|
- Rulík | - Ves. Kubíček | - |
Posel právní vyvedl Kubíčka daleko odsud, jakž mu bylo přikázáno, a nechal ho podle jednoho lesa a odešel. Kubíček zajde mezi houští, aby mohl svým myšlínkám poshověti. Po malé chvíli uzří sedláka, an kráčí podle toho houští. Rychle se položí pod starý strom a počne velmi bolestně naříkati na své neštěstí. Poctivý sedlák slyšel to smutné bědování, zlitovalo se mu člověka a hned jde k němu, může-li mu přispěti jakou pomocí. Táže se, proč běduje. Kubíček šibal mu vypravuje, že ho tamhle v tom hustém lese obstoupili zlí lidé, vysvlíkli z kabátu, kapsu do haléře vybrali a posledně ubili. To pak mluvě stavěl se, jako by plakal, ač přece neuronil ani slzy. Nedbalci a tuláci větším dílem šidí takovým pláčem dobré lidi. Sedlák ho těšil, ve všem se jemu propůjčuje; potom přemluvil Kubíčka, aby s ním šel do jeho statku. Kubíček následoval rychle sedláka v patách. Na té cestě s ním vedl sedlák řeči rozličné a Kubíček mu vždy odpovídal tak moudře, že ten muž pomyslil, že by uměl více než jísti chleba. Právě kdyby byl Kubíček, jako třebas mnohý jiný zhejřilý jinoch. užíval své schopnosti k dobrému, mohl zajisté sobě i obci prokazovati poctivou službu. Ale on činil všecko naopak. Přišed pak domů, sedlák povídá sedlce, co se přihodilo Kubíčkovi, a dobrá sedlka ho přijala vlídně, řkouc: "Máme také dítky, muži, kdož ví, jakého oni někdy také nabudou dobrého přítele." Nelze zapříti, že také v dosti nepatrné chaloupce obývá spravedlnost, dobročinnost a láska bližního. Nato mu sedlák dal plátěnou kytli podle kroje vesnického, uče ho v hospodářství, pracoval pak sám jako nádeník, jen aby Kubíčkovi dodal chuti ku práci. Ale Kubíček přece zůstal na své staré stopě. Neohybuješ-li, člověče, hned z mládí dítě své a nevedeš ho ku práci, když povyroste, nic nepořídíš, bys třebas hrozil stonkem.
Jedenkráte času večerního, když ulehla ostatní čeládka, sedl sedlák za stůl s Kubíčkem a právě otcovsky s ním rozmlouval, nebo znamenal, že jest plískač a milovník veliký oplzlosti, a tím myslil jemu dáti dobré prostředky proti takové necoudné zvyklosti. Mezi jiným mu povídá, což v mladictví slýchával od svých rodičů, totiž: "Jazyk za zuby měj, málo mluv a mnoho rozuměj. Mlčením obrátíš, kam chceš koli, promluvě neobrátíš, byť bylo široko co v poli. Čí jest kráva, drž se rohu i ocasu. Dokudž jsi mladý, nech hry a nemař času. Dejm, střecha děravá a zlá žena k tomu, ty věci vyhánějí hospodáře z domu. Kdo by chtěl moudrou ženu poznati, hleď jí zvonek k noze přivázati: moudrá bude umět tomu shovíti, vezmouc zvonek v ruku nedá mu zvoniti; ale nemoudrá, by zvonil, bude jím klátiti, co se doma stane, sousedům praviti. Ožralství není než holé bláznovství; skrze ně člověk paměti potracuje, měšec vyprazdňuje, věku ukracuje a ku posledku k žebrotě přivozuje. Náboženství bez milosrdenství, moudrost bez spravedlnosti, naděje bez lásky a čest bez užitku, to všecko jest jako zelí bez omastku. Mladého raka trestal starý rak z toho, že jest mrzce lezl naopak; i neumělému pěkněji ukázal starý rak, lezou pak podnes oba tak. Kdo chce jiného z vejstupku trestati, má se toho sám prv varovati. Náleží knězi, pánu, hospodáři každému, aby dával dobrý příklad na sobě jinému." - Ještě chtěl sedlák povídati dále, ale Kubíček usnul, a tak bylo tomu konec. Mluv nemravnému o ctnosti, tolik činíš, jako když psa hladíš proti srsti, opět řekl Xanthus svým žákům.
Nato v neděli bylo posvícení v Kapsové Lhotě: ta vesnice leží nedaleko Strakonic. Sedlák, maje v té vsi dobrého přítele, šel tam jakožto pozvaný, vzav Kubíčka s sebou. Při stole se dobře jedlo a pilo. A když se podroušili, počali sobě hosté povídati rozličné příběhy i dávati otázky. Jeden z těch hostů, an byl muž vážný a vedl první slovo, vidí právě v tu dobu, že vlaštovice letí na síň do hnízda a sobě šveholí. I táže se přísedících, proč se vlaštovice hnízdí v domu, v chlívě neboli pod střechou a jiné ptactvo ne? Mlčeli všickni, nemoha nikdo povědíti příčiny. Sedlák Borůvka, tak říkali tomu dobrodinci Kubíčkovu, se ho ptá, zdali neví příčiny, ježto mu povídává o své zkušenosti? Kubíček se počal usmívati a po malé chvíli, co si snad ještě pamatoval od svého někdejšího školního mistra Papouška, mluvil takto: "Když jednoho času všickni ptáci viděli pole strojiti, konopě a len na ně síti, nic sobě toho nevážili. Ale vlaštovice, dobře rozumějíc tomu, co přinese to rozsívání, oznámila všem ptákům, jak by jim to byla věc velmi škodlivá. Ale oni toho nedbali. Potom opět, když již len a konopě poodrostly, vlaštovice k nim řekla: "Pomněte, žeť toto nám přijde k zlému; pojďme a vytrhejme to, nebo z toho budou hned tenátka vízti, osidla nám nastrahovati, a tak my skrze lest a strojení budeme lapáni. Všickni ptáci potupili radu její a jí se posmívali. Porozuměvši tomu vlaštovice, oddělila se od nich a vystěhovala se k lidem do domů, aby obydlí její pod střechami neb v domu bylo bezpečnější a aby pod pomče jako jiní ptáci nebyla zalapena."5 Všickni hosté mu za to byli vděčni a ten, jenž uložil tu otázku, litoval Kubíčka, že by svou schopnost kryl plátěnou kytlí. I vyptával se na něj, odkud a čí by byl syn? Sedlák Borůvka, co o něm věděl, pověděl. A když dotíral na Kubíčka, aby to sám oznámil, nechtěl s pravdou ven, jen toliko řekl, že mu rodiče zemřeli, když mu bylo dvanáct let, a od toho času že svého štěstí hledá po světě. "Víš-li co, mladíku," řekl teu muž, an byl boháč a handlíř znamenitý, nemaje dětí žádných, a jmenoval se Bohuta Boreš, "já poznávám, že jsi jinoch čilý a schopný; hledáš-li v své sirobě štěstí svého, zůstaň se mnou: tuť je můžeš míti; já budu tobě za otce a ty mi budeš za syna." Všickni hosté mu to přáli srdečně a měli jej k tomu, a Kubíček skutečně učinil vedle řeči Boršovy. Boreš,6 an si umínil nazejtří jeti k příteli svému do Moravy, káže Kubíčkovi, aby se bohdá zítra odebral do jeho dvorce, asi tři hodiny cesty odtud, a tam příchod jeho brzy očekával; pak, požádav pera a papíru, manželce své psal v tato slova:
"Bohuta Boreš vzkazuje své ctné a upřímné manželce Bořence všecko dobré a potěšitedlné.
Strávil jsem u svobodníka Ondřeje posvícení dobře a vesele. Blouda dal všeho hojnost a příliš, jsa z toho vděčen, že jsem se k němu pouchýlil. I já jsem mu však za to vděčen, vida a naleznuv u něho to, čehož jsem byl žádostiv, jak víš, po všecky dni. Dvořák Borůvka z Radomyšle přivedl s sebou jakéhosi jinocha, tuším, že bude stár dvamecítma let, nemá rodičův a hledá svého štěstí po světě. Podle zevnitřního vzeření jest štíplý, vyzáblý, ale přece sličný a čilý; čela chochoatého, vlasů kadeřavých, pobočně hledí, sic ani šmithavý, ani šantavý, ani fučík, leč bych se mejlil. Seznal jsem ho, že jest moudrý, ovšemť z nedostatku chudý, přitom přece veselý, a protož jsem ho zamiloval a přijal za syna. Nyní ho posílám, milá Bořenko, k tobě a poroučím tobě jako tvého syna. Mějž ho v poctivosti, jakéž jest hoden, a ať zatím odpočine za těch několik dní, dokud se nenavrátím. Bůh dá, nazejtří časně odtud vyjedu a šťastně přijeda domů více ti o něm povím. I čiň zatím tak, aniž se uchýlíš od slova mého buďto nalevo aneb napravo. Bůh tě zachovej,
Boreš."
Když Boreš napsal list, volá Kubíčka a po maličkém rozmlouvání mu dal list a velí mu, aby se zachoval tak, jak mu řekl. Poctivý a dobromyslný Boreš mu dal i něco peněz na cestu a Kubíček se nedomníval jináč, než že tenkráte dojde svého šťastného osudu a zítra se odebéře na statek Boršův. Než nastojte! Jedna náhoda, nestojící za balátku, uvedla všecko to dobré a vždy Kubíčkovi prospěšné v okamžení v niveč a na zmar; z čehož se může poznati, jak jest vůle lidská podmaněna náruživostem a jak ji oklamává, aby volila horší a zhrdla tím, čeho jest nepovědoma. Právě v tu chvíli, když Kubíček, stoje na podsíni, rozjímal své maně nalezené štěstí, slyší dudy v krčmě silně bručeti, jakž se obyčejně stává o posvícení. I myslí si: toť jest hudba podle srdce mého. A v tom okamžení běží po hlase jako zbrklý a přišed tam vstoupí do krčmy. Aj! Tu k nemalému svému potěšení uzří dudáka, an dudá na hrubší a podivné dudy, kterých Kubíček jakživ neviděl. I zdáloť se mu, že jest v zemském ráji; hned pozdraví dudáka, sedne podle něho a počal s ním píti na bratrstvo. Říkali pak tomu dudáku Švanda. I vida dudák Švanda, že Kubíček celý téměř hoří k dudám láskou, dudal vesele, nadýmaje silnějším duchem měch, a tím dolejší rohová trouba bručela náramně. Kubíček nemeškal také pískati na svou bručivou trubku, kterouž vždy opatrně při sobě nosil, a z toho pošlo, že jeden druhého k sobě přiloudiv lahodnými slovy, se zaručili, aby pospolu zůstali a živili se dudáním, neboť Švanda byl muž již letitý. Švanda přijal Kubíčka za svého syna a Kubíček Švandu za svého otce a tak zhrdl zpozdilý Kubíček vším, což mu obětoval poctivý muž Boreš, a více se nenavrátil ani k svému dobrodinci Borůvkovi, mysle, že tu došel svého cíle a konce, když mu všecko půjde po jeho vůli, a tak se přidržel raději dud.
Byl pak Švanda tehdáž nejznamenitější dudák v celém kraji Práchynském, kdež se také zrodil, a nebylo daleko široko žádného, který by se mu v kunstu jeho mohl vyrovnati. A protož se také Kubíček pokládal za šťastného, že nalezl takového mistra dudařského. Zprvku větším dílem mívali dudákové jen toliko maličké dudky aneb kejdy, jakž vidíme místy podnes a na Karelštejně v starém malování můžeme viděti ještě dnes, a tehdáž slouli kajdošové a bylo jich nejvíce v tom kraji, protože tam měli svůj první vznik. Švanda viděl, že kejdy mají potřebí více duchu a není věc lehká hnáti za celou noc ustavičně duchem vítr do měchu, i vymyslil hrubší dudy o dvou stýblách neb příšťalách, způsobiv větší měch, z něhož šla hrubá trouba z rohu dosti prostrané okrouhlosti, takže když dal duchem menší příšťalou dosti větru do měchu neb koženého měchýře, nemusil foukati tak ustavičně, nýbrž mohl sobě za dosti dlouhou chvíli oddechnouti, na druhé pak píšťale prsty pohodlně formoval melodii neboli píseň. Ten nález působil netoliko silnější zvuk a bručení dud, nobrž takovou mu učinil čest a náklonnost, že byl všudy vážen, k hudování vždy zván, milován, a kde byl Švanda, tuť bylo i lidu při dudech v krčmě dosti. Odtud přišla ta památka příslovná, když jeden druhého zůve na dobrou vůli neb k hudbě veselé, že se vůbec říká: Pojďme sem raději, tam bude Švanda. Švanda tedy předčil všecky dudaře svého věku a byl živ 82 léta. A když umřel, provázelo ho k hrobu více než dvacet dudařů z toho okolí: totiž ze Slaníka, z Hajské, z Ptákovic, z Kozlova, z Hubenova, z Vohrazenic, z Bratronic a t. d., a pochovali ho u kaple, Sv. kříže nazvané, nedaleko od řeky Vltavy, kteráž starobylá kaple byla prodána roku 1787. Kolikátého roku se to stalo, nenacházím, aniž jeho hrobového nápisu staří naši poznamenali, podle něhož bychom lehce mohli přijíti na rok.
zpět na obsah 
Další: