachem očekával.
Týž šelma Ali beg poslal ku pánu, chce-li mu tisíc tolarů širokejch poslati, že mu něco vytrhnouti dopustí. Pán ovšem několik set tolarů poslal, ale on vzav peníze, s nimi k Sinan bašovi šel, a jak on dobře s nimi a upřímně míní, se pochloubal, ukazuje ty peníze, které mu orátor poslal, chtě, aby jemu něco vymazati aneb vytrhnouti dopustil; ale on toho pro žádné dary neb peníze že učiniti nechtěl, nýbrž to, co jest v kanceláři orátora vyhledal, jemu že odevzdává, a jeho, aby se k sultánovi za něho přimluvil a za to nějakou milost jemu učiniti ráčil, jest žádal.
Baše nemeškal pro poturčené Němce renegáty poslati a dal sobě ty přípisy do jazyka turecskýho pčeložiti a poznav, že se to sultánky i mnohejch předních officírův dotejče, jakožto stará liška, nechtě fraucimoru císařskýmu v nemilost upadnouti (neb máteř a žena císaře vším vládly, a co chtěly, to se dálo), toho při sobě zanechal, o tom ne mnoho hlásal, nýbrž sultánovi oznámil, kterak by se v kanceláři posla krále vídeňskýho kundšofty našly, že týž posel, co se kde v městě děje, vše králi prozrazuje a jemu oznamuje: protož co má s tou věcí dále činiti, se dotazoval. Sultán mu orátora i všeckny jeho lidi v moc dal, aby s nimi činil, cokoliv se mu dobře líbí. Tu ihned všeckny profanty, kromě chleba a vody, víceji nedodávali ani einkauferovi co dále kupovati dopouštěli, nýbrž dům, aby z něho žádný neušel, dobře stráží osazen jest. Tak pan orátor očekávaje každé hodiny na sebe i na všecky jeho velikého nebezpečenství, hořem se těžce roznemohl a z lůžka několik časů nescházel. Též čeládka jeho více nežli polovice se rozstonala a velmi jich málo, kteří by dokonalého zdraví požívali, pozůstalo. Tu naše nejlepší lékařství dobré řecké víno bylo, kteréhož do 60 beček bylo. Tím mnozí smutnou chvíli krátili a se obveselovali, jiní pak, nemocní, když hodinka šťastná přijde, očekávali; jakož pak i pan orátor i my nemocní od kněze extremam unctionen sme přijali a Pánu Bohu se poručili.
Když pak již všeckno, co k tak znamenitému polnímu tažení zapotřebné bylo, zhotoveno jest, tu 15. dne měsíce srpna Sinan baša políbiv ruku sultánovi a dostav praporce vrchního a šavle od něho, převelmi slavně, an ho všickni bašové a téměř všeckno město provázelo, ven z města vyjel a tudy mimo náš dům, po levé ruce on, na pěkném koni, a po pravé straně Ferhat baša, jakožto gubernátor města - neb Turci levou stranu za přední mají, že po té straně snáze se k zbrani přijíti může - jel. Bylo se jistě nač podívati, jak nesčísnej počet s ním jel a šel; před ním ti jejich dervislarové, hodzalarové, též přátelé Machometa v zelených puntích jeli; item nazí mniši, držíce jeden druhého za ruce, tak dlouho kolem chodili a Allahu křičeli, až velikou mdlobou na zem padali a ležeti musili, jiní hlasitě mu štěstí vinšovali; jejich kněží papaslarové před ním jdouce, zpívali a knihy odevřené před ním nesli. Provázelo ho a za ním také jelo okolo 24 ič-oglanů, to jest edlknobů sultánovejch, na přepěknejch hlavních koních, sami v zlatohlavích oblečeni; rystunky na koních, třmeních, sedlách, terčích, vše se od zlata a drahého kamení blyštělo, zvláště kopí a šavly: ty byly drahejm kamením vysazovaný. K tomu byl nad míru pěknej a veselej den, takže když slunce na ty pacholata svítilo, velká záře od toho zlata a drahého kamení pocházela. Tak s nevypravitedlným triumfem až za město, kdež on své ležení měl a stany rozbíti dal, ho vyprovodili. Potom se zase navrátili. Nebo Turci, když kdykoliv vyjedou, prvního dne daleko se nevydají, aby - bud že sou nětco zapomněli a se nedostává - tím blížeji jsouce, sobě to spraviti a přivézti dáti mohli.
My pak všickni sme se z toho radovali, že ten náš nejúhlavnější nepřítel z města vyjel, domnívajíce se, že tak zavřeni v domu zůstanem a nic horšího že nás nepotká. Ale zmejleni sme byli. Nebo třetího dne poslal Sinan baše několik předních Turkův ku panu orátorovi, kterej velmi nemocnej ležel, chytře, že pro něho Ferhat baše posílá, aby hned, vezma toliko dva neb tři služebníky, k němu přijel, že by se jakýsi latinské listy našly, aby mu je přečetl. Pán jsa více mrtev nežli živ, prosil; aby ho při bašovi omluvena učinili, že mu nikterakž na ten čas možné nejni na koni jeti; jak bude zdravější, že se rád najíti dáti chce. Ale oni na svém, aby se přistrojiti dal, stáli a naposledy, nechce-li dobrovolně státi, že musí; pro něho že vůz mají, aby nemeškal a k bašovi jak moha se vypravil, mu pověděli. Tu vida orátor, že jináčeji nelze, černý aksamitový uherský šaty na sebe vzal, a poněvadž mu Turci pravili, že asi po hodině zase přijede, na ten vůz, kterej červenej soukennej byl, jak starodávna v městech se užívaly a po řebříčku do nich lezli, vésti se dal a nerozžehnav se s námi, od nás ne Ferhat bašovi do města, ale ven z města k Sinan bašovi dvoumi koňmi vezen jest, nemaje nežli čtvero čeládky s sebou. Tu přijevše do ležení, do stanu ho položili, služebníky do želez vbili a několik jančarů jich vartovalo.
My pak, kteří sme v domě zůstali, nic, kde jest se pán poděl, sme nevěděli, nýbrž asi po dvouch hodinách viděli sme, an se všech stran na tisíce k našemu domu lidu běží, řadem se stavějí, na střechy lezou. Nevěděli sme, co to a jaké divadlo bude, až lidu bylo, že sme ho přehlédnouti nemohli. Nejprve sme se domnívali, že někde v našem domě hoří. Toť po malé chvíli vidíme, že guardie, která obyčejně při popravách se užívá, upřímo k naší hospodě jde. Za ní subaše, rychtářové a přední lidé jedou, po nichž mistři popravní, biřici a kati, kteřížto v rukou řetězy nesli. Tu oči všeho lidu na náš dům obráceny byly. Jak k domu přijeli, tak subaša s koně a jiní Turci ssedali a jančaři nebo guardie s hřmotem a křikem dům náš odevřeli (nebo jsme se toho nenadáli, nýbrž že pán náš zase k nám přijede, se domnívali) a všickni ouprkem, kde koho dostati mohli, po pavlačích vedli, vlíkli a kruh železný na krk vstrčili a řetěz skrze kruh prostrčili. Tak jeden každej co ztřeštěnej semotam, kde věděl a mohl, utíkal. Já pak od několika neděl na červenou sem stonal a na žádný noze státi, nad to pak choditi nemohl. Však nicméně, jak sem viděl, co se s mejmi tovaryši působí, i já sem v lůži nezůstal, nýbrž nejvejš pod hambalky vlezl a od jednoho na druhej skákal; ješto kdybych byl upadl, na sto kusů rozraziti bych se byl musel. Naposledy všecken bez paměti do svýho lůžka zase jsem vlezl, a když již všeckny na řetěze měli, ke mně, kde sem ležel, týž subaša přišel. Nejprve všecko, kdo co mohl, rozebrali a mezi sebou se dělili. Potom řekne jeden: "Toto pachole jest mladý a nemocný, může se vyhojiti a Musulmanem bejti, nechme ho tu, až se zase navrátíme, dáme ho do seraglio, to jest do zámku Ferhat baši." Což já uslyšev, neb sem již něco řeči turecské se naučil a jí rozuměl, vstal sem z lůžka a řeknu, že já s tovaryši svejmi zlý i dobrý trpěti chci a tu že nezůstanu, prose jich pro odplatu boží, aby mne tu nenechávali: A tak jenom v košili, beze všech spodních svrškův, vzav přes košili sukni dlouhou, uherskou, tak dolů, kde oni již ukováni za hrdla byli, veden sem, a jakž dolů přijdu, tak hned padnu a vstáti nemohu. Tu pčijde jeden z katův a dá mě okolo hrdla kruh železný a také řetěz prostrčiti chtěl, ale jeden čauš skřikne na něj, aby tak nechal, že choditi nemohu pro nemoc.
A tak otevřevše vrata, jednoho po druhým vyčítali, neb nás všéckny poznamenaný měli, a každého držel jeden kat za ten železný kruh. A tak subaše zase na koně vsedl a guardie okolo nás počala jíti a lid různo rozháněti. Mně pak, poněvadž sem na žádný noze státi nemohl, přivedli nějakého Turka, jejž oni hamala, totiž fakina jmenují; který všelijaké věci za peníze od moře po městě nosí, na něhož mne jako křístele na to jeho ze třti vycpané sedýlko posadí, kterýžto mne za nimi nesl a já jako pes na hrázi seděl. Vtom pohledí na mne nevelkej mužík, Turek s ryšavou bradou, a těm okolo stojícím hlasem skřikne: "Baka, baka, gertiek senmi but musulman but tjupeki tašnia jerek? Hle, hle, je-li to spravedlivá věc, aby tento pravě věčící toho psa nésti musel?" A přikroče ke mně, praští mne hroznou baňkou, že sem hned nevěděl sám, kterak sem s něho sletěl, a uhodil mne v bok nohou. A byl by mne dýle vyšlapal, kdyby toho náš předešlý Mustaffa jančar neuhlídal a nade mnou se neslitoval. Ten nemoha toho vytrpěti a žalostí na mne se dívati, neb mně všeho dobrého přál, popadne svou hůl a odtrhne mne od něho, laje mu turecsky, proč na nebohýho vězně nemocného bije a svý mužství nade mnou prokázati chce; je-li takovýho hrdinskýho srdce, aby toho nejníčko v Uhřích proti čerstvejm giaurům dokázal, že najde jich dosti, kteří mu se brániti budou; umrlýho giaura, okazuje na mne, že jest snadno bíti a nad ním se potřásati. A když mu druhej zase spurně odpověděl, toť můj milý jančar tou holí přes hlavu jej mlátil, až ho krev polila: a tak on zase s nožem jančara bosti chtěl. V tom téměř vokamžení zasadilo se dlé jančara do sta osob a podlé druhýho také, že již i kamení na se bráti počali a házeti chtěli. Kdyby guardie a subaša se zpátkem spěšně neobrátil a skokem na koni nepřijel a pod hrdlem ztracením, aby pokoj zachovali, jim neporučil, tak by se byla velká různice pro mne stala a my bychom byli nejprvé utržiti všickni musili. Tak milej Mustaffa zdvihne mne a dá dvěma vésti. Ale poněvadž mně pro těžkost a mdlobu možné jíti nebylo, vždy po zdaleku za jinými jsem poklesával. Vtom potkají nás soumaři nesouce od moře ke dvoru dříví na mezcích. Tu čauš jeden přetne ty provazy s dřívím a káže ne na toho mezka posaditi, a jeden kat mne za jednu nohu a druhej za druhou, abych dolů nespadl, drželi. Mý tovaryše na třech řetězích řadem vedli, a já poctivě jen v košili a to velmi zvolna na tom špičatém dřevěným sedle sem za nimi jel: I vedli nás k větší hanbě a posměchu skrze nejlidnější a největší rynky a ulice. A bylo náramně horko, takže velikou žízní zemříti sme mohli: někteří nás litovali, jiní pak zubami skřípěli a jen s námi před se, před se, zvěšet, pravili.
Když pak nás již do vole po městě navodili, tehdy upřímo k Un kapi, to jest k Písecské bráně, kde jest baluk pazar, rybnej trh, vedli. S obojí strany okolo nás, z předu i z zadu nesčísnej počet lidu šlo, neb sou jich tak mnoho prvy na popravu vésti neviděli. Já pak nemocnej, velikou mdlobou, žízní a horkem ztrápenej, k tomu od toho sedla do krve odřenej, nemohl sem se upamatovati, kde již sme. Tu s námi před branou zastavili, nebo pro mnoství lidu, kterej se skrze bránu tlačil, nás vésti nemohli. Tu já se zeptám kněze Jana z Vinoře, kde sme, a on mně zase odpoví, že sme již nedaleko šibenice, abychom se Pánu Bohu poroučeli. Jančaři pak kejmi nám cestu dělali. Jak sem já pak háky na šibenici a na nich dva katy státi s svejmi skřipci a provazy uhlídal, tu nevím nic, kde sem se poděl, nybrž v mdlobách sem byl a o sobě nic nevěděl. Neb sme se jináče nedomnívali aneb nenadáli, poněvadž rovně s jinejmi na popravě týž proces zachovávají, než že nás zvěšejí.
Nežli tovaryši moji potomně rozprávěli, že jak pod šibenici je přivedli, tu že sou ještě asi dva kati nahoru vlezli a subaše že jest k nim promluvil, kterak smrt ohavnou před očima vidíme, protož z veliké lítosti, kterou nad námi má, nám při hlavě sultána, pána svýho, připovídá, chceme-li se poturčiti, že nám hrdlo darováno bude. Ale z milosti boží žádnej toho oumyslu nebyl, nýbrž raději hrdlo ztratiti hotov byl; a také strachem z smrti tak byli vomámeni, že nevěděli, živi-li sou, čili mrtvi.
Když jsme asi čtvrt hodiny pod šibenicí postáli, subaša, aby nás k moři, které tu hned blízko bylo, vedli, poručil. Lid obecný, poněvadž nás na háky nezvěšeli, jináčeji se nedomníval, nežli že nás v moři ztopí; protož, co živo, k moři běželo, na šífy a lodi sedalo, aby se tím lépeji podívati mohli. Jak pak nás k břehu mořskému přivedli, do jednoho šífu, na kterým z Evropy do Asie velbloudy a mezky převožují, téměř po hlavě strčili a nám velmi láli, takže nebozí jeden druhému na těch řetězích hrdla strhati mohli. Já pak přišed zase k sobě, a že mne pán Bůh od takové hrozné smrti ohavné vysvoboditi ráčil, srdečně poděkovav, poněvadž mně možná nebylo a s toho mezka dolů ssednouti a bál sem se, aby mne s něho dolů nestrhli a jako tovaryše mé do šífu neshodili, na vše strany sem se žalostivě ohlídal. Toť uhlídám jednoho známého Turka, prosím ho: "Benum džanum alahi senenser jardym ejle banga, to jest: Má duše, pro Bůh tě prosím, pomoz mi." Což on mne s toho koně až do šífu ssadil, ač na něj jiní škaredě hleděli a jemu láli, však on nic nedbal, nýbrž mně pomoh, "Allah kurtulur seni, Bůh tě vysvoboď," řekl a odešel.
Odstrčivše nás od břehu, přední rychtář a jeho tovaryši s námi na šífu se plavili a my se jináč nedomnívali, nežli že nás ztopí anebo na Černý moře do té přehrozné, tmavé Černé věže povezou, neb sou s námi se tam nahoru zatočili. Tu nás opět napomínali, chceme-li se poturčiti, že již poslední hodina naše jest, poněvadž nás všeckny ztopiti z poručení Sinan baši mají: abychom svý mladosti politovali, že z nás chtějí dvořanů císařskejch, spahův a jančarův nadělati, dobrou službu naříditi, pěkné šaty a koně darovati. Ale my se oustavně Pánu Bohu modlili a jemu se poroučeli, a jak se koliv jeho milosti líbí, aby se s námi dálo, na tom se ustanovili; neb sme toho všeho hříchy našimi zasloužili. Divákův sme okolo sebe na tisíce měli, kde jen kterej šíf, karamusa, kaik nebo lodička byla, vše plno od obojího pohlaví lidu chtícího se, jak nás topiti budou, dívati; nebo také kati a popravčí s tím kadim na šífu, kde sme se plavili, byli. Když pak naši stálost viděli, že se žádnej poturčiti nechce, pohrůžky nám činili, a že nás do takového vězení dají, že bychom sobě raději mrtvi nežli živi bejti vinšovali, hrozili.
Do vole se s námi naprojíždějíce, obrátili se k arsenálu císařskému, kde on několik set šífů všelijakejch mívá; a sou hned obzvláštní sklepové k tomu udělaní, že se galery i jiné všelijaké potřeby válečné schovávají. Tu nás zase z šífu vysadili a do velikého, čtverhranného stavení, kteréž velikejmi a několik sáhů zvýši zdmi mnoho honův obezděné bylo. Tu v bráně seděl kihaja bašův a kvardian baše, nejvyšší nad strážnejmi, nebo v té veliké vohradě jest jiné troje stavení čtverhranatý, pro vězně, do něhož toliko shůry světlo jde, po stranách žádnejch voken nemá.
V předním stavení sou všeckno vězňové z rozličného národu, mistři, kteří galery a jiné rozličné věci stavěti umějí, sou všelijací řemesníci, tesaři, truhláři, kováři, provazníci, tkalci, kteří plachty tkají, zámečníci, bečváři a summou všeckno mistři, kteří každého dne do jistejch verštatův vedeni bejvají; a ti se nejlépeji mají, nebo ti leccos přiukradnouti a prodati potají a sobě něco jísti koupiti mohou. Když pilně dělají, také jim někdy v pátek nějaká kaše se dává. Ti mají také naději k vysvobozenf větší nežli jiní, nebo když nějaké pěkné dílo, bud galeru, galion neb jinej šíf mistrovsky a oupravně udělají a to dílo se bašovi, kterej na moři vládne, líbí, tehdy předním mistrům tu milost učiní: když mu, že se do desíti let víc neb míň z Turek hnouti nechtějí, nýbrž že věrně do toho času pracovati a dělati chtějí, připovědí a za sebe rukojmě postaví, tehdy je svobodné propustí. Již potomně se tu oženiti, vosaditi nebo do vlasti své vrátiti se mohou, jakkoliv se jim líbí. Když pak se kdo platiti nebo vysloužiti chce, tehdy musí za sebe jiné křesťanské vězně, poněvadž Turek žádnej za křesťana neslíbí, deset nebo dvanáct v rukojemství postaviti. Totiž, jestliže by v tom čase, dříve nežli by se vysloužil, utekl anebo vězeň, kterej se šacuje, na jistý den šacunku přinesl, a nemůže-li šacunku shledati, sám osobně se postavil, tehdy ti jeho rukojmové aby propadli, jeden ko aby se mu vyloupilo, druhýmu ucho uřezalo, třetímu nos, palce u rukou, prsty u nohou zutínaly, zuby po jedné neb druhé straně aby se mu vytrhaly, tolik set ran na břicho, lejtky, paty aby vydržel. Což když ten jistej vězeň takový rukojmě dostane (ale zřídka kdo slíbí), teprv do křesťanstva pouštěn bejvá, a nedostaví-li se aneb šacunk nepřinese-li, již trpěti vedlé uvolení svého usejí. Za mýho času viděl sem jednoho Uhra zajatého tom vězení, který se za přítele svého v rukojemství postavil, a ten rukojmě, dostav se do křesťanstva, jako šelma nad dobrodincem svým se zapomenul a nevrátil se. Pročež týž nebohý rukojmě dvoje pouta, svá a toho, za kterého slíbil, asi dvě létě nositi, jedno ucho, čtyry přední zuby, oba palce u rukou, všeckny prsty u noh ztratiti musel a k tomu přehrozně každej pátek kyjmi bit bejval, až nebožtík Palffy, když o tom zvěděl, toho jistého Uhra, kterej z Turek přišel, stíti a hlavu jeho i šacunk do Turek dodati poručil. Ale již bylo zmeškáno: tento přenešťastnej člověk již o svý zdraví přišel a nejvíce palců a rukou a noh s pláčem litoval, a že s zbraní zacházeti nemůže, do smrti své naříkal. Byl takto čistá, spanilá osoba, a kdyby ho byl nezavedl týž šelma, také se šacovati a nad Turky mstíti chtěl. Ti pak vězňové, kteří sou kněží, písaři, žáci, měšťané neb páni, kteří se žádnému řemeslu neučili, nejbídnější sou a za nic jich sobě neváží.
Druhé vězení jest pro obecní vězně, kteří žádného řemesla neumějí: těch bylo tehdáž okolo sedmi set osob z rozličnejch národův, který pod nebem sou. Ti se mají nejhůře, nebo z jara na galery k veslům bráváni a ve dne i v noci za nohu i za ruce ukováni bejvají. Když se pak navrátí, tehdý kamení, mramor lámati, příkopy dělati, k stavením potřeby nositi a summou, co komu zapotřebí jest, tito jako nádeníci se užívají a nic jiného z rok do roku za stravu, kromě dva bochníky chleba za den a voda, se jim nedává. Perou je, bijí jako hovada Turci pro ledajakous špatnou věc. Ti ve dne ani v noci žádného pokoje nemají, jak kdo a kdy je k dílu potřebuje, jíti musejí.
Třetí stavení jest špitál, v němž nemocní vězňové leží a staří, již věkem sešlí, tam zůstávají. Těm se mimo chléb také čurba (polívka) a nějaká kaša dává. A říkají tomu vězení carcere di Sancto Paulo. Dokud sou nemocní, dotud se jim pohodlí činí, a když se pozdraví, zase, co obmeškali, prací svou vynahraditi musejí. Když pak umrou, vězňům zakopati neb do moře je hoditi dají.
Tu nás tehdy do té vohrady přivedli a kadi cedulku aneb poručení od Ferhat baši kvardian bašovi dali, jak s námi zacházeti mají. Tak ti šerganti kruhy a řetězy s hrdla sundavše a přiskočivše dva neb tři, podrazili každému nohy, že na zem padl. Tak my opět nebozí s velikým strachem sme očekávali, zdali nás kyji bíti budou. Ale děkuje Bohu, nestalo se tehdáž. Nebo přišli cikánští kováři a ti tomu, kterej na zemi ležel, železnej kruh okolo nohy dali a řetěz protáhli, na kovadlině zanejtovali a druhýho tovaryše na týž řetěz také za nohu ukovali. Když jsme viděli, že nic jiný ho s námi nedělají, každý se dal k tomu tovaryši, kterej se mu nejlépe líbil, ukovati; a jak je ukovali, do toho obecního vězení jim jíti kázali. Když pak již všickni tak ukováni byli, kromě já a apatykář, malej mužíček, také nemocnej, a my oba pro mdlobu na zemi jsme leželi, tu mne k němu (ač sem dosti prosil, že oba sme nemocní a choditi nemůžeme) přece ukovali, an možná nebylo mně ten řetěz uzdvihnouti. Když pak nám do vězení kázali, já vstav, trantýrem sem zase na zem upadl a vstáti nemohl. A tak jeden Turek udeřil mne hůlkou přes záda, abych vstal, a apatykáře několikráte. Když pak opravdově naši nemožnost viděli, poručil kvardian baša jednomu Turku řetěz námi nésti a dvoum nás vésti až do vězení. Tu sem blízko vrat, neb sem dále jíti nemohl, s tím svejm nemocnejm se posadil a na tom místě, dokad sme v tom vězení byli, svůj lozument měl.
Bylo tehdáž málo vězňův, neb na galerách veslem táhli, ale jich každej čas očekávali. Ale tak nechali po sobě vězňové mnoho nečistoty, kusů houní a hadrů, kteréžto vzavše, pod hlavu místo polštáře sme sobě podložili. Ale žádnej smrtedlnej člověk, kdo nezkusí, nerěří, jakej nocleh u vězení jest; nebo ať o blechách, vších, stinkách mlčím, sou tam nějací černí brouci jako velicí mravenci: ti kdekoliv ukousnou, hned krev vyskočí tělo oteče tak, že po všem všudy těle, kde by mohl špendlíkem tknouti, místa zdravého nebylo, jak po životě, tak na hlavě i v tváři; k tomu to zateklo, rovně jako když tam děti neštovice mají a stoní. Nám pak, rozkošnejm takovejm noclehům nezvyklejm, přenáramně těžko přivyknouti bylo, nebo ač sme se do naha slíkli, však nic platno nebylo, nýbrž i ty mouchy štípaly, poněvadž tam velkej puch, smrad a horko bylo. Jistě sem mohl smyslů pozbýti, a nad to nade všeckno strhla mi se ouplavice neb červená nemoc, takže žádné čtvrt hodiny na místě zůstati sem nemohl. Však přece již naposledy kůže tak se na těle oštípala, že víceji vší ani stinek štípání se necítilo; kromě těch šelemskejch brouků štípání obvyknouti možné nebylo. Tak já ztrápenej a nejvejš zbídněnej žádal sem sobě umříti, poněvadž můj tovaryš choditi a toho řetězu nositi nemohl. Tu, kde se sedělo, nečistiti a v tom smradu odpočinouti sme museli. Ten den dali každýmu dva bochníky chleba a vody, ale já ani druhej den sem nic jísti ani píti nechtěl a nemohl, nýbrž Boha prosil, aby mne skrze smrt z té bídy vytrhnouti ráčil.
Druhej den k večeru přijde sám několikej kvardian baše do našeho vězení a viděv mne tak nahého v těch neřestech ležeti, slitovalo se mu mne, a já viděv toho, sukni svou na sebe vrhnu, nebo žádnej ze všech mejch tovaryšův méněji od šatův z domu nevzal jako já. Jiní ve všech šatech vzati byli a já z lůžka v košili. Tak já, jak moha, políbím mu nohu pro Boha prose, aby se nade mnou slitoval, a možná-li jest, z toho řetězu, až bych zdráv byl, propustil. Řekl: "Olmas, olmas, giaur: Nemůž bejti, nemůž býti, pohane"; nežli chci-li k některýmu jinýmu zdravýmu a silnějšímu přikován bejti, že k tomu povolí. Tak já nevěda k komu jinýmu, pohledím na kněze, svýho krajana, a řeknu, aby mne k papasovi (neb tak se kněží jmenují) ukovati dal. Papas, maje zdravýho tovaryše, na mne se hněval; škaredě hleděl, však předce se ke mně na řetěz přibíti dáti musel. Tu potomně, když má nemoc poručila, se mnou choditi a řetěz nositi musil. Ponejprv byl trpělivej, jednou, druhý, třetí mlčel, když pak mu to často s velikou obtížností bylo, počal láti, šelmovati, hromskejch, ufákanejch potvor mně nadávaje, že sám čert z horoucího pekla mne k němu ukoval a že se mnou jíti nechce, pravil. Já mu zase jakožto duchovnímu trpělivost předkládal, že má jinejm za příklad bejti; poněvadž na mne Pán Bůh to dopustil, že smutnej, zarmoucenej člověk co tomu říci nevím, že bych raději neb chutně zdráv byl, aneb umřel. Tak když sem ho předce pobízeti nepřestával, mnohdykrát hněvem udeřil mne nohou, že sem kozelcem letěl, a předce naposledy jíti musel, ale div se hněvy nerozpukl. A nemoha toho déle snášeti, ten řetěz hněvy do všech nečistot vhodil, plakal, naříkal, že skrze mne o zdraví přijde. Ale musel potom tak i ušpiněnej řetěz nésti a já vodou zase jej očišťovati.
Trvala ta má nemoc několik neděl a jistě že bych nebohýho kněze byl o hrdlo připravil, neb již také tak vyzáblej a zbídněnej byl, že se potácel, poněvadž za stravu kromě chleba jiného nic nedávali a se mnou ve dne ani v noci žádného pokoje a odpočinutí jest neměl. Tak já s zkroušeným srdcem s pláčem Boha prosím, aby se ráčil nad mou velikou a již nesnesitedlnou bídou slitovati, nebo mne pozdraviti, anebo s tohoto světa pojíti, jakákoliv jest v tom vůle svatá. Což i jiní tovaryši moji také vidouce mne již na počepí, snažně se za mne Bohu modlili. Uslyšel je i mne milej Bůh, takže mně ta nemoc přestane a již něco jísti počínám, nebo nadrobě do vody bochníček chleba, kaši z toho jsem uvařil a jedl. Když pak sem již se domníval, že má vyhraná jest, toť můj milej kněz na nápodobnou nemoc se roznemůže. Nebo já již žádnejch vší ani broučkův necítil, tak libě na holé zemi spal po té nemoci a odpočíval jako na nejlepším ustlaným loži a nebylo potřebí žádnejch lahůdek pro sen užívati. Vtom kněz mne zbudí, abych s ním šel a řetěz pomohl nésti. Šel jsem jednou, deset i dvacetikráte, potom již mi se stesklo. Trápil-li jsem já ho dosti, on mne ještě hůře, takže sem mu zase hromskejch popů ufákanejch nadával, a že sem já tak často neběhal, se s ním hadroval. Ale naposledy oba dva bychom toho byli snášeti nemohli, nýbrž za to hrdlo dáti musili.
Vtom přijdou zase z galer všickni vězňové a slyševše, že máme kněze mezi sebou, velmi uctivě se k němu měli a vidouce ho tak nemocí ztrápenýho, kvardian bašovi supplikací mistři z vězení de la Maëstranza řečeného všickni podali, a aby kněz z řetězu propuštěn byl, až by se zhojil, prosili, že za něj připověděti chtějí, že nikam neuteče. Což na jejich žádost jest tak učinil a vybiv ho z řetězu, mně jej na vobě nohy ukovali a já dvakráte raději sám nežli s tovaryšem jej nosil. Když sem pak zase z milosti Boží bez všelijakého líkařství se pozáravil a žaludek mi zdráv byl, dva bochníky chleba mi nepostačily. Od jinejch vězňův sem se vázati punčoch, rukavic, klobouků turecskejch naučil: tak mně Pán Bůh v tom řemesle žehnati ráčil, že sem sobě častokrát peníze vydělal a za to mouky na kaši, oleje, octa, olivů, salátů a chleba nakoupil. Zatím se můj kněz také zhojil a zase mně se na řetěz za tovaryše dostal. On pak tkáti nebo vázati neuměl, nežli co sem tak vydělal, tím se se mnou živil. Až opět všickni vězňové před kvardiana baše předstoupivše, aby jim náboženství jejich v svátky přede dnem, prv nežli by na roboty šli, provozovati dovolil, poníženě žádali. Tu jim také toho neodepřel. I byl před lety udělán v obecním vězení oltář, okolo něho mříže, a byl týž oltář od řádnýho biskupa posvěcen. Tu měli svůj stříbrnej kalich, patenu, mešní roucha a každej svátek velikej apoštolský mše se svatá sloužila. Kněze z řetězu zatím vybili a já s řetězem jsem mu ministroval a epištolu zpíval a potomně sem pacem všem vězňům líbati dal, kteřížto vedlé možnosti a chudoby své almužnu svatou složili knězi dali, takže vždy některej krejcar na stravu byl a snáze jsme se živiti mohli. Jehož po mši zase na řetěz ukovali.
Jednoho času v svátek po mši pozval kněze a mne jen vězeň křestanský, mistr tesař, na dobrýho, mourovatýho kocoura, nebo jej byl krmil a říkal mu Marko, kterýho sem svýma očima viděl, když jej zařezával: byl velkej tučnej vykrmenej kocour. Ale když kněz jíti nechtěl, poslal nám vejsluhu z druhého vězení do našeho, přední plece, jež sem také jedl. Jest maso bílé, dosti chutné, nápodobné co králíkův maso, a dobře sem ho i zažil, neb hlad jest vejborný kuchař, nic sobě zoškliviti nedá. Kdybych jen takovejch kocourů dosti byl měl, nic by mne byli nemrzeli.
Toho času poslal Cigala baša, aby někteří starší vězni z našeho vězení do seraglio jeho fraucimoru posláni byli, kteří by tam nějaké pobořené stavení rumovali a vyklidili. Nebo Turci majíce každej, obzvláštně možnější, víceji nežli jednu ženu, žádnýmu z Turků do jejich fraucimoru jíti, nadto s nimi mluviti nedopouštějí; ale před vězni zbídněnejmi a zchuravělejmi se ne šetří, nýbrž s nimi žertovati a blázniti a jim se posmívati nebrání, nedomnívajíce se nikterakž Turci, aby jejich pěkné ženy s tak vosmahlejmi a zhubenejmi křesťany milovnou známost učiniti měly. Ale láska nemá vočí. Nebo mezi jinejmi vězni jeden Němec jménem Mates Saller, aby v tom fraucimorském zámku vyklízel, poslán byl. Ten byv tam asi dvě neděle, s fraucimorem bašovým se seznámil a spatřiv jejich všeckny skrejše, v noci jednu almaru vylámal a tři pásy velmi pěkné, drahým kamením vysazovaný, který tam v Turcích nosí (a každej pás na deset tisíc dukátů šacován byl) a dva koflíčky ukradl a do vězení tejně, an žádnej nic o tom nevěděl, přinesl. A jsa nesmírnou radostí naplněn, mysle se šacovati a vyplatiti, neopatrně ty pásy zřezal, kamení drahé od diamantů, rubínů, smaragdů, turkusů a jiné přepěkné sloupal a tu, kde líhával, do země ve džbánu zakopal. Ale nepřálo mu toho štěstí, nebo musel se někdo z vězňův, když to zakopával, dívati, a když on odešel, to ukrásti, nebo s pláčem toho hledal, a co jest ztratil, nám se svěřil. Malej koflíček nějakýmu Turku, když na robotu šel, prodal a tím se prozradil. Nebo po některém dni takovej koflíček byl poznán a onen Turek, od koho by ho dostal, tázán. Když pak on, že by jej od jednoho vězně koupil, oznámil a jim toho vězně jmenoval i okázal, přišel kihaja nebo hofmistr bašův s mnohejmi Turky okolo 40 osob a kázal toho vězně Matesa vyvolati. Kterýžto Mates jináčeji se nedomníval, nežli že jej voběsí, protož umínil hrdinsky umříti a pamět po sobě zanechati. Vzal tehdy do rukávu tejně dlouhej nůž, a když před kihaju přišel, tázán jsa, kde má ty pásy, on, jak mu se dalo, oznámil, že jest je zakopal a někdo mu to ukradl, kázal jej Turek vzíti. Ale on nenadále s tím nožem k témuž hofmistru přiskočil a do něj jej vraziti chtěl, ale bylo mu od množství Turkův překaženo. Tak teprv kihaja na Turky, aby jej vzali, skřikl. A on utíkal a věda, že utéci nemůže, statečně se tím nožem bránil a několik Turků ranil, až naposledy kamením jej uházeli a vzavše, po zemi šmejkali až k hofmistru. Tu on mu nebohýmu tisíc ran kyjmi dáti poručil, takže všecken co žába nebo měchejř otekl a nebylo znáti, živ-li jest, čili mrtev. Však jej vězňové vzali, po hrdlo do hnoje zakopali a do třetího dne tak ležeti nechali. Potom tak jako moucha pomalu okřál a neumřel, nýbrž bledej co roucha vždyckny zůstával a břicho oteklé měl. Věc k víře nepodobná, ale pravdivá, aby člověk tak mnoho vytrpěti měl.
Vtom přišly noviny, kterak by naši v Uhřích slavné vítězství nad Turkem obdrželi a mnoho tisíc Turků pobili. Tu sme opět v velikým strachu byli, nebo na nás škaredě hleděli, zuby skřípěli, a že nás na háky zvěšeti dají, hrozili. A přišed k vězení kihaja, to jest hofmistr císařský, nás všeckny ven vyvolati dal, že nám nos a uši obřeží, pravil, protože naši přátelé, bratří a strejcové tak noho Musulmanův pobili. My se, jak mohli, že tím nni nejsme, vymlouvali. Jak ten odešel, přišli jiní a důvěrnosti nám oznámili, velice se kleli, že konečně im nosy a uši uřezati mají. Tu my již smutní, zarmoucení nevěděli sme, co strachem činiti, nýbrž svejch nosů a uší srdečně sme oplakávali a se přísahou vespolek zavázali, jestliže nám to učiní a nám se Pán Bůh do křesťanstva navrátiti popřeje, že do naší smrti proti Turkům válčiti, a kterýho zase dostanem, nos a uši uřezati chceme i jiné k tomu napomínati budeme.
Toť přijde k večeru kvardian baše a nás všeckny, aby1om ven šli, vyvolati dá. Ten měl dva barvíře s sebou a poručil se nám všem na zem posaditi. A tu my vyplaáni souce, jináčeji sme se nedomnívali, nežli že již se tak, jak nám pravili, stane. Žádnej nechtěl první bejti se posaditi, až karváčem k tomu přinuceni byli. Tu může každej znáti, jak nám okolo srdce bylo: všickni bledli co roucha. Barvíři přistoupivše a nás tak strašlivé bledé vidouce, srdečně se smáli, ale nám jináčeji okolo srdce bylo. Tak oni všechněm hlavu místo uší břitvou holili i brady, neb někteří obdýlný měli, a nasmávše se nám do vole, do vězení zase jíti kázali. Když nás pak trach pominul a my tak jeden na druhého, jaké telecí hlavy máme a všeckno bez brady sme, hleděli, nemohli me se od smíchu zdržeti, neb sotva jeden druhýho poznati mohl. Aniž sme jim co od pucování zaplatili, nýbrž nám darmo dosti strachu nahnali. Dávali nám potomně jistou toho zprávu, kterak největší vizír konečně poručil nám uši a nos uřezati, chtě nás tak do křesťanstva propustiti, ale že jich mufti proti tomu byl. Pravil, poněvadž sme proti nim neválčili, nýbrž v poselství byli a ničímž vinni nejsme, že by hřích byl nás tak bez viny zohaviti. Nemoha se pak nad námi jináčeji pomstíti, tak nám břitvou hlavy a brady oholiti poručil a druhej den všeckny na galery mezi jiný vězně k veslům ukovati.
Byl na té galeře Achmet reis, to jest hejtman Achmet, kterej na ní vládl a rozkazoval, renegát a přirozenej Vlach. Ten nás na galeru přijav, všeckny ukovati poručil. Byla pak galera dosti velká, po pěti vězních na jedné bance aneb lavici, kteří jedno veslo společně táhli. K víře věc nepodobná, jaká to bída jest na galerách táhnouti: žádný dílo nemůž na světě těžší bejti. Nebo ukovají jednoho každýho vězně za jednu nohu na řetěz dolů pod stolici, aby však volně na tu banku vstoupiti a veslem táhnouti mohl. Když pak táhnou, tehdy pro veliké horko jináčeji nelze nežli nazí beze všech svrškův táhnouti, nemajíce na svém těle nic jiného kromě katě aneb kalihoty plátěný. K tomu když se z ouzkýho moře na široký vyjede skrze Dardanelly, dva zámky tu každému vězni dají na ruce také manipoly neb železný orumpanty, aby se Turkům nezprotivili a brániti nemohli.Tak za ruce i za nohy ukovaní vězňové celej den i noc někdy, když větru není, táhnouti musejí, že kůže na těle nejináč nežli jako vopáleného vepře vosmahne a horkem se zpuká; k tomu pot oči zalívá a přes všeckno tělo svlažuje. Z toho přeukrutná bolest přichází nezvyklejm, hedbávnejm rukám, na nichž se od vesel puchejře co pryskejře nadělají. Avšak přece táhnouti musí; nebo když comito, správce galery, kterýho, že sobě drobet oblevuje, spatří, tak obnaženého bud karváčem nebo mokrejm provazem bije, mlátí, že po všem těle klobás krvavejch nadělá. Však musíš mlčeti, na něj se nevohlídati ani ouve říkati, ob hned máš dvojnásobný rány. "Pregidi anaseni sigligum irlasem? Co, pse, broukáš, odmlouváš a se hněváš?
Jakož se také jednomu z našeho tovaryšstva, Rakušanovi, staw rytířského, přihodilo: když jej karváčem přes pahej hřbet udeřil, tehdy dvakráte nebo třikráte: "Ouvej, pro Pána Boha, nebí!" skřikl a Turek, nerozuměje německy, domníval se, že mu laje, a nebohýho starce hrozně zbil a ztloukl, že se trpělivosti s jinejmi učiti musil. Bože z vysokého nebe, nemůže člověk vypraviti, jaká jest to bída, jak ztrápenej život lidskej tak mnoho snésti a vytrpěti může. Nejni možná, aby které hovado tak mnoho snášeti a vytrpěti mohlo. Nebo jedno nesmírnejm horkem přes celej den (poněvadž k vejchodu slunce mnohem horčeji jest nežli v těchto našich západních krajinách) netoliko se člověk píci, ale smažiti musí, druhé veslem táhne, že kosti i všeckny žíly praštějí, třetí k tomu každého vokamžení na sebe karváče nebo vomočeného provazu očekávati musí. A k tomu ledajakejs kluk turecský, pachole ničemný, sobě kratochvíl učiní a pořád vod jedný lavice k druhý vězně bíti a jim se posmívati bude: avšak se žádný neprotiv, mlč, a můžeš-li k tomu přijíti, ještě mu ruku nebo nohu polib, aby se na tě nehněval. Ktomu za stravu se nic jiného nedává, nežli dva bochníčky chleba aneb piškoty, kromě když se k kterému ostrovu, kde křesťané bydlí, připluje, tu sobě trunk vína vyprositi, někdy kaše nebo polívky, aneb má-li peníze, koupiti může. Jakož pak když sme stáli někdy den, dva, tři v portu a odpočívali, tu každej z nás řemeslu se naučil; rukavičky, punčošky z bavlny sme tkali, to prodávali a někdy za to sobě jísti aneb nějakého vaření nakoupili a sami na galeře kuchařili. Ktomu tak těsně na jedné lavici nás pět (jako na všech jinejch) ukováno bylo a od vší, stinek hojnost nad hojnost sme měli. Ale již kůže a těla byly okousaná a sluncem vyprahlé a usmažená, že toho málo cítiti bylo, neb sme se leč v noci do košil neobláčeli a také po dvouch modrejch košilích a rudé sukni jinejch svrškův nebylo. Nýbrž přebídnej a žalostivej, nad smrt horší život na těch galerách sme vésti museli.
Tak i v tom trápení někdy trunček vína (tam řecké víno nejlepší roste, říkají v jednom ostrovu a la Marmora, kde mramor lámí) nás obveseloval a posilňoval; k tomu dobrej, valašskej sejr, kterej z valaský a multanský země do Konstantinopole přivožovali a jej prodávali. Skládají jej pak Valaši tímto způsobem: Vezmou kůži čerstvou zabitého hrubého kozla, udělají z ní pytlík, jako by dudy byly, syrovejm ven a chlupatejm vnitř obrátí, do kteréhožto pytlíku tvaroh vecpají, potomně zašijí a ten tvaroh, až se zkazí, nechají, že se s těmi chlupy čistě smíchá; tak jej potomně na prodej vozí. Toho tehdy dobrého sejra nás v tovarystvu šest, co jsme tak řemeslem vydělali, prodavše, jeden pytlík koupili. Jistě nám velmi vděk přišel a nám tak libě šmakoval - tehdáž lépeji, nežli nejníčko marcipány - nebo sme sobě z něho polívku udělali, plesnivého chleba nebo piškotů nadrobili a s znamenitou chutí pojedli, na to nic, že chlupy s sejrem byly, se neohlídali. Ach kolikrát, kolikrát sem na to spomínal, kterak v čechách líhavejm psům polívku z pěkného, dobrého sejra vařiti dají, chleba nadrobí a jim jísti dávají. Já pak bídnej s tak mizernejm, chlupatejm sejrem, plesnivejmi piškotami za vděk přijíti a hlad zahnati musím. Vinšoval sem sobě, abych jedním tovaryšem těch líhavejch psův v stravě bejti mohl, ale Propter peccata veniunt adversa, pro hříchy naše milý Bůh hodně a spravedlivě na nás to dopustiti ráčil. Nebo sme prvé, souce v svobodě v Konstantinopoli, jinejm vězňům, aby tak jejich život bídnej a zarmoucenej bejti měl, věřiti nechtěli, až sme sami to zkusiti a zažíti musili. A posavad člověk rozkošnej chudýmu, nuznýmu, jak mu okolo srdce jest, věřiti nechce a lítosti žádný nad ním neprokáže. Byť takový jen dvě neděle na galerách pobyl, ach, co by potomně jinejm snadno uvěřil.
Bylo také mezi naším tovaryšstvem rozmazanejch několik Rakušanů, kteří od přirození žádnýho sejra nejídali, a když jim prvé, ještě v svobodě, kdo nůž neb chlíb sejrem namazal, divně sobě počínali a všeckno ven, co jedli a pili, vyvrci musili. Když pak nebozí se na galeru dostali a nic jiného nežli chléb za stravu neměli, nýbrž i valaský, chutný, chlupatý sejry jiné vězně kupovati viděli, ponejprv, nežli by tak nechutnou věc jedli, že by radče hladem zemřeli, pravili. Ale velmi se jim chut a appetit změnil. Nebo viděvše nás polívku z něho tak vochotně s dobrou chutí jísti - a voni hladem sotva očima blyštěli - nás, abychom jim té stravy koštovati dali, prosili. Což když se stalo a oni jí koštovali, netoliko polívku z sejra, ale ten chlupatej pytlík i s sejrem by byli srdečně rádi snědli, kdyby se ho mohlo jenom bylo vždyckny dostati. A tak žaludek jest velmi dobrej kuchař, zvláště hladovitýmu; všeckno zažívá, všemu obvykne, by dosti na pohledění se krmě nechutná zdála, však když se jísti chce, nic nezavrže, všeho zažije a mistr nouze člověka všemu naučí.
Jednoho také času přinesl jeden Turek vobvařenejch, skopovejch hlav pytel na prodej mezi nás, od kterýhožto ty hlavy sme pokoupili. Když již s galery dolů jíti měl, potká se s ním náš reis aneb kapitán, a kdo by mu dovolil, aby on na galeru vešel a bez jeho vůle vězňům hlavy prodávati směl, se tázal. Tu mu týž Turek něco spurnýho odpověděl a náš kapitán jej potý udeřil. Tuť ten Turek zase na galeru vběhne, kapitán za ním, jej chytí, však ten se mu přece vytrhne a utíká. Toť na nás kapitán, abysme ho chytili, zkřikne. Ale týž šelma k našemu velikému neštěstí jako vzteklej ďábel skrze nás proskočí a uteče. Z čehož se týž reis tak prudce, proč sme ho nelapili, rozhněval, že ihned před svejma vočima, počna od první lavice po vobouch stranách galery až do poslední, karváčem každýmu přes nahej hřbet po šesti ranách dáti poručí. A tak pro toho lehkomyslnýho šelmu přes tři sta nebohejch křesťanův vězňův vytrpěti muselo. Byť nám byl po druhý na galeru přišel, byli bychom ho tak pomilovali, že by se nám byl po kousku nedostal. Já pak outlej sa, toho sem dlouhej čas zažíti musel i někteří jiní; nebo klobásy krvavé naskočily, k tomu nejhorčejší čas bylo; po hodině sme táhnouti a od ostrova jeti museli, kůže se zpukala, pot bolest zahříval, svědělo, kousalo, že sem se zblázniti mohl. Však předce mně milý Bůh opět to dáti ráčil, že sem milosti u jednoho Turka dostal, který mně kus masti dal, abych se namazal. Avšak předce bez bolesti bejti nemohlo. Viděl sem, že se to mně samýmu nestalo, ale i jinejm; poodtušil jsem sobě: Solatium est miseris socios habere paenarum. Tak na tý galeře do vůle Boží sme zůstati museli.
Toho času bylo v Černé věži i 6 předních vězňův, čtyči Uhři, jeden Němec, ostatek všeckno Vlaši a dva Řekové, znamenití mořští zloději nebo piráté, kteříž veliké škody turecskejm kupcům činili. Někteří z týchž vězňův čtrnáct, 15 i 16 let již v té věži seděli a dokonce o vyjití z ní pochybovali a žádné naděje neměli. Ti Řekové byli čistý hrdiny a stateční muži, již po třetí od Turkův zajatí. Dvakráte se z vězení dobyli a po třetí skožto do věčného žaláře do Černé věže dáni, v nížto již tři léta seděli a na to dnem, nocí (neb byli velmi chytří), kterak by ještě po třetí ujíti mohli, myslili. Že pak žádnému člověku se k nim choditi nedopouštělo a velmi dobře strážnými opatřeni byli, rozstonal se ten jeden Řek a maje některej peníz, nejvyššímu agovi na tý pevnosti jej poslal, pravě, že mu jej daruje, toliko pro Bůh ie prosí, aby mu trunček vína aneb pálenýho některému křesťanu přinésti dovolil. Což když s velikou těžkostí povoleno bylo a on příležitost dostal, že mu jeden Řek ho flašku přinesl a s ním promluvil, toho křesťana namluvil, že maličkou cedulku, kterouž tajně napsal, jednomu příteli jeho tu nedaleko do ostrovu jednoho dodati připověděl. Toť po některé neděli, jakž ti Řekové míti chtěli, přinesli agovi nějací neznámí řečtí sedláci dobrého skopce, medu, voleje, oliv, melounů a všelijakého ovoce, prosíce, aby sobě z toho, co chce, vzal a ostatek vězňům, kteří nahoře sou, pro Bůh rozdal. Při tom také soudeček vína maličkej, aby těm nemocnejm pro posilnění se dalo, žádali; to oni, že za své hříchy almužnu dávají, pravili. Aga tomu daru rád byl, skopce, i co se mu líbilo, vzal, ostatek vězňům, ač dosti na mále, poslal. V tom pak soudečku byly dvojnásobný dna, v nichžto psaní byly, co dále, jak se ti Řekové, přátelé jich, zachovati mají. Vězňové žádnýmu člověku z vězňův o tom nic nepověděli, nežli přečetše psaní, co by se dále činiti mělo, zase tím způsobem odepsali. Po dvouch, třech neb čtyřech nedělích opět jiní Řekové přišli a opět předešlým způsobem mnohem více agovi darovali a dva soudky pálenýho vězňům poslali. Turkům se ty dary dobře líbily, neb na to oni mysliti neuměli, aby to pod fochem bejti mělo. Sami, aby častěji těm nebohejm vězňům almužnu nosili, napomínali. V těch pak soudcích udělány čtyry dna, mezi nimižto subtilné pilky, hedbávné provazy, pilníčky a rozmanité potřeby zapěchovány byly. A tak víceji nežli rok s těmi almužnami zacházeli, naposledy i to uplatili, že všem vězňům plátna na košile darovali. Ti pak Řekové tak subtilně a opatrně zacházeli, že neřka Turci strážní, ale ani spoluvězňové toho ničehož nevyzkoumali, neb nad míru chytří lidé byli. A také pamětníků nebylo, aby se kdo z tý věže dobýti a ujíti mohl.
Když pak již všeckno, co vězňům bylo potřebí, před rukami tíž Řekové měli, přinesli jim ještě naposledy dva soudky neb barilly pálenýho. Tu teprv ti dva Řekové jinejm vězňům se otevřeli, a že by s pomocí Boží jim i sobě z toho vězení pomoci chtěli, oznámili. Prvé však, nežli by to před sebe vzali, museli všickni kleče, dva prsty na evandělium položiti, a že tejnost zachovati a jeden druhého, kdyby se ta jich praktika pronesla, nepronášeti chtějí, přísahati. Tu teprv vězňové dobrou vůli měli a své strážné páleným užírati a užírati počínali; nebo Turci rádi pálený pijí a pálí je Řekové velmi dobrý z fíků a rozinků.
Jednoho pak večera, když se strážní zežrali, ti Řekové všeckněm vězňům i sobě hřebíky, kterejmi pouta zanejtována byla, přepilovali a volovem zase zalili, aby, kdyby je náhodou přehledávali, hřebíky v celosti byly a oni potom tím snázeji volověné nežli železné, když potřeba ukáže, přepilovati mohli. Musili jim také jeden každej košili dáti, z nichžto oni mistrovsky prošívaný hedbávím provaz udělali. Jednoho pak času naschváleji kázali strážným pálený píti, zpívati a vejskati; oni zatím půdu nad sebou tak subtilně, co by mohl člověk prolézti, subtilnejmi pilkami prořezali, potom druhou, třetí půdu až do vokna. Tu v noci sami vysokost věže změřili a tak dlouhej provaz udělali, kterej by stačiti mohl. Měli pak oni jisté srozumění s svejmi přátely, že každé noci v určitém místě renšíf neb rychlá lod s lucernou hořící stál a na ně očekával a v tý lucerně celou noc světlo, aby ti Řekové věděli, kde se potom obrátiti, hořelo.
Druhé noci, neb v tom vůle Boží byla, na den svatého Jana Křtitele, opět svý strážné ožrali a v prvním usnutí všickni, jimž pilníky dali, hřebíky a pout kromě toho Němce Hernštejnera, kterej toliko u jedné nohy, přepilovali a jeden po druhejm v tmavou noc tou děrou skrze půdu jednu, druhou i třetí vylezli. Tu ti dva Řekové, jakožto v takovejch věcech zběhlí, vědouce, jak milá jest svoboda, obávali se, aby se na ten provaz jeden přes druhého neutekl, dolů některej nespadl a jiné neprozradil. Protož poznamenali všeckny a udělali z houní a z provázků jako nějakou stoličku a postarších na ni posadili, okolo pásu přivázali, aby nespadli, a dolů spouštěli. Zase po každé tu stoličku po provaze vytáhli, až se všickni spořádali, sami pak jako vopice bez stoličky se dolů spustili. A poklekše nejprv a poděkovavše Pánu Bohu, z příkopův vylezli. Tu ti Řekové s sebou jednoho maltézského rytíře vzali, s jinejmi se rozžehnali, a aby každej svýho štěstí hledal, pověděvše, an žádnej nevěděl, kde se obrátiti, k svýmu šífu pospíšili a nelitujíce vesel, tu kde chtěli, v bezpečnosti se doplavili.
Jeden Uher, Balakdiak Istvan, který před lety v Erly laitenantem bejval, ten sa již sešlej věkem, k tomu nemocnej, nemohl na příkopy vylézti. Ten tu na místě ležeti zůstal. Ráno, jak zasvítávalo a k modlení se od kněží volalo, uhlídali provaz s věže dolův visící. Protož ihned rumor učinili, do vězení nahoru běželi a místo, kudy vězňové vyšli, nalezli. Tu hned aga do Konstantinopole jel a o té příhodě oznámil : protož byli v městě Konstantinopoli i v Galatě všeckny brány zavřeli, tu po zemi i po vodě na vše strany mnoho tisíc lidu těch vězňův hledalo, ale ten den žádného kromě toho starého Uhra v příkopě a třetího dne toho Němce Hernštejnera v vinicích nenašli, nebo pout nikterakž zbýti nemohl. Tu je před nejvyššího baše přivedli, kterýžto, jak se dalo, od nich vše zvěděv, co by s těmi vězni činiti měl, svýho mufti se dotázal. Kterýžto mu zase vzkázal, aby jim nic na zdraví neubližoval, nebo poněvadž pták v kleci maje dosti jísti a píti, však předce škulinky, kudy by se dobýti mohl, hledá, nadto vězeň, jakožto rozumné stvoření, jsa žádostiv svobody, hlad, bídu, nouzi trpěti musí, a tak ty prostředky, kterak by toho vězení a té bídy zbejti mohl, všelijak vyhledává: protož že oni vinni nejsou, nežli víceji, kterejm sou oni k stráži poručeni byli, že sou na hrdle trestání hodni, poněvadž sou svým povinnostem zadosti neučinili a tak znamenité vězně, kteří k veliké škodě Musulmanům bejti mohou, zoumyslně upustili. Tak baša všeckny strážné, kteří toho dne a té noci vartovali, a nejvyššího agu na té pevnosti nejvejš voběsiti poručil a hned jinýho, Mehemet agu, na touž pevnost dosadil. A ty dva vězně k ostříhání mu poručil, napomínaje ho, aby sobě z předešlýho agy příklad vzal a vězně, kteří mu svěřeni budou, lépeji opatroval, sám k vartám dohlédal, ač nechce-li o hrdlo tak jako předešlej přijíti.
Po třech měsících dostali jinejch dvou vězňův, Uhrův, z Černé věže, jednomu říkali Krištof Kazda a druhému Matyáš Husar, toho Petra Husara, statečného rytíře v Uhřích, kterej se tak rytířsky choval a mnoho Turkův pobil, vlastní bratři. Ti se v městě Konstantinopoli za tři měsíce zdržovali u jednoho poturčeného Uhra, kterej jim koupil každýmu pěknýho koně, dal jim šaty i peníze, aby se do Uher dopraviti mohli. Když pak již z města jakožto jančarové jeli, nedostávalo se jim tanejstrů: na jejich veliké neštěstí ssedli s koní a v krámě kupovali je. Tak náhodou pozná Husara Matyáše služebník toho voběšeného agy a skřikne, že jest to on, Husar Matyáš, kterej se z Černé věže dobyl. Tak v okamžení sběhne se několik set Turkův a vezmou oba. Když se oni pak vymlouvali, že nevědí, proč je berou, že husaři turečtí z Budína jsou, aby je s pokojem odjeti nechali, že sou při dvoře své věci sollicitírovali, a svýho nejvyššího, pod kterejm jedou, jmenovali a se na jančar agu vodvolávali, tak je k němu přivedli. Kteřížto se tak dostatečně a chytře před ním vymlouvali, že jest Turky jančar-aga ulál, a aby je cestou jich jeti nechali, poručil. Nebo oba dva v dětinství v Uhřích byli zajati, vobřezáni a poturčeni a výborně, perfecte řeči turecské se naučili. Potomně, když vyrostli, zase mezi naše vskočili a po druhé zajati byli a do Černé věže dáni. Když pak již na koně zase sedati měli, potká se s nimi jeden spahi z Černého moře. Ten je dokonale pozná a jménem jejich je jmenuje, že je jako svý vlastní voko dobře zná: protož aby jich nepouštěli. Což ihned vzati, svázáni a do Černé věže zase dáni a dodáni byli, které sme my potomně také našli.
Když jsme již na galerách půl léta byli, obávajíce se Turci, aby z nás tak některej neutekl, zase všeckny z galer do prvnějšího vězení přivedli a tu asi tejden nechali. Toť opět noviny přinesou, kterak naši nad Turky v Uhřích slavné vítězství obdrželi, a veliká žalost a naříkání všudy bylo.
Toť k nám ranním jitrem písař nad vězni vysloužilej, Španěl, Alfonso Strada řečenej, přijde a žalostivě nám oznamuje, kterak se velice Turci na nás hněvají a konečně že na tom jest, aby nás do Černé věže dali; on že by nám srdečně takového těžkého vězení nepřál. Tu my všickni na modlitby se dáme, a abychom od té přehrozné věže vysvobozeni byli, zkroušeně Boha prosíme.
Po vobědích pak přijde opět kihaja bašův a káže nás všeckny vyvolati, jistou vůli bašovou nám oznamuje, abychom naše svršečky svázali a za ním šli, že se do Černé věže plaviti máme. Tu my, jakž Černou věž jmenovati a že jináče bejti nemůže, nežli že předce do tak tmavýho vězení se dostati musíme, jsme uslyšeli, všickni jedním hlasem plakati a naříkati počneme, až nám srdce usedalo. Jiní vězňové také všickni nás litovali a s námi plakali; a my bychom již raději byli smrt podstoupili, nežli do tak nesnesitelného vězení se dostali.
Tak tehdy naše svršky do filečku svážíce, každej svůj na rameno vzavše, zarmouceně a truchlivě s vězni se rozžehnáme, že sme pro velikej pláč mluviti nemohli. Tak nás všickni, co jich v vězení bylo, až k bráně s pláčem a naříkáním provázeli.
Přesmutná a žalostivá procesí! Přebídný člověk na světě! Jistě že se srdce rozpuknouti mohlo. Tu nám některej půl bochníka chleba, jinej vázací jehly, jinej kus bavlny, a kdo co měl, na rozžehnanou daroval i s námi se zarmouceně rozžehnal. Když sme pak k bráně přišli a tak žalostivě plačíce kvardian bašovi z hospody, že jest na nás laskav byl, poděkovali, lítostí nad námi slzel a maje nás potěšiti, k nám řekl: "Nu, milí vězňové, náš Mahomet prorok, žeť vám toho těžkého vězení věrně nepřeji; nebo přijdete do takového vězení, něhož do vaší smrti nevyjdete ani víceji s přátely vašimi se shledáte. Tam, dokud živi, slunce ani měsíce nehlídáte, nýbrž v bídě, nouzi a ve tmě do vaší smrti zůstanete. Líto mi vás, nebožátka. Chcete-li se pak poturčiti, tehdy toho všeho zbaveni budete a znamenité dary od bašete dostanete. Má rada, abyste tak učinili; nebo jak se tam dostanete, již v zapomenutí všem známejm přijdete, neb tomu vězení "la sepultura degli vivi", pohřeb živejch říkají, protože tam jako v hrobě zůstávají a odtud nevycházejí." Tak my to slyšíce, víceji nám bolesti a srdečnýho zármutku přidalo. Tu jeden druhýho vobjímáme a se s vězněmi i se všemi Turky rozžehnáme. Nám pak kvardian baša poručil dáti po bochníčku chleba a trunk vína, ale nám se píti ani jísti nechtělo, nýbrž pro pláč ani mluviti ani již hleděti sme nemohli. Neb sami v sobě plačíc a naděje žádné do smrti z tý věže nemajíc, hořce jsme plakali, až srdce usedalo, a jest ještě velikej div, že někteří tu hned náhle neumřeli, neb se jednomu srdce nejináče strachem nežli jako vosika třáslo. Ne s pláčem, ale víceji s vytím a úpěním jsme šli. Tak nás na galeru dali a k Černýmu moři se obrátili. Tu žalostivě na Constantinopolim město sme patřili a viděvše tu columnu u našeho domu, plačtivě, jakou sme prvé zvůli a radost jměli a jak nejníčky bídni sme a nač jest nám přišlo, že věční vězňové budeme, sobě rozjímali. A jistě nemůže tý velký a hrozný žalosti člověk vypsati; raději sobě, píše o tom, té bídy spomínati nechci, neb mne ještě, když na to spomenu, mé srdce v mém těle bolí.
Když sme pak k té pevnosti, v kteréž ta Černá věže byla, přijeli, tu ji nám Turci ukázali, a abychom měli naději k Bohu, že jest mocnej a nás z ní vysvoboditi může, nebo před půl létem také se z ní vězňové dobyli, nás těšili. Ale my, ana slza slzu postíhala, pro pláč a srdce bolesti mluviti ani hleděti nemohli. A jest se čemu diviti jistě, kde se tak mnoho slz v.očích vezme. Kdyby pro duši nebylo, raději do moře vskočiti a se utopiti sobě sme vinšovali, neb nás převelikej strach a bázeň podjala, poněvadž sme porozuměli, že žádná naděje z toho vězení vyjíti nepozůstává, nebo novej aga bude nás chtíti lépeji nežli první stráží opatrovati: jakož se pak i tak stalo. Když sme pak k té pevnosti přijeli, tu skalu neb schody vyvrhli a my vzavše jeden každej svůj nebohej filček na ramena, nahoru do pevnosti za tím reisem neb kapitánem sme kráčeli. Když jsme přišli nahoru k velikejm železnejm vratům, je otevřeli: tu byl plac a pavláčka vůkol a vůkol toho placu. Tehdáž vprostřed náš novej Mehemet aga s radami svejmi nebo bešebichsabory seděli, jindy tu ve dne i v noci 12 osob vartu držívalo. Tehdy do toho placu k samé věži, do níž také dvéře železný byly, přišedše, náš kapitán galery Mahomet agovi od baše cedulky dodal, kteroužto přečet, nahlas pověděl: "Co já mám s těmito nebohejmi vězněmi dělati, však sou oni tak těžkýho vězení nezasloužili. Zdaliž jinejch lehčejších vězení nemají? Nejni to dobře nevinné lidi tak traktírovati." A pohleděv na nás, neb sme všickni srdnatě plakali a od pláče oči krvavé měli, řekne k nám: "Nic nebojte se! Allah biukter, kurtulur sise. Bůh jest mocnej vysvoboditi vás." Káže ty přežalostné dvéře otévříti a nám do věže jíti. To každý dobrý a lítostivý srdce považ, jaké naše naříkání, pláč a kvílení bylo, nemajíce dokonce žádné naděje do smrti z těch dvířec zase vyjíti, leč mrtvi vyneseni bejti. Ach, k víře podobné žalosti nad tu nejni: kde naděje víceji nepozůstává, živu se bejti nechce. Ach, což sme sobě vinšovali, náhlou smrtí dříve, než do tý věže vstoupíme, zemříti; ale vše nadarmo. Tak Bůh míti chtěl. Když sme pak do té přehrozné tmavé věže přišli, tu sme ty napřed psaný čtyry vězně našli, kteříž nás žalostivě přivítali, a že spolu jejich tovaryši v bídě a psotě bejti máme, nám toho nepřejí, pravili. Tu jeden každej, jak kde se posadil, přes dvě létě sedání, líhání a lozument míti musel.
Jest pak věže velmi vysoká a nehrubě široká, takže sotva nás 22 a prví 4, to jest 26 podlé sebe se slehnouti mohlo, nýbrž jeden druhého se dotejkati musili. A v té věži vnitř jest tlustá, dubová mříže nebo klec, jako co lvy chovají, takže strážní mohou vnitř okolo tý klece neb mříže, kde vězňové sedí, choditi, a co dělají, spatřiti. Vprostřed hoří v noci lampa sklená. V tý kleci vůkol a vůkol jsou štoky aneb klády, na něž sme nohy podpírali aneb v nich seděti za nohy měli. Ale že nám Bůh dáti ráčil milost před naším agou, nedal nás do těch klád, leč když měli neznámí Turci do věže jíti, tehdy poslal napřed, aby nás za obě nohy do klády vsadili a zamkli; neb sic takové poručení jměl od baše, abychom ve dne i v noci v kládě seděli. A když Turci ušli, zase nás pustiti kázal.
Byl pak týž aga křesťanský dítě z Charvát rodilý, přes 90 let stáří, člověk v svém náboženství horlivý, na nás milosrdný, ale v svý povinnosti bedlivý: k vartám sám dohlídal, začasté do věže přicházel a každýho dne pouta přehlídávati dal. V témžedni pak po všem těle vždyckny šaty přehledávali, zdali by nůž nebo pilník u kterýho našli. A maje příklad z oběšeného předešlého agy, pilností svou nic sjíti nedal. Ten tehdy na ráno všeckny z věže, jednoho po druhým, vyvésti a každému velká pouta železná na nohy přibíti a zase do věže jíti kázal. Mně vzbudil Pán Bůh přítele, jednoho z strážnejch, poturčeného Charváta. Ten mně řekl, abych nejposléze z věže vyšel. Což když již moji tovaryši všickni pouty na nohách obdařeni byli a do věže se navrátili, já v košili toliko a sukni ztrhanou na ní, před agu a jeho rady přiveden sem byl. Tehdy ten Charvát agovi řekl: "Temir toltur. Pout již více nejni." Tak mně aga bez želez do věže jíti kázal; ale nechtěli tomu jeho jiní officírové povoliti, předkládajíce jemu, kterak já, ač sem mladej, však bych sobě i jinejm tovaryšům svejm mohl z vězení pomoci, a jaké by potom nebezpečenství jemu nastávalo, sám že o tom dobře ví: protož abych také ukován byl, se domlouvali. A když pak žádnejch pout neměli, tehdy mně dva kruhy železný okolo každý nohy dali a řetěz zanejtovali, že sem předce volněji v řetězu nežli v poutách kráčeti a nohy stáhnouti mohl. Tak sem také za svejmi do vězení s pláčem vandrovati musil.
Když pak již třetí den přišel a žádného chleba ani stravy nám nedali, poslali sme sobě pro našeho strážce agu, a co pak s námi mysliti chtějí, sme se tázali, poněvadž již třetí den nic v hrdle sme neměli: chtějí-li nás hladem zmořiti, aby nás ale do moře vházeli a ztopili, abychom již aspoň jednou tý bídy pozbýti mohli. Když sme tu před ním plakali, až mu slzy z očí padaly, k nám promluvil: "Živť jest Bůh a jeho veliký prorok Mehemet, že vám tak těžkého a tmavého vězení nepřeji a nemohu se nadiviti, proč oni se s vámi víží, a co se s vámi dále činiti má, mně neporoučejí. Nesmejšlím, aby vás hladem zmořiti jměli, nebo sice mezi jiné vězně by vás nedali, nýbrž do sklepů, kde jiné Turky hladem moří, byste vsazeni byli. Protož já hned do Konstantinopole pojedu, a co se s vámi díti má, přezvím a vám upřímně oznámím." Což my všickni ruce, šaty, nohy sme mu políbili a jemu se s pláčem poroučeli, u velikejm strachu na příjezd jeho očekávajíce. A když pak před večerem přijel, že nás neumoří, pověděl, a od bašete tři aspry neb krejcary na den, aby nám k živnosti dávali, že jest obdržel, pravil. Ale poněvadž by nám dlouho na plat čekati bylo, nebo v každém čtvrt lítě dvořanům a vojákům se služba platí a nám také tehdáž naše služba, totiž 3 aspry dávati se měly, náš aga jako dobrý (odplat mu to Bůh na onom světě) za nás pekařům v tom městečku se v rukojemství postavil, aby nám určitě každej den dva bochníky chleba každýmu dávali, že on při každém kvartálu sám, co za týž chléb přijde, jim peníze odvede. Jakož jest se pak i stalo; nebo při každém kvartálu pekařům zaplatil a třetí krejcar na den za práci svou sobě zanechal, ač pravíval, ze nám víceji dvou asper dávati nechtějí, což my zavděk přijíti sme museli. A poněvadž mořská, slaná voda se píti nemůže, od městečka, kteréž hned při moři leží, několik honův na vršku jest studánka dobré vody; tu každého dne dva žbány té vody nám dávali, takže sotva žízeň (neb tam nad míru horko bejvá) zahnati sme mohli, nýbrž pro tuž vodu, když jí jeden víceji vypil nežli druhej, vespolek jsme se svadili. Protož aby rovnost mezi všemi byla, ujavše se zase svého řemeslá punčochářského, sme se po pěti šesti osobách spolčili, jeden bavlnu předl, druhej v hromadu soukal, třetí vázal a tak dále. Když sme sobě některej peníz (prodavše to, co sme navázali) - neb nám za to někdy mouky, oleje, chleba, vocta, někdy některou aspru poslali - utržili, ze spolka všickni sme se složili a kolik pánků, tolik žbánků jednostejnejch sme koupili a velkej, dřevěnej vokřín, do něhož ty svý žbánky sme stavěli. A když se voda přinesla, jeden po druhým, až se všickni spořádali, naplnili, co pak vody v tom vokřínu pozůstalo, to jeden po druhém každý den bral a sobě do velikého žbánu schoval. Koupili sme sobě hrnec velkej a oblepili sme jej hlinou, kterou nám strážní přinesli, a udělali sme jako pícku z něho; též uhlí a měch jsme za naše rukavice a punčochy dostali. A souce již po pěti šesti v tovaryšstvu a nachovavše vody několik žbánů, tu jsme jeden každej za tejden pořád kuchařiti musel. Totiž vezma bochníček, dva neb tři chleba, nadrobil do vody, oheň rozfoukal a kaši vařil a svejm řemeslníkům jísti dával. Uvázali-li sou co, to v teplé vodě vypral, někdy časem, když dostatek vody bylo, i košile, co oni zatím nazí poseděli, vyprati, též hlavy zmejti musil, a tak za celej tejden hospodářem byl; druhej pak tejden svého ouřadu postoupiti musel. Přechutná kaše bejvala; časem sme dřevěnýho voleje dostali a sobě ji vomastili a prsty po ní lízali. Někdy sme chleba do sytosti měli, někdy celej den až v samej večer čekati museli; někdy, když viděli, že vodu máme, za den dva čerstvý nepřinesli, a tak sme jejich milostí živi byli. Nic jinýho sme darmo neměli kromě sůl, kteréž několik sklepů pod zemí bylo: od toho času, jak sultán Mehemet Konstantinopoli oblehl a tu pevnost profantíroval, ta posavad tu v hojnosti zůstává. Tý nám aga dosti posílal.
Když sme pak již té přehrozné tmě přivykli a tak řád mezi sebou způsobili, dostali sme knih latinskejch i německejch, totiž biblí, písně, čtení. Předně jak se varta měnila, že den jest zvěděvše, tu všickni ranní písničku sme zazpívali a čtení sobě přečtli, Pánu Bohu za naše vysvobození a za vítězství křesťanův proti Turkům se modlili. Potom jeden každej k svý práci se obrátili a celý den pracovali. U večer pak, když nám pouta přehledávali, zase večerní písničku zazpívavše a pomodlivše se (že noc jest, sme věděli), na odpočinutí se oddali anebo sobě některou hodinu při svíčce čtli. To nám jistě veliké potěšení bylo, že sme těch knih dostali a sobě čítali.
Turci našemu zpívání a modlení se smáli, avšak nám nic nepřekáželi, nejbrž také, když čas jejich modlení přišel, nezanedbávali. Protož my vidouce, že jináč bejti nemůže, jeden druhýho sme těšili a žádné jiné naděje, kromě bude-li pokoj zase učiněn, nemajíce, Pánu Bohu ve všem se poručili a tmu, hlad, smrad, nečistot hojnost trpělivě snášeli. Neb jinam sme pro polehčení choditi nemohli, nežli byl velikej žlab, do něhož všickni vesměs jíti a nečistoty vodou splakovati jsme museli. Z toho v lítě pocházel nesmírnej smrad, takže Turkům strážnejm někdy těžko z toho bylo, a zahradíce nos, když nás obcházeli, a co děláme, patřili, nám převelice láli, ale my žádného smradu necítíce, jen sme se jim smáli a tomu již přivykli.
Ach, jaké spomínání bylo do naší milé vlasti! Kterak jsme sliby činili, pomůže-li nám Pán Bůh, jak chceme dobří bejti ! A kolikrát sobě jsme nádenníci u našich přátel býti, abychom se do sytosti chleba najísti mohli, vinšovali, na předešlou skvostnost a zbytky spomínajíce a naříkajíce, a že sme sobě tak lehce darův Božích vážili, srdečně sme litovali. A chtějíce rádi věděti, jsou-li pak ještě rodičové a přátelé naši živi, a majíce známost s jedním vysloužilým vězněm v Galatě, co sme tak navázali od punčoch a rukavic i měšců turecskejch, jemu po našem jednom kvardianu, aby nám to zpeněžil, sme posílali a tejně listy skrovně zavobalené, aby skrze Benátky do Prahy dodány byly, sme dodávali. Což on věrně v tom se zachoval a potrav nám za ty peníze, co utržil, nakoupil i listy, že do Prahy dodávány byly, bedlivě posílal. Jakož ode mne asi troje nebožtíkovi panu Adamovi z Hradce, jakožto nejvyššímu purkrabí pražskýmu, patronu mýmu, kterej mne do Turek dáti ráčil, se dostaly, v nichž sem o našem vězení i jinejch tehdejších turecskejch věcech J. M. oznamoval a za nějakej fedrunk žádal.
Chtěje také turecské řeči a jejich písmům se naučiti, abych někdy vlasti své tím posloužiti mohl, počal sem se turecsky čísti učiti a přiloživ pilnost, ve dvouch měsících sem mluviti i již turecsky čísti počal. Nebo ke mně jeden turecskej kněz do vězení chodíval a mne učil, za kteroužto práci jeho jistou věc od punčoch a rukaviček sem mu dáti připověděl, nebo se ještě dva moji tovaryši učili, což tomu Turku velmi s podivením bylo, že sem jak řeč, tak jejich litery brzce pochopil a všudy divy o mně vyprávěl. Čehož náš starej aga se dověděl, a když přišel do věže, jemu sem čísti musel, nad čímž on se také divil, a chci-li Musulmanem bejti, že se do smrti dobře míti mám, mně sliboval. Nebo beztoho - pravil - jak Cikala baša, rodem Vlach, o mně, že sem pachole a čísti umím, přezví, že se poturčiti musím a mne obřezati a z věže vzíti dá. Protož; chci-li křesťanem zůstati, abych toho učení tak nechal; čehož sem se náramně lekl, mám-li proto z moci Turkem učiněn bejti, a moji tovaryši mně také k tomu radili. Kněze turecskýho sem spokojil a dále se učiti přestal. Zaplať Pán Bůh tomu agovi za takovou radu, nebo by se bylo vskutku stalo, že bych z vězení vzat a do seraglio bašete dán byl.
Když sme pak již víceji nežli čtyry čtvrti léta v té Černé věži seděli a nemajíce nežli po jedné košili a po jedné houni, jak v lítě náramně nás horko, tak v zimě tuhý, západní, zimaví větrové trápili, způsobil nám náš aga každýmu kabát z sukna, že sme se vošatili a zimu zahnali. Souce pak hladem vyzáblí, naši strážní nám způsobili od rybářů rybu velkou co stůl okrouhlej, jako plotejs, s dlouhejm ocasem, jíž Turci kedi-baluk, to jest kočičí ryba říkají. Ta ryba se nejídává, nežli rybí sádlo se z ní smaží, neb jest velmi tučná. Tu nám, když ji v moři chytili, vyprosili a darovali, kterouž my s velikou vděčností přijavše, aby ji nám rozsekali, sme prosili, a hned do hrnce s ní, ji vařili i pekli a s znamenitou chutí snědli, ale potomně ji peprně zažili. Nebo sme se toho rybího sádla tak najedli a vodu na to pili, že nékterejm břicha i žaludky votekly a se od ní ztrávili, že mnoho nedělí s místa nevstávali. Já pak a jiní poznavše, že musí nějaká ztrávenina bejti, zase všeckno spodkem i svrškem sme vyvrátili. A tu za několik dní z toho se ouplavice strhla a nás tak zemdlela, že již někteří se s místa hnouti nemohli, nýbrž v těch nečistotách ležeti museli. A Turci šelmy se nám hrdlem smáli a nám to naschvál udělali a tu rybu způsobili. Když pak z toho dávení, ouplavice, nesmírnej smrad a puch pocházel, že toho strážní sami snésti nemohli, našemu agovi, kterak všickni nemocni sme a strach z smrti mu oznámili. Přišel mezi nás a viděv tak spravené, tuze tém Turkům domlouval, a že je pro ztráveninu ztrestati chce, pravil, neb taková ryba že se k jedení neužívá, nýbrž jen sádlo z ní se škvaří. Protož se našeho doktora a barvíře, kterej mezi námi byl, ptal, jaké bychom líkařství užívati měli, což my za česnek a trunk páleného prosili. Tak sme se složili, že nám týž aga soudček páleného koupiti dovolil. Tu česnek jedouce a pálený pijíce, hned jsme platnost poznali: někteří se zhojili a někteří, co v vězení zůstali, toho zažívati museli. Věda náš pak aga, že sme zdravější, rád tomu byl, a aby nám se bez jeho vědomí nic nedávalo, přísně zapověděl, vězení vykliditi a bobkovým listem za několik nedělí kouřiti dal. Ale oni nám předce šneků a šiltkrotů dodávali, kteréž sme vařili a jedli, ale nic nám neškodilo, ačkoliv žádného koření sme neměli; neb Pán Bůh ráčil dáti nám to, že naše žaludky dobře zažily všeckno kromě té kočičí ryby nechutný.
Toho času byl veliký mor v Trácii i ve všech tu zámořských ostrovích, takže v samým Konstantinopoli i předměstí ve třech měsících přes 80 tisíc lidí pomřelo. Okolo naší věže v tom městečku, jemuž Genihisar říkají, mnoho lidí a našich strážnejch známejch zahynulo. Byl pláč a naříkání veliké. A zvěděvše, že mezi námi vězněmi barvíř, jehož oni džerah jmenují, jest, pro něho, aby z věže byl propuštěn, poslali, kterýmž on lékařství vařiti dal i žilou medianou (poněvadž ještě někde pušťadlo zachoval) pouštěl, takže někdy do 20 i 30 osob mužskýho i ženského pohlaví pojednou přicházelo, jimž on pouštěl. A oni se našemu pouštění, že tak jim lehce přicházelo, nadiviti nemohli. Nebo oni obyčejem vlaským nožíčky žíly píchají a provrtují, což bez bolesti nepřichází. Protož týž barvíř měl se mezi námi nejlépeji, neb mu jísti dávali i časem některej peníz poslali; a což nejlepšího bylo, že na to milé povétří a denní světlo vycházel a se občerstvil, čehož sme my nebozí užiti nemohli, nýbrž tak již drahnej čas v té tmavé, smradlavé věži dnem i nocí zůstávati museli.
Když pak se to zlé povětří proměnilo a Sinan baša v Uhřích byl, vtom jednoho dne znamenitej triumf Turci měli a z mnoho set kusův děl jak v Konstantinopoli, tak na galerách a jinejch okolních ostrovích, ano i s naší věže do 20 ran z děl po třikráte vystřelili. Což když nám to divné bylo, co by to bylo, sme se ptali. Kteříž nám pravili, že by velikomocný Sinan baša klíč ke všemu křesťanstvu, totiž Vanek (pevnost Ráb jmenujíce) křesťanům odňal. A protož že se tak radují a triumfují, poněvadž ve vší uherské zemi žádná pevnost nad tu nejni. Ale my sme tomu nikterakž věřiti nechtěli, až po témžedni přišlo do 15 Turkův předních k naší věži, znamenitejch krygsmanů z Anatolie, kteří se zpátkem z Uher vraceli, žádajíce s námi mluviti. Což náš aga hned spěšně nás všeckny za obě nohy do klády vsaditi poručil a s nimi k nám přišel. Kteřížto se tázali, víme-li, že jest Ráb vzat, a byl-li jest který mezi námi v Rábu. Když jsme pak pravili, že sme byli, a tomu, aby ztracen byl, věřiti nechtěli, nýbrž kterak sou jej vzali, se ptali, dali nám za odpověd: "Vy prej psi všeckno za peníze uděláte. A jakej jest blázen král váš, že takovou nedobytnou pevnost tak malýmu gráfovi jest svěřil, kterýžto lakomstvím veden sa, touž znamenitou pevnost za summu peněz Sinan bašovi prodal a postoupil, ježto, bychom my oustavně dvě létě před ní leželi, možná nebylo jí dobýti. A tak vy, psi křesťanští, nám všeckny pevnosti vystavíte a spravíte a my, jak přitáhnem, tak ihned neb mocí neb za peníze je dostaneme." Podle toho nám, jak mnoho kusův střelby a municí, jak mnoho profantův všelijakejch sou v Rábu nalezli, oznámili, což my, že konečně Ráb ztracen jest, žalostivě věřiti sme museli. Tíž Turci nám nůši chleba koupili a mezi nás rozdělili a nás těšili, abychom se Pánu Bohu důvěřili, že jest mocnej nás i z toho těžkého vězení vysvoboditi. Neb jakž neštěstí na nás přišlo, též že oni také jako krygsmanové čekati musejí, pravíce: "Buginum sise, jarum bise. Dnes vám, zejtra nám"; neb jednomu každému na čele, co koho potkati má, napsáno jest. Že pak nás v poutech ukovaný a k tomu za kládou nohy mající viděli, nad námi outrpnost měli a agovi, aby tak přísně s námi nezacházel, se přimlouvali. Nebo rovně jako zde u nás, což rozumnejch lidí jest, židům neublíží, nežli chasa a pacholata, když se s kým potká, šňupku dá neb nohou udeří aneb klobouk s hlavy shodí, tak tam také co vzácnejch Turků jest, nemnoho křesťanům ublíží, leč ta chasa popeněžní, která žádného řádu a zákonu poddaná býti nechce.
Když pak Sinan baše z Uher se navrátil a stříbrnej klíč sultánovi Amurátovi od Rábu pevnosti odevzdal, s velikejm a nevypravitedlnejm triumfem přijat a přivítán byl, takže nic jinýho za dlouhej čas nežli o statečnosti jeho se nerozprávělo a prostí Turci, že již v křestanstvu kromě Vídně a Prahy žádné více pevnosti nejni, se domnívali. Jakož pak naši strážní nás, abychom se poturčili, napomínali, nebo že bychom i puštěni z vězení byli; po jaru že sám sultán do Uher pojede a Vídeň a Prahu vezme: kdež se pak podějeme? Ale my jim jinačejší zprávu o křesťanstvu dali, čemuž se oni velmi divili a nám věřiti nechtěli, že oni od svých papaslarů, to jest kněží, jináče zpraveni jsou. Tu celou zimu Turci se do Uher hotovili, po jaru že konečně sám císař táhnouti chce, pravili, o čemž sem o všem jak já, tak kněz Jan z Vinoře, spoluvězeň a krajan můj skrze Benátky do Prahy našim ve známost uvedl. Jak jaro přišlo, tak hned o vítězství Sedmihradskýho nad Turky a Tatary slyšeti bylo, což Sinan baša, poněvadž jest se mu s Rábem poštěstilo, za serdara, nejvyššího polního jenerála, vyhlášen byl. Noví soldáti a jančaři k starejm připsáni sou a Sinan baša, že sedmihradskou zemi konečně pod moc sultána přivede, jest připověděl; jakož nám pak Turci pravili, že s velmi pěkným lidem válečným každýho dne v počtu osumdesáti tisíc vytáhnouti má. Když pak čím dál vždy víceji se o sedmihradskejch i o našich, kterak se sílí, rozhlašovalo, tehdy Sinan baša velmi slavně z Konstantinopole vyjel a tejden před městem, až se všeckno jeho vojsko strhlo, očekával, na jehožto místě za gubernátora něsta Ibrahim baša zůstával.
Vtom se nemalá proměna stala v Turcích, takže někteří v Asii sultánovi zprotiviti se chtěli, kteréž on zjínati a do naší věže nad nás do vězení vsaditi poručil a jednoho georgianského pána také lstně jíti a mezi nás do věže dáti kázal. Byl čistej, vysokej jonák. Ty pak přední Turky o půlnoci každýho po jednom ven z věže vzíti a do moře hoditi poručil. A když kterýho do moře vhodili, z jednoho kusu děla z naší věže vystřelili, čehož sme se velmi lekli, nebo týž nebohý Turek, když jej o půlnoci k utopení vedli, jak kterej naříkal a se modlil, sme slyšeli. Tak několik nocí pořád s nimi zacházeli, až je všeckny ztopili, a že s námi také se tak díti bude, hrozili. Také několik předních bašů téměř náhle umřelo, jakož pak i sultán Amurat toho času umřel. Někteří pravili, že se mu pryskýře na stehně vyrazily, od kterýchžto umřel. Smrt jeho tak dlouho, dokud syn jeho, sultán Mehemet, z Amasie do Konstantinopole nepřijel, zatajena byla, jináč kdyby vojáci byli o smrti jeho zvěděli, město všeckno, židy i křesťany by zloupili a lermo učinili, jakož pak obyčej, že když císař který umiře, aby kupce zloupiti mohli, svobodu mají.
Když pak v tejnosti sultán Mehemet přijel, ihned bratří jeho 19 od němých, jichž oni k tomu užívají, šňůrou zaškrceno jest. Mezi nimi jeden velice prosil, aby mu toliko na tvář bratru pohleděti dopustili, ale nebohý nemohl toho užíti; nýbrž i dvě těhotné předešlého sultána ženy do moře vhozeny jsou. A potom je všecky tak zaškrcené, na pěkných kobercích ležící císaři ukázali, kteréž on do truhel dáti a velmi nákladně, jak otce, tak bratří, do kaply prvé od císaře, otce jeho, ustavený s velikou pompou vedlé svého náboženství pochovati a každýmu v hlavách jeho tulbant s pěknejm jeho čapatkovejm peřím postaviti kázal. A regimentu se dokonale ujal, ouřady obnovil a některé z nich ssázel.
Jednoho času Ibrahim baša, kterej novýho sultána sestru za ženu jměl, maje při Černém moři za naší věží přerozkošný zahrady, do nich po moři na projíždku jel. O tom zvěděv náš starý aga, mezi nás přišel, jemuž my ruce, šaty, nohy vedlé obyčeje turecského sme líbali. Ten nám pověděl, že Ibrahim baša, kterej na našeho orátora laskav byl, do svejch zahrad pojede: protož že nám radí, když koliv z těch dvou pevností, totiž z naší věže a z druhýho naproti zámku, se z děl vystřelí, abychom hlasů svejch pozdvihli a témuž bašovi štěstí a všechno dobré vinšovali; že on taky za nás k němu se přimlouvati chce. Z čehož sme mu velice děkovali. Když pak stříleti přestali, tehdy my, co sme hlasu měli, volati počali a náš aga na malý lodi k bašovi mimo naši pevnost se plavícímu přijel a jemu náš velikej nedostatek oznámil. Tázal se, kdo jsme a jací vězňové. Což když mu pověděl, že sme služebníci předešlého orátora, poručil, aby nás k němu do zahrad asi dva přivezl. Když pak aga k břehu přistal, hned s radostí k nám šel a poručení bašovo nám oznámil, a koho chceme k bašovi poslati, se ptal. Tak my všickni podolek sukně mu políbivše, kněze Jana z Vinoře a druhýho, doktora medicinae, starce okolo 60 let sme vyslali, kterýžto dlouhý, šedivý vlasy přes ramena měl, téměř žádné košile na sobě, nýbrž od vší, brouků a jinejch nečistot nazbyt. Kteřížto když na to milé slunce nebeské z takové tmy vyšli, možná věc nebyla hleděti, nýbrž z očí jejich světlu odvyklých slza slzu postíhala, takže hleděti nemohli. Náš pak aga knězi, poněvadž Ibrahim baša rozenej Charvát byl, kterak a co k němu mluviti měl, jest pověděl, a aby oba bašovi k nohám padli a jemu je políbili a za vysvobození naše prosili, poručil. Když pak naši komisaři hleděti nemohli, je jako slepé na lodí vedli. Aga s nimi na'tuž lodí vsedl a až k zahradě bašově se plavili. Tu vystoupivše, Ibrahima, an se na dva mládence podpíral a po zahradě chodil, spatřili. Kterýžto uhlídav je tak zbídněné, nejináče nežli jakoby mrtví z hrobu vstali, bledý a vyzáblý, jen kosti a kůže, u nich se zastavil. Když je pak k němu přivedli, tu mu oba dva k nohám padli a náš aga rozhorlil se nad jejich bídou a nedočkal, až by kněz k bašovi řeč učinil, nežli sám promluvil: "Tuhle máš, milostivý pane, ty lidi, kteří sou sem v poselství přijeli v stříbře, v zlatohlavě, aksamítích, dary poctivé pánu našemu přinesli, jakož si je pak sám prvé viděl. Dívej se, jaká odměna nebožákům se děje, sou-li k lidem živejm čili k mrtvejm podobni. Ne tak nám náš nejsvětější alkoran ukazuje, abychom posly tak nevinně traktírovali. Ted již na třetí léto, jak v železích a poutech, ve tmě, chléb a vodu v skrovnosti za pokrm majíce, v tak nesnesitedlném vězení zůstávají. Slituj se nad nimi pro odplatu Mehemeta proroka! Však pak žádného štěstí míti nebudeme, dokud tak neviné lidi trápiti a vězením sužovati budeme. Podívej se na tyto nebožátka, že jich jenom stín jest, a ti ze všech jinejch nejčerstvější jsou." Na to mu Ibrahim zase odpověděl: "Milej Mehemet ago, ty víš, že já nejvyšším vizírem nejsem, toliko místodržícím na ten čas zůstávám. Poněvadž jest je velikomocný Sinan baša do toho vězení dáti poručil, abych já proti němu co před sebe bráti měl, Allah saklas, to jest Bůh zachovej. Nežli když se ve zdraví sem navrátí, dostatečně k němu, aby takovýho těžkýho vězení prázdni bejti mohli, přimlumti se chci. Nebo kdybych já nejvyšším vizírem byl, chtěl bych je ihned bez rozmyslu z toho vězení propustiti poručiti." Na to vyňal z kapsy 8 dukátů a dal našim komisařům, totiž spoluvězňům, abychom se rozdělili o ně. A tak od něho odešli a náš aga ty dukáty proměniti a mezi nás rozděliti kázal, což na každýho 40 krejcarů nebo asper přišlo.
Tu sme teprv pankytírovali, sobě do vole chleba, mouky na kaši, oleje, pastrmanu (na slunci sušeného masa) nakoupili a jiných potrav, dokud nám ty peníze stačily, Pánu Bohu a bašovi z takového dobrodiní děkujíce. Strojí se pak pastrman (uzené maso) takto: Zabijí-li bud hovado hovězí nebo zláme-li kůň, velbloud, osel nebo mezek nohu aneb pro vohněteninu jíti nemůže a zabijí jej a všeckny kosti z něho vyndají, toliko samo maso na dlouhé šnyty neb kousky zkrájejí a prv dobře krev z masa presem vytlačí. Potom je nasolí, jako klobásy na slunci a v poli od jednoho stromu na provazích k druhému pověsí, a až uschne, tu nechají. Potom je prodávají a na vojnu místo uzenýho masa prostější Turci užívají. Jest velmi tvrdé maso a jídávají je vařené i syrové, rovně jako cerveládu aneb knakvuršt, když vohně, aby se vařiti mohlo, nemají. Nám pak, kteří sme dávno masa neokusili, převelice chutná zvěřina byla. Kdybychom toliko toho pastrmanu dostatek jmíti mohli!
Když pak vždy nás aga troštoval, že když Sinan baše z sedmihradské země přijede, na Ibrahimovi dobrýho přítele jmíti budeme, takže toho těžkého vězení nás zprostí, podal toho na nás, jestliže nám Pán Bůh pomoci ráčí, poněvadž víme, že on naším dobrým přítelem byl, jest a ještě bejti se zakazuje, co mu pak za to dobrodiní jeho dáti chceme. Když sme my pak naší nemožností a chudobou se vymlouvali, nemajíce peněz že mu všeckno naše, co kde máme i co sme navázali, dáti chceme, smál se tomu, že on o ty naše hadry nestojí; nežli chceme-li, aby naši věc při bašovi sollicitíroval, abychom mu 500 dukátův dáti připověděli. Což sme se zakázali, domnívajíce se, že u kupců v takovou summu snadno se obejdeme. A tak náš aga tím častěji do Konstantinopole jezdíval a nás před bašem připomínal.
Vtom jednoho času pozve Ibrahim baše císaře turecskýho do svých zahrad za naší věží, které nedaleko měl. O tom zvěděv náš aga, k nám přišel volaje: "Dobrá novina, křesťané, dobrá novina pro vás! Nebo nejmocnější sultán vzejtra na projíždku do zahrad Ibrahima pojede. Protož když střelba se na věži vystřelí, co hlasu máte, volejte a císaři štěstí a vítězství proti nepřátelům vinšujte !" Což my s velkou radostí ruce a šaty jemu sme líbali a z takové rady poděkovali. Na ráno pak s velikou střelbou, křikem a vinšováním štěstí od všeho lidu, kteří řadem po břehu mořským stáli a až k kolenům hlavy sklonili a mu štěstí vinšovali, z svýho seraglio nebo palácu vyjel a u svejch mnichů nebo poustevníků, kteří míli od Konstantinopole svůj byt měli, se zastavil a o všelijakejch věcech na dvě hodině s nimi se radil. Tu mu ti mniši, jak sme potom slyšeli, radili, aby poněvadž tam v Uhřích mnoho krve musulmanské vylito jest, hned nejsvětějšího proroka almužnami krotil, a má-li které nevinný anebo vysloužilý vězně, kteří by vězení nezasloužili, aby je propustil a svobodné učinil. A tak po takové radě od nich odpuštění vzal a podlé samýho břehu moře mimo samou věž, v které sme seděli, na všem pozlaceném šífu, jak nám strážní pravili, jel. Tu velikou střelbu pouštěli a náš aga se všemi z městečka křížem ruce majíce, s velikou pokorou jej vítali a hlavy k zemi sklonivše velikým hlasem : "Hakteala senium rungi deuletongi siah erlese hau, to jest: "Bůh tě na věčnost a tvou velebnost ve zdraví zachovej!" křičeli. Jak pak stříleti přestali, tu my velikejm hlasem všickni - k tomu nám naši strážní pomáhali - sme volali a křičeli, štěstí mu vinšujíce. Hluk ovšem slyšel, ale rozuměti nic nemohl. Když se pak lehky plavil a křik se čím dál víceji rozmáhal, ptal se císař, co by to, jakej hlahol byl a odkud pocházel. Vtom nám Pán Bůh zbudil přítele, bostančiho baši, totiž nejvyššího nad zahradníky, kterej za císařem stál a vzadu timon šífu spravoval. Ten tehdy císaři řekl: "Jest to hlas, nejmilostivější císaři, od nebohejch vězňů, kteří již několik let v týto věži sedí a světla Božího nevidí. Ti pak volají a za milosrdenství prosí." Zastavil se císař a ptal se, jací by tu vězňové byli. Dána mu zpráva, že sou služebníci posla krále vídeňského, kteří k otci jeho sultánovi Amuratovi s presentem posláni byli. Pán jejicj byl zrádcím a všelijaký kundšofty králi svýmu ven psával. Toho Sinan baše u vězení umořiti a čeládku jeho do týto věže vsaditi rozkázal, kteřížto již tři léta v železích a u vězení ostávají, a že pán jejich zrádcím byl, tím nic vinni nejsou. Tu císař řekl: "Poněvadž sou vězňové nevinní a nikda proti nám šasvle nepozdvihli, nejni věc slušná je vězením stěžovati. Protož poroučím, ať se propustí." A s tím svou cestou jel. Toť milí Turci a strážní naši, kteříž to slyšeli, jeden přes druhého k nám do věže běží, chtíce od nás mustuluk, to jest koláč míti, že nám hrubě dobrou novinu pověděti chtějí. Když sme jim pak ten mustuluk připověděli, že nás císař jejich svobodné propustiti poručil, nám pověděli. Tu my nesmírnou radostí naplněni jsouce, všeckno, kde sme co měli, houně, šaty, košile, sme jim rozdali, jeden druhého líbali, vobjímali, jináče se nedomnívajíce, nežli že na ráno z věže puštěni budeme. Ale nás hanebně zklamalo. Nebo rovně již tam v pohanstvu jako u nás v křesťanstvu ten obyčej jest, že kdyby císař co poručil, jestliže nemá ten při dvoře dobrýho přítele a nedaruje-li nic, jeho věc mnohdykrát spravedlivá se založí, když se pilně nesollicitíruje.
Tak se nám také nebohejm stalo. Nebo rozdavše, co sme měli, potom hlad, nouzi trpěti a mohouce na houních líhati, to na holé zemi zavděk sme přijíti musili.
Nebo rovně toho času jeden Němec, zlatník v Galatě, který pánu z Hofkirchu z vězení pomohl i jinejm mnohejm křesťanskejm vězňům, když na něho to proneseno bylo, do vězení dán, zmučen a přede dnem nebohý na hák vhozen jest. V jehožto domě když přehledávali, přípis kundšoftů, který ven do křesťanstva psával, sou našli a tu hned mnoho křesťanů kupců do vězení toliko z podezření vzali. Ale když týž nebožtík na ně nic nevyznal, potom je zase propustili. Na toho zlatníka císařova mátě byla velmi laskava, nebo byl dobrej řemeslník a všecky potřeby jí na zámek dělával. Ta jak o tom uslyšela, že vzat jest, hned, aby ho propustili, poručila. Ale dříve nežli poručení došlo, nebohý na hák pověšen byl. Škoda ho, byl velmi dobrý člověk a mnohým křesťanským vězňům k svobodě pomohl. Pán Bůh rač duši jeho v počet vyvolených přijíti.
Vtom přišly noviny, kterak Sinan baša od Sedmihradských na hlavu poražen a nejlepší jeho vojáci pobiti sou a Sinan baša v malým počtu lidu do Konstantinopole se vracuje. Pročež byl velikej křik, pláč, naříkání a bašové někteří, kteří Sinanovi štěstí jeho nepřáli, nad tím se těšili a jeho při císaři zošklivili, takže císař jej mazulem učinil, a aby ke dvoru nejezdil, pod ztracením hrdla mu zapověděl. Nebo poněvadž jest tak mnoho znamenitejch jonáků zoumyslně ztratil, že hoden nejni, aby se mu jaká čest a poděkování bez zaškrcení státi měla. Protož aby mu na voči nechodil, nýbrž na svém tymaru, to jest na zboží, zůstával a bez jisté vůle císařský z něho nevycházel. tak byl u veliké nemilosti a počali rozprávěti, že bude konečně zaškrcen, čehož bychom mu srdečně toho přáli. Ale Sinan byl chytrá štvaná liška: takovej posměch velmi těžce nesl a skrze supplikací, aby mohl svou nevinu dovésti a s protivníky svejmi slyšán býti, toho žádal. Ale přední bašové se spolu spikli proti němu, a aby jeho supplikování před císaře přišlo, dopustiti nechtěli.
Čemuž on porozuměv, skrze veliké a znamenité dary u fraucimoru císařského audiencí u císaře sobě způsobil. Nebo poslav od zlata, stříbra, drahého kamení, čalounův a jinejch věcí příjemnejch na padesáti mezcích naládovanejch, což vše na sto tisíc dukátův šacovali, sultánce, totiž ženě císařový, i mateři to odevzdati, a že jim to z Uher přivezl, povědíti poručil. Skrze kteroužto chytrost, poněvadž takovej present vzácnej byl, ihned, nez se kdo nadál, audiencí dostal a políbiv ruku císaři novotnýmu, štěstí a prospěch v dlouhém panování mu vinšoval. Potomně, jak nám Turci pravili, podobnou řeč k císaři učinil : "Velikomocný císaři ! Srdce v mém starém a již sešlém těle mne bolí, že sem tak nevinně při tobě omluven a v nemilost uveden, protože mně tohoto roku štěstí poněkud na odpor se postavilo a já něco málo vojáků v bitvě že sem ztratil, ježto to nijakž bejti nemůže, aby štěstí na jedný straně ustavičně zůstávalo. Mně jest nejlítěji tvý mladosti, že rad upřímnejch nemáš a hned, jak ti kdo zprávu jakou dá, tomu věříš, ježto by se na to dostatečně, tak-li jest, vyptati měl. Já sem pradědu, dědu i otci tvýmu až do těch šedin sloužil, mnoho krajin a království domu otomanskýmu dobýti pomohl, mnoho svý krve pro rozšíření panství musulmanskýho sem prolil, Tunis, Golletu, Famagostu a loňského roku Vanek, to jest Ráb, klíč ke všemu křesťanstvu opanoval, takže snadno již, budeš-li chtíti, přístup k Vídni i ke vší říši máš, ješto děd ani otec tvůj tak slavné pevnosti nikdy nedobyli. A ted, když máš mně za to poděkovati, poněvadž sem víceji nežli všickni bašové dovedl, od tebe v nemilost přiveden sem a mně na tvou velebnost pohleděti a při dvoře sloužiti zapovědíno jest, ješto já, jsa jak v domácích i přespolních věcech zkušenej, stráviv svá mladý léta v službách císařův, předkův tvejch, již přes 90 let věku svého, mnohem platnější tobě bych v radách nežli všickni nynější mladí a noví bašové bejti a sloužiti mohl. Ne tak předkové tvoji sou činili, staré rady a zkušené vojáky ode dvoru zaháněli a mladejmi, nepovědomejmi se spravovali." A tuze jest počal veliké neřády některejch bašův vyčítati, takže jest on zase k milosti přijat a někteří bašové a officírové s ouřadu svrženi. Ferhat baša ihned druhýho dne zaškrcen jest, po němžto císař přes půl druhýho milionu do komory své vzíti kázal a Sinan bašu na jeho místě za vizír-azema, totižto nejvyššího nade všemi bašemi ustanovil.
Když se pak regimentu ujal, velmi pilně se po kundšoftích ptal, a kterého jen křesťana v podezření vzal, hned je utratiti kázal, mezi nimi několik kupců jak křesťanskejch tak tureckejch. Přísnej regiment vedl, kaplu sobě ku pohřbu v Konstantinopoli staviti nákladně dal, starejm vojákům služby polepšil, všelijaké nástroje válečné dělati, děla líti, a co k tažení vojenskému zapotřebí, hotoviti kázal. Tehdáž my nebozí vězňové žádné naděje víceji k vysvobození, dokud on vizírem bude, sme neměli. Nebo když jednoho kvartálu se nám po těch dvouch asprách neb krejcařích neplatilo a náš aga ke dvoru jel a nás připomenul, zuřivě odpověděl, že nás všeckny za živa odříti a kůže naše na bubny vydělati poručí. Což nám lítostivě od našeho agy oznámeno, a abychom za ukrocení hněvu Sinan baše Boha prosili, poručeno bylo.
Vtom opět naši jak v Uhřích, tak i v Sedmihradsku nějaký pevnosti Turkům odňali a něco jich pobili. Jak ta novina do Konstantinopole přinesena, ihned se na vojnu strojili a Sinan baša za nejvyššího serdara nebo feldmaršálka vyhlášen jest. I poněvadž se mu roku předešlýho hrubě neštěstilo, usiloval o to všelijak, aby sám sultán do Uher osobně táhl : navozoval vojáky, zvlášt spahy a jančary, aby se dali slyšeti, že poněvadž velké štěstí proti giaurům pod žádným bašem nemají, že bez přítomnosti sultána na vojnu nepotáhnou. Nežli jestli s nimi císař pojede, tu že všickni se vší chutí, bez odpornosti pro starost, mladost, kdo moci bude, s radostí potáhnou. Netoliko se pak oustně tak slyšeti dali, ale když sultán do kostela jel, supplikací podali, císaře, aby do Uher proti křesťanům šlépějí předkův starejch následoval, napomínajíce. Císařová se pak tomu na odpor postavila a svejm alkoranem, kterej, aby žádnej novej sultán, kterej na císařskou stolici dosedne, do tří let na vojnu jeti povinen nebyl, ustanovuje, se hájila. Sinan bašovi i vojákům, aby se spokojili, vzkázala a raději Sinan baša i jiní staří zkušení vojáci aby do Uher táhli, napomínala, od čehož že jsou, aby pána svého zastávali. Poněvadž od toho kovář kleště má, aby se nespálil, pravila, také oni bez přítomnosti sultána že giaury pobíti mohou. Když pak skrze nabádání jak Sinana, tak vojákův císaře k tomu, že osobně pojede, naklonili, Sinan baše všelijaké válečné nástroje nakládati a vše, což k císařskému tažení zapotřebí, hotoviti i vojáky zmustrovati dal. Vtom skrze velikou jeho práci ouplavice se jemu strhla, takže se položiti musel. Tu praví, že sultánka jednoho nejvěrnějšího lékaře Sinan bašovýho penězi a znamenitejmi dary porušila, že on v lékařství něco mu dodal, takže v sedmi nebo osmi dnech zcepeněl. Pro jehožto smrt ode všech lidí znamenité naříkání pošlo, takže ho všickni více, nežli by sultán sám zemřel, litovali, smutek po něm nosili, almužny zádušní dávali a s velikou pompou a uctivostí vedlé jejich náboženství jej pochovali. Žalostivé písně o jeho hrdinských činech skládali, a že svíce krygsmanská zhasla, zpívali, jakož jest v pravdě znamenitej, zkušenej a rozumnej muž byl, jemuž toho času žádnej v Turcích přirovnati se nemohl. Náš pak starej aga, přišed mezi nás, až mu slzy s očí padaly, o smrti jeho oznamoval, pravě: "Pro vás dobrá, ale pro nás žalostivá novina jest, že nejzkušenější soldát a sloup panství turecského, Sinan baša, umřel, kterýžto domu otomanskýmu věrně sloužil a giaury zarmoutil, před nímžto žádná pevnost nikdy vobstáti, aby jí nedobyl, o kterou se jen pokusil, nemohla. Škoda, škoda toho zkušeného pána! Ale poněvadž se tak Bohu a nejsvětějšímu proroku Mehemetovi líbilo (dal se za něho do modlení) svítiž jeho duše jako slunce, já již takového muže aniž moji děti nedočkáme. Protož vás napomínám, že se Bohu vašemu modliti budete, aby na jeho místo Ibrahim baša, kterej vám almužny poslal, za nejvyššího vizír-azema místo Sinan baši volen byl.
Minulo víceji nežli dvě neděle, že sou se o ten úřad tahali, až vždy naposledy Ibrahim baša volen jest. Toho času se nám již srdečně v věži stejskalo, neb k třetímu létu, jak ustavičně v železích ukováni sme byli, táhlo: protož sme častokrát s pláčem se modlili. A k tomu tak náramně půlnoční větrové váli, že sme se roznemohli: na některejch od nečistot kůže se pukala, jiní se osýpali, že velikej smrad od nich pocházel, až těžko bylo; a našim strážnejm s takovejm smradem se také stýskalo. Protož nám přinesli bobkového listu, kterýž sme na uhlí jako jalovce kladli a kouřili; neb tam bobkoví co u nás jalovec dosti roste. A protož sme sobě umříti žádali, neb se již v takovejch bídách stejskalo živu býti. Souce na nejvyšší hladem vymořeni a tou nesnesitedlnou tmou a smradem ztrápeni, naděje žádné jiné z té věže, leč by pokoj mezi císařem pánem naším a sultánem učiněn byl, jsme neměli. Právě slove ta Černá věž sepultura degli vivi, totiž pohřeb živejch, poněvadž všickni, jak přátelé, tak nepřátelé nad námi se zapomenuli, žádné pomoci v ničemž nám nečiníce, ač mně, též nebožtíkovi Zahrádecskému a knězi Janovi z Vinoře skrze veksl mnoho set dukátů posláno bylo. Ale jedno pro dalekost a nebezpečnost cesty, druhé pro přísnost a ukrutnost vězení, nemohly nám dodány bejti, neb já z sedmi set kop toliko půl druhýho sta sem dostal a ty pryč dáti musel, o čemž dále bude oznámeno.
Ale v jistotě Písmo svaté pravdivé jest, že když všeckna pomoc lidská mine, sám Pán Bůh pomocí svou přispěje.
zpět na obsah 
Další: O našem z vězení propuštění a do vlasti navrácení