|
- Králík | - Legendy | - |
překlad z latiny
Do čtyř stran svět širý se rozkládá: ve středu leží Germánie, mocná to zem, kdys pověsti zvučné. V jedné části je kraj, ne poslední významem, těsně horami obklíčený - ten kraj se jmenuje Čechy - proslulý zbraněmi svými i muži i bohatstvím všeho. Lichým obětem však jest oddán příliš ten národ, veliká Čechů část je, svedena různými bludy, pohrdá Tvůrcem světa a v nevěře stvoření slouží. Ten totiž uctívá vody, ten kameny, jiný zas oheň, ba je i takových dost, co křtem jsou omyti svatým, křesťany však dle jména jsou jen a modláři skutky, žijí pohanům rovni a božího zákona prosti. Co by jim mělo nést zisk, to zkázy je příčinou pro ně. Jest však i nemálo těch v tom národě, kdož mají mysl rozvážnější, jak vede je naděje na věčný život: v mravech i ve skutcích splňují to, co příkazy velí. Jeden z nich byl muž, jenž jménem se nazýval Slavník. Ten stál na straně víry, kde vzkvétala svatě a slavně zbožnost čistá, vroucí a skutky neposkvrněná. Byl to muž rozvážný, dobrý, vší úhony v životě prostý, laskavý, smýšlením přímý, svým rodem nad jiné vzácný, bohatý cenným zlatem, též stříbrem nadaný hojně, věrný v bohatství svém a božího zákona přítel, dbalý práva a pravdy a ctitel nebeské ctnosti, mocný původem svým i vlastní vážností slavný, bezpečná ubohých čáka a záštita chudého lidu, zvláště však pro lidi soudem trestané laskavý asyl. Tento blažený muž si šťastnou ženu vzal za choť, která rodem a mravy i ctí mu podobna byla. Když totiž Kristův zákon svým duševním pojala sluchem, neznala ukojit hlad a neznala dospěti konce.
Nekochala se tím, co milují vznešené paní, neboť šperky, stříbro a zlato a přepych - v čem hloupí vidí nejlepší věci - v tom viděla bezcenné smetí, střídmá byla v jídle a tělesné čistoty dbala, ubohým matkou a nohou chromým a pěšinou slepým. Uprostřed vladyků všech ti dva svůj trávili život, slaveni pro činy své a drazí nadevše Kristu.
Nastal tedy již čas, kdy svaté mělo se dítě narodit, hodné rodičů svých, ba vzácnější nad ně: chlapec z matčina klína v tu chvíli se vynoří náhle, celý bílý jak sníh a od hlavy krásný až k patám. Když pak v nádobě svaté jej svlažili, křtíce to robě, rodiče radosti plní ho nazvali Vojtěch. Kdyby tu nějaký mudrc byl býval, poznati mohl, jaký vzácný a veliký muž má jednou být z něho. Otec však netušil nic, a láskou k hochovi zváben, v kruhu chrabrých synů a příbuzných promluvil takto "Ten mým jediným dědicem buď, ač bude-li dále. osudem ušetřen, žít, ten převezme statky i vládu!" V čem však něžná láska a otcovský pochybil omyl, kárný nebeský meč smyl vbrzku skvrnu té viny. Neboť náhlá bolest pak přepadla mladičké údy, a když ten břišní neduh se denně vzmáhal a vzmáhal, přiběhnou lékaři, žádný však um tu nepřispěl k spáse: trpká smrt již u dveří čeká a chystá se vstoupit. Prsa v divém žalu si drásá nešťastná chůva, bratři a sluhové věrní tu stojí: co mají dělat? Pláčí jen a lkají - to jediné činiti mohou. Bolem omdlévá též sám otec, a laskavá matka, zbavená řeči i smyslů, ach stěží dýchala ještě.
Když se už blížila smrt, tu nabyli konečně mysli, dobrotivého Krista se modlitbou vzývati jali; nemeškali pak již a do chrámu svatého spěli, mlčky se vrhli až na zem a podlahu pokryli tělem. Ze všech svatých a světic se napořád z plného srdce modlili k té, jež lidstvu přináší nejvíce daru k spasení, k matce Ježíše Krista, vší poskvny prosté. Povstali pak a na oltář posvátný vložili chlapce, zaslíbili jej jako oběť přemilou Pánu. Hromovládcův hněv byl odvrácen, když se to stalo, obživl hoch a břišní choroba pozbyla síly. Rodiče, nedávno ještě tak smutní před tváří smrti, jásali radosti plní a Pánu vzdávali díky, který si nepřejíc smrtí být udobřen od hříšných lidí, nýbrž koho má rád, jak otec dobrý ho trestá.
Hoch však, když tak šťastně byl vyrván z jícnu té smrti, na těle sílil a rostl a měl též v učení úspěch. Celému žaltáři za krátký čas se přiučil snadno, dokud skotačil ještě a na rodném hradě si hrával. Potom ho poslal otec, by vyšších znalostí nabyl, na slavný dvůr, kde vrchní pastýř Adalbert sídlil. To byl veliký muž a většího nebylo nad něj ve svatém křesťanství sídle a na hradě Parthenopoli. Děvín slove ten hrad - tím jménem byl od lidu nazván - velebný kdysi to hrad, jenž k slavným družil se hradům, dokud Ota První svou pravicí královské žezlo třímal, leč dnes jen přístav nejistý ubohých lodí. Pro viny hříšných lidí ten kraj tak zpustl a zchátral. Tenkrát tamějších škol byl správcem výtečný Oktrik, proslulý mnich, jenž nikomu nezadal znalostí nauk. Za něho zásoba knih tam bývala hojná a skvělá. Hocha vrchní pastýř se s náramnou vlídností ujal, zakrátko pak jej posílil ve víře posvátným křižmem, prosté chlapcovo jméno pak zaměnil příjmením vhodným, Vojtěchu Adalbert přezdil a učiteli ho svěřil. Jasný, vznešený duch jak průvodce vždycky s ním býval, nerozlučně jsa spjat, vše prýštilo bohatou žilou, božských ctností dar, též rozum a výmluvnost svatá.
Po všechen čas, co prodléval tam, jsa podroben škole, všemu, v čem číhala zkáza, se vyhýbal tak jako hadu, s těmi pak, jejichž duch byl křehký a chlapecky bujný, s těmi se nesmlouval nikdy a nesdílel záměrů hříšných. Kdykoli nastal čas, kdy bývalo volno si hráti, anebo kamkoli jít, když se učitel náhodou vzdálil, do svatých chrámů Páně on chodíval po tajné cestě, aby tam chválil Boha a zpíval příhodné žalmy. Odtud se pak vždy vracíval dřív, než učitel přišel. Aby však dobrých skutků, jež konal, neviděl nikdo, vychável za noci rád a ochotně obcházel všude sirotky, nedospělé a pocestné, slepce a chromé, přátelské útěchy dar všem v hojnosti poskytnout dychtě. Aby však k tomuto dílu měl sdostatek prostředků vždycky, štědře mu posílal dobrý otec i výtečná matka zlato a šatstvo a nádoby vzácné i jiného mnoho, čeho si z lidských věcí tak vysoce hrabivci váží; vzdělání drahého syna si nadevše vážili oni. On pak ve všech skutcích si vedl s bedlivou myslí, ve vlnách hříchů on uprostřed stál a nepohnut zůstal. V tomto snažení svém měl zdar a překonal všechny. Žáci, soudruzi jeho, ti často si pochutnávali na sladkých pamlscích tajně a ve snaze skrýti své spády klamali učitele, též hráli si na újmu práce; on však, vzdávaje chválu své paní, Marii svaté, v duchovním vzácném jídle, ne v tělesném liboval sobě, ochutnávaje sladce té andělské, nebeské krmě.
Ze skutků jeho chci uvést jen jediný, jak se to stalo: pohleďme na toho hocha, jak prostý ve svém byl srdci! Takové povahy jsa, on domů se navracel spěšně jednoho dne - jak jeho byl zvyk, jsa roznícen láskou ke Kristu; soudruzi pak jej cestou doprovázeli. Kolem šla dívka, a jeden z nich, když spatřil tu dívku, ihned v bujném žertu ji srazil a povalil na zem, jeho pak, ač se vzpíral a zpěčoval, porazil na ni. Soudruzi propukli u velký smích, a stojíce kolem, čekali, dychtíce zvědět, co bude ten mladíček dělat. Ó ty prostoto krásná, ty svaté přítelko ctnosti! On byl přesvědčen již, že zhřešil, ba že je ztracen; o ze se dotkl, ač nerad, té dívky, oděné šatem, těžce se zarmoutil hned a v slzách promlouval takto: "Běda mi! To, čeho vždy jsem se bál a vystříhal v duchu tak jako hada, se stalo. Buď Bůh mi svědkem, já nerad, násilím přinucen byv, jsem ležel na zemi s dívkou; přece však, dotknuv se jí, jsem tuším zhřešil s tou palmou. Zatímco přerýval vzlykot ty zbožné hochovy nářky, prstem ukazoval, kdo zavinil takový skutek: "Tenhle," tak děl, "mě s dívkou oženil, ač jsem se bránil." Množstvím takových skutků, v nichž ctnost svou úžasnou jevil. velké docházel slávy, ač nikdy ji nevyhledával; všichni se divili jemu a zároveň říkali všichni: "Tohoto povýšil Bůh a bohatě požehnal jemu za to, že takto jsa mlád a útlý doposud, střeží božích přikázání. Ó blažené, blažené dítě, jestliže Spasitel dobrý, až v poslední hodině přijde, napořád takto bdělým pak nalezne věrného sluhu!" Všichni, kdo otce znali i matku mladého žáka, přáli v srdci všemu, co činil, a říkali takto: "Je-li ten útlý hoch tak obdařen zbožností, věru, jaký to div, když z takových rodičů chlapec se zrodil, na jehož krásné líci se zaskvívá nachovým květem zděděná podoba matky a zbožnost milého otce?" Kolik studoval roků, to nikdo sic nezaznamenal" avšak je dosti známo, že dobrého vzdělání nabyl. Bůh mu, jak doufáme všichni, ty dobré znalosti vštípil proto, aby znal cestu, jíž mohl by později v duchu stoupat do příkrých výšin, kde boží vévodí zákon, či spíš proto už v útlém mládí pil z hořkosti číše aby se v mužném věku pak napájel přesladkým mokem.
Potom velký král Ota si přibral Oktrika k sobě, uznal ho za schopna cti být dozorcem králova dvora. Tenkrát i řečený muž, ten blažený, blažený člověk, Adalbert, vrchní pastýř, byv zproštěn smrtelné tíhy, radostně z tohoto světa se odebral v éterné kraje. Hoch se pak z učení vrátil, by navštívil po dlouhé době otčinu svou a bratry a dům svůj otcovský spatřil. Pod prvním biskupem pak, jenž sídlil v posvátné Praze, bedra štítem víry si opásal, mimoto přijal zbraně svaté ctnosti a bezpečnou přílbici spásy ohnivé střely by mohl drtiti nepřítelovy. Avšak za krátký čas již zachvátil biskupa tělo velice těžký neduh a přišla mu poslední chvíle, ve které dobro i zlo je váženo na stejných vahách. Za svých posledních vzlyků on ze srdce přeplněného takovou smutnou řeč, ač stěží, promlouval k svědkům: "Běda mi! Jaký jsem byl, jak odlišný vždycky jsem býval od toho, čím jsem býti kdy dychtíval, kdybych byl mohl! Pozemské tělo, ó rci, ty příští potravo červů, kde je tvá klamná sláva, kde statky pomíjející? Zajde ti všechna ta čest a po smrti nebude blažiti spíš bude sílící stravou a pochoutkou navždycky červům. Zasloužil jsem si toho, tak vyznávám, nezapru pravdy: klamný mě ošálil svět a v záhubu věčnou mě strhl. Sliboval on mně bloudu, že dlouho mám v radostech žíti, avšak ukrutná smrt mě hubí náhle svým mečem. Hřivnu svěřenou sobě, ach, bez všeho užitku vrátím, národ tonoucí v hříších a zlu a propadlý zkáze: to jsem já nenapravil, jsa pastýřem pouze dle jména. Národu opilství zákonem jest, je zákonem rozkoš, činí, co se mu líbí, a co se mu nelíbí, míjí. Jediné to mě trápí a na věky trápiti bude. Neboť jak žertva smrti jdu přímou do pekla cestou, smrt kde hledati budu, a přece ji nenajdu nikdy: tam bude žár mé hranice plát a potrvá věčně." S tímto posledním slovem se odebral z tohoto světa; hlasitě nad ním zalkali ti, kdož okolo stáli. Však ten veliký strach, jímž chvěli se, nebyl jen planý. Největší účast při tom měl mladý nábožný Vojtěch. O půlnoci vstával, a aniž věděl kdo o tom, obcházel okolní chrámy a udílel almužny bídným; dříve než zesnulý biskup byl uložen do klínu země, vroucně se za něho modlil, by bylo mu přáno žít v nebi. Jakož pak často se děje, hned počali říkati mnozí: "Ejhle, toť učitel hodný a laskavý národa pastýř!" Nejeden veřejně též mu sliboval posvátný stolec.
Osiřelý pak lid se shromáždil poblíže Prahy; vévoda České země tam přišel i s velmoži svými, smýšlení svého lidu chtěl vyzkoumat, aby tak zvěděl, kohože k čestnému pastýře úřadu stanovit míní. Ihned všichni vzkřikli a souhlasně zároveň řekli: "Kdo by jím měl být jiný než on, náš chovanec Vojtěch? S břemenem tím a poctou se u něho shodují dobře urozenost a ctnost i věk, mrav, bohatství, život. Víť on, čemu má učit, zná cestu, kterou má stádo bezpečně k sídlu slavnému spět své rozkošné vlasti."
Když tedy volba ta svatá se takto provedla šťastně, tenkrát právě v tu chvíli a okamžik za času volby do chrámu biskupského se přihnal jakýsi člověk posedlý ďáblem a všechny své zločiny veřejně vyznal. Oltáře sluhové věrní se sběhli, a dorážejíce modlitbou naň, vší silou se snažili satana zahnat. Nepřítel postrašený hned ústy člověka zvolal: "Co je mi do vás? Myslíte snad, že mě můžete odtud vypudit? Nechlubte se tak naplano prázdnými slovy! Onoho, který tu má teď zasednout na tento stolec, toho se velice bojím a už si tu netroufám zůstat: Ach, tak velikou on nám ďáblům nahání hrůzu!" Takto pravil a lomcoval člověkem, rval ho až k mdlobám, konečně opustil jej a zdravým zanechal ďábel. Ráno pak do hradu Prahy se dostavil kýžený posel, zvěstoval, svatý že sněm se skončil Vojtěcha volbou. Vzrušil se celý hrad hned chválami, hlučnými zpěvy, "Tebe chválíme, Bože" pak jásalo velebné kněžstvo, za zvuků velkých zvonů vše radost najevo dává, že již předem tu věc jim truchlivý ohlásil ďábel.
Velký král Ota Druhý se zatím po dlouhém čase vrátil z dalekých krajů, kde válčil se Saracény, velkého otce syn větší, ať poražen anebo vítěz. Přišed pak do Mohuče, v to město nesmírně slavné, aby tam sebral muže, jež mohl by do války vésti, novou výpravou chtěje svou pohromu napravit zase - nevěděl, ach, že marné je vše, že zakrátko zemře! K němu s budoucím biskupem svým se ubírá tedy z Prahy veliký dav, jenž z předáků země se skládal, jménem knížete svého ho prosí pokorným hlasem, aby on potvrdil toho, kdo na přání lidu byl zvolen pastýřem České země, by chránil ho před nepřítelem S vrozenou ochotou svou, již nezapřel v životě nikdy, král mu udělil prsten i dřívějších pastýřů berlu. Důstojný mohučský biskup ho posvětil k úřadu jeho, onoho, pravím, dne, kdy s radostí slaví tvůj svátek národ, přesvatý Petře, a koná modlitby svoje. Potom se vrací domů, jsa provázen velmožů davem. Kůň však, na jehož zádech on seděl, nekvapil zprudka, jak to mnohý kopytník rád vždy v bujnosti činí, nikoli: tak jako oslík a něžný beránek kráčel; nebylo zlaceno sedlo a nebyly stříbrné uzdy: otěží z korku spletenou jen se spokojil biskup, snášel to rád mezi tolika komoni vyšnořenými. Takto na koni jel; a jakmile zdaleka spatřil vysoké pražské hradby, sňav z nohou ochotně obuv, bosky se ubíral po cestě dál, až ve chrámě stanul příštího sídla. Tu stál a s duchem upřeným k nebi Kristu a svatým všem vzdal povinnou chválu a díky. Po biskupském řádu pak za velké pocty všech lidí se srdcem zkroušeným šel a zasedl na svatý stolec.
Jakým velkým mužem byl po dobu úřadu svého, tisíc Múz, kdyby spustilo zpěv, by nemohlo zjevit. Věřícím v Kristu všem v něm svítilo veliké světlo, nikoli pod kbelcem skryté, než zářící naplno zjevně. Na čtyři rovné části on rozdělil z desátku příjem: první daroval chrámu, z té měly se opravy provést; druhé řeholním bratřím se dostalo do užívání, třetí ubohým a pocestným přiřčena byla; sotva pak poslední část mu zbyla k potřebě vlastni. Mimoto nesčetný chuďasů dav sám ze svého živil, hojnost, ba více než dost jim potřeb skýtaje všechněm. Nadto i čtyřikrát tři si z tolika chuďasů zvolil, aby byl zachován řád, ten blažený, po apoštolech; určil, aby těch dvanáct s ním zároveň jídalo denně. Jeho však samého zřídkakdy jen - krom sváteční doby - sytým vídalo slunce neb spánek pokojným v noci. Tímto se pravidlem řídil v jídle, a takto zas léhal. Pokryto kamením drahým a zlatem a nachem tu stálo lůžko, pro lidský zrak jen pastva nicotná, planá; léhal však v něm buď ubožák nějaký anebo bratr zvaný Gaudentius - pán sám ho nechával býti, na syré spával zemi jak zajíc, bez podestlání, nachem zdobenou šíji mu tvrdý podpíral kámen. Ani se nevyspav dost, již cestou necestou chodil, přednášeje tu žalmy, tu almužnu dávaje chudým, nemocné navštěvuje neb viníky nyjicí v poutech. Nikdo nezná tak dobře svůj dvůr a nezná svůj statek, jako znal vězení on: kdo úpí v něm a kde leží. O jídlo, o spánek starost mu nikdy nezabránila trávit na modlitbách byť po celé hodiny dlouhé, ať už klečel zbožně či bil se v prsa svá čistá, ať už svlažoval slzou své duše horoucí vzdechy. Tak on zapudil pryč a umrtvil nezbednost těla. Večerní modlitbu skončiv, byl zticha až do prvé ranní: noční mlčení u mnichů obvyklé zachoval vždycky. Po ranní modlitbě však šel přehlížet zástupy lidu, tázaje se, co přeje si kdo a proč k němu přišel, všechny pak usmiřoval a nikoho neodsuzoval. Byl-li konečně volný, jsa zproštěn takových věcí, líbezné hymny zpíval horlivě v Ježíši Kristu, až ho k sloužení mše pak odvedla příslušná doba. Jakmile skončil mši, on nesytil potravou tělo, v plané šachové hře on nehledal výhru či prohru: s milými duchovními a svatého zákona znalci pročítal četné knihy, v nichž svatý je obsažen zákon, rozmlouval o nich a radil, co zákon činiti káže. Taký měl života cíl, tak pracoval, toho si hleděl.
Stalo se pak, že jednoho dne, když modlitbu skončil večerní, po řadě splniv ty řečené úkoly všechny, jak už je lidský zvyk, chtěl spánkem ulevit tělu. Náhle kdosi mu zaklepal na dveře - ubožák cizí, kterému nenechal nic krom života krvavý lupič. Při Bohu všemohoucím on prosil za slitování. Biskup, uslyšev jej, hned povstal z měkkého lože, velmi se zkormoutil však, že ničeho nenašel doma, neboť až na samé dno svůj měšec vyprázdnil chudým. Aj, tu napadlo jej dát podušku nuznému muži, kterou viděl tu zbývat, by smuten se nevracel chuďas. Radostně stáhl hned z podušky nach a svinul jej rychle, přičemž trousil peří, jak síní prostornou běžel, vyslyšel chuďasa, vzácnou tu látku mu hodil jak tretu. Když pak zloděj té látky byl neznám a sluhové domu navzájem ostrými slovy se hádali stále a přeli, dychtiví zvědět, kdože to byl, kdo spáchal ten skutek. Zbožný zloděj, vida je tak, je zadržel pravě: "Zanechte hádek svých a sporů, mužové věrní! Nespáchal nikdo z vás tu krádež, pokud já soudím; chudý muž si vzal ten povlak, by unikl hladu!"
Zatím plynouti proudem mu se rtů neustávala k národu řeč, on učil, co činit a čeho se střežiti, nespravedlivým trest a odměnu sliboval řádným. Krista tváří v tvář že na věky vídati budou. Ve slovech šetrný byl a v zbožnosti vážný a přísný, vlídný k poddaným všem, leč k pyšným druhdy i tvrdý, chytrý jak had, však skvěl se i prostotou holubic bílých. Jak toho žádala věc a okolnost, pokaždé jednal, dávaje celému světu svou osobou prospěšný příklad. Avšak smyslné stádo se vzpírá konat, co pastýř duchovní na srdce klade, a kráčí stále a stále tam, kam k obžerství láska a jalové vášně je vábí. Ačkoli krmeni byli až zázračně líbeznou pastvou, šťávou ambrosie a nektarem nebeské pravdy, hořkým zločinu pelyňkem přec se raději sytí. Před strašnou ďáblovou zlostí čím víc on zdržoval lid svůj, ach, tím více ten lid se zaplétal do tenat hříchu. O božím zákoně on a životě věčném mu káže, lid se však řítí ve smrt a žádného zákona nedbá. Viděl tu svatý biskup, že žádný chápati nechce to, co příkazy velí, a to, čím jeho zní slova, neviděl žádný prospěch než škodu z marné své práce. Uviděl to a zalkal a mlčky přemítal v duši: co má činiti, neví - on, rybář, nechytil pranic. Tenkrát plakal nad zkázou národa, nad množstvím hříchů. Konečně, smutku pln a hořce si stýskaje na vše, rozhodl se spíš zavřít své rty než marniti práci v národě zaslepeném, jenž zlem jako dobrem se řídil.
To, jak později vyjevil všem, to učinil proto: trojí nepravost prý on nemohl snášeti duchem. První a hlavní jaksi ta nepravost taková byla: po třech míval manželkách a po čtyřech onen, žena pak též se jediným manželem nespokojila, nýbrž střídavě smilnila s tím a hned zase s oním. Druhá nepravost byla, že sluhové oltářů církve posvěcení se právě tak ženili jako ti druzí. Třetí, že chamtivý, lakotný Žid vždy více a více prodával právě těch, kdo v Kristu věřili věrně. Zbožný biskup nebyl však s to je vykoupit všechny, ačkoli (jaký to žal!) jich bez počtu vyplácel stále.
Nuže, byl noční čas, kdy Vojtěch leže si hověl, aniž docela bděl, však také zhluboka nespal, když tu nad sebou viděl mladíka, který mu pravil: "Ó ty lenochu, vstaň! Proč spíš? Aj, vzchop se a povstaň!" Na to zbožný biskup mu odvětil se srdcem vlídným: "Pověz mi, jakou ctí se, neznámý jinochu, kryješ, který s tváří tak smělou a hrozivým slovem si troufáš rušiti - nevím proč - mé tělo z klidného spánku? Na to mu nad smrtí vítěz a nálezce života pravil, Kristus, který byl prodán a pro nás na kříži trpěl: "Aj, to jsem já, jenž přítomen jest a promlouvá k tobě, kterého Apella Žid zas podruhé prodává právě. Ty však, výtečný muži, ty chrápeš a nevidíš toho?" Promluvit tak, i zděsil se biskup, a odlétl spánek. Přemítá ve své mysli, co značí vidění toto. Sdělí je Willikovi, jenž přítelem jeho byl zdatným, přeje si od něho zvědět, co soudí o této věci. Tento všelikých věcí a záměrů rozvážný soudce, proslulý nadáním svým a proboštským úřadem vlivný, abych to řekl zkrátka, muž nejvyšší dokonalosti vykládaje ten sen, on tenkrát pravil mu vážně: "Je-li kdy nějaký křesťan, jenž věří, prodáván Židům. Totéž trpí s ním ten, jenž svými nás nazývá údy, svatý beránek, čtyřdílný svět jenž zbavuje hříchů. Neboť trpí-li některý úd, též hlava to cítí.
Biskup přemítal o tom a myšlenky nestranně vážil. Mnoho vzdechů pak nad lidem svým až z nejhlubší hrudi vydal a netroufá si již na svém zůstati místě. Takový pojav záměr a úmysl ve smutném nitru, spěchá do Říma rychle, jenž celého světa je pánem, aby se poradil tam, co v takovém nebezpečenství svém i svého stáda by měl on činiti nyní. Truchlivě naříkaje pak osloví papeže takto: "Jest mi svěřeno stádo, jež božího zákona nedbá, neprospěl nijak můj hlas ni mně, ni hluchému lidu. Hrozní démonové mu ovládli zmatená srdce; za nejsvětější člověka ctnost on pokládá tudíž starost o tělo, obžerství též a nestálé vášně: každý své špatné skutky sám před sebou omlouvat hledí." Nástupce apoštolů jej takto přátelsky mírní: "Poslyš mne, synu milý, jak slyšeti otce se sluší! Vystříhati se hříchů je výhodné pro všechny lidi. Prchají před tebou, prchej i ty, ať nevezmeš zkázy! Dobrotivého Ježíše hlas nás varuje takto: "Nechtějte dávati dravým psům, co svatého máte, nehažte šperky své vepřům, co v blátě se válejí kalném, kteří je zašlapou nectně a vás též ohavně zraní!" Nyní však slyš, můj synu, a naší nezhrdej radou: mnišského života řád co předepsal, tomu se podrob! Můžeš prospěti tak sám sobě i Kristu se líbit." Přijal biskup Vojtěch ta slova, sladkosti plná, tak jako znavený klid a žíznivý přijímá pramen. Do schrány svého srdce je vštípiv a uschovav v hloubi, rozhodl se svou vlast a slepý opustit národ, v dáli se rozhodl žít a života zbytek tak strávit. Dříve však Jeruzalém chtěl navštívit, svaté to město; všechny strasti a trudy se pro Krista sladkými zdály. Ihned rozdal chudým, co ještě mu zbývalo tenkrát, aby tak docela chud se ubíral s bohatým Kristem.
Tenkrát právě v ten čas tam sídlila Theofana v Římě, královna dobrá a chudých laskavá paní; její syn byl ten, jenž tenkrát panoval právě, Ota Třetí - z Otonů všech byl největší vladař. Jakmile uslyšela, že biskup Vojtěch se chystá navštívit Jeruzalém (byl drahý její to přítel), tajně ho povolá, prosí, by stále se za chotě modlil, jehož jí hořký osud náš lidský nedávno odňal; nadto ho množstvím zlata a stříbra obdarovala, královsky - jeden sluha to sotva vše unésti mohl. On však dle svého zvyku se procházel po křižovatkách v noci a do haléře, co měl, vše uštědřil chudým. Zrána pak odeslal z Říma své sluhy do vlasti nazpět, potom změnil svůj šat a na pout si oslíka koupil. Se třemi soudruh pak se na cestu vydal a brzy dospěl k vysoké hoře - ta slove Kasinská jménem; klášter spočívá na ní, ten vrch jej na sobě nese. Zbožný a přední ochránce všech, kdož v Ježíši Kristu svatým se omyli křtem, prý vystavěl kasinský klášter, muž, jenž Benediktem byl nazván podle svých zásluh. Později mnišský řád též sepsal zbožný ten světec. Nikoho, komu by znám byl Vojtěch, tam nebylo sice, přec však hostinný pobyt tam nalezl, biskupa hodný. Když potom odejít chtěl, jsa další pamětliv cesty, sešel se s bratry mnichy a opatem, pozdravil všechny, opata zvlášť, a opat zas jej. Ten nechtěl ho pustit, upřímně biskupa káral a varoval těmito slovy: "Cesta, kterou se bereš, je daleka od oné cesty, která do líbezné té rajské vlasti nás vede. Znamením velkého ducha je pohrdat kluzkými statky světa, však méně chvalno je sem tam po světě chodit. Oč jest pro tebe lépe být zakotven na jednom místě, dosvědčujem ne my, však příklady dřívějších otců." Biskup nebyl hluchý k těm slovům spásy, jež slyšel, rozhodl se své pouti zanechat, kterou již začal; opravdu pak již slíbil, že nemíní odejít odtud.
Bůh však celou budoucnost zřel, i zmařil ten záměr, chtěje mu poněkud ještě to vroucí odložit přání, aby, čím tvrdší by teď a méně chvalný měl osud, aby tím větší a lepší odměny později došel. Když se v mnišské roucho už chystal obléci biskup a když si vyšší i nižší té Věci souhlasně přáli, pojednou hrozná slova mu k sluchu pronikla; řekliť: "Zde se ti mnišský řád a mnišská řehole hodí, zde se vycvičit můžeš co nejlépe v životě mnišskému; odtud se ziskem též si odneseš svěřenou hřivnu: můžeš naše chrámy, jež právě jsme postavit dali, světiti, neboť se skvíš svou hodností jakožto biskup." Rozčilil se, když řeč tu uslyšel, takto pak řekl: "Máte mě za mezka, prosím, či človíčka ledajakého? Když jsem prchl z vlasti, bych u lidu biskupem nebyl, pod svatým biskupa jménem málu vám teď světiti chrámny?" I hned sestoupil s hory a se smutkem v duši se vracel nazpět a kráčeje vstoupil v dům, kde přebýval Nilus, živný když den zem do chmurné tmy již potřetí stopil. Tak jako ve sboru nebeských hvězd se Jitřenka třpytí, tak též otec Nilus se skvěl mezi opaty všemi mravy i životem svým, a pod jeho vedením vzkvétal žáků přečetný dav, již věříce v Ježíše Krista, prací rukou svých se úsilně snažili živit. Zlákán pověstí tou náš světec, pro jméno Krista ochotny snášeti vše a tělesně úplně čilý, jakmile opata Nila zřel z dálky kráčeti k sobě, přilnul pokorně k zemi a vzdychal a přehořce slzel, žádaje pro sebe rady a přátelské útěchy jeho. Otec pohlédl naň, a z vlastních jeho se chtěje přesvědčit úst, jak ohnivě plá být Kristovým sluhou, pravil mu: "Drahý synu a miláčku v Kristově jménu, kdybych nevěděl dobře, že mně to na škodu bude, tobě pak z toho že prospěch nekyne, rád bych tě přijal. Pohleď jen na mou bradu: ty vousy jasně ti svědčí, že jsem Řek a žiji tu nyní po řeckém mravu. Půda, kterou tu vzdělávám s žáky, jakkoli skrovná, těch jest, s kterými nechceš mít nic, a proto sem prcháš. Avšak budeš-li ty snad se mnou přebývat tady, drahými mými druhy mě dojista vyženou odtud, ty pak, jenž smutně to žádáš, ty smutněji odejdeš ještě. Pročež, když stalo se tak, mou upřímnou poslechni radu. Odejdi, vrať se zpět, jdi do hradeb velkého Říma. Až tam dorazíš zas, mým jménem v pokorné úctě opata Leona, pána a staršího, pozdravuj v Říme, tento pak list mu dej, v němž o tobě takto mu píši: "Prosím tě, spolubratře a opate, ponech si muže, kterého posílám k tobě, tak slavného, osvědčeného; anebo nemáš-li chuť jej podržet, doveď ho, prosím, k opatu svatého Saby s mou stejnou pokornou prosbou."
Posílen nadějí tou, však plakaje, do Říma spěchal k opatu Leonovi, a lid mu udával cestu. Jakmile přišel k němu a vyřídil svěřené vzkazy, odevzdal opatu list, jejž napsal osobně Nilus. Jakmile listem stvrdil svou věc, jak rozkázal Nilus, Leo dle svého zvyku ho nepřijal pod střechu ihned; jak už dovedl mýlit tak mnohé prostého ducha, lstivě a chytře se jal ho vyptávat na všechny věci: kdo on jest, jak smýšlí a jaká ho důstojnost zdobí. Pojednou začal předstírat hněv a s hrozivou tváří jal se mu předpovídat, jak mnohé ho čekají trudy, tajnosti nitra jeho tak zkoumaje chytrými slovy. Žádné výhody však ni pohromy nemohly zkrušit muže, jenž miloval pravdu a předsevzetí se držel. Když tedy opat viděl, jak pevná jeho je vůle, nepřístupná ni hrozbám trudy ni lahodným slovům, viděl, že rozmlouvání tím více ji zpevňuje v Kristu, přislíbil mu, že přijme ho k sobě, však nikoli dříve, pokud papež a pán se pořádně nedoví o všem, aby tak mocný otec svým výrokem, docela shodným předpisy svatých otců, mu určil, co by měl činit. Když pak řádně a správně vše provedl nábožný biskup, tentýž památný den, kdy Kristus opásán řízou pokorně umýval nohy svých žáků věřících v něho, v tentýž den též Vojtěch se mnišskou opásal kuklou. Potom dalšího dne, když Bílá sobota přišla, v den, kdy okovy hříchu se spouštějí v posvátné vodě z člověka, kuklu i on si spustil od hlavy k patám. Z druhů a průvodců dva, když viděli, k čemu se chystá, zahodí nečestně za sebe zbraň a opustí světce. Jediný Gaudentius, jenž stále ho provázel cestou, bratr rodného bratra, byl pevný a u něho zůstal.
Vypovědět, jak prospíval v pokoře u bratří mnichů biskup Vojtěch, ni Cicero sám by neuměl slovy. Lákadla tělesných smyslů on zapudil nebeskou zbraní; kdykoli pocítil v duši, že hřích se pokouší o něj, duchovnímu otci se svěřoval, aniž kdy meškal, když pak za krátký čas mrak pokušení byl zahnán, vzcházel jak slunce, skvělejší tím, že přemohlo mračna. Výtečné osení tak, když zašel škodlivý koukol, vzrostlo k bohaté ctností žni již za krátkou dobu. Opat nařídil však, by sám všem bratřím byl poddán, aby se dověděl tak, zda slova se shodují s činy; na stupni posledním stát mu rozkázal ve sboru bratří, slepice opatrovat a vymývat nečisté stoky, v kuchyni posluhovat a stejně poslouchat stále, pro všechny potřeby též měl nosit na plecích vodu.
Svatý biskup to vše vždy prováděl s radostnou myslí. Nepřítel starý a svůdník to zřel a pocítil bolest; proto se pokoušel lstí, hned tajnou, hned zase zjevnou, podvrátit mocný ten sloup, tak pevný pro víru v Krista. Jestliže svatý biskup kdy pozorně přinášel vodu od řeky anebo víno, což v skleněných nádobách nosil, řečený nepřítel hned mu strojil úklady pádem, na kusy záškodnou lstí mu rozbíjel nádoby křehké. Když tak přečasto činil, ten prostý a bezelstný světec pokaždé pocítil stud a nachem ve tváři vzplanul, na zemi v slzách ležel a prosil za odpuštění; zahanben nepřítel pak se na vše zběsile díval. Avšak jednoho dne, když bratřím přinášel na stůl nádobu plnou vína, jež ze skla křehkého byla, nohou zakopl vráz a na podlahu se skácel. O mramor udeřivši ta nádoba zařinčí silně. Opat sám, jenž ve sboru bratří opodál seděl, uslyšel hluk a ptá se, co to. On nevěděl ovšem, že též nešťastná věc se v šťastnou měnívá často. Nádoba plnou vína a netknutou shledána byla, jako by žádný seshora pád se vůbec byl nestal.
Jakási Konstancie tam přišla jednoho času, paní bystrého ducha, a velké přinesla dary. Přišla se pomodlit k nim, a byvši pozvána k jídlu, řekla, že tři čtyři roky už neokusila chleba. Bratr Vojtěch poznal, že není to zdrženlivostí, nýbrž že prudká nemoc jí vnitřnosti sevřela moci. Vzal hned kousek chleba, ten křížem požehnal svatým, pak jej podal té paní a řekl: "Pro lásku Krista, vezmi si, milá dcero, to sousto chleba a sněz je! Pro jméno Kristovo nesmíš tím soustem chlebovým zhrdnout. Jakmile přijala chléb ta paní a radostně snědla, mohla později vždy všech pokrmů požívat směle. Domů se vrátila pak, jsouce zdravím doprovázena, velebíc Krista Pána, tak velkého původce daru.
Nesmíme opominout ni této úžasné věci: jakýsi soudce dceru měl jedinou, zvala se Jana; horečkou vyčerpána a sklíčena bolestí hroznou, trápila se již v poslední hodině života svého. Uzdravil ihned i ji, když pronesl Kristovo jméno.
Zatím pak jeden muž - slul Radla - byl z domova vyslán, vlastní bratr onoho knížete, jehožto země, pastýřem zanechaná, se vlků kořistí stala; jménem českého lidu měl žádat, opuštěného, vrchního pastýře, pána, jenž v slavné Mohuči sídlil, o návrat vlídného otce a mistra hodného lásky. Jakmile dorazil tam a přednesl stížnost lidu, biskup starosti pln, že stádo, šíje tak tvrdé, pastýřem opuštěné je ponecháno jen sobě, nemeškal nic a posly hned obratné do Říma vyslal s listem k papežovi, a měli ho prositi snažně, aby to uvážil sám a dal zas pastýře lidu. V Římě se shromáždil svatý sněm, by rokoval o tom, vznikl pak veliký spor, a všichni měli v něm účast. Neboť klášterní bratři, ti nechtějí Vojtěcha pustit, vyslanci chtějí to však a žádají o spravedlnost: aby se vrátil pastýř, když kajícný národ to žádal. Takovou různici měli a případ rozebírali, až pak zvítězil náhled, jejž zastával výmluvný Radla. Tu tedy pravil papež, sic nerad, však přinucen právem: "Vrátíme jej, když lid dle zákona o něho žádá, s jednou podmínkou však, již uznají obě dvě strany. Jestliže skutků zlých, jež páší, nechají vůbec, jestliže příkazům svatým své šíje podrobit chtějí, mějtež, koho si žádají zpět, a s Kristem, jak touží, sterou ctností žeň ať do svých sklízejí stodol. Jsou-li však odhodláni i nadále setrvat v hříchu, nech ať náš muž se varuje spolku s tvrdým tím lidem, aby snad, nevinen jsa, sám s vinnými nepadl v zkázu."
Do svých domovů lid se navrátil po těchto slovech, vyslanci pak se radostně vydali do vlasti ihned, zatímco bratři a opat slzeli, ba i sám papež. Cesta jim uběhla rychle a přišli ke hradu Plzni: na hranicích té země ten hrad tam leží jak mezník. Hrozná podívaná se dotkla tu svatého muže - viděl, že se tu koná trh, i pravil jim takto: "Aj, vaše víra! A tak to s vaším vypadá slibem! Takovým zaměstnáním má být tak svatý den slaven, kterého Kristus vstal a spoutal chapadla smrti? Mníte, že klamati mne mé důstojnosti je hodno Věřte mi, nikoli já: sám Pán je vámi tak klamán!" Promluvil tak a všechny trhovce odehnal z místa. Jakmile však se biskup přiblížil k vznešené Praze, zdvihl se hrad a veškerý lid mu v ústrety vyšel, radosti proléval slzy jak národ nadevše věrný, pravice, tolikrát poskvrněné, mu podává také, slibují též, že všechny rozkazy splniti chtějí. Avšak ochablost zlá již zakrátko slabochy zmohla. Tak jako často pes, co vyvrhl, jazykem líže, tak též neřestný lid zas upadl do starých hříchů. Za každým zločinem pádí, jak strhuje každého vášeň, nesmírná námaha dobrého otce je napořád marná.
Mezi zločiny těmi se přihodil žalostný skutek, běda, ó žel! Čísi paní vznešená chycena byla v cizoložství a samozvaný pak soud ji odsoudil za to. Majíc odpykat trest dle zásluhy za svoji vinu, unikši všem, ač měla svázány na zádech ruce, do sídla biskupa ctného se rychlou utekla nohou. Biskup cítil s ní lítost, jsa upřímně laskav a vlídný, v klášter svatého Jiří ji docela potají poslal, klíč pak věrnému strážci dal hlídati, aby se mohla pod ochranou svatého oltáře alespoň ukrýt. Chtěl jí buď zachránit život, neb sám chtěl o život přijít, koruny mučednické tak dojíti, po které planul. Zástup ozbrojenců, již k obému zločinu byli hotovi, naplnil se zbraní hned dvůr biskupa celý, hledaje ukrytou ženu a dychtě na smrt ji vésti. Ke svým planým hrozbám dav urážky přidával četné, káraje světce, že hájí neprávem cizoložnici. Biskup, proti těm řečem jsa křížem ozbrojen svatým, z lůžka vysokého se vzchopil s bezpečným srdcem, blaženým mučednictvím jsa dychtiv ukončit život. Spěšně jak ten, kdo prchá bázlivě před nepřítelem, do středu nepřátel vnikl a zvolal radostným hlasem: "Aj, tu jsem! Aj, mne snad hledáte? Vizte, tu stojím!" Jeden ze Slovanů, co biskupa obklopovali, ozval se hněvivě jménem všech a promluvil takto: "Klame se naděje tvá, když naším zločinem hledí dojít mučednictví neb života slavného konce. Přání tvé se dojista nesplní, zato se stane něco, proč mnohem více ty naříkat budeš a želet. Jestliže na tato slova nám nevydáš cizoložnici, máme tvé bratry přec a máme tvé příbuzné také, na jejichž potomstvu nám lze sdostatek pomstít ten zločin." Když tak vyli jak psi a štěkali na ctného světce - k čemu, ach, lačné zlato je s to svésti smrtelné lidi! - jakýsi zrádce z lidu, jsa lesklým podplacen zlatem, z celého zástupu toho si odvolá několik mužů, těm pak ukáže hned té hříšné ženštiny úkryt. Všichni pak hlídače lapí a ruce mu na zádech sváží, a když na lichocení se zdráhal vyzradit ženu, konečně postrašen mečem ji vyzradil, třebas mu k tomu nebyla svěřena; nic jí svatý neprospěl oltář, ač se ho držela pevně, své ruce vinouc kol něho. Jako je rvána ovce, již vlk byl uloupil dravý, tak i ta žena dle rozsudku manžela rozhněvaného smrtí splatila to, že hříšně užila těla.
Takové hrozné činy, ba mnohem horší se dály od lidu prokletého, a výmluvnost učitelova nesvedla s nimi nic svou řečí blahou a spásnou. Zaplakal dobrý pastýř, že zmařena nesmírná práce, zaplakal nad bídným lidem, jenž nedbal příkazů víry, vrátil se do Říma zas, jenž svatých posvěcen krví, aby i později snad cos horšího nemusel vidět. Sluhou sluhů se stal ten biskup výtečný opět, dřívější pastýřskou hodnost zas ochotně za klášter změnil. Jak se klášterní sbor, ach, radoval - to bys byl viděl! - z návratu takového sluhy, jenž nikdy nebýval líný! Opatu Leonovi se tak prý zalíbil Vojtěch, že prý po sobě prvním ho učinil ve sboru bratří. On však svatými skutky sic předčil ostatní všechny, také však pokorným být se snažil a dosáhl toho. Tak byl mocný skutky a znalostí zákona povždy, čím však větší ctí byl povznesen před tváří lidí, tím byl pokornější a skromnější celým svým srdcem. Bratří se divili tomu, sám opat Leo se přiznal, jemu že podobného prý neviděl pod nebem dosud; neboť ve vší ctnosti on dosáhl dokonalosti.
Tehdy se zachtělo Pánu, že zjeví sluhovi svému, jaké zásluhy má a veš smí za práci doufat; protož vidění noční mu ukázal, podivu hodné. Neboř když jedné noci svým údům ve spánku hověl, nebesa otevřená ctný biskup uviděl ve snách, z nich pak v rozličných řadách dva sbory vystupovaly, napravo purpurový a jakoby růžový vlevo, všichni pak sněžným vínkem své skráně zdobeny měli. Za jejich zásluhy všem se dostalo odplaty vhodné: veškerým pokrmem jest jim chvála a nápojem sláva. Vnímavý biskupův sluch pak jasná zaslechl slova: "Uprostřed obojích zde tě čeká hodnost a místo." Zrána, když opat Leo byl přítomen, vyprávěl Vojtěch všem ten sen, leč nikoli tak, že sám by jej viděl, nýbrž jako sen cizí, a pravil: "Přesvatý Pavel vypráví kdes, že nebeská tajemství spatřil svým zrakem; nyní já kohosi znám, kdo opravdu takový bude, komu slíbil Kristus, že takým ho obdaří darem."
Tenkrát právě se stalo, že Ota Třetí, král králů, nejkrásnější to syn, jejž zplodil vznešený císař, když si byl udatností již podrobil okršlek světa, do svatého Říma se obrátil s velikým vojskem. Raného mládí květ mu chmýřím zastíral líce, udatnost však již zásluhou předstihla jinošská léta. O žezlo vladařské tenkrát se ucházel, zda by ho došel. Neboť přesvatý Řím, jenž hlavou a pánem byl světa, pod Petrem, apoštolů kdys knížetem, dosáhnuv moci, povznáší do předních hradů i krále pozemských krajů, koho pak za krále určí, těm dává vladařské žezlo. Právě v těch dnech byl papež zachvácen zimnicí prudkou, za níž odevzdal zemi své tělo a nebesům duši, obojí vraceje tam, odkud předtím oboje vzešlo. Tehdy řečený král a veškerý královský průvod Ravenské Alpy překročil již a k městu se blížil. Římští velmoži jdou mu vstříc a dary mu nesou, jakož i vzkaz, jejž senát ctihodný vyřídit kázal; praví, že po celý čas už čekají s oddaným srdcem na jeho vzácný příchod jak na příchod milého otce, také však žalostné nářky připojí nad bolnou smrtí apoštolského otce, jenž přítel všeho byl lidu; dále se důtklivě táží a s vroucí zkoumají prosbou, jaké o novém pastýři stáda je mínění krále, koho pokládá hodným, by zastával takový úřad.
Tenkrát za toho času byl přítomen jakýsi kaplan, příbuzný králův to byl a jménem volal se Bruno, vynikal znalostí svatých věd i vznešenou krvi, dobrý to muž a dokonalý snad od hlavy k patě, kdyby jen těkavé mládí mu v žilách nebylo vřelo. Král si ho přál, a veškerý sněm jej vyvolil tedy, na stolec apoštolský by dosedl, následník pocty. Přibylo tam též biskupů dvé, z nichž jeden slul jménem Wiligis, důstojný otec, a druhý Ildebald: ti ho dovedou na římský hrad, kde s velkou slávou je přijat, pak jej posadí na vzácný trůn, jejž posvětil Petr. Potom konečně králů všech král se dostaví také, vstoupí, i jásá lid a vítá císaře senát důstojný, zdobený ctí a vážností podivu hodnou, národa nesčetné davy se radují po celém městě, neboť císař i papež dal nová Římanům práva. Tenkrát za oněch dnů ten císař přespravedlivý s Vojtěchem, přítelem svým, se mnohokrát hovorem bavil, s ctihodným ctihodný muž, a o mnohých mluvili věcech, neboť o duchovenstvo měl císař převelkou péči. Avšak Wiligis ctný, těch časů mohučský biskup, vida, že opuštěni svým pastýřem Slované žijí, ihned, naplněn žalem, si stěžoval papeži hořce, v synodě apoštolské se ptal, co učiniti míní s lidem, který žije tak opuštěn, stolice svatá Každá církev prý se ze svých manželů těší, jenom jediná Praha je po svém pastýři vdovou: strpí-li to - tak říkal, - i sami se obtíží hříchem. Na své přátele stále a stále dotíral prosbou, církvi ovdovělé by vrátili manžela zase. Také na papeže on naléhat nepřestal dříve, až mu nástupce apoštolů, jsa přinucen, slíbil, že mu v milosti své vše splní, jak si to přeje. Velmi se zarmoutil biskup, že musí opustit klášter, neboť věděl dobře, že ničím poučováním tvrdého národa železná srdce se nedají zlomit. Přece však jedna věc mu zmírnila duševní bolest: jestliže nebude chtít lid svěřený plniti řádně příkazy, které dá, ni darů přijímat spásy, měl jít k nepokřtěným a neznámým národům v dáli, aby jim příští nebeské království hlásal a kázal.
Ihned z kláštera vyšel, ne bez slz a velkého nářku, svatý Vojtěch a s ním se také ubíral odtud biskup Notherius, ten chovanec nanejvýš zbožný; provázel smutného druha i na cestě přes strmé Alpy, dokud nedorazil až ke dvoru v Mohuči slavné, neopustil ho dříve, než dospěli ke králi, který z římského území právě se vrátil. Zanechav všeho, ustal Vojtěch s králem a pokojně u něho trávil hodně dlouhý čas. Nic z věcí mu vratkého světa nebránilo, a on jen k pravdě nabádal krále, v kterém k nebeské vlasti chtěl vroucí roznítit lásku. Jakmile lidský dav mu poskytl příležitosti, hned šel samoten k němu a přátelské rady mu dával, k laskavým aby byl laskav a nelaskavý zas k pyšným aby čím větší jest, tím menším se pokládal v nitru, věda, že jest jen člověk a po smrti červem že bude; chce-li snad požívat trvalých radostí věčného světla, vždy aby zhrdal tím, co zde jest, propadlé zkáze. Tak on poučoval, jak mohl, přečasto krále, aby se Krista bál a čistým ho miloval srdcem. Také však ochotně sloužil všem sluhům králova dvora, tak jako vlastní otrok vše koná pánovi svému. Často stahoval sám svým druhům obuv a v noci pod stinnou záštitou tmy se snažil ji v pořádek uvést. Shledával vše, co znavení sluhové opominuli, umýval často židle a utíral střevíce za ně, aniž kdo o tom věděl, a na své místo zas řádné ukládal vše. Jen nemnoha věcí se dotýkám sotva, abyste nemuseli mne poslouchat přespříliš dlouho o tom, co tehdy konal, jak vzdělával lidi a učil. Když tedy nikdo o tom, kdo koná takové práce, dlouho nevěděl nic (sám původce totiž se tajil), tenkrát jakýsi Wolfar, jenž králův milý byl přítel, prozradil sluhům všem, že tajnůstkář onen je světec.
V Mohuči měl ten svatý muž též vidění ve snu, o kterém vypravoval: "Já ve snách," pravil, "jsem přišel na dvůr svého bratra a uprostřed něho jsem viděl hostinský pokoj stát, ach, na pohled krásný a velmi rozkošný byl, a v něm cos jako dvě líbezná lůžka, posetá drahokamy - to pro mne a pro mého bratra. Důstojná byla obě a zdobena povlakem sněžným. Bratrovo bylo krásné, však mé je předčilo ve všem, skvělosti nachových látek se lesknouc celé a záříc. V hlavách malý šátek tam visel, zdobený pestře, na němž takový verš byl zlatými písmeny vyšit: "Tento vzácný dar ti zchystala snoubenka tvoje." Takto když vyprávěl on, jsa neznalý, co se tím míní, všichni mu dí: "Ty pro jméno Kristovo umučen budeš! Neboť ta královská snoubenka tvá, jež dary ti dává, to jest paní nebes, toť přesvatá Mana Panna." On hned sklonil šíji a naplněn radostí velkou sladké písně Kristu a svaté Marii zapěl za tento velký dar, jenž v noci mu ve snu byl zjeven.
Poté přemítal v nitru, a o čem přemýšlel v noci, zrána vyjevil vše, jsa odhodlán klidně a vroucně snášeti pro Krista muky, ba smrt též podstoupit pro něj. Sešli se ráno s králem a jali se rozmlouvat spolu. Po tajném hovoru pak, jejž spřádali stále a stále, po objeti, jímž neměli se už spojiti nikdy, dali si políbení, však nikoli bolesti prosté. Drahého přítele život pak světec poručil Kristu, pro jehož svaté jméno on žil a dýchal a trpěl; k světci turonskému se rozhodl nejprve jíti, k otci Martinovi, též k svatému Benediktovi, jehož zásluhami a ostatky proslulo chvalně Floriakum, jež tisíci zázraků svědčí, co zmůže pomocí on. Ty dva si za své ochránce získal. Odtud ke svému lidu, jenž tolikrát přísahal křivě, jenž byl zatvrzelý a vzpíral se Kristovu jařmu, rozkazům arcibiskupa jsa ve všem poslušen, spěchal do vlasti zpět, by přijaté rozkazy vyvážil skutky.
Mezitím však ten národ, vší bezbožnosti se oddav, spáchal veliký hřích a lsti též použil k němu. Pleníce úkladně hrad, jenž slove Kouřim (ta hanba!), zajatce nechráněné, jež získali pod slibem míru, zabijí tak jak mírné beránky - ctností i statky proslulé bratry jeho a bratrů syny a vnuky. Nevinná žena s mužem tu padá pod krutou ranou, všechno bohatství pak se v krvavou obrátí kořist. Jeden starší bratr, jenž unikl střelám a ohni - jediný ze všech bratrů světcových - stěží se spasil, ke králi Boleslavu pak dorazil, v Polsku jenž vládl. Po královském zvyku a z lásky k svatému bratru král mu velkými sliby a dary vlídnými přispěl.
Avšak svatý biskup ten hřích už předvídal v duchu; byl by sic bojoval rád, než včas též dovedl couvnout. Vyhnuv se lidu, jenž krví bratrů právě se zbrotil, k uvedenému králi hned zamířil, Boleslavovi, aby pak po jeho poslech lid nedbalý zákona zkoušel, chtějí-li poslušni být a zákonem božím se řídit. Celá Česká země však reptala, když se to stalo, vědoma jsouc si hříchu, té hrozné, úkladné vraždy, předáci národa pak mu vzkázali taková slova: My jsme jen proselyté, tys pravý Izraelita, my jsme hříšníci bídní a plémě přetvrdé šíje, ty jsi svatý biskup a ze svaté krve jsi vzešel: aj, aj, takový pán, jenž s nebem ve všem je spojen, nemůže žádných spolků přec míti s hříšnými lidmi! Odkud však nová ta věc: by k nám, jež nikoli jednou, nýbrž několikrát již odvrhl, bez naší viny, vracel se nestálý muž, a k tomu v beránčím rouše, tak jako hrozný vlk, jenž požírá ovečky útlé? Neboť my víme, my víme, a celým tělem to víme, jakou falší a lží nám cinká svatá ta zbožnost! Nechceme ho, toho lichého pastýře, nechceme nikdy, ve trávě jeho slov had plný jedu se skrývá! Kdyby se vrátit měl (kéž naši to nestihne zemi!), přijde krve mstitel, a nikoli zákona ctitel, krve bratrů, již pravicí svou jsme prolili právem. K čemu však mnoho slov? Jak jedním voláme hlasem nech ať v návrat nedoufá již - toť naděje planá!"
Se srdcem nikterak smutným to štěkání přesvatý biskup přivítal, naopak radostný pláč mu vytryskl z očí, on pak takovou řečí dal najevo veselost srdce: "Ejhle, po čem jsem toužil, oč žádal, předobrý Kriste, pouta okovů mých sám národ zlomil a strhal. Svoboden, jak jest slušno, jdu za Tebou, neboť Ty, Bože, zhrdáš, kdo Tebou zhrdá, máš rád, kdo rád Tě má stále."
Pluhem spásného slova jsa odhodlán stále a stále zorávat v Ježíši Kristu všech duší neplodný úhor, octl se na rozpacích, kam obrátit posvátné rádlo, má-li nejprve k Prusům či k Luticům zamířit kroky. Neboť ten obojí kmen, jsa oddán obřadům lichým, od zvěře nerozumné se stěží životem lišil. Ale když váhal takto, přec uznal za výhodnější rozsévat mezi Prusy to věčného života símě, vždyť kraj sousedil s říší zmíněného už krále. Nastoupil brzy svou pouť, a král mu na cestu přidal dvakrát dvanáct mužů, ti měli mu zajistit pokoj, aby se bezpečně loď mu plavila hlubokým mořem. Když pak pospíchal na loď a hrad už poslední stihl, tam, kde království Polské tou pevností hraničí s mořem, mnohých zástupů křtem tam od hříchů očistil duše. Tam též při svaté mši, již před lidem slavnostně sloužil, v oběť přinášel krev a tělo věčného Krista, kterému za krátký čas sebe samého přinesl v oběť.
Nazítří však, když den už noční zapudil stíny, uštědřiv polibky všem a sladká pozdravu slova, na zakřivenou loď již vstoupil, s bolestí v srdci. Jakmile vytoužených pak břehů s příznivým větrem dostihl, poslal loď i se strážci do vlasti nazpět, zůstal v cizině sám a sám jen se dvěma bratry bratr Gaudentius to byl a kněz byl ten druhý, oba pak nad všechny jiné mu věrnými průvodci byli.
Učení pravého Boha se jali hned horlivě hlásat, věčného života slib vždy odměnou dávali tomu kdo chtěl věřiti v Krista a Krista chtěl následovati a kdo si posvátnou vodou křtu chtěl omýti duši. Šlechtici oné země i prostí obyvatelé, vzrušeni pověstí o tom, tam přišli a hrozili zhoubnou válkou ctitelům Krista a do hrdel bili je pěstí, jeden z nich pak uchopil na břehu veliké veslo, za záda biskupova se postavil, a jak on držel ve stoje v rukou knihu a svaté předčítal žalmy, dprostřed obou boků ho do těla udeřil mocně. Z rukou vyražena se rozlétne posvátná kniha ctihodné světcovo tělo se rozestře v podobu krize. Zevnějšek těla sic trpěl, však to, co světcova duše zamýšlela, to jasný klas dal najevo ihned; řekl: "Ó věčný králi, buď pochválen. Ježíši Kriste! Jestliže takého nic mne nestihne v budoucím čase, stačí, že alespoň tu jsem pro Tebe utržil ránu." Nechtěl však z přinucení, než z vlastní raději vůle opustit břeh, i šel vstříc lidu do niv a polí. Dvorce kteréhos pán jej přijal do domu čestně za hosta. Z toho měl radost, a jist jsa před nepřítelem, slavil sobotní den a nazítří neděli svatou.
Zatím se scházel lid, jsa dychtiv surové vraždy. Tak jako ze všech stran psi jelena unaveného obkličují - on na srázné skále stojí a zoufá nad svou spásou, jsa lapen, a nikudy uniknout nelze - tak stál svatý Vojtěch, jsa obklopen zástupy lidu. Štěkají, dotírají a hrozí holemi světci, křičíce: "Pověz, kdo jsi a proč a odkud jsi přišel?" Mírný jako ovce jim svatý odpoví Vojtěch: "Slovan rodem jsem a Vojtěch se nazývám jménem, učitel zaměstnáním a biskup hodností svatou. Napravit život váš je příčina příchodu mého, abyste nechali zla a činili toliko dobře, abyste věřili v Krista, s nímž můžete na věky žíti, veselit se a v dobrém životě na věky trvat." Tak tedy promluvil světec. Než lůza drahnou už chvíli křičí a pustým láním a spíláním zahrne světce, u vzteku zběsilém doráží naň a smrtí mu hrozí. Potom ta spiklá sběř se o zem holemi jala bušit a tak jako lvi řvou divoce na ctného světce: "Mějte to za velký zisk," tak pravili, "že jste tak dlouho náš tu učili lid svým šalbám a trestu jste ušli! Jako jen rychlý návrat vás ochrání, nehodné toho, tak vás nevelké prodlení jen zde na místě zničí. My a Prusové všichni, co v tomto království žijí, jehož vchodem jsme my a jehož chráníme hradby, máme společný zákon a jeden řád spásy tu trvá. Vy však, jestliže rychle té noci neopustíte pomezí naší země a volky tak neučiníte, zítra budete muset tak učinit, zhubeni smrtí." Oni se odebrali pak do dvorce, který byl blízko, na noc a tam pět strávili dní a zpívali Kristu chválu za sebe samy i za ten zběsilý národ. Co v těch končinách dleli a takto se zaměstnávali, v klášteře, ve kterém žil kdys dříve otec náš Vojtěch, jednomu bratru, jménem Janovi, za noci v spánku ukázal vidění Bůh a obsah jeho byl tento: Viděl ve svém snu, jak visí z nebeských výšin jakoby plátna dvě, jež nad sníh bělejší byla, ta že pak ze země vzhůru dva muže zdvihají k mrakům, na vnější straně pak viděl dvě jména napsána zbožná; první byl biskup Vojtěch, ten blažený mučedník věčný, druhé jméno však onomu patřilo, který to viděl. Když to on vypravoval, ctný opat Nilus ho káral přátelsky takto: "Můj synu přemilý," pravil mu vlídně, sny jsou většinou liché, ač leckdy se stává, že mnohé z viděných za noci snů nám pravdu předpovídají. Nevykládám-li křivě tu věštbu v srdci a duši, přec jen s pomocí boží mám tolik za nejjistější: Onen dobrý bratr, náš Vojtěch, nejlepší ze všech, stane se mučedníkem či teď se právě jím stává; přijímá odměnu již jak vítěz od Krista Pána."
Téže pak noci, co měl ten otec vidění ve snách jiné vidění noční, však zakryté záhadou hustou, bratru blahého biskupa Vojtěcha zjevilo zřejmě, co se má zakrátko stát, co Vojtěch podstoupit musí. Vstal a pravil bratru, jenž kráčel odlehlou cestou: "Měl jsem zvláštní sen, tak podivný: chtěl bys jej slyšet?" Bratr mu dí: "Jen pověz, co máš, Ó drahý můj synu!" Nemeškal Gaudentius a jal se vyprávět takto: "Myslil jsem, jako bych bděl, že vidím posvátný oltář, na tom, jakož jsem zřel, byl postaven zlacený kalich, zpola jsa naplněn vínem, a nehlídal nikdo ten kalich. Když jsem jej, žízeň maje, chtěl zdvihnout, abych se napil, mladík, nevím, kdo to, však krásnou řízou byl oděn, zabránil mi a v smělém počinu krotě mou ruku "Nikoli pro tebe" děl, "to obětní schovávám víno, nesmí nikdo z vás té svaté věci se dotknout, jedině biskup Vojtěch je musí vypíti zítra." Odcházel jsem a plakal, neb strach mě naplnil hrozný. Potom ten sladký sen se rozptýlil do vzdušných prázdnost. "Synu, kéž Kristova milost to k dobrému obrátí," Vojtěch v odvet mu dal: "neb lichému snu já věřiti nechci."
Zatím noční stíny již zahnalo ze světa slunce, se zorou věštící den se rozprchly z celého nebe všechny i menší hvězdy. I povstali po libé noci, ihned zapěli Kristu dle zvyku chvalozpěv ranní, potom však vyrazili a brali se počatou cestou. Velké obtíže cesty si krátili přednesem žalmů, Kristus dobrotivý dlel stále a stále jim na rtech. Již pak samoty lesní, tak zlé, již doupata šelem opustili a jsouce nivami skončili také poslední píseň svou, když slunce, ve výši záříc, uprostřed kruhové dráhy se octlo, vrcholíc právě. Bratr svatou mši tu sloužil za zdar té cesty, onen pak svatý mnich, ten přijímal Ježíše Krista tělo a krev a takto se posilnil k žití i k cestě, sedě se svými bratry a jídla skrovného poživ. Hbitě pak zazpíval žalm i s veršem následujícím, s tváří radosti plnou se zdvihl z měkkého drnu, maličko poodešel, as tolik, co by kdo mohl kamenem dohodit jen, a opět si usedl pravě: Zde si chci odpočinout, zde osvěžím chabnoucí síly." Ježto pak přílišným trudem námahou ve dne v noci byli znaveni již, tu nakrátko přáli si klidu.
Vojtěch a druhové spoutáni
Když však plným proudem se rozlil nejhlubší spánek po údech svatých mužů, hle, slepá pohanská vášeň zavalí je, ač takého nic z nich netušil nikdo. Chopí se ctitelů Krista a paže jim provazy sváží. Světec biskup, ač měl už na zádech spoutány ruce, hleděl na své bratry a síly jim dodával, aby na mysli neklesali a umřít se nestrachovali, i kdyby viděli snad, že ho stínají, anebo zřeli, že jest podroben mukám. Hle, takovou řečí k nim mluvil: "Drazí průvodci moji, vy hledáte odměnu velkou: nyní statečnými se ukažte pro jméno Páně! Toto je den, jejž ve steru přání jsem spatřiti dychtil, nad vítězným kdy vrahem, bvť zvítězil, vítězi budem! Ach, co lepšího jest, co kdy sladšího bylo, nežli za vůdce Krista, tak velkého, dobrotivého ztratiti křehký život a za to si získati věčný?"
Z dravého zástupu hned se vymrštil ohnivý Sikko, mečem smrtonosným pak proklál Vojtěchu prsa, když tak ze všech sil své bratry pobízel k boji. Jakmile zasadil ránu ten vůdce spiklého davu shlukne se lid a ránu za ranou do těla vráží, až si vylili vztek tím bodáním sem a tam. Sedmero (běda, ó žel!) pak oštěpů vytáhli z těla, sedmero ran se na těle zjevilo, hlubokých, těžkých, nachové krve proud se prýštil ze svatých údů. On však, pozdvihnuv k nebi svůj zrak a spolu i srdce, nezastrašen tu stál a potom si k modlitbě klekl, neboť laskavé ruce mu svírala provazů pouta, prosil pokorně Krista, by odpustil lidu ten zločin. Neskončil ještě tu prosbu, a odešel z tohoto světa. Tak ta zbožná duše, tak vylétši z žaláře těla, s Kristem vždy milovaným se raduje u věčné slávě. Surová barbarská cháska, ach, jásá nad zdarem vraždy. Ježto pak zběsilost jejich se dosud nevybouřila, na kusy světcovy údy, již bezduché, rozsápou meči, useknou hlavu a na hrot kopí ji vetknutu nesou. Potom zvučným hlasem své modly oslavujíce, do svých domovů pod střechy své se vrátili všichni. Byl to devátý den, jak známo, před prvním květnem, co náš biskup Vojtěch byl umučen pro Krista Pána. Kéž nás na jeho stálou přímluvu přesvatý Kristus chrání po všechny věky a nadto i po smrti dále!
Další: