O lovu ptactva, kapitule XVIIIItá.

Pak měsiece března vyjeda veliký kám z města Kambalu s sokolčími, a tu takej obyčej v té kratochvíle mievá. Vyjede s ním sokolčích v čísle deset tisíc, a ti mají sokoluóv a jiných ptákuóv k myslivosti bez čísla. A ti všickni po všech krajinách sě rozjedú sem i tam. A když ptactvo kde spatřie, jichž tudy velikej mnostvie jest, vypustie sokoly i jiné ptáky, kteréž tu mají k myslivosti, a což ptactva uhonie, nesú před krále. Neb král vždy s nimi sám jede sedě u velmi krásné komoře, jenž jest od dřeva udělána a na čtyřech sloniech připravena velmi misterně. A ta komora zevnitř jest lvovémi kóžemi přikryta, ale vnitř čistě zlatem okrášlena. A tu s sebú pro kratochvíl má některé své pány a dvanáste sokoluóv vybraných, jimž řiekají gyrfalkové. A ta komora jest postavci hedvábnými a zlatými obpata podlé těch slonuóv, jenž tu komoru nesú; pánóv a rytieřstva se všech stran mnostvie jde, a ti nikam neodejdú ani odjedú od krále. A když uzřie kde bažanty, tetřevy neb jiné ptáky letiece, ukáží sokolčím těm, jenž s králem jsú, a ti ihned králi dadie věděti. Tehdy král káže komoru odkryti a kteréž chce sokoly neb grifalky káže na ptáky pustiti a sám na loži sedě k téj hřě dívaje sě, přihlédá. Nad to ješče má král tu opět jiných deset tisíc lida, ješto na tom jistém ptačím lovu jiného nic nemají činiti, než dva a dva sěm i tam sě rozběhnú po poli hlediece pilně, kam sě ti sokolové neb jiní ptáci, kteréž pustie, obrátie, a bude-li ptákóm třeba, aby jim pomohli. A ti slovú tatarsky tostaor, to jest strážě nebo strážní a má z těch každý přívab a čepičku, aby mohl ptáky přivábiti a držeti neb vzieti. Aniž sě hodí, by s ten, kdož pták pustil, aby po něm šel; neb tito jsú pilni toho, aby sě pták neurazil. A ti, ktož ptáka najbližšie jsú, ti mají ptáka hleděti a pomoci jemu, jestli co třeba. A každý takový pták, čiežkolivěk jest, má k nozě své přivázaný střiebrný plátec, na němžto jest znamenie pána jeho, číž jest, neb sokolčího, aby ztratil-li by sě, aby mohl navrácen býti pánu svému. Pakli znamenie nepoznají, ale nesú jej k jednomu pánu, ješto na to ustaven jest k tomu úřadu, jenž tatersky slove bylarguci, to jest stráže ztracených věcí. A ten všech ptákuóv, kteréž k němu přinesú, věrně chová, doněvadž sě jemu pán neoptá. A též i o koniech bývá. A protož, ktožkolivěk pták neb kuóň neb kterúžkolivěk věc na tom lovu ztratí, k tomu jistému sě uteče, a u něho poptá, a tak nemóž tu nic ztraceno býti. A doněvadž kolivěk u toho jistého ta ztracená věc jest, bud kuóň nebo pták, káže jeho velmi pilnu býti a dobře chovati. Pakli kto taký jest, že nevrátí inhed to, což nalezne, tomu, čiež jest, neb tomu úředníkovi, mají jej za zloděje. A ten jistý úředník najvyššie miesto sobě k stání zvolí a najvýše svú korúhev vystaví, aby snadně mohl nalezen býti od toho, ktož co ztraceného hledá, anebo nalezenú věc chce postaviti.

zpět na obsah Další: O jeho divných staniech, kapitule XX.