|
- Králík | - Legendy | - |
překlad z latiny
Nejsvětějšímu pánu, Šebířovi, z milosti nejvyššího Tvůrce podle stavu obojího člověka nejdůstojnějšímu biskupu svatého kostela Pražského, jeho svatosti služebník, byť nehodný, vyslovuje přání, nechť se smí na tomto světě tak dařiti, aby na onom mohla odměny blaženství ve společnosti svatých dojíti.
Pohlížím-li zvlášť bedlivou úvahou v své mysli na výtečnost Vaši důstojnosti a na nehodnost i zaostalost své vlastní osoby, stěží se Vám, nejsvětější z biskupů, odvažuji projeviti s nárokem na pozornost Vaší zbožné dobrotivosti. Vždyť pokládám za záhodné a bezpečné, že by se má maličkost měla držet v mezích svého rozměru a nepředkládat ani slovem ani písmem svou titěrnost nebo smělou pošetilost pánu tak význačně důstojnému. Poněvadž však síla nutnosti je poutána takovým zákonem, že zhusta nařizuje úkoly nesnadné a nemožné, z příkazu této nezbytnosti jsem i já puzen, abych vyšel ze sebe nad sebe, zatímco se jakožto pranepatrný človíček a osoba tak opovržení hodná pokouším předestříti Vaší výtečnosti, nejsvětější pane, tento plod své chatrnosti.
Na opětovnou žádost svých spolubratří sestavil jsem v písemném záznamu děje o životě a obcování blaženého otce Prokopa, třebaže jsem věděl, že úkol přesahuje mé síly, a pokládal jsem za vhodné předložit toto sepsání Vaší jasnosti v úvaze, že bude spravedlivé a opatrně, jestliže nebudu směti ze své nepatrnosti odvážit se ničeho, co by dříve nebylo opřeno a posíleno váhou Vašeho souhlasu. Činím tak obzvláště též proto, že jste sám neméně dobře poznal život téhož svatého otce, který za doby Vašeho biskupství šťastně trávil život na tomto světě a ještě šťastněji a chvalněji jej za přízně boží milostivosti dokonal, a při jehož pohřebních obřadech jste ráčil být osobně přítomen, abyste mu prokázal službu zbožné lidskosti a doporučil jeho duši Pánu.
Poníženě a důvěřivě Vás tudíž prosím, abyste si dal přečísti znění tohoto dílka, určeného toliko k potřebě církevní, a to ještě jen výlučně v našem klášteře. A jestliže jsem se kde uchýlil ve věci nebo v slohu od přímky správnosti, což se nezkušeným snadno přiházívá, račiž to vaše důstojnost, snažně o to prosím, svým posudkem opravit a milostí Svého závažného slova našemu bratrstvu doporučit takové znění, aby bylo uchováváno na věčné časy.
A tak vázán jsa dluhem povinnosti a poutem bratrské lásky a nadto opřen jsa o ochranu Vaší svatosti a dobrotivosti, abych k chvále a slávě jména Kristova doporučil památku muže tak podivuhodného, jehož záslužný život touží poznati všichni synové svaté církve boží, odhodlal jsem se před celou prací předeslat tento vstup:
Hlasnou chválou plesej celý
zbožných mnichů zpěvný sbor,
plesej stejnozvučnou písní
mladý, starý, každý tvor!Všech, kdo mají volnou chvíli,
zazni Kristu vděčný chór!
Jezu dobrý, Kriste vlídný,
rač nás, Pane, chrániti!Račiž zbystřit naše smysly,
rozum zdokonaliti!
Bez přispění tvého nelze
nic nám samým činiti.Jak žil zbožný otec Prokop,
dej, ať smíme šířiti
jednak písmem, jednak řečí!Sláva buď ti veliká,
stejně s Otcem jako s Duchem,
chvála, moc též proslulá,
čest i spása, stálá pocta,
rovněž ctnost též všeliká!Teď i vždycky, jakož všude,
tobě zbožně žehnejme,
v každé hodině i zlomku
díky tobě vzdávejme,
neb nám spásu ve všem času zaručuje láska tvá.
Požehnána budiž ve zbožném předurčení svatosvatá Trojice a nedílná Jednota, řídící trojnásobný vesmír, která nepřipouští přijímám osob, avšak věncem odměňuje oddanost dobré vůle a z všelikých krajů i jazyků trojdílného světa vytváří jednotu svaté matky církve.
Z příkazu a daru milosti této svaté Trojice chci k přemítání věřících po pořádku odevzdati, kterak blahoslavený opat Prokop jako zápasník, ozbrojený zbraněmi božími, v svém tělesném životě setrvával v Kristovi a v kterak znamenité shodě s počátkem byl jeho konec. Učiním tak slohem veskrze nezkušeným, přece však tak, jak mi ráčí vdechnouti sám původce a zdroj světla.
Shledá-li však někdo v mém podání jakoukoli nevhodnou závadnost, důrazně žádám, aby ji nepřičítal mé nevzdělanosti a pošetilostí a neprojevoval svou nelibost, nýbrž spíše aby mi to shovívavě odpustil. Třebaže je můj sloh prostý a vůbec si nečiní nejmenšího nároku na spisovatelské umění, přece se dovolávám svědectví vševědoucího Boha, že mé vypsání, přeložené do latiny ze slovanského písemného zpracování, je plně pravdomluvné.
Nuže již přistoupím k tomu, abych jeho látku ve stručnosti rozvinul.
Raduj se, šťastný Prokope, jenž nám jsi ochráncem svatým! Pro svého života ctnost sis získal nesmrtnou poctu.
Třebaže mnich, jsi vůdcem a bratry i klášter svůj chráníš, vlídný opate, v domě, v němž Bůh jim vykázal sídlo.
Jich buď pamětliv nyní i navždycky v pohotovosti, modle se za všechny své, Ty, jenž jsi ochránce náš!
Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech, jenž v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a Čisté službě boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry. S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž jest Kristus (I. Kor. 10, 4).
Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče. Zde bezpečen jsa před vlnobitím světského zmítání a ukryt před lidmi, po dlouhý čas neúnavně působil jako zápasník boží. Avšak dobrotivý úradek boží si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno a aby svíce byla skryta pod nádobou (Mat. 5,14-16), chtěje, aby k chvále a slávě jeho jména svítila veřejně a byla příkladem hojným věřícím.
A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže, po všech křižovatkách jsouc přetřásána mnohonásobným vypravováním do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli své dárky a oddaně se poroučeli jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostinností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hojnou náboženskou horlivostí, jako déšť jarní, v pravý čas vylitý (Oz. 6, 3), svlažoval mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování velmi vítaně napravoval jejich mysli.
Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu množství věřících, kteří v srdci svém si přáli dáti výhost ziskům tohoto světa a zůstati s ním až do konce; on je dobrotivě přijímal a opatroval je jako slepice kuřátka pod křídly svými (Mat. 23, 37).
Vystavěl si pak chrámec ke cti nejsvětější boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmilně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru Boha, který je podivuhodný a slavný v svatých svých. On se také postaral konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho.
Nuže v době mezi velikonocemi a letnicemi, kdy se podle římského obyčeje zákonitým obřadem slaví litanie s třídenním postem, vroucně toužil jeden člověk jménem Menno účastniti se prosebného průvodu jeho, přišel ke břehu výše připomenuté řeky a dlouho zde čekal. Zatímco tu náhodou nebylo nikoho, kdo by jej převezl k poustevně svatého muže, ani nebyla tam po ruce nějaká loďka, zahájil svatý otec v pravý čas obvyklý obřad posvátného průvodu. Tu onen muž, spatřiv na opačném břehu řeky loďku, zavzdychal z hloubí srdce a lítostivým hlasem zvolal k Bohu, řka: "Bože, kterýž skrze vyvolence svého Prokopa svatými počiny svými působíš veliké divy ctností, jejichž blahodárnost znamenitě rozněcuje nás hříšné k veliké oddané víře, učiň také skrze prosby jeho, nech ať loď přijde z druhé strany, abych zasloužil účastniti se jeho modlitby a žádoucího prosebného průvodu k chvále a slávě jména Tvého!" Jakmile to řekl, náhle hbitým letem loďka i s tyčí, k níž byla připevněna, přijela k němu, takže se mohl přepraviti a účastniti žádoucího průvodu. Svatý otec, když mu to muž s díkůvzdáním po pořádku vyložil, řekl mu v odpověď: "Nemysli, že božská vlídnost to způsobila pro mne nehodného, nýbrž věz, že tak učinila pro odevzdanost tvé víry. Neboť řekl Pán: Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, nebude vám nic nemožného (Mat. 17, 20). Aby tedy pevnost víry tvé zůstala neotřesena, ukázala tento zázrak podivuhodná moc Boha, jenž je požehnaný a slavný na věky věků, amen.
Jeden člověk byl zmítán takovou zuřivostí ducha nečistého, že jej i velmi silní muži stěží mohli udržeti. Stále hrozně hlučel, vydávaje nesmírné a nesrozumitelné výkřiky. Když pak spoután jsa péčí svých drahých byl veden k svatému otci, aby se jeho přímluvnými prosbami uzdravil, volal ďábel řka: "Jaké já bezpráví tobě činím, Prokope, a proč mne vyháníš?" A po těchto slovech počal tím člověkem hrozně lomcovati. Tehda blažený otec přikázav tomu člověku k pokání se postiti, poručil ho jednomu z bratří, aby se co nejhorlivěji věnoval modlitbě a zaklínání, sám se pak za něho přebedlivě trýznil posty a modlitbami. Když tak uběhl týden a svatý otec sám podle obyčeje nad ním ukončil vymítání, byl nečistý duch ihned spatřen, jak v podobě zcela černého ptáčka vylétl z úst nešťastníkových a usedl na kostelní střeše. Když pak otec setrvával na modlitbách, svalil se prý ptáček na zem a takřka na kousky ve čtvero se rozrazil. Od té doby přispěním milosti všemohoucího Boha po celý život onoho člověka se nad ním nikdy neuplatnilo panství zlého ducha.
Jednoho dne bylo také slyšeti, jak ďáblové v jeskyni volají a žalostivě naříkají: "Běda, běda! Proč muž nespravedlivý a nelaskavý bydlí v této jeskyni, jsa pln závisti? Již jeho zlobu déle trpěti nemůžeme, avšak se vším tovaryšstvem milebuzským odejděme do úkrytu v pustině lobečské. Tam nás nebude moci znepokojovat tenhle proklatý člověk, který nám nedá tuto dále bydleti." Snad nám bude někdo pro toto líčení činit výčitky a namítat, že si popouštíme uzdu k příliš náročné a pošetilé chvále. Bůh uchovej, vždyť ještě o větších divech k slávě boží v dálejšku podle sil svých promluvíme, jestliže nám toho Bůh neodepře.
Později mnozí obyvatelé sousedních vsí zhusta k němu docházeli a žádávali ho o přispění v svých neduzích; on však, následuje učitele pokory (Mat. 8, 4), jednotlivcům hrozil, aby se pověst toho druhu za jeho života nešířila.
Přišla k němu také s prosbou o pomoc jedna žena, jejíž zrak byl zastřen tmou dlouholeté slepoty. Když on pomodliv se k Bohu poznamenal její oči znamením svatého kříže, byl jí ihned vrácen dar světla a zraku. Nikdo zajisté nesmí pochybovat o připomenutých vzácných vlastnostech svatého muže; jeho život totiž vskutku byl takový, že si právem zasloužil, aby byl vyznamenán neobyčejnými schopnostmi.
Když četnými jinými dobrodiními, o kterých jsme pomlčeli, dávala milost boží najevo zásluhu svého oddaného služebníka, donesla se konečně pověst o jeho svatosti k sluchu knížete české země světlé paměti Břetislava. Ten spolu se svými velmoži zaplesal nesmírným jásotem, více než by kdo mohl uvěřit, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si ho potom nazývat otcem a rovněž snažně usilovali milovat ho s otcovskou úctou.
Pročež týž vévoda, rozšafně se poradiv s prozíravou a opatrnou bystrostí svých starších, velkomyslně rozhodl, že má být Prokop slavnostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a potom také slušně splnil.
Onen se však strachoval mít přednost před ostatními a s vrcholnou mírností i usilovnou pokorou všemožně se zdráhal, dokládaje, že je muž nezkušený a nehodný a že není schopen poddaným ukládat povinnost poslušnosti; za svědka svého nejvnitřnějšího poznání se dovolával Pána Boha, který je jediným bezpečným znalcem všech tajemství srdce (Dan. 13, 42). Konečně však ustoupil oblomujícím prosbám a všelikým laskavým i vlídným domluvám velmožů. A tak byl proti své vůli uveden v důstojenství opatské muž, na němž potom co nejzřejměji spočinula milost Ducha svatého.
Tento muž potom, zakotven jsa na pevném základě svých ctností a upevněn jsa trvalou předností své pokory i lásky, stal se pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali než se ho obávali; vytrvale jim udílel, hromadně i jednotlivě, spásná napomenutí a bohatá poučování, zpestřená příklady z minulosti. Třebaže jim v jeho době nechyběla hojnost všeho, přece se on sám živil prací rukou svých, mírnil nouzi chudých a ulehčoval starostem všech zarmoucených, osvěžuje je otcovskou útěchou, jako lékem občerstvuje nemocné rozvážný lékař, právě tedy život tak blažený a skvělý, zářil znameními ctností v chrámu božím jako slunce až do skonání svého života. Ba dokonce z vnuknutí Ducha svatého skvěl se i tajemným darem prorockým, jsa schopen předvídati věci budoucí.
Podle zjevení boží milosti předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého Víta, a zbožného syna svého Jimrama, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil. S hlasitým štkaním je velebně oslovil takto: Nejdražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval jako slepice kuřátka, vězte, že nadchází čas odchodu mého (2 Tim. 4, 6): třetího dne se na pokyn Páně jistojistě odeberu z tohoto příbytku tělesného a poručím vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že toto vaše klášterní bydliště vydá vladařská moc knížecí v užívání lidem cizím. Vy však, nejmilejší synáčkové, neztroskotávejte proto ve víře, utvrzujte své spolubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte, v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných jej vyhledávejte, a on vás blahovůlí své starostlivosti posléze utěší. Vždyť po šesti letech vyhnanství slituje se Hospodin nad vámi a obnoví vám stav původního klidu, pomluvače vaše po zásluze stihne pomstou a dovede vás zpět do přístavu útěchy. Neboť po skonu nynějšího knížete, zbožného Břetislava, nastoupí Spytihněv a bude vás pronásledovati, avšak po jeho smrti ujme se knížecího stolce v Čechách Vratislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto klášterním bydlišti klid a bezpečnost po všechny dny života vašeho, amen."
Na druhý den přistoupil k němu jeden sirotek, kterého celý týden podle svého zvyku dobrotivě u sebe živil, zmírňuje tak jeho nouzi, a žádal, aby směl odejít domů. Svatý otec, nemaje nic, čím by ho z lásky obdaroval, řekl mu s veselou tváří: "Buď tak laskav, nejdražší, a pobuď ještě, prosím; zítra totiž bude den Páně, jehož příchodu očekávám, a po mém skonu bude Ti dána má suknice."
Vskutku pak následujícího dne, když po kanonické službě nešporní a po kompletáři usedl na loži, byl zachvácen prudkou nevolností. Ač byl v posledním tažení a dýchal ze zbytku sil, přece neustával s paží mužně napjatou odrážet starého nepřítele, ďábla, dýkou své modlitby. Náhle povolal k sobě bratry, otcovsky Útěšným poučováním je posílil v jejich bolestném žalu a bezútěšném nářku, sdělil jim přání o pohřbení svého těla a pětadvacátého dne měsíce března léta od vtělení Páně tisícího třiapadesátého odebral se z vlnobití tohoto světa k Pánu, z otroctví ke kralování, z lopoty do odpočinku, ze smrti do života věčného, podle vůle Pána našeho Ježíše Krista, jenž v dokonalé trojici živ je v slávě jakožto jeden Bůh po nekonečné věky věků, amen.
Posléze k pohřbení jeho tělesných ostatků dostavil se Šebíř, biskup kostela pražského, a s velikou poctou uložil jeho tělo v kostele svaté boží rodičky, jejž svatý otec sám zbudoval.
A v hodině jeho pohřbu naříkavým hlasem zvolal jeden slepec: "Milostivý otče, milostivý Prokope, tvá svatost vymohla u Boha mnohým mnohá dobrodiní. Smiluj se také nade mnou, aby, ne-li déle, aspoň potud, co potrvá vznešená služba tvého pochovávání, mohly viděti mé oči." Jakmile to řekl, ihned prozřel a těšil se navrácenému zraku tak dlouho, dokud se důstojné pohřbívání přesvatého těla neskončilo.
Nyní tedy pokládáme za vhodné, abychom slabými a stručnými slovy probrali, oživili a pravdivým vylíčením s láskou odevzdali paměti věřících ony zázraky téhož svatého otce, které pro jeho zásluhy ráčila všemohoucnost Pána našeho podivuhodně způsobiti po jeho smrti.
Po skonání nejblaženějšího otce Prokopa družina bratří z vlastní vůle si zvolila ze svého středu za opata jeho synovce Víta. Zvolen tak byl beze lsti a v úřad uveden bez úplatnosti muž, který se vyznal ve věcech lidských i božských, nepřítel tohoto světa, proslule mravný, moudrostí přebdělý, ctihodný v tváři, vlídný v oslovení a smířlivě mírný.
Když on s prospěchem spravoval opatství, rozloučil se naposled se světem vévoda Břetislav. Na jeho místě se ujal otěží vlády Spytihněv. V tu dobu se naplnilo proroctví svatého otce Prokopa. Neboť z ponoukavé horlivosti ďáblovy vyvstali četní závistivci a smluvivše se o jedovatých výmyslech pomluv, jali se na dvoře vévodském chystat proti opatu Vítovi a jeho bratřím nástrahy klevet a útočíce na sluch knížecí lichotivě ustrojenými nařčeními osočovali je rozmanitými pomluvami. Tak říkali, že spolu se slovanským písmem zřejmě zabředli v sítě bludařství i pokrytectví a jím byli zcela rozvráceni. Proto vytrvale tvrdili, že jest docela čestnou povinností vyhnat je a dosadit na jejich místo opata i bratří latinského obřadu.
Ó závisti, kterak nerozmotatelné je předivo tvé horlivé úkladnosti! Ó závisti, hodná prokletí, spředená z všelikého zla, ohni neuhasitelný! Ale vpravdě, jako je šat rozežírán molem, tak se děje i s tím, kdo jí v horlivosti propadne; zato toho, kterému závidí, učiní slavnějším.
A tak opat Vít spolu se svými bratry, jež sdružila jednota lásky, odešel pryč do země uherské.
Avšak připomenutý vévoda, řídě se svým vlastním rozhodnutím i radou svých přátel, ustanovil do onoho kláštera za opata rodilého Němce, muže plného vášnivé hněvivosti.
Když se tam první noc po svém příchodu nový opat na obvyklé cestě k jitřní pobožnosti blížil ke kostelním dveřím, zjevila se mu postava svatého Prokopa, opřeného o dveře oratoře a promlouvajícího slova: "Kdopak ti dovolil prodlévat v tomto klášteře? Co tu pohledáváš?" On však odpověděl: "Mocná ruka nejvznešenějšího vévody a neotřesitelná vznešenost jeho předních velmožů odevzdala tento klášter mně, abych jím až do konce svého života mocně vládl." Jemu řekl svatý otec: "Beze studu z pohanění svého vzdal se odtud co nejrychleji! Neučiníš-li to, pomsta z nebes dolehne na tebe!" A s těmito slovy zmizel.
Nový opat však domnívaje se, že je to mámení satanovo, nijak tomu nevěnoval pozornost. A když ani následující, ani třetí noci nijak nedbal jeho výhružného napomenutí, čtvrté noci na cestě k jitřní zjevil se mu svatý muž a pravil: "Proč se vzpouzíš uposlechnout mých přátelských výzev? Tento klášter jsem si vyprosil na Panu pro své duchovní syny, a ne pro tebe, kterýž jsi sem podvodně vešel. A jestli ti ten tvůj pan vévoda až dosud tuto moc přikázal, já ti ji od nynějška zakazuji!" A s těmito slovy jal se ho prudce tepat nejpádnějšími ranami berlou, kterou nosil v ruce. Tu onen, jakoby popíchán bodcem Belloniným (Juvenalis, Sat. 4, 128 n.), bez odkladu se odtud vzdálil, horempádem se utekl k vévodovi země a zde vypověděl vše, co se mu přihodilo. Ten však užasnuv mocným údivem počal se kolísat a v osidlech nejistoty setrval až do konce svého života.
Po smrti vévody Spytihněva odevzdala milost boží řízení vévodství do rukou věrného svého služebníka Vratislava, knížete slavné paměti. A poněvadž ten byl jedinečně oddán církevním bohoslužbám, přilnul také celým srdcem k tomuto klášteru. Vyslav posly ke králi uherskému se ctí povolal zpět z vyhnanství opata Víta i jeho bratry a důstojně je navrátil jejich klášteru. Pro zásluhy a modlitby blaženého patrona Prokopa dostalo se jim příznivé útěchy od všemohoucího Boha; jeho milostí začal klášter v hojnosti oplývat vzrůstajícím dostatkem všelikých potřeb, takže byl nejenom navrácen bývalé cti, nýbrž i přiveden k novému vzrůstu.
Zlíbilo se nadto uvést ve známost hloubavé paměti věřících tento zázrak: Jeden ze služebnictva připomenutého knížete, jménem Labeša, byl u svého pána dokonale očerněn nespravedlivými pomluvami. Chtěje se proto skrytě vyhnout odsouzení veřejným rozsudkem, dorazil prudkým cvalem ke břehu řeky Sázavy. Ve strachu před těmi, kteří mu byli v patách, nemohl prchnout jinam, zároveň však i vzduté vody rozvodněné řeky mu znemožňovaly proniknout až k poustevně svatého muže. Ocitnuv se tak dokonale v kleštích těchto nesnází jal se z žalostně zmučeného srdce volat k Hospodinu: "Bože, Bože, kterýž jsi pramenem nesmírné lásky a slitování, pro zásluhy a modlitby svatého Prokopa, vyvolence svého, shlédni mně ku pomoci a zachraň mne z přenesmírné tísně, která mne kolkolem skličuje, abych velebné dobrotivosti Tvé a vyznavači Tvému svatému Prokopovi budoucně až do konce života svého bez přestání v každý čas vzdával díky a chvály, jenž jsi požehnaný na věky věků, amen."
Bylo to tenkrát uprostřed léta a slunce pálilo ze znamení Lva. Tu služebník, drže oře za uzdu, zkroušeně obracel kolem sebe své zraky a pojednou pozorněji přihlédnuv spatřil, že říční voda veskrze tuhla v led. Užasnuv stál tu bez ducha jakoby u vytržení, usilovně u sebe přemítaje, co asi znamená zázrak tak veliký, neslýchaný a neviděný, co je svět světem. Konečně přišed k sobě vyrozuměl, že tu znamenitost tak velikého zázraku způsobilo boží slitování pro zásluhu svatého otce Prokopa, a neochabuje ani na chvíli v této víře, suchou nohou přešel přes řeku i s koněm, kterého vedl za sebou. A když se potom ohlédl zpět, spatřil, že voda proudí zase jako obvykle. Dobrý Ježíši! Jak vyvýšena jsou tím díla Tvé vznešenosti, kterýž svou mocí, jakou jsi osvědčil před dávnými časy, předvádíš i nyní zázraky, o které se svatý Tvůj zasloužil! Tak jako jsi totiž kdysi dovolil, aby národ izraelský suše prošel rozestouplým Rudým mořem (Exod. 14, 16), tak jsi i tomuto člověku uštědřil, že pro zásluhu vyvolence Tvého Prokopa bez pohromy přešel suchou nohou přes ztuhlé vody i s koněm. Tobě tedy blahořečíme, všelikou slávu pějeme a díky vzdáváme, Tobě i s Otcem i Duchem svatým až na věky věků, amen.
Ještě jiný zázrak jsme pokládali za vhodné sdělit vnímavosti věřících. Žena jednoho úředníka, zachvácena byvši zhoubnými neduhy, vůčihledě chřadla. Tu se jí zjevil svatý otec se slovy: "Pošli rychle k opatu sázavskému Vítovi, synovci mému, a žádej, aby tě navštívil v tvé nemoci. Nebude-li moci přijít sám pro zhoršení své vlastní choroby, ať za sebe pošle syna mého Jimrama, spolubratra svého kláštera. Až ten tě vezme za ruku a dokončí modlitbu, náhle pocítíš záruku uzdravení."
A co jí takto svatý otec slíbil, opravdu se stalo skutkem. Když totiž Jimram místo opata Víta skončil modlitbu svého navštívení a držel ruku nemocné, ihned nabyla zdraví na všech svých údech k chvále a slávě velkoleposti všemohoucího Boha, který působí podivuhodná dobrodiní pro zásluhy vyznavače svého svatého Prokopa.
A ještě o jiném divu povíme, aby si jej věřící vštípili v paměť. Jeden ovčák v kraji téhož opatství ukradl šat svému hospodáři. Když ho několik dní potom hospodář našel oděného tím šatem, svlékl ho, přivolav k tornu sousedy, aby měl věc dosvědčenu, vložil provaz na jeho šíji a svázav mu ruce nazad chtěl jej bez odkladu vléci před kouřimské soudce. Tu však opat Vít, jakmile se o tom doslechl, vyslal posla přímluvou za viníka. Ale žalobník odmítl jeho prosby, pravě, že by jej postihl trest veřejné pomsty, kdyby beztrestně propustil viníka bez projednání věci na obecném soudě. Naopak odvedl jej spoutaného do svého domu, zatížil jeho nohu těsnou a hrubou kládou a postaviv k němu hlídače držel ho přes noc ve vězení, hodlaje nazítří naplnit svou vůli, k níž ho podněcovala hněvivá touha po pomstě. Spoutaný ovčák však bez ustání se dovolával pomoci svatého otce, štkavě k němu vzdychaje. Tu o půlnoci, když tíha spánku podobného smrti zklížila oči strážců, zjevil se mu v jasu světla muž velebných šedin a ušlechtilé tváře, oděný rouchem mnišským, na hlavě mitru a v ruce hůl. Oslovil spoutaného: "Přišel jsem ti ku pomoci, vždyť jsi mne volal!" A jakmile se holí dotkl klády a pronesl slova: "Buď vysvobozen z tohoto dřeva a příště již nehřeš!", rozletěla se kláda s takovou rychlostí, že její střední část, jak se vymrštila, prorazila spodek dveří toho domu. Ale ten, který se zjevil, zmizel. Ovčák pak s rukama a nohama uvolněnýma, zachráněn byv jako ptáče z osidla, neskonalými chválami boží lásky velebí slávu srdce božího. Strážcové strnuli úžasem a nenašel se ani potom nikdo, kdo by ho z onoho činu žaloval.
Ještě jiné dobrodiní boží působnosti oznámíme. Jeden muž, jménem Martin, stal se dobrovolně mnichem a v bázni boží obýval svou vlastní poustevnu poblíž často vzpomenutého kláštera. Když se jednou v noci podle svého zvyku chvatně vzdálil k předjitřní pobožnosti, vypáčili zloději dveře jeho poustevny a odnesli mu veškerý nábytek. Po skončeném jitřním obřadu mnich vrátiv se a neshledal v poustevně věci, které v ní byl zanechal, smuten a rozbolestněn utíkal ke hrobu svatého muže a pokleknuv tu jal se naříkat na neštěstí, které ho potkalo. Tehdy řekl: Velebný otče, nebude-li odchovanci Tvému, kterýž jsem od chlapeckých let žil pod žezlem Tvé řehole, poskytnuta pro Tvou zásluhu útěcha navrácením nábytku, v zoufalství opustím tento klášter, nikdy se v jiném neusadím a celý ostatní svůj život strávím v beznaději." A jak se potom v žalu vrací k poustevně, hle, vstříc mu jdou oni zloději, kteří poděšeni byvše viděním božím a jati kajícností navrátili mu vše, co byli uchvátili. A tak ten muž, dokud žil, nepřestával splácet povinnou chválu Bohu, který působí tak veliká dobrodiní pro svého svatého vyznavače.
V témž klášteře také nějaké sestry žily pode jhem Kristovým. Jednou v noci jim zloději ukradli všechny jejich potřeby. Když si na tu zlou příhodu nářkem z nitra srdce a žalostivými slovy vespolek stěžovaly, dožadujíce se útěšné pomoci svatého otce Prokopa, zjevil se jim týž světec následující noci a pravil: "Nechovejte smutek v srdcích svých, poněvadž po dvou dnech dostanete všechno své nazpět!" A s těmito slovy zmizel. Vskutku brzy se dostaví účinek tohoto slibu. Nejenom totiž byl k nim v poutech přiveden zloděj, nýbrž i odcizené věci byly jim navráceny.
Ještě jiný div předvedeme zrakům věřících. Týž světec se zjevil jedné ženičce, když spala na hradě Vyšehradě, a řekl jí: "Vstaň, chvatně jdi a vyřiď své přítelkyni, manželce Gostově: Pospěš a jdi do kláštera sázavského, poruč se tam modlitbám jednoho z bratří a dej se na pokání za spáchané hříchy, které tě jinak, neučiníš-li tak, zavedou do zkázy!"
Manželka jakéhosi Liburna, podnícena byvši v svém vřelém srdci podpalem žárlivosti krále babylónského, vzplála láskou k jednomu mladíkovi a tajně utekla s ním a nadto i s ukradeným majetkem manželovým. Manžel ji dopadl, poznamenal ji hojnými ranami a nakonec sevřev jí nohu do hrubé klády dal ji hlídati. Dlouze vzdychala žena v noci a oči jí mokvaly v záplavě slz. Tu se jala z hloubi srdce všemožně dovolávat pomoci svatého otce, slibujíc, že příště již nechce takto hřešiti. Tak dlouho prosila, až se jí svatý otec zjevil a řekl: "Buď osvobozena z této klády, ale měj se na pozoru, abys dostála v slibu a nehřešila, sic tě postihne něco horšího!"
Zdá se nevyhnutelně potřebným zařadit do tohoto dílka ještě další div. Jedna žena byla po čtyři léta stižena temnotou slepoty a nebylo na ní téměř údu, který by jí nevypovídal poslušnost. I přišla do kláštera svatého muže a neúnavně zde dlouho vytrvávala v postech a na modlitbách. Tu v den přeslavného Narození Páně za slavných služeb božích v kostele životodárného Kříže poskytl Bůh pro svatého otce Prokopa světlo jejím očím i zdraví jejím údům. Tehdy žena, naplněna jsouc nevýstižnou radostí, jako by se byla probrala ze stínu smrti, vykřikovala slova: "Svatý Prokope! Svatý Prokope!" I žasli lidé, kteří tam byli přítomni, a vyptávali se, co se jí přihodilo. Vykládala jim, že k ní přišel týž svatý otec a poznamenal jí oči znamením svatého kříže, načež ihned znovu získala zrak i tělesné zdraví. Tu začal se lid hned shlukovat a chválil i velebil Boha, který tak oslavuje svého svatého vyznavače.
Dobře tudíž musíme rozvažovat, jak čestnou slávou září týž světec na nebi, jestliže pro něho působí tolik třpytných zázraků na zemi Bůh, jenž je požehnaný a slavný a nade vše vyvýšený (Dan. 3, 52) na věky věků, amen.
Těmito a jinými zázraky co nejhojnějšími skvěl se blažený otec Prokop. Také k sluchu biskupů i všech prelátů, knížat i pánů, urozených i neurozených donesly se zvěsti o tom, co se po dlouhou řadu let událo kolem jeho hrobu v kostele svatého Jana Křtitele. A přece se nikdo nepřičinil o to, aby pozůstatky jeho přesvatého těla byly slavnostně kanonizovány. Avšak ten, který s milostí boží svými zásluhami tyto divy konal, postaral se sám také o oslavu své tělesné schránky.
Léta totiž od vtělení Páně tisícího dvoustého třetího zjevil se opatu jménem Blažej, opatrovateli a správci svých spolubratří, napomenul jej a jednou, podruhé i potřetí mu nařídil, aby sebral svědectví všech lidí duchovních i světských, sepsal zázraky, které on tam vykonal, a co nejrychleji pospíšil do Říma ke dvoru papežskému pro kanonizaci jeho ostatků; přitom sám slíbil, že u papeže pomůže, jestliže rada nic nezmůže, aby své schráně dopomohl k oslavě.
A tak ten opat Blažej, přibrav si dva z bratří a opatřiv se dostatečným množstvím svědectví krajanů, vypravil se k panu papeži Innocenci Třetímu. Když mu celou věc blaženého Prokopa vyložil, dokládaje se zároveň písemnými záznamy, nepřikládal papež váhy ani slovům, ani písemnostem, a nechtěl docenit svatost tak vzácného muže. Opat pokoušeje se o mnohé připomínky ve věci sobě svěřené strávil v Římě celý rok. A když se mu již nedostávalo peněz k úhradě nákladů a pořídit nic nedokázal, pokloniv se prahu apoštolskému svěřil nadále blaženému Prokopovi, aby svou věc dokončil; sám se zvednuv vydal se tajně téže noci na cestu domů.
Nač dlouhé výklady? Blažený muž, jakož byl slíbil, ihned přišel ku pomoci. Neboť právě v tu chvíli, kdy opat Blažej mířil z městských bran, zjevil se svatý otec s pastýřskou holí papeži Innocenci v jeho ložnici a řekl:, "Proč jsi váhal? K čemu ty tvé průtahy? Jak dlouho ještě strpíš, aby mé tělo takto leželo v zemi? Proč jsi dopustil, aby můj duchovní odešel s prázdnou? Nevydáš-li rozkaz, aby ustal v cestě ke svatému Vavřinci za hradbami města a ihned se vrátil, neschválíš-li svědectví o mých ostatcích a nepovolíš-li mi povinnou poctu, pak" - a v tu chvíli zvedl svou pastýřskou hůl - "takto tluka dotluku tě!"
Probrav se papež ze spaní, otázal se takřka polomrtvým hlasem, kdo že je a odkud a jak že se jmenuje. Tu odvětil mu boží muž: "Mé jméno je Prokop" a zmizel.
I vstal papež, kardinály svolal, kteří byli v Římě - bylo jich třináct a jména jejich se čtou v papežském privilegiu - ihned dal opata povolat zpět a prohlédnuv svědectví bedlivěji, jal se sloužit mši blaženému otci našemu Prokopovi. Potom vyslal Guidona, kněze kardinála u svaté Marie za Tiberem a svatého Kalixta, svého to legáta pobočníka, opatřiv ho plnou mocí i písemným ztvrzením svých privilegií, aby provedl slavnostní kanonizaci ostatků blaženého muže. To se pak vskutku stalo čtvrtého dne měsíce července léta Páně tisícího dvoustého čtvrtého.
Při této kanonizaci dal Bůh najevo hojně podivuhodných a úžasných důkazů své moci. Neboť mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluchu navráceni, němí nabyli řeči a jiní a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa.
Když pak byl otevřen jeho hrob, linula se z něho přepůvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a podiv. Tu kardinál Guido, svrchu jmenovaný, shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter vyznamenal, najmě udělením odpustků; rovněž roucho své, v němž sloužil zpívanou mši, zanechal mnichům na památku, sázavský klášter přítomným biskupům vřele doporučil a nastoupil cestu zpět k Římu, metropoli světa.
Další: