O zemi Bochayn, kapitule XXXVIItá.

Bychom chtěli přiemú cestú před sě jíti, musili bychom vejíti do Indie, ale v knihách třetích o Indii budu psáti. Protož jinú cestú puójdem, opět od jiné krajiny počnúce, téj vlasti Balastie. A tak jdúce od Balastie, mezi stranú puólnoci a vzchod slunce jíti jest dvú dní cesty po břehu jednoho potoku, ktežto vládne bratr králův, z Balastie. Tu nalezne v téj zemi hraduóv mnoho, a vši mužie těch měst šlechetní jsú a udatní v odění, ale Machometovi se modlí. Po těch dvú dní cesty přijde do vlasti jménem Ucham a ta má svój zvlášční jazyk a slušie pod krále z Bastie a má na dli a na šíř za tři dni cesty. Tu také držie zákon Machometuóv. Mužové země té jsú udatní ku boji. Tu jsú lvové velicí, něb ta země má rozličné zvěřě velmi mnoho. Vyndúce pak z téj země, jest jíti za tři dni cesty, k téj straně na vzchod slunce, všicko zhůru po horách jdúce, až i přijde na velmi velikú horu, o níž praví, že v světě vyšší nenie. Pak tu mezi dvěma horama jest některaká krásná rovně. A tudy teče některaký potok krásný, a tu jsú pastvy velmi dobré. Když tu pustí na pastvu kuóň neb vól churavý neb kteréžkolivěk dobytče, v desěti dnech bude tlusto a dobře sě popraví. Divokého zvěřě tu mnoho jest, také tu nalezne škopy velmi veliké, majíce rohy veliké, na šest pídí dlúhé neb na čtyři neb najméně na tři, z nichžto mísy dělají neb jiné náčiní, a také pastéřé tu z těch rohuóv zavírají sobě domky. A jest ta rovní dlí za dvanádste dní cesty a slove Peyner, ale na cestě tudy jdúc jest pusto vežde, a žádného přébytku lidského tu nenie. A protož musí, ktož tudy jde, stravu s sebú nésti. Ptáka tu žádného neviděti pro zimu a přielišnú výsost a také, že tu pastvy mieti nemohú. Oheň, když tu zapálí, pro velikú téj vlasti zimu, ani tak světle hoří, jakož jinde vidímy, ani tak muóž u něho tak dobře vřieti, jako u jiného. Potom musejí, ktož chodí těmi stranami, mezi stranú na vzchod slunce a mezi puólnocí jíti po horách, po pahrobcích i po údolích čtyřiceti dní, ktežto žádných řek nenie, a ta vlast slove Belor. A na těstě těch třiceti dní cesty přébytka lidského žádného není, aniž tu která zelina roste. A protož musejí, ktož tudy jdú, stravu s sebú nésti. Na horách vysokých lidských přébytkův mnoho jest. A ti lidé jsú modlosluhy, a i jsú ukrutní a zlí. A jsú jedno lovem živi a miesto rúcha v kožiech chodí.

zpět na obsah Další: O zemi Kastor, kapitole XXXVIIltá.