O království Var a o bludiech jejich.

Lidé jenž přebývají v tom království Var, všickni jsú modlosluhy, mnozí z nich vola za boha mají a jemu sě modli, že vól jest věc přesvatá, aniž vola, když jeho zabijí, ani maso jeho jedie. A když vól který umře, lój jeho vezmúce, své domy jím maží. Mezi těmito modloslužebníky někteří jsú jiného obyčejě, jenž slovú gom; ti vola také nezabijí. Pakli svú smrtí umře neb někto jiný zabie, tehdy dobře to maso jedie. Praví v téj vlasti, že jsú ti z těch pokolení, jakož jsú svatého Tomáše apoštola zahubili, neb žádný z nich nemóž vníti do kostela, kdežto jest tělo jeho; deset člověkóv nemohú jednoho z těch vnésti do kostela toho. V téj vlasti mnoho čaroděníkóv jest rozličnémi obyčeji čarujíce. V téj vlasti mnoho klášteróv jest modlám ustavených, v nichžto mnoho modl jest. A mnozí těm modlám, k kterýmž věčší milost a poctivost mají, obětují své dcery, ale panny ty jisté neb děvečky bydlé v domiech otcóv svých. A když mniši, ti modloslužebníci, hod chtie který slaviti, svolají děvečky těm modlám obětované, a ony přijdúce, tanec učinie před modlami a veliké zpievanie. A často ty jisté děvečky jiedlo s sebú přinášějí a stól před modlú připravie a tak tu dlúho státi nechají, jako by veliké knieže znenáhla jeda mohl obědvati. A zatiem ony před modlú zpievají, pléší a vesely jsú i mnie, by tehdy buóh jejich ten jisté jíchu z toho masa jedl. Potom samy sědúc k tomu stolu jedie s velikú poctivostí a dokonajíce to všecko, domóv sě vrátie. Ten obyčej držie ty panny modlám obětované tak dlúho, až za muž vydány budú. V téj vlasti, když král umře, tělo jeho spáliti mají z obyčeje. Rytieřie ti, jenž jsú vždy před ním bývali a s ním jezdili, za živa sě v oheň vrhú a hořie s tělem královým mniece, že skrze to na onom světě budúcím jeho vždy tovařišie budú a že by nikdy nemohli odlúčeni býti od jeho tovařišstvie. Také když jiní mužie umrú tu v téj vlasti, mnohé jejich ženy dobrovolně do ohně skáčí za nimi, aby s nimi shořely, když jejich těla pálé, aby na onom světě byly opět jejich ženy. A kteréž to učinie, velmi je lidé chválí. V téj vlasů takovýto obyčej jest: když kto spravedlivě má zahuben býti královým odsúzením, prosí za milost, aby ke cti některé modle mohl sě sám zahubiti, a když jemu tu milost dadie, sberú sě k němu všickni přátelé jeho a k jeho hrdlu nožóv desět ostrých neb dvanást položie a jej na stolici posadiec, po všem městu nesú, vysokém hlasem volajíce: "Aj, tento šlechetný člověk ke cti takovému bohu chce sě sám zahubiti." A když již k tomu miestu přídú, kdežto bývá obecná poprava, onen nuóž v ruku pochytě vysokým hlasem volá: "já sám sě velmi rani" a vezma nóž druhý, druhú sobě ránu učiní a tak sobě množě rány k každé ráně proměnije nóž, až od těch ran i umře. A pak přietelé jeho vezmúc to tělo, spálé s velikém veselím a s radostí. Lidé té jisté vlasti žádného obyčejě v smilství nepočítají za hřiech, aniž mnie, by hřiech byl etc.

zpět na obsah Další: O rozličných obyčejích téj vlasti.