O vlasti temnosti, jenž tak slove, kapitole.

V konečných krajinách královstvie tatarského, o němž smy jednak pravili, vlast jiná jest v konci všech krajin, v nichž lidé mohú býti v tu stranu na puól noci, jenž temnost slove, protože slunce tu nedocházie, i jest tu temné povětřie, jakžto pravie, kdyžto mrká. Jsú lidé v téj vlasti krásní a velicí, ale bielí velmi, krále nemají ani kniežete, jehož by panství poddáni byli, ale nespósobných obyčejí lidé jsú, velmi hovadsky bydléce. A pak Tatařie, jenž jsú najbližší těch lidí, často vytiekají na tu vlast temnú, jich dobytek, a což mají, jim pochvátají a mnoho škody jim činie. Neb pro tmu potom domóv by cěsty poznati neuměli, Tataři jědú na klisiciech, ješto mají mladá hřiebata, tak i s hřiebaty. A ta jistá hřiebata, vcházejíce v tu vlast, káží svým strážným, aby tu je drželi až do nich a sami tam jedú do téj vlasti temnej. A když již po chvátají, což najviece mohú, a chtie zasě na světlo vyjeti, svým klisiciem uzdy pustie, aby šly prostě, kamž samy chtíe. Tehdy klisicě řehcíce, k hřiebatóm zasě, kdež je ostavili, na to miesto běžie, a ty, jenž na nich sedie, tam, kamž sě neznali, zpět dovedou. Tímto způsobem obyvatelé této země pochytají hojně hranostajů, varů, sobolů, lišek a jiných podobných zvířat, majících kožešiny velmi vzácné. Odvážejí kůže do sousedních krajin světla, kde na nich vydělají mnoho peněz.

zpět na obsah Další: O vlasti ruskéj nebo o Rusích.