|
- Rulík | - Ves. Kubíček | - |
Kubíček, přišed do domu kramářova, žádá ho, aby se nad ním smiloval, a počal vypravovati, jak byl ošizen od svých kamarádů a jakou měl hospodský pro něj čest. Kramář byl sice muž srdce veselého a žertovného, přitom však dobrého a outrpného, protož také Kubíčka rád přijal v té naději, bude-li mu dobře a věrně sloužiti, že ho ošatí od hlavy až do paty. Kramář držel slovo, dal mu kabát černý, kaftánek červený a poctivice zelené, jakž se tehdáž kramáři nosívali. Avšak nezůstal tam dlouho, poněvadž tuláci nesnesou dobrého bydla. Kubíček se v něčem pronevěřil a mimoto prošantročil z krámu mnoho píšťal, takže mu kramář netoliko záda notně vyprášil, ale dal ho i nočního času odtud pryč vyvésti.
Ta nečest nebodla srdce jeho, nebo hanbě zvyklý neváží mnoho cti, nýbrž se veselil z toho, že jest poctivě ošacen. Mezitím přišel do jedné vesnice a sotva uslyšel, že by jedna stará žena trpěla na oči, jde k ní a obětuje se, že ji jakožto lékař bude léčiti. Žena si dala říci a učinila s ním smlouvu, když ji zhojí, že mu chce podle smlouvy dosti činiti. Nato pan lékař přicházel každý den a oči jí namazoval. V tu chvíli pak, když jí namazal oči, žena pro mast nemohla zhola nic viděti a on, což mohl, každý den vždycky při odchodu odnášel z domácího jejího nábytku. Ubohá stará žena, vidouc, že jí ubývá statku, si pomyslila, že by to byl šibal a ne lékař, a více se mu nedala lékovati a ani nechtěla slyšeti o žádné smlouvě. Lékař Kubíček přivedl jakési svědky, aby na ni pohlédli, jak by dobře viděla. Ona pak řekla: "Nyní vidím mnohem méně nežli prve. Pokudž mne oči bolely, mnoho jsem svého v domu viděla; nyní, když pravíte, že dobře vidím, z těch věcí prvních nevidím zhola žádné." I doneslo se to rychtáři, že ten lékař jest podvodník a mamič lidí, neboť manželka rychtářova byla švegruše této ženy. Rychtář velel, aby ho ztěžili vězením; a po několika dnech byl potažen ku právu, buď aby se ospravedlnil aneb hájil své poctivosti. Nato se ho táže rychtář: Především a nejprve nám řekněte, jak se jmenujete?
Kubíček, chtěje soudce podvésti šibalstvím, odpovídá: Já se jmenuji Burián z Toulavic.
Rychtář: Odkud jste, aneb co a z čeho jste?
Kubíček: Z masa.
Rychtář: Já tak nemíním. Povězte, kde jste se narodil?
Kubíček: V životě matky své.
Rychtář: Na to se také neptám. Já pravím, kde a v kterém kraji jste se narodil?
Kubíček: Máť má mi nepověděla; bylo-li to v komoře, někde na síni anebo jinde.
Rychtář: Co jsou to za řeči? Máte mne za blázna čili nemáte všech doma?
Kubíček: Dobře máte; jedno neb druhé má své místo.
Rychtář: Víte-li, že jste u práva?
Kubíček: Blázen nemá souditi ani býti souzen.
Rychtář: Táži se vás posledně: jste-li lékař aneb mamič lidí?
Kubíček: Obojí potřebuje rozumu a důkázu. Kdybych obojímu nerozuměl, tak-li bych věděl, proč sedláci nemají dny (podagry) a proč ji páni mají?
Rychtář: Dokážete-li nám to, teprv pomyslíme, že jste snad přece lékař.
Nato Kubíček počal takto mluviti:
"Muži a soudcové, známo vám budiž, že jest nejhlavnější povinnost dobrého lékaře, aby znal kořen nemoci, an jest počátek nezdraví. Mohl bych vám to vyložiti podle lékařské vejslovnosti; věda pak, že byste tomu nesrozuměli, chciť vás o tom zpraviti jistým příběhem. Slyšte nyní, co pravím. Jednoho času se pavouk, jda cestou, potkal s dnou (podagrou) a řekl jí: Kamž se béřeš, smutná dno? I odpověděla: Byla jsem u jednoho hospodáře, sedlského člověka, kterýž mne od jitra až do večera mučil hladem a ustavičnou prací a zřídka kdy krmil ječmenným chlebem. K tomu po strávení bídného dne nebylo nic jiného než polívka z úkropu a nemastné zelí, a to již musil býti výroční svátek, když byly na stůl kladeny buchty. Nikdy odpočinutí, nikdy žádné zvůle jsem nemohla míti; chodili jsme spáti na tvrdou lavici aneb na holá kamna. A protož jsem se já, zatesklivši sobě a zoufavši nad hospodářem, musila bráti pryč. Vyslyšev tyto řeči, řekl pavouk k dně: Ó, kterak jiný rozdíl a tobě nepodobného hospodáře jsem měl! Ten byl rozkošný a rozmazaný, u něhož dobré bydlo jest za nejlepší dobré jméno. Řídko kdy chodil daleko, obědvával skvostně přes poledne a večeříval do noci, a co bylo času mezi tím, to zmařil spaním na měkkém loži. Žádný kout v domu nebyl, aby se neskvěl zvláštní přípravou, žádná podlaha, která by nebyla čistě umetena chvoštišti; žádná stěna prachem uprášená, než každá pěkně ozdobená, takže nemohla zůstati žádná nitka mého řemesla a já, běhaje sem i tam, jsem nemohl najíti žádné škuliny, abych se schoval. A protož jsem utekl od toho hospodáře, protivného mým obyčejům. I řekla dna: Z těchto řečí poznávám, že, ač se nám vedlo zle, z toho však se nám již bude vésti výborně, jestliže budeš chtíti, abychom frejmarčili hospodami. Já půjdu k tvému hospodáři a ty jdi k mému, ty se u sedláka dobře budeš míti a já u pána. I zlíbila se rada pavoukovi a frejmarčili na pány. Od toho pak času pavouk obývá v koutech a v smetech a dna bydlí u pánů a lidí rozkošných."
Když přestal mluviti, tuť vyvstal jeden ze soudců a praví: "Již vidíme, že jste muž zběhlý a zkušený v knihách lékařských; toť nám ještě nikdo nepravil. Zapravte nejprv outraty u práva a pak můžete jíti, kam se vám líbí." A když nemohl outrat zapraviti, svlékli ho z černého kabátu, velivše právnímu poslovi, aby ho vyvedl na cizí grunty. Nato vnesli tento příběh do právního rejstříku, ustanovivše, aby dna neb podagra při lidu selském napotom sloulo suché píchání aneb kloubní nemoc; a kabát ten černý zůstal při právu, jehož vždy ten, an vede u práva první slovo, užíval při soudu.
zpět na obsah 
Další: