- Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v
obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete
Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a
často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z
božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti, přijali očistu svatého křtu a
s nimi zároveň i jejich poddaní.
- Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali
milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj
potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se z tohoto světa. Po něm
ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a
kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého
života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr
jeho Vratislav.
- Jejich matka, vznešená paní Ludmila, po svém obrácení od pohanských bludů
každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší
stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých,
vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršit
třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho
Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého, matka
chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském.
- Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice boží
Ludmila vynikala tolika předostmi. I konala knížecí matka poradu se svými
nespravedlivými rádci a jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala
totiž: "Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a
svobodně budu vládnouti." Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile
ctná a oddaná služebnice boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše:
"Netoužím vládnouti a nepřeji si míti ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak
žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů."
- S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který
se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice boží, předem tuším budoucí umučení,
pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí
prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím
odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala
muže, aby ji zahubili. Ti si pak přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek
Tetín.
- Tehdy připomenutá služebnice boží v předtuše věcí budoucích povolala si
jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slavnou mši
svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se
přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati
zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou skutky
dobrými, poručila Bohu.
- Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí
bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice boží, vylomí veřeje a
vejdou dovnitř. I řekla jim: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí?
Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala
jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však
nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu jim
řekla: "Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama
rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: "Zapřísahám vás,
bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí
koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a
zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let
svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova
Ludmila v sobotu patnáctého [šestnáctého] dne měsíce září v časných hodinách
nočních.
Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své
pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený
život.
- Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se znovu se strachem, aby
posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí,
odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní však vrazi, rozchvátivše
veškerou kořist, vrátili se ke své paní a zvěstovali záhubu nevinné bytosti s
náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně.
- Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškerý majetek své tchyně,
počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď
znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé
zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží.
- Zatímco se nesmírně radovali, dostaví se pomsta trestu božího na
bezbožníky, kteří se nezhrozili spáchati tak ukrutný zločin, a postihne je
znenadání Neboť když otec ďábel na ně poštval nesvornost, začali opovrhovati
všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a
Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči paniny ve dne v noci
zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými
příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummon však, hledaje pro svého
bratra vhodné útočiště, byl jat a i s bratrem přišel o život pozemský a zároveň
i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na
jejich potomky od nejstaršího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem
všechny je zahubila.
- V týchž pak dnech u hrobu nejblaženější mučednice Ludmily spolupůsobením
boží dobrotivosti zaskvěly se zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku
se vylinul van zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek;
kromě toho za nejhlubšího ticha nočního třikrát čtyřikrát se zamihla před
zrakem diváků četná světla loučí a svic, planoucích nebeskou září. Vše to
nezůstalo tajno paní vražedkyni.
Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně
obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde
leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad
jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky; té pak propůjčila jméno ke cti
blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké
budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše
zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla bazilika vystavěna,
všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali
jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě
objevilo mnoho přeslavných zázraků.
(Přenesení svaté Ludmily)
Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě
vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval
slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín
s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach
stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do
baziliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní
deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou,
ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: "Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše
neshnilo, co bylo pod ním skryto?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji
zavříti.
Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který
nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: "Nikterak se nestane,
jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného
těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska
však, jak ji zdvihali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na
tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné
všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo proloměním víka, když je
odklizovali.
Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu, a vyzvednuvše přesvaté ostatky
a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše je, postavili je před
oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňum
je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému.
Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice boží Ludmily ve středu
devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přenesli je pak do Prahy v
pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, přičemž všichni
velebili Krista.
Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do hradu, poslali napřed
hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili
jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do kostela a
vzdal tu Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní.
Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným
průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně
nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je
do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a vešedše do kostela postavili je
před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od
Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni shlédli neporušenost těla, vlasů a
šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je
hodna veškeré chvály a pocty.
Když pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu
usoudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I zasypavše
znovu jámu, umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vyčkávajíce pomoci
boží; a tak se vrátili do svých domovů.
Po krátkém pak čase vypravil řečený kníže posly k biskupu řezenskému, aby
poradil v této věci. Ten jim podle Písma odpověděl, aby tělo, jež vzalo svůj
původ do začátku prvně stvořeného člověka, se slovy "Země jsi a v zemi půjdeš,
prach jsi a v prach se obrátíš" odevzdali zemi a vyčkali, až by spatřili slávu
Kristovu.
Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu
ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která dotud neměla
biskupského posvěcení.
I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šesti dnech uložil
svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba
veřejně rozhlásiti tu podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto
dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala
voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení baziliky voda zhola se
neukázala. Bylo to zajisté neobyčejně vhodné svědectví, že ta, která prožila
život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním,
poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově.
A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slušelo,
obdarován, a odebral se do svého domova.
- Když pak nadešel první výroční den přenesení svatých ostatků, ráčil Kristus
k vyhlášení zásluh své služebnice způsobiti zvláštní zázrak. Podle křesťanského
obyčeje oslavovati památku takových osob shromáždilo se toho dne kněžstvo. Bylo
již po modlitbě a všichni zasedli pospolu, aby osvěžili tělo pokrmem. Tu jeden
hošík, postižený a pokřivený tělesnou nemocí a nemohoucí vůbec vzhůru
pohlédnouti, když před vchodem do baziliky, v níž odpočívá tělo vzácné paní,
vzýval její zásluhy a moc Kristovu, byl napřímen a plně navrácen svému zdraví.
Vidouce to přečetní shromáždění, pěli chválu Bohu, že skrze svou služebnici
velebnou moc zjeviti ráčil, jemuž čest a sláva na věky věkův. Amen.
Další: Vavřincova legenda