Předmluva

Přítomná Čítanka je druhou částí mého díla, kterým chci přiblížiti lužickosrbský jazyk a lužickosrbské písemnictví nejen nám, ale všem těm, kteří se o nejmenší slovanský národ zajímají. První část tohoto díla - "Krátká příručka hornolužické srbštiny" - je již v rukou našich čtenářů. Druhá část - přítomná - přináší výbor z lužickosrbského písemnictví. Třetí část tvoří Slovník. Všechny tyto tři části se vzájemně doplňují a jen společně mohou podati čtenáři - Nelužičanu náležitý přehled a jasné poučení.

Povrchní pozorovatel lužickosrbské literatury má dojem, jako by té literatury bylo málo a jako by ani se nemohla měřiti s ostatními slovanskými literaturami. To by byl omyl. Literatura lužickosrbská, zvláště hornolužická - poměrně k početnosti svého národa a k okolnostem, za nichž se vyvíjela - je zrovna tak bohatá a pěkná jako všechny ostatní slovanské literatury. Dojem nepatrnosti vzniká proto, že Lužičané neměli posud nakladatele, jenž by vydával samostatné knížky a publikace, jako se to děje na příklad u nás. V důsledku toho zůstává celá literatura, vyjímaje nečetné celkem případy, roztroušena v lužických časopisech, kalendářích a revuích, kde zapadá a čeká na lepší dobu lužického národa, kdy bude možno také těmto věcem věnovati náležitou pozornost. Přítomná Čítanka je jasným svědectvím, že Lužičané mají skutečně krásnou a bohatou literaturu. Vim dobře, že i sami Lužičané budou překvapeni tim, kolik pokladů se skrývá v těch jejich starých zapadlých časopisech a publikacích, kolik skvostu, dnes již většinou neznámých. A to byla první z příčin, která mne vedla k sestavení této Čítanky: ukázati aspoň ve výběru na bohatství lužického písemnictví a při tom dáti zároveň dobrou příručku všem, kteří se chtějí s literaturou lužickou seznámiti. Z téhož důvodu vydal M. Hórnik již v roce 1863 svou "Čítanku", v niž otiskl na osmdesát ukázek z hornolužického písemnictví a projevil přání, aby po jeho Čítance brzy následovaly další a to větší i důkladnější práce...

Přání Hórnikovo zůstalo pouhým přáním, ač došlo přece ohlasu. Hornolužický spisovatel farář Jurij Kral již řadu let připravuje lužickou anthologii, která, bohužel, posud je v rukopise. Bylo mně dovoleno nahlédnouti do této chystané knihy: má rovněž značné množství materialu, ktery však je roztříděn zcela jinak, a to, jak se zdá, pod vlivem Hórnikovy Čítanky. Spisovatel J. Kral uspořádal své ukázky do několika skupin: literatura lidová, náboženská, rozličná prósa, básně a drobnosti. Vzdávam tu díky autoru za dovolení k nahlédnutí; mohl jsem v několika případech přece doplniti ještě vlastní výbor.

Ale moje Čítanka sleduje ještě jiné cíle. Jsem přesvědčen, že Lužičané budou záhy potřebovati podobné Čítanky pro své střední školy; než vydají si vlastní pomůcky, může jim býti tato kniha vhodnou příručkou při vyučování mateřskému jazyku a domácí literatuře. Proto jsem připojil ke knize stručnou slovesnost a přihlížel k tomu, aby podle možnosti byly zastoupeny všechny známé literární doklady, jak lidové, tak umělé, jak prosaické, tak básnické. A tu jsem hleděl dáti doklady výhradně z domácí literatury; jen v málo případech jsem užil dokladu z literatury nelužické. Chtěl jsem jednak ukázati na dobrě příklady cizi, jednak dáti doklad pěkného umění překladatelského v Lužici. Jsou to jednak básnické překlady z Homéra, z jihoslovanské národní poesie a ze Shakespeara, jednak překlady prosaických děl z české literatury: Boženy Němcové, Aloise Jiráska, J. Karafiáta, Jana Nerudy, Aloise Mrštíka, ze slovanských literatur: Gogola, Tolstého, Turgeněva, Sienkiewicze, a z francouzské literatury: V. Huga. Nejsou to překlady nahodile zvolené; pozorný čtenář sám pozná, proč byly právě ty ukázky zvoleny: šlo tu jak o stránku ideovou, tak o překlad a dobrý doklad k slovesnosti.

Čítanka svym uspořadaním i výběrem článků je určena nejen školám, ale všem přátelům Lužice vůbec. Proto je sestavena tak, že nás vede od nejjednodušších dokladů literárních až po složité útvary řečnické a dramatické, že nas vede od lidové pohádky a písně až k výkladům o lužické politice a k revoluční poesii osvobozenského hnutí. Čítanka chce nejen vychovavat lužický dorost v lásce k vlasti, ke Slovanstvu a k lidstvu vůbec, ona chce též býti obrazem národního a duševního vývoje našich nejmenších slovanských bratří. Ona chce ukázat, co posud vykonáno a co ještě vykonati nutno. Ona chce vésti též k dalšímu sblížení česko-lužickému. Proto vloženy sem nejen články z vlastního hnutí lužického, z nichž vřazena i neotištěná posud stať Wićazova o lužickém studentstvu, nybrž i letáky, jakož i ukázka z Kaprasových "Právních dějin" a z mé "Lužice", proto otištěny básně Vrchlickěho a Klášterského, proto otištěna i Preradovićova báseň "Zora puca", aby bylo pokračováno také ve sblížení lužicko-jihoslovanském. Neboť jako Příručka, tak i tato Čítanka je určena našim jihoslovanským bratřím,kteří už od obrozenské doby jevili zájem o lužické své bratry, jak z článku v "Českolužickém Věstníku" pražském je zřejmo. Vykoná-li tato kniha svůj úkol i u ostatních Slovanů, tim lépe. Připojil jsem posléze několik ukázek z literatury dolnolužické. Nechtěl jsem zapomenouti na slabší větev lužickou, která potřebuje stálé podpory svého silnějšího hornolužického bratra. Přál bych si, aby Hornolužičané věnovali skutečně vytrvalou pozornost Lužici Dolní a nezapomínali na ni při žádné příležitosti; přál bych si, aby moje kniha dala podnět k podobnému výboru dolnolužickému. Posud nejvíce ukázek dolnolužických otiskl G. Swjela ve své Cytance ze serbske źiśi, vydané v Chotěbuzi roku 1907.

Jako Příručka tak i Čítanka je tištěna latinkou, kterou považuji za jediné správné písmo obojího lužického nářečí, jak jsem již v úvodě Příručky poznamenal.

V přitomné Čítance je otištěno celkem 230 článků, z nichž je 218 hornolužických a 12 dolnolužických. Je tu celkem 15 lidových a 215 umělých dokladů literárních, z nichž lužické literatuře připadá 194 ukázek ze 67 spisovatelů (61 hornolužických, 6 dolnolužických); 21 ukázek je vyňato z literatur cizich. Několik poznámek k jednotlivým článkům, jakož i stručný abecední přehled spisovatelů ma usnadnit užívání knihy. Nicméně pro zevrubnější poučení všeobecné, musí každý čtenář sáhnouti k přehlednému dílu Adolfa Černého "Lužice a Lužičtí Srbové" z roku 1912 a pro období popřevratové k mé "Lužici" z r. 1919.

Jen pro úplnost podotýkám, že drobné ukázky z lužickosrbské literatury obou nářečí byly nám známy již od dob obrozenských. Tak na př. Fr. L. Čelakovský otiskl v Čas. Českého Musea v r. 1830 řadu lužických národních písní v originále i s českým překladem (jen český text těchto písní přetiskl v bibliofilské úpravě K. Dvořák v Praze r. 1919); K. J. Erben ve své Slovanské čítance roku 1865 otiskl též řadu lužických pohádek a pověstí; značné množství ukázek lužických umělých i národních otiskl Fr. Doucha, jak zřejmo z mé edice Smolerjovy Českě korespondence (Budyšín 1919); většinu z nich přejal pak Fr. Vymazal do druhého svazku své Slovanské poesie, vydané v Brně 1878. V. Hrubý ve své Praktické rukojeti srovnávací jazyků slovanských z r. 1904 odbyl lužičtinu jen skromnými ukázkami v úvodě; jinak lužičtinu ze své rukojeti vyloučil. Stanislav Forman ve své Srovnávací čítance slovanských jazyků z r. 1909 věnoval lužickému písemnictví devět ukázek. Také Adolf Černý ve své příručce "Lužice a Lužičtí Srbové" z roku 1912 má v kapitole o jazyku několik ukázek obou nářečí. A posléze i ve Všeslovanské čitance "Lípě", vydané Horčičkou-Ledrem letošního roku, nalézáme obrazy z písemnictví lužického. Soustavné výbory - ovšem v překladu - máme posud ze Zejlerja a Ćišinského. Pořídil je zdařile Ad. Černý a to ve "Výboru písní" Zejlerjových ve Sborníku svět. poesie r. 1894 a ve "Výboru básní" Ćišinského ve Svět. knihovně r. 1906. Celkem je zřejmo, že zájem o lužickou literaturu u nás byl vždy. Tím více vhod přijde přítomna první soustavná lužická anthologie.

V závěru konečně vděčně vzpomínám ochotných pokynů, jichž se mi dostalo při sestavování Čítanky od prof. dra Arnošta Muky, jakož i děkuji všem, kdož mně jakýmkoliv způsobem při shromažďování materiálu byli nápomocni, zejména příteli J. Wićazovi, který mimo to také se mnou četl korektury celého díla.

V Praze dne 28. září 1920.
Josef Páta.

zpět na obsah Další: Serbskim čitarjam!