|
- Králík | - Legendy | - |
Laurentius Montecassinský: Utrpení svatého Václava
překlad z latiny
Pán a Vykupitel náš, dávaje poznati lidským zrakům božská znamení hmotným účinkem, zvolal, jak čteme, řka: Otec můj dosud pracuje, i já pracuji! (Jan 5, 17.) Zde nutno si povšimnouti, že nebylo řečeno, ani že Otec pracoval jako by do minulosti, ani že on bude působiti jako do budoucnosti, nýbrž toliko, že pracuje. Neboť všemohoucnosti Boží, jak jsme přesně poučováni dogmaty Otců, neodpovídá ve vlastním smyslu ani minulý ani budoucí, nýbrž toliko přítomný čas, ježto jeho všeovládající velikost je vymezena jedním jediným okamžikem, objímajícím nevyslovitelným způsobem ony všechny tři časy. Proto také jistý, nikoli bezvýznamný prorok praví o něm: Jenž učinil Věci příští; odtud též plyne, proč zákonodárnému Mojžíšovi bylo řečeno Bohem: Já jsem, který jsem, a toto řekneš synům Izraelským: ten, který jest, poslal mne k vám (Exod. 3, 13). Je zajisté vlastností Boha Stvořitele všehomíra býti sám sebou, poněvadž nepodléhaje jakékoliv proměnlivosti, není omezován žádnou lhůtou časovou. Proto praví Vynikající kazatel: U něhož není změny ani stínu proměnlivosti (Jak. 1, 17). Třebaže tedy vidíme, že tato nebeská přípověď, totiž "i já pracuji", naplňuje se každodenními skutky, tj. řízením celého stroje světového, přece ji jistým způsobem mohutněji dosvědčuje mučednický vavřín blahoslaveného Václava, který před nedávnem, týče se ze zimních sněhů severních krajin jako nový Titan, rozehnal, jak známo, všechen chlad škodlivé malátnosti. Proto pak jeho nejsvětější utrpení s tím větší úctou má být oceňováno a znovu připomínáno, že nám je, božskými ctnostmi ozářené, poskytla naše doba. A nemáme si všímati štěkotu jistých lidí, kteří mají za to, že památka těch, kdož teprve zcela nedávno byli ozdobeni korunou mučednickou, má být méně oslavována, jako by se jejich utrpení, ba samo osvědčení pravdy (což říkati je hříchem) méně líbilo Tvůrci; vždyť sám Pán pravil hlasem evangelisty: Kdokoli mne vyzná před lidmi, i já vyznám jej před otcem svým (Mat. 10, 32). Nepraví zajisté, jak tito tlachají, "některý, kdož", nýbrž "kdokoli mne vyzná". A zejména i proto, že zásluhy tohoto nejvýš blahoslaveného mučedníka, jehož chválu vroucně dychtíme podle míry svého skrovného nadání rozhlašovati, tak jsou oceňovány Bohem Stvořitelem všehomíra, že jeho svatosvaté ostatky zřejmě oplývají nesčetnými zázraky. A tak byť nezpůsobilí k vypsání jeho mučednické cesty, přece vyzváni k tomu některými lidmi jsme se o to pokusili, aby Latium, které dychtí po pravdě, nebylo připraveno o odlesk slávy vynikajícího muže, jež tolik září u jeho krajanů. A třebaže jsme se jen velmi málo napili ze studánky svobodných umění, než abychom se vyhnuli suchopárnosti slohu, přece dodal nám jaksi odvahy slib Všemohoucího, který řekl: Otevři ústa svá a já je naplním (Ezech. 2, 8). A proto i žalmista prorocky praví: Otevřel jsem ústa svá a přivábil jimi Ducha (Žalm 118, 131). Neboť kdyby nebyl otevřel ústa, nebyl by získal ducha, poněvadž milostí Ducha svatého byl by zajisté méně naplněn tehdy, že by získaný dar vědění skrze ústa svá nesděloval všem, kdož po něm touží. A netřeba se diviti, jestliže naše snaha, když se nemůže opříti o žádnou zkušenost, dokáže přinésti alespoň nějaký užitek, poněvadž naše důvěra spočívá v onom, jehož mocí, jak víme, i němé zvěři ústa k mluvení se otevřela. Modleme se tudíž k němu, řkouce:
Ó Kriste, spáso ty lidí, v němž veškeré stvoření žije, zrozený z života čisté a neposkvrněné vždy Panny, božským jenž zaháníš světlem tmu zaslepenosti a bludů, daleko z našeho srdce zlé přeludy, prosíme, zažeň, dej nám poznati světlo, jímž scestné zmírají bludy, abychom slavili skutky, jež - zářící na věky věků - mučedník přejasný konal, důstojným hymnickým zpěvem. Amen.
Zatím všechny, kdož toto budou čísti, důtklivě se skloněnou hlavou žádáme, aby nedali místa bledé závisti, nýbrž laskavě opravili, což shledají pochybeným. Nechť také neohrabanost mého slohu nebrání vzdávati chválu Bohu u těch, kdož jsou zhýčkáni půvabem řečnického umění, vždyť vědí, že knihy Písma svatého nejsou tak prosyceny básnickým, jak se říká, medem (Horatius, Epist. I. 19, 44), jako spíše božským dechem prostě podány. Nechť rovněž vědí, ze to, co jsme z hodnověrného podání zvěděli, vypsali jsme nikoli všem bez rozdílu, nýbrž obzvláště pro ty, kteří nás o to snažně žádali. Leč po tomto krátkém odbočení vraťme se k vlastnímu vypravovaní. Avšak ještě to, co již před námi bylo řečeno:
Nikoli ze síly naší, nýbrž od toho bere vznik rosa, vyprahlým skalám jenž kázal vydati vodu.
Čtení první. Jistí obyvatelé severních krajin, sužováni pro polohu své země nejtužšími mrazy, postrádali kdysi vnitřního tepla víry. Jsouce zcela neznalí onoho ohně, o němž Ježíš Kristus, Bůh a Pán náš, před časem řekl mocným hlasem evangelia: Oheň na zem hoditi jsem přišel a co chci, než aby se vznítil? (Luk. 12, 49), když konečně skrze kázání svatých apoštolů a jejich následovníků téměř celý okruh světa, odvrhnuv ohavnost modloslužby, sklonil svou šíji pod jho nádherné víry, oni nicméně byli oddáni bludům dávných předků a pošetile se zpěčovali nastoupiti cestu pravdy. Tou měrou totiž zběsilý nepřítel lidského pokolení hanebně zatemnil jejich rozum, že uvyklí na stálé temnoty vší silou se snažili od sebe zapuditi pravé, vše osvěcující světlo. Vždyť vskutku ty, kdož jim upřímně kázali víru, uváděli v bezprostřední nebezpečenství násilné smrti, až se zdálo, jako by ani nejednali lidsky, nýbrž co dravá zvěř si počínali; takže právem tuším se hodí na ně výrok, který kdysi prorockým duchem byl vysloven: Léčili jsme Babylón a není uzdraven (Jerem. 51, 9). Babylón arciť, třebaže léčen, nenabyl zdraví, poněvadž lid, o němž je řeč, ve tmách nevědomosti pohřížen zasloužil si sice, aby mu byla věnována péče kazatelská; poněvadž však vlastní zásluhy tomu se protivily, neukázal se posud hodným toho, aby přijetím křtu došel záchrany duší. Avšak jak výtečný hlásá kazatel: Kde je nadbytek hříchů, je i přemíra milosti (Řím. 5, 20). Obrátivše se totiž po spatření přemnohých zázraků před zcela krátkou dobou na milost víry, tím pevněji řízením Božím drží se milosti, jíž dosáhli. A třebaže u některých z nich dřívější divokost zvrácených mravů dosud vládne, přece u mnohých, jak se dovídáme, símě víry z nebes zaseté vydalo přebohatou úrodu. To dokazuje následující vyprávění.
Čtení druhé. V Germánii, která prý není tak rozlehlá jako mocná, jest zajisté kraj, jejž obyvatelé Slavonií (Sklavonia) nazývají, nejen hojností všelikých věcí oplývající, nýbrž i udatnými a bojovnými muži sdostatek slynoucí. V tomto pak kraji leží město odedávna Prahou zvané, které hodíc se za sídlo královské bývá obýváno vladaři oněch končin. Kdysi tedy jistý Vratislav, dosáhnuv slavně královské moci, tu sídlil a s bedlivou péčí vykonával vládu. Pro záslužnou stálost ve víře byla mu z nebes dopřána taková vítězství, že milostí Stvořitele všehomíra triumfoval nad téměř nesčíslnými nepřáteli. Ten ve věku kvetoucí mladosti zplodil z bohumilé manželky, kterou z urozeného rodu byl pojal, prvorozeného syna jménem Václava, tak zářícího půvabem krásy, jako se později skvěl bezúhonností mravů. Tento po uplynutí let dětských, která, pokud onen věk dovoloval, u znamenitém vychování byl strávil, když k věku chlapeckému dospěl, byl vlastním otcem dán na učení věd božských. V nich tak výborně s milostí Boží prospíval, že v krátkém čase přede všemi spolužáky se vyznamenávaje v každém směru byl pokládán za rovna svým učitelům. Neboť oddávaje se běžným pro ten věk hrám nezapomínal na to, co kdy od učitelů byl slyšel, nýbrž pravdy božské, jez v přítomnosti učitele náboženství do svého srdce byl vštípil, i za jeho nepřítomnosti v knize srdce svého opakoval.
Čtení třetí. Neboť svrchovanost všemohoucího Krista osvěcovala srdéčko služebníka svého, o němž věděl, že jednou korunou mučednickou dojde účastenství na jeho světle. Proto i srdce jeho neznající špatnosti zachovávalo předpisy zákona, častěji opakujíc, čemu se dříve naučilo. Vždyť Mojžíš, zákonodárce a sluha Boží, prohlásil, že ona zvířata jsou čistá a hodí se za oběť Všemohoucímu, která nejen mají rozštěpená kopyta, nýbrž i přežvykují. Neboť v rozštěpení paznehtů obrazně se obráží schopnost rozlišování (tj. dobra a zla); v přežvykování pak, jimž se potrava již jednou požitá znovu přivádí do úst, co jiného se jeví nežli pamatování si a opakování vyslechnuté látky? Přeblažený tedy Václav byl již způsobilý, aby byl obětován Bohu, neboť nepostrádaje rozlišovací schopnosti skutky spasení Božího choval v dobré paměti. A tak mládenec, jak o Pánu jest psáno, ponenáhlu prospívaje věkem i moudrostí (Luk. 2, 52), nejen Pánu všemohoucímu byl milý, nýbrž i u všech spoluobčanů co nejmilejší dítě byl oblíben. I užívaje věku mládí k nabytí vědomostí bohulibých, k nábožnému přijetí křtu se připravoval. Naučil se totiž volati s žalmistou: Pokropíš mne yzopem a očištěn budu, omyješ mne a nad sníh budu bělejší (Žalm 50, 9). Vskutku od Boha omyt stal se bělejším nežli sníh, pokropen vodou z nebeského pramene stal se příslušníkem rajských sborů. Neboť neměl žádné skvrny hříchu na sobě ten, který maje kralovati na věky, koruny svatých mučedníků stal se hodný. Avšak nezůstala mu ani utajena sláva, které měl dojíti, nýbrž jaký a jak veliký bude a kterak s palmou mučednictví vstoupí do nebeského království, zasloužil si po pořádku zvěděti.
Čtení čtvrté. Přijav tedy po katolickém způsobu křest svatý, když se chtěl vrátiti domů, kněz, který mu uštědřil tak veliký dar, potají tuto věštbu, Bohem vnuknutou, mu sdělil:
Otcovským těmto mým slovům dopřej jen laskavě sluchu, Všemocný tobě jež říci mně, svému sluhovi, káže. Korunou ověnčen svatou, mučedník do nebe vstoupíš. Slíbeným královstvím, pane, pohrdnout nesmíš, tě prosím, zbožně však kráčeje žitím, s ubohým vždycky měj soucit.
Takovým oslovením poučen a takovými sliby nabyv odvahy, muž Boží vesele domů se ubíral. A od té doby počal konati tak četné skutky milosrdenství a býti tak štědrý v rozdávání almužen, že mohl s blahoslaveným Jobem smělým hlasem o sobě prohlašovati: Od mladosti rostlo se mnou milosrdenství (Job 31, 8). A skutečně komu z chuďasů nedostalo se jeho pomoci nebo kdo pozbyv vlastních prostředků nebyl podporován jeho štědrostí? Dělal si totiž podle příkazu Páně přátele... (mezera v rukopise), kteří by jej přijali do stánků věčných, po nichž celým svým srdcem toužil, a říkával: Zvolil jsem raději býti povrženým v domě tvém, Pane, nežli bydleti v stáncích hříchů. Zachovávaje rovněž bedlivě zdrženlivost, tak se držel v mezích cudnosti, že žádná nepříznivá pověst o něm nedolehla k sluchu pomlouvačů. Hříchu pak lakoty tak se hleděl uchrániti, že právě proto i bohatým i chudým milým se stal. Znal totiž přikázání apoštolovo:
Varujte se lakoty, jež zajisté je modloslužbou (Efez. 5, 5). Neboť kdežto každá neřest ukojením zdá se býti uspokojena, tento nejohavnější mor nezná ve své rozpínavosti žádných, ani nejvzdálenějších mezí; pročež i satirik dí:
Zatímco otvorem plněn měšec se bachratým stává, roste tak po zlatě chtivost, peněz jak hromádka roste (Juv. 14, 138 n.).
Vynikaje tedy těmito i jinými přemnohými dobrými vlastnostmi, tak byl všemi spoluobčany milován, že tito pominuvše bratra ještě za živobytí otce a zároveň s jeho vůli jej si za vladaře země slušně žádali, což také pokynutím Krista Pána se stalo.
Čteni páté. Ujav se tedy důstojně královského žezla, podle významu svého příjmení obezřetně vlastní náruživost na uzdě držel, neopouštěje ovšem za žádných životních okolností zásadu pokory a šlechetnosti, již si sám pro sebe vyvolil. Konal sice, jak svatý Řehoř o komsi vypráví, též některé světské věci, ale jak se později ukázalo, spíše z povinnosti než z vlastní vůle. Práh kostelů při zbožných návštěvách tak často překračoval, že to i veškerému kněžstvu bylo podnětem k obdivu. Když vstoupil do chrámu, nedopřával nikterak sluchu světským malichernostem, nýbrž poslouchaje rád skutky mučedníků, dychtil nadevše kráčeti v jejich šlépějích. Zatím jeho jednou již jmenovaný bratr, kráčející v jinošském věku se svými druhy po stezkách bludných a kluzkých, žil pod svrchovaností svého bratra spíše z donucení než dobrovolně. Poněvadž pak, jak z Písma svatého jsme poučeni, osvědčená ctnost napadá pošetilce, týž král, zatracuje bohaprázdné skutky svého bratra, pro bezuzdnou šílenost jeho časté mu dělal výčitky. Jelikož však, jak Salomonu, nejmoudřejší z.králů, tvrdí, slova moudrých jsou jako ostny a jako hřebíky nahoru zaražené, jak komik Terentius praví: Povolnost plodí přátele, pravda nenávist, týž rodný bratr tak znamenitého muže přívětivá a laskavá slova bratrova hanebně obracel v žlučovitou a svárlivou nenávist, neboť domluvy jeho, ďábelským duchem jsa ponoukán, nikterak nemohl snášeti. Protož skrze některé poddajné přívržence žádal, aby mu týž král postoupil v úděl obec, která se od starodávna Boleslav zvala.
Čtení šesté. A tak král z lásky k bratru svému rád svolil k žádosti, avšak poněvadž srdce nešlechetníka jednou prudkým jedem otrávené žádného léku lítosti nezná, týž často řečený bratr, dosáhnuv, jak myslil, toho nejmenšího, po větším přehanebně zatoužil. Chorobnou nenávistí totiž trápen počal dychtiti po koruně královské a bratra jakýmkoli způsobem odkliditi usiloval. Hnětlo jej, že bratr s dosaženou hodností královskou také přátelství všech dobrých požívá a pověsti svatosti i v okolních krajích se těší. Ovšem, jak čteme v lyrické básni, častěji větry zmítána bývá nebetyčná jedle a vysoké věže těžším pádem se řítí a blesky bijí do vrcholků hor (Hor. Od. II., 10). Zatím muž Páně ztrativ vlastního otce službě pro všemohoucího Pána zcela se oddal, poskytuje totiž výživu chudým a staraje se o ubožáky jako o sebe Sama, obdarovávaje též štědře chrámy Boží z příjmů vlastních. Rozdal totiž a milostivě rozdělil skoro celé dědictví chudým, aby spravedlnost jeho trvala na věky. Vždyť stoje nohama na zemi, duchem stále prodléval nahoře, naučil se s apoštolem říkati: Přebývání naše je v nebesích (Fil. 3, 20). Znaje výrok Platónův, že celý život moudrých jest rozjímání o smrti, při veškerém svém konání myslil na konec, aby na věky podle Šalamouna se neprohřešil. Tak nezměrné zároveň bylo jeho milosrdenství, že byl milostivý i k těm, kteří mu strojili smrt, ba i kdyby byl kdo dopaden v těžkém provinění, stěží by byl vynesl ortel smrti; četl totiž v evangeliu: Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou (Mar. 5. 7), a podruhé: Buďte milosrdní, jako Otec váš milosrdný jest (Luk. 6, 36).
Čtení sedmé. Poněvadž však lidé zvráceného ducha tím, z čeho by měli dosáhnout spásy, připravují si věčné zahynutí podle slov apoštolových: Jedněm nejvyšší vůně života v životě, druhým vůně smrti ve smrti (2. Kor. 2, 16): někteří bohaprázdní skřetové, nesouce to chování s nevolí, jali se mu to zpozdile vyčítat, že nechtějí takového krále, který jaksi zmalátněl a nikterak se neprojevuje jako vykonavatel zákona, když nechce vynášet rozsudek smrti. Tak smrtonosný jed vlil totiž do jejich srdcí onen nejjedovatější had, který přivedl první lidi k hříšnému pádu a stále usiluje strhnouti veškeré pokolení lidské, dříve než by se mohlo káti, do hlubin pekelných. Ale muž Páně věda dobře, co je náležité, nechtěl, když je milý Bohu, aby byl milý též nejničemnějším lidem, neboť znal, co pravil přední kazatel: Kdybych se dosud chtěl líbiti lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. I považoval hostinu, kterou jeho otec o svých narozeninách jednou do roka strojíval velmožům, za nevhodnou, maje za užitečnější odpomáhati nouzi chudých než zbytečně se starati o přepych bohatých. Tedy tato věc se stala, jak psáno, semeništěm nenávisti. Posléze přispěchali k jeho bratru, jehož srdce bylo již prokláno ďábelskými střelami, a takto začali poštěkávat: Náš král, stižen jakousi duševní chorobou, dává přednost životu mnišskému před životem důstojným krále; a nedbaje na vaši Výsost a pohrdaje všemi námi velmoži, přibírá ke svému stolu jakési človíčky z nejnižších vrstev. Pročež jednomyslně jsme se usnesli zvolit za krále tebe, jehož svědomitost a ráznost, jak známo, nad hvězdy jasněji se skvějí.
Čtení osmé. Takovým řečem jako tupé zvíře dopřávaje sluchu, kochal se v nejhnusnějším velebení. A předáci znovu k němu mluví:
Nesmí se otáleti s takovými, je-li libo, záměry, nýbrž naše plány musí být obezřele provedeny dříve, než veškeré poklady tvého otce budou od něho pošetile rozházeny. Po odstranění tedy onoho, jehož jednáním otcovský a dědovský rod váš je zneuctěn, nechť se žezla královského ujme vaše Výsost, o němž je známo, že nejen jste srdnatý v boji, nýbrž že budete si vědět rady v každé situaci. Nato jim on řekl: Kterak podle vašeho zdání můžeme jej zabíti, když on sídlí v nejpevnějším, jak víte, hradě a má v rukou vládu nad celým královstvím, kdežto my jsme početně slabší a s tak velkou mocí se nikterak nemůžeme měřit? Tu oni pravili: Hle, nadchází den svatých mučedníků Kosmy a Damiána, jejž každoročně světíš. Nasadili si tedy lstivou přetvářku, nemeškej pokorně před krále předstoupiti s takovouto prosbou:
Laskavě návštěvou račiž, králi, mé poctíti sídlo, se sluhou společně oslav výroční radostně svátek.
Když se na takových zločinných záměrech dohodli, týž bratr prokleté paměti se po nějaké době odebral do královského hradu, v hříšném nitru chovaje lstivou lišku.
Král jej přijal s bratrskou láskou a takto k němu promluvil: Druhdy zajisté stavěl jsem se otevřeně proti tvým, nejmilejší bratře, skutkům, to však jen pro tvou spásu. Uvidím-li však nyní, že jsi se ve svých mravech polepšil, milerád vyplním, cokoli se zlíbí tvému srdci. Jemu bratr pokrytecky odvětil: Oddán kdysi mladickým pošetilostem, tvých napomenutí k nápravě jsem si v své zpozdilosti málo vážil; avšak nyní, když jsem milostí Boha všemohoucího jasněji prohlédl, co je správné, slibuji, že se od dřívějších skutků svých odvrátím. Král ať jen ráčí vyslyšeti žádost svého sluhy a ať se nezdráhá vejíti pod střechu bratra svého. Vždyť se blíží svátek svatých mučedníků Kosmy a Damiána, který každoročně, jak se sluší, světívám. Nechť tedy král ráčí navštíviti dům svého sluhy a společným veselím oslaviti svátek tak velkých mučedníků.
Čtení deváté. Takovéto s medem smíšené jedy podávaje, onen ničemník podle básně Maronovy jako studený had úskočně se skrýval v trávě; avšak běda ti, ze všech dravých zvířat nejkrutější, jenž v ústech maje med osnuješ po způsobu dravé zvěře proti bratru odporné úklady. Avšak ani nemáš práva jmenovat se bratrem toho, jehož dobrotivosti nenásleduješ, jak by se slušelo, a ani si na ni ve své ohavné duši nevzpomeneš. Neboť podle etymologie slovo bratr (frater) značí tolik co "druhé já" (fere alter) (Gellius XIII., 10, 4), ale ty, bezbožníku, jenž kráčíš opačným směrem než ten veliký muž a zapíráš přirozený cit, nemůžeš být pokládán za jeho bratra, nýbrž za nejpodlejšího nepřítele. Řekni přece, řekni, sluho pekla a plémě ďábelské, jaký prospěch či potřeba přiměla tě spáchat takovou ohavnost!? Snad aby ses zmocnil královské koruny a nade všecky se vyšinul, kdežto ve skutečnosti tolika pánům jsi podroben, kolika morovými neřestmi jsi ujařmen. Praví evangelium: Každý, kdo páše hřích, otrok jest hříchu (Jan 8, 34). Avšak obraťme se již k vlastnímu vypravovaní.
Král tedy, jsa mírumilovné a bezelstné povahy, neotálel vyplniti nešlechetná přání svého bratra, nýbrž přibrav některé dvořany, rozhodl se pospíšiti na jeho hrad. A když byl některými prozíravějšími členy dvoru zčásti upozorněn na chystané úklady, dal jim hned takovou odpověď: Kdyby Pán nechránil obec, marně by bděli její strážcové; poněvadž však, jak známo, ti, kdo neutečou před řítícím se domem, pokoušejí Boha všemohoucího, hleďme pod ochranou vojenského oddílu dostáti slibu, abychom také oslavili svátek tak velkých mučedníků. Když tedy přišli k bratrovu (Tomu a hostina s královskou nádherou byla připravována, král vkročiv do chrámu se skloněnou hlavou vzýval Boha Stvořitele, pronášeje takovouto modlitbu: Všemohoucí Pane, pravil, jehož vševědoucnosti žádná tajemství lidských srdcí nemohou zůstati skryta, buď, prosím, milostiv mým hříchům, neboť víš, že pro pravdu tvou od bratra svého a druhů jeho jsem nenáviděn. A jestliže, Pane, podle věštby požehnaného kněze mně s tvým dopuštěním nadchází utrpení, rád pro tebe přijímám mučednictví: neboť raději chci podstoupiti jakékoli časné nebezpečenství na zemi, nežli podporováním nepřátel tvých a přestupováním přikázání propadnout věčným mukám. Takto se pomodliv vyšel ven a přívětivě oslovil svého bratra i všechny předáky, jakož vůbec byl mírný i k těm, kdož mír nenáviděli, a podle apoštola (Řím. 12, 18), seč byl, se všemi lidmi žil v míru.
Čtení desáté. Když tedy byla podle obvyklého způsobu na počest svrchu jmenovaných mučedníků vzdána chvála Bohu, odebrali se k hostině, kterou bratr zlořečené paměti úkladné dal vystrojiti. Neboť onen vyvrhel a výlupek vší nepravosti na odiv stavě všemožnou laskavost, smrtelný jed, který v srdci nosil, hleděl nějakým způsobem bratru nakapat. Když pozoroval, že mu vojenský doprovod bratrův překáží provésti to, co hanebně chystal, odložil na nějaký čas svůj úmysl. Když pak nadešla noc a všichni vínem zpití uložili se k tvrdému spánku, nejctihodnější z králů, jsa úplně střízliv, v obvyklou hodinu noční pospíchal do chrámu, aby vzdal Pánu díky a slávu. Tak velice však důvěřoval v ochranu a řízení Všemohoucího, že kromě osobního průvodce nikoho z ozbrojené družiny nestaral se přibrat. Neboť neobával se nikterak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života. Když pak bratr takového muže, věda o jeho příchodu, využíval se svými bezbožnými spolčenci noci a úkladně střežil osudnou skrýši před dveřmi chrámu, přišel vznešený král bratra meškajícího v chrámové předsíni takto ráčil osloviti:
Největší vzdáváme díky tobě, můj nejdražší bratře, za hody bohaté, jimiž nás jsi i předáky hostil.
On mu odvětil: Včera jsme tě chatrně pohostili, ale dnes, myslím, důstojnější ti připravíme snídani. A to řka, vytasil meč, který měl ukryt, neostýchal se bratra udeřiti. Ten však silou z nebe poskytnutou, jakož uměl zacházeti se zbraní, svou šubou zachytil ránu a náhlým výpadem sám nejen z ruky bratrovrahovy meč násilím vyrval, nýbrž jej samotného k nohám svým mocně porazil, řka: Hle, ty nesmírný zpozdilče, viz, kterak spravedlivý soudce Bůh k nohám mým tě srazil o jak mohu setnout tvoji pošetilou hlavu. Ale nechť se nestane, abych potřísnil své ruce tvou krví a pro záchranu svého těla uvedl duši v nebezpečensví; ba naopak hotov jsem podstoupiti na osvědčení pravdy smrt jakkoli krutou, jen když z cesty přikázání Božích se neuchýlím. Po těchto slovech meč, který v rukou držel, odhodil, bratra ze země laskavě pozdvihl, očekávaje jistou smrt, která, jak věděl, po vyváznutí onoho je mu souzena.
Čtení jedenácté. Nezpěčoval se muž Páně smrt pro zachování přikázání Kristových podstoupiti, nýbrž přál si, aby se vlastní bratr takovou ohavností neposkvrnil - podle oněch slov Kristových v evangeliu: Otče, je-li možná, ať odejde kalich tento ode mne (Mat. 26, 39), jako kdyby byl řekl: Je-li možná, ať tento kalich utrpení není mně podán od Židů, pokrevenstvím se mnou spřízněných, nýbrž od nějakých cizozemců. Nuže tedy často jmenovaný bratr po svém vyváznutí, jsa posedlý ďáblem a hnán dravčí zběsilostí, své spiklence jižjiž blednoucí a na útěk se dávající přivolal. Ti přišli, zároveň s ním na krále se vrhli a nesčíslnými údery mečů jej ubili. Jaký to muž, vší zbožností obdařený, který nejkrutější smrt pro Krista volil, než by byl v krvi nepřítele pravici svou zbrotil! A proto ozdoben, jak věříme, korunou mučednickou a provázen nesčíslným sborem svatých mučedníků zasloužil vejíti do hvězdných stanů. Neboť kdo z věřících by pochyboval, že tento přeblažený muž byl korunován mučednickým vavřínem, když pro pravdu, kteráž je Kristus, smrt ochotně podstoupil?
Mrtvé jeho tělo leželo arciť po nějaký čas nepohřbeno v témž chrámě, kde byl dotrpěl, protože shora řečený vrah k vlastní své záhubě se zmocnil vlády v království. Avšak dobrotivý a svrchovaně milosrdný Bůh dopřál jeho údům způsobit tolik zázraků, že nikdo téměř nemohl pochybovati o jeho svatosti. Konečně toho času týž přeblažený mučedník, zjeviv se jedné nábožné ženě pokročilého věku, oznámil, že kloub jeho ruky, uťatý bezbožnými vrahy, leží na určitém místě, a přikázal, aby po nalezení byl vrácen k svému vazivu. Když se tak stalo, tak pevně přirostl a srostl s tělem, jako by nikdy nebyl uťat. Skvěje se v nebesích, hle, jak krásně též na zemi září, pozemským viděti dává, cokoli na nebi drží. Nejvyšší z králů všech skvěle tohoto oslavil krále, nikoli v nebesích pouze, nýbrž též na zemi svatě.
Čtení dvanácté. Když tedy, jak bylo řečeno, jeho mrtvé tělo působilo nesčíslné a takřka živé zázraky, počalo být věřícími s náležitou horlivostí uctíváno. A tak se stalo, že za času pana Vojtěcha, vznešeného vyznavače a biskupa, bylo z řečeného kostela vyzdviženo a na svůj vlastní hrad, to jest do Prahy, přenášeno, aby tam, totiž v chrámu blaženého mučedníka Víta, bylo s náležitou poctou znovu pohřbeno. Když bylo cestou vezeno čtyřspřežím za doprovodu četného zástupu duchovenstva a lidu, kteří s jmenovaným ctihodným biskupem provázeli ono přesvaté, byť mrtvé tělo s voskovicemi, žalmy a chvalozpěvy, udál se podivuhodný a za našich časů přímo ohromující zázrak, o němž věříme, že se nestal bez vůle všemohoucího Boha, stvořitele všech věcí, který dal slunci paprsky a měsíci růžky, zemi lidi i nebesům anděly. Neboť jak jsme zvěděli z vyprávění jistého hodnověrného obyvatele svrchu řečeného království slovanského, jakmile přišli k vyvýšenému místu v řečeném městě, koně táhnoucí vůz náhle se zastavili, a jako by k zemi nohama přirostli, nebyli s to dále popojeti. Vozkové držící otěže čtyřspřeži sice je usilovně poháněli ranami bičů a všichni kolemstojící pomáhali hlasitým pokřikem a postrkováním, seč byli, avšak jak jsme řekli, nehnuli koňským spřežením ani o krok. Mezitím přišel jeho bratr, poskvrněný krví bratrovražednou a vinou za smrt nevinného člověka, a jako by litoval a želel, se slzami a s chvěním sklesl na tělo bratra, kterého zabil, žádaje za odpuštění spáchaného zločinu. Potom se všichni rozhodli, že z vozu vypřáhnou koně a zapřáhnou několik spřežení volských, aby alespoň jejich silou s vozem pohnuli; avšak i tak se namáhali marně. Vida to biskup, posly do města rozeslal a pro ostatní kněžstvo narychlo vzkázal; tohoto rozkazu rádi poslechnuvše, spěšně přišli a spolu s biskupem a lidem, který se byl shromáždil k doprovodu onoho svatého těla, pokleknuvše na zemi a ruce k nebesům rozpjavše, k všemohoucímu Pánu modlitby vylévali, aby Bůh, v jehož moci je ne něco, nýbrž podle jeho vůle všechno, ráčil jim milostivě vyplniti, zač se zbožnou myslí a upřímným srdcem žádají. A bezmezná Boží láska neoslyšela jejich modliteb, slz a zbožných přání, nýbrž milostivě jim udělila, zač prosili, ježto právě, jak žalmista pravdivě svědčí: blízek je všem, kdož ho v pravdě vzývají (Žalm 144, 18). Neboť týž vůz, který předtím nebylo možné ani čtyřmi koni ani snad dvanácti páry volů rozjeti a vůbec jím hnouti, jakmile věřící dokončili modlitbu, z vůle všemohoucího Boha, který řídí otáčení celého světa, velikou rychlostí se začal pohybovat jediným toliko spřežením volů. A tak vznešené tělo onoho přesvatého krále a mučedníka Božího Václava bylo dovezeno za doprovodu velkých zástupů věřícího lidu na hrad Pražský a uloženo v stříbrné rakvi v chrámě svatého Víta, mučedníka Kristova, vedle oltáře téhož mučedníka. Tam potom po mnoho let na jeho rukou i nohou tak rostly nehty, jako kdyby pořád byl naživu, arciť řízením toho, jemuž vše žije a jenž jest požehnaný na věky věků.
Také jiný zázrak velmi znamenitý a hodný toho, aby byl vypsán zachován paměti věřících potomků, udál se pro zásluhy tohoto přesvatého krále a Kristova mučedníka Václava. Neboť jakož jest obyčejem lidí onoho království, kteří žijí v postavení služebném, že teprve po šesti dnech práce pro své pány mají dovoleno pracovati pro sebe, jistý muž, když pod tlakem té povinnosti po šest dní sloužil svým pánům, v sobotu konečně se na pole odebral, aby své vlastní proso požal, a seč byl, až do noci pracoval. Avšak ani tak nebyl schopen všecko proso požíti. Následujícího pak dne, který k oslavě vzkříšení Páně se nazývá dnem Páně, manželka onoho muže nerozvážně vyšla, aby požala to, co zůstalo z řečeného osení, a se sehnutým tělem jala se žíti proti Božímu přikázání, potvrzenému nepřekročitelnými předpisy církevních učitelů. A tato její pošetilá opovážlivost neušla trestu Božímu. Brzy zasažena byla z nebes: prsty levé ruky, jimiž si proso při žnutí přidržovala, tak se zkroutily k dlani téže ruky, že se již žádným způsobem nedaly otevříti k obvyklé práci. Když takto byla pokutována za práci konanou v nedovolený čas, uvědomila si provinění, jehož se - třebas z nezbytí - dopustila. Přišla do svatyně přesvatého mučedníka Václava, vrhla se s nářkem a pláčem před jeho oltářem na zemi, žádajíc za odpuštění spáchaného přečinu. Když se tam se zkroušeným srdcem dlouho modlila, velkomyslnou dobrotou všemohoucího Boha a pro zásluhy i přímluvu řečeného mučedníka byla uzdravena, a vzdávajíc hned díky Stvořiteli a Pánu a nevýslovně se radujíc, vrátila se domů.
Když tam mučedník tento přemnohým prosebníkům působil zázračné úkazy, začaly tak velké zástupy okolního lidu překračovati práh kostela, že bez umenšení úcty původního mučedníka a patrona bylo mu dáváno jméno mučedníka nového. Neboť kdežto až do té doby byl nazýván chrámem svatého Víta, nyní téměř u všech chrámem svatého Václava sluje. Arciť, jak před námi bylo řečeno (1 Král. 3, 1), všechno řídké připadá vzácnější; proto též je psáno: Slovo Páně bylo vzácné, to jest řídké. Jednou pak, když v koloběhu roku se vrátil výroční svátek tohoto velkého mučedníka, zástupy téměř všech spoluobčanů spěchaly do toho kostela, a když tam jasným a slavnostním hlasem prozpěvovali slávu Boží a chválu mučedníka, srdce některých vězňů v sousedství začal trápit nesmírný zármutek. Litovati totiž, že byli králem té země uvrženi do tak těžkého vězení, že nemohou obvyklým způsobem oslavovati památku vznešeného mučedníka. I přispěla jim všemohoucí víra a dotkla se z nebes jejich srdcí. Přiměla je, aby s důvěrou se dali do volání, takže prolévajíce slzy a společně ruce vzpínajíce k nebi, takto se jali modliti k všemohoucímu Pánu:
Ty, jenž jsi - nevinný - vyrval vězněné z pekelných chřtánů, pohlédni laskavě na nás pro velké zásluhy světce!
Po této modlitbě, když oheň víry líbezně hřál hlubinu jejich srdcí, začali zvýšeným hlasem žádati za přispěni často jmenovaného mučedníka, modlíce se:
Ó svatý Václave, račiž pomocí přispěti ubohým, mučedníku hromovládného Boha, pomoz nám, sluhům svým!
Když to třikrát čtyřikrát pronesli, dostavila se milostivě, jak se obyčejně stává, pomoc Boží a pro zásluhy především mučedníka, kterého vzývali, všem mužům ve vězení zavřeným, osmdesáti totiž, ba i více, s takovou rychlostí se uvolnily řetězy a okovy božským řízením s takovým třeskotem se rozlomily, že ani ti, jimž se tohoto daru dostalo, nemohli nikterak pochopiti tak náhlý a netušený zázrak. Vyšli ven a v tanečním poskoku se ubírali do chrámu, v němž leží tělo slavného mučedníka, volajíce a říkajíce:
Budiž ti sláva, ó Kriste, kterýs nás na snažné prosby světcovy pro dluhy vzešlých, tíživých závazků zprostil.
Že se tak skutečně událo, živými tak říkajíc slovy častokrát dosvědčoval pan Benedikt, pocházející z národa saského, jenž veda v Kasinském klášteře bohabojný život, nábožně po všechen čas života nosíval při sobě úlomek z těch řetězů, vyprávěje, že se onen veliký zázrak stal v jeho přítomnosti. Však na tom co divného, sňal-li mučedník železná pouta, k okovům Kristovým připjat při mocné který byl síle.
My tedy, jsouce k tomu dohnáni spíše nedostatečností slohu než nedostatkem látky, upouštíme od dalšího vypravování, obávajíce se totiž, že se bude zdát, jako bychom trpěli vadou Pisonovou (Cicero in Pisonem, c. 7; Hieronymus Epist. 69, 2), a když neumíme mluvit, nemůžeme mlčet. Nejsmeť tak tupí, abychom podle výroku jistého mudrce nevěděli, že nic nevíme. Tolik napsáno jest pro chválu a slávu věčnou.
zpět na obsah 
Další: Bruno z Querfurtu: Nascitur purpureus flos